Vznešený osmanský stát Devlet-i ʿAlīye-i ʿOsmānīye دولت عالیه عثمانیه ↓ 1299–1922/1923 ↓ vlajka znak
Hymna různé hymny v letech 1808–1922
Motto دولت ابد مدت, Devlet-i Ebed-müddet (česky „Věčná država“)
Geografie Největší rozloha Osmanské říše v roce 1683 Osmanské říše (tmavě zelená) se svými vazaly a autonomními celky (světle zelená) v roce 1683
Hlavní město	Söğüt (cca 1299–1331) Nikaia (1331–1335) Bursa (1335–1363) Edirne (1363–1453) Konstantinopol (1453–1922)
Rozloha	5 200 000[zdroj? km² (v roce 1683)
Nejvyšší bod	Ağrı (5137 m)
Obyvatelstvo
Počet obyvatel	24 000 000 (v roce 1912)
Jazyky	osmanská turečtina (úřední, dynastický), perština (diplomatický, literární, školský), arabština (náboženský, arabská populace), řečtina (řecká populace, někteří sultáni), čagatajština (dekrety v 15. století), francouzština (jazyk vzdělanců pozdní doby), různé
Náboženství	sunnitský islám Hanífovského mazhabu, súfistické, ortodoxní, ší'itský islám, katolické, judaistické, orientální ortodoxní, jezídské
Státní útvar
Státní zřízení	absolutní monarchie (cca 1299–1876; 1878–1908; 1920–1922) konstituční monarchie (1876–1878; 1908–1920)
Měna	akçe, para, sultani, kuruş, lira
Vznik	1299 – Osman I. Gází se prohlásil suverénním vládcem
Zánik	1922 – zrušení sultanátu Mustafou Kemalem 1923 – vyhlášení Turecké republiky
Státní útvary a území
Předcházející anatolské bejliky Rúmský sultanát Byzantská říše Karamanský bejlik Tarnovské carství Bosenské království Prilepské panství Vidinské carství Dobrudžský despotát Knížectví Zeta Srbský despotát Uherské království Chorvatské království Lezhská liga Mamlúcký sultanát Tuniský sultanát Epirský despotát Athénské vévodství Vévodství Naxos Akkojunluská říše Rhodos a Tripolsko rhodských rytířů Adalský sultanát Tilimsánský sultanát Morejský despotát Trapezuntské císařství Theodorské knížectví Následující Turecká republika Helénská republika Egyptské chedivství Kondominium Bosna a Hercegovina Revoluční Srbsko Nezávislá Albánie Rumunské království Bulharské knížectví Hidžázské království Emirát Diriyah Jemenské království Kuvajtské šejkství Jihozápadní Kavkaz Království Kurdistán Severní Thrákie Okupace Středního východu Britská Palestina Britský Irák Britský Kypr Italská Libye Francouzské Alžírsko Francouzské Tunisko Kavkazské vícekrálovství Adenský protektorát

Osmanská říše (zastarale též Otomanská říše, turecky Osmanlı İmparatorluğu nebo Osmanlı Devleti, možno psát i malé písmeno), oficiálně Vznešený osmanský stát (دولت عالیه عثمانیه, turecky Devlet-i ʿAlīye-i ʿOsmānīye), v (západní) Evropě také označovaná jako Turecká říše^[1] (nebo jednoduše Turecko) byla historicky jedna z největších a nejmocnějších říší v prostoru Středomoří. Existovala od středověku až do 20. století, zasahovala na tři světadíly – Asii, Evropu a Afriku. Do značné míry byla územním nástupcem Byzantské říše. Zanikla po první světové válce transformací do Turecké republiky.

Byla založena na sklonku 13. století v severozápadní Anatolii ve městě Söğüt (dnešní provincie Bilecik) oghuzským kmenovým vůdcem Osmanem I., po jehož dynastii získala název.^[2] Po roce 1354 se Osmané dostali do Evropy a s dobýváním území na Balkáně byly osmanské beyliky přeměněny na transkontinentální impérium. V roce 1453 Osmané pod vedením Mehmeda II. dobyli Konstantinopol, čímž ukončili existenci Byzantské říše.^[3]

Říše měla od 16. století zcela islámský charakter Božího státu, ve kterém již od počátku vládli sultáni dynastie Osmanů. Během 16. a 17. století, na vrcholu své moci pod vládou Sulejmana I., byla Osmanská říše mnohonárodnostní, mnohojazyčná říše, která ovládala téměř celou jihovýchodní Evropu, části střední Evropy (jejich moc zasahovala až na dnešní Slovensko), západní Asie (Levanta, Mezopotámie, Zakavkazsko), části východní Evropy (oblast Černého moře), severní Afriky (středomořské pobřeží) a také Africký roh.^[4] Na počátku 17. století se říše skládala z 32 provincií a četných vazalských států. Některé z nich byly později absorbovány do Osmanské říše, zatímco jiným se v průběhu staletí dostalo různých stupňů autonomie.

Díky své poloze byla Osmanská říše mostem mezi evropským a asijským kontinentem. S Konstantinopolí (Istanbulem) jako hlavním městem a kontrolou zemí podél Středozemního moře byla osmanská říše po dobu šesti století v centru interakcí mezi východním a západním světem. Zatímco v říši panoval názor, že po smrti Sulejmana vstoupila do období úpadku, není tento názor většinou akademických historiků podporován.^[5] Říše si v průběhu 17. a 18. století nadále udržovala pružnou a silnou ekonomiku, společnost a armádu.^[6] Během dlouhého období míru v letech 1740 až 1768 však osmanský vojenský systém zaostával za svými evropskými soupeři – Rakouskem a Ruskem.^[7] Osmani následně koncem 18. a počátkem 19. století utrpěli těžké vojenské porážky, což je podnítilo k zahájení komplexního procesu reforem a modernizace, známých jako Tanzimat. Během devatenáctého století se osmanský stát, i přes další územní ztráty, zejména na Balkáně, kde se objevilo několik nových států,^[8] stal mnohem silnějším a organizovanějším. Osmanská říše uzavřela na počátku 20. století spojenectví s Německem, od čehož si slibovala, že unikne diplomatické izolaci, která přispěla k nedávným územním ztrátám, a tak vstoupila do první světové války na straně Ústředních mocností.^[9] Zatímco se Říše během konfliktu do značné míry držela, bojovala vnitřními nepokoji, zejména s Arabskou revoltou v arabských provinciích. V tomto období také páchala brutální zvěrstva proti Arménům, Asyřanům a pontským Řekům.^[10][11]

Porážka říše a následná okupace části jejího území spojeneckými silami po skončení první světové války vedla k jejímu rozdělení a ztrátě jejího území na Středním východě, které bylo rozděleno mezi Spojené království a Francii. Pro Turecko úspěšná válka za nezávislost proti okupačním silám vedla ke vzniku Turecké republiky v srdci malé Asie a ke zrušení osmanské monarchie.^[12]

Historie

Situace před vznikem osmanského státu

Malá Asie a oblasti na východ od ní představovaly již od arabské expanze v 7. století místo střetu mezi Byzantskou říší a jejími muslimskými sousedy (umajjovský a abbásovský chalífát, Seldžucká říše). V letech následujících po bitvě u Mantzikertu získali vnitrozemí tohoto poloostrova Seldžukové a zřídili zde Ikonyjský nebo též Rúmský sultanát. Byzantští císaři se sice pokoušeli ztracená území dobýt zpět, ale po prohrané bitvě u Myriokefala a po čtvrté křížové výpravě roku 1204, která dobyla Konstantinopol, nebyla Byzanc dostatečně silná, aby obnovila svou vládu v Malé Asii. Přestože hlavní město Konstantinopol dobyl nazpět císař Michael VIII. Palaiologos, obnovená Byzantská říše se již nikdy nepovznesla na mocenskou úroveň, již měla v předchozích staletích.^[13]

Počátkem 13. století zažíval Ikonyjský sultanát hospodářský, mocenský i kulturní rozmach,^[14] avšak v pozdějších letech nastal vlivem mongolské invaze úpadek.^[14] Sultanát se v pozdějších letech dostal pod vliv mongolských Ílchánů, kteří neváhali zasahovat do vnitřních poměrů státu a udržovali nad sultány svoji svrchovanost.^[14] Po celou dobu střetů mezi Byzancí a muslimy (tedy nejčastěji s Araby a Seldžuky) existovaly při hranicích mezi oběma soupeři oblasti osazené vojenskými jednotkami, které podnikaly proti území nepřítele občasné nájezdy, a to jak v době míru, tak války. Před mongolským vpádem uteklo do Malé Asie velké množství obyvatelstva, které se usazovalo mimo jiné i v její západní části, a to právě na hranicích s Byzancí. Kočovné kmeny přicházející z východu zde vytvářely tak jako v předchozích staletích nárazníková pásma, marky, ze kterých podnikaly výpady na byzantské území. Spolu s úpadkem moci Ílchánů a byzantských císařů zavládla v těchto oblastech anarchie a záhy se zde vytvořilo více než dvacet malých nezávislých státečků.^[15]

Založení státu

V druhé polovině 13. století přitáhly do Malé Asie nové turecké kmeny, které tlak Mongolů přiměl k odchodu z dosavadních sídel v Chórásánu. Šlo o poslední vlnu kočovných tureckých kmenů Oguzů, které migrovaly na západ. Oguzové přijali již dříve islám a znali arabskou kulturu. Typická pro ně byla přísná vojenská organizace. Náčelník kmene Oguzů Ertogrul vstoupil do služeb ikonyjského sultána proti Byzanci a získal odměnou území v severozápadní části poloostrova, které se stalo východiskem k formování pozdější mocné osmanské říše. Za jejího vlastního zakladatele je považován Osman I. Gází (1299–1326), který začal svěřené území rychle rozšiřovat ve výboji proti Byzanci a roku 1299 se prohlásil za samostatného vládce. V roce 1303 zemřel poslední příslušník ikonyjské dynastie a jeho říše se rozpadla na několik menších, mezi sebou soupeřících útvarů. Někteří seldžučtí náčelníci poté přijali Osmanovu svrchovanost. Turci si stejně jako kdysi kočovní Arabové rychle osvojili mořeplavbu a začali podnikat také pirátské nájezdy na ostrovy Egejského moře (například roku 1308 vyplenili byzantský Chios).

Osmani se rychle zmocňovali byzantských držav v Malé Asii, neboť byzantské vojsko nebylo schopno jejich nápor zastavit. Roku 1326 dobyl Osmanův syn Orhan I. (1326–1359) byzantské město Bursu, která se poté stala rezidencí osmanských vládců. Ti nyní přijali titul sultán. Po bitvě u Pelekanu v roce 1329 byla mezi Turky a Byzancí uzavřena mírová smlouva, v níž si vítězný Orhan I. vymínil placení ročního tributu za zbylá byzantská území v Malé Asii. Roku 1331 padla do rukou Osmanů Nikáia, 1337 Nikomédie.

Osmanské zisky na Balkánském poloostrově

Roku 1354 dobyli osmanští Turci byzantskou přístavní pevnost Gallipoli (na poloostrově se zachytili již 1352, kdy získali pevnost Cimpe), a definitivně tak zakotvili na evropském území. Jeden ze spolucísařů, Jan VI. Kantakuzenos, se sice pokoušel vykoupit ji nazpět, ale neuspěl. Z Gallipole zahájili Osmani dobývání Balkánu. Jejich první útoky vedly do údolí řeky Marici v Thrákii, a staly se největší zátěží pro Bulharsko. Již tehdy docházelo k velkému úbytku domácího obyvatelstva, které buď zahynulo v bojích, bylo odvlékáno do Malé Asie nebo prodáváno do otroctví (navzdory zákazům křesťanské církve kupovali zajatce od Turků především obchodníci z Benátek a Dubrovníku). Roku 1355 uzavřel bulharský car Ivan Alexandr s byzantským císařem Janem V. (Jan VI. Kantakuzenos byl 1354 přinucen abdikovat) defenzívní spolek proti Turkům. Staletí trvající boje o balkánské území a o hegemonii v tomto prostoru však spojencům nedovolily překonat vzájemné rozpory a nedůvěru, zkoordinovat vojenské akce a postavit se turecké expanzi účinně na odpor. Ze stejných důvodů nepřistoupilo k bulharsko-byzantskému spolku Srbsko. Počátkem 60. let se spojenectví rozpadlo a roku 1364 došlo dokonce mezi Bulharskem a Byzancí k válce o černomořské pobřeží. Bulharský car zareagoval dohodou se sultánem Muradem I., kterému přiznal území, jež Turci dobyli v Thrákii.

To vše nepochybně vytvářelo podmínky pro další turecké úspěchy. Po nástupu sultána Murada I. (1359–1389) se významně změnil charakter výbojů na Balkánském poloostrově. Dříve převážně kořistnické nájezdy vystřídala systematická válka o dobytí a osídlení nových území. Již roku 1359 oblehla turecká vojska poprvé Konstantinopol, 1361 získali Osmani Dimotiku a poté i Adrianopolis (dnes Edirne) a přenesli sem, na evropské území, svoji rezidenci. Pro Byzanc nastala poslední fáze boje s islámem, v níž šlo tentokrát již o samu existenci státu. Ohrožena na nejvyšší míru však nebyla pouze upadající starobylá východořímská říše, živořící na zlomku svých bývalých území a rozpadající se na poloautonomní provincie. Turecká expanze představovala nanejvýše aktuální nebezpečí také pro decentralizující se státy srbský a bulharský, které samy ještě nedávno budovaly na Balkáně svoje mocenské postavení. Balkánské země nedokázaly vytvořit proti osmanským výbojům jednotnou obrannou frontu, na případnou pomoc západních křesťanů nemohly spoléhat vůbec. Naléhavost turecké hrozby pro Evropu na Západě do poslední chvíle podceňovali a někteří vládcové dokonce neváhali využít Osmany v intencích svých politických zájmů. Pokus sjednotit křesťanský Východ a Západ proti muslimským Turkům na základě církevní unie ztroskotal na náboženských protikladech mezi ortodoxními a Latiny i na partikulárních politických zájmech.

Vazalským státem osmanské říše se po roce 1371, kdy se odehrála bitva na řece Marici, stala také Byzanc, jejíž panství bylo v podstatě omezeno na okolí Konstantinopole. Císař byl nucen platit tribut a poskytovat vojenské kontingenty vlastnímu nepříteli. Pomoci sultánu Muradovi I. musel například během výpravy proti zbylým seldžuckým emirátům v Malé Asii. Jeho syn Manuél se roku 1391 zúčastnil jako rukojmí tažení proti pevnosti Filadelfeia, která byla jednou z posledních maloasijských byzantských držav. Osmanští panovníci si kromě toho osobovali právo zasahovat do obsazování císařského trůnu. Murad I. začal přidělovat na dobytých územích půdu svým vojákům a usídlovat je v Evropě, zatímco zdejší obyvatelstvo bylo přesídlováno do Malé Asie. Navzdory těmto tíživým okolnostem získal byzantský státeček relativně klid, neboť turecká armáda se na svých taženích Konstantinopoli, která získala pověst nedobytného města, raději vyhýbala. V popředí zájmu Osmanů stálo nyní především bulharské, srbské a chorvatské území.

Již roku 1380 se Muradovi bojovníci vypravili proti trnovskému carství, kde se jim o něco později vzdala Sofie (1382). Roku 1385 porazili vládce srbské Zety a poté zaútočili na Srbsko, kde padla Niš (1386). Současně získali zbývající severní část Makedonie, západní Albánii, pohraničí Thesálie a dočasně také Soluň (1387). Ohroženi tureckou expanzí uzavřeli slovanští vládci kníže Lazar Hrebeljanović, který po 1371 významně upevnil své postavení v centrálním Srbsku, bosenský král Tvrtko I. a bulharský car Ivan Šišman roku 1387 protitureckou koalici. Vzápětí porazili Srbové a Bosňané (bulharské oddíly nestačily dorazit) Osmany u Pločniku nad Toplicí. Podle tureckého svědectví to prý byla právě tato porážka, co přimělo Murada I. k mohutné ofenzívě proti Srbsku.

Roku 1388 zamířilo turecké vojsko v čele se samotným sultánem nejprve do Bulharska s cílem obnovit poplatnou závislost trnovského carství. Ivan Šišman byl donucen k poslušnosti, zároveň se tureckými vazaly stali vidinský vládce Ivan Stracimir a dobrudžský despota Ivanko. Následujícího roku se obrovská turecká armáda vypravila do oblasti Kosova pole. Osudová srážka srbských a bosenských vojsk, jimž přišli na pomoc Bulhaři, Albánci, Valaši a Maďaři, s Muradovou armádou, podporovanou srbskými vazaly, předurčila osud balkánských národů na několik století. Navzdory všeobecně panující představě o národní tragédii Srbů, opředené mnoha idealizujícími mýty o velkosrbské středověké říši a jejím konci, soudí dnes historici, že bitva, která se odehrála 28. června 1389 na Kosově poli, dopadla v podstatě nerozhodně. Obě strany utrpěly těžké ztráty a o život přišli také oba vrchní velitelé, Murad I. a Lazar Hrebeljanović. Sultána probodl zřejmě ještě před zahájením bitvy příslušník Lazarovy družiny Miloš Obilić (Kobilić), kterému se podařilo lstí proniknout do tureckého tábora. Velení poté převzal Muradův syn Bájezíd I. (1389–1402) a bitvu dovedl do konce. Zajatý kníže Lazar a další srbští velmoži byli v odvetu za sultánovo zavraždění z jeho příkazu popraveni.

Tragické důsledky bitvy na Kosově poli se projevily teprve postupně. Srbsko, které ztratilo v bitvě svoje nejlepší vojenské síly, bylo vzápětí ze severu napadeno uherským králem Zikmundem Lucemburským. To donutilo kněžnu vdovu Milicu, která vládla za Lazarovy nedospělé syny, přijmout Bájezídovy mírové podmínky. Srbsko se stalo vazalským státem s povinností platit Osmanům tribut a poskytovat jim vojenskou pomoc. Kromě toho byly do srbských měst umístěny turecké posádky.

Mnohem hůře dopadlo Bulharsko, neboť Turci se po uvedení Srbska do vazalské závislosti soustředili na konečné uspořádání poměrů v jihozápadní části Balkánu. Roku 1391 překročila část tureckého vojska Dunaj a napadla Valašsko. Valašský kníže Mircea I. se zavázal k poplatné závislosti. Poté vtrhli Turci na jih Uher, ale byli zde na hlavu poraženi Zikmundem Lucemburským. Této příležitosti využil trnovský car Ivan Šišman a požádal uherského krále o pomoc proti Turkům. Když se vypravil na jednání do Nikopole na Dunaji, rozhodl se Bájezíd, že nespolehlivého vazala potrestá, a oblehl Trnovo. Po třech měsících urputné obrany padlo 17. července 1393 sídelní město druhého bulharského carství do rukou Osmanů, kteří je vyrabovali, zpustošili výstavné paláce i kostely a zdecimovali obyvatele, přestože jim Bájezíd osobně zaručil bezpečí. Více než sto bojarů bylo povražděno, mnoho významných měšťanských rodin přesídleno do Malé Asie. Zčásti vylidněné Trnovo osídlili turečtí kolonisté. Poté se Bájezíd obrátil proti Nikopoli, kde zajal posledního bulharského cara Ivana Šišmana, který později buď zemřel ve vězení nebo byl popraven. Současně si turečtí dobyvatelé podmanili Dobrudžu (1393). Vidinský vládce Ivan Stracimir byl donucen vpustit do své země turecké posádky, které měly chránit její hranice před útoky z Uher. Roku 1395 se Mirčovi Starému podařilo porazit s uherskou pomocí turecké vojsko u Rovine (v této válce zahynul turecký vazal Marko z Prilepu a Osmani poté ovládli celou Makedonii). Valašsko sice zůstalo nadále poplatně závislé na osmanské říši, ale požívalo zatím značné autonomie.

Až poté, co Turci ovládli Balkán, se začali křesťané v Evropě obávat stále silnější islámské říše v jihovýchodní Evropě. Zikmund Lucemburský sestavil s požehnáním papeže spojenou křižáckou armádu, kterou tvořili vojáci z Uher, Francie, Německa, Itálie a dalších zemí, a vytáhl s ní proti Osmanům. Nicméně v bitvě u Nikopole v září 1396 byla Zikmundova vojska těžce poražena a sám Zikmund musel rychle uprchnout. Paradoxně na straně Osmanské říše bojovala spousta vojáků z obsazených vazalských balkánských států.

Z Osmanské říše se stala respektovaná mnohonárodní (nikoliv pouze turecká) velmoc. Státním náboženstvím byl islám a tolerovala^[16] se v omezené míře i jiná vyznání (pravoslavné křesťanství, judaismus).

Osmanské interregnum

Ještě v roce 1402 sultán Bájezíd I. oblehl Konstantinopol s úmyslem ji definitivně dobýt a zabrat. Při tomto obléhání však byl nucen změnit plány.

Z východní strany začal Osmanskou říši ohrožovat mocný uzbecký vládce s mongolskými kořeny a ještě krutější bojovník Timur Lenk (známý též jako Tamerlán). Bájezíd podcenil sílu svého nepřítele a utkal se s ním v bitvě u Ankary, kde však byl na hlavu poražen a sám sultán byl zajat. Pro osmanskou říši nastal kritický okamžik, známý jako osmanské interregnum. Bájezíd zemřel v uzbeckém zajetí za nevyjasněných okolností v roce 1403. Tamerlán po zpustošení Malé Asie zaměřil své dobyvatelské úsilí zpět na Dálný východ. Pět synů Bájezída se nebylo schopno dohodnout na společném sultánovi a každý z nich nárokoval trůn pro sebe. Nastala série vzájemných občanských válek, kdy většina těchto bratrů byla nakonec zabita. Teprve po jedenácti letech v roce 1413 se stal novým sultánem Mehmed I. a začal konsolidovat zničenou zemi. Následky této bratrovražedné války museli řešit ještě Mehmedovi nástupci Murad II. a také Mehmed II.

Dobytí Konstantinopole a další expanze

Křesťanská Evropa sužovaná vnitřními rozbroji (stoletá válka, papežské schizma, husitské války) nebyla schopna využít dočasného bezvládí v Osmanské říši, která se naopak postupně stabilizovala a pokračovala ve výbojích. V roce 1444 se spojila polská a maďarská vojska pod vedením Vladislava III. a Jánose Hunyadiho a zaútočila na Osmanskou říši. Byli však poraženi sultánem Muradem II. v bitvě u Varny, kde polský král padl. V Albánii byla osmanská invaze dočasně zastavena Skanderbegem a ve Valašsku osmanský postup odrazil kníže Vlad III. Dracula.

V roce 1453 sultán Mehmed II. dobyl hlavní město kdysi všemocné, ale nyní slabé Byzantské říše Konstantinopol a učinil ji svým hlavním městem pod jménem Istanbul. Osmanská říše pak dále rozšiřovala svoje državy jak na evropské půdě, tak i v Africe a Asii. V období mezi lety 1453 a 1520 tak získali Řecko, Albánii, ostrovy v Egejském moři a pod svůj vliv též začlenili Valašsko (později valašský pašalík) a Krymský chanát. Osmanští vládcové také upevnili svou moc v Malé Asii postupným dobýváním zbylých částečně nebo zcela nezávislých tureckých státečků, což vyvrcholilo dobytím jednoho z posledních zbytků Byzantské říše – Trapezuntu. Sultán Selim I. Hrozný (vládl 1512 až 1520) dramaticky rozšířil východní a jižní hranici říše tím, že porazil šáha Ismá‘íla safíovské Persie v bitvě na Čaldiránské rovině,^[17] čímž si sultán pojistil dominantní postavení jak na Předním východě, tak i ve Středozemním moři (zejména po roce 1519, kdy se alžírský vládce Chajruddín Barbarossa podřídil vládě osmanské říše a stal se velitelem osmanského námořnictva). Po zhoršení vztahů s Mamlúckým sultanátem dobyl sultán Selim I. roku 1517 Sýrii, Palestinu a Egypt a prohlásil se chalífou, tedy vůdcem celého muslimského světa. V době smrti Selima I. tedy osmanská říše ovládala téměř celou jihovýchodní Evropu, Malou Asii, Levantu, pobřeží Černého moře, Egypt, část Arábie a Alžír, čímž se stala přední evropskou velmocí, která dále po několik století ovlivňovala i politický vývoj Evropy.

Vrchol a stagnace osmanské moci (1520–1683)

Po smrti Selima nastoupil na trůn Sulejman I. zvaný Nádherný nebo též Zákonodárce. Sulejman bývá považován za jednoho z nejvýznamnějších osmanských sultánů. Navázal na expanzivní politiku svého otce a začlenil do Osmanské říše území dnešní Libye, dále dobyl Bagdád, Medinu a Mekku a roku 1526 porazil v bitvě u Moháče vojska Ludvíka Jagellonského, který při ústupu utonul. Jeho smrtí začala v Uhersku nástupnická krize, ve které stanul uherský šlechtic Jan Zápolský proti rodu Habsburků. S pomocí Osmanů pak ovládl značnou část Uher (osmanská vojska pronikla roku 1529 až k Vídni, ale poté se vlivem nepříjemných podnebních podmínek stáhla). Po smrti Jana Zápolského ale propukly boje nanovo. Habsburská vojska byla několikrát poražena, v Uhrách byl zřízen tzv. Budínský pašalík a v Sedmihradsku se ujal vlády Zápolského syn Jan Zikmund Zápolský, který se částečně stal osmanským vazalem. Na základě spojenectví s Francií pak osmanská vojska dlouho vázala vojenský potenciál Habsburků, čímž oslabovala jejich pozici ve střední Evropě.

Díky námořním základnám v Alžíru i množství dalších přístavů v Levantě, Egyptě, Řecku a Malé Asii se osmanské loďstvo stalo dominantní silou ve Středomoří, ovšem dominancí osmanské říše v této oblasti otřásly už v 2. polovině 16. století dvě těžké porážky – nejprve neúspěch při obléhání Malty, který jí uzavřel cestu k průniku do evropské části západního Středomoří, a následně drtivá porážka u Lepanta, která ukázala její technickou zaostalost v palných zbraních a natrvalo podlomila její námořní moc, byť co do počtu dokázala své loďstvo znovu vybudovat. Odhaduje se, že barbarští korzáři z Alžíru, Tripolisu a dalších přístavů pod osmanskou správou odvlekli do otroctví při nájezdech na evropské pobřeží až 1 milion lidí.^[19]

Osmanské námořní síly také dlouho držely Rudé moře, přesto však nedokázaly prorazit portugalskou blokádu na obchod s kořením. Za vlády Sulejmana se též značně pozvedla kultura, což se projevilo zejména v architektuře. Sultán nechal vybudovat množství mešit a jiných nákladných staveb. V říši bylo i tolerantnější prostředí, co se náboženství týče. Proto sem po vyhnání ze Španělska přicestovalo mnoho Židů, kteří se pak angažovali v obchodě nebo pracovali jako státní úředníci. Lidé ostatních náboženství mohli svobodně pod osmanskou vládou žít, museli však platit zvláštní daň.

Opory sultánovy moci

Sultán opíral svou moc o jednotky janičářů, což byli muži křesťanského původu, již byli odvedeni v raném věku od svých rodin (devširme), donuceni konvertovat k islámu a vychováni k absolutní poslušnosti a disciplíně. Krom této osobní gardy sloužili v armádě sipáhíjové, kterým byla udělována v léno půda a kteří se krom jezdecké služby v armádě starali také o chod zemědělství a výběr daní na svém přiděleném území. Krom armády byla pilířem sultánovy moci rada ministrů (divan) a svou náboženskou autoritu opíral o radu muslimských teologů (ulema), která se však na sebe snažila strhávat moc, až nakonec velký muftí rozhodoval dokonce o způsobilosti sultána vládnout.^[20]

Stagnace a reformy (1566–1602)

Přesto se ke konci vlády Sulejmana začaly objevovat příznaky stagnace. Hospodářství, jakkoli bylo za vlády Sulejmana silné, začalo pozvolna upadat. Po Sulejmanovi nastoupili méně schopní sultáni (Selim II. a Mehmed III.), takže do politiky stále více zasahovali jejich manželky a poradci (zejména pak vezír Mehmed Paša Sokolović), kteří postupně přebírali moc v říši. Provincie spravované sipáhíji nevynášely tolik jako dříve, protože díky častému střídání si jejich správci nevytvořili k místu působnosti žádný vztah a neměli tedy zájem starat se o další vývoj provincie. Naopak mnohdy tito správcové využívali ovládané provincie pouze k osobnímu obohacení.

Západní Evropa, jeden z jejich hlavních nepřátel, se začala rozvíjet zejména díky zámořským objevům, Osmanská říše však z toho neměla prakticky žádná pozitiva.

Díky pokračujícímu portugalskému embargu na obchod s kořením ztrácela osmanská říše podíl na tomto výnosném zdroji příjmů a situaci jen zhoršoval příliv levného stříbra z Peru, který způsoboval inflaci. O další zdroje příjmů přicházela osmanská říše díky systému kapitulací, tedy přenechání obchodu s určitým druhem zboží zahraničním obchodníkům. Taktika osmanského vojska začala zastarávat, navíc janičáři posilovali svůj vliv ve státě a postupně začali obsazovat vysoká úřednická místa ve státní byrokracii, takže z původně elitních jednotek se stávala společenská vrstva neváhající prosadit svoje zájmy na úkor kohokoli včetně sultána. Pokusné reformy některých sultánů janičáři většinou odmítali, aby nepřišli o své pravomoci, přičemž neváhali někdy zavraždit i samotné sultány a místo nich dosadili slabé panovníky, které mohli lépe ovládat.

Přitom ale osmanská říše musela čelit třem velkým říším na svých hranicích – ze severozápadu Habsburské monarchii, z východu Sáfiovské Persii a ze severovýchodu postupně rostoucímu Rusku.

Tataři z Krymského chanátu, kteří byli oficiálně vazaly Osmanské říše, podnikali téměř každý rok loupeživé vpády, které přispěly k vylidnění prakticky celé jižní a východní Ukrajiny (tzv. Divoká pole).^[21] V roce 1663 během čtvrté rakousko-turecké války, kterou Habsburkům vyhlásil sultán Mehmed IV., podnikli krymští Tataři společně s Turky několik vpádů na Moravu,^[22] při kterých bylo uneseno do otroctví na 12 000 lidí.^[23] Roku 1669 byla během šesté osmansko-benátské války po více než dvacetiletém tažení dobyta benátská Kréta.

Neúspěch u Vídně a ztráta Uher (1683–1718)

Sultán Mehmed IV. nastoupil po několika neschopných vládcích a pokusil se zastavit postupný propad Osmanské říše. Když se sultánův velkovezír Kara Mustafa vydal roku 1683 na Vídeň, zachvátil Evropu strach, který jen umocnil útěk Leopolda I. s rodinou z Vídně. Mustafovi se však jeho taktika nevyplatila – oblehl Vídeň ve snaze město vyhladovět, tím však jen poskytl císaři čas na to, aby získal pomoc proti Turkům, kterou mu nakonec poskytl Karel V. Lotrinský a především polský král Jan III. Sobieski, jehož vojska Turky rozprášila. Brzy byla dobyta také islámská Ostřihom a Turci byli nuceni začít se stahovat z Uher. Když se sultán dozvěděl o neúspěších Kary Mustafy, nechal jej v Bělehradě uškrtit.^[24]

Evropské státy hraničící s Osmanskou říší se rychle snažily nabyté převahy využít, a Benátky, Rakousko, Polsko a papež Inocenc XI. vytvořili roku 1684 Svatou ligu, která zahájila ofenzívu – v následujících třech letech bylo zastaralé turecké vojsko vytlačeno z Uher, části Chorvatska a Sedmihradska, Benátky navíc zaútočily na Dalmácii a obsadily Peloponéský poloostrov.^[25]

Zemi zachvátila krize. Do středu říše se valili uprchlíci, půda zůstala neobdělána a celou situaci zhoršovala prudká inflace. Mehmed IV. nastalou situaci neunesl a rozhodl se rezignovat ve prospěch svého bratra Sulejmana II., který byl po celý svůj dosavadní život držen v domácím vězení (tzv. kafe; praxe povraždit sultánovy bratry v den jeho nástupu na trůn, aby se náhodou nepokusili sultanát uchvátit, již byla opuštěna). Přestože Sulejman II. již po čtyřech letech zemřel, dokázal za dobu své krátké vlády zemi poměrně stabilizovat.^[26]

Přestože boje pokračovaly dalších deset let, k dalšímu mohutnému posunutí hranice nedošlo. Svatá liga se brzy začala rozpadat a situaci již nezvrátilo ani několik osmanských ofenzív, ani vítězství Evžena Savojského. Nakonec znepřátelené strany uzavřely v roce 1699 tzv. Karlovický mír, podle kterého Uhry a Sedmihradsko zůstaly v habsburských rukou a Benátkám připadla Dalmácie. Osmanská říše ustála i vnitřní nepokoje (zejména vzpoura janičářů) a nejhorší krize byla nakonec překonána reformou daní a armády (zejména byla vybudována námořní flotila sestavená z moderních plachetnic).^[27]

Zavádění reforem (1718–1802)

Brzy však měly následovat ještě hlubší změny. Osmanská říše za vlády sultána Ahmeda III. především vyslala své první vyslance do několika evropských zemí, které přestaly v Turcích vidět nositele „Božího hněvu“ a začali Osmanskou říši brát jako obyčejný stát. Nezůstalo jen u diplomatických styků – do Istanbulu začali přicházet evropští architekti, začal se rozvíjet tisk, byl vypracován nový systém muslimských škol. Pěstování tulipánů (které byly následně exportovány do Nizozemí) se stalo natolik rozšířenou módou, že toto období reforem bylo nazváno Obdobím tulipánů (1718–1730).^[28] Říše se začala hospodářsky rozvíjet.

Tyto poměrně radikální změny však vyvolaly povstání konzervativních janičářů, které vedlo znovu k výměně sultána. Mahmud I. (1730–1754) však nechal vůdce povstání popravit a v reformách pokračoval. Reforma armády za přispění francouzských vojenských odborníků vedla k úspěchům ve válkách s Ruskem, Rakouskem a Persií. Zdaleka ne všechny problémy však byly vyřešeny (separatistické tendence Egypta, hladomor v Mezopotámii, odpor janičářů). Reformy se totiž týkaly většinou jen armády, nikoliv rozvoje hospodářství, vzdělanosti atd. Mustafa III. (1757–1774) navíc fatálně přecenil své síly a vyhlásil válku ruské carevně Kateřině Veliké, ve které ruské vojsko Turky snadno vytlačilo ze severního pobřeží Černého moře a mírem z Küčük-Kaynarca (ve starší literatuře Küçük-Kainardži, lépe asi Küçük-Kajnardža (= Malá Kajnardža)) (1774) získala carevna jisté pravomoci ve Valašsku a Moldavsku, Bospor a Dardanely musely poskytnout obchodním lodím volný průjezd a Vysoká porta (administrativní aparát osmanské říše) měla zajistit bezpečnost pravoslavných věřících v Osmanské říši.^[29]

Po této porážce se sultán Abdulhamid I. rozhodl zejména v reformách vojska pokračovat. Téměř všechny reformy se však týkaly jen centra říše, v odlehlejších oblastech naopak vládla anarchie a vlády se ujímali lokální diktátoři. Rusko začalo poprvé uvažovat o rozdělení Osmanské říše a roku 1783 okupovalo Gruzii. Do války se spolu s Ruskem (od 1787) brzy zapojilo i Rakousko, které obsadilo Bosnu a Moldavsko. Tyto války a zejména pak Napoleonův vpád do Egypta (1798) a Palestiny však jen přispěly ke stmelení Osmanské říše a utvrdily sultána v zavádění dalších reforem.^[30]

Rozpadání říše (1808–1876)

Na přelomu 18. a 19. století se Osmanská říše stala předmětem zájmu všech velmocí. Během napoleonských válek sultán Selim III. váhal, zda se přiklonit k Francii či Rusku. Nakonec si zvolil Francii, což však popudilo Velkou Británii, která se neúspěšně pokusila násilně proplout Úžinami a odtrhnout Egypt od Osmanské říše. Tyto události byly provázeny separatistickými snahami v Albánii (Ali Paša), povstáním pravoslavných v Srbsku a nakonec znovu povstáním protireformních janičářů, kteří Selima svrhli a dosadili Mustafu IV., ale ten byl vzápětí také svržen a sultánem se stal Mahmut II. (1808–1839).^[31]

Ale i Mahmut II. si byl vědom nezbytnosti reforem, které sice prováděl opatrněji, klid však Osmanská říše nezažívala. Válka s Ruskem pokračovala až do roku 1812, kdy Turci mírem v Bukurešti ztratili Besarábii a Srbsku byla přislíbena značná autonomie. Neklidné byly i provincie – bylo nutné potlačit srbské povstání (1813) a Ali Paša po své porážce roku 1820 podněcoval Řeky, kteří nakonec roku 1821 povstali. Povstání bylo neseno v duchu novohelénství, proti kterému stála i pravoslavná církev. Mahmut však situaci špatně odhadl a povstání považoval za pravoslavné, a nechal proto popravit konstantinopolského patriarchu a několik biskupů, čímž jen způsobil, že k povstání se přidali i pravoslavní věřící. Sultán přestával situaci zvládat, a tak požádal o pomoc egyptského guvernéra Muhammada Alího, který řecké povstání krutě potlačil.^[32] Turci rozpoutali protiřecký teror, jehož symbolem se stalo povraždění obyvatel na ostrově Chios, kde bylo v dubnu 1822 ze 100 000 obyvatel okolo 90 000 ostrovanů povražděno nebo zotročeno.^[33]

Další vzpouru janičářů roku 1826 Mahmut řešil neméně radikálně: prostě janičáře rozpustil. Tím se sultánovi konečně uvolnily ruce k rázným reformám – modernizoval vojsko, administrativu, budoval infrastrukturu, rozvíjel zahraniční obchod, ale hlavně zrušil feudalismus. Tyto úspěchy však kalily zahraniční velmoci – Velká Británie, Francie a Rusko se zavázaly uznat řeckou autonomii a po vojenské intervenci, bitvě u Navarina roku 1827, ve které byly zničeny dvě třetiny egyptsko-osmanského loďstva, a drinopolské dohodě (1829) Osmanská říše ztratila Řecko, část území na Kavkaze (zabrána Ruskem), Srbsko získalo autonomii a velká část Balkánu se stala demilitarizovanou zónou. Nezávislost Řecka pak potvrdil londýnský protokol z roku 1830.^[34]

Až do této chvíle stál egyptský guvernér Muhammad Alí věrně po boku osmanského sultána. Po událostech na konci 20. let se však proti svému pánu postavil a začal expandovat do Syropalestiny, údajně jako náhradu za služby v Řecku. Když Muhammadův syn Ibráhím vstoupil do Anatolie, požádal sultán o pomoc své dosavadní nepřátele – Velkou Británii a Rusko. Žádné britské loďstvo nebylo nablízku, a tak Ibráhíma z Anatolie nakonec vytlačilo ruské vojsko, ze Syropalestiny jej však osmanské vojsko nedokázalo vytlačit ani za pomoci pruského vojenského poradce Helmuta von Moltke, a Ibráhím byl proto uznán guvernérem v Damašku.

Nemocný muž na Bosporu (1839–1876)

Když roku 1839 nastoupil na trůn Abdulmecit I. (1839–1861), byla polní armáda v troskách a státní pokladna prázdná. Velmoci nakonec donutily v letech 1840–1841 egyptské vojsko Syropalestinu opustit, záhy však v Sýrii a Libanonu vypukla povstání, při kterých se poprvé projevil arabský nacionalismus v této oblasti. Velmoci navíc získaly dojem, že Osmanská říše přežila jen díky jejich zásahu a cítily se proto oprávněny stále více intervenovat do vnitřních záležitostí říše, a to zejména pod zástěrkou ochrany zájmů křesťanské menšiny žijící v Osmanské říši.^[35]

Aktivní bylo zejména Rusko, které mluvilo o „nemocném muži na Bosporu“ a osnovalo plány na rozdělení Osmanské říše. Tyto plány však ostatní velmoci, zejména Francii a Velkou Británii znepokojovaly. Když proto roku 1853 Rusko obsadilo Valašsko a Moldavsko, aby donutilo Osmanskou říši přijmout jeho požadavky, překročilo osmanské vojsko pod vedením Omara Paši a podpořené Egyptem Dunaj, čímž vypukla krymská válka. Osmani donutili ruské vojsko se stáhnout, když však Rusko potopilo tureckou flotilu u Sinopé, situace se začala obracet. Francie a Británie se rozhodly zasáhnout, jejich flotily vpluly roku 1854 do Černého moře a donutily Rusko uzavřít roku 1856 v Paříži příměří, ve kterém bylo mj. ustanoveno, že velmoci nemají právo se do vnitřních záležitostí Osmanské říše vměšovat, a to ani pod záminkou „ochrany“ křesťanských menšin. Černé moře bylo demilitarizováno.^[36] Ke konci kavkazské války bylo 90% Čerkesů etnicky vyčištěno^[37], vyhnáno z Kavkazu a uprchlých do osmanské říše,^[38] což mělo za následek 500–700 000 Čerkesů usídlených v Turecku.^[39][40][41]

Abdülmecit dále zaváděl reformy, podporoval výstavbu železnic a příchod evropských odborníků, drobení říše však dále pokračovalo vyhlášením samostatnosti Spojených rumunských knížectví (1861) a vzpourami v Syropalestině. Za vlády jeho nevlastního bratra Abdulazize (1861–1876) se navíc začalo rozvíjet nacionalistické mladoosmanské hnutí, kterému vadilo přílišné přejímání západních hodnot a sbližování se západem. Když se roku 1873 zhroutila vídeňská burza, příliv západních investic se zastavil, což vedlo ke státnímu bankrotu Osmanské říše. Panslovanské myšlenky navíc podnítily povstání v Bosně, Černé Hoře a Bulharsku. Nepokoje se nakonec rozšířily i do Istanbulu, sultán byl obviněn ze servility vůči Západu a svržen.^[42]

Úpadek a modernizace (1876–1908)

Abdulhamid II. (1876–1909) se snažil vyhovět liberálním myšlenkám, zavázal se respektovat základní lidská práva a 1877 otevřel Poslaneckou sněmovnu.^[43] Neklid na Balkáně však neustával. V Bulharsku vypuklo na jaře 1876 dubnové povstání, při kterém polovojenské oddíly bašibozuků a Čerkesů ve spolupráci s pravidelnou osmanskou armádou povraždily až 30 000 bulharských civilistů.^[44] Do osmanských záležitostí se opět začalo vměšovat Rusko, které se postavilo na stranu Bulharů a dalších balkánských národů. Car Alexandr II. nakonec vyhlásil Osmanské říši roku 1877 válku, do které se na straně Ruska zapojili Rumuni, Srbové, Černohorci a bulharští povstalci. Válka nakonec vedla až ke kapitulaci sultána. Jelikož však vše nasvědčovalo tomu, že se Rusko chce zmocnit Istanbulu, vyslala Velká Británie do Úžin loďstvo, které vynutilo uzavření mírové smlouvy ze San Stefana roku 1878, ve které byly dohodnuty ruské územní zisky ve východní Anatolii, samostatnost Rumunska, Černé Hory a Srbska, autonomie Bulharska. Smlouva však poškodila zájmy Rakouska-Uherska, takže byla stejného roku revidována na berlínském kongresu, který určil, že Bosna a Hercegovina sice zůstane osmanskou provincií, avšak pod vojenskou okupací Rakouska-Uherska. Velká Británie získala Kypr a Osmanská říše se musela zavázat k dodržování náboženské svobody.^[45]

Osmanská říše roku 1878 ztratila 2/5 svého území, navíc Egypt se roku 1881 stal de facto britskou državou. Osmanská říše zoufale hledala oporu a nakonec ji našla v nedávno vzniklém Německém císařství, které Turkům předalo mnohé válečné zkušenosti i moderní děla. Proces drobení říše však zdaleka ještě nebyl zastaven.

Roku 1894 polovojenské oddíly osmanského vojska zmasakrovaly tisíce křesťanských Arménů, což vyvolalo obrovské mezinárodní pobouření a britsko-ruskou intervenci. Masakry podněcovala vláda sultána Abdulhamida II a dopouštělo se jich také muslimské civilní obyvatelstvo z řad Kurdů, Turků a Čerkesů. Během hamídijských masakrů, které probíhaly v letech 1894–1896, přišlo o život 100–300 000 tisíc Arménů^[46] a až 25 000 Asyřanů.^[47] Turci byli navíc stále více nespokojeni s Abdülhamidovou despotickou vládou. Nepokoje se objevovaly také v Syropalestině, kam zejména po pogromech v Rusku přicházelo značné množství Židů, kteří byli vzápětí napadáni Araby.^[48]

Pád a rozpad (1908–1923)

Zmenšení osmanského území také vedlo k posílení tureckého folklóru, který byl nakonec povýšen na kulturní dědictví říše. Nacionalistické hnutí mladoturků tak vůbec nerespektovalo existenci netureckých muslimských etnik (zejména Arabové), natož pak křesťanské etnické menšiny. V roce 1909 bylo při masakru v Kilikii zavražděno 30 000 Arménů.^[49] Mladoturecké hnutí bylo také hnutím liberálním^[zdroj? a po povstání roku 1908 dosáhlo obnovení konstituce a uznání svobody tisku. Mezitím se zbytky osmanského panství na Balkáně dále hroutily, když roku 1908 vyhlásilo nezávislost Bulharské carství, a v následujících letech vypukly nepokoje v Albánii, Kosovu, které nakonec vyústily v balkánské války (1912–1913). Balkánská liga složená ze Srbska, Bulharska, Řecka a Černé Hory nakonec zmenšila osmanské území v Evropě jen na okolí Istanbulu. Ztráta Balkánu byla navíc provázena několika dalšími převraty v Istanbulu (viz Mladoturecká revoluce). Pravomoci nového sultána Mehmeda V. (1909–1918) byly nakonec značně okleštěny.^[50] V roce 1911 po porážce v italsko-turecké válce Osmanská říše ztratila Libyi a některé řecké ostrovy (Dodekany).

Na počátku první světové války se Osmanská říše mohla přiklonit na kteroukoli stranu. Když však Británie zabavila nové válečné lodě, které Britové pro Osmanskou říši právě postavili, přiklonil se Mehmet V. na stranu Německa a vyhlásil roku 1914 válku Dohodě. Dohoda postupně otevřela několik front: na Kavkaze, v Palestině a v Mezopotámii, kde se k britským vojskům přidávali arabští nacionalisté. V bitvě o Gallipoli Osmani ubránili strategicky důležitý Dardanelský průliv. Osmanská říše se rychle vyčerpala, zemi zachvátil hladomor a ve válce pokračovala jen díky německé podpoře. Válka byla doprovázena další arménskou genocidou, při které Osmanská říše vyvraždila mezi lety 1915 a 1918 přibližně 1,5 milionu Arménů. Arménská komunita v Turecku v důsledku genocidy fakticky zanikla.^[51][52]. V druhé půlce roku 1918 se fronty začaly hroutit a Osmanská říše proto urychleně uzavřela 30. října 1918 příměří.^[53]

Osmanská říše byla v troskách. Istanbul byl okupován, Velká Británie získala Irák, Palestinu a Zajordání, Francie Sýrii a Libanon, Řecko obsadilo anatolské pobřeží. Válečný hrdina Mustafa Kemal se rozhodl roku 1919 vydat Prohlášení o nezávislosti, nově zvolený parlament však Britové obsadili. Kemal byl nucen uchýlit se do Ankary, kde zřídil Velké národní shromáždění. Mírové podmínky, podle kterých měli Arméni získat nezávislost a Kurdistán autonomii, Kemal nepřijal. Když začalo řecké vojsko během řecko-turecké války zatlačovat kemalisty do hor, zahájil Kemal protiútok, který nakonec vedl k vytlačení Řeků. Při útoku na Smyrnu zahynulo několik desítek tisíc Řeků a Arménů.^[54] V roce 1922 byl zrušen sultanát, čímž Osmanská říše zanikla.^[55]

Velmoci se nakonec rozhodly ustoupit. Smlouva z Lausanne (1923) nakonec vymezila turecké hranice, přičemž požadavky Arménů a Kurdů na nezávislost byly ignorovány, byla ukončena okupace Istanbulu vítěznými mocnostmi a Turecko nemuselo platit válečné reparace. Turecko se stalo republikou a Mustafa Kemal jejím prvním prezidentem.^[56]

Vláda

Před reformami v 19. a 20. století byla státní organizace Osmanské říše systémem se dvěma hlavními dimenzemi: vojenskou správou a civilní správou. Sultán měl v systému nejvyšší postavení. Civilní systém byl založen na místních správních celcích odpovídajících charakteristikám regionu. Stát měl kontrolu nad klérem. Některé předislámské turecké tradice, které přežily přijetí správních a právních postupů od islámského Íránu, zůstaly nadále v osmanských administrativních kruzích významné.^[57] Podle osmanského chápání měla být hlavní odpovědnost státu hájit a rozšiřovat území muslimů a zajistit bezpečnost a harmonii uvnitř svých hranic v překlenujícím kontextu ortodoxní islámské praxe a suverenity dle dynastií.^[58]

Osmanská říše nebo jako dynastická instituce – Osmani byli v islámském světě bezprecedentní a nepřekonatelní vzhledem k velikosti a trvání říše.^[59] V Evropě podobně nepřerušované řady panovníků (králů/císařů) z téže rodiny dosáhli jen Habsburkové, kteří vládli podobně dlouho a během stejného období od konce 13. do počátku 20. století.

Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Ozbrojené síly

První vojenské jednotky osmanského státu tvořila armáda sestavená Osmanem I. z kmenů, které žily v horách západní Anatolie koncem 13. století. Osmanská armáda byla komplexním systémem náboru a držení léna. Hlavní sbory osmanské armády zahrnovaly janičáry, sipáhíe, akindžie a mehterân (vojenské kapely). Osmanská armáda byla ve své době jednou z nejpokročilejších bojových sil na světě a jednou z prvních, která používala muškety a kanony. Osmanští Turci začali používat také falkonety, což byly krátké, ale široké kanóny. Stalo se tak během obléhání Konstantinopole v roce 1422. Osmanská jízda byla spíše než na těžké zbroji závislá na vysoké rychlosti a pohyblivosti, používala luky, krátké meče na rychlých koních (turkoman a arab, předchůdce plnokrevníka)^[60][61] a často uplatňovala taktiku podobnou Mongolům. Ta spočívala v předstírání ústupu při obkličování nepřátelských sil uvnitř formace ve tvaru půlměsíce a následném skutečném útoku. Během 16. století, zejména za vlády Sulejmana Nádherného, dosáhla síla, organizovanost a výkonnost tureckých vojsk naprostého vrcholu; v Evropě v podstatě neměla na souši rovnocenného protivníka. I po osudových porážkách, jež začaly rokem 1683, byla armáda nadále účinnou bojovou silou;^[62][63] začala však už výrazněji zaostávat za evropskými rivaly během období míru v letech 1740–68. Modernizace říše na konci 18. století začala tudíž právě u armády. Sultán Selim III. založil v rámci svých reforem nizám-i džedíd („nový řád“) první evropsky vycvičené, vystrojené a vyzbrojené jednotky – nicméně ty pro ohromný odpor společnosti i janičářského vojska nepřežily sultánovo svržení z trůnu a zavraždění (1807). Další porážky, zejména ze strany Ruska, však dovedly vládnoucí vrstvu k poznání, že reformy v evropském duchu jsou neodvratné. Selimův bratranec Mahmut II. v červnu 1826 zrušil nenáviděné janičářské sbory (tehdy o síle 135 000 mužů),^[64] které už dlouho neměly tu kvalitu, co v raném novověku, zato svými povstaleckými akcemi, terorem obyvatel a nátlakem na panovníka neustále destabilizovaly stát. Jeho syn Abdülmecid I. v nastoleném kurzu pokračoval započetím éry tanzimatu, období skutečně hlubokých reforem. Díky nim začala armáda najímat zahraniční odborníky a posílala své důstojníky k výcviku do západoevropských zemí. (Následkem toho začalo později vznikat hnutí mladoturků, když se tito relativně mladí a nově vyškolení muži vraceli vzděláni západním systémem myšlení.) Postupně se tak stala moderně organizovanou silou, jež opět do určité míry srovnala krok se svými evropskými protivníky.

Osmanské námořnictvo značně přispělo k územnímu rozšíření říše na evropský kontinent. Začalo s dobytím severní Afriky, kdy bylo dobyto a připojeno Alžírsko a Egypt v roce 1517. Od porážky u Lepanta (1571) bylo zjevné, že na moři již nějakých mimořádných úspěchů proti vzrůstajícím koloniálním mocnostem Turci nedosáhnou, nicméně ještě po dvě následující století říše ovládala Černé moře a východní polovinu Středomoří. Počínaje ztrátou Řecka v roce 1821 a Alžírska v roce 1830 začala osmanská námořní moc a kontrola nad vzdálenými územími klesat. Sultán Abdulaziz se pokusil obnovit námořní sílu, nechal proto postavit největší loďstvo po tehdejší Británii a Francii. Loděnice v Barrow v Anglii postavila v roce 1886 svou první ponorku právě pro Osmanskou říši.^[65] Nicméně slábnoucí turecké hospodářství nemohlo udržet silu loďstva příliš dlouho. Abdulhamid II. nedůvěřoval admirálům, kteří stranili reformátorovi Midhatu Pašovi, a tvrdil, že velká a drahá flotila nebyla proti Rusům během Rusko-turecké války vůbec platná. Uzavřel většinu loďstva ve Zlatém rohu, kde lodě dalších 30 let chátraly. Po mladoturecké revoluci v roce 1908 se výbor pro unii a pokroku snažil založit silné osmanské námořnictvo. „Nadace Osmanského námořnictva“ vznikla v roce 1910 a zakoupila nové lodě prostřednictvím veřejných dárců.

Zřízení Osmanského vojenského letectva se datuje od června 1909 do července 1911.^[66][67] Osmanská říše začala připravovat své první piloty a letadla a se založením Letecké školy ("Tayyare Mektebi") v Yeşilköy dne 3. července 1912 začala říše školit své vlastní letecké důstojníky. V červnu 1914 byla založena nová vojenská akademie – námořní letecká škola (Bahriye Tayyare Mektebi). Po vypuknutí první světové války se proces modernizace náhle zastavil. Osmanské letecké eskadry během války bojovaly na mnoha frontách, od Haliče na západě až po Kavkaz na východě a Jemen na jihu.

Administrativní rozdělení

Osmanská říše byla koncem 14. století nejprve rozdělena do provincií ve smyslu pevných územních jednotek s místodržícími jmenovanými sultánem.^[68]

Od konce 16. století byla říše rozdělena na ejálety – v evropských pramenech zvané „pašaliky“ nebo „bejlerbejliky“ – spadající pod úřad paši („hlava“ – vojevůdce, náčelník) nebo bejlerbeje („pán pánů“ neboli místokrál, resp. guvernér). Ejálety/pašaliky se dále dělily na sandžaky a náhije.^[69]

V roce 1867 byly v rámci reforem Tanzimat zavedeny nové správní jednotky, vilájety.^[70]

Ekonomika

Osmanská vláda úmyslně prosazovala politiku rozvoje Bursy, Edirne a Istanbulu (postupných osmanských hlavních měst) do velkých obchodních a průmyslových center, protože obchodníci a řemeslníci byli při vytváření nové metropole nepostradatelní.^[71] Za tímto účelem Mehmed II. a jeho nástupce Bájezíd II. také povzbuzovali a vítali židovskou migraci z různých částí Evropy. Židé se usazovali v Istanbulu a dalších přístavních městech jako je Soluň. Na mnoha místech v Evropě byli Židé pronásledování svými křesťanskými protějšky (například ve Španělsku po skončení Reconquisty).

Osmanské ekonomické povědomí bylo úzce spjato se základními pojmy chápaní státu a společnosti na Blízkém východě, kde je konečným cílem státu upevnění a rozšíření moci panovníka a způsobem, jakým se toho dosahovalo, bylo získávat bohaté zdroje příjmů, aby prosperovaly produktivní třídy společnosti.^[72] Konečným cílem bylo zvýšení státních příjmů, aniž by došlo k poškození prosperity subjektů, aby se zabránilo vzniku sociálního nepořádku a aby tradiční organizace společnosti zůstala nedotčená. Osmanské hospodářství v raném novověku výrazně expandovalo, zejména v první polovině osmnáctého století. Roční příjem říše čtyřikrát kolísal mezi lety 1523 a 1748, upravený o inflaci.^[73]

Do češtiny se také vžilo přirovnání "turecké hospodářství", které souvisí se sociálním, hospodářským a morálním úpadkem říše v 17. a 18. století.

Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Obyvatelstvo

Odhad populace říše 11 692 480 obyvatel pro období let 1520-1535 byl získán spočítáním osmanských domácností odvádějících desátek a počet následně vynásoben pěti.^[74] Z nejasných důvodů byla populace v 18. století nižší než v 16. století.^[75] Odhad 7 230 660 obyvatel pro první sčítání lidu, které se konalo v roce 1831, je považovaný za závažný podstav, protože toto sčítání mělo sloužit pouze k registraci možných vojenských branců.^[74]

Sčítání lidu na osmanských územích začalo až počátkem 19. století. Údaje z roku 1831 jsou k dispozici jako oficiální výsledky sčítání lidu, ale tato sčítání nepokrývala celou populaci. Počítalo pouze muže a nepokrývalo celou říši. Pro dřívější období jsou odhady velikosti a rozmístění populace založeny na pozorovaných demografických vzorcích.^[76]

Okolo roku 1800 mohla populace dosahovat 25 až 32 milionů obyvatel. V evropských provinciích (především na Balkáně) tvořila přibližně 10 milionů, v asijských provinciích 11 milionů a v afrických provinciích přibližně 3 miliony. Hustota obyvatelstva byla vyšší v evropských provinciích – dvojnásobná než v Anatolii, která byla zase trojnásobná hustotě obyvatel v Iráku a Sýrii a pětinásobná hustotě obyvatel v Arábii.^[77]

Ke konci existence říše byla délka života odhadovaná na 49 let. Epidemie a hladomor způsobovaly velké demografické změny. V roce 1785 kolem jedné šestiny egyptské populace zemřelo na mor a populace Aleppa se v 18. století snížila o dvacet procent. Egypt mezi lety 1687 a 1731 zasáhlo šest hladomorů a Anatolii zasáhl poslední hladomor o čtyři desetiletí později.^[78]

Vzestup přístavních měst měl za následek seskupení populace a byl způsoben vývojem dopravních prostředků jako parníky a železnice. Urbanizace se zvýšila nejvíce v letech 1700–1922, kdy města rostla. Zlepšení zdravotních a hygienických podmínek je pro život a práci učinilo atraktivnějšími. Přístavní města jako Soluň v Řecku zaznamenala nárůst počtu obyvatel z 55 000 v roce 1800 na 160 000 v roce 1912. Dále Izmir, kde v roce 1800 žilo 150 000 obyvatel, narostl do roku 1914 na 300 000 obyvatel.^[79][80] Některé regiony měly naopak pokles počtu obyvatel – Bělehrad zaznamenal pokles populace z 25 000 na 8 000 obyvatel, a to především kvůli politickým sporům.^[79]

Ekonomická a politická migrace měla dopad na celou říši. Například ruské a rakouské anexe na Krymu a Balkáně měly za následek velký příliv muslimských uprchlíků – 200 000 krymských Tatarů uprchlo do Dobrudže.^[81] Mezi lety 1783 a 1913 zaplavilo Osmanskou říši přibližně 5 až 7 milionů uprchlíků, z nichž nejméně 3,8 milionu pocházelo z ruských území. Některé migrace zanechaly nesmazatelné znaky, jako politické napětí mezi částmi říše (např. Turecko a Bulharsko), zatímco na jiných územích byly zaznamenány odstředivé účinky, zjednodušující demografické prvky vyplývající z různých skupin obyvatelstva. Ekonomika byla také postižena ztrátou řemeslníků, obchodníků, výrobců a zemědělců.^[82] Od 19. století značná část muslimů z Balkánu emigrovala do dnešního Turecka. Tito lidé se označují termínem Muhacir.^[83] Po řecko-turecké válce v letech 1922–1923 zaniklo na 3000 let staré řecké osídlení v Pontu (Pontští Řekové) či v Kappadokii (Karamanlidi). Malou Asii opustilo okolo 1,5 milionu Řeků a Řecko opustilo přibližně 500 000 muslimů. V době pádu Osmanské říše v roce 1922 tvořili polovinu tureckého městského obyvatelstva muslimští uprchlíci z Ruska, Řecka a Balkánu.

Jazyk

Osmanská turečtina byla oficiálním jazykem říše. Šlo o oghuzský turkický jazyk, výrazně ovlivněný perštinou a arabštinou. Osmani měli několik vlivných jazyků: turečtinu, kterou mluvila většina lidí v Anatolii a většina muslimů na Balkáně, s výjimkou Albánie a Bosny; perštinu, kterou mluvili vzdělanci;^[84] arabštinu, používanou hlavně v Arábii, v severní Africe, Iráku, Kuvajtu, Levantě a částech Afrického rohu; a somálštinu v celé oblasti afrického rohu. V posledních dvou stoletích docházelo k omezení těchto jazyků, i když jim zůstaly specifické role: perština sloužila především jako literární jazyk pro vzdělané,^[84] zatímco arabština byla používána během náboženských obřadů.

Turečtina ve své osmanské variantě byla vojenským jazykem i jazykem státní správy již od raných dob říše. Osmanská ústava z roku 1876 oficiálně upevnila úřední status turečtiny^[85]

V Osmanské říši také panovala mizerná znalost evropských jazyků, jelikož zdejší elity byly vzdělány pouze v osmanské turečtině, perštině a arabštině a pro překlady proto používali dragomany – překladatele pocházející především z křesťanských milétů, nejčastěji Řeky a Armény.

Náboženství

Úřad chalífátu (osmanský chalífa, Ochránce dvou svatých mešit a Velitel věřících) Hilâfet Makamı خلافت مقامى ←  1517–1924  → vlajka znak
Geografie
Hlavní město	Konstantinopol (1517–1922/1923)
Obyvatelstvo
Jazyky	osmanská turečtina (jazyk dynastie), arabština (náboženský)
Náboženství	sunnitský islám Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Osmanská_říše Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.  Navigácia: Ekonomika v Sovietskom zväze > Ekonomika v Gruzínsku > Listák Zoznamy Príbuzné výrazy: Ádil Šáh Émile Zola Émilie du Châtelet Úmrtí v roce 2021 Únor Ústava (Platón) Útok na Tuilerijský palác Čína Čadca Časové pásmo Čeština Čeněk Chyský Černé indie Červenec Česká Wikipedie České kráľovstvo Český zemský sněm Česko Česko na Letních olympijských hrách 2020 Činohra Řím Římské číslice Římský konzul Řecko Śląkfa Šáhruch Šagrat Al Durr Šen Fu Šestá hodnotící zpráva IPCC Šest historií prchavého života Španělsko Špičácký tunel Štrbské Pleso Štvorcový kilometer Švédsko Žánr Železniční trať Plzeň – Furth im Wald Židé Žofie Šarlota Hesensko-Kasselská 1. únor 1. červen 1. červenec 1. květen 1. leden 1. november 1. srpen 10. únor 10. červen 10. říjen 10. august 10. březen 10. duben 10. prosinec 10. srpen 10. storočie 10. září 11. únor 11. červenec 11. březen 11. květen 11. leden 11. prosinec 11. srpen 11. storočie 1179 1191 12. únor 12. červen 12. březen 12. duben 12. květen 12. leden 12. srpen 120 1238 1246 1250 1267 1291 1292 1296 13. únor 13. červen 13. březen 13. duben 13. květen 13. leden 13. prosinec 13. srpen 1327 1346 1347 1357 1397 14. únor 14. červen 14. březen 14. duben 14. leden 14. listopad 14. prosinec 14. srpen 1405 1439 1449 1453 1455 1499 15. únor 15. červenec 15. březen 15. duben 15. leden 15. listopad 15. prosinec 15. srpen 15. září 1519 1520 1524 1527 1531 1537 1550 1555 1575 1586 1591 1595 16. únor 16. červen 16. červenec 16. december 16. duben 16. květen 16. leden 16. srpen 16. století 16. září 1600 1614 1615 1624 1626 1628 1630 1632 1649 1664 1665 1666 1667 1672 1674 1675 1676 1677 1678 1681 1682 1683 1684 1685 1688 1690 1693 1696 17. únor 17. červen 17. červenec 17. březen 17. duben 17. květen 17. leden 17. listopad 17. prosinec 17. srpen 17. století 17. září 1700 1704 1706 1707 1708 1711 1715 1719 1720 1723 1724 1728 1729 1733 1739 1745 1746 1747 1748 1749 175 1750 1751 1752 1753 1754 1755 1759 1763 1764 1768 1769 1772 1782 1785 1787 1789 1790 1791 1792 1797 1798 1799 18. únor 18. červen 18. říjen 18. březen 18. květen 18. leden 18. listopad 18. srpen 18. století 1800 1801 1802 1803 1804 1805 1808 1809 1810 1813 1814 1816 1817 1818 1820 1821 1822 1823 1825 1827 1830 1831 1832 1834 1835 1836 1838 1839 1840 1841 1845 1848 1849 1850 1851 1852 1853 1854 1856 1857 1858 1859 1860 1861 1862 1863 1865 1866 1867 1868 1869 1870 1871 1872 1873 1874 1875 1876 1877 1877 ve fotografii 1877 v loďstvech 1878 1879 1880 1881 1882 1884 1887 1888 1889 1890 1892 1893 1895 1896 1897 1898 1899 19. únor 19. březen 19. leden 19. listopad 19. prosinec 19. srpen 19. století 19. září 1900 1901 1902 1903 1904 1905 1907 1908 1909 1910 1911 1912 1913 1914 1915 1916 1918 1920 1921 1922 1923 1924 1925 1926 1927 1928 1929 1930 1931 1932 1933 1934 1935 1937 1938 1939 1940 1941 1942 1943 1944 1945 1946 1947 1948 1949 1950 1951 1952 1953 1954 1957 1958 1959 1960 1961 1963 1964 1966 1967 1968 1969 1970 1971 1972 1973 1974 1976 1977 1978 1979 1980 1981 1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989 1990 1992 1993 1997 1998 2. únor 2. červen 2. říjen 2. duben 2. leden 2. listopad 2. prosinec 2. srpen 2. tisíciletí 20. únor 20. červen 20. červenec 20. říjen 20. březen 20. květen 20. leden 20. srpen 20. století 2000 2001 2002 2004 2005 2006 2007 2009 2010 2011 2012 2013 2016 2018 2019 2020 2022 21. únor 21. červen 21. březen 21. květen 21. srpen 21. století 216 př. n. l. 22. únor 22. březen 22. duben 22. leden 22. prosinec 22. srpen 22. září 23. únor 23. červen 23. říjen 23. březen 23. květen 23. listopad 23. november 23. srpen 23. září 24. únor 24. červenec 24. říjen 24. duben 24. květen 24. leden 24. listopad 24. prosinec 24. srpen 24. září 25. únor 25. červen 25. říjen 25. květen 25. listopad 25. prosinec 25. srpen 25. září 26. únor 26. červen 26. červenec 26. říjen 26. duben 26. leden 26. srpen 26. září 27. únor 27. červen 27. březen 27. duben 27. květen 27. prosinec 27. srpen 27. září 28. únor 28. červen 28. říjen 28. březen 28. duben 28. květen 28. leden 28. prosinec 28. srpen 28. září 29. březen 29. duben 29. květen 29. leden 29. listopad 29. prosinec 29. srpen 29. září 3. únor 3. červen 3. červenec 3. březen 3. duben 3. květen 3. listopad 3. srpen 30. červen 30. duben 30. květen 30. prosinec 30. srpen 30. září 303. stíhací peruť 31. červenec 31. říjen 31. březen 31. srpen 338 př. n. l. 4. únor 4. červen 4. říjen 4. březen 4. duben 4. květen 4. leden 4. listopad 4. prosinec 4. srpen 4. září 40. roky 10. storočia 412 485 5. únor 5. červenec 5. březen 5. leden 5. listopad 5. prosinec 5. srpen 50. roky 10. storočia 6. únor 6. červen 6. červenec 6. říjen 6. březen 6. duben 6. srpen 6. září 60. roky 10. storočia 7. únor 7. červen 7. červenec 7. duben 7. leden 7. srpen 70 8. únor 8. červen 8. říjen 8. duben 8. květen 8. leden 8. november 8. srpen 843 9. únor 9. červen 9. červenec 9. říjen 9. březen 9. duben 9. květen 9. leden 9. listopad 9. prosinec 9. srpen 9. storočie 9. září 919 922 923 950 951 952 953 954 955 956 957 958 959 960 991 Abaj Kunanbajuly Abdulaziz Abolicionismus Abraham Gottlob Werner Abstraktní expresionismus Achille Costa Administratívne členenie Poľska Administrativní dělení Spojených států amerických Adolf Hitler Adolf Kašpar Adolf Ludvík Krejčík Afšárovci Afroameričané Agapet II. Agentura pro ochranu životního prostředí Ajjúbovci Alžběta Petrovna Al-Mansura Albánie Albína Honzáková Albert Milota Albrecht II. Habsburský Alessandro Magnasco Alexandr Ivanovič Osterman-Tolstoj Alexandr Nikolajevič Radiščev Alfons IV. Portugalský Alfred Kubin Alois Chytil Alois Roudnický Alois Ugarte (starší) Alois Velich Alois Zábranský Alternativní historie Amanda Gormanová Američané hispánského a latinskoamerického původu Americká občanská válka Americká válka za nezávislost Amharsko Analog Science Fiction and Fact André Cardinal Destouches Andrea Sestini Hlaváčková Angličané Anglosasové Antiutopie Antoš Frolka Antonín Beňa Antonín Kraft Antonín Pustka Antonín Slavíček Antonín Strnad Antonio Banderas Antoni van Leeuwenhoek Anton Štefánek Anton Roscher Apokalyptická a postapokalyptická sci-fi Arkadij a Boris Strugačtí Arnošt Vaněček Arthur C. Clarke Award Arthur Charles Clarke Arthur Dove Arthur Siegel Artur Kraus Art deco Asaph Hall Asijští Američané Astma Athény Atlantský oceán Atomové bombardování Hirošimy a Nagasaki Augsburg Augustin Štefan August Bedřich Piepenhagen August III. Polský Auschwitz Autoritní kontrola Avantgarda Bílí Američané Bělorusko Březen Bagel Balet Balthasar Denner Baobab Barbora Braniborská (1527–1595) Barokní architektura Battery Park City Bedřich August Harrach Bedřich Dlouhý Benedikt XIV. Benzín Bibliografie dějin Českých zemí Bitka pri Lechu Bitva na Lechu Bitva na Lechu (955) Bitva o Širojamu Bitva o průsmyk Šipka Bitva u Abúkíru Bitva u Chairóneie Bitva u Hradce Králové Bitva u Kann Bitva u Maldonu Bitva u Nikopole (1877) Bořivoj Navrátil Božena Weleková Boeing B-29 Superfortress Bohuslav Chňoupek Bohuslav Schnirch Bohuslav Svoboda Boleslav I. Boston Boulogne-sur-Mer Brno Broadway Bronx Bronx Zoo Brooklyn Brooklyn Museum Budapešťská konvence Budoucnost C. k. Calvin Coolidge Camillo Benso Cavour Carlo Naya Carl Gustaf Mannerheim Carl Heinrich Biber Carnegie Hall Carolina Kostnerová Catania Catskill Mountains Cena Ditmar Cena Hugo Cena Jupiter Cena Karla Čapka (cena fandomu) Cena Locus Cena Ludvík Cena Nebula Central Park Cesta kolem světa Cestování v čase Cheesecake Chrysler Building Cikáni Cisterciácký řád College of William & Mary Commons:Featured pictures/cs Condé Nast Building Coney Island Covid-19 Cukrářství Dílo:Newtonův mozek Děčín Dagmar Frýbortová Dallas Daniel Bernoulli Daniel Gottlieb Türk David Berkowitz David Crinitus z Hlavačova Deimos (měsíc) Demokratická strana (USA) Denisa Chládková Desaťročie Diecéze míšeňská Dionýz Blaškovič Domažlice Domenico Cimarosa Dominikánská republika Dominik Oesterreicher Dora Boothbyová Drahomír Josef Růžička Dreadnought Druhá anglo-nizozemská válka Druhá světová válka Druhá svetová vojna Druhý chrám Drupi Dusty Hill East River Edred Edward Jenner Ekvádor Eli Urbanová Ellis Island Emanuel Mandler Emile Berliner Emil Enhuber Emil Pluhař Emil Pollert Emma Waldecko-Pyrmontská Empire State Building Encyklopedie Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel Epos o Gilgamešovi Eric Adams (politik) Erijský kanál Ernst Friedrich Benda Eskamotérství Esperanto Estuár Etiopie Evangelická církev Eva Jakoubková Eva Josefina Julie Potocká Führer Falafel Fandom Fantastika Fantasy Fat Man Federal Hall Fedor Houdek Fehime Sultan Ferdinand VI. Fernão de Magalhães Fernando Tarrida del Mármol Fifth Avenue Filadelfie Filip II. Makedonský Filip II. Orleánský Filip Josef Kinský Film Filmový žánr Fiorello H. La Guardia Fonograf Forry Award Fráňa Šrámek Frédéric Auguste Bartholdi Francie Francouzské království Frank Herbert Franská říše František Bílkovský František Bakule František Faustin Procházka František Geršl František Heřmánek (spisovatel) František I. Štěpán Lotrinský František Piťha František Trenck František Xaver Harlas Františka Marie Bourbonská Franz Windirsch Frederik I. Švédský Frick Collection Fridrich II. Veliký Fritz Tampe Görlitz Gabriel Daniel Gemeinsame Normdatei George Cranfield Berkeley George Washington Georg Alexander Pick Giordano Bruno Giovanni da Verrazzano Gmina Gotická architektura Greenwich Village Gregoriánský kalendář Gregor Mendel Guercino Guggenheimovo muzeum Gustav Švamberg Gustav Oplustil Guyana Habsburská monarchia Habsburská monarchie Haiti Handlová Hannibal Hardcore Hard science fiction Harlem Harlemská renesance Harlem River Hearst Tower Hektár Henrich I. (Bavorsko) Henri Nestlé Henry Steel Olcott Herbert George Wells Herbert Hoover Hermenegild Škorpil Hilsneriáda Hip hop Historický lexikon Švýcarska Hlavní strana Honoré Gabriel Riqueti de Mirabeau Horkovzdušný balon Horní Lužice Hot-dog Hudson (řeka) Hugo Klement Mrázek Hustota zalidnění Hvězdná brána Hybridní pohon Hydrodynamika Ian Anderson Ibráhím Šáh Ignác Händl Ilindenské povstání Indický císař Indie rock Indonésie Ingeborg Dánská (1878) Instituce International Standard Book Number Irák Irové Isaac Asimov Isaac Newton Isabel Allende Isidor Vondruška Italové Iveta Toušlová Izrael János Richter Ján (Čechy) Ján Kalinčiak Ján Mato Ján XII. Július Binder Jaan Kaplinski Jakub Arbes Jakub II. Aragonský Jakub II. Stuart Jakub Jan Trautzl James Dean Jan Amos Komenský Jan Bartoš (herec, 1932) Jan Cicero Braniborský Jan Henryk Dąbrowski Jan Krásl Jan Lucemburský Jan Lukas Jan Neruda Jan Pohribný Jan V. Palaiologos Jan V. Portugalský Jan Vašatý Jan van Huysum Jan VI. Kantakuzenos Jan Zbranek Japonská císařská armáda Japonsko Jaroslava Pokorná Jaroslav Valenta (YMCA) Jaroslav Vsevolodovič Jazz Jean-Baptiste Joseph Delambre Jednota strakonická Jiří Černošek Jiří Šebánek Jiří II. Jiří II. (britský král) Jiří Procháska Jiří Vyvadil Jiří Zídek Jiří Zídek (1944) Jiří z Poděbrad Jindřiška Konopásková Jindřich IV. Johann Elias Schlegel Johann Jakob Scheuchzer Johann Sigmund Riesch Johann Wolfgang von Goethe John Logie Baird John Montagu, 2. vévoda z Montagu John Tyndall John Williams John Wood Campbell Josef Čapek Josef Šmaha Josef David Josef Drahoňovský Josef Grus (1869) Josef Hasil Josef Hycl Josef Ježek (ministr) Josef Jindřich Šechtl Josef Klán Josef Král (malíř) Josef Lacina Josef Mayer (politik) Josef Skřivan Josef Tadra Josef Tvrdý Josef Tykal Josef Václav Bohuslav Pilnáček Josef Vydra Josef Zoser Jozef Buday Juilliard School Jules A. Hoffmann Jules Verne Julius Morman Julius Richard Petri Jussi Adler-Olsen Justin Theroux Köppenova klasifikace podnebí Kagošima Kalvinismus Kaple Božího hrobu (Slaný) Karel Čapek Karel Absolon Karel Ferdinand Bellmann Karel Hanke Karel Hejma Karel II. Holý Karel Kinský (malíř) Karel Kula Karel Mareš (skladatel) Karel Pleskač Karel Roden mladší Karel Svoboda (bankéř) Karel Toman Karl Schuster Karolina Kózka Kaspar von Stieler Katafalk Kategorie:Čas Kategorie:Články podle témat Kategorie:Život Kategorie:Dorozumívání Kategorie:Geografie Kategorie:Historie Kategorie:Hlavní kategorie Kategorie:Informace Kategorie:Kultura Kategorie:Lidé Kategorie:Matematika Kategorie:Narození 2. srpna Kategorie:Narození v roce 1749 Kategorie:Narození v roce 1877 Kategorie:Příroda Kategorie:Politika Kategorie:Právo Kategorie:Rekordy Kategorie:Seznamy Kategorie:Společnost Kategorie:Sport Kategorie:Technika Kategorie:Umění Kategorie:Věda Kategorie:Vojenství Kategorie:Vzdělávání Kategorie:Zdravotnictví Kebab Kilometr čtvereční Kinští Kolumbie Kolumbijská univerzita Koncentračný tábor Koncentračný tábor Auschwitz Koncentračný tábor Auschwitz-Birkenau Koncentračný tábor Auschwitz I Konflikt v Tigraji 2020 Konstantin I. Řecký Konstantin XI. Dragases Konzerva Konzervatoř Koordinovaný světový čas Koordinovaný svetový čas Koruna česká Kostel svatého Petra a Pavla (Görlitz) Království Velké Británie Krakatit Krakov Kramerius (digitální knihovna) Kristián Filip Clam-Gallas Kristián VII. Kryscina Cimanouská Kultúra (spoločenské vedy) Kursk Kuvajt Květuše Sgallová Kyberpunk Labutí jezero Labyrint světa a ráj srdce Lalibela Leden Leeuwenhoekova medaile Lenapové Leopold Chalupa Leopold Hilsner Les Letiště JFK Letiště LaGuardia Letní čas Letní olympijské hry 2020 Library of Congress Control Number Libuše Baudyšová Lidové noviny Lisa Raymondová Literární žánr Londýn Longinus Anton Jungnitz Long Island Lorenzo da Ponte Lorne Betts Lothar I. Franský Louis-Nicolas Clérambault Lovro Toman Lower East Side Lower Manhattan Lužická Nisa Luba Pellarová Lucius Aemilius Paullus Ludvík I. Pobožný Ludvík II. Němec Ludvík Souček Ludvík XIV. Ludvík XV. Luisa Anna Hannoverská Lunar Orbiter 1 Měsíc Měsíc (satelit) Městská hromadná doprava Městské okresy v Německu Maďaři Madison Avenue Madison Square Garden Magdalena z Valois Magie Mahmud I. Makedonie (region) Malopoľské vojvodstvo Manhattan Marg Moll Maria Caroline Charlotte von Ingenheim Marie II. Stuartovna Marie Pia Neapolsko-Sicilská Marie Terezie Marie Votrubová-Haunerová Marie Zdeňka Baborová-Čiháková Mars (planeta) Martin Hampl Martin Tenk Martin Vahl Massiel Matej Bel Matko Laginja Meč a magie Medián Melting pot Mendelovy zákony dědičnosti Metropolitan Opera Metropolitní muzeum umění Metropolitní opera Metrov nad morom Metro v New Yorku Metro v Praze Mexiko Mezivládní panel pro změnu klimatu Michael Gottlieb Hansch Michal Podolka Mikrofon Milada Milada Schusserová Milan Chladil Milan Fijala Milan Knobloch Milan Nakonečný Milavče Milena Jesenská Military science fiction Miloš Šejn Miloš Vojta Miloš Vystrčil Miloslav Švandrlík Mimozemský život Miroslav Fokt Miroslav Jindra Missouri (stát) Momozono Mongolové Mrakodrap Mučednice čistoty Murad V. Muzeum moderního umění Muzikál Muzikologie Nádraží Praha-Libeň Nápověda:Úvod Nápověda:Úvod pro nováčky Nápověda:Obsah Národní divadlo Národní knihovna Izraele Německá demokratická republika Německo Německo-polská státní hranice Nacistické Nemecko Nadace Wikimedia Nadmořská výška Nagasaki Napoleonovo tažení do Egypta a Sýrie Napoleonské války Narodnyj komissariat vnutrennich del Na kometě Nechanice Nejvyšší soud Spojených států amerických Nemčina Nemecko Newtonův mozek Newyorská filharmonie Newyorská kuchyně Newyorská metropolitní oblast New Jersey New York New York (rozcestník) New York (stát) New York Mets New York Stock Exchange New York Yankees Nicolas Appert Nikolaj Ťutčev Nizozemci Nový Amsterdam Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století Novogotika Nowy Sącz Nuselský pivovar Oświęcim Obléhání Plevna Ochrana přírody Okresy ve Spojených státech amerických Oldřich II. z Rožmberka Oldřich Lajsek Olga Sommerová Olympijské hry Ondřej Boleslav Petr One World Trade Center Operace Chalk Organizace spojených národů Osmanská říše Ostrava Osvobozené divadlo Otakar Frič Otakar Lebeda Ota Dub Ota I. Veliký Otto I. (Svätá rímska ríša) Pán času Předměstí Přimda (hrad) Paříž Pagekon obří Památková rezervace Památný den romského holokaustu Pandemie covidu-19 Pandemie covidu-19 v Česku Panoráma Papež Park Pasquale Cafaro Paul von Hindenburg Pavel Havránek (politik) Pavel Holba Pavel Jan Souček Pavel Juráček Pavel Linhart Pavel Skramlík Peking-Paříž 1907 Peter Atkins Peter Minnewitt Peter O'Toole Petra Cetkovská Petriho miska Petrohrad Petr Bezruč Petr Hošek (hudebník) Petr I. Veliký Petr Iljič Čajkovskij Philippe Soupault Philip K. Dick Phobos (měsíc) Pierre Carlet de Chamblain de Marivaux Pierre Charles L'Enfant Pierre Simon de Laplace Planeta Plexis Ploutvonožci Poľština Poľská obranná vojna (1939) Poľské kráľovstvo (1385 – 1569) Poľsko Poštovní směrovací číslo Požár v továrně Triangle Shirtwaist Polština Polské království Polsko Polyhistor Pondělí Portál:Aktuality Portál:Doprava Portál:Film Portál:Geografia Portál:Geografie Portál:Historie Portál:Kultura Portál:Lidé Portál:Literatura Portál:Náboženství Portál:Obsah Portál:Příroda Portál:Sport Portál:Videohry Portugalsko Poslanecká sněmovna Postupimská dohoda Postupimská konference Povídky malostranské Povstání v Treblince Powiat Powiat bocheński Powiat brzeski (Malopoľské vojvodstvo) Powiat chrzanowski Powiat dąbrowski Powiat gorlicki Powiat krakowski Powiat limanowski Powiat miechowski Powiat myślenicki Powiat nowosądecki Powiat nowotarski Powiat oświęcimski Powiat olkuski Powiat proszowicki Powiat suski Powiat tarnowski Powiat tatrzański Powiat wadowicki Powiat wielicki Pravoslavný chrám svatého Cyrila a Metoděje (Praha) Prevét Prohibice Proklos Prokop Sedlák Pruské království Pruské Slezsko Prvá svetová vojna První konstituční éra Punk Punské války Q20057877 Q20057877#identifiers Q20057877#identifiers|Editovat na Wikidatech Q24925#identifiers Q24925#identifiers|Editovat na Wikidatech Q60 Queens Rómčina Rómulo Gallegos R.U.R. Rakousko-uherská koruna Rakousko-uherský zlatý Rakousko-Uhersko Rap Ray Bradbury Renesanční architektura Rey Koranteng Robert Anson Heinlein Robert Hütter Robert Manzer Robert Nebřenský Rockefeller Center Rok Romaneto Roman Havelka Roy Keane Rozloha Rudá armáda Rudolf Hawelka Rudolf Kufa Ruská akademie věd Ruské impérium Rusko Rusko-turecká válka (1877–1878) Rychlobruslení Sakrální stavba Saliha Sultan (dcera Abdulazize) Salsa (tanec) Samuraj San Francisco SARS-CoV-2 Sasko sci-fi Science-fiction Science fantasy Science fiction Scipione Borghese (kníže) Seagram Building Sedmá křížová výprava Semtex Sergej Adamovič Kovaljov Severné Porýnie-Vestfálsko Sevilla Seznam českých science fiction filmů a seriálů Seznam římských králů Seznam španělských vládců Seznam nejvyšších budov v New Yorku Seznam spisovatelů science fiction Seznam světového dědictví v Africe#Etiopie Shea Stadium Skalnaté hory Skleníkové plyny Slaný Slavistika Slezská kuchyně Slovensko Smallville Socha Svobody Soft science fiction Soubor:5 Boroughs Labels New York City Map.svg Soubor:Adolf kaspar.jpg Soubor:Andrea Hlavackova Aegon International Eastbourne 2011.jpg Soubor:Antonio Banderas KVIFF.jpg Soubor:A view of Fort George with the city of New York, from the SW.jpg Soubor:B Svoboda 2014.JPG Soubor:Carolina Kostner 2007 Nebelhorn Trophy.jpg Soubor:Castelloplan.jpg Soubor:Central Park New York City New York 23 cropped.jpg Soubor:Central Park Summer.JPG Soubor:Drupi 1975.jpg Soubor:Flag of New York City.svg Soubor:Frana Sramek 1926.jpg Soubor:Goethe (Stieler 1828).jpg Soubor:Greenpoint Houses.JPG Soubor:Herbert Clark Hoover.jpg Soubor:Ian Anderson Munich 2014 1.JPG Soubor:Imagination 195808.jpg Soubor:Isabel allende.jpg Soubor:James Dean in East of Eden trailer 2.jpg Soubor:John Williams tux.jpg Soubor:Jussi Adler-Olsen.jpg Soubor:Justin Theroux at the 2008 Tribeca Film Festival.JPG Soubor:Lisa Raymond 2011.jpg Soubor:LOC Lower Manhattan New York City World Trade Center August 2001.jpg Soubor:LowerEastSideTenements.JPG Soubor:Lunar orbiter 1 (large).jpg Soubor:Metropolitan Opera auditorium.jpg Soubor:MET entrance.jpg Soubor:Mulberry Street NYC c1900 LOC 3g04637u edit.jpg Soubor:Nagasakibomb.jpg Soubor:New-York-Jan2005.jpg Soubor:New York City Midtown from Rockefeller Center NIH.jpg Soubor:New York Midtown Skyline at night - Jan 2006 edit1.jpg Soubor:Nobel Prize 2011-Press Conference KI-DSC 7584.jpg Soubor:NYC Montage 2014 4 - Jleon.jpg Soubor:Olga-Sommerová.jpg Soubor:One world trade center - New York.jpg Soubor:Peter Atkins Paris 2007.JPG Soubor:Peter O'Toole -- LOA trailer.jpg Soubor:Rey kora...jpg Soubor:Rising-lewecke.jpg Soubor:Roy keane 2014.jpg Soubor:Seal of New York City.svg Soubor:Spaanse zangeres Massiel, winnares Euro Song Festival tijdens opname in studio K, Bestanddeelnr 921-2648.jpg Soubor:Thilafushi1.jpg Soubor:Viktor Dyk 1927.png Sovětský svaz Sovietsky zväz Space opera Space western Speciální:Kategorie Speciální:Nové stránky Speciální:Statistika Speciální:Zdroje knih/80-200-0345-2 Spojené státy americké Srážka vlaků u Milavčí Srážky Srpen Stát Středa Střední Evropa Stanisław Lem Stanislav Brebera Starí Maďari Stara Zagora Starosta Starověký Řím Star Trek Star Wars Staten Island Staten Island Ferry Steampunk Storočie Strakonice Stredoeurópsky čas Stredoeurópsky letný čas Světové obchodní centrum Světový kongres esperanta Světskost Svatá říše římská Svatí čeští novomučedníci Svatý Xaverius Svatopluk Čech Třída Conte di Cavour T. F. Šimon Taliansko Tarnów Tešínske kniežatstvo Telefonní předvolba Teodor Rotrekl Teosofie Teroristické útoky 11. září 2001 Terry Cooper Théby Théodore Agrippa d'Aubigné They Might Be Giants The Strokes Thilafushi Thomas Alva Edison Tigrajská lidově osvobozenecká fronta Times Square Tin Pan Alley Tokio Tomáš Čermák (1943) Tomáš Hudec (kněz) Tom Wolfe Trinidad a Tobago Tropická cyklóna Troy (New York) Ukrajina Umění UNESCO Univerzita v Leidenu Upálení na hranici Upper East Side Upper West Side Urolog US Open (tenis) Utopie Václav II. Václav Jíra (fotbalista) Václav Jan Kopřiva Václav Leopold Chlumčanský z Přestavlk a Chlumčan Václav Pařík (politik) Válka s Mloky Válka v Zálivu Vévoda z Yorku Výbuch v Dole Handlová Východní Germáni Východofranská říše Vývar Věra Růžičková Vakcína proti covidu-19 Valtr Komárek Vasa Vatikán Vavřinec Benedikt z Nudožer Velká francouzská revoluce Velká hospodářská krize Velká východní krize Velké divadlo Velké okresní město Verdunská smlouva Verrazano-Narrows Bridge Vesmír Vettius Valens Vikingové Viktorie (britská královna) Viktor Dyk Viktor Mikeš Vilém III. Oranžský Vilém Julius Josef Hauner Vincenc Červinka Vincenc Kramář Virginie Virtual International Authority File Visla Vital Šyšov Vittorio Alfieri Vladimír Beneš (1921) Vladimír Hauptvogel Vladimír Komárek Vladimír List Vladimír Páral Vladimir Vladislav I. (Poľsko, 1320) Vladislav Soukup Vlastimil Bedrna Vojtěch Černý (kněz) Vojtěch Birnbaum Vojtěch Tkadlčík Vojtěch Věchet Vojtěch Zapletal Vyhlazovací tábor Treblinka Wall Street Warren G. Harding Washington, D.C. Werner Seelenbinder Wiki Wikicitáty:Hlavní strana Wikidata:Hlavní strana Wikiknihy:Hlavní strana Wikimedia Česká republika Wikimedia Commons Wikipédia:Výhonok Wikipedie:Údržba Wikipedie:Časté chyby Wikipedie:Často kladené otázky Wikipedie:Článek týdne Wikipedie:Článek týdne/2021 Wikipedie:Citování Wikipedie Wikipedie:Dobré články Wikipedie:Dobré články#Portály Wikipedie:Kontakt Wikipedie:Nejlepší články Wikipedie:Obrázek týdne Wikipedie:Obrázek týdne/2021 Wikipedie:Ověřitelnost Wikipedie:Požadované články Wikipedie:Pod lípou Wikipedie:Portál Wikipedie Wikipedie:Potřebuji pomoc Wikipedie:Průvodce Wikipedie:Seznam jazyků Wikipedie Wikipedie:Velvyslanectví Wikipedie:Vybraná výročí dne/srpen Wikipedie:WikiProjekt Kvalita/Články k rozšíření Wikipedie:Zajímavosti Wikipedie:Zajímavosti/2021 Wikipedie:Zdroje informací Wikislovník:Hlavní strana Wikiverzita:Hlavní strana Wikizdroje:Hlavní strana Wikizprávy:Hlavní strana Wilhelm Maixner Wilhelm Stärze Willgodt Theophil Odhner Williamsburg (Virginie) William Jones (matematik) Wimbledon (tenis) Woolworth Building Yankee Stadium YMCA Září Západní Slované Zabiják (kniha) Zbraslav Zbraslavský klášter Zdeněk Zouhar Zdobnice (řeka) Zeměpisné souřadnice Zemepisné súradnice Zemní plyn Zemský okres Zhořelec Zgorzelec Zikmund Polášek Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia. www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk