Divadlo Viola
Stát	Česko Česko
Místo	Praha
Zaměření	poetický kabaret
Budova
Architekt	Osvald Polívka
Otevření	1963
Přestavby	1989
Osobnosti
Ředitel	Lenka Plavcová
Další informace
Souřadnice	50°4′54,3″ s. š., 14°24′54,83″ v. d.
Adresa	Národní třída 7, 110 00 Praha 1
Oficiální web	http://www.divadloviola.cz
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Divadlo Viola je česká divadelní scéna zaměřená na komorní představení inspirovaná literárními texty. Nachází se ve dvoře bývalé pojišťovny na Národní třídě v Praze, secesní budovy, kterou navrhl roku 1906 architekt Osvald Polívka.^[1] Kapacita sálu je 76 míst.

První představení Poetické vinárny Viola se konalo 22. července 1963 – pod názvem Komu patří jazz zazněly za doprovodu jazzové hudby verše Ginsberga, Ferlinghettiho, Vozněsenského a dalších.^[1]

Ke vzniku Poetické vinárny Viola uvádí Lída Engelová: „…recitátor a nadšený milovník americké beatnické poezie Jiří Ostermann kolem sebe soustředil skupinu podobně zaměřených lidí a vymyslel jí název Poetický kabaret. Hledal pro ni prostor a po několika marných pokusech ho napadlo zajít za ředitelem Restaurací a jídelen Prahy 1 Karlem Majerem. … Karel Majer, který byl přítelem Jana Skácela, kulturním člověkem a milovníkem poezie, nabídl Ostermannovi malou vinárnu v nádherném secesním domě architekta Osvalda Polívky. Jmenovala se Viola a pod obrovským plátnem s panoramatem Hradčan tam hrál houslista hostům do ouška. Měla před rekonstrukcí, takže nic nebránilo udělat v ní třeba výnosný striptýzový bar, ale Karel Majer rozhodl, že z ní bude Poetická vinárna Viola. Po dlouhou dobu nad ní pak držel ochrannou ruku. »Majerova každodenní prostá manifestace potřeby umění v životě člověka odzbrojovala svou upřímností,« napsal ve sborníku ke 40. výročí Violy dlouholetý člen její umělecké rady Jaroslav Šeda.“^[2]

Program byl zaměřen na recitaci beatnické poezie světové (Allen Ginsberg, Gregory Corso, Kenneth Rexroth, Andrej Andrejevič Vozněsenskij) i české (Vladimíra Čerepková, Ivan Diviš, Václav Hrabě), doprovázené jam sessions v podání skupiny Luďka Hulana; pořádaly se také projekce filmů nové vlny.^[3] Výraznou součástí programu byly do počátku 70. let výstavy fotografie, jejichž soupis se však nedochoval.

V roce 1965 se stal ředitelem Vladimír Justl, který funkci zastával do roku 1992. Dramaturgie se zaměřila na literární klasiku a vedle volných literárních pásem začaly vznikat propracované scénické formy, což vedlo ke změně názvu z Poetická vinárna Viola na Divadlo Viola. Ve Viole působili režiséři Lída Engelová, Miroslav Macháček, Miloš Horanský a herci Radovan Lukavský, Zdeněk Štěpánek, Josef Somr, Boris Rösner, Miriam Kantorková, Hana Maciuchová, Eliška Balzerová, Barbora Hrzánová a další. David Prachař a Luděk Munzar získali na své účinkování ve Viole Cenu Thálie.

Viola patřila k významným místům pražského kulturního života. Scházely se zde nonkonformní osobnosti, například za svého pražského pobytu v roce 1965 ji navštěvoval americký básník Allen Ginsberg. Atmosféru ve Viole pojmenoval Pavel Juráček slovy: „Ve Viole sedí večer co večer dost mladých mužů, kteří pokládají Greenwich Village za střed světa a netuší, že mladí mužové té »vesnice« jej umisťují do Violy.“ ^[4]

Viola je pod názvem „Konírna“ vykreslena jako hlavní hnízdo „kontrarevoluce“ v epizodě „Klauni“ v televizním seriálu 30 případů majora Zemana.^[5]

Odkazy

Reference

Literatura

• NĚMEČKOVÁ, Lucie. Sto růží v bidetu (VII) – Divadelní svědectví Lídy Engelové. Divadelní noviny: kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky . 3. dubna 2016 . Dostupné z: https://www.divadelni-noviny.cz/sto-ruzi-v-bidetu-vii-divadelni-svedectvi-lidy-engelove
• VIKLICKÁ, Miluše a DVOŘÁK, Jan, ed. Divadlo Viola – 40 sezon. Fotografie Pavel Jasanský a Viktor Kronbauer. Praha: Pražská scéna, 2002. 119 s. ISBN 80-86102-30-0.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Divadlo Viola na Wikimedia Commons
• Oficiální stránky