Německo - Biblioteka.sk

Upozornenie: Prezeranie týchto stránok je určené len pre návštevníkov nad 18 rokov!
Zásady ochrany osobných údajov.
Používaním tohto webu súhlasíte s uchovávaním cookies, ktoré slúžia na poskytovanie služieb, nastavenie reklám a analýzu návštevnosti. OK, súhlasím


Panta Rhei Doprava Zadarmo
...
...


A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9

Německo
 ...
Na tento článek je přesměrováno heslo SRN. Další významy jsou uvedeny na stránce SRN (rozcestník).
Spolková republika Německo
Bundesrepublik Deutschland
vlajka Německa
vlajka
znak Německa
znak
Hymna
3. strofa písně Das Lied der Deutschen
Motto
Einigkeit und Recht und Freiheit
(Jednota, právo a svoboda)
Geografie

Poloha Německa
Poloha Německa

Hlavní městoBerlín
Rozloha357 588 km² (62. na světě)
z toho 2,18 % vodní plochy
Nejvyšší bodZugspitze (2962 m n. m.)
Časové pásmo+1
Poloha
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel84 482 267 (30. červen 2023)[1] (19. na světě, (2023))
Hustota zalidnění236 ob. / km² (58. na světě)
HDI 0,942[2] (velmi vysoký) (5. na světě, 2021)
Jazykněmčina
Národnostní
složení
91,5 % Němci
2,4 % Turci
2,3 % Asiaté
2,1 % Afričané
1,7 % ostatní
Náboženstvíprotestantské, římskokatolické, muslimské
Státní útvar
Státní zřízenífederativní parlamentní republika
Vznik18. ledna 1871 (Sjednocení Německa)
23. května 1949 (vyhlášení na základě Trizónie)
3. října 1990 (Znovusjednocení Německa)
PrezidentFrank-Walter Steinmeier
KancléřOlaf Scholz
Měnaeuro (EUR)
HDP/obyv. (PPP)66 073[3] USD (19. na světě, 2023)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1276 DEU DE
MPZD
Telefonní předvolba+ 49
Národní TLD.de
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Německo (německy Deutschland), plným názvem Spolková republika Německo (německy Bundesrepublik Deutschland), je stát v západní části střední Evropy. Rozkládá mezi Baltským a Severním mořem na severu a Alpami na jihu. Na severu sousedí s Dánskem, na východě s Polskem a Českou republikou, na jihu s Rakouskem a Švýcarskem a na západě s Francií, Lucemburskem, BelgiíNizozemskem. Německo má rozlohu 357 600 km2 a žije v něm 84 milionu obyvatel, což z něj činí druhou nejlidnatější zemi Evropy po Rusku a nejlidnatější členský stát Evropské unie. Hlavním a nejlidnatějším městem země je Berlín a hlavním finančním centrem Frankfurt nad Mohanem; největší městskou oblastí je Porúří.

Severní části dnešního Německa obývaly již od klasického starověku různé germánské kmeny. Před rokem 100 n. l. je doložen region s názvem Germánie. V roce 962 tvořilo Německé království převážnou část Svaté říše římské. V 16. století se severní německé oblasti staly centrem protestantské reformace. Po napoleonských válkách a rozpadu Svaté říše římské v roce 1806 vznikl v roce 1815 Německý spolek.

Formální sjednocení Německa v moderní národní stát bylo zahájeno 18. srpna 1866 smlouvou o Severoněmeckém spolku, kterou byl založen Severoněmecký spolek vedený Pruskem, později transformovaný v roce 1871 v Německé císařství. Po první světové válce a německé revoluci v letech 1918-1919 se říše přeměnila na poloprezidentskou Výmarskou republiku. Převzetí moci nacisty v roce 1933 vedlo k nastolení totalitní diktatury, druhé světové válce a holocaustu. Po skončení druhé světové války v Evropě a po období spojenecké okupace bylo v roce 1949 Německo jako celek uspořádáno do dvou samostatných státních útvarů s omezenou suverenitou: Spolkové republiky Německo, obecně známé jako Západní Německo, a Německé demokratické republiky, známé jako Východní Německo, zatímco Berlín měl nadále de iure čtyřmocenský status. Spolková republika Německo byla zakládajícím členem Evropského hospodářského společenství a Evropské unie, zatímco Německá demokratická republika byla komunistickým státem východního bloku a členem Varšavské smlouvy. Po pádu komunisty vedené vlády ve východním Německu se po sjednocení Německa 3. října 1990 bývalé východoněmecké státy připojily ke Spolkové republice Německo.

Německo je označováno za velmoc se silnou ekonomikou; má největší ekonomiku v Evropě, třetí největší ekonomiku na světě podle nominálního hrubého domácího produktu a pátou největší podle parity kupní síly.[4] Jako světová velmoc v průmyslových, vědeckých a technologických odvětvích je třetím největším světovým vývozcem i dovozcem. Jako vyspělá země nabízí sociální zabezpečení, všeobecný systém zdravotní péče a bezplatné vysokoškolské vzdělání. Německo je členem Organizace spojených národů, Rady Evropy,Evropské unie, Schengenského prostoru, eurozóny, Severoatlantické aliance, Rady Evropy, skupiny G7, G20 a Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Má třetí největší počet památek světového dědictví UNESCO.[5]

Název

Původ českého názvu Německa, tj. území, které obývají Němci, se obvykle odvozuje od slova „němý“, jež se v češtině použilo jako označení lidí, kteří se nedovedou dorozumět česky.[6] Druhý možný výklad názvu je jeho odvození od germánského kmene Nemetů, který obýval Porýní. Moderní němčina má pro německý národ výraz Deutsche resp. die Deutschen, a Německo se nazývá Deutschland.

Do roku 1989 se v češtině běžně používal politický název Německá spolková republika (zkratka NSR)[pozn. 1], ale také název užívaný z československé strany v oficiálním styku - Spolková republika Německa (SRN)[8] (nikoliv Spolková republika Německo, jak si přála německá strana). Výraz Bundesstaat se většinou překládá jako federativní stát. Běžný byl také geografický název západní Německo. Tehdy „spojenecká“ Německá demokratická republika (NDR) byla z geografického hlediska, avšak jen neoficiálně, nazývána východní Německo.

Slovenština dodnes používá název Německá spolková republika (zkratka NSR) a pouze v oficiálním styku (mj. mezinárodní dohody, smlouvy a podobné dokumenty, týkající se Německa a Slovenska) používá na výslovnou žádost německé strany název Spolková republika Německo (zkratka SRN).[9]

Dějiny

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Německa.

Prehistorie

Venuše z Hohle Fels

Nález čelisti Mauer 1 z roku 1907 ukazuje, že pravěcí lidé byli na území Německa přítomni už před 600 000 lety.[10] Nejstarší dosud nalezené kompletní lovecké zbraně byly objeveny v uhelném dole v Schöningenu v roce 1995. Šlo o tři 380 000 let staré dřevěné oštěpy 6-7,5 stopy dlouhé.[11]

Disk z Nebry je okolo 3 600 let starý

V údolí Neandertal byla v roce 1856 objevena vůbec první fosilie lidského druhu, který byl pojmenován neandertálec. O této fosilii nazvané Neanderthal 1 je dnes známo, že je 40 000 let stará. Důkazy o moderních lidech podobně starých byly nalezeny v jeskyních v pohoří Švábská Alba nedaleko Ulmu. Nalezeny byly také 42 000 let staré flétny, vyrobené z ptačích kostí a mamutí slonoviny, které jsou nejstaršími nalezenými hudebními nástroji,[12] dále 40 000 let stará soška Lvího muže,[13] a 35 000 let stará Venuše z Hohle Fels, které jsou dosud nejstarším objeveným sochařským uměním.[14] Disk z Nebry, nalezený poblíž Nebry v zemi Sasko-Anhaltsko, byl světovým registrem programu Paměť světa (UNESCO) nazván "jedním z nejvýznamnějších archeologických nálezů 20. století."[15]

Germánské kmeny a Franská říše

Podrobnější informace naleznete v článcích Germánie a Stěhování národů.
Migrace v Evropě mezi 2. a 5. stoletím

Historie germánských kmenů sahá do severské doby bronzové nebo předřímské doby železné (zejm. Jastorfská kultura). Z jižní Skandinávie a severního Německa od 1. století př. n. l. postupovali Germáni jižním, východním a západním směrem a přišli do kontaktu s keltskými kmeny, jakožto i s íránskými, baltskými a slovanskými kmeny ve střední a východní Evropě.[16]

Arminius

Pod vládou císaře Augusta začalo Římské impérium napadat území Germánie (oblast rozprostírající se zhruba od Rýna po Ural). Během bitvy v Teutoburském lese roku 9 byly tři římské legie vedené Publiem Quinctiliem Varem zničeny spojenými germánskými vojsky, vedenými cheruským vůdcem Arminiem. Šlo o jednu z nejhorších porážek Římského impéria vůbec. Kromě občasných trestných výprav se Římané následně vzdali dalších pokusů o expanzi do Germánie a místo toho vytvořili na Rýnu a Dunaji trvalou hranici zvanou Limes Germanicus. Kmeny na sever od ní byly na Římě nezávislé, oblasti na jih od hranice (moderní státy Bádensko-Württembersko, jižní Bavorsko, jižní Hesensko, Sársko a Porýní) byly pod římským vlivem. Římané toto území rozdělili do dvou provincií: Germania Inferior (s hlavním městem nacházejícím se v Colonia Claudia Ara Agrippinensium, dnešní Kolín nad Rýnem) a Germania Superior (s hlavním městem v Mogontiacum, moderní Mohuč). Po vzniku tetrarchie roku 293 se Augusta Treverorum (dnešní Trevír) stala jedním ze čtyř hlavních měst Římské říše.

Ve 3. století přišla do Evropy řada dalších germánských kmenů: Alamani, Frankové, Chattové, Sasové, FrísovéDurynkové. Kolem roku 260 začali Germáni nájezdy na římská území.[17] Po invazi Hunů v roce 375 a s úpadkem Říma od roku 395 se germánské kmeny přesunuly dále na jihozápad. Frankové vytvořili nakonec mocnou Franskou říši. Centrum měla na území dnešní Francie, ale ovládla i Sasko a Bavorsko. Východ dnešního Německa zůstal pod kontrolou Slovanů.[18]

Svatá říše římská

Podrobnější informace naleznete v článku Svatá říše římská.
Mapa Svaté říše římské národa německého v roce 1648

Dne 25. prosince 800 byl franský král Karel Veliký korunován na císaře a založil Karolínskou říši, která byla v roce 843 rozdělena.[19] Na německém území tak vznikla Východofranská říše. Její území se táhla od řeky Eider na severu ke Středozemnímu moři na jihu.[19] Za vlády ottonských císařů (919–1024) bylo sjednoceno několik významných vévodství a německý král Ota I. Veliký byl v roce 962 korunován na císaře, čímž vznikla tzv. Svatá říše římská. V roce 996 se Řehoř V. stal prvním německým papežem. Jmenoval ho jeho bratranec Ota III., který byl krátce před tím korunován císařem Svaté říše římské.[20] Za vlády sálské dynastie (1024–1125) Svatá říše římská pohltila severní Itálii a Burgundsko, i když císaři ztratili kvůli boji o investituru moc.[21]

Martin Luther, který inicioval reformaci

Pod vládou Štaufů (1138–1254) posílila německá knížata svůj vliv dále na jih a na východ do oblastí obývaných Slovany (Ostsiedlung). Severní německá města rostla a prosperovala jako členové Hanzy.[22] Počínaje velkým hladomorem v roce 1315 a konče černou smrtí v letech 1348–1350 se počet obyvatel Německa snížil.[23] Zlatá bula z roku 1356 zajistila základní ústavu říše a kodifikovala volbu císaře sedmi kurfiřty, kteří vládli některému z nejmocnějších knížectví a arcibiskupství.[24]

Martin Luther v roce 1517 ve Wittenbergu zveřejnil 95 tezí, ve kterých napadal římskokatolickou církev a zahájil protestantskou reformaci. Samostatná luteránská církev se po roce 1530 v mnoha spolkových zemích stala státním náboženstvím. To nicméně vedlo k náboženským válkám, které roku 1555 ukončil augšpurský mír, postavený na principu cuius regio, eius religio (čí země, toho náboženství; neboli měšťan či šlechtic si může víru vybrat, nebo kvůli ní migrovat, poddaný nikoli). Německý kompromis ale nezabránil europeizaci protestantsko-katolického sporu, čehož výsledkem byla třicetiletá válka (1618–1648), která německé země zpustošila.[25] Počet obyvatel německých zemí se snížil asi o 30 %.[26] Vestfálský mír (1648) mezi německými zeměmi náboženskou válku ukončil, ale říše byla de facto rozdělena do mnoha nezávislých knížectví. V 18. století se Svatá říše římská skládala z přibližně 1800 takových území.[27]

Tato rozdrobenost vedla ke značnému vlivu rakouských Habsburků v německých zemích, který začal být ale postupně omezován Pruským královstvím, největším německým státem, jenž existoval od roku 1701. Pruské království čím dál více sílilo, a tak ve slezských válkách v letech 17401745 dobylo od Habsburské monarchie část Země Koruny české - většinu Slezska i s Kladskem. Na konci 18. století Prusko územně nabobtnalo v důsledku dělení Polska.

V roce 1806 byla Svatá říše definitivně rozbita v důsledku napoleonských válek.[28]

Německý spolek a císařství

Podrobnější informace naleznete v článcích Německý spolek, Německé císařství a Pangermanismus.
Původní černo-červeno-zlatá vlajka: Březnová revoluce v Berlíně (19. března 1848)
Založení německého císařství ve Versailles 1871. Otto von Bismarck uprostřed v bílé uniformě.

Po pádu Napoleona byl v roce 1814 svolán Vídeňský kongres a byl založen Německý spolek (Deutscher Bund) - volná liga 39 svrchovaných německých států, včetně Rakouska, které si v něm udržovalo značný vliv. Nesouhlas s restaurátorskou politikou částečně vedl k vzestupu liberálních hnutí, na něž reagovaly represe ze strany rakouského státníka knížete Metternicha (Karlovarská usnesení). Celní unie Zollverein podporovala hospodářskou jednotu v německých státech.[29]

Národní, liberální a demokratické ideály francouzské revoluce získávaly rostoucí podporu mezi mnoha, zejména mladými, Němci. Etapa rozkladu absolutismu v první třetině 19. století na německých územích se obvykle nazývá Vormärz a k hlavním projevům rostoucího odporu patřila především hambašská slavnost v květnu 1832.[30] Ve světle revolucí jinde v Evropě, začali intelektuálové i prostí občané v roce 1848 revoluci i v německých zemích (někdy zvána březnovou revolucí). Byl svolán a navolen frankfurtský parlament, který vyhlásil německý národní stát jakožto konstituční monarchii, na základě tzv. maloněmecké koncepce (bez rakouských zemí, tedy s dominantním postavením Pruska). Pruskému králi Fridrichu Vilémovi IV. byl nabídnut titul císaře, ale se ztrátou moci; korunu a navrhované stanovy odmítl. Brzy byla revoluce poražena a parlament rozehnán. Sjednocení Německa tak bylo odloženo.

Německé císařství (1871–1918) s dominantním Pruskem (modře)

Došlo k němu až pod taktovkou Pruska. Král Vilém v roce 1862 jmenoval Otto von Bismarcka novým pruským ministerským předsedou. Ten úspěšně vedl druhou šlesvickou válku v roce 1864 a pruské vítězství v prusko-rakouské válce v roce 1866 mu umožnilo vytvořit Severoněmecký spolek (Norddeutscher Bund) a Rakousko z jeho záležitosti vyloučit. Po francouzské prohře v prusko-francouzské válce bylo v roce 1871 ve Versailles vyhlášeno Německé císařství, sdružující všechny rozptýlené části Německa s výjimkou Rakouska.[31] Prusko bylo dominující složkou nového státu; pruský král z rodu Hohenzollernů vládl současně jako císař a hlavní městem se stal Berlín.

V období Gründerzeit po sjednocení Německa zaručila Bismarckova zahraniční politika (Bismarck se za císaře Viléma stal německým kancléřem) Německu postavení velmoci, diplomatickou cestou izolovala Francii a vyhýbala se válce.

Barevná grafika znázorňující německou delegaci po příchodu do železničního vagónu při podpisu příměří.
Německá delegace v železničním vagónu u Compiègne při podpisu příměří 11. listopadu 1918

Pod taktovkou Viléma II. se Německo, stejně jako ostatní evropské mocnosti, ubralo novoimperialistickým směrem, což vedlo k třenicím se sousedními zeměmi. Většina aliancí, jichž bylo Německo dříve členem, nebyla obnovena a nové aliance ho nikam "nepustily".[32] Německo odpovědělo roku 1882 aliancí zvanou Trojspolek, uzavřenou s Rakouskem a Itálií. V důsledku berlínské konference v roce 1884 Německo nárokovalo několik kolonií včetně východní Afriky, jihozápadní Afriky, Toga a Kamerunu.[33] Německé represe proti africkým Hererům v letech 1904 až 1908 jsou někdy označovány za první genocidu 20. století.[34][35]

Atentát na Františka Ferdinanda d'Este 28. června 1914 spustil první světovou válku. Německo jako součást ústředních mocností (aliance založené na půdorysu Trojspolku) utrpělo od států Dohody (Británie, Francie, Rusko) porážku. Přibližně dva miliony německých vojáků za první světové války padly.[36]

Německá revoluce vypukla v listopadu 1918 a císař Vilém II. se všemi vládnoucími knížaty abdikoval. Příměří 11. listopadu válku ukončilo a Německo v červnu 1919 podepsalo versailleskou smlouvu. Přišlo o všechny své kolonie a muselo vrátit Francii Alsasko a Lotrinsko.[37] Němci smlouvu vnímali jako ponižující a nespravedlivou, čímž měla později, podle mnoha historiků, vliv na Hitlerův vzestup.[38][39][40]

Výmarská republika

Související informace naleznete také v článku Výmarská republika.
Německá říše a její státy v období Výmarské republiky (rok 1937). Modře je vyznačen Svobodný stát Prusko.

Listopadová revoluce roku 1918 učinila z Německa republiku, která měla být založena na parlamentní demokracii, nicméně boj o moc mezi levicovými až krajně levicovými silami na jedné straně a politicky středovými a pravicovými silami na straně druhé pokračoval v celé zemi. V Bavorsku vyhlásili komunisté podle vzoru ruských bolševiků krátkodobou Bavorskou republiku rad. Revoluční pokusy skončily 11. srpna 1919, kdy říšský prezident Friedrich Ebert, původně významný člen Sociálnědemokratické strany Německa (SPD), podepsal Výmarskou ústavu. Oficiální název státu zůstal Německá říše, novou ústavou však byl konstituován demokratický stát, jenž je historiky nazýván Výmarská republika.[41]

Německo ovšem zažilo v následujících letech bouřlivé období, kdy probíhala okupace Porúří francouzskými a belgickými vojsky. V důsledku tíživých reparací ve prospěch vítězných mocností první světové války došlo k obrovském vzestupu inflace, který vyústil v katastrofální hyperinflaci let 1922 a 1923. Tu zastavily až zavedení nové přechodné měny (tzv. Rentenmark) a plán na restrukturalizaci válečných reparací (tzv. Dawesův plán). Okolo roku 1924 tak začala „zlatá dvacátá léta“ vyznačující se rostoucí prosperitou a obnovováním německého národního sebevědomí. Rozkvetl liberální kulturní život, především v Berlíně, Mnichově a jiných velkoměstech, ale také v místech, kde se soustředily tvůrčí síly směřující k modernímu uměleckému výrazu, jejichž příkladem je škola architektury zvaná Bauhaussaském městě Dessau. Nicméně Německo zůstalo po politické stránce nestabilní. Historik David Williamson popisuje jeho stav v období mezi lety 1924 a 1929 jako „jen částečnou stabilizaci“.[42]

Hindenburg během volební kampaně v roce 1932

V roce 1929 Německo zasáhla velká hospodářská krize. Po odstoupení vlády kancléře Hermanna Müllera a rozpadu velké koalice v roce 1930 se již nepodařilo sestavit vládu, která by získala většinovou podporu v Říšském sněmu. Následující vlády Heinricha Brüninga, později Franze von Papena, Kurta von Schleichera a nakonec Adolfa Hitlera byly jmenovány a do úřadu uvedeny bez ohledu na parlament říšským prezidentem Paulem von Hindenburgem na základě nouzových ustanovení v čl. 48 Výmarské ústavy.

Brüningova vláda se zaměřila na politiku fiskálních úspor a ponechala prostor deflaci, která způsobila vysokou nezaměstnanost a zanechala mnohé Němce, zejména nezaměstnané, na pouhém minimu mezd či sociálních dávek. V roce 1932 téměř 30 % práceschopných Němců bylo nezaměstnaných.[43] Ve volbách téhož roku získala NSDAP 37 % hlasů, ale nemohla vytvořit koaliční vládu. Po sérii neúspěšných kabinetů Hindenburg jmenoval ke 30. lednu 1933 Adolfa Hitlera, původem Rakušana, novým kancléřem Německa.[44]

Nacistické Německo

Související informace naleznete také v článcích Nacistické Německo a Zločiny Německa za druhé světové války.
Adolf Hitler

27. února 1933 zachvátil budovu Reichstagu požár. Byl přijat dekret o požáru Říšského sněmu, kterým se zrušila základní občanská práva, a zmocňovací zákon, který dal Hitlerovi neomezenou zákonodárnou moc. Hitler, který se nechal nazývat „vůdcem“ (Führer), a jeho pomocníci, jako byli Heinrich Himmler, Hermann Göring, Martin Borman nebo Rudolf Hess rychle přeměnili Německo v centralizovaný totalitní stát. Začali systematicky potlačovat politickou levicovou opozici a pronásledovat židovské občany, komunisty, ale také národnostní a jiné menšiny. Již v únoru 1933 byly zřízeny první německé koncentrační tábory pro oponenty režimu. V září téhož roku Německo vystoupilo ze Společnosti národů. Velmi brzy se Hitler začal věnovat znovuvyzbrojování země a budování početně silného vojska (Wehrmacht).[45] Byla založena organizace Schutzstaffel (SS), která postupem času ovládla veškerý státní i bezpečnostní aparát nacistického státu.

Nacistické Německo a jeho satelity v roce 1942

V roce 1935 nacistický režim znovu zavedl povinnou vojenskou službu, odstoupil od Versailleské smlouvy a zavedl rasistické Norimberské zákony, které byly zaměřeny především proti Židům, Slovanům, Romům ale také dalším skupinám obyvatel. Německo ve stejný rok opět získalo kontrolu nad Sárským teritoriem a v roce 1936 poslalo vojáky do Porýní, což bylo Versailleskou smlouvou původně zakázáno.[46]

Rakouská republika byla k Německu připojena v březnu 1938 (tzv. Anschluss). Po Rakousku obrátil Hitler svůj zrak na Československo, kde se národnostní menšina sudetských Němců, silná počtem 3,3 milionu lidí, dožadovala nejen autonomie jako dříve, ale již přímo odtržení a připojení k Německu pod heslem Heim ins Reich (Domů do Říše). V září 1938 se vedoucí představitelé čtyř mocností, Adolf Hitler (Německá říše), Benito Mussolini (Itálie), Neville Chamberlain (Spojené království) a Édouard Daladier (Francie), dohodli na Mnichovském diktátu, kterým bylo Československo přinuceno odstoupit své tzv. sudetské pohraničí Německu. Šest měsíců poté, dne 15. března 1939, využil Hitler rozporů mezi politickými představiteli ČechůSlováků jako záminku k rozbití Československa, k obsazení historických Českých zemí a jejich přeměně v Protektorát Čechy a Morava a také k vytvoření jemu poddajného Slovenského státu. V témže měsíci obsadila německá vojska také přístav MemelLitevské republice. Západní politika tzv. appeasementu tak zcela ztroskotala.[47]

Němečtí vojáci strhávají hraniční závoru při přepadení Polska roku 1939

Vláda tzv. Velkoněmecké říše se připravila na invazi do Polska podpisem paktu Ribbentrop–Molotov se Sověty[48] a naplánovala tzv. operaci Himmler, tedy falešný polský útok na říšský rozhlasový vysílač Hlivice (německy Reichssender Gleiwitz). 1. září 1939 německý Wehrmacht zahájil invazi a rychle obsadil velkou část Polska.[49] Z opačné světové strany začala dosavadní východní polská území obsazovat sovětská Rudá armáda. Spojené království a Francie reagovaly na invazi Polska vyhlášením války Německu, čímž formálně začala druhá světová válka (aniž by reálně někdo Polsku přišel na pomoc).[50] Německé zločiny v okupovaném Polsku si vyžádaly miliony lidských životů.[51] Německo postupně napadlo a okupovalo Belgii, Nizozemsko, Dánsko, Norsko, Jugoslávii, Řecko a další evropské země. Učinilo tak ve spolupráci se svými klíčovými spojenci - fašistickou Itálií a militaristickým Japonskem. Tyto tři země vytvořily válečnou koalici zvanou Osa Berlín-Řím-Tokio, nebo jen Osa.[52]

Pochod německých vojsk v Paříži vedle Vítězného oblouku

22. července 1940 Francie s Německem podepsala příměří poté, co nacistická vojska obsadila velkou část francouzského území. Britové však německé vzdušné útoky v roce 1940 úspěšně odrazili v leteckých bojích, které jsou známy jako bitva o Británii.[53] Spojené království bylo po určitou dobu jediným vážným účastníkem boje proti mocnostem Osy. 22. června 1941 Německo vypovědělo pakt Molotov–Ribbentrop a napadlo Sovětský svaz.[54] V této době mělo Německo a další mocnosti Osy pod kontrolou většinu Evropy a severní Afriky. Zprvu postupovala motorizovaná německá vojska velmi rychle (tzv. Blitzkrieg), dostala se až na několik kilometrů od Moskvy a na dlouhých 900 dní oblehla Leningrad. Na začátku roku 1943 začala německá vojska po porážce v rozhodující bitvě u Stalingradu ustupovat z dobytých území Sovětského svazu. Jejich další porážky v těžkých bitvách vedly k definitivnímu obratu ve válce.[50]

Sovětský maršál Žukov a britský maršál Montgomery v ruinách Berlína 12. července 1945

Od prosince 1941 bylo Německo ve válce i se Spojenými státy, ty ale byly prozatím zaměstnány především bojem proti Japoncům v Tichomoří.[55] V září 1943 se vzdal německý spojenec, Italské království. K obraně proti nastupujícím spojeneckým silám v Itálii musely být nasazeny velké jednotky Wehrmachtu a Waffen SS, které pak chyběly na jiných bojištích včetně východní fronty. Západní spojenci (zejm. USA) připravili a provedli vylodění v Normandii, čímž se ve velkém rozsahu otevřela západní fronta.[56] I přes německý protiútok v Ardenách spojenecké síly v roce 1945 vstoupily na území Německa. V návaznosti na Hitlerovu sebevraždu a bitvu o Berlín se Německo vzdalo 8. května 1945.[57]

Druhá světová válka byla nejkrvavějším konfliktem v historii lidstva a v Evropě způsobila smrt asi 40 milionů lidí,[58] včetně 26,6 miliónu sovětských občanů.[59] Ztráty německé armády byly mezi 3 250 000 a 5 300 000 vojáky,[60] 80 % padlých vojáků zahynulo v bojích na východní frontě.[61] V průběhu válečného konfliktu, v neposlední řadě v důsledku plošného bombardování měst v Německu letectvem Velké Británie a Spojených států, včetně bombardování Hamburku a Drážďan, přišly o život přibližně dva miliony německých civilistů.[62]

Hromadný hrob v koncentračním táboře Bergen-Belsen

Jedním z nejhrůznějších zločinů Německa za druhé světové války byl holokaust, nacistickým Německem prováděné systematické pronásledování a hromadné vyvražďování etnických a jiných velkých skupin obyvatelstva. Oběťmi holokaustu se stalo asi šest milionů Židů, mezi 220 000 a 1 500 000 Romů, 275 000 osob s mentálním nebo zdravotním postižením v rámci Akce T4, tisíce Svědků Jehovových a homosexuálů. Státními a vojenskými útvary byly zavražděny stovky tisíc politických protivníků nacistického režimu.[63] Bylo zabito cca šest milionů Ukrajinců a Poláků. Přibližně 2,8 milionu sovětských válečných zajatců bylo zabito nebo zemřelo v důsledku nelidského zacházení. Nacistický Generalplan Ost, který měl pro německé obyvatelstvo vytvořit životní prostor na východě, chystal po vítězné válce germanizaci, vysídlení a likvidaci Čechů, Poláků, Rusů a dalších slovanských národů.[64]

Prohra ve válce pro Německo znamenala ztrátu území východně od řek Nisy a Odry včetně exklávy Východní Prusko a vysídlení milionů etnických Němců z dřívějších východních území Německa a z okupovaných zemí. Jak v Německu, tak v zemích osvobozovaných od německé okupace[65] došlo k masovému znásilňování žen.[66] V důsledku bombardování během války bylo zničeno mnoho měst a vznikly obrovské ztráty na kulturním dědictví.

Po druhé světové válce byli zadrženi vrcholní nacisté a souzeni za válečné zločiny a genocidu v Norimberském procesu[67] a v následných procesech, ale v důsledku nastupující studené války byla poválečná denacifikace předčasně zastavena a mnoho nacistických zločinců tak uniklo potrestání.[68][69][70][71]

Východní a Západní Německo

Související informace naleznete také v článcích Okupační zóny Německa, Západní Německo a Východní Německo.
Mapa Německa, rok 1947, čtyři okupační zóny, části Německa obsazené Polskem a Sovětským svazem a Sársko

Po kapitulaci Německa bylo jeho území rozhodnutím spojenců rozděleno do čtyř okupačních zón. Hlavní město Berlín obdrželo zvláštní čtyřmocenský status a byly v něm vytvořeny čtyři sektory. Všechny zóny a sektory přijaly více než 6,5 milionů etnických Němců vyhnaných z bývalých východních oblastí Německa a jiných oblastí do té doby obývaných Němci.[72]

Západní okupační zóny Německa, ovládané Spojenými státy americkými, Velkou Británií a Francií, byly sloučeny 23. května 1949 a vytvořily Spolkovou republiku Německo (Bundesrepublik Deutschland, neoficiální zkratka BRD, česky SRN). Ze sovětské okupační zóny se stala 7. října 1949 Německá demokratická republika (Deutsche Demokratische Republik, zkratka DDR, česky NDR). Neformálně byly tyto státní útvary známé jako „Západní Německo“ a „Východní Německo“. Hlavním městem NDR se stal Východní Berlín. Spolková republika Německo zvolila Bonn jako prozatímní hlavní město (vážným kandidátem byl také Frankfurt nad Mohanem), čímž zdůraznila svůj postoj, že vytvoření dvou německých států považuje za umělé a pouze dočasné řešení a že se Berlínu v budoucnosti vrátí jeho funkce hlavního města znovusjednoceného Německa.[73]

Západní Německo bylo založeno jako federální parlamentní republika se „sociálně tržním hospodářstvím“ (soziale Marktwirtschaft). Od roku 1948 se západní Německo stalo hlavním příjemcem finanční a materiální podpory ze strany USA při poválečné obnově, poskytnuté evropským zemím podle Marshallova plánu, a využilo ji k rychlé přestavbě průmyslu.[74]

Konrad Adenauer a Walter Hallstein při podpisu Římských smluv 25. března 1957

Spolkovým parlamentem SRN byl v roce 1949 zvolen Konrad Adenauer prvním spolkovým kancléřem (Bundeskanzler) a v tomto úřadu zůstal až do roku 1963. Pod jeho a následně pod Erhardovým vedením země zažila prudký a dlouhotrvající hospodářský růst, který začal již počátkem roku 1950. Do historie vešel jako „německý hospodářský zázrak“ (Wirtschaftswunder). Západní Německo se v roce 1955 připojilo k NATO a bylo zakládajícím členem Evropského hospodářského společenství v roce 1957. Přes denacifikaci byl ve státní správě vysoký podíl bývalých nacistů, a to včetně kancléře Kiesingera a prezidenta Scheela.[68][75][76]

Východní Německo bylo začleněno do východního bloku s politickou a vojenskou kontrolou ze strany SSSR. Zůstaly v něm silné sovětské vojenské jednotky a země se stala členem Varšavské smlouvy. Ačkoli Východní Německo prohlašovalo, že je demokratické, politická moc byla vykonávána pouze předními členy politbyra komunistické strany, zvané Sjednocená socialistická strana Německa (SED), podporované tajnou službou Stasi (Staatssicherheit)[77] a řadou dílčích organizací kontrolujících téměř veškeré dění ve společnosti. Byla zavedena plánovaná ekonomika a země se později stala členem RVHP.[78]

Trabant, symbol NDR

Zatímco východoněmecká propaganda byla založena na domnělých a některých skutečných výhodách tamějších sociálních programů a neustále hrozila invazí ze strany SRN a západních „imperialistů“, velké počty občanů NDR se snažily uniknout do Spolkové republiky za svobodou a prosperitou.[79] Do poloviny roku 1961 to bylo ještě částečně možné přechodem nebo přejezdem z východní do západní části Berlína. V onom roce však byla postavena Berlínská zeď, která prakticky znemožnila východním Němcům útěk do Západního Berlína a odtud do západního Německa. Tato zeď napříč Berlínem a na celé hranici Západního Berlína s územím NDR se stala symbolem celé tzv. železné opony mezi východním a západním blokem i studené války mezi nimi, a proto se její pád v roce 1989 stal nejen symbolem znovusjednocení Německa a zásadních změn, které se posléze uskutečnily v jeho východní části (tzv. Wende), ale také symbolem pádu komunismu v celé Evropě a dokonce i v Sovětském svazu samotném.

Na začátku 70. let 20. století se napětí mezi východním a západním Německem zmírnilo, k čemuž rozhodující měrou přispěla tzv. Ostpolitik, kterou prosadil spolkový kancléř Willy Brandt a ve které pokračoval i jeho nástupce Helmut Schmidt.[80] V následujícím období se postupně normalizovaly i vztahy Spolkové republiky s dalšími zeměmi východního bloku. S Československem uzavřela SRN dne 11. května 1973 tzv. Pražskou smlouvu. Československý prezident Gustáv Husák vykonal v dubnu 1978 oficiální návštěvu Spolkové republiky Německo.[81]

Berlínská zeď obsazená občany NDR v roce 1989; v pozadí je Braniborská brána

V létě 1989 se Maďarsko rozhodlo železnou oponu odstranit a otevřít hranice (tzv. panevropský piknik), což způsobilo emigraci tisíců východních Němců do Západního Německa přes Maďarsko.[82][83] To mělo na NDR zničující dopady. Poté docházelo k pravidelným masovým demonstracím, které získávaly stále více na podpoře (viz Pondělní demonstrace, Demonstrace na Alexanderově náměstí).[84][85] V den pádu berlínské zdi zmírnily východoněmecké úřady nečekaně omezení přístupu k hranicím, což dovolilo východoněmeckým občanům cestovat na Západ.[86] Původně se zamýšlelo udržet Východní Německo jako stát, ale otevření hranic vedlo k urychlení sjednocujícího reformního procesu. Ten vyvrcholil Smlouvou o konečném uspořádání ve vztahu k Německu (tzv. smlouva 4 + 2) o rok později (12. září 1990), v rámci níž se čtyři okupační mocnosti vzdaly svých práv daných v rámci bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa. Německo vedené spolkovým kancléřem Helmutem Kohlem (vůdce koalice CDU/CSU a FDP, vicekancléřem a ministrem zahraničí byl Hans-Dietrich Genscher) se stalo prakticky opět plně suverénním státem. Tím bylo umožněno i formální znovusjednocení Německa, které se uskutečnilo 3. října 1990 vstupem pěti zemí bývalé NDR (Neue Länder) do Spolkové republiky.[87]

Současné Německo od znovusjednocení

Související informace naleznete také v článku Znovusjednocení Německa.
Helmut Kohl roku 1989
3. října 1990 bylo dokončeno znovusjednocení Německa. Vnější hranice Německa jsou z roku 1990, vnitrostátní hranice ukazují stav po 29. červnu 1993.
Angela Merkelová v typickém postoji

Na základě zákona přijatého 10. března 1994 (Berlin/Bonn-Gesetz) byl dosavadní provizorní stav ohledně hlavního města změněn tak, že se hlavním městem sjednoceného Německa definitivně stal Berlín. Městu Bonnu byl přiznán zvláštní status jako tzv. Bundesstadt („spolkové město“) se zachováním některých spolkových ministerstev a úřadů.[88] Přemístění vlády v dohodnutém rozsahu bylo dokončeno v roce 1999.[89]

Po volbách v roce 1998 se sociálnědemokratický politik Gerhard Schröder stal kancléřem historicky první tzv. červeno-zelené koalice SPD a Svazu 90/Zelených, která trvala až do voleb v roce 2005.

Sjednocené Německo se aktivně podílelo na prohlubování evropské integrace. Aktivní bylo i v rámci NATO. Zúčastnilo se například operace Spojenecká síla a po jejím skončení se angažovalo při zajišťování stability na Balkáně. Vojenské jednotky Bundeswehru byly také součástí mise NATO v Afghánistánu s cílem zajistit v této zemi bezpečnost po svržení vlády Talibanu (viz Válka v Afghánistánu).[90] Tato vojenská nasazení vyvolala jak v Německu samotném, tak mezinárodně, kontroverze, protože po druhé světové válce bylo Německo vázáno spojeneckými dohodami i vnitrostátním právem k rozmístění jednotek pouze na vlastním území k výlučně obranným účelům.[91]

V roce 2005 se jako první žena stala kancléřkou Německa Angela Merkelová, která vytvořila vládu tzv. velké koalice za účasti křesťanských stran CDU/CSU a sociálně-demokratické SPD. Po volbách v roce 2009 vznikla druhá vláda kancléřky Merkelové jako koalice CDU/CSU a Svobodné demokratické strany (FDP), jejíž předseda Guido Westerwelle se stal vicekancléřem a ministrem zahraničí. Po volbách v roce 2013 se vrátila k moci tzv. velká koalice a vznikla třetí vláda Angely Merkelové. Od roku 2014 si pozici v německém politickém systému vybudovala konzervativní strana Alternativa pro Německo (AfD). Roku 2018 se Merkelová stala kancléřkou již čtvrté vlády.[92]

Mezi hlavní politické plány německého vedení na počátku 21. století patří tzv. energetická revoluce (Energiewende) pro využití udržitelných zdrojů energie (solární energie, větrná energie a další zdroje),[93] tzv. „brzda dluhu“ (Schuldenbremse), která má zajistit vyrovnané státní a komunální rozpočty, reforma německých imigračních zákonů, právní předpisy pro obecnou minimální mzdu a high-tech strategie pro informatizaci a další modernizaci již tak velmi vyspělé německé ekonomiky na model zvaný Industrie 4.0.[94]

Z ekonomického hlediska bylo začleňování „nových zemí“ do znovusjednoceného Německa po roce 1990 velmi nákladné. Pro krytí těchto nákladů byly zmobilizovány nejrůznější finanční zdroje včetně (v současnosti) 5,5 % tzv. solidárního příplatku (Solidaritätszuschlag) k řadě daňových sazeb (mj. daně z příjmu obyvatelstva[95] a z kapitálových výnosů). Tento příplatek je přes několik iniciativ k jeho zrušení či alespoň snížení vybírán i nadále, téměř 29 let po znovusjednocení Německa, ale již existuje návrh zákona, který od roku 2021 počítá s jeho zrušením.[96] Použití těchto významných finančních prostředků není transparentní, neboť není nijak účelově vázáno. Tyto prostředky může spolková vláda použít podle svého uvážení.[97]

Kromě značných vnitropolitických a ekonomických problémů vyvolaných znovusjednocením se Německo v letech 1990 až 2015 potýkalo s dočasně se zvyšující nezaměstnaností a zvětšováním sociální propasti mezi příjmovými skupinami, s nízkou porodností a z toho vyplývajícím stárnutím a dokonce úbytkem obyvatelstva.

Velká vlna imigrace zvláště z muslimských zemí od roku 2015 (ale i dříve) přinesla vážné problémy se začleňováním přistěhovalců do společnosti.[98][99] V souvislosti s tím se projevilo zesílení pravicového i levicového extremismu. Mnoho Němců má pocit, že se nemohou na veřejnosti k těmto problémům svobodně vyjadřovat.[100] Po rozhodnutí amerického prezidenta Donalda Trumpa v prosinci 2017, kterým uznal Jeruzalém za hlavní město Izraele, byly v Německu uspořádány protiizraelské demonstrace. V Berlíně byla propalestinskými demonstranty spálena improvizovaná izraelská vlajka. Ústřední rada Židů v Německu (Zentralrat der Juden) vyjádřila velké znepokojení nad antisemitskými tendencemi, které se projevují i v mešitách v německých městech. Předseda rady Josef Schuster prohlásil, že reprezentanti muslimských svazů sice vystupují proti antisemitismu, avšak v mnoha muslimských obcích a jejich mešitách se proti nim nic nepodniká. Naopak imámové v nich rozhlašují výhrady proti Židům a Izraeli.[101]

Státní symboly

Vlajka

Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Německo
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.


Úřad vlády ČR
Úmrtí v roce 2021
Únor 1948
Ústřední vedení odboje domácího
Ústava České republiky
Ústava Československé republiky
Ústava Československé socialistické republiky
Ústavní listina Československé republiky
Ústavní vývoj v Česku
Ústavní zákon o československé federaci
Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky
Ústavní zákon o vytvoření vyšších územních samosprávných celků
Úterý
Čeština
Čechy
Černá věž (Pražský hrad)
Černé moře
Česká a Slovenská Federativní Republika
Česká národní rada (odboj)
Česká socialistická republika
Česká Wikipedie
České Budějovice
České království
České Slezsko
Česko
Československá hymna
Československá republika (1948–1960)
Československá samostatná obrněná brigáda
Československá socialistická republika
Československé parlamentní volby 1946
Československé perutě v RAF
Československé pozemní jednotky na Západě 1939–1945
Československý národní výbor
Československý odboj (1939–1945)
Československý pěší prapor 11 – Východní
Československý spisovatel
Československý vojenský hřbitov La Targette
Československo
ČRo
Čtvrtá vláda Jozefa Tisa
Říšský protektor
Římské číslice
Říp
Řecko
Šablona:Infobox - demografie
Šemík
Šestá hodnotící zpráva IPCC
Španělsko
Štěchovický poklad
Štefan Osuský
Švédsko
Železná opona
Železniční trať Plzeň – Furth im Wald
Židé
Žito (Staré pověsti české)
Župní dům (Košice)
Žytomyrsko-berdyčevská operace
1. československá armáda na Slovensku
1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky
1. československá smíšená letecká divize v SSSR
1. československý armádní sbor
1. říjen
1. březen
1. duben
1. horská divize (Wehrmacht)
1. prosinec
1. září
10. duben
10. květen
10. leden
10. srpen
11. únor
11. květen
11. prosinec
11. srpen
12. květen
12. listopad
12. září
13. únor
13. březen
13. srpen
13. století
14. březen
14. duben
14. květen
14. století
1427
1428
1442
1463
1476
1486
1492
1493
1494
1495
1496
1497
1498
1499
15. únor
15. červenec
15. březen
15. srpen
15. století
15. září
1500
1506
1516
1521
1533
1544
1550
1558
1560
1566
1570
1576
1584
16. květen
16. leden
16. století
17. březen
17. duben
17. století
1775
18. únor
18. duben
18. století
1849
1866
1894
19. červen
19. duben
19. prosinec
19. srpen
19. století
1905
1926
1936
1939
1940
1941
1942
1943
1944
1945
1946
1946 ve filmu
1946 ve fotografii
1946 v hudbě
1946 v letectví
1946 v loďstvech
1947
1948
1949
1950
1952 ve filmu
1956
1961
1966
1976
1981
1992
1999
2. únor
2. československá paradesantní brigáda v SSSR
2. březen
2. srpen
2. tisíciletí
20. únor
20. říjen
20. březen
20. květen
20. leden
20. listopad
20. století
2000
2007
2008
2009 ve filmu
2011
2012
2013
2015
2017
2021
2022
21. únor
21. březen
21. duben
21. květen
21. leden
21. listopad
21. srpen
21. století
21. září
22. únor
22. červenec
22. březen
22. duben
22. květen
23. únor
23. květen
23. listopad
24. únor
24. květen
24. leden
25. květen
26. říjen
26. březen
26. květen
27. únor
27. březen
27. leden
28. říjen
28. březen
28. duben
28. září
29. duben
29. květen
29. září
3. únor
3. červen
3. duben
3. květen
3. srpen
30. březen
30. duben
30. květen
31. květen
310. československá stíhací peruť RAF
311. československá bombardovací peruť RAF
312. československá stíhací peruť RAF
313. československá stíhací peruť RAF
4. únor
4. červen
4. březen
4. leden
4. srpen
5. březen
5. květen
5. srpen
6. únor
6. červen
6. květen
6. leden
6. listopad
7. květen
7. listopad
7. srpen
8. květen
8. srpen
9. únor
9. červenec
9. březen
9. srpen
Adolf Hitler
Afrika
Agde
Albánie
Albatros (nakladatelství)
Aleš Skřivan
Alena Macurová
Alexandrie
Alexandr Kramer
Alexandr VI.
Alois Jirásek
Alois Liška
Amanda Gormanová
Amharsko
Angličtina
Anglie
Antoine Marès
Antonín Procházka (malíř)
Archiv výtvarného umění
Argentina
Arnošt Goldflam
Atentát na Heydricha
Atomové bombardování Hirošimy a Nagasaki
August Sedláček
Autorita (knihovnictví)
Avala-Modrý kruh
Aztécká říše
Bílá paní
Bělehradská operace
Bělorusko
Břetislav I.
Břetislav Pojar
Barokní architektura
Bedřich Neumann
Bedřich Smetana
Bejrút
Benešovy dekrety
Benedikt Rejt
Berlínská zeď
Bernal Díaz del Castillo
Bibliografie dějin Českých zemí
Bitva o Británii
Bitva o Czajankova kasárna
Bitva o Francii
Bitva o Kyjev (1943)
Bitva u Jasla
Bitva u Kresčaku
Bitva u Slivice
Bitva u Sokolova
Bitvy českých dějin
Bivoj
Blaničtí rytíři
Boček z Poděbrad
Boeing B-29 Superfortress
Bohuslav Laštovička
Boje o Liptovský Mikuláš
Boj o Český rozhlas (1945)
Boj v kostele svatých Cyrila a Metoděje
Bombový útok na hotel Krále Davida
Bratrstvo (Jirásek)
Brigádní generál
Britové
Britský mandát Palestina
Bruncvík
Buckinghamshire
Budapešť
Budyně nad Ohří
Bulharština
Carl Gustaf Emil Mannerheim
Charles de Gaulle
Cheb
Clément Marot
Clement Attlee
Commons:Featured pictures/cs
Conquista
Covid-19
Cromwell (tank)
Crusader (tank)
Dívčí válka (pověst)
Dějiny Česka
Dějiny Československa
Dějiny Československa#Porevoluční vývoj
Dějiny Slovenska
Dětský fond Organizace spojených národů
Děvín (národní přírodní rezervace)
Daliborův nález
Daliborka
Dalibor (opera)
Dalibor z Kozojed
Dalimilova kronika
Daniela Kolářová
De iure
Diecéze míšeňská
Diskuse k šabloně:Infobox - demografie
Divize (vojenství)
Divizní generál
Dobývání Aztécké říše
Doktor Miroslav Tyrš (partyzánská jednotka)
Domažlice
Drahomír Koudelka
Družstvo v prvním sledu
Druhá Československá republika
Druhá exilová vláda Jana Šrámka
Druhá republika
Druhá světová válka
Druhá světová válka na Blízkém východě
Druhá světová válka v Africe
Druhá vláda Augustina Vološina
Druhá vláda Jana Syrového
Druhá vláda Jozefa Tisa
Druhá vláda Rudolfa Berana
Dušan Tříska
Dunkerk
Dusty Hill
Eduard Kohout
Eduard Outrata
Edvard Beneš
Edward Frederick Lindley Wood
Egypt
Ellen Jilemnická
Emily Greene Balch
Encyklopedie
Epika
Erwin Rommel
Etiopie
Evangelická církev
Eva Hašková
Eva Romanová
Exilová vláda
Fülane Hatun
F. L. Věk
F. L. Věk (seriál)
Fat Man
Faustův dům
Federalizace Československa
Filip I. Sličný
Film
Filmová hudba
Filosofská historie
Filosofská historie (film)
Forces françaises libres
Francie
Francouzština
Francouzská cizinecká legie
František Bartoš (etnograf)
František Panchártek
Fredric March
Fultonský projev
Görlitz
Gedera
Gemeinsame Normdatei
Gien
Globální oteplování
Golem
Gotická architektura
Gregoriánský kalendář
Gustav I. Vasa
Hájkova kronika
Hana Zagorová
Havířov
Hedvika Vilgusová
Herbert George Wells
Hermann Hesse
Hermann Joseph Muller
Hernán Cortés
Hilo
Hlavní město
Hlavní strana
Horní Lužice
Horymír (vladyka)
Hraný film
Humber (obrněný automobil)
Husitský král (román)
Husitství
I. československá brigáda Jana Žižky z Trocnova (Jugoslávie)
I. ilegální ÚV KSČ
Indie
Indočínská válka
Internace
International Standard Book Number
International Standard Serial Number
Irgun
Isabela Portugalská (1496)
Italština
Ivana Janů
Ivan Štampach
Ivan Vyskočil (1946)
Ján Gronský
Jaan Kaplinski
Jakabov palác
James Batcheller Sumner
Jana I. Kastilská
Jan Šrámek
Jan Žižka (film, 1956)
Jan Žižka z Trocnova
Jan Živný
Jan Aragonský a Kastilský
Jan Bechyna
Jan Berwid-Buquoy
Jan František Beckovský
Jan Hus (film)
Jan I. Olbracht
Jan II. Kastilský
Jan Kodeš
Jan Kozina (partyzánská jednotka)
Jan Kratochvíl (generál)
Jan Kuklík (právník)
Jan Lucemburský
Jan Masaryk
Jan Nedvěd
Jan Roháč (divadelní hra)
Jan Smejkal
Jan starší Hodějovský z Hodějova
Japonština
Japonsko
Jaroslava Obermaierová
Jaroslav Beneš (fotograf)
Jaroslav Nešetřil
Jaroslav Veis
Jazyk (lingvistika)
Ječmínek
Jean-Paul Sartre
Jehuda ben Becalel
Jericho
Jermak (partyzánská jednotka)
Jeruzalém
Jiří Bělohlávek
Jiří Brdečka
Jiří Chalupa
Jiří Kabeš
Jiří Kabele
Jiří Mucha (soudce)
Jiří Poláček
Jiří Pujman
Jiří Trnka
Jiří z Kunštátu a Poděbrad (opera)
Jiřina Šedinová
Jindřich IV.
Jindřich VII. Tudor
Jitka ze Schweinfurtu
João de Barros
John Howard Northrop
John Mott
Jordánsko
Josef Frais
Josef ha-Kohen
Josef Mathauser
Josef Pecinovský
Josef Richard Vilímek (1860)
Josef Svátek
Josef Zieleniec
Josip Broz Tito
Jozef Kochan
Juan Perón
Judská poušť
Jugoslávie
Juho Kusti Paasikivi
Junkers Ju 88
Juraj Jánošík
Kapitulace u Világoše
Karel Höger
Karel Klapálek
Karel VIII. Francouzský
Karlovy Vary
Karpatská Ukrajina
Karpatsko-dukelská operace
Kat
Kateřina Burianová
Kategorie:Čas
Kategorie:Články podle témat
Kategorie:Život
Kategorie:Dorozumívání
Kategorie:Geografie
Kategorie:Historie
Kategorie:Hlavní kategorie
Kategorie:Informace
Kategorie:Kultura
Kategorie:Lidé
Kategorie:Matematika
Kategorie:Narození v roce 1946
Kategorie:Příroda
Kategorie:Politika
Kategorie:Právo
Kategorie:Rekordy
Kategorie:Seznamy
Kategorie:Společnost
Kategorie:Sport
Kategorie:Technika
Kategorie:Umění
Kategorie:Věda
Kategorie:Vojenství
Kategorie:Vzdělávání
Kategorie:Zdravotnictví
Kazi
Klement Gottwald
Kněžna Libuše (film)
Košice
Košický vládní program
Kolébka (opera)
Komunismus
Komunistická strana Československa
Komunistický režim v Československu
Konflikt v Tigraji 2020
Korsuň-ševčenkovská operace
Kosmova kronika
Kostel svatého Petra a Pavla (Görlitz)
Kréta
Kramerius (digitální knihovna)
Krok (vojvoda)
Kryscina Cimanouská
Kurt Biedenkopf
Květnové povstání českého lidu
Ladislav Sitenský
Lalibela
Legie Čechů a Slováků
Leopold Chalupa
Letní čas
Letní olympijské hry 2020
Libanon
Libri
Libuše (kněžna)
Lillian Hellmanová
Listina základních práv a svobod
Literární druh
Litoměřice
Loira
Londýn
Lužická Nisa
Lubomír Holeček
Lubomír Zajíček
Lucerna (divadelní hra)
Lucerna (film, 1938)
Lucerna (film, 1967)
Lucerna (opera)
Lucká válka
Ludvík XII.
Lu Č’ (malíř)
Městské okresy v Německu
Mšené-lázně
M3 Half-track
M3 Scout Car
M5 Stuart
Maďarština
Maďarská revoluce 1848–1849
Maďarské království
Maďarsko
Magdalena Jetelová
Mariánské Lázně
Marie Terezie
Marie Tudorovna (1496 - 1533)
Markéta Habsburská (1480–1530)
Marna
Martin Kratochvíl
Maryla
Maryla (Ambros)
Maximilián I. Habsburský
Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary
Mezinárodní měnový fond
Mezivládní panel pro změnu klimatu
Mezi proudy
Michal Prokop
Michal Vitanovský
Mikoláš Aleš
Milan Buben
Milavče
Miroslava Besserová
Miroslav Jindra
Miroslav Machotka
Mk VIII Challenger
Mnetěš
Mnichovská dohoda
Mongolština
Morava
Motto
Myrna Loy
Nápověda:Úvod
Nápověda:Úvod pro nováčky
Nápověda:Obsah
Národní fronta Čechů a Slováků
Národní hnutí pracující mládeže
Národní hymna
Národní knihovna České republiky
Němčina
Němci
Německá demokratická republika
Německá okupace Čech, Moravy a Slezska
Německo
Německo-polská státní hranice
Naše řeč
Nacistické Německo
Nadace Wikimedia
Nagasaki
Nejlepší léta našeho života
Neklan
New York
Nobelova cena za chemii
Nobelova cena za fyziku
Nobelova cena za fyziologii a lékařství
Nobelova cena za literaturu
Nobelova cena za mír
Norimberský proces
Normalizace
Norsko
Novorossijsk
Obec sokolská v odboji
Obléhání Dunkerque (1944–1945)
Obléhání Tobrúku
Obléhání Tobruku
Obrana národa
Odborové hnutí
Oldřich (kníže)
Oldřich Dočekal
Oldřich Dudek
Oldřich Machač
Oldřich Svojanovský
Olympijské hry
Opatovický klášter
Opera
Operace Anthropoid
Operace Carbon
Operace Exporter
Operace Spelter
Operace Tetřev
Operace Wolfram
Opyš (Pražská plošina)
Organizace spojených národů
Ostravská operace
Osvobození Československa
Osvobození západních a jihozápadních Čech americkou armádou
Otec (divadelní hra, Jirásek)
Ottovo nakladatelství
O Křesomyslu a Horymírovi
Předlitavsko
Předměstí
Přemysl Oráč
Přimda (hrad)
Paříž
Pagekon obří
Palestina
Palestinská autonomie
Památková rezervace
Památková rezervace (Česko)
Památková rezervace (Slovensko)
Památková zóna
Pandemie covidu-19
Pandemie covidu-19 v Česku
Panoráma
Papež
Parlament
Partyzánská brigáda Mistr Jan Hus
Partyzánský pluk Ludvíka Svobody
Paul Hindemith
Pavel Šremer
Pavel Brümer
Pavel Bratinka
Pavel Frýbort
Pavel Lohonka
Percy Williams Bridgman
Petiční výbor Věrni zůstaneme
Petr Hannig
Petr Moos
Petr Směja
Petr Vronský
Piccadilly
Pilot
Ploutvonožci
Plukovník
Poddanství
Podkarpatská Rus
Polština
Politické ústředí
Polsko
Pomlčková válka
Poprava stětím
Portál:Aktuality
Portál:Doprava
Portál:Druhá světová válka
Portál:Geografie
Portál:Historie
Portál:Kultura
Portál:Lidé
Portál:Literatura
Portál:Náboženství
Portál:Obsah
Portál:Příroda
Portál:Sport
Portugalsko
Posádka
Pověst
Právo útrpné
Pražské ghetto
Pražské jaro
Pražské jaro (festival)
Pražské povstání
Pražský hrad
Praha
Praotec Čech
Pravda vítězí
Prevét
Prezident Finska
Prokop Maxa
Protektorát Čechy a Morava
Proti všem
Proti všem (film)
Prozatímní ústava
Prozatímní česko-slovenská vláda
Prozatímní Národní shromáždění republiky Československé
Prozatímní státní zřízení
Pruské Slezsko
První československý samostatný stíhací letecký pluk
První exilová vláda Jana Šrámka
První italská válka
První republika
První vídeňská arbitráž
První vláda Augustina Vološina
První vláda Jozefa Tisa
První vláda Rudolfa Berana
První vláda Zdeňka Fierlingera
Psohlavci
Psohlavci (opera)
Q1157931
Q1157931#identifiers
Q1157931#identifiers|Editovat na Wikidatech
Q3491167
Q3491167#identifiers
Q3491167#identifiers|Editovat na Wikidatech
Růžena Děcká
Růžena Nasková
Růžový palouček
Rada tří
Radek Tomášek
Radka Fidlerová
Rakousko-Uhersko
Ratihabice
Referendum
Reinhard Heydrich
René Přibil
Renesanční architektura
Republiky v Československu
Revoluční odborové hnutí
Robotní patent (1775)
Rok
Rokycany
Ropná skvrna
Ruština
Rudá armáda
Rudolf Hrušínský mladší
Rudolf Viest
Rumunština
Rusko
Rytíř
Sýrie
Sakrální stavba
Sametová revoluce
Santo Domingo
SARS-CoV-2
Sasko
Sergěj Ingr
Sergej Adamovič Kovaljov
Seznam československých parašutistů v boji proti nacismu
Seznam římských králů
Seznam exilových vlád Československa
Seznam forem vlády
Seznam světového dědictví v Africe#Etiopie
Seznam vlád Československa
Sherman Firefly
Sibylina proroctví
Silvestr
Skřipec
Skotsko
Slezská kuchyně
Slovenština
Slovenská republika (1939–1945)
Slovenská socialistická republika
Slovenská země (1938–1939)
Slovenské povstalecké letectvo
Slovenský štát
Slovensko
Smrt fašismu (partyzánská jednotka)
Soubor:Ales golem.jpg
Soubor:Berlinermauer.jpg
Soubor:Brno, Semilasso, 2. Beatfest, Martin Kratochvíl.jpg
Soubor:Cerny-Jirasek.jpg
Soubor:Dalibor-ve-vezi.jpg
Soubor:DanielaKolarova.jpg
Soubor:Edvard Beneš.jpg
Soubor:England Region - London.svg
Soubor:Eva Romanová and Pavel Roman 1965 (cropped) - Romanova.jpg
Soubor:Flag of the Czech Republic.svg
Soubor:Goldflam 2010.jpg
Soubor:Hana Zagorová - Show Jana Krause (30. 5. 2014).png
Soubor:Havířov, kostel svaté Anny - památník v areálu kostela (2).JPG
Soubor:HonzaNedved.JPG
Soubor:Horymýr - O. Cihelka.jpg
Soubor:Jan Šrámek.jpg
Soubor:Jan Kodeš.JPG
Soubor:Jan Vilímek - Alois Jirásek.jpg
Soubor:Josef Mathauser - Kníže Krok s dcerami (Kazi, Teta, Libuse).jpg
Soubor:Josef Mathauser - Praotec Čech na hoře Říp.jpg
Soubor:La Panne Belgie 1945.jpg
Soubor:Lesser coat of arms of Czechoslovakia.svg
Soubor:Medium coat of arms of Czechoslovakia (1918-1938 and 1945-1961).svg
Soubor:Michal Prokop.jpg
Soubor:Middle coat of arms of Czechoslovakia.svg
Soubor:MikolasAles Bivoj.PNG
Soubor:Nagasakibomb.jpg
Soubor:Oldřich Dudek 2013.JPG
Soubor:Petr Hannig 2015.JPG
Soubor:Rudolf Hrušinský mladší (2).JPG
Soubor:Stare povesti ceske 1932.jpg
Soubor:Thilafushi1.jpg
Soubor:Věnceslav Černý - Ctirad a Šárka.jpg
Soubor:VHarapes.JPG
Soubor:Vladimír Merta (2017).jpg
Soubor:Wiki letter w.svg
Souborný katalog České republiky
Sovětský svaz
Speciální:Co odkazuje na/Památková rezervace
Speciální:Kategorie
Speciální:Nové stránky
Speciální:Statistika
Speciální:Zdroje knih/80-00-01213-8
Speciální:Zdroje knih/80-206-0247-X
Speciální:Zdroje knih/80-246-1027-2
Speciální:Zdroje knih/80-246-1210-0
Speciální:Zdroje knih/80-85899-24-8
Speciální:Zdroje knih/80-86182-69-X
Speciální:Zdroje knih/978-80-243-3664-0
Speciální:Zdroje knih/978-80-7277-415-9
Speciální:Zdroje knih/978-80-7308-254-3
Speciální:Zdroje knih/978-80-7360-796-8
Speciální:Zdroje knih/978-9639241084
Spojené království
Spojené státy americké
Spojenci (druhá světová válka)
Společnost národů
Srážka vlaků u Milavčí
Státní rada Československá
Státní znaky Československa
Střední Evropa
Střední východ
Středoevropská univerzita
Středozemní moře
Střetnutí u Coulommiers
Střetnutí u La Ferté sous Jouarre
Stanislav Motl
Staré letopisy české
Staré pověsti české
Staré pověsti české/O Daliborovi z Kozojed
Staroměstský orloj
Sudety
Sulejman I.
Světskost
Svatá říše římská
Svatý kopeček (přírodní rezervace)
Svatopluk I.
Třetí Československá republika
Třetí Francouzská republika
Třetí vláda Augustina Vološina
Třetí vláda Jozefa Tisa
Tři konšelé
Tři králové (protinacistický odboj)
Temno (film)
Temno (román)
Tenochtitlán
Terry Cooper
Teta (mytologie)
Thilafushi
Tigrajská lidově osvobozenecká fronta
Tobruk
Tokijský proces
Tokio
Tomáš Linka
Tony Esposito (lední hokejista)
Ukrajina
Ukrajinská sovětská socialistická republika
UNESCO
Universal carrier
Univerzita Palackého v Olomouci
Václav IV.
Václav Trojan
Václav Vydra (1876)
Východní fronta (druhá světová válka)
Východní Germáni
Věnceslav Černý
Vakcína proti covidu-19
Valné shromáždění OSN
Velké okresní město
Vichy
Virtual International Authority File
Vital Šyšov
Vláda Štefana Tisa
Vláda Aloise Eliáše
Vláda Andreje Bródyho
Vláda Júlia Révaye
Vláda Jaroslava Krejčího
Vláda Jozefa Siváka
Vláda Karola Sidora
Vláda Richarda Bienerta
Vláda Vojtecha Tuky
Vladimíra Čerepková
Vladimír Just
Vladimír Merta
Vladimír Petlák
Vladimír Veit
Vladislav Jagellonský
Vlastenský slovník historický/Dalibor
Vlastimil Harapes
Vojenský hřbitov Adinkerke
Vojenský historický ústav Praha
Vojnarka (divadelní hra)
Vojnarka (film, 1936)
Vojnarka (opera)
Volba prezidenta Československé republiky#Volba prezidenta 19. června 1946
Volyňští Češi
Vratislav I. z Pernštejna
Vyšehrad
Vznik Československa
Vzpoura kutnohorských havířů (1496)
Wendell Meredith Stanley
Wiki
Wikicitáty:Hlavní strana
Wikidata:Hlavní strana
Wikiknihy:Hlavní strana
Wikimedia Česká republika
Wikimedia Commons
Wikipedie:Údržba
Wikipedie:Časté chyby
Wikipedie:Často kladené otázky
Wikipedie:Článek
Wikipedie:Článek týdne
Wikipedie:Článek týdne/2021
Wikipedie:Citování Wikipedie
Wikipedie:Dobré články
Wikipedie:Dobré články#Portály
Wikipedie:Kontakt
Wikipedie:Název článku
Wikipedie:Nejlepší články
Wikipedie:Obrázek týdne
Wikipedie:Obrázek týdne/2021
Wikipedie:Ověřitelnost
Wikipedie:Pahýl
Wikipedie:Požadované články
Wikipedie:Pod lípou
Wikipedie:Portál Wikipedie
Wikipedie:Potřebuji pomoc
Wikipedie:Průvodce
Wikipedie:Rozcestníky
Wikipedie:Seznam jazyků Wikipedie
Wikipedie:Velvyslanectví
Wikipedie:Vybraná výročí dne/srpen
Wikipedie:WikiProjekt Kvalita/Články k rozšíření
Wikipedie:Zajímavosti
Wikipedie:Zajímavosti/2021
Wikipedie:Zdroje informací
Wikislovník:Hlavní strana
Wikiverzita:Hlavní strana
Wikizdroje:Hlavní strana
Wikizprávy:Hlavní strana
William Wyler
Winston Churchill
WorldCat
Zákon o nezávislosti Indie
Zákon o obnovení univerzity v Olomouci
Zákon o zřízení samostatného státu československého
Zánik Československa
Západní fronta (druhá světová válka)
Západní Slované
Západokarpatská operace
Zahajovací koncert Pražského jara
Zakarpatská oblast
Zdeněk Štěpánek
Zdeněk Nejedlý
Zdeněk Volný
Země Koruny svatoštěpánské
Zemské desky
Zemský okres Zhořelec
Zemský soud
Zgorzelec
Zikmund Habsburský
Zpravodajská brigáda




Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok.
Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.

Your browser doesn’t support the object tag.

www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk