Ploutvonožci - Biblioteka.sk

Upozornenie: Prezeranie týchto stránok je určené len pre návštevníkov nad 18 rokov!
Zásady ochrany osobných údajov.
Používaním tohto webu súhlasíte s uchovávaním cookies, ktoré slúžia na poskytovanie služieb, nastavenie reklám a analýzu návštevnosti. OK, súhlasím


Panta Rhei Doprava Zadarmo
...
...


A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9

Ploutvonožci
 ...

Jak číst taxoboxPloutvonožci
Fotografie ploutvonožců. Z levého horního rohu (ve směru hodinových ručiček): lachtan Forsterův, rypouš sloní, lachtan ušatý, mrož lední, tuleň kuželozubý
Z levého horního rohu (ve směru hodinových ručiček): lachtan Forsterův, rypouš sloní (mládě), lachtan ušatý, mrož lední, tuleň kuželozubý
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídasavci (Mammalia)
Nadřádplacentálové (Placentalia)
Řádšelmy (Carnivora)
Podřádpsotvární (Caniformia)
(nezařazeno)ploutvonožci (Pinnipedia)
Illiger, 1811
Areál běžného výskytu ploutvonožců (žlutě)
Areál běžného výskytu ploutvonožců (žlutě)
Areál běžného výskytu ploutvonožců (žlutě)
Recentní nadčeledi a čeledi
Synonyma

Phocoidea, Illiger, 1811

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ploutvonožci (Pinnipedia) jsou značně rozšířená skupina masožravých savců uzpůsobených k životu ve vodě. Moderní taxonomie je považuje za nezařazený kladřádu šelem (Carnivora) a podřádu psotvární (Caniformia). K ploutvonožcům patří tři současné čeledi: tuleňovití (Phocidae), mrožovití (Odobenidae; s jediným žijícím zástupcem mrožem ledním) a lachtanovití (Otariidae). Počet druhů ploutvonožců se pohybuje kolem 33–36 v závislosti na tom, zda jsou některé taxony uznány za samostatný druh či nikoliv. Je známo více než 50 fosilních druhů. Ploutvonožci se oddělili od ostatních psotvárných asi před 50 miliony let; k nejstarším známým prapředkům patří EnaliarctosPuijila.

Ploutvonožci mají hydrodynamická těla s končetinami přeměněnými v ploutve. Mrož a lachtanovití dokáží podsunout zadní ploutve pod tělo, což jim pomáhá při pohybu po souši. K pohybu ve vodě používají hlavně přední ploutve. Tuleňovití nemohou zadní ploutve podsunout pod tělo, takže jejich pohyb na souši je nemotorný a pomalý; ve vodě jsou však obratnější než lachtani. Tuleni používají k pohybu ve vodě hlavně zadní ploutve a střídavé pohyby zadní části těla. Zatímco lachtani mají ušní boltce, u tuleňů a mrožů boltce chybí. Velikost a váha ploutvonožců se pohybuje od cca 1,1 m a 55 kg (tuleň bajkalský) až po cca 6 m a 4 tuny (rypouš sloní). Rypouš sloní je nejen největší ploutvonožec, ale i největší zástupce řádu šelem na světě. Smysly ploutvonožců jsou dobře vyvinuty. Jejich sluchzrak je výborně přizpůsoben pobytu ve vodě i na souši a jejich vibrisy jim umožňují vnímat ve vodě i nepatrné vibrace, což jim pomáhá hlavně při pronásledování kořisti a patrně i v navigaci. Všichni ploutvonožci se umí potápět, některé druhy i na dobu přesahující hodinu a do hloubek přes jeden kilometr (rypouš sloní byl dokonce zaznamenán při ponoru přesahujícím 2 kilometry; pod vodou dokáže strávit až 2 hodiny). Všichni ploutvonožci jsou vybaveni vrstvou podkožního tuku, která slouží jako termoizolace. Většina druhů má tělo pokryté hustou srstí, jen mroži mají holou kůži s velmi řídkým ochlupením. Mroži jako jediní z ploutvonožců mají kly dlouhé až 1 m.

I když jsou ploutvonožci široce rozšíření, většina druhů žije v chladných vodách jižníseverní polokoule. Většinu času tráví ve vodě a na souš vystupují pouze kvůli páření, vrhům a výchově mláďat, během línání či na útěku před predátory, jimiž jsou žralocikosatky. Loví převážně bezobratlé živočichy, ryby, hlavonožce, některé agresivnější druhy jako tuleň leopardí loví i tučňáky či jiné ploutvonožce. Mroži se specializují na sběr mlžů z mořského dna. Většina ploutvonožců je polygynní, míra polygynie však závisí na druhu. Samci ploutvonožců, kteří se páří na souši, mívají větší počet samic než druhy, které se páří na ledu. Největší počet samic na jednoho samce se vyskytuje u rypoušů, jejichž samice se shlukují v početných harémech. Reprodukční strategie samců se liší podle druhu a zahrnují lekový systém, obranu konkrétních samic před ostatními samci a obranu konkrétních teritorií před soky téhož druhu. Mláďata se rodí v jarních a letních měsících a jejich výchově se věnují pouze samice. Samice některých druhů se během laktace postí a jejich mláďata se osamostatňují poměrně brzy (již v řádu dnů), zatímco samice jiných druhů podnikají během laktace výpravy na moře za potravou a osamostatnění jejich mláďat tak trvá déle (až několik týdnů). Mrožice kojí i vychovávají svá mláďata na moři. Ploutvonožci dokáží vydávat řadu zvuků od hlasitého štěkotu (lachtani) přes zvuky připomínající gong (mroži) až po táhlé komplikované zvuky doplněné o ultrazvukovou frekvenci (tuleni Weddellovi).

Ploutvonožci byli loveni lidmi již od doby kamenné. Zvláště arktické národy dodnes ploutvonožce loví pro jejich maso, tuk i srst. V 18. a 19. století byla řada druhů komerčně lovena na pokraj vyhynutí. Tuleň karibskýlachtan japonský byli zcela vyhubeni. Ve 20. století byla zahájena ochrana těchto mořských savců na národní i mezinárodní úrovni. Jedním z vrcholů mezinárodních ochranářských snah byla Úmluva o zachování antarktických tuleňů z roku 1972. Některé domorodé arktické národy (zejména na území Kanady) v lovu ploutvonožců pokračují i ve 21. století. K hlavním novodobým hrozbám pro tyto šelmy vedle lovu patří lidské aktivity a jejich důsledky, např. komerční rybolov, znečištění oceánů, těžba nerostných surovin a současné klimatické změny.

Vědecká systematika

Taxonomie

Jedno z raných vyobrazení rypouše sloního (Aloys Zötl, c 1879)

K prvním popisům ploutvonožců došlo již v první první polovině 18. století. První vědecké popisy druhů byly uveřejněny v roce 1758 v 10. vydání Systema naturae švédského přírodopisce Carla Linného, který popsal mj. lachtana medvědího (Callorhinus ursinus), mrože ledního (Odobenus rosmarus), rypouše sloního (Mirounga leonina) či tuleně obecného (Phoca vitulina).[1] Linné nejdříve zařadil popsané druhy ploutvonožců do rodu Phoca a řádu Ferae, který v jeho pojetí zahrnoval masožravé šelmy[2] (v moderním pojetí jsou do této skupiny řazeni vedle šelem ještě luskouni). V pozdějších letech (1766) patrně pod vlivem francouzského přírodovědce Mathurina Jacquese Brissona však Linné přeřadil mrože do skupiny mořských krav Trichechus (kapustňák) a řádu Bruta, který podle Linného zahrnoval slony, lenochody a mravenečníky. V následujících desetiletích byli mroži i další ploutvonožci spojováni vedle zmíněných skupin živočichů hlavně se sirénami. Johann Friedrich Blumenbach mezi lety cca 1788–1825 řadil mrože a sirény do rodu Trichechus, který v jeho taxonomii společně s ptakopysky (Ornithorhynchus) utvářel řád Palmata.[3]

Prvním, kdo rozpoznal ploutvonožce jako samostatnou taxonomickou jednotku, byl německý přírodovědec Johann Karl Wilhelm Illiger, který v roce 1811 přiřadil jméno Pinnipedia nově vytvořenému řádu i čeledi těchto mořských savců.[4] Vědecké jméno Pinnipedia je odvozeno z latinského pinna (ploutev) a pes (noha), genitiv pedis.[5] Podobně i český název „ploutvonožci“ má základ ve slovech „ploutev“ a „noha“. Illigerův přínos spočíval zejména v tom, že rozdělil ploutvonožce a sirény do samostatných skupin (do té doby se obě tyto skupiny často řadily k sobě). Illigerovo zařazení ploutvonožců nicméně nebylo akceptováno všemi taxonomy a taxonomické debaty o zařazení ploutvonožců se vedou i ve 21. století.[3]

Americký zoolog Joel Asaph Allen v roce 1880 publikoval knihu Historie severoamerických ploutvonožců (celý název v originále zní History of North American pinnipeds, a monograph of the walruses, sea-lions, sea-bears and seals of North America), ve které provedl revizi dosavadního poznání těchto šelem. Allen rozebral biologické znaky čeledí a rodů, podrobně popsal severoamerické ploutvonožce a sestavil přehled všech ostatních známých ploutvonožců. Allen nahlížel na ploutvonožce jako na podřád skupiny Ferae.[3]

Ilustrace mrožů ledních (1901)

Podobné přeřazování pokračovalo v průběhu konce 19. a 20. století. Skupina Pinnipedia byla klasifikována jako řád savců, podřád řádu šelem či jednoduše se název používal jako lidové označení jedné či více čeledí mořských šelem z arktických či antarktických oblastí.[6][7] Ve velké taxonomické revizi savců zpracované americkým paleontologem Georgem Gaylordem Simpsonem z roku 1945 se řád šelem dělil do tří skupin, a sice podřádů Creodonta, Fissipedia (suchozemské šelmy) a Pinnipedia (ploutvonožci).[8]

V roce 1989 tým vědců v čele s americkou paleontoložkou Annalisou Bertou navrhl vytvoření blíže nezařazeného kladu Pinnipedimorpha, který by zahrnoval i fosilní rod Enaliarctos.[9] Berta později přišla s tím, že sesterskou skupinou Enaliarctos je klad Pinnipediformes, který se dále dělí na Pteronarctos a Pinnipedia.[10]

Společnost pro mořskou mammalogii (The Society for Marine Mammalogy) hodnotí Pinnipedia k roku 2021 jako „nezařazenou taxonomickou jednotku“.[1] K tomu se přiklání i většina moderních fylogenetických studií z 21. století, které o ploutvonožcích píší jako o „skupině“ či „kladu“ bez přiřazení konkrétní taxonomické kategorie.[11][12] Prakticky všechny moderní fylogenetické studie potvrzují monofyletický původ skupiny Pinnipedia.[13][11][12][14]

Klad Pinnipedia je řazen do řádu šelem (Carnivora) a podřádu psotvární (Caniformia).[15] Řada autorů řadí Pinnipedia do infrařádu Arctoidea, kam se vedle ploutvonožců řadí ještě UrsoideaMusteloidea.[14][12][13] Klad Pinnipedia (tzn. moderní ploutvonožci) zahrnuje tři čeledi: Otariidae (lachtanovité), Odobenidae (mrožovité) a Phocidae (tuleňovité). Lachtanovití a mrožovití tvoří nadčeleď Otarioidea[16] (která je nicméně patrně parafyletická[17]) a tuleňovití tvoří samostatnou nadčeleď Phocoidea.[18]

V roce 2012 zoologové Annalisa Berta a Morgan Churchill na základě morfologických studií a výsledků genetických výzkumů vytvořili fylogenetický strom ploutvonožců. Podle autorů existuje 33 recentních druhů ploutvonožců a 29 poddruhů (nicméně 5 z těchto poddruhů postrádá dostatečné podklady k tomu, aby mohly být jednoznačně identifikovány za poddruhy).[19] Berta a Churchill dále navrhli, aby rod Arctocephalus zahrnoval pouze lachtana jihoafrického a ostatní lachtani tohoto rodu se přesunuli do nově vytvořeného rodu Arctophoca.[19] I přes řadu rozsáhlých genetických studií se přesné fylogenetické vztahy ploutvonožců ve vědecké komunitě nadále diskutují.[20] Lze se setkat i s větším množstvím rozeznávaných druhů (např. Berta, Sumich a Kovacs v roce 2006 rozeznávali 34–36 druhů,[21] IUCN k roku 2021 rozeznává 36 druhů včetně dvou vyhynulých.[22]

K roku 2003 bylo popsáno více než 50 fosilních druhů ploutvonožců.[23]

Seznam druhů

Počet rozeznávaných druhů ploutvonožců se pohybuje kolem cca 33–36. Problematický je hlavně rod Arctocephalus a jeho rozdělení do druhů a poddruhů, což je předmětem neutuchajících vědeckých debat.[19][24] Níže je uveden seznam 35 druhů uváděných na webu Společnosti pro mořskou mammalogii:[1]

  • rod Mirounga
  • rod Leptonychotes
  • rod Cystophora

Charakteristika recentních čeledí

Lachtanovití (Otariidae) jsou typičtí přítomností ušních boltců. Ve vodě se pohybují pomocí dobře vyvinutých předních ploutví. Zadní ploutve jsou ohebné dopředu a lachtani je při pohybu po souši podsouvají pod sebou a mají tak funkci jakýchsi „zadních noh“.[25] Tradičně se lachtanovití dělí do dvou podčeledí, a sice:

  • Otariinae (v angličtině označováni jako sea lions, doslova „mořští lvi“) – pro lachtany z této podčeledi jsou typické zakulacené čenichy a krátké tlusté chlupy.[26]
  • Arctocephalinae (v angličtině fur seals, ve volném překladu „osrstění lachtani“) – zástupci podčeledi Arctocephalinae bývají o trochu menší než Otariinae, mají zašpičatělé čenichy, o něco delší přední ploutve a mnohem hustší srst, která zahrnuje i huňatou podsadu s pesíky.[26]

Rozdělení lachtanovitých do těchto dvou podčeledí však nabouraly rozbory DNA. Genetická studie z roku 2001 nejdříve zaznamenala, že lachtan medvědí z podčeledi Arctocephalinae je příbuzný spíše některým zástupcům z podčeledi Otariinae než ostatním zástupcům Arctocephalinae.[27] Dále podle výsledků studie DNA z roku 2006 jsou lachtan šedýlachtan novozélandský (zástupci Otariinae) nejblíže příbuzní lachtanům z rodu Arctocephalus (podčeleď Arctocephalinae).[28]

Mrožovití (Odobenidae) mají pouze jediného současného zástupce, kterým je mrož lední. Mrož je dobře rozeznatelný od ostatních současných ploutvonožců mohutností svého těla (většími ploutvonožci jsou jedině rypouši), takřka neosrstěnou kůží a především prodlouženými horními špičáky – kly. Stejně jako lachtanovití, i mroži dokáží otočit své zadní ploutve dopředu pro snadnější pohyb po souši. Ve vodě se při nízkých rychlostech pohybují pomocí ploutví, vyšších rychlostí dosahují vlněním páteře.[11] Stejně jako tuleni, i mroži postrádají ušní boltce.[29] Pyjová kost mrožů dosahuje délky až 63 cm, což představuje vůbec nejdelší pyjovou kost ze všech savců.[30]

Tuleňovití (Phocidae) postrádají ušní boltce a jejich ploutve směřují trvale dozadu, takže je nemohou při pohybu na souši podsouvat pod tělem. Při pohybu po souši tak působí poněkud těžkopádně a suchozemského pohybu dosahují pomocí pomalého plazení v kombinaci s drobnými přískoky. Ve vodě jsou nicméně rychlejší a obratnější než ostatní ploutvonožci; k pohybu používají střídavých pohybů zadní části těla s menším přispěním zadních ploutví, které používají hlavně pro kormidlování. Z důvodů využívání pohybů těla pro plavání je nejvíce svaloviny soustředěno kolem páteře.[25][30] Podle studie molekulární DNA z roku 2006 se dají tuleňovití rozdělit do dvou monofyletických podčeledí, a sice Monachinae (zahrnující triby Monachini, MirounginiLobodontini) a Phocinae (zahrnující rody Pusa, Phoca, Halichoerus, Histriophoca, Pagophilus, ErignathusCystophora).[28]

Evoluce

Digitální kresba světle hnědého živočicha, který připomíná velkou kunu
Umělecká rekonstrukce druhu Puijila darwini, prapředka dnešních ploutvonožců

Některé starší zdroje uvádí, že ploutvonožci jsou difyletického původu, čili že pocházejí ze dvou společných předků. Původ lachtanovitých a mrožovitých býval dáván do souvislosti s medvědovitými a původ tuleňovitých býval spojován s lasicovitými.[31] Nicméně moderní morfologické a molekulární rozbory ukazují jednoznačně na monofyletický původ.[31][32][33] Otázka, zda jsou ploutvonožci příbuzní spíše medvědovitým, nebo lasicovitým, však nebyla uspokojivě zodpovězena. Zatímco některé zdroje uvádí obě skupiny,[33] řada studií se přiklání k medvědovitým[34][35][36] a jiné zase k lasicovitým.[28][37][38]

Ploutvonožci se oddělili od ostatních psotvárných asi před 50 miliony lety v době eocénu.[39] Evoluční link mezi ploutvonožci a suchozemskými savci patrně představuje Puijila darwini. Fosilie tohoto raně miocenního savce byla objevena v roce 2007 v Nunavutu, arktické oblasti Kanady, kde žil někdy před 24–20 miliony lety. Podobně jako recentní vydry, Puijila darwini měla dlouhý ocas a krátké končetiny s plovacími blánami, které naznačují počínající adaptaci na vodní prostředí, avšak stále se nejedná o ploutve jako u moderních ploutvonožců. Předpokládá se, že zvíře se pohybovalo po souši po čtyřech končetinách a pro pohyb ve vodě využívalo taktéž jen končetiny. Puijila darwini měla velké oči, což je typické i pro moderní ploutvonožce. Takřka celá kostra druhu byla nalezena v jezerním nánosu, takže se dá předpokládat, že ploutvonožci během evoluce prošli sladkovodní fází, tzn. jejich prapředci se nejdříve adaptovali z oceánu na souš a poté se přizpůsobili nejdříve na sladké a nakonec zpětně i na slané vodní prostředí. Vědci, kteří tento chybějící článek objevili, druh zařadili do stejného kladu jako PotamotheriumEnaliarctos. Ve srovnání s těmito taxony byla Puijila darwini nejméně uzpůsobena životu ve vodě.[40][41]

Fotografie dobře zachované kostry. Většina kostí je hndědá, podklad je světle šedý
Fosilie E. mealsi z rodu Enaliarctos

Enaliarctos představuje pozdně oligocenní / raně miocenní rod šelem, jehož zástupci žili v dnešní Kalifornii před 24–22 miliony lety. Zástupci rodu Enaliarctos silně připomínají moderní ploutvonožce. Jejich těla byla dobře adaptována pro pohyb ve vodě díky ploutvím a pružné páteři. Jejich zuby byly přizpůsobeny trhání kořisti, což je typické pro suchozemské šelmy. Tyto dávné šelmy se patrně zdržovaly poblíž břehů častěji než recentní ploutvonožci. Enaliarctos používali k plavání předních i zadních končetin, avšak přední končetiny patrně používali více.[31] U jednoho z druhů tohoto rodu, Enaliarctos emlongi, byl zjištěn výrazný pohlavní dimorfismus, což napovídá, že fyzické znaky hrály v evoluci ploutvonožců důležitou roli. Druh byl patrně vysoce polygynní, což je u běžné i u moderních ploutvonožců.[42]

Příbuznějšího předka moderních ploutvonožců představuje rod Pteronarctos. Zástupci tohoto fosilního taxonu žili v americkém Oregonu někdy před 19–15 miliony lety. Podobně jako u moderních ploutvonožců, očnice šelem z rodu Pteronarctos nebyly tvarovány obličejovými kostmi jako je slzní nebo lícní kost, ale především horní čelistí.[31]

Fotografie lebky s patrnými velkými špičáky
Lebka Piscophoca sp.

K dalším fosilním taxonům patří např. vyhynulá čeleď Desmatophocidae, jejíž zástupci žili v severním Pacifiku někdy před 23–10 miliony lety. Desmatophocidae měli protáhlé lebky, velké oči a zaoblené lícní zuby. Disponovali výrazným pohlavním dimorfismem a k pohybu ve vodě patrně využívali předních i zadních ploutví.[31]

Předkové nadčeledí Otarioidea a Phocoidea se od sebe oddělili před cca 33 miliony lety.[39] Phocidae se vydělili nejméně před 15 miliony lety (patrně ještě dříve)[31] a podle molekulárních analýz se podčeledi Monachinae a Phocinae začaly oddělovat někdy před 22 miliony let.[28] První zástupci Phocidae se přitom vyvinuli v severním Atlantiku, kam jejich předek doputoval patrně buď severní cestou přes Arktidu nebo jižní cestou přes oblast dnešní Panamské šíje.[31]

Fosilní pozůstatky rodů Monotherium (podčeleď Monachinae) a Leptophoca (podčeleď Phocinae) ještě byly nalezeny na společném území, a sice v jihovýchodní části Severní Ameriky. Někdy před 17 miliony lety došlo k vydělení rodů ErignathusCystophora.[31] Co se týče Phocinae, tak rody PhocaPusa vznikly patrně poté, co se Phocinae rozšířili až do pradávného moře Paratethys a odtud začali směřovat k arktické pánvi a dále na východ. Z oblasti Arktidy tuleňovití ploutvonožci doputovali až k jezeru Bajkal, kde se v izolaci vyvinuli do dnešních tuleňů bajkalských. V izolaci se ocitli i prapředci tuleňů kaspických, když ústup moře Paratethys dal vzniknout bezodtokovému Kaspickému moři.[31] Co se Monachinae týká, tak ve Středozemním moři se nejdříve vyvinul rod Monachus, který se rozšířil do Karibiku a poté do středních částí severního Tichomoří.[43] Dva současní zástupci rodu Mirounga (rypouš) se patrně oddělili do samostatných druhů před cca 4 miliony lety. Rozdělení rypoušů do dvou linií je dáváno do souvislosti se vznikem Panamské šíje, která rozdělila tehdejší rypouše na dvě populace;[28] je však možné že rypouši nejdříve osídlili antarktické oblasti a teprve odtud se rozšířili na sever.[44] Předci tribu Lobodontini se objevili někdy před 9 miliony lety, kdy kolonizovali oceánské oblasti kolem Antarktidy.[43]

Jednoduchá digitální rekonstrukce živočicha s velkými ploutvemi, hnědou srstí a aerodynamickým tělem
Umělecká rekonstrukce druhu Archaeodobenus akamatsui, vyhynulého mrože z rodu Archaeodobenus

Lachtanovití (Otariidae) a mrožovití (Odobenidae) se rozdělili někdy před 28 miliony lety.[28] Prapůvodní domovinou lachtanů je severní Tichomoří. Nejstarší datovaný fosilní nález lachtana představují pozůstatky jedince z rodu Pithanotaria, který žil v Kalifornii někdy před cca 11 miliony lety. Rod Callorhinus se vydělil před 16 miliony lety. Následovalo vydělení rodů Zalophus, Eumetopias a také rodu Otaria, který kolonizoval vody kolem Jižní Ameriky. Většina ostatních druhů lachtanů se vyvinula na jižní polokouli. Nejraněji datované fosilie mrožovitých představuje rod Prototaria z Japonska (stáří 16–14 milionů let[45]) a Proneotherium z Oregonu (před cca 20–16 milionů let).[46] Tito předci dnešního mrože měli mnohem kratší špičáky a živili se rybami, zatímco dnešní mroži se živí převážně měkkýši. Další druhy mrožů se vyvinuly ve středním a pozdním miocénu. Několik druhů mělo zvětšené horní i dolní špičáky. U rodů ValenictusOdobenus již byly přítomny dlouhé špičáky, resp. kly.[31] Patrně před vznikem Panamské šíje, někdy před 8–5 miliony lety, se předci moderních mrožů rozšířili ze severního Tichomoří do Karibiku a dále do severního Atlantiku a poté přes Arktidu se před 1 milionem let vrátili do severního Tichomoří. Podle alternativní teorie se předci mrožů rozšířili ze severního Tichomoří do Arktidy a poté v období pleistocénu i do severního Atlantiku.[31]

Níže se nachází kladogram zobrazující hlavní vyhynulé i současné linie a rody kladu Pinnipedia. Kladogram byl v mírně upravené podobě převzat od Annalisy Berty (2009).[31]

 Pinnipedia
Otariidae

Pithanotaria †

Hydrarctos †

Thalassoleon †

Callorhinus

Otaria

Zalophus

Eumetopias

Arctocephalus pusillus

Neophoca

Phocarctos

Arctocephalus

Odobenidae

Prototaria †

Proneotherium †

Neotherium †

Imagotaria †

Pontolis †

Dusignathus †

Gomphotaria †

Odobeninae

Aivukus †

Alachtherium †

Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Ploutvonožci
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.


Úmrtí v roce 2021
Česká Wikipedie
Česko
Česko na Letních olympijských hrách 2020
Římskokatolická církev
1. říjen
1. srpen
1. září
1621
18. srpen
1811
19. prosinec
1921
1936
1939
1940
1941
1944
1945
1971
1986
2016
28. červenec
29. červenec
3. srpen
30. červenec
31. červenec
9. říjen
Adolf Hitler
Akce T4
Alkoven
Anna Kateřina Gonzagová
Antidemokracie
Atletika na Letních olympijských hrách 2012 – 400 metrů překážek ženy
Atlet Evropy
Autorita (knihovnictví)
Bádensko-Württembersko
Běh na 100 metrů
Běh na 400 metrů
Běh na 400 metrů překážek
Barbora Krejčíková
Benešovy dekrety
Berlín
Bernburg
Blut und Boden
Brandenburg an der Havel
Braniborsko
Christian Wirth
Clemens August von Galen
Commons:Featured pictures/cs
Covid-19
David Kostelecký
Denacifikace
Diamantová liga
Diecéze münsterská
Druhá světová válka
Dusty Hill
Edvard Beneš
Einsatzgruppen
Encefalitida
Encyklopedie
Epilepsie
Eutanazie
Fenobarbital
France Popit
František Nedvěd
Gemeinsame Normdatei
Georgij Nikolajevič Babakin
German-American Bund
Gestapo
Hadamar
Hartheim (zámek)
Heil Hitler
Heim ins Reich
Hesensko
Hitlerjugend
Hlavní strana
Holokaust
Horní Rakousy
Huntingtonova choroba
International Standard Book Number
Július Binder
Japonsko
Jesse Owens
Jiří Lipták
Jiří Prskavec
Jizerskohorské bučiny
Julija Pečonkinová
Jungfrau
Křišťálová noc
Kanoistika na Letních olympijských hrách 2020 – C1 slalom muži
Karl Brandt
Kateřina Siniaková
Kategorie:Čas
Kategorie:Články podle témat
Kategorie:Život
Kategorie:Dorozumívání
Kategorie:Geografie
Kategorie:Historie
Kategorie:Hlavní kategorie
Kategorie:Informace
Kategorie:Kultura
Kategorie:Lidé
Kategorie:Matematika
Kategorie:Příroda
Kategorie:Politika
Kategorie:Právo
Kategorie:Rekordy
Kategorie:Seznamy
Kategorie:Společnost
Kategorie:Sport
Kategorie:Technika
Kategorie:Umění
Kategorie:Věda
Kategorie:Vojenství
Kategorie:Vzdělávání
Kategorie:Zdravotnictví
Kiel
Kinderlandverschickung
Klokan quokka
Klystýr
Konečné řešení židovské otázky
Koupací vůz
Krajní pravice
Krematorium
Lebensborn
Lebensraum
Lehká atletika
Leopold Chalupa
Letní olympijské hry 1936
Letní olympijské hry 2020
Liberec
Limburg an der Lahn
Linec
Linz
Lipsko
Londýn
Ludvík II. Hornobavorský
Lukáš Krpálek
Lukáš Rohan
Marie Brabantská (1256)
Markéta Vondroušová
Mein Kampf
Mezinárodní vesmírná stanice
Milan Lasica
Miroslav Jindra
Mistrovství světa v atletice 2013
Mistrovství světa v atletice 2015
Moskva
Nápověda:Úvod
Nápověda:Úvod pro nováčky
Nápověda:Obsah
Národně socialistická německá dělnická strana
Němčina
Německý odboj během druhé světové války
Německo
Nacismus
Nacistická architektura
Nacistické experimentování na lidech
Nacistické Německo
Nacistické ozbrojené a bezpečnostní sbory
Nadace Wikimedia
Nasjonal Samling
Nationaal-Socialistische Beweging
Nauka (modul ISS)
Neonacismus
Neurologie
Noc dlouhých nožů
Norimberské zákony
Norimberský proces
Olympijské hry
Osobní technický prostředek
Oxid uhelnatý
Původní bukové lesy Karpat a dalších oblastí Evropy
Pakt proti Kominterně
Pakt tří
Pandemie covidu-19
Pandemie covidu-19 v Česku
Panská rasa
Peking
Peter de Vries
Pirna
Pivní puč
Ploutvonožci
Plynová komora
Požár Říšského sněmu
Polsko
Portál:Aktuality
Portál:Doprava
Portál:Druhá světová válka
Portál:Geografie
Portál:Historie
Portál:Kultura
Portál:Lidé
Portál:Náboženství
Portál:Německo
Portál:Obsah
Portál:Příroda
Portál:Sport
Program NSDAP
Psychiatrie
Q154494#identifiers
Q154494#identifiers|Editovat na Wikidatech
Rakousko
Rasová hygiena
Rasse- und Siedlungshauptamt
Reichsarbeitsdienst
Richard Adler
Rusko
Sála
SARS-CoV-2
Sasko
Sasko-Anhaltsko
Schizofrenie
Schutzstaffel
Segway
Sieg Heil
Slalom na divoké vodě
Soubor:2019 ICF Canoe slalom World Championships 092 - Lukáš Rohan.jpg
Soubor:CAvGalenBAMS200612.jpg
Soubor:Erlass von Hitler - Nürnberger Dokument PS-630 - datiert 1. September 1939.jpg
Soubor:Fort VII Poznań RB8.JPG
Soubor:Gedenktafel Herbert-von-Karajan-Str 1 (Tierg) Christian Wirth.jpg
Soubor:Grafeneck Hauptgebäude.JPG
Soubor:Lukáš Krpálek - Rio 2016.jpg
Soubor:Wiki letter w.svg
Soubor:Zuzana Hejnová Moscow 2013.jpg
Speciální:Kategorie
Speciální:Nové stránky
Speciální:Statistika
Speciální:Zdroje knih/80-85821-90-7
Spojené státy americké
Sportovní střelba
Sportovní střelba na Letních olympijských hrách 2020
Strana Šípových křížů
Sturmabteilung
Světové dědictví (Česko)
Svaz německých dívek
Syfilis
Tallinn
Tenis na Letních olympijských hrách 2020
Tenis na Letních olympijských hrách 2020 – ženská čtyřhra
Tenis na Letních olympijských hrách 2020 – ženská dvouhra
Terry Cooper
Triumf vůle
UNESCO
Válečná fronta
Vakcína proti covidu-19
Velkoněmecká koncepce
Vladimír Beneš (1921)
Vladislav Mirvald
Volksdeutsche Mittelstelle
Wiki
Wikicitáty:Hlavní strana
Wikidata:Hlavní strana
Wikiknihy:Hlavní strana
Wikimedia Česká republika
Wikimedia Commons
Wikipedie:Údržba
Wikipedie:Časté chyby
Wikipedie:Často kladené otázky
Wikipedie:Článek týdne
Wikipedie:Článek týdne/2021
Wikipedie:Autorské právo#Publikování cizích autorských děl
Wikipedie:Citování Wikipedie
Wikipedie:Dobré články
Wikipedie:Dobré články#Portály
Wikipedie:Kontakt
Wikipedie:Nejlepší články
Wikipedie:Obrázek týdne
Wikipedie:Obrázek týdne/2021
Wikipedie:Pahýl
Wikipedie:Požadované články
Wikipedie:Pod lípou
Wikipedie:Portál Wikipedie
Wikipedie:Potřebuji pomoc
Wikipedie:Průvodce
Wikipedie:Seznam jazyků Wikipedie
Wikipedie:Velvyslanectví
Wikipedie:Vybraná výročí dne/srpen
Wikipedie:WikiProjekt Kvalita/Články k rozšíření
Wikipedie:Zajímavosti
Wikipedie:Zajímavosti/2021
Wikipedie:Zdroje informací
Wikislovník:Hlavní strana
Wikiverzita:Hlavní strana
Wikizdroje:Hlavní strana
Wikizprávy:Hlavní strana
Zdravotní postižení
Zlatý úsvit (politická strana)
Zuzana Hejnová




Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok.
Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.

Your browser doesn’t support the object tag.

www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk