Pivní dvůr (německy Bierhof) byl v pozdním středověku a v raném novověku městský obytný dům, k jehož vlastnictví bylo vázáno právo várečné. To znamenalo, že právo vařit pivo nebylo vázáno na osobu, ale na nemovitost, tzv. skutečné právo, což velmi zvyšovalo hodnotu dané nemovitosti.

Pivní dvory většinou nebyly skutečným pivovarem. Mnoho obcí mělo společné várny a sladovny. Také drahá varná pánev patřila obvykle městu.

Počet pivních dvorů byl ve většině měst omezený, jejich majitelé tudíž měli často spolehlivé vysoké příjmy z vaření piva. To zajistily také předpisy města týkající se vaření piva, které do značné míry vylučovaly vzájemnou konkurenci mezi pivními dvory. Předpisy mj. určovaly, který pivní dvůr smí vařit, kolik piv a kdy pro daný rok. Jednotka pivo (Bier) představovalo větší množství, obvykle několik velkých sudů. Jednotlivé městské pivní dvory často měly různá práva vaření. Někteří směli vařit čtyři, osm, dvanáct nebo i více piv.

V mnoha městech patřili majitelé pivnic k městským vyšším vrstvám. Byli vždy plnoprávnými občany, někdy dokonce patřili radním města.

Ve vesnicích měl právo vařit pivo šenk.

Termín „Bierhof“ se dodnes používá v mnoha německých ve jménech hospod, hostinců, či restaurací, které často mají také venkovní stravovací prostory.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Bierhof na německé Wikipedii.

Literatura

• Eberhard May: Geschichte der sächsischen Bierbrauerei. Hochschulschrift, Borna-Leipzig 1905 (Dissertation an der Universität Tübingen).
• Braugerechtigkeit. In: Preußische Akademie der Wissenschaften (Hrsg.): Deutsches Rechtswörterbuch. Band 2, Heft 3 (bearbeitet von Eberhard von Künßberg). Hermann Böhlaus Nachfolger, Weimar (adw.uni-heidelberg.de – Erscheinungsdatum 1932 oder 1933). „soll keiner brawen, er habe denn ein eigen hauß, das er bewohne undt von alters seine braw gerechtigkeit hat“ (1593).