Německo - Biblioteka.sk

Upozornenie: Prezeranie týchto stránok je určené len pre návštevníkov nad 18 rokov!
Zásady ochrany osobných údajov.
Používaním tohto webu súhlasíte s uchovávaním cookies, ktoré slúžia na poskytovanie služieb, nastavenie reklám a analýzu návštevnosti. OK, súhlasím


Panta Rhei Doprava Zadarmo
...
...


A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9

Německo
 ...
Na tento článek je přesměrováno heslo SRN. Další významy jsou uvedeny na stránce SRN (rozcestník).
Spolková republika Německo
Bundesrepublik Deutschland
vlajka Německa
vlajka
znak Německa
znak
Hymna
3. strofa písně Das Lied der Deutschen
Motto
Einigkeit und Recht und Freiheit
(Jednota, právo a svoboda)
Geografie

Poloha Německa
Poloha Německa

Hlavní městoBerlín
Rozloha357 588 km² (62. na světě)
z toho 2,18 % vodní plochy
Nejvyšší bodZugspitze (2962 m n. m.)
Časové pásmo+1
Poloha
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel84 482 267 (30. červen 2023)[1] (19. na světě, (2023))
Hustota zalidnění236 ob. / km² (58. na světě)
HDI 0,942[2] (velmi vysoký) (5. na světě, 2021)
Jazykněmčina
Národnostní
složení
91,5 % Němci
2,4 % Turci
2,3 % Asiaté
2,1 % Afričané
1,7 % ostatní
Náboženstvíprotestantské, římskokatolické, muslimské
Státní útvar
Státní zřízenífederativní parlamentní republika
Vznik18. ledna 1871 (Sjednocení Německa)
23. května 1949 (vyhlášení na základě Trizónie)
3. října 1990 (Znovusjednocení Německa)
PrezidentFrank-Walter Steinmeier
KancléřOlaf Scholz
Měnaeuro (EUR)
HDP/obyv. (PPP)66 073[3] USD (19. na světě, 2023)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1276 DEU DE
MPZD
Telefonní předvolba+49
Národní TLD.de
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Německo (německy Deutschland), plným názvem Spolková republika Německo (německy Bundesrepublik Deutschland), je stát v západní části střední Evropy. Rozkládá mezi Baltským a Severním mořem na severu a Alpami na jihu. Na severu sousedí s Dánskem, na východě s Polskem a Českou republikou, na jihu s Rakouskem a Švýcarskem a na západě s Francií, Lucemburskem, BelgiíNizozemskem. Německo má rozlohu 357 600 km2 a žije v něm 84 milionu obyvatel, což z něj činí druhou nejlidnatější zemi Evropy po Rusku a nejlidnatější členský stát Evropské unie. Hlavním a nejlidnatějším městem země je Berlín a hlavním finančním centrem Frankfurt nad Mohanem; největší městskou oblastí je Porúří.

Severní části dnešního Německa obývaly již od klasického starověku různé germánské kmeny. Před rokem 100 n. l. je doložen region s názvem Germánie. V roce 962 tvořilo Německé království převážnou část Svaté říše římské. V 16. století se severní německé oblasti staly centrem protestantské reformace. Po napoleonských válkách a rozpadu Svaté říše římské v roce 1806 vznikl v roce 1815 Německý spolek.

Formální sjednocení Německa v moderní národní stát bylo zahájeno 18. srpna 1866 smlouvou o Severoněmeckém spolku, kterou byl založen Severoněmecký spolek vedený Pruskem, později transformovaný v roce 1871 v Německé císařství. Po první světové válce a německé revoluci v letech 1918-1919 se říše přeměnila na poloprezidentskou Výmarskou republiku. Převzetí moci nacisty v roce 1933 vedlo k nastolení totalitní diktatury, druhé světové válce a holocaustu. Po skončení druhé světové války v Evropě a po období spojenecké okupace bylo v roce 1949 Německo jako celek uspořádáno do dvou samostatných státních útvarů s omezenou suverenitou: Spolkové republiky Německo, obecně známé jako Západní Německo, a Německé demokratické republiky, známé jako Východní Německo, zatímco Berlín měl nadále de iure čtyřmocenský status. Spolková republika Německo byla zakládajícím členem Evropského hospodářského společenství a Evropské unie, zatímco Německá demokratická republika byla komunistickým státem východního bloku a členem Varšavské smlouvy. Po pádu komunisty vedené vlády ve východním Německu se po sjednocení Německa 3. října 1990 bývalé východoněmecké státy připojily ke Spolkové republice Německo.

Německo je označováno za velmoc se silnou ekonomikou; má největší ekonomiku v Evropě, třetí největší ekonomiku na světě podle nominálního hrubého domácího produktu a pátou největší podle parity kupní síly.[4] Jako světová velmoc v průmyslových, vědeckých a technologických odvětvích je třetím největším světovým vývozcem i dovozcem. Jako vyspělá země nabízí sociální zabezpečení, všeobecný systém zdravotní péče a bezplatné vysokoškolské vzdělání. Německo je členem Organizace spojených národů, Rady Evropy,Evropské unie, Schengenského prostoru, eurozóny, Severoatlantické aliance, Rady Evropy, skupiny G7, G20 a Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Má třetí největší počet památek světového dědictví UNESCO.[5]

Název

Původ českého názvu Německa, tj. území, které obývají Němci, se obvykle odvozuje od slova „němý“, jež se v češtině použilo jako označení lidí, kteří se nedovedou dorozumět česky.[6] Druhý možný výklad názvu je jeho odvození od germánského kmene Nemetů, který obýval Porýní. Moderní němčina má pro německý národ výraz Deutsche resp. die Deutschen, a Německo se nazývá Deutschland.

Do roku 1989 se v češtině běžně používal politický název Německá spolková republika (zkratka NSR)[pozn. 1], ale také název užívaný z československé strany v oficiálním styku - Spolková republika Německa (SRN)[8] (nikoliv Spolková republika Německo, jak si přála německá strana). Výraz Bundesstaat se většinou překládá jako federativní stát. Běžný byl také geografický název západní Německo. Tehdy „spojenecká“ Německá demokratická republika (NDR) byla z geografického hlediska, avšak jen neoficiálně, nazývána východní Německo.

Slovenština dodnes používá název Německá spolková republika (zkratka NSR) a pouze v oficiálním styku (mj. mezinárodní dohody, smlouvy a podobné dokumenty, týkající se Německa a Slovenska) používá na výslovnou žádost německé strany název Spolková republika Německo (zkratka SRN).[9]

Dějiny

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Německa.

Prehistorie

Venuše z Hohle Fels

Nález čelisti Mauer 1 z roku 1907 ukazuje, že pravěcí lidé byli na území Německa přítomni už před 600 000 lety.[10] Nejstarší dosud nalezené kompletní lovecké zbraně byly objeveny v uhelném dole v Schöningenu v roce 1995. Šlo o tři 380 000 let staré dřevěné oštěpy 6-7,5 stopy dlouhé.[11]

Disk z Nebry je okolo 3 600 let starý

V údolí Neandertal byla v roce 1856 objevena vůbec první fosilie lidského druhu, který byl pojmenován neandertálec. O této fosilii nazvané Neanderthal 1 je dnes známo, že je 40 000 let stará. Důkazy o moderních lidech podobně starých byly nalezeny v jeskyních v pohoří Švábská Alba nedaleko Ulmu. Nalezeny byly také 42 000 let staré flétny, vyrobené z ptačích kostí a mamutí slonoviny, které jsou nejstaršími nalezenými hudebními nástroji,[12] dále 40 000 let stará soška Lvího muže,[13] a 35 000 let stará Venuše z Hohle Fels, které jsou dosud nejstarším objeveným sochařským uměním.[14] Disk z Nebry, nalezený poblíž Nebry v zemi Sasko-Anhaltsko, byl světovým registrem programu Paměť světa (UNESCO) nazván "jedním z nejvýznamnějších archeologických nálezů 20. století."[15]

Germánské kmeny a Franská říše

Podrobnější informace naleznete v článcích Germánie a Stěhování národů.
Migrace v Evropě mezi 2. a 5. stoletím

Historie germánských kmenů sahá do severské doby bronzové nebo předřímské doby železné (zejm. Jastorfská kultura). Z jižní Skandinávie a severního Německa od 1. století př. n. l. postupovali Germáni jižním, východním a západním směrem a přišli do kontaktu s keltskými kmeny, jakožto i s íránskými, baltskými a slovanskými kmeny ve střední a východní Evropě.[16]

Arminius

Pod vládou císaře Augusta začalo Římské impérium napadat území Germánie (oblast rozprostírající se zhruba od Rýna po Ural). Během bitvy v Teutoburském lese roku 9 byly tři římské legie vedené Publiem Quinctiliem Varem zničeny spojenými germánskými vojsky, vedenými cheruským vůdcem Arminiem. Šlo o jednu z nejhorších porážek Římského impéria vůbec. Kromě občasných trestných výprav se Římané následně vzdali dalších pokusů o expanzi do Germánie a místo toho vytvořili na Rýnu a Dunaji trvalou hranici zvanou Limes Germanicus. Kmeny na sever od ní byly na Římě nezávislé, oblasti na jih od hranice (moderní státy Bádensko-Württembersko, jižní Bavorsko, jižní Hesensko, Sársko a Porýní) byly pod římským vlivem. Římané toto území rozdělili do dvou provincií: Germania Inferior (s hlavním městem nacházejícím se v Colonia Claudia Ara Agrippinensium, dnešní Kolín nad Rýnem) a Germania Superior (s hlavním městem v Mogontiacum, moderní Mohuč). Po vzniku tetrarchie roku 293 se Augusta Treverorum (dnešní Trevír) stala jedním ze čtyř hlavních měst Římské říše.

Ve 3. století přišla do Evropy řada dalších germánských kmenů: Alamani, Frankové, Chattové, Sasové, FrísovéDurynkové. Kolem roku 260 začali Germáni nájezdy na římská území.[17] Po invazi Hunů v roce 375 a s úpadkem Říma od roku 395 se germánské kmeny přesunuly dále na jihozápad. Frankové vytvořili nakonec mocnou Franskou říši. Centrum měla na území dnešní Francie, ale ovládla i Sasko a Bavorsko. Východ dnešního Německa zůstal pod kontrolou Slovanů.[18]

Svatá říše římská

Podrobnější informace naleznete v článku Svatá říše římská.
Mapa Svaté říše římské národa německého v roce 1648

Dne 25. prosince 800 byl franský král Karel Veliký korunován na císaře a založil Karolínskou říši, která byla v roce 843 rozdělena.[19] Na německém území tak vznikla Východofranská říše. Její území se táhla od řeky Eider na severu ke Středozemnímu moři na jihu.[19] Za vlády ottonských císařů (919–1024) bylo sjednoceno několik významných vévodství a německý král Ota I. Veliký byl v roce 962 korunován na císaře, čímž vznikla tzv. Svatá říše římská. V roce 996 se Řehoř V. stal prvním německým papežem. Jmenoval ho jeho bratranec Ota III., který byl krátce před tím korunován císařem Svaté říše římské.[20] Za vlády sálské dynastie (1024–1125) Svatá říše římská pohltila severní Itálii a Burgundsko, i když císaři ztratili kvůli boji o investituru moc.[21]

Martin Luther, který inicioval reformaci

Pod vládou Štaufů (1138–1254) posílila německá knížata svůj vliv dále na jih a na východ do oblastí obývaných Slovany (Ostsiedlung). Severní německá města rostla a prosperovala jako členové Hanzy.[22] Počínaje velkým hladomorem v roce 1315 a konče černou smrtí v letech 1348–1350 se počet obyvatel Německa snížil.[23] Zlatá bula z roku 1356 zajistila základní ústavu říše a kodifikovala volbu císaře sedmi kurfiřty, kteří vládli některému z nejmocnějších knížectví a arcibiskupství.[24]

Martin Luther v roce 1517 ve Wittenbergu zveřejnil 95 tezí, ve kterých napadal římskokatolickou církev a zahájil protestantskou reformaci. Samostatná luteránská církev se po roce 1530 v mnoha spolkových zemích stala státním náboženstvím. To nicméně vedlo k náboženským válkám, které roku 1555 ukončil augšpurský mír, postavený na principu cuius regio, eius religio (čí země, toho náboženství; neboli měšťan či šlechtic si může víru vybrat, nebo kvůli ní migrovat, poddaný nikoli). Německý kompromis ale nezabránil europeizaci protestantsko-katolického sporu, čehož výsledkem byla třicetiletá válka (1618–1648), která německé země zpustošila.[25] Počet obyvatel německých zemí se snížil asi o 30 %.[26] Vestfálský mír (1648) mezi německými zeměmi náboženskou válku ukončil, ale říše byla de facto rozdělena do mnoha nezávislých knížectví. V 18. století se Svatá říše římská skládala z přibližně 1800 takových území.[27]

Tato rozdrobenost vedla ke značnému vlivu rakouských Habsburků v německých zemích, který začal být ale postupně omezován Pruským královstvím, největším německým státem, jenž existoval od roku 1701. Pruské království čím dál více sílilo, a tak ve slezských válkách v letech 17401745 dobylo od Habsburské monarchie část Země Koruny české - většinu Slezska i s Kladskem. Na konci 18. století Prusko územně nabobtnalo v důsledku dělení Polska.

V roce 1806 byla Svatá říše definitivně rozbita v důsledku napoleonských válek.[28]

Německý spolek a císařství

Podrobnější informace naleznete v článcích Německý spolek, Německé císařství a Pangermanismus.
Původní černo-červeno-zlatá vlajka: Březnová revoluce v Berlíně (19. března 1848)
Založení německého císařství ve Versailles 1871. Otto von Bismarck uprostřed v bílé uniformě.

Po pádu Napoleona byl v roce 1814 svolán Vídeňský kongres a byl založen Německý spolek (Deutscher Bund) - volná liga 39 svrchovaných německých států, včetně Rakouska, které si v něm udržovalo značný vliv. Nesouhlas s restaurátorskou politikou částečně vedl k vzestupu liberálních hnutí, na něž reagovaly represe ze strany rakouského státníka knížete Metternicha (Karlovarská usnesení). Celní unie Zollverein podporovala hospodářskou jednotu v německých státech.[29]

Národní, liberální a demokratické ideály francouzské revoluce získávaly rostoucí podporu mezi mnoha, zejména mladými, Němci. Etapa rozkladu absolutismu v první třetině 19. století na německých územích se obvykle nazývá Vormärz a k hlavním projevům rostoucího odporu patřila především hambašská slavnost v květnu 1832.[30] Ve světle revolucí jinde v Evropě, začali intelektuálové i prostí občané v roce 1848 revoluci i v německých zemích (někdy zvána březnovou revolucí). Byl svolán a navolen frankfurtský parlament, který vyhlásil německý národní stát jakožto konstituční monarchii, na základě tzv. maloněmecké koncepce (bez rakouských zemí, tedy s dominantním postavením Pruska). Pruskému králi Fridrichu Vilémovi IV. byl nabídnut titul císaře, ale se ztrátou moci; korunu a navrhované stanovy odmítl. Brzy byla revoluce poražena a parlament rozehnán. Sjednocení Německa tak bylo odloženo.

Německé císařství (1871–1918) s dominantním Pruskem (modře)

Došlo k němu až pod taktovkou Pruska. Král Vilém v roce 1862 jmenoval Otto von Bismarcka novým pruským ministerským předsedou. Ten úspěšně vedl druhou šlesvickou válku v roce 1864 a pruské vítězství v prusko-rakouské válce v roce 1866 mu umožnilo vytvořit Severoněmecký spolek (Norddeutscher Bund) a Rakousko z jeho záležitosti vyloučit. Po francouzské prohře v prusko-francouzské válce bylo v roce 1871 ve Versailles vyhlášeno Německé císařství, sdružující všechny rozptýlené části Německa s výjimkou Rakouska.[31] Prusko bylo dominující složkou nového státu; pruský král z rodu Hohenzollernů vládl současně jako císař a hlavní městem se stal Berlín.

V období Gründerzeit po sjednocení Německa zaručila Bismarckova zahraniční politika (Bismarck se za císaře Viléma stal německým kancléřem) Německu postavení velmoci, diplomatickou cestou izolovala Francii a vyhýbala se válce.

Barevná grafika znázorňující německou delegaci po příchodu do železničního vagónu při podpisu příměří.
Německá delegace v železničním vagónu u Compiègne při podpisu příměří 11. listopadu 1918

Pod taktovkou Viléma II. se Německo, stejně jako ostatní evropské mocnosti, ubralo novoimperialistickým směrem, což vedlo k třenicím se sousedními zeměmi. Většina aliancí, jichž bylo Německo dříve členem, nebyla obnovena a nové aliance ho nikam "nepustily".[32] Německo odpovědělo roku 1882 aliancí zvanou Trojspolek, uzavřenou s Rakouskem a Itálií. V důsledku berlínské konference v roce 1884 Německo nárokovalo několik kolonií včetně východní Afriky, jihozápadní Afriky, Toga a Kamerunu.[33] Německé represe proti africkým Hererům v letech 1904 až 1908 jsou někdy označovány za první genocidu 20. století.[34][35]

Atentát na Františka Ferdinanda d'Este 28. června 1914 spustil první světovou válku. Německo jako součást ústředních mocností (aliance založené na půdorysu Trojspolku) utrpělo od států Dohody (Británie, Francie, Rusko) porážku. Přibližně dva miliony německých vojáků za první světové války padly.[36]

Německá revoluce vypukla v listopadu 1918 a císař Vilém II. se všemi vládnoucími knížaty abdikoval. Příměří 11. listopadu válku ukončilo a Německo v červnu 1919 podepsalo versailleskou smlouvu. Přišlo o všechny své kolonie a muselo vrátit Francii Alsasko a Lotrinsko.[37] Němci smlouvu vnímali jako ponižující a nespravedlivou, čímž měla později, podle mnoha historiků, vliv na Hitlerův vzestup.[38][39][40]

Výmarská republika

Související informace naleznete také v článku Výmarská republika.
Německá říše a její státy v období Výmarské republiky (rok 1937). Modře je vyznačen Svobodný stát Prusko.

Listopadová revoluce roku 1918 učinila z Německa republiku, která měla být založena na parlamentní demokracii, nicméně boj o moc mezi levicovými až krajně levicovými silami na jedné straně a politicky středovými a pravicovými silami na straně druhé pokračoval v celé zemi. V Bavorsku vyhlásili komunisté podle vzoru ruských bolševiků krátkodobou Bavorskou republiku rad. Revoluční pokusy skončily 11. srpna 1919, kdy říšský prezident Friedrich Ebert, původně významný člen Sociálnědemokratické strany Německa (SPD), podepsal Výmarskou ústavu. Oficiální název státu zůstal Německá říše, novou ústavou však byl konstituován demokratický stát, jenž je historiky nazýván Výmarská republika.[41]

Německo ovšem zažilo v následujících letech bouřlivé období, kdy probíhala okupace Porúří francouzskými a belgickými vojsky. V důsledku tíživých reparací ve prospěch vítězných mocností první světové války došlo k obrovském vzestupu inflace, který vyústil v katastrofální hyperinflaci let 1922 a 1923. Tu zastavily až zavedení nové přechodné měny (tzv. Rentenmark) a plán na restrukturalizaci válečných reparací (tzv. Dawesův plán). Okolo roku 1924 tak začala „zlatá dvacátá léta“ vyznačující se rostoucí prosperitou a obnovováním německého národního sebevědomí. Rozkvetl liberální kulturní život, především v Berlíně, Mnichově a jiných velkoměstech, ale také v místech, kde se soustředily tvůrčí síly směřující k modernímu uměleckému výrazu, jejichž příkladem je škola architektury zvaná Bauhaussaském městě Dessau. Nicméně Německo zůstalo po politické stránce nestabilní. Historik David Williamson popisuje jeho stav v období mezi lety 1924 a 1929 jako „jen částečnou stabilizaci“.[42]

Hindenburg během volební kampaně v roce 1932

V roce 1929 Německo zasáhla velká hospodářská krize. Po odstoupení vlády kancléře Hermanna Müllera a rozpadu velké koalice v roce 1930 se již nepodařilo sestavit vládu, která by získala většinovou podporu v Říšském sněmu. Následující vlády Heinricha Brüninga, později Franze von Papena, Kurta von Schleichera a nakonec Adolfa Hitlera byly jmenovány a do úřadu uvedeny bez ohledu na parlament říšským prezidentem Paulem von Hindenburgem na základě nouzových ustanovení v čl. 48 Výmarské ústavy.

Brüningova vláda se zaměřila na politiku fiskálních úspor a ponechala prostor deflaci, která způsobila vysokou nezaměstnanost a zanechala mnohé Němce, zejména nezaměstnané, na pouhém minimu mezd či sociálních dávek. V roce 1932 téměř 30 % práceschopných Němců bylo nezaměstnaných.[43] Ve volbách téhož roku získala NSDAP 37 % hlasů, ale nemohla vytvořit koaliční vládu. Po sérii neúspěšných kabinetů Hindenburg jmenoval ke 30. lednu 1933 Adolfa Hitlera, původem Rakušana, novým kancléřem Německa.[44]

Nacistické Německo

Související informace naleznete také v článcích Nacistické Německo a Zločiny Německa za druhé světové války.
Adolf Hitler

27. února 1933 zachvátil budovu Reichstagu požár. Byl přijat dekret o požáru Říšského sněmu, kterým se zrušila základní občanská práva, a zmocňovací zákon, který dal Hitlerovi neomezenou zákonodárnou moc. Hitler, který se nechal nazývat „vůdcem“ (Führer), a jeho pomocníci, jako byli Heinrich Himmler, Hermann Göring, Martin Borman nebo Rudolf Hess rychle přeměnili Německo v centralizovaný totalitní stát. Začali systematicky potlačovat politickou levicovou opozici a pronásledovat židovské občany, komunisty, ale také národnostní a jiné menšiny. Již v únoru 1933 byly zřízeny první německé koncentrační tábory pro oponenty režimu. V září téhož roku Německo vystoupilo ze Společnosti národů. Velmi brzy se Hitler začal věnovat znovuvyzbrojování země a budování početně silného vojska (Wehrmacht).[45] Byla založena organizace Schutzstaffel (SS), která postupem času ovládla veškerý státní i bezpečnostní aparát nacistického státu.

Nacistické Německo a jeho satelity v roce 1942

V roce 1935 nacistický režim znovu zavedl povinnou vojenskou službu, odstoupil od Versailleské smlouvy a zavedl rasistické Norimberské zákony, které byly zaměřeny především proti Židům, Slovanům, Romům ale také dalším skupinám obyvatel. Německo ve stejný rok opět získalo kontrolu nad Sárským teritoriem a v roce 1936 poslalo vojáky do Porýní, což bylo Versailleskou smlouvou původně zakázáno.[46]

Rakouská republika byla k Německu připojena v březnu 1938 (tzv. Anschluss). Po Rakousku obrátil Hitler svůj zrak na Československo, kde se národnostní menšina sudetských Němců, silná počtem 3,3 milionu lidí, dožadovala nejen autonomie jako dříve, ale již přímo odtržení a připojení k Německu pod heslem Heim ins Reich (Domů do Říše). V září 1938 se vedoucí představitelé čtyř mocností, Adolf Hitler (Německá říše), Benito Mussolini (Itálie), Neville Chamberlain (Spojené království) a Édouard Daladier (Francie), dohodli na Mnichovském diktátu, kterým bylo Československo přinuceno odstoupit své tzv. sudetské pohraničí Německu. Šest měsíců poté, dne 15. března 1939, využil Hitler rozporů mezi politickými představiteli ČechůSlováků jako záminku k rozbití Československa, k obsazení historických Českých zemí a jejich přeměně v Protektorát Čechy a Morava a také k vytvoření jemu poddajného Slovenského státu. V témže měsíci obsadila německá vojska také přístav MemelLitevské republice. Západní politika tzv. appeasementu tak zcela ztroskotala.[47]

Němečtí vojáci strhávají hraniční závoru při přepadení Polska roku 1939

Vláda tzv. Velkoněmecké říše se připravila na invazi do Polska podpisem paktu Ribbentrop–Molotov se Sověty[48] a naplánovala tzv. operaci Himmler, tedy falešný polský útok na říšský rozhlasový vysílač Hlivice (německy Reichssender Gleiwitz). 1. září 1939 německý Wehrmacht zahájil invazi a rychle obsadil velkou část Polska.[49] Z opačné světové strany začala dosavadní východní polská území obsazovat sovětská Rudá armáda. Spojené království a Francie reagovaly na invazi Polska vyhlášením války Německu, čímž formálně začala druhá světová válka (aniž by reálně někdo Polsku přišel na pomoc).[50] Německé zločiny v okupovaném Polsku si vyžádaly miliony lidských životů.[51] Německo postupně napadlo a okupovalo Belgii, Nizozemsko, Dánsko, Norsko, Jugoslávii, Řecko a další evropské země. Učinilo tak ve spolupráci se svými klíčovými spojenci - fašistickou Itálií a militaristickým Japonskem. Tyto tři země vytvořily válečnou koalici zvanou Osa Berlín-Řím-Tokio, nebo jen Osa.[52]

Pochod německých vojsk v Paříži vedle Vítězného oblouku

22. července 1940 Francie s Německem podepsala příměří poté, co nacistická vojska obsadila velkou část francouzského území. Britové však německé vzdušné útoky v roce 1940 úspěšně odrazili v leteckých bojích, které jsou známy jako bitva o Británii.[53] Spojené království bylo po určitou dobu jediným vážným účastníkem boje proti mocnostem Osy. 22. června 1941 Německo vypovědělo pakt Molotov–Ribbentrop a napadlo Sovětský svaz.[54] V této době mělo Německo a další mocnosti Osy pod kontrolou většinu Evropy a severní Afriky. Zprvu postupovala motorizovaná německá vojska velmi rychle (tzv. Blitzkrieg), dostala se až na několik kilometrů od Moskvy a na dlouhých 900 dní oblehla Leningrad. Na začátku roku 1943 začala německá vojska po porážce v rozhodující bitvě u Stalingradu ustupovat z dobytých území Sovětského svazu. Jejich další porážky v těžkých bitvách vedly k definitivnímu obratu ve válce.[50]

Sovětský maršál Žukov a britský maršál Montgomery v ruinách Berlína 12. července 1945

Od prosince 1941 bylo Německo ve válce i se Spojenými státy, ty ale byly prozatím zaměstnány především bojem proti Japoncům v Tichomoří.[55] V září 1943 se vzdal německý spojenec, Italské království. K obraně proti nastupujícím spojeneckým silám v Itálii musely být nasazeny velké jednotky Wehrmachtu a Waffen SS, které pak chyběly na jiných bojištích včetně východní fronty. Západní spojenci (zejm. USA) připravili a provedli vylodění v Normandii, čímž se ve velkém rozsahu otevřela západní fronta.[56] I přes německý protiútok v Ardenách spojenecké síly v roce 1945 vstoupily na území Německa. V návaznosti na Hitlerovu sebevraždu a bitvu o Berlín se Německo vzdalo 8. května 1945.[57]

Druhá světová válka byla nejkrvavějším konfliktem v historii lidstva a v Evropě způsobila smrt asi 40 milionů lidí,[58] včetně 26,6 miliónu sovětských občanů.[59] Ztráty německé armády byly mezi 3 250 000 a 5 300 000 vojáky,[60] 80 % padlých vojáků zahynulo v bojích na východní frontě.[61] V průběhu válečného konfliktu, v neposlední řadě v důsledku plošného bombardování měst v Německu letectvem Velké Británie a Spojených států, včetně bombardování Hamburku a Drážďan, přišly o život přibližně dva miliony německých civilistů.[62]

Hromadný hrob v koncentračním táboře Bergen-Belsen

Jedním z nejhrůznějších zločinů Německa za druhé světové války byl holokaust, nacistickým Německem prováděné systematické pronásledování a hromadné vyvražďování etnických a jiných velkých skupin obyvatelstva. Oběťmi holokaustu se stalo asi šest milionů Židů, mezi 220 000 a 1 500 000 Romů, 275 000 osob s mentálním nebo zdravotním postižením v rámci Akce T4, tisíce Svědků Jehovových a homosexuálů. Státními a vojenskými útvary byly zavražděny stovky tisíc politických protivníků nacistického režimu.[63] Bylo zabito cca šest milionů Ukrajinců a Poláků. Přibližně 2,8 milionu sovětských válečných zajatců bylo zabito nebo zemřelo v důsledku nelidského zacházení. Nacistický Generalplan Ost, který měl pro německé obyvatelstvo vytvořit životní prostor na východě, chystal po vítězné válce germanizaci, vysídlení a likvidaci Čechů, Poláků, Rusů a dalších slovanských národů.[64]

Prohra ve válce pro Německo znamenala ztrátu území východně od řek Nisy a Odry včetně exklávy Východní Prusko a vysídlení milionů etnických Němců z dřívějších východních území Německa a z okupovaných zemí. Jak v Německu, tak v zemích osvobozovaných od německé okupace[65] došlo k masovému znásilňování žen.[66] V důsledku bombardování během války bylo zničeno mnoho měst a vznikly obrovské ztráty na kulturním dědictví.

Po druhé světové válce byli zadrženi vrcholní nacisté a souzeni za válečné zločiny a genocidu v Norimberském procesu[67] a v následných procesech, ale v důsledku nastupující studené války byla poválečná denacifikace předčasně zastavena a mnoho nacistických zločinců tak uniklo potrestání.[68][69][70][71]

Východní a Západní Německo

Související informace naleznete také v článcích Okupační zóny Německa, Západní Německo a Východní Německo.
Mapa Německa, rok 1947, čtyři okupační zóny, části Německa obsazené Polskem a Sovětským svazem a Sársko

Po kapitulaci Německa bylo jeho území rozhodnutím spojenců rozděleno do čtyř okupačních zón. Hlavní město Berlín obdrželo zvláštní čtyřmocenský status a byly v něm vytvořeny čtyři sektory. Všechny zóny a sektory přijaly více než 6,5 milionů etnických Němců vyhnaných z bývalých východních oblastí Německa a jiných oblastí do té doby obývaných Němci.[72]

Západní okupační zóny Německa, ovládané Spojenými státy americkými, Velkou Británií a Francií, byly sloučeny 23. května 1949 a vytvořily Spolkovou republiku Německo (Bundesrepublik Deutschland, neoficiální zkratka BRD, česky SRN). Ze sovětské okupační zóny se stala 7. října 1949 Německá demokratická republika (Deutsche Demokratische Republik, zkratka DDR, česky NDR). Neformálně byly tyto státní útvary známé jako „Západní Německo“ a „Východní Německo“. Hlavním městem NDR se stal Východní Berlín. Spolková republika Německo zvolila Bonn jako prozatímní hlavní město (vážným kandidátem byl také Frankfurt nad Mohanem), čímž zdůraznila svůj postoj, že vytvoření dvou německých států považuje za umělé a pouze dočasné řešení a že se Berlínu v budoucnosti vrátí jeho funkce hlavního města znovusjednoceného Německa.[73]

Západní Německo bylo založeno jako federální parlamentní republika se „sociálně tržním hospodářstvím“ (soziale Marktwirtschaft). Od roku 1948 se západní Německo stalo hlavním příjemcem finanční a materiální podpory ze strany USA při poválečné obnově, poskytnuté evropským zemím podle Marshallova plánu, a využilo ji k rychlé přestavbě průmyslu.[74]

Konrad Adenauer a Walter Hallstein při podpisu Římských smluv 25. března 1957

Spolkovým parlamentem SRN byl v roce 1949 zvolen Konrad Adenauer prvním spolkovým kancléřem (Bundeskanzler) a v tomto úřadu zůstal až do roku 1963. Pod jeho a následně pod Erhardovým vedením země zažila prudký a dlouhotrvající hospodářský růst, který začal již počátkem roku 1950. Do historie vešel jako „německý hospodářský zázrak“ (Wirtschaftswunder). Západní Německo se v roce 1955 připojilo k NATO a bylo zakládajícím členem Evropského hospodářského společenství v roce 1957. Přes denacifikaci byl ve státní správě vysoký podíl bývalých nacistů, a to včetně kancléře Kiesingera a prezidenta Scheela.[68][75][76]

Východní Německo bylo začleněno do východního bloku s politickou a vojenskou kontrolou ze strany SSSR. Zůstaly v něm silné sovětské vojenské jednotky a země se stala členem Varšavské smlouvy. Ačkoli Východní Německo prohlašovalo, že je demokratické, politická moc byla vykonávána pouze předními členy politbyra komunistické strany, zvané Sjednocená socialistická strana Německa (SED), podporované tajnou službou Stasi (Staatssicherheit)[77] a řadou dílčích organizací kontrolujících téměř veškeré dění ve společnosti. Byla zavedena plánovaná ekonomika a země se později stala členem RVHP.[78]

Trabant, symbol NDR

Zatímco východoněmecká propaganda byla založena na domnělých a některých skutečných výhodách tamějších sociálních programů a neustále hrozila invazí ze strany SRN a západních „imperialistů“, velké počty občanů NDR se snažily uniknout do Spolkové republiky za svobodou a prosperitou.[79] Do poloviny roku 1961 to bylo ještě částečně možné přechodem nebo přejezdem z východní do západní části Berlína. V onom roce však byla postavena Berlínská zeď, která prakticky znemožnila východním Němcům útěk do Západního Berlína a odtud do západního Německa. Tato zeď napříč Berlínem a na celé hranici Západního Berlína s územím NDR se stala symbolem celé tzv. železné opony mezi východním a západním blokem i studené války mezi nimi, a proto se její pád v roce 1989 stal nejen symbolem znovusjednocení Německa a zásadních změn, které se posléze uskutečnily v jeho východní části (tzv. Wende), ale také symbolem pádu komunismu v celé Evropě a dokonce i v Sovětském svazu samotném.

Na začátku 70. let 20. století se napětí mezi východním a západním Německem zmírnilo, k čemuž rozhodující měrou přispěla tzv. Ostpolitik, kterou prosadil spolkový kancléř Willy Brandt a ve které pokračoval i jeho nástupce Helmut Schmidt.[80] V následujícím období se postupně normalizovaly i vztahy Spolkové republiky s dalšími zeměmi východního bloku. S Československem uzavřela SRN dne 11. května 1973 tzv. Pražskou smlouvu. Československý prezident Gustáv Husák vykonal v dubnu 1978 oficiální návštěvu Spolkové republiky Německo.[81]

Berlínská zeď obsazená občany NDR v roce 1989; v pozadí je Braniborská brána

V létě 1989 se Maďarsko rozhodlo železnou oponu odstranit a otevřít hranice (tzv. panevropský piknik), což způsobilo emigraci tisíců východních Němců do Západního Německa přes Maďarsko.[82][83] To mělo na NDR zničující dopady. Poté docházelo k pravidelným masovým demonstracím, které získávaly stále více na podpoře (viz Pondělní demonstrace, Demonstrace na Alexanderově náměstí).[84][85] V den pádu berlínské zdi zmírnily východoněmecké úřady nečekaně omezení přístupu k hranicím, což dovolilo východoněmeckým občanům cestovat na Západ.[86] Původně se zamýšlelo udržet Východní Německo jako stát, ale otevření hranic vedlo k urychlení sjednocujícího reformního procesu. Ten vyvrcholil Smlouvou o konečném uspořádání ve vztahu k Německu (tzv. smlouva 4 + 2) o rok později (12. září 1990), v rámci níž se čtyři okupační mocnosti vzdaly svých práv daných v rámci bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa. Německo vedené spolkovým kancléřem Helmutem Kohlem (vůdce koalice CDU/CSU a FDP, vicekancléřem a ministrem zahraničí byl Hans-Dietrich Genscher) se stalo prakticky opět plně suverénním státem. Tím bylo umožněno i formální znovusjednocení Německa, které se uskutečnilo 3. října 1990 vstupem pěti zemí bývalé NDR (Neue Länder) do Spolkové republiky.[87]

Současné Německo od znovusjednocení

Související informace naleznete také v článku Znovusjednocení Německa.
Helmut Kohl roku 1989
3. října 1990 bylo dokončeno znovusjednocení Německa. Vnější hranice Německa jsou z roku 1990, vnitrostátní hranice ukazují stav po 29. červnu 1993.
Angela Merkelová v typickém postoji

Na základě zákona přijatého 10. března 1994 (Berlin/Bonn-Gesetz) byl dosavadní provizorní stav ohledně hlavního města změněn tak, že se hlavním městem sjednoceného Německa definitivně stal Berlín. Městu Bonnu byl přiznán zvláštní status jako tzv. Bundesstadt („spolkové město“) se zachováním některých spolkových ministerstev a úřadů.[88] Přemístění vlády v dohodnutém rozsahu bylo dokončeno v roce 1999.[89]

Po volbách v roce 1998 se sociálnědemokratický politik Gerhard Schröder stal kancléřem historicky první tzv. červeno-zelené koalice SPD a Svazu 90/Zelených, která trvala až do voleb v roce 2005.

Sjednocené Německo se aktivně podílelo na prohlubování evropské integrace. Aktivní bylo i v rámci NATO. Zúčastnilo se například operace Spojenecká síla a po jejím skončení se angažovalo při zajišťování stability na Balkáně. Vojenské jednotky Bundeswehru byly také součástí mise NATO v Afghánistánu s cílem zajistit v této zemi bezpečnost po svržení vlády Talibanu (viz Válka v Afghánistánu).[90] Tato vojenská nasazení vyvolala jak v Německu samotném, tak mezinárodně, kontroverze, protože po druhé světové válce bylo Německo vázáno spojeneckými dohodami i vnitrostátním právem k rozmístění jednotek pouze na vlastním území k výlučně obranným účelům.[91]

V roce 2005 se jako první žena stala kancléřkou Německa Angela Merkelová, která vytvořila vládu tzv. velké koalice za účasti křesťanských stran CDU/CSU a sociálně-demokratické SPD. Po volbách v roce 2009 vznikla druhá vláda kancléřky Merkelové jako koalice CDU/CSU a Svobodné demokratické strany (FDP), jejíž předseda Guido Westerwelle se stal vicekancléřem a ministrem zahraničí. Po volbách v roce 2013 se vrátila k moci tzv. velká koalice a vznikla třetí vláda Angely Merkelové. Od roku 2014 si pozici v německém politickém systému vybudovala konzervativní strana Alternativa pro Německo (AfD). Roku 2018 se Merkelová stala kancléřkou již čtvrté vlády.[92]

Mezi hlavní politické plány německého vedení na počátku 21. století patří tzv. energetická revoluce (Energiewende) pro využití udržitelných zdrojů energie (solární energie, větrná energie a další zdroje),[93] tzv. „brzda dluhu“ (Schuldenbremse), která má zajistit vyrovnané státní a komunální rozpočty, reforma německých imigračních zákonů, právní předpisy pro obecnou minimální mzdu a high-tech strategie pro informatizaci a další modernizaci již tak velmi vyspělé německé ekonomiky na model zvaný Industrie 4.0.[94]

Z ekonomického hlediska bylo začleňování „nových zemí“ do znovusjednoceného Německa po roce 1990 velmi nákladné. Pro krytí těchto nákladů byly zmobilizovány nejrůznější finanční zdroje včetně (v současnosti) 5,5 % tzv. solidárního příplatku (Solidaritätszuschlag) k řadě daňových sazeb (mj. daně z příjmu obyvatelstva[95] a z kapitálových výnosů). Tento příplatek je přes několik iniciativ k jeho zrušení či alespoň snížení vybírán i nadále, téměř 29 let po znovusjednocení Německa, ale již existuje návrh zákona, který od roku 2021 počítá s jeho zrušením.[96] Použití těchto významných finančních prostředků není transparentní, neboť není nijak účelově vázáno. Tyto prostředky může spolková vláda použít podle svého uvážení.[97]

Kromě značných vnitropolitických a ekonomických problémů vyvolaných znovusjednocením se Německo v letech 1990 až 2015 potýkalo s dočasně se zvyšující nezaměstnaností a zvětšováním sociální propasti mezi příjmovými skupinami, s nízkou porodností a z toho vyplývajícím stárnutím a dokonce úbytkem obyvatelstva.

Velká vlna imigrace zvláště z muslimských zemí od roku 2015 (ale i dříve) přinesla vážné problémy se začleňováním přistěhovalců do společnosti.[98][99] V souvislosti s tím se projevilo zesílení pravicového i levicového extremismu. Mnoho Němců má pocit, že se nemohou na veřejnosti k těmto problémům svobodně vyjadřovat.[100] Po rozhodnutí amerického prezidenta Donalda Trumpa v prosinci 2017, kterým uznal Jeruzalém za hlavní město Izraele, byly v Německu uspořádány protiizraelské demonstrace. V Berlíně byla propalestinskými demonstranty spálena improvizovaná izraelská vlajka. Ústřední rada Židů v Německu (Zentralrat der Juden) vyjádřila velké znepokojení nad antisemitskými tendencemi, které se projevují i v mešitách v německých městech. Předseda rady Josef Schuster prohlásil, že reprezentanti muslimských svazů sice vystupují proti antisemitismu, avšak v mnoha muslimských obcích a jejich mešitách se proti nim nic nepodniká. Naopak imámové v nich rozhlašují výhrady proti Židům a Izraeli.[101]

Státní symboly

Vlajka

Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Německo
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.


Émile Zola
Írán
Úmrtí v roce 2022
Únor
Čína
Češi
Čechy
ČEKA
Červená pyramida
Česká televize
Česká Wikipedie
České vysoké učení technické v Praze
Česko
Československý odboj (1939–1945)
Československo
Čestmír Vlček
Řád svatého Benedikta
Římské číslice
Řehoř VI.
Řezno
Šáhanšáh
Šarlota Amálie Šlesvicko-Holštýnsko-Sonderbursko-Plönská
Šebestián Hněvkovský
Šimpanz
Španělsko
Štrasburské přísahy
Švédsko
Žofie Magdalena Braniborská
1. červen
1. březen
1. květen
1. leden
1. listopad
1. prosinec
1. srpen
1. září
10. únor
10. červen
10. červenec
10. říjen
10. květen
10. leden
10. listopad
10. prosinec
10. září
1046
11. únor
11. říjen
11. duben
11. leden
11. listopad
11. prosinec
11. srpen
1100
1192
12. červen
12. březen
12. duben
12. květen
12. leden
12. listopad
12. prosinec
13. červen
13. květen
13. leden
13. listopad
13. prosinec
13. srpen
14. únor
14. červen
14. říjen
14. březen
14. duben
14. leden
14. listopad
14. prosinec
1409
15. únor
15. červenec
15. duben
15. leden
15. prosinec
15. srpen
15. září
1504
1512
1537
1543
1576
1580
1592
1597
16. únor
16. červen
16. říjen
16. duben
16. leden
16. prosinec
16. srpen
16. století
1616
1620
1624
1633
1640
1642
1654
1666
1669
1673
1689
1690
1692
1695
1696
17. únor
17. červen
17. červenec
17. říjen
17. březen
17. leden
17. listopad
17. prosinec
17. století
1700
1703
1705
1709
1712
1713
1716
1722
1729
1732
1741
1744
1750
1752
1754
1757
1760
1762
1766
1767
1768
1769
1770
1771
1772
1773
1774
1778
1780
1783
1784
1785
1790
1792
1793
1794
1797
1799
18. červen
18. červenec
18. březen
18. duben
18. leden
18. prosinec
18. srpen
18. století
18. září
1802
1804
1810
1814
1815
1819
1820
1823
1824
1825
1826
1827
1828
1830
1831
1835
1836
1837
1838
1839
1840
1840 ve fotografii
1841
1842
1843
1844
1845
1846
1847
1848
1849
1850
1851
1853
1854
1856
1857
1858
1860
1861
1862
1866
1868
1869
1870
1871
1872
1873
1874
1875
1877
1879
1881
1883
1884
1885
1886
1887
1888
1889
1890
1891
1892
1893
1894
1895
1896
1897
19. červen
19. březen
19. duben
19. leden
19. listopad
19. prosinec
19. století
19. září
1900
1901
1902
1903
1904
1905
1906
1907
1908
1909
1910
1911
1913
1914
1915
1916
1917
1918
1919
1920
1921
1922
1923
1924
1925
1926
1927
1928
1929
1930
1934
1935
1936
1938
1939
1943
1944
1945
1946
1947
1948
1950
1951
1952
1953
1954
1955
1958
1959
1960
1961
1965
1966
1967
1968
1969
1970
1972
1976
1977
1979
1981
1982
1983
1985
1986
1987
1988
1989
1990
1993
1994
1995
1996
1999
2. únor
2. červen
2. červenec
2. březen
2. duben
2. květen
2. leden
2. prosinec
2. tisíciletí
20. červen
20. červenec
20. říjen
20. březen
20. květen
20. leden
20. listopad
20. prosinec
20. století
2000
2001
2002
2004
2005
2006
2007
2008
2012
2014
2015
2016
2017
2018
2020
2022
2023
21. únor
21. červen
21. červenec
21. leden
21. listopad
21. prosinec
21. století
22. únor
22. duben
22. leden
22. listopad
22. prosinec
22. srpen
23. únor
23. červenec
23. říjen
23. březen
23. duben
23. leden
23. listopad
23. prosinec
23. srpen
23. září
24. červen
24. červenec
24. březen
24. duben
24. květen
24. leden
24. listopad
24. prosinec
24. srpen
25. únor
25. červen
25. leden
25. listopad
25. prosinec
25. září
26. únor
26. červenec
26. březen
26. květen
26. leden
26. listopad
26. prosinec
27. říjen
27. březen
27. květen
27. leden
27. prosinec
27. srpen
28. červenec
28. březen
28. duben
28. květen
28. leden
28. listopad
28. prosinec
28. srpen
29. červen
29. říjen
29. březen
29. duben
29. leden
29. listopad
29. prosinec
29. srpen
29. září
3. únor
3. červen
3. říjen
3. duben
3. květen
3. leden
3. prosinec
3. srpen
30. červen
30. říjen
30. březen
30. květen
30. leden
30. listopad
30. prosinec
31. květen
31. leden
31. prosinec
31. srpen
4. únor
4. červen
4. duben
4. květen
4. leden
4. listopad
4. prosinec
4. srpen
4. září
5. únor
5. červenec
5. březen
5. duben
5. leden
5. listopad
5. prosinec
5. srpen
6. únor
6. červen
6. červenec
6. březen
6. květen
6. leden
6. listopad
6. prosinec
6. srpen
6. září
7. únor
7. červen
7. červenec
7. říjen
7. březen
7. duben
7. květen
7. leden
7. prosinec
7. srpen
7. září
8. červenec
8. březen
8. duben
8. květen
8. leden
8. prosinec
8. srpen
8. září
805
806
829
843
865
876
9. únor
9. říjen
9. březen
9. duben
9. leden
9. prosinec
9. srpen
Abbás II.
Abeceda (teória automatov)
Adalbert Horawitz
Adam Jerzy Czartoryski
Adolf Bradáč
Adolf Hitler
Adolf I. Fridrich
Adolf Kubeš
Agáta Kestřánková
Akademie múzických umění v Praze
Alžír
Albert Škarvan
Aleš Balcárek
Aleš Ulm
Alexandr V.
Alexandr Württemberský
Alfréd Radok
Alois Beer
Alois Kirnig
Alois Zima
Alphonse Daudet
Amédée Louis Michel Lepeletier
Americká občanská válka
Americký dolar
André-Jacques Garnerin
Anglie
Anna Letenská
Anna Malinová
Anticharta
Antonín Bedřich I. Mitrovský
Antonín Matějček
Antonín Moudrý (fotbalista)
Antonín Oktábec
Antonín Rejcha
Antonín Sum
Antonio Palomba
Anton Foerster (skladatel)
Anton Pavlovič Čechov
Anton Thomas Hanke
Architekt
Archiv český
Archiv Národního divadla
Archiv výtvarného umění
Ariane 5
Arnošt Freissler
Arnold Geulincx
Arnulf Korutanský
Ashley Cole
Atentát na Heydricha
Auguste Rodin
August Bebel
August Salaba
Aura Herzogová
Austrálie
Automat (teória automatov)
Autorita (knihovnictví)
Autoritní kontrola
Bělorusko
Břetislav Bauman
Břetislav II.
Bavorsko
Bazilika svatého Petra a Pavla
Beatrix Nizozemská
Bedřich Kubice
Benedikt IX.
Bengálský hladomor 1770
Bertel Thorvaldsen
Betlémská kaple
Betty White
Bezkontextová gramatika
Bibliografie dějin Českých zemí
Bill Clinton
Bitva u Bolimova
Bitva u Kahulu
Bitva u Largy
Bitva u ostrova Chios
Bitva u Stalingradu
Bitva v Ardenách
Božena Studničková
Bohuš Stejskal
Bohumil Bachura
Bohumil Janda
Bohumil Tomáš
Bohuslav Strnad
Boj v kostele svatých Cyrila a Metoděje
Boris Savinkov
Bostonský masakr
Bratislava
Brexit
Brno
Brusel
Bulhaři
Císař říše římské
Carlo Innocenzo Frugoni
Carl Menger
Charles Avison
Charles Booth
Charles Warren
Charlotta Belgická
Chemická zbraň
Chomského hierarchia
Claude Monet
Commons:Featured pictures/cs
Covid-19
Dánsko
Dóm svatého Petra (Řezno)
Důl ČSM
Damien de Veuster
Divadelní fakulta Akademie múzických umění v Praze
Divadlo DISK
Dominik Riegel
Dominique Joseph Vandamme
Druhá italská válka
Dušan Klein
Dušan Třeštík
Dyckov jazyk
Dynastie
EBR-1
Eduard Fusek
Eduard Schnitzer
Eduard von Knorr
Emanuel Bořický
Emanuel František Züngel
Emanuel Heinrich Komers
Emanuel Hruška
Emilie Fryšová
Encyklopedie
Ermengarda z Hesbaye
Ernst Abbe
Eugen Kadeřávek
Evropská komise
Evropská unie
Explorer 1
Favoritka
Ferdinando Carulli
Ferdinand II. Aragonský
Ferdinand III. Habsburský
Ferdinand Schmidt (fotograf)
Florián Červeň
Forchheim
Formálny jazyk
Frázová gramatika
François-Étienne Kellermann
François Boucher
François Gérard
Francesco Araja
Francie
Francouzská Guyana
Francouzská národní knihovna
Francouzské království
Franco Faccio
Frankfurt nad Mohanem
Franská říše
František Černý (divadelní historik)
František Šípek
František Antonín Kolovrat
František Borový
František Brusák
František Bureš (hudebník)
František Huml
František Kalousek
František Kovářík
František Král (1884)
František Pánek
František Palacký
František Pettrich
František Salzer
František Schwarz (1840–1906)
František Slavíček (odbojář)
František Tröster
František Václav Mareš
František Wichterle
František Xaver Pokorný
Františka Zelenková
Franz Schubert
Fridrich II. Veliký
Fridrich Vilém III.
Fridrich Vilém IV.
Friedrich Hölderlin
Friedrich Paulus
Fuldské letopisy
Gabriel Jean Joseph Molitor
Gabriel Max
Gaetano Donizetti
Gemeinsame Normdatei
Georges Mouton de Lobau
George Cadogan, 5. hrabě Cadogan
George Canning
George Grenville
Georg Wilhelm Friedrich Hegel
Gertruda Šašková
Gian Francesco de Majo
Giovanni Battista Tiepolo
Giuseppe Tartini
Go-Sakuramači
Gramatika (informatika)
Gregoriánský kalendář
Gregor Wolný
Gruzínská písma
Gustav Heverle
Guyanské kosmické centrum
Habsburská monarchie
Ham (šimpanz)
Hans Ernst Karl von Zieten
Hans Makart
Hans Watzek
Harry S. Truman
Helena Voldan
Hemma z Altdorfu
Heydrichiáda
Hiram Stevens Maxim
Historický lexikon Švýcarska
Hlavní strana
Horní Police
Housle
Hudební skladatel
Hymna Ruské federace
Iejasu Tokugawa
Ignác Šechtl
Ignác Jaksch (arciděkan)
International Standard Book Number
Invalidovna (Paříž)
Irmgarda z Buchau
Istanbul
Ivan Fjodorovič Kruzenštern
Ivo Grüner
Ján Adam Rayman
Jakub Arbes
Jakub Chromeček
Jakub Hron Metánovský
Jakub Janda (1990)
James Bruce
James Cook
James G. Blaine
James Hogg
Janko Drašković
Jan Čaloun
Jan Baryl
Jan Bejbl
Jan Evangelista Andres
Jan František Régis
Jan Hus
Jan III. Švédský
Jan Jesenský (1904)
Jan Křtitel Lachenbauer
Jan Karel Hraše
Jan Kubiš
Jan Masaryk
Jan Radimský
Jan Sarkander
Jan Theobald Held
Jan Václavík
Japonsko
Jardins des Champs-Élysées
Jaromír Pleskot
Jaroslav Čvančara
Jaroslav Heyrovský
Jaroslav Klemeš
Jaroslav Novák (skautský spisovatel)
Jaroslav Radimský
Jaroslav Starý (odbojář)
Jaroslav Strnad
Jean de Carro
Jeremy Wariner
Jeskyně krystalů
Jiří Frejka
Jiří Hilmera
Jiří III.
Jiří Jesenský
Jiří Kunert
Jiří Pleskot (právník)
Jiří Víšek
Jiří Vilém ze Schaumburg-Lippe
Jižní Karolína
Jindřiška Nováková
Jindřich I. Portugalský
Jindřich III. Černý
Jindřich Niederle
Johann David Starck
John Boyd Dunlop
Josef Dostál (botanik)
Josef Frankovský
Josef II.
Josef Janeček (1902)
Josef Liška
Josef Schulz
Josef Truhlář
Joseph Schubert
Jozef Gabčík
Judita Bavorská (795–843)
Křest čtrnácti českých knížat roku 845
Karel Čurda
Karel Adámek
Karel Bulíř (pedagog)
Karel Husárek
Karel II. Holý
Karel III. Španělský
Karel III. Tlustý
Karel Jernek
Karel Jonáš
Karel Krejčík
Karel Loprais
Karel Louda
Karel Ludvík Rakousko-Uherský
Karel Schinzel
Karel Svěrák
Karel Veliký
Karel Vraný
Karloman II. Francouzský
Karloman Východofranský
Karlovci
Karl Heinrich Dzondi
Karolína Králová
Karolína Marie Tereza Parmská
Karviná
Kasym-Žomart Kemeluly Tokajev
Kateřina Etrychová
Kateřina II. Veliká
Kategorie:Úmrtí v roce 1770
Kategorie:Čas
Kategorie:Články podle témat
Kategorie:Život
Kategorie:Dorozumívání
Kategorie:Geografie
Kategorie:Historie
Kategorie:Hlavní kategorie
Kategorie:Informace
Kategorie:Kultura
Kategorie:Lidé
Kategorie:Matematika
Kategorie:Narození v roce 1770
Kategorie:Narození v roce 1840
Kategorie:Příroda
Kategorie:Politika
Kategorie:Právo
Kategorie:Rekordy
Kategorie:Seznamy
Kategorie:Společnost
Kategorie:Sport
Kategorie:Technika
Kategorie:Umění
Kategorie:Věda
Kategorie:Vojenství
Kategorie:Vzdělávání
Kategorie:Zdravotnictví
Kavkazská válka
Kazachstán
Klement František de Paula
Klement II.
Klement XIV.
Kolín
Koncentrační tábor Mauthausen
Konečný automat
Kontextová gramatika
Kontextový jazyk
Král
Království Velké Británie
Krize v České televizi
Lány (okres Kladno)
Lány (zámek, okres Kladno)
Ladislav Boháč
Ladislav Lohniský
Ladislav Pešek
Lajos Abafi
Landsberg am Lech
Laza Kostić
Ležáky
Ledňáček říční
Leden
Lední hokej
Lelek americký
Leopold Lohniský
Liboslava Fafková mladší
Library of Congress Control Number
Lidija Aleksejevna Čarská
Lidská práva v Rusku
Lilek brambor
Listopad
Liutgarda Saská
Lotharingie
Lothar I. Franský
Lothar II. Lotrinský
Louis-Nazaire Bégin
Louis-Nicolas Davout
Louis Gabriel Suchet
Ludmila Brožová-Polednová
Ludmila Ryšavá
Ludmila Slavíčková
Ludvík I. Pobožný
Ludvík II. Němec
Ludvík III. Mladší
Ludvík IV. Dítě
Ludvík XV.
Ludvík XVI.
Ludvík z Montfortu
Ludwig van Beethoven
Luisa Landová-Štychová
Lunalilo
Luna 9
Lydie Bondyová
Lyon
Měšťanská beseda
Měsíc
Maastricht
Macao
Magdalena Dobromila Rettigová
Malá pevnost Terezín
Malíř
Manuel Belgrano
Maorové
Marek Matějovský
Marie Anna Habsburská (1654)
Marie Antoinetta
Marie Bradáčová
Marie Brunclíková
Marie Formáčková
Marie Kotrbová (odbojářka)
Marie Kovárníková
Marie Kubicová
Marie Moravcová
Marie Moravcová#Manžel Alois Moravec
Marie Moravcová#Syn Vlastimil Moravec
Marie Stará (učitelka)
Marie Terezie
Marie Terezie Habsbursko-Lotrinská
Marie Valterová
Marika
Mario Lanza
Markéta Saská
Marshallovy ostrovy
Martin Florian
Martin Patřičný
Martin Schulz
Martin Van Buren
Martin van Meytens
Maxmilian von Merveldt
McDonald's
Mečislav Borák
Meerssenská smlouva
Memorial
Mexiko
Mezinárodní standardní identifikátor jména
Milán
Milada Frantová
Miliarda
Miloš Zeman
Miroslav Kostelka
Modrý Nil
Mosasaurus
Moskva
Mustafa III.
Muzeum Karlova mostu
Nápověda:Úvod
Nápověda:Úvod pro nováčky
Nápověda:Obsah
Národní knihovna České republiky
Národní knihovna Izraele
Národní umělec
Německé císařství
Německo
Nadace Wikimedia
Napoleon Bonaparte
Nauru
Neapol
Nepokoje v Kazachstánu 2022
Nicolas-Toussaint Charlet
Nils Ericson
Nizozemská královská knihovna
Nizozemsko
Nobelova cena za chemii
Norman Mailer
Oběti heydrichiády
Obalkyknih.cz
Obléhání Bastogne
Obodrité
Odboj během druhé světové války
Odilon Redon
Oldřich Frolík
Oldřich Zakopal
Oleg Homola
Opatství Lorsch
Opera
Operace Anthropoid
Operace Bivouac
Operace Intransitive
Operace Out Distance
Operace Platinum-Pewter
Operace Silver A
Operace Steel
Ordinatio imperii
Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti
Oskar Höcker
Osmanská říše
Otakar Brůna
Otakar Hřímalý
Ota Ornest
Otomar Krejča
Otto Jírovec
Pád (řeka)
Paříž
Pandemie covidu-19
Pandemie covidu-19 v Česku
Papež
Pasquale Bini
Pavel Štecha
Pavel Janák
Pavel Majerík
Penny Black
Per Teodor Cleve
Petra Kvitová
Petr Fafek
Petr Iljič Čajkovskij
Petr Pavlík (malíř)
Pierre Cambronne
Pipin I. Akvitánský
Ploutvonožci
Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530–935)
Poštovní známka
Polabští Slované
Polská národní knihovna
Polské království
Pondělí
Portál:Aktuality
Portál:Doprava
Portál:Druhá světová válka
Portál:Geografie
Portál:Historie
Portál:Kultura
Portál:Lidé
Portál:Náboženství
Portál:Německo
Portál:Obsah
Portál:Příroda
Portál:Sport
Portál:Středověk
Portugalsko
Povodeň v Nizozemsku 1953
Pražská konzervatoř
Praha
Pravomil Raichl
Pravoslavný chrám svatého Cyrila a Metoděje (Praha)
Pravoslav Vykouk
Prezident Kazachstánu
Prezident Spojených států amerických
Profesor
Program Mercury
Prosinec
Prostějov
Protesty v Bělorusku (2020–2021)
Pruské království
První anglo-afghánská válka
První opiová válka
První plavba Jamese Cooka
Q12017540
Q12017540#identifiers
Q12017540#identifiers|Editovat na Wikidatech
Q152463
Q152463#identifiers
Q152463#identifiers|Editovat na Wikidatech
Rakousko-Uhersko
Regulárna gramatika
Reinhard Heydrich
Rekurzívne vyčísliteľný jazyk
Rela Fafková
Remedius Prutký
Richardis Alsaská
Richard Genzer
Richard Jahn
Richard Leakey
Richard Lví srdce
Robert Holman
Robert Jenkinson
Rok
Rostislav
Roudnice nad Labem
Rudolf Kříženecký
Ruské impérium
Ruský prezident
Rusko
Rusko-turecká válka (1768–1774)
São Paulo
Séraphin-Médéric Mieusement
Safíovci
Samuel Lišovíni
SARS-CoV-2
Saturnin Heller
Scénograf
Seznam římských císařů (800–924)
Seznam bavorských panovníků
Seznam představitelů Protektorátu Čechy a Morava
Seznam panovníků Svaté říše římské
Seznam popravených na Kobyliské střelnici
Seznam pruských panovníků
Seznam východofranských králů
Sidney Poitier
Silvestr III.
Sjarhej Cichanouski
Sjednocená kanadská provincie
Slovenské národní divadlo
Slovo (teória automatov)
Smlouva z Waitangi
Soběslav Sobek
Soubor:ACole.JPG
Soubor:Alcedo atthis - Riserve naturali e aree contigue della fascia fluviale del Po.jpg
Soubor:Alois.Moravec.(1887-1942).gif
Soubor:Anna Letenská (1904-1942).jpg
Soubor:Anna Malinova 1914 1942.gif
Soubor:Anna Malinova 1914 1942 Portret.jpg
Soubor:Antonín Oktábec (1905-1943).jpg
Soubor:Armoiries Bavière.svg
Soubor:Armoiries Saint-Empire monocéphale.png
Soubor:Auguste Rodin fotografato da Nadar nel 1891.jpg
Soubor:Beatrix05.jpg
Soubor:Bedrich Kubice 1900 1942.png
Soubor:Beethoven.jpg
Soubor:Claude Monet 1899 Nadar crop.jpg
Soubor:Egypt.Dashur.RedPyramid.01.jpg
Soubor:Emile Zola MOPA.jpg
Soubor:Emil Brunclik 1889 1942.gif
Soubor:Festakt 500 Jahre Kölner Transfixbrief-8651.jpg
Soubor:Film 108 027a.jpg
Soubor:Frantisek Kral 1884 1942.jpg
Soubor:Frantiska Zelenkova 1901 1942.png
Soubor:Gertruda Saskova 1896 1942.gif
Soubor:Hegel portrait by Schlesinger 1831.jpg
Soubor:Heyrovsky Jaroslav.jpg
Soubor:Hilda Bondyova Bergmannova 1887 1942.png
Soubor:Jakub Arbes.jpg
Soubor:Jan Vilímek - Magdalena Dobromila Rettigová.jpg
Soubor:Jessica Walter.jpg
Soubor:Jiří Jesenský (1905-1942).jpg
Soubor:Jindriska Novakova 1928 1942 Blue.jpg
Soubor:JIRI Pleskot.jpg
Soubor:Josef Janecek 1902 1942.gif
Soubor:JUDr.Frantisek.Slavicek.(1890-1942).gif
Soubor:Křest 14 knížat - Fuldské letopisy.png
Soubor:Karolina Sabina Kralova 1900 1942KTM.jpg
Soubor:Liboslava Fafkova Mladsi 1922 1942.gif
Soubor:Louis II de Germanie.jpg
Soubor:Louis I of East Francia.jpg
Soubor:Ludmila Sonnevendova Ortova Rysava 1908 1942 cca 1927.jpg
Soubor:Ludmila Soukupova Kovarnikova 1912 1942.gif
Soubor:Ludwig der Deutsche.jpg
Soubor:Lydie Bondyova Holznerova 1921 1942.jpg
Soubor:Marie Brunclikova 1898 1942.gif
Soubor:Marie Kotrbova 1904 1942.png
Soubor:Marie Kovarnikova 1914 1942.gif
Soubor:Marie Kovarnikova 1914 1942 Portret.gif
Soubor:Marie Kubicova 1905 1942.png
Soubor:Mario Lanza Pinkerton.jpg
Soubor:MUDr Alexander Bondy 1874 1942.png
Soubor:Norman Mailer (1948).jpg
Soubor:Oldrich.Frolik.(1909-1943).Identity.Card.gif
Soubor:Osaka07 D7A Jeremy Wariner post-victory.jpg
Soubor:Pavla Vykoukova 1896 1942.png
Soubor:Petr Fafek (1893-1942).jpg
Soubor:Pomník se jmény v Resslově ulici.jpg
Soubor:Pravoslav Vykouk 1902 1942 Portret.png
Soubor:Rela Fafkova 1920 1942 Portret.gif
Soubor:Sebestian Hnevkovsky Scheiwl.png
Soubor:Tchaikovsky2.jpg
Soubor:Terezie Kaliberova 1901 1942.png
Soubor:Treaty of Verdun cs.svg
Soubor:Vaclav.Ornest.(1887-1942).gif
Soubor:Vladimir Ort 1911 1942 Portret.gif
Soubor:Vlasta Oktábcová (1913-1942).jpg
Soubor:Vlastimil Ata Moravec 1921 1942.jpg
Soubor:Western Empire-Europe870.JPG
Soubor:Wiki letter w.svg
Soubor:Zdenka Pakova 1906 1942.png
Souborný katalog České republiky
Sovětský svaz
Speciální:Kategorie
Speciální:Nové stránky
Speciální:Statistika
Speciální:Zdroje knih/3-222-11973-2
Speciální:Zdroje knih/3-7868-1470-8
Speciální:Zdroje knih/3-89678-452-8
Speciální:Zdroje knih/80-207-0419-1
Speciální:Zdroje knih/80-7106-138-7
Speciální:Zdroje knih/80-85625-19-9
Speciální:Zdroje knih/978-80-86339-38-2
Speciální:Zdroje knih/978-80-86852-51-5
Speciální:Zdroje knih/9780801438905
Spojené království
Spojené státy americké
Srbové
Středa
Stanislav Albrecht
Stanislav Huml
Stanislav II. August Poniatowski
Stanislav Rudolf
Stefan Stambolov
Stonava
Strana Whigů
Světová výstava
Světová výstava 1958
Svatá říše římská
Svatá Helena (ostrov)
Svatopluk I.
Svrchovanost
Tři sestry (divadelní hra)
Tajná policie
Teória formálnych jazykov
Terezie Kaliberová
Theodore William Richards
Theodoros Kolokotronis
Theodor Tomášek
Thomas Chatterton
Thomas Hardy
Thomas Johann Seebeck
Tomáš Černý (politik)
Tomáš Dytrych
Tomáš Koupal
Tomáš Tožička
Tomáš Zíb
Torpor
Townshendovy zákony
Turingov stroj
Učitel
Uničov
Union List of Artist Names
Univerzita Karlova
Univerzitní systém dokumentace
Václav Šimerka
Václav Bednář
Václav Chochola
Václav Farník
Václav Khodl
Václav Khodl mladší
Václav Král (1891)
Václav Mareček
Václav Mollenda
Václav Nekvasil
Václav Ornest
Václav Posejpal
Václav Svatopluk Štulc
Vídeň
Výbuch metanu v dole ČSM
Východofranská říše
Věra Kučerová
Vakcína NovaVax proti covidu-19
Vakcína proti covidu-19
Valentina Kameníková
Valerián Karoušek
Valerie Chmelová
Vatikánská apoštolská knihovna
Velezrada
Velkomoravská říše
Verdunská smlouva
Vesmír
Vesmírný dalekohled Jamese Webba
Viktor Šulc
Viktor Vrabec
Viktor Wilhelm Russ
Vilém I. Nizozemský
Vilém II. Nizozemský
Viliam Pauliny
Viola
Virtual International Authority File
Vláda Petra Fialy
Vladimír Bergauer
Vladimír Kýn
Vladimír Ort
Vladimir Putin
Vlasta Fabianová
Vlasta Oktábcová
Vlastenský slovník historický/Ludvík
Vlastislav Janík
Vratislav Hošek
Vrbičany (okres Litoměřice)
Vyšehrad
Vyšehradský hřbitov
Vyhlazení Lidic
Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze
Wiki
Wikicitáty:Hlavní strana
Wikidata:Hlavní strana
Wikiknihy:Hlavní strana
Wikimedia Česká republika
Wikimedia Commons
Wikipedie:Údržba
Wikipedie:Časté chyby
Wikipedie:Často kladené otázky
Wikipedie:Článek týdne
Wikipedie:Článek týdne/2022
Wikipedie:Autorské právo#Publikování cizích autorských děl
Wikipedie:Citování Wikipedie
Wikipedie:Dobré články
Wikipedie:Dobré články#Portály
Wikipedie:Kontakt
Wikipedie:Nejlepší články
Wikipedie:Obrázek týdne
Wikipedie:Obrázek týdne/2022
Wikipedie:Pahýl
Wikipedie:Požadované články
Wikipedie:Pod lípou
Wikipedie:Portál Wikipedie
Wikipedie:Potřebuji pomoc
Wikipedie:Průvodce
Wikipedie:Seznam jazyků Wikipedie
Wikipedie:Velvyslanectví
Wikipedie:WikiProjekt Kvalita/Články k rozšíření
Wikipedie:Zajímavosti
Wikipedie:Zajímavosti/2022
Wikipedie:Zdroje informací
Wikislovník:Hlavní strana
Wikiverzita:Hlavní strana
Wikizdroje:Hlavní strana
Wikizprávy:Hlavní strana
William Henry Harrison
William Pittenger
William Wordsworth
WorldCat
XVIII. sjezd KSČ
Západofranská říše
Zásobníkový automat
Zane Grey
Zbečno
Zbyněk Zajíc z Hazmburka
Zdeněk Bergman (1970)
Zdenka Paková




Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok.
Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.

Your browser doesn’t support the object tag.

www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk