Spolková republika Německo Bundesrepublik Deutschland
vlajka znak
Hymna 3. strofa písně Das Lied der Deutschen
Motto Einigkeit und Recht und Freiheit (Jednota, právo a svoboda)
Geografie
Poloha Německa
Hlavní město	Berlín
Rozloha	357 588 km² (62. na světě) z toho 2,18 % vodní plochy
Nejvyšší bod	Zugspitze (2962 m n. m.)
Časové pásmo	+1
Poloha	51° s. š., 10° v. d.
Geodata (OSM)	OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel	84 482 267 (30. červen 2023)[1] (19. na světě, (2023))
Hustota zalidnění	236 ob. / km² (58. na světě)
HDI	▲ 0,942[2] (velmi vysoký) (5. na světě, 2021)
Jazyk	němčina
Národnostní složení	91,5 % Němci 2,4 % Turci 2,3 % Asiaté 2,1 % Afričané 1,7 % ostatní
Náboženství	protestantské, římskokatolické, muslimské
Státní útvar
Státní zřízení	federativní parlamentní republika
Vznik	18. ledna 1871 (Sjednocení Německa) 23. května 1949 (vyhlášení na základě Trizónie) 3. října 1990 (Znovusjednocení Německa)
Prezident	Frank-Walter Steinmeier
Kancléř	Olaf Scholz
Měna	euro (EUR)
HDP/obyv. (PPP)	66 073[3] USD (19. na světě, 2023)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1	276 DEU DE
MPZ	D
Telefonní předvolba	+49
Národní TLD	.de
multimediální obsah na Commons

Německo (německy Deutschland), plným názvem Spolková republika Německo (německy Bundesrepublik Deutschland), je stát v západní části střední Evropy. Rozkládá mezi Baltským a Severním mořem na severu a Alpami na jihu. Na severu sousedí s Dánskem, na východě s Polskem a Českou republikou, na jihu s Rakouskem a Švýcarskem a na západě s Francií, Lucemburskem, Belgií a Nizozemskem. Německo má rozlohu 357 600 km² a žije v něm 84 milionu obyvatel, což z něj činí druhou nejlidnatější zemi Evropy po Rusku a nejlidnatější členský stát Evropské unie. Hlavním a nejlidnatějším městem země je Berlín a hlavním finančním centrem Frankfurt nad Mohanem; největší městskou oblastí je Porúří.

Severní části dnešního Německa obývaly již od klasického starověku různé germánské kmeny. Před rokem 100 n. l. je doložen region s názvem Germánie. V roce 962 tvořilo Německé království převážnou část Svaté říše římské. V 16. století se severní německé oblasti staly centrem protestantské reformace. Po napoleonských válkách a rozpadu Svaté říše římské v roce 1806 vznikl v roce 1815 Německý spolek.

Formální sjednocení Německa v moderní národní stát bylo zahájeno 18. srpna 1866 smlouvou o Severoněmeckém spolku, kterou byl založen Severoněmecký spolek vedený Pruskem, později transformovaný v roce 1871 v Německé císařství. Po první světové válce a německé revoluci v letech 1918-1919 se říše přeměnila na poloprezidentskou Výmarskou republiku. Převzetí moci nacisty v roce 1933 vedlo k nastolení totalitní diktatury, druhé světové válce a holocaustu. Po skončení druhé světové války v Evropě a po období spojenecké okupace bylo v roce 1949 Německo jako celek uspořádáno do dvou samostatných státních útvarů s omezenou suverenitou: Spolkové republiky Německo, obecně známé jako Západní Německo, a Německé demokratické republiky, známé jako Východní Německo, zatímco Berlín měl nadále de iure čtyřmocenský status. Spolková republika Německo byla zakládajícím členem Evropského hospodářského společenství a Evropské unie, zatímco Německá demokratická republika byla komunistickým státem východního bloku a členem Varšavské smlouvy. Po pádu komunisty vedené vlády ve východním Německu se po sjednocení Německa 3. října 1990 bývalé východoněmecké státy připojily ke Spolkové republice Německo.

Německo je označováno za velmoc se silnou ekonomikou; má největší ekonomiku v Evropě, třetí největší ekonomiku na světě podle nominálního hrubého domácího produktu a pátou největší podle parity kupní síly.^[4] Jako světová velmoc v průmyslových, vědeckých a technologických odvětvích je třetím největším světovým vývozcem i dovozcem. Jako vyspělá země nabízí sociální zabezpečení, všeobecný systém zdravotní péče a bezplatné vysokoškolské vzdělání. Německo je členem Organizace spojených národů, Rady Evropy,Evropské unie, Schengenského prostoru, eurozóny, Severoatlantické aliance, Rady Evropy, skupiny G7, G20 a Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Má třetí největší počet památek světového dědictví UNESCO.^[5]

Název

Původ českého názvu Německa, tj. území, které obývají Němci, se obvykle odvozuje od slova „němý“, jež se v češtině použilo jako označení lidí, kteří se nedovedou dorozumět česky.^[6] Druhý možný výklad názvu je jeho odvození od germánského kmene Nemetů, který obýval Porýní. Moderní němčina má pro německý národ výraz Deutsche resp. die Deutschen, a Německo se nazývá Deutschland.

Do roku 1989 se v češtině běžně používal politický název Německá spolková republika (zkratka NSR)^{[pozn. 1]}, ale také název užívaný z československé strany v oficiálním styku - Spolková republika Německa (SRN)^[8] (nikoliv Spolková republika Německo, jak si přála německá strana). Výraz Bundesstaat se většinou překládá jako federativní stát. Běžný byl také geografický název západní Německo. Tehdy „spojenecká“ Německá demokratická republika (NDR) byla z geografického hlediska, avšak jen neoficiálně, nazývána východní Německo.

Slovenština dodnes používá název Německá spolková republika (zkratka NSR) a pouze v oficiálním styku (mj. mezinárodní dohody, smlouvy a podobné dokumenty, týkající se Německa a Slovenska) používá na výslovnou žádost německé strany název Spolková republika Německo (zkratka SRN).^[9]

Dějiny

Prehistorie

Nález čelisti Mauer 1 z roku 1907 ukazuje, že pravěcí lidé byli na území Německa přítomni už před 600 000 lety.^[10] Nejstarší dosud nalezené kompletní lovecké zbraně byly objeveny v uhelném dole v Schöningenu v roce 1995. Šlo o tři 380 000 let staré dřevěné oštěpy 6-7,5 stopy dlouhé.^[11]

V údolí Neandertal byla v roce 1856 objevena vůbec první fosilie lidského druhu, který byl pojmenován neandertálec. O této fosilii nazvané Neanderthal 1 je dnes známo, že je 40 000 let stará. Důkazy o moderních lidech podobně starých byly nalezeny v jeskyních v pohoří Švábská Alba nedaleko Ulmu. Nalezeny byly také 42 000 let staré flétny, vyrobené z ptačích kostí a mamutí slonoviny, které jsou nejstaršími nalezenými hudebními nástroji,^[12] dále 40 000 let stará soška Lvího muže,^[13] a 35 000 let stará Venuše z Hohle Fels, které jsou dosud nejstarším objeveným sochařským uměním.^[14] Disk z Nebry, nalezený poblíž Nebry v zemi Sasko-Anhaltsko, byl světovým registrem programu Paměť světa (UNESCO) nazván "jedním z nejvýznamnějších archeologických nálezů 20. století."^[15]

Germánské kmeny a Franská říše

Historie germánských kmenů sahá do severské doby bronzové nebo předřímské doby železné (zejm. Jastorfská kultura). Z jižní Skandinávie a severního Německa od 1. století př. n. l. postupovali Germáni jižním, východním a západním směrem a přišli do kontaktu s keltskými kmeny, jakožto i s íránskými, baltskými a slovanskými kmeny ve střední a východní Evropě.^[16]

Pod vládou císaře Augusta začalo Římské impérium napadat území Germánie (oblast rozprostírající se zhruba od Rýna po Ural). Během bitvy v Teutoburském lese roku 9 byly tři římské legie vedené Publiem Quinctiliem Varem zničeny spojenými germánskými vojsky, vedenými cheruským vůdcem Arminiem. Šlo o jednu z nejhorších porážek Římského impéria vůbec. Kromě občasných trestných výprav se Římané následně vzdali dalších pokusů o expanzi do Germánie a místo toho vytvořili na Rýnu a Dunaji trvalou hranici zvanou Limes Germanicus. Kmeny na sever od ní byly na Římě nezávislé, oblasti na jih od hranice (moderní státy Bádensko-Württembersko, jižní Bavorsko, jižní Hesensko, Sársko a Porýní) byly pod římským vlivem. Římané toto území rozdělili do dvou provincií: Germania Inferior (s hlavním městem nacházejícím se v Colonia Claudia Ara Agrippinensium, dnešní Kolín nad Rýnem) a Germania Superior (s hlavním městem v Mogontiacum, moderní Mohuč). Po vzniku tetrarchie roku 293 se Augusta Treverorum (dnešní Trevír) stala jedním ze čtyř hlavních měst Římské říše.

Ve 3. století přišla do Evropy řada dalších germánských kmenů: Alamani, Frankové, Chattové, Sasové, Frísové a Durynkové. Kolem roku 260 začali Germáni nájezdy na římská území.^[17] Po invazi Hunů v roce 375 a s úpadkem Říma od roku 395 se germánské kmeny přesunuly dále na jihozápad. Frankové vytvořili nakonec mocnou Franskou říši. Centrum měla na území dnešní Francie, ale ovládla i Sasko a Bavorsko. Východ dnešního Německa zůstal pod kontrolou Slovanů.^[18]

Svatá říše římská

Dne 25. prosince 800 byl franský král Karel Veliký korunován na císaře a založil Karolínskou říši, která byla v roce 843 rozdělena.^[19] Na německém území tak vznikla Východofranská říše. Její území se táhla od řeky Eider na severu ke Středozemnímu moři na jihu.^[19] Za vlády ottonských císařů (919–1024) bylo sjednoceno několik významných vévodství a německý král Ota I. Veliký byl v roce 962 korunován na císaře, čímž vznikla tzv. Svatá říše římská. V roce 996 se Řehoř V. stal prvním německým papežem. Jmenoval ho jeho bratranec Ota III., který byl krátce před tím korunován císařem Svaté říše římské.^[20] Za vlády sálské dynastie (1024–1125) Svatá říše římská pohltila severní Itálii a Burgundsko, i když císaři ztratili kvůli boji o investituru moc.^[21]

Pod vládou Štaufů (1138–1254) posílila německá knížata svůj vliv dále na jih a na východ do oblastí obývaných Slovany (Ostsiedlung). Severní německá města rostla a prosperovala jako členové Hanzy.^[22] Počínaje velkým hladomorem v roce 1315 a konče černou smrtí v letech 1348–1350 se počet obyvatel Německa snížil.^[23] Zlatá bula z roku 1356 zajistila základní ústavu říše a kodifikovala volbu císaře sedmi kurfiřty, kteří vládli některému z nejmocnějších knížectví a arcibiskupství.^[24]

Martin Luther v roce 1517 ve Wittenbergu zveřejnil 95 tezí, ve kterých napadal římskokatolickou církev a zahájil protestantskou reformaci. Samostatná luteránská církev se po roce 1530 v mnoha spolkových zemích stala státním náboženstvím. To nicméně vedlo k náboženským válkám, které roku 1555 ukončil augšpurský mír, postavený na principu cuius regio, eius religio (čí země, toho náboženství; neboli měšťan či šlechtic si může víru vybrat, nebo kvůli ní migrovat, poddaný nikoli). Německý kompromis ale nezabránil europeizaci protestantsko-katolického sporu, čehož výsledkem byla třicetiletá válka (1618–1648), která německé země zpustošila.^[25] Počet obyvatel německých zemí se snížil asi o 30 %.^[26] Vestfálský mír (1648) mezi německými zeměmi náboženskou válku ukončil, ale říše byla de facto rozdělena do mnoha nezávislých knížectví. V 18. století se Svatá říše římská skládala z přibližně 1800 takových území.^[27]

Tato rozdrobenost vedla ke značnému vlivu rakouských Habsburků v německých zemích, který začal být ale postupně omezován Pruským královstvím, největším německým státem, jenž existoval od roku 1701. Pruské království čím dál více sílilo, a tak ve slezských válkách v letech 1740–1745 dobylo od Habsburské monarchie část Země Koruny české - většinu Slezska i s Kladskem. Na konci 18. století Prusko územně nabobtnalo v důsledku dělení Polska.

V roce 1806 byla Svatá říše definitivně rozbita v důsledku napoleonských válek.^[28]

Německý spolek a císařství

Po pádu Napoleona byl v roce 1814 svolán Vídeňský kongres a byl založen Německý spolek (Deutscher Bund) - volná liga 39 svrchovaných německých států, včetně Rakouska, které si v něm udržovalo značný vliv. Nesouhlas s restaurátorskou politikou částečně vedl k vzestupu liberálních hnutí, na něž reagovaly represe ze strany rakouského státníka knížete Metternicha (Karlovarská usnesení). Celní unie Zollverein podporovala hospodářskou jednotu v německých státech.^[29]

Národní, liberální a demokratické ideály francouzské revoluce získávaly rostoucí podporu mezi mnoha, zejména mladými, Němci. Etapa rozkladu absolutismu v první třetině 19. století na německých územích se obvykle nazývá Vormärz a k hlavním projevům rostoucího odporu patřila především hambašská slavnost v květnu 1832.^[30] Ve světle revolucí jinde v Evropě, začali intelektuálové i prostí občané v roce 1848 revoluci i v německých zemích (někdy zvána březnovou revolucí). Byl svolán a navolen frankfurtský parlament, který vyhlásil německý národní stát jakožto konstituční monarchii, na základě tzv. maloněmecké koncepce (bez rakouských zemí, tedy s dominantním postavením Pruska). Pruskému králi Fridrichu Vilémovi IV. byl nabídnut titul císaře, ale se ztrátou moci; korunu a navrhované stanovy odmítl. Brzy byla revoluce poražena a parlament rozehnán. Sjednocení Německa tak bylo odloženo.

Došlo k němu až pod taktovkou Pruska. Král Vilém v roce 1862 jmenoval Otto von Bismarcka novým pruským ministerským předsedou. Ten úspěšně vedl druhou šlesvickou válku v roce 1864 a pruské vítězství v prusko-rakouské válce v roce 1866 mu umožnilo vytvořit Severoněmecký spolek (Norddeutscher Bund) a Rakousko z jeho záležitosti vyloučit. Po francouzské prohře v prusko-francouzské válce bylo v roce 1871 ve Versailles vyhlášeno Německé císařství, sdružující všechny rozptýlené části Německa s výjimkou Rakouska.^[31] Prusko bylo dominující složkou nového státu; pruský král z rodu Hohenzollernů vládl současně jako císař a hlavní městem se stal Berlín.

V období Gründerzeit po sjednocení Německa zaručila Bismarckova zahraniční politika (Bismarck se za císaře Viléma stal německým kancléřem) Německu postavení velmoci, diplomatickou cestou izolovala Francii a vyhýbala se válce.

Pod taktovkou Viléma II. se Německo, stejně jako ostatní evropské mocnosti, ubralo novoimperialistickým směrem, což vedlo k třenicím se sousedními zeměmi. Většina aliancí, jichž bylo Německo dříve členem, nebyla obnovena a nové aliance ho nikam "nepustily".^[32] Německo odpovědělo roku 1882 aliancí zvanou Trojspolek, uzavřenou s Rakouskem a Itálií. V důsledku berlínské konference v roce 1884 Německo nárokovalo několik kolonií včetně východní Afriky, jihozápadní Afriky, Toga a Kamerunu.^[33] Německé represe proti africkým Hererům v letech 1904 až 1908 jsou někdy označovány za první genocidu 20. století.^[34][35]

Atentát na Františka Ferdinanda d'Este 28. června 1914 spustil první světovou válku. Německo jako součást ústředních mocností (aliance založené na půdorysu Trojspolku) utrpělo od států Dohody (Británie, Francie, Rusko) porážku. Přibližně dva miliony německých vojáků za první světové války padly.^[36]

Německá revoluce vypukla v listopadu 1918 a císař Vilém II. se všemi vládnoucími knížaty abdikoval. Příměří 11. listopadu válku ukončilo a Německo v červnu 1919 podepsalo versailleskou smlouvu. Přišlo o všechny své kolonie a muselo vrátit Francii Alsasko a Lotrinsko.^[37] Němci smlouvu vnímali jako ponižující a nespravedlivou, čímž měla později, podle mnoha historiků, vliv na Hitlerův vzestup.^[38][39][40]

Výmarská republika

Listopadová revoluce roku 1918 učinila z Německa republiku, která měla být založena na parlamentní demokracii, nicméně boj o moc mezi levicovými až krajně levicovými silami na jedné straně a politicky středovými a pravicovými silami na straně druhé pokračoval v celé zemi. V Bavorsku vyhlásili komunisté podle vzoru ruských bolševiků krátkodobou Bavorskou republiku rad. Revoluční pokusy skončily 11. srpna 1919, kdy říšský prezident Friedrich Ebert, původně významný člen Sociálnědemokratické strany Německa (SPD), podepsal Výmarskou ústavu. Oficiální název státu zůstal Německá říše, novou ústavou však byl konstituován demokratický stát, jenž je historiky nazýván Výmarská republika.^[41]

Německo ovšem zažilo v následujících letech bouřlivé období, kdy probíhala okupace Porúří francouzskými a belgickými vojsky. V důsledku tíživých reparací ve prospěch vítězných mocností první světové války došlo k obrovském vzestupu inflace, který vyústil v katastrofální hyperinflaci let 1922 a 1923. Tu zastavily až zavedení nové přechodné měny (tzv. Rentenmark) a plán na restrukturalizaci válečných reparací (tzv. Dawesův plán). Okolo roku 1924 tak začala „zlatá dvacátá léta“ vyznačující se rostoucí prosperitou a obnovováním německého národního sebevědomí. Rozkvetl liberální kulturní život, především v Berlíně, Mnichově a jiných velkoměstech, ale také v místech, kde se soustředily tvůrčí síly směřující k modernímu uměleckému výrazu, jejichž příkladem je škola architektury zvaná Bauhaus v saském městě Dessau. Nicméně Německo zůstalo po politické stránce nestabilní. Historik David Williamson popisuje jeho stav v období mezi lety 1924 a 1929 jako „jen částečnou stabilizaci“.^[42]

V roce 1929 Německo zasáhla velká hospodářská krize. Po odstoupení vlády kancléře Hermanna Müllera a rozpadu velké koalice v roce 1930 se již nepodařilo sestavit vládu, která by získala většinovou podporu v Říšském sněmu. Následující vlády Heinricha Brüninga, později Franze von Papena, Kurta von Schleichera a nakonec Adolfa Hitlera byly jmenovány a do úřadu uvedeny bez ohledu na parlament říšským prezidentem Paulem von Hindenburgem na základě nouzových ustanovení v čl. 48 Výmarské ústavy.

Brüningova vláda se zaměřila na politiku fiskálních úspor a ponechala prostor deflaci, která způsobila vysokou nezaměstnanost a zanechala mnohé Němce, zejména nezaměstnané, na pouhém minimu mezd či sociálních dávek. V roce 1932 téměř 30 % práceschopných Němců bylo nezaměstnaných.^[43] Ve volbách téhož roku získala NSDAP 37 % hlasů, ale nemohla vytvořit koaliční vládu. Po sérii neúspěšných kabinetů Hindenburg jmenoval ke 30. lednu 1933 Adolfa Hitlera, původem Rakušana, novým kancléřem Německa.^[44]

Nacistické Německo

27. února 1933 zachvátil budovu Reichstagu požár. Byl přijat dekret o požáru Říšského sněmu, kterým se zrušila základní občanská práva, a zmocňovací zákon, který dal Hitlerovi neomezenou zákonodárnou moc. Hitler, který se nechal nazývat „vůdcem“ (Führer), a jeho pomocníci, jako byli Heinrich Himmler, Hermann Göring, Martin Borman nebo Rudolf Hess rychle přeměnili Německo v centralizovaný totalitní stát. Začali systematicky potlačovat politickou levicovou opozici a pronásledovat židovské občany, komunisty, ale také národnostní a jiné menšiny. Již v únoru 1933 byly zřízeny první německé koncentrační tábory pro oponenty režimu. V září téhož roku Německo vystoupilo ze Společnosti národů. Velmi brzy se Hitler začal věnovat znovuvyzbrojování země a budování početně silného vojska (Wehrmacht).^[45] Byla založena organizace Schutzstaffel (SS), která postupem času ovládla veškerý státní i bezpečnostní aparát nacistického státu.

V roce 1935 nacistický režim znovu zavedl povinnou vojenskou službu, odstoupil od Versailleské smlouvy a zavedl rasistické Norimberské zákony, které byly zaměřeny především proti Židům, Slovanům, Romům ale také dalším skupinám obyvatel. Německo ve stejný rok opět získalo kontrolu nad Sárským teritoriem a v roce 1936 poslalo vojáky do Porýní, což bylo Versailleskou smlouvou původně zakázáno.^[46]

Rakouská republika byla k Německu připojena v březnu 1938 (tzv. Anschluss). Po Rakousku obrátil Hitler svůj zrak na Československo, kde se národnostní menšina sudetských Němců, silná počtem 3,3 milionu lidí, dožadovala nejen autonomie jako dříve, ale již přímo odtržení a připojení k Německu pod heslem Heim ins Reich (Domů do Říše). V září 1938 se vedoucí představitelé čtyř mocností, Adolf Hitler (Německá říše), Benito Mussolini (Itálie), Neville Chamberlain (Spojené království) a Édouard Daladier (Francie), dohodli na Mnichovském diktátu, kterým bylo Československo přinuceno odstoupit své tzv. sudetské pohraničí Německu. Šest měsíců poté, dne 15. března 1939, využil Hitler rozporů mezi politickými představiteli Čechů a Slováků jako záminku k rozbití Československa, k obsazení historických Českých zemí a jejich přeměně v Protektorát Čechy a Morava a také k vytvoření jemu poddajného Slovenského státu. V témže měsíci obsadila německá vojska také přístav Memel v Litevské republice. Západní politika tzv. appeasementu tak zcela ztroskotala.^[47]

Vláda tzv. Velkoněmecké říše se připravila na invazi do Polska podpisem paktu Ribbentrop–Molotov se Sověty^[48] a naplánovala tzv. operaci Himmler, tedy falešný polský útok na říšský rozhlasový vysílač Hlivice (německy Reichssender Gleiwitz). 1. září 1939 německý Wehrmacht zahájil invazi a rychle obsadil velkou část Polska.^[49] Z opačné světové strany začala dosavadní východní polská území obsazovat sovětská Rudá armáda. Spojené království a Francie reagovaly na invazi Polska vyhlášením války Německu, čímž formálně začala druhá světová válka (aniž by reálně někdo Polsku přišel na pomoc).^[50] Německé zločiny v okupovaném Polsku si vyžádaly miliony lidských životů.^[51] Německo postupně napadlo a okupovalo Belgii, Nizozemsko, Dánsko, Norsko, Jugoslávii, Řecko a další evropské země. Učinilo tak ve spolupráci se svými klíčovými spojenci - fašistickou Itálií a militaristickým Japonskem. Tyto tři země vytvořily válečnou koalici zvanou Osa Berlín-Řím-Tokio, nebo jen Osa.^[52]

22. července 1940 Francie s Německem podepsala příměří poté, co nacistická vojska obsadila velkou část francouzského území. Britové však německé vzdušné útoky v roce 1940 úspěšně odrazili v leteckých bojích, které jsou známy jako bitva o Británii.^[53] Spojené království bylo po určitou dobu jediným vážným účastníkem boje proti mocnostem Osy. 22. června 1941 Německo vypovědělo pakt Molotov–Ribbentrop a napadlo Sovětský svaz.^[54] V této době mělo Německo a další mocnosti Osy pod kontrolou většinu Evropy a severní Afriky. Zprvu postupovala motorizovaná německá vojska velmi rychle (tzv. Blitzkrieg), dostala se až na několik kilometrů od Moskvy a na dlouhých 900 dní oblehla Leningrad. Na začátku roku 1943 začala německá vojska po porážce v rozhodující bitvě u Stalingradu ustupovat z dobytých území Sovětského svazu. Jejich další porážky v těžkých bitvách vedly k definitivnímu obratu ve válce.^[50]

Od prosince 1941 bylo Německo ve válce i se Spojenými státy, ty ale byly prozatím zaměstnány především bojem proti Japoncům v Tichomoří.^[55] V září 1943 se vzdal německý spojenec, Italské království. K obraně proti nastupujícím spojeneckým silám v Itálii musely být nasazeny velké jednotky Wehrmachtu a Waffen SS, které pak chyběly na jiných bojištích včetně východní fronty. Západní spojenci (zejm. USA) připravili a provedli vylodění v Normandii, čímž se ve velkém rozsahu otevřela západní fronta.^[56] I přes německý protiútok v Ardenách spojenecké síly v roce 1945 vstoupily na území Německa. V návaznosti na Hitlerovu sebevraždu a bitvu o Berlín se Německo vzdalo 8. května 1945.^[57]

Druhá světová válka byla nejkrvavějším konfliktem v historii lidstva a v Evropě způsobila smrt asi 40 milionů lidí,^[58] včetně 26,6 miliónu sovětských občanů.^[59] Ztráty německé armády byly mezi 3 250 000 a 5 300 000 vojáky,^[60] 80 % padlých vojáků zahynulo v bojích na východní frontě.^[61] V průběhu válečného konfliktu, v neposlední řadě v důsledku plošného bombardování měst v Německu letectvem Velké Británie a Spojených států, včetně bombardování Hamburku a Drážďan, přišly o život přibližně dva miliony německých civilistů.^[62]

Jedním z nejhrůznějších zločinů Německa za druhé světové války byl holokaust, nacistickým Německem prováděné systematické pronásledování a hromadné vyvražďování etnických a jiných velkých skupin obyvatelstva. Oběťmi holokaustu se stalo asi šest milionů Židů, mezi 220 000 a 1 500 000 Romů, 275 000 osob s mentálním nebo zdravotním postižením v rámci Akce T4, tisíce Svědků Jehovových a homosexuálů. Státními a vojenskými útvary byly zavražděny stovky tisíc politických protivníků nacistického režimu.^[63] Bylo zabito cca šest milionů Ukrajinců a Poláků. Přibližně 2,8 milionu sovětských válečných zajatců bylo zabito nebo zemřelo v důsledku nelidského zacházení. Nacistický Generalplan Ost, který měl pro německé obyvatelstvo vytvořit životní prostor na východě, chystal po vítězné válce germanizaci, vysídlení a likvidaci Čechů, Poláků, Rusů a dalších slovanských národů.^[64]

Prohra ve válce pro Německo znamenala ztrátu území východně od řek Nisy a Odry včetně exklávy Východní Prusko a vysídlení milionů etnických Němců z dřívějších východních území Německa a z okupovaných zemí. Jak v Německu, tak v zemích osvobozovaných od německé okupace^[65] došlo k masovému znásilňování žen.^[66] V důsledku bombardování během války bylo zničeno mnoho měst a vznikly obrovské ztráty na kulturním dědictví.

Po druhé světové válce byli zadrženi vrcholní nacisté a souzeni za válečné zločiny a genocidu v Norimberském procesu^[67] a v následných procesech, ale v důsledku nastupující studené války byla poválečná denacifikace předčasně zastavena a mnoho nacistických zločinců tak uniklo potrestání.^{[68][69][70][71]}

Východní a Západní Německo

Po kapitulaci Německa bylo jeho území rozhodnutím spojenců rozděleno do čtyř okupačních zón. Hlavní město Berlín obdrželo zvláštní čtyřmocenský status a byly v něm vytvořeny čtyři sektory. Všechny zóny a sektory přijaly více než 6,5 milionů etnických Němců vyhnaných z bývalých východních oblastí Německa a jiných oblastí do té doby obývaných Němci.^[72]

Západní okupační zóny Německa, ovládané Spojenými státy americkými, Velkou Británií a Francií, byly sloučeny 23. května 1949 a vytvořily Spolkovou republiku Německo (Bundesrepublik Deutschland, neoficiální zkratka BRD, česky SRN). Ze sovětské okupační zóny se stala 7. října 1949 Německá demokratická republika (Deutsche Demokratische Republik, zkratka DDR, česky NDR). Neformálně byly tyto státní útvary známé jako „Západní Německo“ a „Východní Německo“. Hlavním městem NDR se stal Východní Berlín. Spolková republika Německo zvolila Bonn jako prozatímní hlavní město (vážným kandidátem byl také Frankfurt nad Mohanem), čímž zdůraznila svůj postoj, že vytvoření dvou německých států považuje za umělé a pouze dočasné řešení a že se Berlínu v budoucnosti vrátí jeho funkce hlavního města znovusjednoceného Německa.^[73]

Západní Německo bylo založeno jako federální parlamentní republika se „sociálně tržním hospodářstvím“ (soziale Marktwirtschaft). Od roku 1948 se západní Německo stalo hlavním příjemcem finanční a materiální podpory ze strany USA při poválečné obnově, poskytnuté evropským zemím podle Marshallova plánu, a využilo ji k rychlé přestavbě průmyslu.^[74]

Spolkovým parlamentem SRN byl v roce 1949 zvolen Konrad Adenauer prvním spolkovým kancléřem (Bundeskanzler) a v tomto úřadu zůstal až do roku 1963. Pod jeho a následně pod Erhardovým vedením země zažila prudký a dlouhotrvající hospodářský růst, který začal již počátkem roku 1950. Do historie vešel jako „německý hospodářský zázrak“ (Wirtschaftswunder). Západní Německo se v roce 1955 připojilo k NATO a bylo zakládajícím členem Evropského hospodářského společenství v roce 1957. Přes denacifikaci byl ve státní správě vysoký podíl bývalých nacistů, a to včetně kancléře Kiesingera a prezidenta Scheela.^[68][75][76]

Východní Německo bylo začleněno do východního bloku s politickou a vojenskou kontrolou ze strany SSSR. Zůstaly v něm silné sovětské vojenské jednotky a země se stala členem Varšavské smlouvy. Ačkoli Východní Německo prohlašovalo, že je demokratické, politická moc byla vykonávána pouze předními členy politbyra komunistické strany, zvané Sjednocená socialistická strana Německa (SED), podporované tajnou službou Stasi (Staatssicherheit)^[77] a řadou dílčích organizací kontrolujících téměř veškeré dění ve společnosti. Byla zavedena plánovaná ekonomika a země se později stala členem RVHP.^[78]

Zatímco východoněmecká propaganda byla založena na domnělých a některých skutečných výhodách tamějších sociálních programů a neustále hrozila invazí ze strany SRN a západních „imperialistů“, velké počty občanů NDR se snažily uniknout do Spolkové republiky za svobodou a prosperitou.^[79] Do poloviny roku 1961 to bylo ještě částečně možné přechodem nebo přejezdem z východní do západní části Berlína. V onom roce však byla postavena Berlínská zeď, která prakticky znemožnila východním Němcům útěk do Západního Berlína a odtud do západního Německa. Tato zeď napříč Berlínem a na celé hranici Západního Berlína s územím NDR se stala symbolem celé tzv. železné opony mezi východním a západním blokem i studené války mezi nimi, a proto se její pád v roce 1989 stal nejen symbolem znovusjednocení Německa a zásadních změn, které se posléze uskutečnily v jeho východní části (tzv. Wende), ale také symbolem pádu komunismu v celé Evropě a dokonce i v Sovětském svazu samotném.

Na začátku 70. let 20. století se napětí mezi východním a západním Německem zmírnilo, k čemuž rozhodující měrou přispěla tzv. Ostpolitik, kterou prosadil spolkový kancléř Willy Brandt a ve které pokračoval i jeho nástupce Helmut Schmidt.^[80] V následujícím období se postupně normalizovaly i vztahy Spolkové republiky s dalšími zeměmi východního bloku. S Československem uzavřela SRN dne 11. května 1973 tzv. Pražskou smlouvu. Československý prezident Gustáv Husák vykonal v dubnu 1978 oficiální návštěvu Spolkové republiky Německo.^[81]

V létě 1989 se Maďarsko rozhodlo železnou oponu odstranit a otevřít hranice (tzv. panevropský piknik), což způsobilo emigraci tisíců východních Němců do Západního Německa přes Maďarsko.^[82][83] To mělo na NDR zničující dopady. Poté docházelo k pravidelným masovým demonstracím, které získávaly stále více na podpoře (viz Pondělní demonstrace, Demonstrace na Alexanderově náměstí).^[84][85] V den pádu berlínské zdi zmírnily východoněmecké úřady nečekaně omezení přístupu k hranicím, což dovolilo východoněmeckým občanům cestovat na Západ.^[86] Původně se zamýšlelo udržet Východní Německo jako stát, ale otevření hranic vedlo k urychlení sjednocujícího reformního procesu. Ten vyvrcholil Smlouvou o konečném uspořádání ve vztahu k Německu (tzv. smlouva 4 + 2) o rok později (12. září 1990), v rámci níž se čtyři okupační mocnosti vzdaly svých práv daných v rámci bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa. Německo vedené spolkovým kancléřem Helmutem Kohlem (vůdce koalice CDU/CSU a FDP, vicekancléřem a ministrem zahraničí byl Hans-Dietrich Genscher) se stalo prakticky opět plně suverénním státem. Tím bylo umožněno i formální znovusjednocení Německa, které se uskutečnilo 3. října 1990 vstupem pěti zemí bývalé NDR (Neue Länder) do Spolkové republiky.^[87]

Současné Německo od znovusjednocení

Na základě zákona přijatého 10. března 1994 (Berlin/Bonn-Gesetz) byl dosavadní provizorní stav ohledně hlavního města změněn tak, že se hlavním městem sjednoceného Německa definitivně stal Berlín. Městu Bonnu byl přiznán zvláštní status jako tzv. Bundesstadt („spolkové město“) se zachováním některých spolkových ministerstev a úřadů.^[88] Přemístění vlády v dohodnutém rozsahu bylo dokončeno v roce 1999.^[89]

Po volbách v roce 1998 se sociálnědemokratický politik Gerhard Schröder stal kancléřem historicky první tzv. červeno-zelené koalice SPD a Svazu 90/Zelených, která trvala až do voleb v roce 2005.

Sjednocené Německo se aktivně podílelo na prohlubování evropské integrace. Aktivní bylo i v rámci NATO. Zúčastnilo se například operace Spojenecká síla a po jejím skončení se angažovalo při zajišťování stability na Balkáně. Vojenské jednotky Bundeswehru byly také součástí mise NATO v Afghánistánu s cílem zajistit v této zemi bezpečnost po svržení vlády Talibanu (viz Válka v Afghánistánu).^[90] Tato vojenská nasazení vyvolala jak v Německu samotném, tak mezinárodně, kontroverze, protože po druhé světové válce bylo Německo vázáno spojeneckými dohodami i vnitrostátním právem k rozmístění jednotek pouze na vlastním území k výlučně obranným účelům.^[91]

V roce 2005 se jako první žena stala kancléřkou Německa Angela Merkelová, která vytvořila vládu tzv. velké koalice za účasti křesťanských stran CDU/CSU a sociálně-demokratické SPD. Po volbách v roce 2009 vznikla druhá vláda kancléřky Merkelové jako koalice CDU/CSU a Svobodné demokratické strany (FDP), jejíž předseda Guido Westerwelle se stal vicekancléřem a ministrem zahraničí. Po volbách v roce 2013 se vrátila k moci tzv. velká koalice a vznikla třetí vláda Angely Merkelové. Od roku 2014 si pozici v německém politickém systému vybudovala konzervativní strana Alternativa pro Německo (AfD). Roku 2018 se Merkelová stala kancléřkou již čtvrté vlády.^[92]

Mezi hlavní politické plány německého vedení na počátku 21. století patří tzv. energetická revoluce (Energiewende) pro využití udržitelných zdrojů energie (solární energie, větrná energie a další zdroje),^[93] tzv. „brzda dluhu“ (Schuldenbremse), která má zajistit vyrovnané státní a komunální rozpočty, reforma německých imigračních zákonů, právní předpisy pro obecnou minimální mzdu a high-tech strategie pro informatizaci a další modernizaci již tak velmi vyspělé německé ekonomiky na model zvaný Industrie 4.0.^[94]

Z ekonomického hlediska bylo začleňování „nových zemí“ do znovusjednoceného Německa po roce 1990 velmi nákladné. Pro krytí těchto nákladů byly zmobilizovány nejrůznější finanční zdroje včetně (v současnosti) 5,5 % tzv. solidárního příplatku (Solidaritätszuschlag) k řadě daňových sazeb (mj. daně z příjmu obyvatelstva^[95] a z kapitálových výnosů). Tento příplatek je přes několik iniciativ k jeho zrušení či alespoň snížení vybírán i nadále, téměř 29 let po znovusjednocení Německa, ale již existuje návrh zákona, který od roku 2021 počítá s jeho zrušením.^[96] Použití těchto významných finančních prostředků není transparentní, neboť není nijak účelově vázáno. Tyto prostředky může spolková vláda použít podle svého uvážení.^[97]

Kromě značných vnitropolitických a ekonomických problémů vyvolaných znovusjednocením se Německo v letech 1990 až 2015 potýkalo s dočasně se zvyšující nezaměstnaností a zvětšováním sociální propasti mezi příjmovými skupinami, s nízkou porodností a z toho vyplývajícím stárnutím a dokonce úbytkem obyvatelstva.

Velká vlna imigrace zvláště z muslimských zemí od roku 2015 (ale i dříve) přinesla vážné problémy se začleňováním přistěhovalců do společnosti.^[98][99] V souvislosti s tím se projevilo zesílení pravicového i levicového extremismu. Mnoho Němců má pocit, že se nemohou na veřejnosti k těmto problémům svobodně vyjadřovat.^[100] Po rozhodnutí amerického prezidenta Donalda Trumpa v prosinci 2017, kterým uznal Jeruzalém za hlavní město Izraele, byly v Německu uspořádány protiizraelské demonstrace. V Berlíně byla propalestinskými demonstranty spálena improvizovaná izraelská vlajka. Ústřední rada Židů v Německu (Zentralrat der Juden) vyjádřila velké znepokojení nad antisemitskými tendencemi, které se projevují i v mešitách v německých městech. Předseda rady Josef Schuster prohlásil, že reprezentanti muslimských svazů sice vystupují proti antisemitismu, avšak v mnoha muslimských obcích a jejich mešitách se proti nim nic nepodniká. Naopak imámové v nich rozhlašují výhrady proti Židům a Izraeli.^[101]

Státní symboly

Vlajka