A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
Ministerstvo trestů[1][2] (čínsky v českém přepisu sing-pu, pchin-jinem xíngbù, znaky 刑部) či ministerstvo spravedlnosti[3] byl v Číně od 6. do 19. století jeden z ústředních úřadů státní správy čínských států, jmenovitě říší Suej a Tchang, států období pěti dynastií, říší Sung, Liao, Ťin, Jüan, Ming a Čching.
Dohlíželo nad výkonem spravedlnosti v říši. Původně bylo částí kanceláře šang-šu, v říši Jüan a rané Ming (ve 13. a 14. století) náleželo pod kancelář čung-šu. Od roku 1380 se osamostatnilo a přímo podléhalo císaři.
Historie
Ministerstvo vzniklo v říši Suej jako jeden ze šesti funkčních oddílů kanceláře šang-šu, součástí kanceláře šang-šu bylo i za pěti dynastií a v říši Sung. Po splynutí „tří kanceláří“ san-šeng (čung-šu šeng, men-sia šeng a šang-šu šeng) bylo říši Jüan a zprvu i v říši Ming částí kanceláře čung-šu. Roku 1380 byla kancelář čung-šu zrušena a ministerstva, včetně ministerstva trestů, se osamostatnila a nadále byla přímo podřízena císaři.[4]
Zodpovídalo za výkon spravedlnosti, dohlíželo nad soudy a věznicemi. Úzce spolupracovalo s cenzorátem a velkým soudním dvorem ta-li s’. Za jižní Sung bylo občas slučováno s ministerstvem prací, také v říši Jüan bylo v letech 1260–1276 spojováno s ministerstvy vojenství a prací.[4]
V čele stál ministr šang-šu (čínsky pchin-jinem shàngshū, znaky 尚書), který měl za Tchangů hlavní třetí hodnost (v systému devíti hodností), vedlejší druhou za Sungů, hlavní třetí za Ťinů, Jüan a do 1380 Mingů, hlavní druhou po 1380 za Mingů a Čchingů, vedlejší první za Čchingů po 1720.[4] Pomáhali mu dva náměstci ministra š'-lang (čínsky pchin-jinem shìláng, znaky 侍郎).[5]
Dělilo se na odbory (司, s’). V čele odboru stál ředitel lang-čung (郞中). Za Suejů a Tchangů se skládalo ze čtyř odborů:
- soudní administrace (刑部司, sing-pu-s’);[4]
- kriminální soudní (都官司, tu-kuan-s’, v mingském období do roku 1390 都官部, tu-kuan-pu), dozíral na válečné zajatce a odsouzené zločince;[6]
- revizí (比部司, pi-pu-s’), prováděl revize účtů státních úřadů a vyšetřování provinivších se úředníků;[7]
- bran (司門司, s’-men-s’), zodpovídal za kontrolu pohybu skrze brány hlavního města a rovněž skrze přístavy a další vstupy do země.[8]
V říších Liao, Ťin a Jüan byly odbory zrušeny, za Mingů obnoveny, ale roku 1390 proběhla reorganizace ministerstva podle teritoriálního principu. Poté se dělilo na třináct odborů, pro každou provincii jeden.[4]
Kromě ministerstva v hlavním městě říše (Nankingu, od roku 1421 Pekingu), existovalo v mingské době i paralelní ministerstvo vojenství ve vedlejším hlavním městě (v letech 1402–1421 Pekingu, od 1421 v Nankingu).[9] Ministerstvo ve vedlejší metropoli mělo stejnou strukturu, avšak méně úředníků,[9] Jeho pravomoc se vztahovala na vedlejší metropoli a metropolitní oblast.[10] Nankingské (vedlejší) ministerstvo trestů kromě toho potvrzovalo tresty z jižních provincií. Za císaře Jung-le († 1424) nesmělo vynášet tresty smrti bez souhlasu pekingského ministerstva, od vlády císaře Süan-te (1425–1435) rozsudky smrti vynesené ministerstvem kontroloval pouze nankingský velký soudní dvůr (ta-li s’) a na pekingské ministerstvo se pouze následně posílalo hlášení.[11]
Odkazy
Reference
- ↑ XU, Shu’an; OLIVOVÁ, Lucie. Vývoj správního systému v Číně. Praha: Karolinum, 2000. 110 s. ISBN 80-246-0093-5.
- ↑ FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Překlad Marin Hála, Jana Hollanová, Olga Lomová. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. 656 s. ISBN 80-7106-249-9. S. 133.
- ↑ KAMENAROVIČ, Ivan P. Klasická Čína. Překlad Anna Hánová. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 282 s. ISBN 80-7106-397-5. S. 81.
- ↑ a b c d e HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. Stanford, California: Stanford University Press, 1985. 676 s. ISBN 0-8047-1193-3. S. 245.
- ↑ Hucker (1985), s. 427.
- ↑ Hucker (1985), s. 540.
- ↑ Hucker (1985), s. 376.
- ↑ Hucker (1985), s. 453.
- ↑ a b FANG, Jun. China's Second Capital – Nanjing under the Ming, 1368-1644. 1. vyd. Abingdon, Oxon: Routledge, 2014. ISBN 9780415855259. S. 32 a 45. (anglicky) .
- ↑ Fang, s. 47.
- ↑ Fang, s. 48.
Literatura
- HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. Stanford, California: Stanford University Press, 1985. 676 s. ISBN 0-8047-1193-3.
- KAMENAROVIČ, Ivan P. Klasická Čína. Překlad Anna Hánová. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 282 s. ISBN 80-7106-397-5.
- РЫБАКОВ, Вячеслав. Танская бюрократия. Часть 1: Генезис и структура. 1. vyd. Санкт-Петербург: Петербургское Востоковедение, 2009. 512 s. (Orientalia). ISBN 978-5-85803-405-6. (rusky)
- XU, Shu’an; OLIVOVÁ, Lucie. Vývoj správního systému v Číně. Praha: Karolinum, 2000. 110 s. ISBN 80-246-0093-5.
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.
Antropológia
Aplikované vedy
Bibliometria
Dejiny vedy
Encyklopédie
Filozofia vedy
Forenzné vedy
Humanitné vedy
Knižničná veda
Kryogenika
Kryptológia
Kulturológia
Literárna veda
Medzidisciplinárne oblasti
Metódy kvantitatívnej analýzy
Metavedy
Metodika
Text je dostupný za podmienok Creative
Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších
podmienok.
Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky
použitia.
www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk