Osmanská říše - Biblioteka.sk

Upozornenie: Prezeranie týchto stránok je určené len pre návštevníkov nad 18 rokov!
Zásady ochrany osobných údajov.
Používaním tohto webu súhlasíte s uchovávaním cookies, ktoré slúžia na poskytovanie služieb, nastavenie reklám a analýzu návštevnosti. OK, súhlasím


Panta Rhei Doprava Zadarmo
...
...


A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9

Osmanská říše
 ...
Vznešený osmanský stát
Devlet-i ʿAlīye-i ʿOsmānīye
دولت عالیه عثمانیه
12991922/1923
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
Hymna různé hymny v letech 1808–1922
Motto دولت ابد مدت, Devlet-i Ebed-müddet
(česky „Věčná država“)
Geografie
Mapa
Největší rozloha Osmanské říše v roce 1683
Mapa2
Osmanské říše (tmavě zelená) se svými vazaly a autonomními celky (světle zelená) v roce 1683
Rozloha
5 200 000[zdroj? km² (v roce 1683)
Nejvyšší bod
Ağrı (5137 m)
Obyvatelstvo
Počet obyvatel
24 000 000 (v roce 1912)
Státní útvar
Vznik
1299Osman I. Gází se prohlásil suverénním vládcem
Zánik
1922 – zrušení sultanátu Mustafou Kemalem
1923 – vyhlášení Turecké republiky
Státní útvary a území
Předcházející
anatolské bejliky anatolské bejliky
Rúmský sultanát Rúmský sultanát
Byzantská říše Byzantská říše
Karamanský bejlik Karamanský bejlik
Tarnovské carství Tarnovské carství
Bosenské království Bosenské království
Prilepské panství Prilepské panství
Vidinské carství Vidinské carství
Dobrudžský despotát Dobrudžský despotát
Knížectví Zeta Knížectví Zeta
Srbský despotát Srbský despotát
Uherské království Uherské království
Chorvatské království Chorvatské království
Lezhská liga Lezhská liga
Mamlúcký sultanát Mamlúcký sultanát
Tuniský sultanát Tuniský sultanát
Epirský despotát Epirský despotát
Athénské vévodství Athénské vévodství
Vévodství Naxos Vévodství Naxos
Akkojunluská říše Akkojunluská říše
Rhodos a Tripolsko rhodských rytířů Rhodos a Tripolsko rhodských rytířů
Adalský sultanát Adalský sultanát
Tilimsánský sultanát Tilimsánský sultanát
Morejský despotát Morejský despotát
Trapezuntské císařství Trapezuntské císařství
Theodorské knížectví Theodorské knížectví
Následující
Turecká republika Turecká republika
Helénská republika Helénská republika
Egyptské chedivství Egyptské chedivství
Kondominium Bosna a Hercegovina Kondominium Bosna a Hercegovina
Revoluční Srbsko Revoluční Srbsko
Nezávislá Albánie Nezávislá Albánie
Rumunské království Rumunské království
Bulharské knížectví Bulharské knížectví
Hidžázské království Hidžázské království
Emirát Diriyah Emirát Diriyah
Jemenské království Jemenské království
Kuvajtské šejkství Kuvajtské šejkství
Jihozápadní Kavkaz Jihozápadní Kavkaz
Království Kurdistán Království Kurdistán
Severní Thrákie Severní Thrákie
Okupace Středního východu Okupace Středního východu
Britská Palestina Britská Palestina
Britský Irák Britský Irák
Britský Kypr Britský Kypr
Italská Libye Italská Libye
Francouzské Alžírsko Francouzské Alžírsko
Francouzské Tunisko Francouzské Tunisko
Kavkazské vícekrálovství Kavkazské vícekrálovství
Adenský protektorát Adenský protektorát

Osmanská říše (zastarale též Otomanská říše, turecky Osmanlı İmparatorluğu nebo Osmanlı Devleti, možno psát i malé písmeno), oficiálně Vznešený osmanský stát (دولت عالیه عثمانیه, turecky Devlet-i ʿAlīye-i ʿOsmānīye), v (západní) Evropě také označovaná jako Turecká říše[1] (nebo jednoduše Turecko) byla historicky jedna z největších a nejmocnějších říší v prostoru Středomoří. Existovala od středověku až do 20. století, zasahovala na tři světadílyAsii, Evropu a Afriku. Do značné míry byla územním nástupcem Byzantské říše. Zanikla po první světové válce transformací do Turecké republiky.

Byla založena na sklonku 13. století v severozápadní Anatolii ve městě Söğüt (dnešní provincie Bilecik) oghuzským kmenovým vůdcem Osmanem I., po jehož dynastii získala název.[2] Po roce 1354 se Osmané dostali do Evropy a s dobýváním území na Balkáně byly osmanské beyliky přeměněny na transkontinentální impérium. V roce 1453 Osmané pod vedením Mehmeda II. dobyli Konstantinopol, čímž ukončili existenci Byzantské říše.[3]

Říše měla od 16. století zcela islámský charakter Božího státu, ve kterém již od počátku vládli sultáni dynastie Osmanů. Během 16. a 17. století, na vrcholu své moci pod vládou Sulejmana I., byla Osmanská říše mnohonárodnostní, mnohojazyčná říše, která ovládala téměř celou jihovýchodní Evropu, části střední Evropy (jejich moc zasahovala až na dnešní Slovensko), západní Asie (Levanta, Mezopotámie, Zakavkazsko), části východní Evropy (oblast Černého moře), severní Afriky (středomořské pobřeží) a také Africký roh.[4] Na počátku 17. století se říše skládala z 32 provincií a četných vazalských států. Některé z nich byly později absorbovány do Osmanské říše, zatímco jiným se v průběhu staletí dostalo různých stupňů autonomie.

Díky své poloze byla Osmanská říše mostem mezi evropským a asijským kontinentem. S Konstantinopolí (Istanbulem) jako hlavním městem a kontrolou zemí podél Středozemního moře byla osmanská říše po dobu šesti století v centru interakcí mezi východním a západním světem. Zatímco v říši panoval názor, že po smrti Sulejmana vstoupila do období úpadku, není tento názor většinou akademických historiků podporován.[5] Říše si v průběhu 17. a 18. století nadále udržovala pružnou a silnou ekonomiku, společnost a armádu.[6] Během dlouhého období míru v letech 1740 až 1768 však osmanský vojenský systém zaostával za svými evropskými soupeři – Rakouskem a Ruskem.[7] Osmani následně koncem 18. a počátkem 19. století utrpěli těžké vojenské porážky, což je podnítilo k zahájení komplexního procesu reforem a modernizace, známých jako Tanzimat. Během devatenáctého století se osmanský stát, i přes další územní ztráty, zejména na Balkáně, kde se objevilo několik nových států,[8] stal mnohem silnějším a organizovanějším. Osmanská říše uzavřela na počátku 20. století spojenectví s Německem, od čehož si slibovala, že unikne diplomatické izolaci, která přispěla k nedávným územním ztrátám, a tak vstoupila do první světové války na straně Ústředních mocností.[9] Zatímco se Říše během konfliktu do značné míry držela, bojovala vnitřními nepokoji, zejména s Arabskou revoltou v arabských provinciích. V tomto období také páchala brutální zvěrstva proti Arménům, Asyřanům a pontským Řekům.[10][11]

Porážka říše a následná okupace části jejího území spojeneckými silami po skončení první světové války vedla k jejímu rozdělení a ztrátě jejího území na Středním východě, které bylo rozděleno mezi Spojené království a Francii. Pro Turecko úspěšná válka za nezávislost proti okupačním silám vedla ke vzniku Turecké republiky v srdci malé Asie a ke zrušení osmanské monarchie.[12]

Historie

Situace před vznikem osmanského státu

Související informace naleznete také v článku Rúmský sultanát.
Osman, zakladatel Osmanské říše

Malá Asie a oblasti na východ od ní představovaly již od arabské expanze v 7. století místo střetu mezi Byzantskou říší a jejími muslimskými sousedy (umajjovský a abbásovský chalífát, Seldžucká říše). V letech následujících po bitvě u Mantzikertu získali vnitrozemí tohoto poloostrova Seldžukové a zřídili zde Ikonyjský nebo též Rúmský sultanát. Byzantští císaři se sice pokoušeli ztracená území dobýt zpět, ale po prohrané bitvě u Myriokefala a po čtvrté křížové výpravě roku 1204, která dobyla Konstantinopol, nebyla Byzanc dostatečně silná, aby obnovila svou vládu v Malé Asii. Přestože hlavní město Konstantinopol dobyl nazpět císař Michael VIII. Palaiologos, obnovená Byzantská říše se již nikdy nepovznesla na mocenskou úroveň, již měla v předchozích staletích.[13]

Počátkem 13. století zažíval Ikonyjský sultanát hospodářský, mocenský i kulturní rozmach,[14] avšak v pozdějších letech nastal vlivem mongolské invaze úpadek.[14] Sultanát se v pozdějších letech dostal pod vliv mongolských Ílchánů, kteří neváhali zasahovat do vnitřních poměrů státu a udržovali nad sultány svoji svrchovanost.[14] Po celou dobu střetů mezi Byzancí a muslimy (tedy nejčastěji s Araby a Seldžuky) existovaly při hranicích mezi oběma soupeři oblasti osazené vojenskými jednotkami, které podnikaly proti území nepřítele občasné nájezdy, a to jak v době míru, tak války. Před mongolským vpádem uteklo do Malé Asie velké množství obyvatelstva, které se usazovalo mimo jiné i v její západní části, a to právě na hranicích s Byzancí. Kočovné kmeny přicházející z východu zde vytvářely tak jako v předchozích staletích nárazníková pásma, marky, ze kterých podnikaly výpady na byzantské území. Spolu s úpadkem moci Ílchánů a byzantských císařů zavládla v těchto oblastech anarchie a záhy se zde vytvořilo více než dvacet malých nezávislých státečků.[15]

Založení státu

Mapa Osmanské říše za vlády Orhana I.

V druhé polovině 13. století přitáhly do Malé Asie nové turecké kmeny, které tlak Mongolů přiměl k odchodu z dosavadních sídel v Chórásánu. Šlo o poslední vlnu kočovných tureckých kmenů Oguzů, které migrovaly na západ. Oguzové přijali již dříve islám a znali arabskou kulturu. Typická pro ně byla přísná vojenská organizace. Náčelník kmene Oguzů Ertogrul vstoupil do služeb ikonyjského sultána proti Byzanci a získal odměnou území v severozápadní části poloostrova, které se stalo východiskem k formování pozdější mocné osmanské říše. Za jejího vlastního zakladatele je považován Osman I. Gází (12991326), který začal svěřené území rychle rozšiřovat ve výboji proti Byzanci a roku 1299 se prohlásil za samostatného vládce. V roce 1303 zemřel poslední příslušník ikonyjské dynastie a jeho říše se rozpadla na několik menších, mezi sebou soupeřících útvarů. Někteří seldžučtí náčelníci poté přijali Osmanovu svrchovanost. Turci si stejně jako kdysi kočovní Arabové rychle osvojili mořeplavbu a začali podnikat také pirátské nájezdy na ostrovy Egejského moře (například roku 1308 vyplenili byzantský Chios).

Osmani se rychle zmocňovali byzantských držav v Malé Asii, neboť byzantské vojsko nebylo schopno jejich nápor zastavit. Roku 1326 dobyl Osmanův syn Orhan I. (13261359) byzantské město Bursu, která se poté stala rezidencí osmanských vládců. Ti nyní přijali titul sultán. Po bitvě u Pelekanu v roce 1329 byla mezi Turky a Byzancí uzavřena mírová smlouva, v níž si vítězný Orhan I. vymínil placení ročního tributu za zbylá byzantská území v Malé Asii. Roku 1331 padla do rukou Osmanů Nikáia, 1337 Nikomédie.

Osmanské zisky na Balkánském poloostrově

Související informace naleznete také v článku Expanze Osmanské říše na Balkán.
Mapa území říše za vlády Murada I.

Roku 1354 dobyli osmanští Turci byzantskou přístavní pevnost Gallipoli (na poloostrově se zachytili již 1352, kdy získali pevnost Cimpe), a definitivně tak zakotvili na evropském území. Jeden ze spolucísařů, Jan VI. Kantakuzenos, se sice pokoušel vykoupit ji nazpět, ale neuspěl. Z Gallipole zahájili Osmani dobývání Balkánu. Jejich první útoky vedly do údolí řeky Marici v Thrákii, a staly se největší zátěží pro Bulharsko. Již tehdy docházelo k velkému úbytku domácího obyvatelstva, které buď zahynulo v bojích, bylo odvlékáno do Malé Asie nebo prodáváno do otroctví (navzdory zákazům křesťanské církve kupovali zajatce od Turků především obchodníci z Benátek a Dubrovníku). Roku 1355 uzavřel bulharský car Ivan Alexandr s byzantským císařem Janem V. (Jan VI. Kantakuzenos byl 1354 přinucen abdikovat) defenzívní spolek proti Turkům. Staletí trvající boje o balkánské území a o hegemonii v tomto prostoru však spojencům nedovolily překonat vzájemné rozpory a nedůvěru, zkoordinovat vojenské akce a postavit se turecké expanzi účinně na odpor. Ze stejných důvodů nepřistoupilo k bulharsko-byzantskému spolku Srbsko. Počátkem 60. let se spojenectví rozpadlo a roku 1364 došlo dokonce mezi Bulharskem a Byzancí k válce o černomořské pobřeží. Bulharský car zareagoval dohodou se sultánem Muradem I., kterému přiznal území, jež Turci dobyli v Thrákii.

Osmanský postup po Bitvě u řeky Marica

To vše nepochybně vytvářelo podmínky pro další turecké úspěchy. Po nástupu sultána Murada I. (1359–1389) se významně změnil charakter výbojů na Balkánském poloostrově. Dříve převážně kořistnické nájezdy vystřídala systematická válka o dobytí a osídlení nových území. Již roku 1359 oblehla turecká vojska poprvé Konstantinopol, 1361 získali Osmani Dimotiku a poté i Adrianopolis (dnes Edirne) a přenesli sem, na evropské území, svoji rezidenci. Pro Byzanc nastala poslední fáze boje s islámem, v níž šlo tentokrát již o samu existenci státu. Ohrožena na nejvyšší míru však nebyla pouze upadající starobylá východořímská říše, živořící na zlomku svých bývalých území a rozpadající se na poloautonomní provincie. Turecká expanze představovala nanejvýše aktuální nebezpečí také pro decentralizující se státy srbský a bulharský, které samy ještě nedávno budovaly na Balkáně svoje mocenské postavení. Balkánské země nedokázaly vytvořit proti osmanským výbojům jednotnou obrannou frontu, na případnou pomoc západních křesťanů nemohly spoléhat vůbec. Naléhavost turecké hrozby pro Evropu na Západě do poslední chvíle podceňovali a někteří vládcové dokonce neváhali využít Osmany v intencích svých politických zájmů. Pokus sjednotit křesťanský Východ a Západ proti muslimským Turkům na základě církevní unie ztroskotal na náboženských protikladech mezi ortodoxními a Latiny i na partikulárních politických zájmech.

Vazalským státem osmanské říše se po roce 1371, kdy se odehrála bitva na řece Marici, stala také Byzanc, jejíž panství bylo v podstatě omezeno na okolí Konstantinopole. Císař byl nucen platit tribut a poskytovat vojenské kontingenty vlastnímu nepříteli. Pomoci sultánu Muradovi I. musel například během výpravy proti zbylým seldžuckým emirátům v Malé Asii. Jeho syn Manuél se roku 1391 zúčastnil jako rukojmí tažení proti pevnosti Filadelfeia, která byla jednou z posledních maloasijských byzantských držav. Osmanští panovníci si kromě toho osobovali právo zasahovat do obsazování císařského trůnu. Murad I. začal přidělovat na dobytých územích půdu svým vojákům a usídlovat je v Evropě, zatímco zdejší obyvatelstvo bylo přesídlováno do Malé Asie. Navzdory těmto tíživým okolnostem získal byzantský státeček relativně klid, neboť turecká armáda se na svých taženích Konstantinopoli, která získala pověst nedobytného města, raději vyhýbala. V popředí zájmu Osmanů stálo nyní především bulharské, srbské a chorvatské území.

Bitva u Nikopole, 1396

Již roku 1380 se Muradovi bojovníci vypravili proti trnovskému carství, kde se jim o něco později vzdala Sofie (1382). Roku 1385 porazili vládce srbské Zety a poté zaútočili na Srbsko, kde padla Niš (1386). Současně získali zbývající severní část Makedonie, západní Albánii, pohraničí Thesálie a dočasně také Soluň (1387). Ohroženi tureckou expanzí uzavřeli slovanští vládci kníže Lazar Hrebeljanović, který po 1371 významně upevnil své postavení v centrálním Srbsku, bosenský král Tvrtko I. a bulharský car Ivan Šišman roku 1387 protitureckou koalici. Vzápětí porazili Srbové a Bosňané (bulharské oddíly nestačily dorazit) Osmany u Pločniku nad Toplicí. Podle tureckého svědectví to prý byla právě tato porážka, co přimělo Murada I. k mohutné ofenzívě proti Srbsku.

Roku 1388 zamířilo turecké vojsko v čele se samotným sultánem nejprve do Bulharska s cílem obnovit poplatnou závislost trnovského carství. Ivan Šišman byl donucen k poslušnosti, zároveň se tureckými vazaly stali vidinský vládce Ivan Stracimir a dobrudžský despota Ivanko. Následujícího roku se obrovská turecká armáda vypravila do oblasti Kosova pole. Osudová srážka srbských a bosenských vojsk, jimž přišli na pomoc Bulhaři, Albánci, Valaši a Maďaři, s Muradovou armádou, podporovanou srbskými vazaly, předurčila osud balkánských národů na několik století. Navzdory všeobecně panující představě o národní tragédii Srbů, opředené mnoha idealizujícími mýty o velkosrbské středověké říši a jejím konci, soudí dnes historici, že bitva, která se odehrála 28. června 1389 na Kosově poli, dopadla v podstatě nerozhodně. Obě strany utrpěly těžké ztráty a o život přišli také oba vrchní velitelé, Murad I. a Lazar Hrebeljanović. Sultána probodl zřejmě ještě před zahájením bitvy příslušník Lazarovy družiny Miloš Obilić (Kobilić), kterému se podařilo lstí proniknout do tureckého tábora. Velení poté převzal Muradův syn Bájezíd I. (1389–1402) a bitvu dovedl do konce. Zajatý kníže Lazar a další srbští velmoži byli v odvetu za sultánovo zavraždění z jeho příkazu popraveni.

Tragické důsledky bitvy na Kosově poli se projevily teprve postupně. Srbsko, které ztratilo v bitvě svoje nejlepší vojenské síly, bylo vzápětí ze severu napadeno uherským králem Zikmundem Lucemburským. To donutilo kněžnu vdovu Milicu, která vládla za Lazarovy nedospělé syny, přijmout Bájezídovy mírové podmínky. Srbsko se stalo vazalským státem s povinností platit Osmanům tribut a poskytovat jim vojenskou pomoc. Kromě toho byly do srbských měst umístěny turecké posádky.

Mnohem hůře dopadlo Bulharsko, neboť Turci se po uvedení Srbska do vazalské závislosti soustředili na konečné uspořádání poměrů v jihozápadní části Balkánu. Roku 1391 překročila část tureckého vojska Dunaj a napadla Valašsko. Valašský kníže Mircea I. se zavázal k poplatné závislosti. Poté vtrhli Turci na jih Uher, ale byli zde na hlavu poraženi Zikmundem Lucemburským. Této příležitosti využil trnovský car Ivan Šišman a požádal uherského krále o pomoc proti Turkům. Když se vypravil na jednání do Nikopole na Dunaji, rozhodl se Bájezíd, že nespolehlivého vazala potrestá, a oblehl Trnovo. Po třech měsících urputné obrany padlo 17. července 1393 sídelní město druhého bulharského carství do rukou Osmanů, kteří je vyrabovali, zpustošili výstavné paláce i kostely a zdecimovali obyvatele, přestože jim Bájezíd osobně zaručil bezpečí. Více než sto bojarů bylo povražděno, mnoho významných měšťanských rodin přesídleno do Malé Asie. Zčásti vylidněné Trnovo osídlili turečtí kolonisté. Poté se Bájezíd obrátil proti Nikopoli, kde zajal posledního bulharského cara Ivana Šišmana, který později buď zemřel ve vězení nebo byl popraven. Současně si turečtí dobyvatelé podmanili Dobrudžu (1393). Vidinský vládce Ivan Stracimir byl donucen vpustit do své země turecké posádky, které měly chránit její hranice před útoky z Uher. Roku 1395 se Mirčovi Starému podařilo porazit s uherskou pomocí turecké vojsko u Rovine (v této válce zahynul turecký vazal Marko z Prilepu a Osmani poté ovládli celou Makedonii). Valašsko sice zůstalo nadále poplatně závislé na osmanské říši, ale požívalo zatím značné autonomie.

Až poté, co Turci ovládli Balkán, se začali křesťané v Evropě obávat stále silnější islámské říše v jihovýchodní Evropě. Zikmund Lucemburský sestavil s požehnáním papeže spojenou křižáckou armádu, kterou tvořili vojáci z Uher, Francie, Německa, Itálie a dalších zemí, a vytáhl s ní proti Osmanům. Nicméně v bitvě u Nikopole v září 1396 byla Zikmundova vojska těžce poražena a sám Zikmund musel rychle uprchnout. Paradoxně na straně Osmanské říše bojovala spousta vojáků z obsazených vazalských balkánských států.

Z Osmanské říše se stala respektovaná mnohonárodní (nikoliv pouze turecká) velmoc. Státním náboženstvím byl islám a tolerovala[16] se v omezené míře i jiná vyznání (pravoslavné křesťanství, judaismus).

Osmanské interregnum

Související informace naleznete také v článku Osmanské interregnum.

Ještě v roce 1402 sultán Bájezíd I. oblehl Konstantinopol s úmyslem ji definitivně dobýt a zabrat. Při tomto obléhání však byl nucen změnit plány.

Z východní strany začal Osmanskou říši ohrožovat mocný uzbecký vládce s mongolskými kořeny a ještě krutější bojovník Timur Lenk (známý též jako Tamerlán). Bájezíd podcenil sílu svého nepřítele a utkal se s ním v bitvě u Ankary, kde však byl na hlavu poražen a sám sultán byl zajat. Pro osmanskou říši nastal kritický okamžik, známý jako osmanské interregnum. Bájezíd zemřel v uzbeckém zajetí za nevyjasněných okolností v roce 1403. Tamerlán po zpustošení Malé Asie zaměřil své dobyvatelské úsilí zpět na Dálný východ. Pět synů Bájezída se nebylo schopno dohodnout na společném sultánovi a každý z nich nárokoval trůn pro sebe. Nastala série vzájemných občanských válek, kdy většina těchto bratrů byla nakonec zabita. Teprve po jedenácti letech v roce 1413 se stal novým sultánem Mehmed I. a začal konsolidovat zničenou zemi. Následky této bratrovražedné války museli řešit ještě Mehmedovi nástupci Murad II. a také Mehmed II.

Dobytí Konstantinopole a další expanze

Související informace naleznete také v článku Pád Konstantinopole.
Mehmed II. vstupuje do Konstantinopole
Expanze říše mezi lety 1481 a 1683 (kromě oblastí Alžíru, Súdánu, Hidžázu, Asíru a Jemenu)

Křesťanská Evropa sužovaná vnitřními rozbroji (stoletá válka, papežské schizma, husitské války) nebyla schopna využít dočasného bezvládí v Osmanské říši, která se naopak postupně stabilizovala a pokračovala ve výbojích. V roce 1444 se spojila polská a maďarská vojska pod vedením Vladislava III. a Jánose Hunyadiho a zaútočila na Osmanskou říši. Byli však poraženi sultánem Muradem II. v bitvě u Varny, kde polský král padl. V Albánii byla osmanská invaze dočasně zastavena Skanderbegem a ve Valašsku osmanský postup odrazil kníže Vlad III. Dracula.

V roce 1453 sultán Mehmed II. dobyl hlavní město kdysi všemocné, ale nyní slabé Byzantské říše Konstantinopol a učinil ji svým hlavním městem pod jménem Istanbul. Osmanská říše pak dále rozšiřovala svoje državy jak na evropské půdě, tak i v Africe a Asii. V období mezi lety 1453 a 1520 tak získali Řecko, Albánii, ostrovy v Egejském moři a pod svůj vliv též začlenili Valašsko (později valašský pašalík) a Krymský chanát. Osmanští vládcové také upevnili svou moc v Malé Asii postupným dobýváním zbylých částečně nebo zcela nezávislých tureckých státečků, což vyvrcholilo dobytím jednoho z posledních zbytků Byzantské říše – Trapezuntu. Sultán Selim I. Hrozný (vládl 15121520) dramaticky rozšířil východní a jižní hranici říše tím, že porazil šáha Ismá‘íla safíovské Persie v bitvě na Čaldiránské rovině,[17] čímž si sultán pojistil dominantní postavení jak na Předním východě, tak i ve Středozemním moři (zejména po roce 1519, kdy se alžírský vládce Chajruddín Barbarossa podřídil vládě osmanské říše a stal se velitelem osmanského námořnictva). Po zhoršení vztahů s Mamlúckým sultanátem dobyl sultán Selim I. roku 1517 Sýrii, Palestinu a Egypt a prohlásil se chalífou, tedy vůdcem celého muslimského světa. V době smrti Selima I. tedy osmanská říše ovládala téměř celou jihovýchodní Evropu, Malou Asii, Levantu, pobřeží Černého moře, Egypt, část Arábie a Alžír, čímž se stala přední evropskou velmocí, která dále po několik století ovlivňovala i politický vývoj Evropy.

Vrchol a stagnace osmanské moci (1520–1683)

Elitní jednotky osmanské armády a později jedna z nejvlivnějších vrstev ve společnosti – Janičáři
Bitva u Moháče, 1526[18]

Po smrti Selima nastoupil na trůn Sulejman I. zvaný Nádherný nebo též Zákonodárce. Sulejman bývá považován za jednoho z nejvýznamnějších osmanských sultánů. Navázal na expanzivní politiku svého otce a začlenil do Osmanské říše území dnešní Libye, dále dobyl Bagdád, Medinu a Mekku a roku 1526 porazil v bitvě u Moháče vojska Ludvíka Jagellonského, který při ústupu utonul. Jeho smrtí začala v Uhersku nástupnická krize, ve které stanul uherský šlechtic Jan Zápolský proti rodu Habsburků. S pomocí Osmanů pak ovládl značnou část Uher (osmanská vojska pronikla roku 1529 až k Vídni, ale poté se vlivem nepříjemných podnebních podmínek stáhla). Po smrti Jana Zápolského ale propukly boje nanovo. Habsburská vojska byla několikrát poražena, v Uhrách byl zřízen tzv. Budínský pašalík a v Sedmihradsku se ujal vlády Zápolského syn Jan Zikmund Zápolský, který se částečně stal osmanským vazalem. Na základě spojenectví s Francií pak osmanská vojska dlouho vázala vojenský potenciál Habsburků, čímž oslabovala jejich pozici ve střední Evropě.

Díky námořním základnám v Alžíru i množství dalších přístavů v Levantě, Egyptě, Řecku a Malé Asii se osmanské loďstvo stalo dominantní silou ve Středomoří, ovšem dominancí osmanské říše v této oblasti otřásly už v 2. polovině 16. století dvě těžké porážky – nejprve neúspěch při obléhání Malty, který jí uzavřel cestu k průniku do evropské části západního Středomoří, a následně drtivá porážka u Lepanta, která ukázala její technickou zaostalost v palných zbraních a natrvalo podlomila její námořní moc, byť co do počtu dokázala své loďstvo znovu vybudovat. Odhaduje se, že barbarští korzáři z Alžíru, Tripolisu a dalších přístavů pod osmanskou správou odvlekli do otroctví při nájezdech na evropské pobřeží až 1 milion lidí.[19]

Osmanské námořní síly také dlouho držely Rudé moře, přesto však nedokázaly prorazit portugalskou blokádu na obchod s kořením. Za vlády Sulejmana se též značně pozvedla kultura, což se projevilo zejména v architektuře. Sultán nechal vybudovat množství mešit a jiných nákladných staveb. V říši bylo i tolerantnější prostředí, co se náboženství týče. Proto sem po vyhnání ze Španělska přicestovalo mnoho Židů, kteří se pak angažovali v obchodě nebo pracovali jako státní úředníci. Lidé ostatních náboženství mohli svobodně pod osmanskou vládou žít, museli však platit zvláštní daň.

Opory sultánovy moci

Sultán opíral svou moc o jednotky janičářů, což byli muži křesťanského původu, již byli odvedeni v raném věku od svých rodin (devširme), donuceni konvertovat k islámu a vychováni k absolutní poslušnosti a disciplíně. Krom této osobní gardy sloužili v armádě sipáhíjové, kterým byla udělována v léno půda a kteří se krom jezdecké služby v armádě starali také o chod zemědělství a výběr daní na svém přiděleném území. Krom armády byla pilířem sultánovy moci rada ministrů (divan) a svou náboženskou autoritu opíral o radu muslimských teologů (ulema), která se však na sebe snažila strhávat moc, až nakonec velký muftí rozhodoval dokonce o způsobilosti sultána vládnout.[20]

Stagnace a reformy (1566–1602)

Obléhání Fiľakovského hradu v osmanské části Uherska císařskými vojsky během dlouhé turecké války roku 1593
Bitva u Lepanta roku 1571

Přesto se ke konci vlády Sulejmana začaly objevovat příznaky stagnace. Hospodářství, jakkoli bylo za vlády Sulejmana silné, začalo pozvolna upadat. Po Sulejmanovi nastoupili méně schopní sultáni (Selim II. a Mehmed III.), takže do politiky stále více zasahovali jejich manželky a poradci (zejména pak vezír Mehmed Paša Sokolović), kteří postupně přebírali moc v říši. Provincie spravované sipáhíji nevynášely tolik jako dříve, protože díky častému střídání si jejich správci nevytvořili k místu působnosti žádný vztah a neměli tedy zájem starat se o další vývoj provincie. Naopak mnohdy tito správcové využívali ovládané provincie pouze k osobnímu obohacení.

Západní Evropa, jeden z jejich hlavních nepřátel, se začala rozvíjet zejména díky zámořským objevům, Osmanská říše však z toho neměla prakticky žádná pozitiva.

Bitva u Cecory roku 1620 mezi polsko-litevskými a osmanskými vojsky během války o kontrolu nad Moldavským knížectvím

Díky pokračujícímu portugalskému embargu na obchod s kořením ztrácela osmanská říše podíl na tomto výnosném zdroji příjmů a situaci jen zhoršoval příliv levného stříbra z Peru, který způsoboval inflaci. O další zdroje příjmů přicházela osmanská říše díky systému kapitulací, tedy přenechání obchodu s určitým druhem zboží zahraničním obchodníkům. Taktika osmanského vojska začala zastarávat, navíc janičáři posilovali svůj vliv ve státě a postupně začali obsazovat vysoká úřednická místa ve státní byrokracii, takže z původně elitních jednotek se stávala společenská vrstva neváhající prosadit svoje zájmy na úkor kohokoli včetně sultána. Pokusné reformy některých sultánů janičáři většinou odmítali, aby nepřišli o své pravomoci, přičemž neváhali někdy zavraždit i samotné sultány a místo nich dosadili slabé panovníky, které mohli lépe ovládat.

Přitom ale osmanská říše musela čelit třem velkým říším na svých hranicích – ze severozápadu Habsburské monarchii, z východu Sáfiovské Persii a ze severovýchodu postupně rostoucímu Rusku.

Tataři z Krymského chanátu, kteří byli oficiálně vazaly Osmanské říše, podnikali téměř každý rok loupeživé vpády, které přispěly k vylidnění prakticky celé jižní a východní Ukrajiny (tzv. Divoká pole).[21] V roce 1663 během čtvrté rakousko-turecké války, kterou Habsburkům vyhlásil sultán Mehmed IV., podnikli krymští Tataři společně s Turky několik vpádů na Moravu,[22] při kterých bylo uneseno do otroctví na 12 000 lidí.[23] Roku 1669 byla během šesté osmansko-benátské války po více než dvacetiletém tažení dobyta benátská Kréta.

Neúspěch u Vídně a ztráta Uher (1683–1718)

Podrobnější informace naleznete v článcích Velká turecká válka a Bitva u Vídně.
Neúspěch u Vídně roku 1683 znamenal zvrat na severní hranici Osmanské říše

Sultán Mehmed IV. nastoupil po několika neschopných vládcích a pokusil se zastavit postupný propad Osmanské říše. Když se sultánův velkovezír Kara Mustafa vydal roku 1683 na Vídeň, zachvátil Evropu strach, který jen umocnil útěk Leopolda I. s rodinou z Vídně. Mustafovi se však jeho taktika nevyplatila – oblehl Vídeň ve snaze město vyhladovět, tím však jen poskytl císaři čas na to, aby získal pomoc proti Turkům, kterou mu nakonec poskytl Karel V. Lotrinský a především polský král Jan III. Sobieski, jehož vojska Turky rozprášila. Brzy byla dobyta také islámská Ostřihom a Turci byli nuceni začít se stahovat z Uher. Když se sultán dozvěděl o neúspěších Kary Mustafy, nechal jej v Bělehradě uškrtit.[24]

Evropské státy hraničící s Osmanskou říší se rychle snažily nabyté převahy využít, a Benátky, Rakousko, Polsko a papež Inocenc XI. vytvořili roku 1684 Svatou ligu, která zahájila ofenzívu – v následujících třech letech bylo zastaralé turecké vojsko vytlačeno z Uher, části Chorvatska a Sedmihradska, Benátky navíc zaútočily na Dalmácii a obsadily Peloponéský poloostrov.[25]

Zemi zachvátila krize. Do středu říše se valili uprchlíci, půda zůstala neobdělána a celou situaci zhoršovala prudká inflace. Mehmed IV. nastalou situaci neunesl a rozhodl se rezignovat ve prospěch svého bratra Sulejmana II., který byl po celý svůj dosavadní život držen v domácím vězení (tzv. kafe; praxe povraždit sultánovy bratry v den jeho nástupu na trůn, aby se náhodou nepokusili sultanát uchvátit, již byla opuštěna). Přestože Sulejman II. již po čtyřech letech zemřel, dokázal za dobu své krátké vlády zemi poměrně stabilizovat.[26]

Přestože boje pokračovaly dalších deset let, k dalšímu mohutnému posunutí hranice nedošlo. Svatá liga se brzy začala rozpadat a situaci již nezvrátilo ani několik osmanských ofenzív, ani vítězství Evžena Savojského. Nakonec znepřátelené strany uzavřely v roce 1699 tzv. Karlovický mír, podle kterého Uhry a Sedmihradsko zůstaly v habsburských rukou a Benátkám připadla Dalmácie. Osmanská říše ustála i vnitřní nepokoje (zejména vzpoura janičářů) a nejhorší krize byla nakonec překonána reformou daní a armády (zejména byla vybudována námořní flotila sestavená z moderních plachetnic).[27]

Zavádění reforem (1718–1802)

Rakouské jednotky vedené Evženem Savojským dobývají Bělehrad v roce 1717
Selim III. před palácem Topkapi

Brzy však měly následovat ještě hlubší změny. Osmanská říše za vlády sultána Ahmeda III. především vyslala své první vyslance do několika evropských zemí, které přestaly v Turcích vidět nositele „Božího hněvu“ a začali Osmanskou říši brát jako obyčejný stát. Nezůstalo jen u diplomatických styků – do Istanbulu začali přicházet evropští architekti, začal se rozvíjet tisk, byl vypracován nový systém muslimských škol. Pěstování tulipánů (které byly následně exportovány do Nizozemí) se stalo natolik rozšířenou módou, že toto období reforem bylo nazváno Obdobím tulipánů (1718–1730).[28] Říše se začala hospodářsky rozvíjet.

Tyto poměrně radikální změny však vyvolaly povstání konzervativních janičářů, které vedlo znovu k výměně sultána. Mahmud I. (1730–1754) však nechal vůdce povstání popravit a v reformách pokračoval. Reforma armády za přispění francouzských vojenských odborníků vedla k úspěchům ve válkách s Ruskem, Rakouskem a Persií. Zdaleka ne všechny problémy však byly vyřešeny (separatistické tendence Egypta, hladomor v Mezopotámii, odpor janičářů). Reformy se totiž týkaly většinou jen armády, nikoliv rozvoje hospodářství, vzdělanosti atd. Mustafa III. (1757–1774) navíc fatálně přecenil své síly a vyhlásil válku ruské carevně Kateřině Veliké, ve které ruské vojsko Turky snadno vytlačilo ze severního pobřeží Černého moře a mírem z Küčük-Kaynarca (ve starší literatuře Küçük-Kainardži, lépe asi Küçük-Kajnardža (= Malá Kajnardža)) (1774) získala carevna jisté pravomoci ve Valašsku a Moldavsku, Bospor a Dardanely musely poskytnout obchodním lodím volný průjezd a Vysoká porta (administrativní aparát osmanské říše) měla zajistit bezpečnost pravoslavných věřících v Osmanské říši.[29]

Po této porážce se sultán Abdulhamid I. rozhodl zejména v reformách vojska pokračovat. Téměř všechny reformy se však týkaly jen centra říše, v odlehlejších oblastech naopak vládla anarchie a vlády se ujímali lokální diktátoři. Rusko začalo poprvé uvažovat o rozdělení Osmanské říše a roku 1783 okupovalo Gruzii. Do války se spolu s Ruskem (od 1787) brzy zapojilo i Rakousko, které obsadilo Bosnu a Moldavsko. Tyto války a zejména pak Napoleonův vpád do Egypta (1798) a Palestiny však jen přispěly ke stmelení Osmanské říše a utvrdily sultána v zavádění dalších reforem.[30]

Rozpadání říše (1808–1876)

Související informace naleznete také v článku Řecká osvobozenecká válka.
Bitva u Navarina (1827) znamenala pro Osmanskou říši další územní ztráty
Mahmut II.

Na přelomu 18. a 19. století se Osmanská říše stala předmětem zájmu všech velmocí. Během napoleonských válek sultán Selim III. váhal, zda se přiklonit k Francii či Rusku. Nakonec si zvolil Francii, což však popudilo Velkou Británii, která se neúspěšně pokusila násilně proplout Úžinami a odtrhnout Egypt od Osmanské říše. Tyto události byly provázeny separatistickými snahami v Albánii (Ali Paša), povstáním pravoslavných v Srbsku a nakonec znovu povstáním protireformních janičářů, kteří Selima svrhli a dosadili Mustafu IV., ale ten byl vzápětí také svržen a sultánem se stal Mahmut II. (1808–1839).[31]

Ale i Mahmut II. si byl vědom nezbytnosti reforem, které sice prováděl opatrněji, klid však Osmanská říše nezažívala. Válka s Ruskem pokračovala až do roku 1812, kdy Turci mírem v Bukurešti ztratili Besarábii a Srbsku byla přislíbena značná autonomie. Neklidné byly i provincie – bylo nutné potlačit srbské povstání (1813) a Ali Paša po své porážce roku 1820 podněcoval Řeky, kteří nakonec roku 1821 povstali. Povstání bylo neseno v duchu novohelénství, proti kterému stála i pravoslavná církev. Mahmut však situaci špatně odhadl a povstání považoval za pravoslavné, a nechal proto popravit konstantinopolského patriarchu a několik biskupů, čímž jen způsobil, že k povstání se přidali i pravoslavní věřící. Sultán přestával situaci zvládat, a tak požádal o pomoc egyptského guvernéra Muhammada Alího, který řecké povstání krutě potlačil.[32] Turci rozpoutali protiřecký teror, jehož symbolem se stalo povraždění obyvatel na ostrově Chios, kde bylo v dubnu 1822 ze 100 000 obyvatel okolo 90 000 ostrovanů povražděno nebo zotročeno.[33]

Další vzpouru janičářů roku 1826 Mahmut řešil neméně radikálně: prostě janičáře rozpustil. Tím se sultánovi konečně uvolnily ruce k rázným reformám – modernizoval vojsko, administrativu, budoval infrastrukturu, rozvíjel zahraniční obchod, ale hlavně zrušil feudalismus. Tyto úspěchy však kalily zahraniční velmoci – Velká Británie, Francie a Rusko se zavázaly uznat řeckou autonomii a po vojenské intervenci, bitvě u Navarina roku 1827, ve které byly zničeny dvě třetiny egyptsko-osmanského loďstva, a drinopolské dohodě (1829) Osmanská říše ztratila Řecko, část území na Kavkaze (zabrána Ruskem), Srbsko získalo autonomii a velká část Balkánu se stala demilitarizovanou zónou. Nezávislost Řecka pak potvrdil londýnský protokol z roku 1830.[34]

Až do této chvíle stál egyptský guvernér Muhammad Alí věrně po boku osmanského sultána. Po událostech na konci 20. let se však proti svému pánu postavil a začal expandovat do Syropalestiny, údajně jako náhradu za služby v Řecku. Když Muhammadův syn Ibráhím vstoupil do Anatolie, požádal sultán o pomoc své dosavadní nepřátele – Velkou Británii a Rusko. Žádné britské loďstvo nebylo nablízku, a tak Ibráhíma z Anatolie nakonec vytlačilo ruské vojsko, ze Syropalestiny jej však osmanské vojsko nedokázalo vytlačit ani za pomoci pruského vojenského poradce Helmuta von Moltke, a Ibráhím byl proto uznán guvernérem v Damašku.

Nemocný muž na Bosporu (1839–1876)

„Bulharské mučednice", malba z roku 1877 od ruského malíře Konstantina Makovského, zobrazující znásilnění bulharských žen osmanskými bašibozuky při potlačení Dubnového povstání.
Palác Dolmabahce v Istanbulu, postavený za Abdülmecita

Když roku 1839 nastoupil na trůn Abdulmecit I. (1839–1861), byla polní armáda v troskách a státní pokladna prázdná. Velmoci nakonec donutily v letech 18401841 egyptské vojsko Syropalestinu opustit, záhy však v Sýrii a Libanonu vypukla povstání, při kterých se poprvé projevil arabský nacionalismus v této oblasti. Velmoci navíc získaly dojem, že Osmanská říše přežila jen díky jejich zásahu a cítily se proto oprávněny stále více intervenovat do vnitřních záležitostí říše, a to zejména pod zástěrkou ochrany zájmů křesťanské menšiny žijící v Osmanské říši.[35]

Aktivní bylo zejména Rusko, které mluvilo o „nemocném muži na Bosporu“ a osnovalo plány na rozdělení Osmanské říše. Tyto plány však ostatní velmoci, zejména Francii a Velkou Británii znepokojovaly. Když proto roku 1853 Rusko obsadilo Valašsko a Moldavsko, aby donutilo Osmanskou říši přijmout jeho požadavky, překročilo osmanské vojsko pod vedením Omara Paši a podpořené Egyptem Dunaj, čímž vypukla krymská válka. Osmani donutili ruské vojsko se stáhnout, když však Rusko potopilo tureckou flotilu u Sinopé, situace se začala obracet. Francie a Británie se rozhodly zasáhnout, jejich flotily vpluly roku 1854 do Černého moře a donutily Rusko uzavřít roku 1856 v Paříži příměří, ve kterém bylo mj. ustanoveno, že velmoci nemají právo se do vnitřních záležitostí Osmanské říše vměšovat, a to ani pod záminkou „ochrany“ křesťanských menšin. Černé moře bylo demilitarizováno.[36] Ke konci kavkazské války bylo 90% Čerkesů etnicky vyčištěno[37], vyhnáno z Kavkazu a uprchlých do osmanské říše,[38] což mělo za následek 500–700 000 Čerkesů usídlených v Turecku.[39][40][41]

Abdülmecit dále zaváděl reformy, podporoval výstavbu železnic a příchod evropských odborníků, drobení říše však dále pokračovalo vyhlášením samostatnosti Spojených rumunských knížectví (1861) a vzpourami v Syropalestině. Za vlády jeho nevlastního bratra Abdulazize (1861–1876) se navíc začalo rozvíjet nacionalistické mladoosmanské hnutí, kterému vadilo přílišné přejímání západních hodnot a sbližování se západem. Když se roku 1873 zhroutila vídeňská burza, příliv západních investic se zastavil, což vedlo ke státnímu bankrotu Osmanské říše. Panslovanské myšlenky navíc podnítily povstání v Bosně, Černé Hoře a Bulharsku. Nepokoje se nakonec rozšířily i do Istanbulu, sultán byl obviněn ze servility vůči Západu a svržen.[42]

Úpadek a modernizace (1876–1908)

Související informace naleznete také v článku Rusko-turecká válka (1877–1878).
I přes liberální reformy si Abdulhamid II. oblibu nezískal – pro Turky byly jeho reformy nepostačující, pro velmoci byl „arménským řezníkem“

Abdulhamid II. (1876–1909) se snažil vyhovět liberálním myšlenkám, zavázal se respektovat základní lidská práva a 1877 otevřel Poslaneckou sněmovnu.[43] Neklid na Balkáně však neustával. V Bulharsku vypuklo na jaře 1876 dubnové povstání, při kterém polovojenské oddíly bašibozuků a Čerkesů ve spolupráci s pravidelnou osmanskou armádou povraždily až 30 000 bulharských civilistů.[44] Do osmanských záležitostí se opět začalo vměšovat Rusko, které se postavilo na stranu Bulharů a dalších balkánských národů. Car Alexandr II. nakonec vyhlásil Osmanské říši roku 1877 válku, do které se na straně Ruska zapojili Rumuni, Srbové, Černohorci a bulharští povstalci. Válka nakonec vedla až ke kapitulaci sultána. Jelikož však vše nasvědčovalo tomu, že se Rusko chce zmocnit Istanbulu, vyslala Velká Británie do Úžin loďstvo, které vynutilo uzavření mírové smlouvy ze San Stefana roku 1878, ve které byly dohodnuty ruské územní zisky ve východní Anatolii, samostatnost Rumunska, Černé Hory a Srbska, autonomie Bulharska. Smlouva však poškodila zájmy Rakouska-Uherska, takže byla stejného roku revidována na berlínském kongresu, který určil, že Bosna a Hercegovina sice zůstane osmanskou provincií, avšak pod vojenskou okupací Rakouska-Uherska. Velká Británie získala Kypr a Osmanská říše se musela zavázat k dodržování náboženské svobody.[45]

Osmanská říše roku 1878 ztratila 2/5 svého území, navíc Egypt se roku 1881 stal de facto britskou državou. Osmanská říše zoufale hledala oporu a nakonec ji našla v nedávno vzniklém Německém císařství, které Turkům předalo mnohé válečné zkušenosti i moderní děla. Proces drobení říše však zdaleka ještě nebyl zastaven.

Roku 1894 polovojenské oddíly osmanského vojska zmasakrovaly tisíce křesťanských Arménů, což vyvolalo obrovské mezinárodní pobouření a britsko-ruskou intervenci. Masakry podněcovala vláda sultána Abdulhamida II a dopouštělo se jich také muslimské civilní obyvatelstvo z řad Kurdů, Turků a Čerkesů. Během hamídijských masakrů, které probíhaly v letech 1894–1896, přišlo o život 100–300 000 tisíc Arménů[46] a až 25 000 Asyřanů.[47] Turci byli navíc stále více nespokojeni s Abdülhamidovou despotickou vládou. Nepokoje se objevovaly také v Syropalestině, kam zejména po pogromech v Rusku přicházelo značné množství Židů, kteří byli vzápětí napadáni Araby.[48]

Pád a rozpad (1908–1923)

Situace před první balkánskou válkou (1912–1913) – Osmanská říše vyznačena fialově.
Turecké jednotky v Dardanelách, 1915
Sykesova–Picotova dohoda
Odchod posledního sultána Mehmeda VI., konec Osmanské říše

Zmenšení osmanského území také vedlo k posílení tureckého folklóru, který byl nakonec povýšen na kulturní dědictví říše. Nacionalistické hnutí mladoturků tak vůbec nerespektovalo existenci netureckých muslimských etnik (zejména Arabové), natož pak křesťanské etnické menšiny. V roce 1909 bylo při masakru v Kilikii zavražděno 30 000 Arménů.[49] Mladoturecké hnutí bylo také hnutím liberálním[zdroj? a po povstání roku 1908 dosáhlo obnovení konstituce a uznání svobody tisku. Mezitím se zbytky osmanského panství na Balkáně dále hroutily, když roku 1908 vyhlásilo nezávislost Bulharské carství, a v následujících letech vypukly nepokoje v Albánii, Kosovu, které nakonec vyústily v balkánské války (1912–1913). Balkánská liga složená ze Srbska, Bulharska, Řecka a Černé Hory nakonec zmenšila osmanské území v Evropě jen na okolí Istanbulu. Ztráta Balkánu byla navíc provázena několika dalšími převraty v Istanbulu (viz Mladoturecká revoluce). Pravomoci nového sultána Mehmeda V. (1909–1918) byly nakonec značně okleštěny.[50] V roce 1911 po porážce v italsko-turecké válce Osmanská říše ztratila Libyi a některé řecké ostrovy (Dodekany).

Na počátku první světové války se Osmanská říše mohla přiklonit na kteroukoli stranu. Když však Británie zabavila nové válečné lodě, které Britové pro Osmanskou říši právě postavili, přiklonil se Mehmet V. na stranu Německa a vyhlásil roku 1914 válku Dohodě. Dohoda postupně otevřela několik front: na Kavkaze, v Palestině a v Mezopotámii, kde se k britským vojskům přidávali arabští nacionalisté. V bitvě o Gallipoli Osmani ubránili strategicky důležitý Dardanelský průliv. Osmanská říše se rychle vyčerpala, zemi zachvátil hladomor a ve válce pokračovala jen díky německé podpoře. Válka byla doprovázena další arménskou genocidou, při které Osmanská říše vyvraždila mezi lety 1915 a 1918 přibližně 1,5 milionu Arménů. Arménská komunita v Turecku v důsledku genocidy fakticky zanikla.[51][52]. V druhé půlce roku 1918 se fronty začaly hroutit a Osmanská říše proto urychleně uzavřela 30. října 1918 příměří.[53]

Osmanská říše byla v troskách. Istanbul byl okupován, Velká Británie získala Irák, Palestinu a Zajordání, Francie Sýrii a Libanon, Řecko obsadilo anatolské pobřeží. Válečný hrdina Mustafa Kemal se rozhodl roku 1919 vydat Prohlášení o nezávislosti, nově zvolený parlament však Britové obsadili. Kemal byl nucen uchýlit se do Ankary, kde zřídil Velké národní shromáždění. Mírové podmínky, podle kterých měli Arméni získat nezávislost a Kurdistán autonomii, Kemal nepřijal. Když začalo řecké vojsko během řecko-turecké války zatlačovat kemalisty do hor, zahájil Kemal protiútok, který nakonec vedl k vytlačení Řeků. Při útoku na Smyrnu zahynulo několik desítek tisíc Řeků a Arménů.[54] V roce 1922 byl zrušen sultanát, čímž Osmanská říše zanikla.[55]

Velmoci se nakonec rozhodly ustoupit. Smlouva z Lausanne (1923) nakonec vymezila turecké hranice, přičemž požadavky Arménů a Kurdů na nezávislost byly ignorovány, byla ukončena okupace Istanbulu vítěznými mocnostmi a Turecko nemuselo platit válečné reparace. Turecko se stalo republikou a Mustafa Kemal jejím prvním prezidentem.[56]

Vláda

Ambasadoři v paláci Topkapi

Před reformami v 19. a 20. století byla státní organizace Osmanské říše systémem se dvěma hlavními dimenzemi: vojenskou správou a civilní správou. Sultán měl v systému nejvyšší postavení. Civilní systém byl založen na místních správních celcích odpovídajících charakteristikám regionu. Stát měl kontrolu nad klérem. Některé předislámské turecké tradice, které přežily přijetí správních a právních postupů od islámského Íránu, zůstaly nadále v osmanských administrativních kruzích významné.[57] Podle osmanského chápání měla být hlavní odpovědnost státu hájit a rozšiřovat území muslimů a zajistit bezpečnost a harmonii uvnitř svých hranic v překlenujícím kontextu ortodoxní islámské praxe a suverenity dle dynastií.[58]

Osmanská říše nebo jako dynastická instituce – Osmani byli v islámském světě bezprecedentní a nepřekonatelní vzhledem k velikosti a trvání říše.[59] V Evropě podobně nepřerušované řady panovníků (králů/císařů) z téže rodiny dosáhli jen Habsburkové, kteří vládli podobně dlouho a během stejného období od konce 13. do počátku 20. století.

Ozbrojené síly

Boj o turecký prapor. Malba polského malíře Józefa Brandta z roku 1905 zobrazuje elitní osmanskou jízdu sipáhíe ve střetu s polskými husary během bitvy u Vídně (1683)
Sultán Selim III. sleduje roku 1793 přehlídku svých jednotek organizovaných dle „nového řádu“ (nizám-i džedíd)
Osmanští důstojníci v Istanbulu (1897)
Osmanská císařská armáda v roce 1900

První vojenské jednotky osmanského státu tvořila armáda sestavená Osmanem I. z kmenů, které žily v horách západní Anatolie koncem 13. století. Osmanská armáda byla komplexním systémem náboru a držení léna. Hlavní sbory osmanské armády zahrnovaly janičáry, sipáhíe, akindžie a mehterân (vojenské kapely). Osmanská armáda byla ve své době jednou z nejpokročilejších bojových sil na světě a jednou z prvních, která používala muškety a kanony. Osmanští Turci začali používat také falkonety, což byly krátké, ale široké kanóny. Stalo se tak během obléhání Konstantinopole v roce 1422. Osmanská jízda byla spíše než na těžké zbroji závislá na vysoké rychlosti a pohyblivosti, používala luky, krátké meče na rychlých koních (turkoman a arab, předchůdce plnokrevníka)[60][61] a často uplatňovala taktiku podobnou Mongolům. Ta spočívala v předstírání ústupu při obkličování nepřátelských sil uvnitř formace ve tvaru půlměsíce a následném skutečném útoku. Během 16. století, zejména za vlády Sulejmana Nádherného, dosáhla síla, organizovanost a výkonnost tureckých vojsk naprostého vrcholu; v Evropě v podstatě neměla na souši rovnocenného protivníka. I po osudových porážkách, jež začaly rokem 1683, byla armáda nadále účinnou bojovou silou;[62][63] začala však už výrazněji zaostávat za evropskými rivaly během období míru v letech 1740–68. Modernizace říše na konci 18. století začala tudíž právě u armády. Sultán Selim III. založil v rámci svých reforem nizám-i džedíd („nový řád“) první evropsky vycvičené, vystrojené a vyzbrojené jednotky – nicméně ty pro ohromný odpor společnosti i janičářského vojska nepřežily sultánovo svržení z trůnu a zavraždění (1807). Další porážky, zejména ze strany Ruska, však dovedly vládnoucí vrstvu k poznání, že reformy v evropském duchu jsou neodvratné. Selimův bratranec Mahmut II. v červnu 1826 zrušil nenáviděné janičářské sbory (tehdy o síle 135 000 mužů),[64] které už dlouho neměly tu kvalitu, co v raném novověku, zato svými povstaleckými akcemi, terorem obyvatel a nátlakem na panovníka neustále destabilizovaly stát. Jeho syn Abdülmecid I. v nastoleném kurzu pokračoval započetím éry tanzimatu, období skutečně hlubokých reforem. Díky nim začala armáda najímat zahraniční odborníky a posílala své důstojníky k výcviku do západoevropských zemí. (Následkem toho začalo později vznikat hnutí mladoturků, když se tito relativně mladí a nově vyškolení muži vraceli vzděláni západním systémem myšlení.) Postupně se tak stala moderně organizovanou silou, jež opět do určité míry srovnala krok se svými evropskými protivníky.

Osmanské námořnictvo značně přispělo k územnímu rozšíření říše na evropský kontinent. Začalo s dobytím severní Afriky, kdy bylo dobyto a připojeno Alžírsko a Egypt v roce 1517. Od porážky u Lepanta (1571) bylo zjevné, že na moři již nějakých mimořádných úspěchů proti vzrůstajícím koloniálním mocnostem Turci nedosáhnou, nicméně ještě po dvě následující století říše ovládala Černé moře a východní polovinu Středomoří. Počínaje ztrátou Řecka v roce 1821 a Alžírska v roce 1830 začala osmanská námořní moc a kontrola nad vzdálenými územími klesat. Sultán Abdulaziz se pokusil obnovit námořní sílu, nechal proto postavit největší loďstvo po tehdejší Británii a Francii. Loděnice v Barrow v Anglii postavila v roce 1886 svou první ponorku právě pro Osmanskou říši.[65] Nicméně slábnoucí turecké hospodářství nemohlo udržet silu loďstva příliš dlouho. Abdulhamid II. nedůvěřoval admirálům, kteří stranili reformátorovi Midhatu Pašovi, a tvrdil, že velká a drahá flotila nebyla proti Rusům během Rusko-turecké války vůbec platná. Uzavřel většinu loďstva ve Zlatém rohu, kde lodě dalších 30 let chátraly. Po mladoturecké revoluci v roce 1908 se výbor pro unii a pokroku snažil založit silné osmanské námořnictvo. „Nadace Osmanského námořnictva“ vznikla v roce 1910 a zakoupila nové lodě prostřednictvím veřejných dárců.

Zřízení Osmanského vojenského letectva se datuje od června 1909 do července 1911.[66][67] Osmanská říše začala připravovat své první piloty a letadla a se založením Letecké školy ("Tayyare Mektebi") v Yeşilköy dne 3. července 1912 začala říše školit své vlastní letecké důstojníky. V červnu 1914 byla založena nová vojenská akademie – námořní letecká škola (Bahriye Tayyare Mektebi). Po vypuknutí první světové války se proces modernizace náhle zastavil. Osmanské letecké eskadry během války bojovaly na mnoha frontách, od Haliče na západě až po Kavkaz na východě a Jemen na jihu.

Administrativní rozdělení

Ejálety v roce 1795

Osmanská říše byla koncem 14. století nejprve rozdělena do provincií ve smyslu pevných územních jednotek s místodržícími jmenovanými sultánem.[68]

Od konce 16. století byla říše rozdělena na ejálety – v evropských pramenech zvané „pašaliky“ nebo „bejlerbejliky“ – spadající pod úřad paši („hlava“ – vojevůdce, náčelník) nebo bejlerbeje („pán pánů“ neboli místokrál, resp. guvernér). Ejálety/pašaliky se dále dělily na sandžaky a náhije.[69]

V roce 1867 byly v rámci reforem Tanzimat zavedeny nové správní jednotky, vilájety.[70]

Ekonomika

Osmanská banka byla založena v roce 1856 v Istanbulu; v srpnu 1896 byla obsazena členy Arménské revoluční federace.

Osmanská vláda úmyslně prosazovala politiku rozvoje Bursy, Edirne a Istanbulu (postupných osmanských hlavních měst) do velkých obchodních a průmyslových center, protože obchodníci a řemeslníci byli při vytváření nové metropole nepostradatelní.[71] Za tímto účelem Mehmed II. a jeho nástupce Bájezíd II. také povzbuzovali a vítali židovskou migraci z různých částí Evropy. Židé se usazovali v Istanbulu a dalších přístavních městech jako je Soluň. Na mnoha místech v Evropě byli Židé pronásledování svými křesťanskými protějšky (například ve Španělsku po skončení Reconquisty).

Osmanské ekonomické povědomí bylo úzce spjato se základními pojmy chápaní státu a společnosti na Blízkém východě, kde je konečným cílem státu upevnění a rozšíření moci panovníka a způsobem, jakým se toho dosahovalo, bylo získávat bohaté zdroje příjmů, aby prosperovaly produktivní třídy společnosti.[72] Konečným cílem bylo zvýšení státních příjmů, aniž by došlo k poškození prosperity subjektů, aby se zabránilo vzniku sociálního nepořádku a aby tradiční organizace společnosti zůstala nedotčená. Osmanské hospodářství v raném novověku výrazně expandovalo, zejména v první polovině osmnáctého století. Roční příjem říše čtyřikrát kolísal mezi lety 1523 a 1748, upravený o inflaci.[73]

Do češtiny se také vžilo přirovnání "turecké hospodářství", které souvisí se sociálním, hospodářským a morálním úpadkem říše v 17. a 18. století.

Obyvatelstvo

Smyrna pod osmanskou vládou v roce 1900
Galata (Karaköy) a starý galatský most na Zlatý roh, cca 1880–1893

Odhad populace říše 11 692 480 obyvatel pro období let 1520-1535 byl získán spočítáním osmanských domácností odvádějících desátek a počet následně vynásoben pěti.[74] Z nejasných důvodů byla populace v 18. století nižší než v 16. století.[75] Odhad 7 230 660 obyvatel pro první sčítání lidu, které se konalo v roce 1831, je považovaný za závažný podstav, protože toto sčítání mělo sloužit pouze k registraci možných vojenských branců.[74]

Sčítání lidu na osmanských územích začalo až počátkem 19. století. Údaje z roku 1831 jsou k dispozici jako oficiální výsledky sčítání lidu, ale tato sčítání nepokrývala celou populaci. Počítalo pouze muže a nepokrývalo celou říši. Pro dřívější období jsou odhady velikosti a rozmístění populace založeny na pozorovaných demografických vzorcích.[76]

Okolo roku 1800 mohla populace dosahovat 25 až 32 milionů obyvatel. V evropských provinciích (především na Balkáně) tvořila přibližně 10 milionů, v asijských provinciích 11 milionů a v afrických provinciích přibližně 3 miliony. Hustota obyvatelstva byla vyšší v evropských provinciích – dvojnásobná než v Anatolii, která byla zase trojnásobná hustotě obyvatel v Iráku a Sýrii a pětinásobná hustotě obyvatel v Arábii.[77]

Ke konci existence říše byla délka života odhadovaná na 49 let. Epidemie a hladomor způsobovaly velké demografické změny. V roce 1785 kolem jedné šestiny egyptské populace zemřelo na mor a populace Aleppa se v 18. století snížila o dvacet procent. Egypt mezi lety 1687 a 1731 zasáhlo šest hladomorů a Anatolii zasáhl poslední hladomor o čtyři desetiletí později.[78]

Řecké jazykové skupiny v Osmanské říši v roce 1910, žlutě spisovná řečtina, oranžově pontská řečtina, zeleně kappadocká řečtina.

Vzestup přístavních měst měl za následek seskupení populace a byl způsoben vývojem dopravních prostředků jako parníky a železnice. Urbanizace se zvýšila nejvíce v letech 1700–1922, kdy města rostla. Zlepšení zdravotních a hygienických podmínek je pro život a práci učinilo atraktivnějšími. Přístavní města jako Soluň v Řecku zaznamenala nárůst počtu obyvatel z 55 000 v roce 1800 na 160 000 v roce 1912. Dále Izmir, kde v roce 1800 žilo 150 000 obyvatel, narostl do roku 1914 na 300 000 obyvatel.[79][80] Některé regiony měly naopak pokles počtu obyvatel – Bělehrad zaznamenal pokles populace z 25 000 na 8 000 obyvatel, a to především kvůli politickým sporům.[79]

Ekonomická a politická migrace měla dopad na celou říši. Například ruské a rakouské anexe na Krymu a Balkáně měly za následek velký příliv muslimských uprchlíků – 200 000 krymských Tatarů uprchlo do Dobrudže.[81] Mezi lety 1783 a 1913 zaplavilo Osmanskou říši přibližně 5 až 7 milionů uprchlíků, z nichž nejméně 3,8 milionu pocházelo z ruských území. Některé migrace zanechaly nesmazatelné znaky, jako politické napětí mezi částmi říše (např. Turecko a Bulharsko), zatímco na jiných územích byly zaznamenány odstředivé účinky, zjednodušující demografické prvky vyplývající z různých skupin obyvatelstva. Ekonomika byla také postižena ztrátou řemeslníků, obchodníků, výrobců a zemědělců.[82] Od 19. století značná část muslimů z Balkánu emigrovala do dnešního Turecka. Tito lidé se označují termínem Muhacir.[83] Po řecko-turecké válce v letech 1922–1923 zaniklo na 3000 let staré řecké osídlení v Pontu (Pontští Řekové) či v Kappadokii (Karamanlidi). Malou Asii opustilo okolo 1,5 milionu Řeků a Řecko opustilo přibližně 500 000 muslimů. V době pádu Osmanské říše v roce 1922 tvořili polovinu tureckého městského obyvatelstva muslimští uprchlíci z Ruska, Řecka a Balkánu.

Jazyk

Osmanská turečtina byla oficiálním jazykem říše. Šlo o oghuzský turkický jazyk, výrazně ovlivněný perštinou a arabštinou. Osmani měli několik vlivných jazyků: turečtinu, kterou mluvila většina lidí v Anatolii a většina muslimů na Balkáně, s výjimkou Albánie a Bosny; perštinu, kterou mluvili vzdělanci;[84] arabštinu, používanou hlavně v Arábii, v severní Africe, Iráku, Kuvajtu, Levantě a částech Afrického rohu; a somálštinu v celé oblasti afrického rohu. V posledních dvou stoletích docházelo k omezení těchto jazyků, i když jim zůstaly specifické role: perština sloužila především jako literární jazyk pro vzdělané,[84] zatímco arabština byla používána během náboženských obřadů.

Turečtina ve své osmanské variantě byla vojenským jazykem i jazykem státní správy již od raných dob říše. Osmanská ústava z roku 1876 oficiálně upevnila úřední status turečtiny[85]

V Osmanské říši také panovala mizerná znalost evropských jazyků, jelikož zdejší elity byly vzdělány pouze v osmanské turečtině, perštině a arabštině a pro překlady proto používali dragomany – překladatele pocházející především z křesťanských milétů, nejčastěji Řeky a Armény.

Náboženství

Úřad chalífátu
(osmanský chalífa, Ochránce dvou svatých mešit a Velitel věřících)

Hilâfet Makamı
خلافت مقامى
 Mamlúcký sultanát 15171924 Organizace islámské spolupráce 
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
Geografie
Obyvatelstvo
osmanská turečtina (jazyk dynastie), arabština (náboženský)
Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Osmanská_říše
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.


Ázerbájdžán
Újezd (Malá Strana)
Úmrtí v roce 2021
Úrodnost
Ústup ledovců od roku 1850
Úterý
Útok na Univerzitu v Garisse
Čáslav
Číslo
Čechy
Čeněk Junek
Černé moře
Černý uhlík
Červen
Červenec
Česká Wikipedie
České Budějovice
Český ježek
Český Krumlov
Český Těšín
Česko
Českobratrská církev evangelická
Československý svaz žen
Řád německých rytířů
Říšský sněm (Svatá říše římská)
Řím
Římské číslice
Řecko
Šestá hodnotící zpráva IPCC
Šetření energií
Španělé
Španělsko
Štýrské vévodství
Štýrský Hradec
Švédsko
Švýcarsko
Švališér
Železná opona
Železniční nehoda v Sekulích
Železniční trať Plzeň – Furth im Wald
Ženijní vojsko
Židé
Židovský kalendář
Životní prostředí
Žofie Dorotea Šlesvicko-Holštýnsko-Sonderbursko-Glücksburská
1. červenec
1. duben
1. listopad
1. prosinec
1. srpen
10. červenec
10. duben
10. pěší pluk
10. prosinec
10. srpen
1015
1099
11. červenec
11. duben
11. srpen
11. září
1103
1120
1199
12. únor
12. červen
12. červenec
12. říjen
12. březen
12. duben
12. květen
12. srpen
1240
1252
1276
13. únor
13. červen
13. červenec
13. říjen
13. březen
13. duben
13. květen
13. leden
13. srpen
1348
1385
14. červenec
14. říjen
14. duben
14. srpen
14. září
1410
1442
1453
1461
1473
1490
1496
1497
15. únor
15. červen
15. červenec
15. duben
15. prosinec
15. srpen
15. století
15. září
1504
1506
1521
1526
1553
1555
1559
1561
1562
1563
1564
1566
1567
1570
1579
1584
1593
1595
1597
16. únor
16. červenec
16. duben
16. listopad
16. prosinec
16. srpen
16. století
16. září
1606
1607
1615
1616
1618
1619
1623
1626
1632
1633
1634
1635
1636
1637
1638
1639
1640
1646
1647
1649
1651
1653
1656
1657
1663
1667
1669
1671
1672
1676
1679
1685
1689
1690
1694
1695
1697
1698
17. červenec
17. duben
17. květen
17. srpen
17. století
1701
1703
1706
1707
1708
1710
1711
1715
1716
1717
1718
1719
1725
1733
1737
1744
1745
1758
1762
1767
1772
1773
1775
1778
1779
1783
1789
1792
1793
1796
1797
1798
1799
18. únor
18. červenec
18. březen
18. duben
18. leden
18. pěší pluk
18. srpen
18. století
18. září
1800
1802
1803
1805
1806
1808
1810
1811
1813
1814
1815
1816
1817
1820
1821
1823
1824
1827
1828
1829
1833
1834
1835
1838
1840
1841
1844
1847
1849
1850
1857
1859
1862
1863
1864
1866
1867
1868
1869
1871
1872
1874
1875
1876
1877
1878
1879
1884
1885
1886
1888
1889
1890
1891
1892
1893
1895
1896
1897
1898
1899
19. únor
19. červenec
19. říjen
19. duben
19. květen
19. leden
19. srpen
19. století
19. září
1900
1902
1903
1904
1905
1906
1907
1909
1910
1912
1914
1915
1916
1917
1918
1919
1920
1921
1922
1923
1924
1925
1926
1927
1928
1929
1930
1932
1933
1934
1935
1937
1939
1940
1941
1943
1944
1945
1946
1947
1948
1949
1950
1952
1953
1958
1960
1961
1962
1963
1964
1966
1967
1968
1970
1973
1975
1977
1978
1979
1980
1981
1982
1983
1984
1985
1986
1987
1988
1989
1990
1992
1993
1994
1995
1997
1998
1999
2. únor
2. červenec
2. duben
2. prosinec
2. srpen
2. tisíciletí
20. červenec
20. říjen
20. duben
20. květen
20. srpen
2001
2002
2003
2004
2010
2012
2014
2015
2016
2017
2018
2019
2020
2021
2022
2023
21. únor
21. červenec
21. duben
21. leden
21. prosinec
21. srpen
21. září
22. únor
22. červenec
22. říjen
22. duben
22. listopad
22. srpen
23. únor
23. červen
23. červenec
23. říjen
23. březen
23. duben
23. květen
23. leden
23. listopad
23. srpen
238
24. červenec
24. říjen
24. duben
24. květen
24. listopad
24. srpen
24. září
25. červen
25. červenec
25. duben
25. leden
25. listopad
25. srpen
25. září
26. únor
26. červen
26. červenec
26. březen
26. duben
26. květen
26. leden
26. srpen
27. červen
27. červenec
27. březen
27. duben
27. květen
27. srpen
28. červen
28. červenec
28. říjen
28. duben
28. květen
28. leden
28. listopad
28. prosinec
28. srpen
28. září
29. červenec
29. březen
29. duben
29. leden
29. srpen
29. září
3. červenec
3. březen
3. duben
3. květen
3. pěší pluk (Habsburská monarchie)
3. srpen
3. září
30. červen
30. červenec
30. březen
30. duben
30. květen
30. listopad
30. srpen
30. září
31. červenec
31. říjen
31. srpen
35. pěší pluk
4. únor
4. červen
4. červenec
4. březen
4. duben
4. květen
4. srpen
4. století
4. září
484 př. n. l.
5. únor
5. červenec
5. říjen
5. duben
5. srpen
5. září
6. červenec
6. duben
6. květen
6. listopad
6. srpen
7. únor
7. červenec
7. říjen
7. březen
7. duben
7. leden
7. srpen
7. září
70
748
8. únor
8. červenec
8. duben
8. květen
8. srpen
8. září
814
9. únor
9. červenec
9. říjen
9. březen
9. duben
9. květen
9. leden
9. listopad
9. srpen
9. září
972
988
Aš-Šabáb
Abatyše
Adam Benedikt Bavorovský
Adam Rodriguez
Adaptace na globální oteplování
Adolf Šimperský
Adolf Procházka
Adriaen van de Velde
Aerosol
Albánie
Albedo
Albrecht Fridrich Rakousko-Těšínský
Aleš Pikl
Aleš Svoboda (anglista)
Alexander Roslin
Alexandr Abaza
Alexandr I. Jagellonský
Alexandr Něvský
Alois Pravoslav Trojan
Amanda Gormanová
Ambroise Thomas
Americká válka za nezávislost
Amharsko
Andronikos IV.
Anglické království
Anna Stuartovna
Antarktida
Antonín Hardt
Antonio Barberini
Arad (Rumunsko)
Arcivévoda
Arcivévoda Ferdinand
Argentina
Argentinská invaze na Falklandy
Aristokrat
Arktida
Armádní sbor
Arménie
Arnošt Habsburský
Arnošt Okáč
Atlantská poledníková převratná cirkulace
Atmosféra Země
Atomové bombardování Hirošimy a Nagasaki
Atribuce probíhající klimatické změny
August Heinrich Hoffmann von Fallersleben
Automobilka
Autoritní kontrola
Aztécká říše
Bádensko-Württembersko
Bělení korálů
Bělorusko
Břežany (okres Znojmo)
Březen
Barbara Žofie Braniborská
Barokní architektura
Bazilika Svatého hrobu
Bazilika svatého Pavla za hradbami
Belgie
Berlín
Berlínská blokáda
Berlínská stěna
Berlínská zeď
Berlin Ostbahnhof
Berlin Wall
Beroun
Bertha Benzová
Beton
Bioenergie
Bitva na Něvě
Bitva u Castiglione
Bitva u Dolních Věstonic
Bitva u Grunwaldu
Bitva u Partizánské Ľupči
Bitva u Petrovaradína
Bitva u Wittstocku
Boček z Poděbrad
Body zvratu klimatického systému
Boeing B-29 Superfortress
Bohumír Kapoun ze Svojkova
Boleslav I.
Boleslav II.
Boris Hybner
Borys Antonenko-Davydovyč
Braniborská brána
Bratislava
Brno
Brusel
Budapešť
Burkina Faso
Císařská armáda (habsburská)
Císařský pěší pluk č. 28 (1769)
Cement
Chaluhy
Chauncey Delos Beadle
Cheb
Checkpoint Charlie
Chicago
Chile
Chlévský hnůj
Chorvatsko
Christianizace
Christian Knorr von Rosenroth
Chrudim
Cieszyn
Cilli
Cisterciáni
Cithara sanctorum
Citlivost klimatu
Clerfayt
CN Tower
Commons:Featured pictures/cs
Conquista
Conrad Aiken
Conrad Schumann
Covid-19
Cremona
Cyril Zapletal
Dělení Polska
Dělostřelectvo
Důlní neštěstí Copiapó 2010
Daimjó
Dalibor z Kozojed
Daniel Alexius z Květné
Daniel Speer
Daniel Stach
David Ferrer
Dengue
Dentista
Deodoro da Fonseca
Dezertifikace
De Ligne
Diecéze míšeňská
DIE ZEIT
Dionýz Štúr
Dioskúrové
Divize (vojenství)
Dlouhá turecká válka
Dobývání Aztécké říše
Doba meziledová
Dolar
Dolní Rakousy
Domažlice
Domenico Passignano
Dopady globálního oteplování
Doprava
Dragoun
Drahomíra Pithartová
Druhá světová válka
Duben
Dukla
Dusty Hill
East Side Gallery
Eduard Lederer
Eduard Orel
Egon Krenz
Egypt
Egyptské hieroglyfy
Ekonomické důsledky klimatických změn
Ekonomie globálního oteplování
Ekosystém
Elektřina
Elektromobil
Eliška Junková
El Niño – Jižní oscilace
Emilie Bednářová
Enže
Encyklopedie
Energetická účinnost
Environmentální migrace
Erich Honecker
Erich Mielke
Erika
Etiopie
Eutrofizace
Evžen Savojský
Evangelická církev
Evropa
Ewald Hering
Extrémy počasí
Fat Man
Ferdinand Bonaventura z Harrachu
Ferdinand II. Štýrský
Ferdinand III. Habsburský
Ferdinand III. Kastilský
Ferdinand IV. Habsburský
Ferdinand Maria Bavorský
Ferdinand z Ditrichštejna
Filip IV. Španělský
Film
Filozofická fakulta Jihočeské univerzity
Ford model A (1903)
Ford Motor Company
Forest Whitaker
Fosilní palivo
Francesco Maria Grimaldi
Francie
Francouzská národní knihovna
Francouzské království
Francouzsko-španělská válka
František Bernard Vaněk
František Buttula
František Harant
František Hošek
František Hochmann
František Jiří Mach
František Josef Kinský
František Minařík
František Pospíšil
František Svoboda (fotbalista)
František Taufer
František Vitásek (kněz)
František Vrbka
František z Ditrichštejna
Franz Anton Hillebrandt
Freiburg im Breisgau
Freon
Fytoplankton
Görlitz
Günter Schabowski
Gęsiówka
Gemeinsame Normdatei
Gent
Geoinženýrství
Georg Caspar Wecker
Giacomo Casanova
Giacomo Tritto
Gilbert du Motier, markýz de La Fayette
Globální ochlazování
Globální oteplování
Globální stmívání
Go-Momozono
Golfský proud
Google
Google+
Gorbačov
Gorice a Gradiška
Gotická architektura
Grónský ledovec
Grónsko
Grand Prix Německa
Gregoriánský kalendář
Gustave Lanson
Guy de Maupassant
Győr
Habsburská monarchie
Hans Christian Andersen
Harvardova univerzita
Hedvika Eleonora Holštýnsko-Gottorpská
Hegemonie
Herbert George Wells
Hernán Cortés
Hlavní strana
Hliník
Hnojivo
Hohenlohe
Horní Lužice
Horní Rakousy
Hospodářské zvíře
Hospodářský růst
Hovězí maso
Hradec Králové
Hugo Salus
Hulán
Husar
Hynek Albrecht
Ich bin ein Berliner
Igor Vsevoložskij
IHned.cz
Ilja Repin
Incident v Tonkinském zálivu
Indie
Infekční onemocnění
Infračervené záření
Innsbruck
Innviertel
Instrumentální záznamy teplot
International Standard Book Number
International Standard Serial Number
Internet Archive
Italská tažení francouzských revolučních válek
Italské království
Ivar Aasen
Jánoš Korvín
Ján Burius
Jaan Kaplinski
Jaderná energie
Jakub Antonín Zemek
Jaltská dohoda
James Hansen
Jana Andresíková
Jana Plodková
Jan Karel Hraše
Jan Karel Liebich
Jan Vanýsek
Japonsko
Jaromír Hořejš
Jaroslav Arnošt Trpák
Jaroslav Drobný (tenista)
Jaroslav Kladenský z Kladna
Jaroslav Volek
Jean-Baptiste Dumas
Jeruzalém
Jiří Adamíra
Jiří Dánský
Jiří Kovařík (historik)
Jiří Malenovský
Jiří Pavlov
Jiří z Poděbrad
Jiřina Hanušová
Jižní polokoule
Jihlava
Jihovýchodní Asie
Jindřiška Adéla Marie Savojská
Jindřiška Klímová
Jindřich
Jindřich Eckert
Jindřich Geisler
Jindřich I. Anglický
Jindřich IV.
Jindřich Ladislav Barvíř
Jindřich Mahelka
Jindřich Veselý
Jindřich Wankel
Jocelyn Bellová Burnellová
Johann Friedrich Struensee
Johann Joseph Würth
Johann Wilhelm Ludwig Gleim
John Fitzgerald Kennedy
Josef Šnejdárek
Josef Fischer (filosof)
Josef Hrnčíř
Josef Jaromír Štětka
Josef Kalousek
Josef Kovalčuk
Josef Obeth
Josef Patzel
Joseph Merrick
Judenburg
Jules Mazarin
Křesťanství
Křišťan
Kanada
Kancionál
Kapitulace u Világoše
Karel Škorpil
Karel Babánek
Karel I. Stuart
Karel Jiráček
Karel Nepraš
Karel Odstrčil
Karel starší ze Žerotína
Karel Veliký
Karel X. Gustav
Karola Vasa-Holstein-Gottorpská
Kategorie:Čas
Kategorie:Články podle témat
Kategorie:Život
Kategorie:Dorozumívání
Kategorie:Geografie
Kategorie:Historie
Kategorie:Hlavní kategorie
Kategorie:Informace
Kategorie:Kultura
Kategorie:Lidé
Kategorie:Matematika
Kategorie:Narození 5. srpna
Kategorie:Příroda
Kategorie:Politika
Kategorie:Právo
Kategorie:Rekordy
Kategorie:Seznamy
Kategorie:Společnost
Kategorie:Sport
Kategorie:Technika
Kategorie:Umění
Kategorie:Věda
Kategorie:Vojenství
Kategorie:Vzdělávání
Kategorie:Zdravotnictví
Kathrin Zettelová
Kaunitz
KDU-ČSL
Keelingova křivka
Khevenhüller
Klášter
Klimatická bezpečnost
Klimatická krize
Klimatická spravedlnost
Klimatická stagnace
Klimatické změny
Klimatický model
Klimatický systém
Kluž
Kníže
Knin
Košice
Koks
Kolín
Koloběh uhlíku
Komunismus
Kondenzační jádro
Konflikt v Tigraji 2020
Kongresové centrum Praha
Kopaničářství
Korál
Korálový útes
Korunní země
Korutany
Kosmodrom Bajkonur
Kostel svatého Petra a Pavla (Görlitz)
Kouřim
Kraňské vévodství
Kremže
Kristýna I. Švédská
Kristián
Kroměříž
Kryštof z Gendorfu
Kryscina Cimanouská
Kukuřice
Kunhuta ze Šternberka
Kurt Biedenkopf
Kutná Hora
Květen
Kyjev
Kyjevská Rus
Kyrysník
Kyslík
Lalibela
Landstreitkräfte
Latina
Laura Mancini
Ledový příkrov
Leoben
Leonardo Leo
Leonid Iljič Brežněv
Leon Max Lederman
Leopold Chalupa
Leopold I.
Les
Lesní požár
Letní olympijské hry 2020
Levoča
Libéral Bruant
Library of Congress Control Number
Linec
Linford Christie
Lipník nad Bečvou
Litoměřice
Litomyšl
Lombardie
Los Angeles
Lužice
Lužická Nisa
Lublaň
Ludvík Kolek
Ludvík XIII.
Ludvík XVI.
Ludvík XVIII.
Ludwig von Benedek
Ludwig Wokurek
Luisa Oranžsko-Nasavská
Luteránství
Lvov
Lyon
Mírný pás
Mühlviertel
Městské okresy v Německu
Maďarská revoluce 1848–1849
Malárie
Malá doba ledová
Maledivy
Mannheim
Mantova
Maršál
Maria Sibylla Merianová
Marie Antonie Habsburská
Marie Dostalová
Marie Medicejská
Marie Terezie
Marie Waltrová
Marilyn Monroe
Markéta Habsburská (1651–1673)
Markýz
Mars 6
Martin Antonín Lublinský
Mart Stam
Marvin Gaye
Masakry ve varšavské čtvrti Wola
Masamune Date
Massachusetts
Matyáš Korvín
Maurice Papon
Maxmilián II. Emanuel
Maxmilián II. Habsburský
Mayové
Melchiorre Cafà
Methan
Metro (deník)
Mezivládní panel pro změnu klimatu
Michail I. Fjodorovič
Michal Pavlata (herec)
Michal Sendivoj ze Skorska
Milán
Milankovičovy cykly
Milavče
Miloš Navrátil (muzikolog)
Miloslav Stehlík
Miroslav Štěpán
Miroslav Jindra
Miroslav Liberda
Mistrovství světa ve fotbale 2018
Mlži
Mladá Boleslav
Mořské ptactvo
Mořský led
Mořský proud
Mokřad
Mons
Monzun
Morava
Moravské markrabství
Moskva
Most
Murad IV.
Muslimové
Náhorně-karabašská republika
Nápověda:Úvod
Nápověda:Úvod pro nováčky
Nápověda:Obsah
Národní garda (Francie)
Národní knihovna České republiky
Národní knihovna Izraele
Nürburgring
Němčina
Německá demokratická republika
Německo
Německo-polská státní hranice
Nadace Wikimedia
Nadmořská výška
Nagasaki
Namur
Napoleonovo tažení do Egypta a Sýrie
Napoleonské války
Napoleon Bonaparte
Natálie Kubištová
National Archives and Records Administration
Naum Gabo
Neil Armstrong
Nelson Mandela
Neugebauer
New York
Nicolas Boileau
Nicolas Malebranche
Niels Henrik Abel
Nikita Sergejevič Chruščov
Nikolaj Gavrilovič Spafarij
Nizozemská revoluce
Nizozemsko
Norsko
Nové Město na Moravě
Nový Bydžov
Nový Jičín
Nova Gorica
Novgorod
Novorossijsk
Oběžná dráha
Oblak
Obnovitelná energie
Ocel
Odlesňování
Odpadní voda
Okupační zóny Německa
Okyselování oceánů
Olomouc
Olympijské hry
Operace Bouře
Operace Bronse
Operace Pierce Arrow
Oradea
Organizace spojených národů
Organizace ukrajinských nacionalistů
Osijek
Osmanská říše
Osmansko-habsburské války
Osmdesátiletá válka
Ostřihom
Ostnatý drát
Oudenaarde
Oxford University Press
Oxid dusný
Oxid siřičitý
Oxid uhličitý
Ozbrojené síly Turecka
Ozon
Pád Berlínské zdi
Pád Konstantinopole
Pěchota
Přívalový déšť
Předměstí
Přemyšl
Přemysl Otakar II.
Přerov
Přimda (hrad)
Pšenice
Paříž
Pařížská dohoda
Pagekon obří
Palais du Luxembourg
Paleocenní–eocenní teplotní maximum
Palestina
Palmový olej
Památková rezervace
Památník Berlín-Hohenschönhausen
Pandemie covidu-19
Pandemie covidu-19 v Česku
Panoráma
Papež
Parní stroj
Patrick Ewing
Pavel Krbálek
Pavel Vízner
Pellegrini
Pequotská válka
Permafrost
Petra Faltýnová
Petr Štěpánek (pedagog)
Petr Lom
Petr Nováček
Petr Prouza
Petr Urbánek (básník)
Pevnina
Pforzheim
Piero Sraffa
Pierre-Esprit Radisson
Pierre Zaccone
Pietro Antonio Cesti
Pivovar
Ploutvonožci
Pluk
Plzeň
Počasí
Pošta
Požáry
Požáry v Austrálii (2019–2020)
Poddanství
Podvýživa
Pohoří
Pokus o vojenský převrat v Turecku 2016
Polární zesílení
Polština
Polní maršál
Polní myslivec
Polní zbrojmistr
Polské království
Polsko
Polsko-litevská unie (1569–1795)
Portál:Aktuality
Portál:Doprava
Portál:Geografie
Portál:Historie
Portál:Kultura
Portál:Lidé
Portál:Náboženství
Portál:Německo
Portál:Obsah
Portál:Příroda
Portál:Rakousko
Portál:Sport
Portál:Válka
Port Stanley
Posádka
Postupimské náměstí
Potenciál globálního oteplování
Poušť
Povodeň
Průjem
Průmysl
Průmyslová revoluce
Praha
Prapor (jednotka)
Prapor Zośka
Prešov
Prevét
Program OSN pro životní prostředí
Propad uhlíku
Prostějov
Proxy data
Pruské Slezsko
Prusko
Prusko-rakouská válka
První křížová výprava
První světová válka
Q5086#identifiers
Q5086#identifiers|Editovat na Wikidatech
Rámcová úmluva OSN o změně klimatu
Rýže
Radiační působení
Rafail Levickij
Raimund Montecuccoli
Rakouské arcivévodství
Rakouské císařství
Rakouské Slezsko
Rakouské vévodství
Rakousko
Rakousko-uherská armáda
Rakousko-uherské vyrovnání
Rakousko-Uhersko
Rakovník
Referendum
Rembrandt
Renesanční architektura
Republika Srbská Krajina
Robotní patent (1775)
Rok
Roman Pokorný
Ronald Reagan
Ropa
Ropná skvrna
Rosetta
Rosettská deska
Rozdělení Berlína
Rozvojová země
Rudolf Štrubl
Rudolf Bergman
Rudolf I. Habsburský
Rudolf z Thunu
Ruské carství
Rusko
Sémiotika
Sírany
Sója (rod)
Safíovci
Safí I.
Sahara
Sakrální stavba
Sambir
Sankt Pölten
Sanok
Santorio Santorio
Sapér
SARS-CoV-2
Sasko
Scénáře socioekonomického vývoje
Scénáře socioekonomického vývoje#SSP1: Udržitelný vývoj (zelená cesta)
Scénáře socioekonomického vývoje#SSP3: Regionální rivalita (kamenitá cesta)
Scénáře socioekonomického vývoje#SSP5: Rozvoj založený na fosilních palivech (cesta po dálnici)
Schutzstaffel
Sedmihradsko
Segedín
Sekule
Senát Spojených států amerických
Sergej Adamovič Kovaljov
Severní Amerika
Severní polokoule
Seznam římských králů
Seznam olomouckých biskupů a arcibiskupů
Seznam pěších pluků císařsko-habsburské armády
Seznam světového dědictví v Africe#Etiopie
Skládka
Skleníkové plyny
Skleníkový efekt
Slaný
Slezská kuchyně
Slezsko
Slovo roku
Sluneční aktivita
Sluneční energie
Sluneční zářivost
Sníh
Socha Svobody
Sociální nerovnost
Solární panel
Songgotu
Sopečná erupce
Soubor:09 September - Percent of global area at temperature records - Global warming - NOAA cs.svg
Soubor:20210331 Global tree cover loss - World Resources Institute.svg
Soubor:Adamrodriguez05.JPG
Soubor:Battaillon – Parade-Ordnung 1749.png
Soubor:Battaillon – Schlacht-Ordnung 1749.png
Soubor:Berlin-wall-map en.svg
Soubor:Berlinermauer.jpg
Soubor:Berliner Mauer.jpg
Soubor:BerlinWall01b.jpg
Soubor:Berlin Wall (13-8-2006).jpg
Soubor:Berlin Wall 1961-11-20.jpg
Soubor:Berlin Wall death strip, 1977.jpg
Soubor:Berlin wall street sign crossed on bicycle 2011.jpg
Soubor:Berlin Wall victims monument.jpg
Soubor:Bleachedcoral.jpg
Soubor:BrandenburgerTorDezember1989.jpg
Soubor:Bundesarchiv Bild 173-1321, Berlin, Mauerbau.jpg
Soubor:Bundesarchiv Bild 183-1990-0325-012, Berlin, East Side Gallery.jpg
Soubor:Bundesarchiv Bild 183-87605-0002, Berlin, Mauerbau, US-Soldaten, Volkspolizisten.jpg
Soubor:Bundesarchiv Bild 183-88574-0004, Berlin, Mauerbau, Bauarbeiten.jpg
Soubor:Bundesarchiv Bild B 145 Bild-P061246.jpg
Soubor:Change in Average Temperature With Fahrenheit.svg
Soubor:CO2 Emissions by Source Since 1880.svg
Soubor:Daniel Stach (2016).jpg
Soubor:David Ferrer - Roland-Garros 2013 - 014.jpg
Soubor:Di05.jpg
Soubor:East German Guard - Flickr - The Central Intelligence Agency (cropped).jpg
Soubor:Endangered arctic - starving polar bear edit.jpg
Soubor:Fenster-des-Gedenkens-Berlin.jpg
Soubor:Ferdinand Maria of Bavaria.jpg
Soubor:Forest Whitaker.jpg
Soubor:František Pospíšil 2015.JPG
Soubor:GDMaupassant.jpg
Soubor:Globalni emise sklenikovych plynu a moznosti jejich snizeni CS.svg
Soubor:Globalni toky energie cs.svg
Soubor:Global Energy Consumption-cs.svg
Soubor:Greenhouse Gas Emissions by Economic Sector-cs.svg
Soubor:Greenhouse gas emission scenarios 01-cs.svg
Soubor:Guy de Maupassant fotograferad av Félix Nadar 1888.jpg
Soubor:Ilya Repin (1909).jpg
Soubor:Jana Plodková 2015.JPG
Soubor:Kaiserliches Kürassierregiment K 2 1734 Gudenushandschrift.jpg
Soubor:Karel starší ze Žerotína.png
Soubor:Kathrin Zettel.jpg
Soubor:Kennedy in Berlin.jpg
Soubor:Lambiel at the 2010 European Championships.jpg
Soubor:Launch of IYA 2009, Paris - Grygar, Bell Burnell cropped.jpg
Soubor:Lederer Eduard (1859-1944).jpg
Soubor:Leon M. Lederman.jpg
Soubor:Linford Christie 2009.png
Soubor:Mapa-zmeny-teploty.svg
Soubor:Marvin Gaye (1965).png
Soubor:Mauerrest an der Niederkirchnerstraße 2009.JPG
Soubor:Mauna Loa CO2 monthly mean concentrationCS.svg
Soubor:Mountain Pine Beetle damage in the Fraser Experimental Forest 2007.jpg
Soubor:Nagasakibomb.jpg
Soubor:National Park Service Thawing permafrost (27759123542).jpg
Soubor:Neil Armstrong pose.jpg
Soubor:NORTH POLE Ice (19626661335).jpg
Soubor:Orroral Valley Fire viewed from Tuggeranong January 2020.jpg
Soubor:Patrick Ewing Magic cropped.jpg
Soubor:Physical Drivers of climate change-cs.svg
Soubor:Projected Change in Temperatures-cs.svg
Soubor:Rembrandt Harmensz. van Rijn 141.jpg
Soubor:Sea level history and projections-cs.svg
Soubor:Soil moisture and climate change-cs.svg
Soubor:Structure of Berlin Wall-info-de.svg
Soubor:Svět knihy 2009 - Boris Hybner.jpg
Soubor:Teddy Sheringham 2012.jpg
Soubor:Thilafushi1.jpg
Soubor:Vývoj koncentrace CO2 v atmosféře.svg
Soubor:Vývoj průměrné světové teplotní anomálie.svg
Soubor:Vitus Bering.jpg
Soubor:West and East Berlin.svg
Soubor:Woodbridge Wimbledon 2004.jpg
Speciální:Kategorie
Speciální:Nové stránky
Speciální:Statistika
Speciální:Zdroje knih/80-7185-172-8
Speciální:Zdroje knih/9788090274556
Spojené státy americké
Spréva
Srážka vlaků u Milavčí
Srážky
Srpen
Státní hranice
Stéphane Lambiel
Střední Evropa
Středověké klimatické optimum
Staré Brno
Status quo
Stratosféra
Stryj
Studená válka
Subsaharská Afrika
Subtropický pás
Sucho
Světová banka
Světová zdravotnická organizace
Světskost
Svatá říše římská
Svijonožci
Sydney Camm
Těšín
Těžba uhlí
Třicetiletá válka
Tamuz
Tarnów
Teddy Sheringham
Tenis
Tenochtitlán
Teorie černé labutě
Tepelná kapacita
Tepelné čerpadlo
Teresa Pola
Ternopil
Terry Cooper
The Guardian
Thilafushi
Thurn
Tigrajská lidově osvobozenecká fronta
Titus
Tobiáš Jan Becker
Todd Woodbridge
Tokio
Toky uhlíku
Tomáš Hoskovec
Tomáš Koutný
Tony Esposito (lední hokejista)
Toronto
Tramvaj
Tropická cyklóna
Tropické cyklóny a změna klimatu
Tropický pás
Troposféra
Tung Čchi-čchang
Tuvalu
Tyrolské hrabství
Užhorod
Udržitelná doprava
Udržitelná energie
Uherské Hradiště
Uherské království
Uhersko
Uhlí
Uhlíková neutralita
Uhlíkový rozpočet
Ukončování využívání fosilních paliv
UNESCO
Univerzitní systém dokumentace
Urban VIII.
Václav Fiala (ilustrátor)
Václav Havel
Václav Kotrba
Václav Vojtěch Červenka z Věžňova
Válka
Válka o Falklandy
Válka o polské následnictví
Válka ve Vietnamu
Vídeň
Vídeňská operace
Vídeňský les
Vídeňský mír
Východní Asie
Východní blok
Východní Evropa
Východní Germáni
Vědecký konsenzus o změně klimatu
Věra Beranová
Větrná energie
Vakcína proti covidu-19
Varšavská smlouva
Varšavské povstání
Variabilita klimatu
Veřejná doprava
Vegetace
Velké okresní město
Velký bariérový útes
Vesmír
Viktor Hájek
Vilém Aetheling
Vilém Kropp
Vincenzo Legrenzio Ciampi
Virtual International Authority File
Vital Šyšov
Vitus Bering
Vladimír Černík
Vladimír Šlechta
Vladimír Špidla
Vladimír I.
Vladimír Novák (voják)
Vladimír Vavřínek
Vladislav II. Jagello
Vladislav II. Jagellonský
Vladislav IV. Vasa
Vlastimil Letošník
Vlhkost vzduchu
Vliv globálního oteplování na člověka
Vlna veder
Vodní energie
Vodní pára
Vojtěch Kryšpín (pedagog)
Volkspolizei
Vrchlabí
Vymírání
Vypařování
Vytápění
Vzestup hladiny oceánů
Walter Ulbricht
Wieselburg
Wiki
Wikicitáty:Hlavní strana
Wikidata:Hlavní strana
Wikiknihy:Hlavní strana
Wikimedia Česká republika
Wikimedia Commons
Wikipedie:Údržba
Wikipedie:Časté chyby
Wikipedie:Často kladené otázky
Wikipedie:Článek týdne
Wikipedie:Článek týdne/2021
Wikipedie:Citování Wikipedie
Wikipedie:Dobré články
Wikipedie:Dobré články#Portály
Wikipedie:Kontakt
Wikipedie:Nejlepší články
Wikipedie:Obrázek týdne
Wikipedie:Obrázek týdne/2021
Wikipedie:Ověřitelnost
Wikipedie:Požadované články
Wikipedie:Pod lípou
Wikipedie:Portál Wikipedie
Wikipedie:Potřebuji pomoc
Wikipedie:Průvodce
Wikipedie:Seznam jazyků Wikipedie
Wikipedie:Velvyslanectví
Wikipedie:Vybraná výročí dne/srpen
Wikipedie:WikiProjekt Kvalita/Články k rozšíření
Wikipedie:Zajímavosti
Wikipedie:Zajímavosti/2021
Wikipedie:Zdroje informací
Wikislovník:Hlavní strana
Wikiverzita:Hlavní strana
Wikizdroje:Hlavní strana
Wikizprávy:Hlavní strana
William Holman Hunt
Willi Stoph
Woodrow Wilson
WorldCat
Yucatánský poloostrov
Září
Západní Antarktida
Západní Berlín
Západní blok
Západní Německo
Západní Slované
Zatmění Slunce
Zdeněk Novák (generál)
Zeměbrana
Zemědělství
Země Koruny české
Zemní plyn
Zemský okres Zhořelec
Zgorzelec
Zmírňování změny klimatu
Znečištění ovzduší
Znečištění vody
Znojmo
Zpětná vazba
Zpětné vazby klimatických změn
Zpravodajská služba




Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok.
Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.

Your browser doesn’t support the object tag.

www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk