Metro v Kyjevě
Logo ve tvaru písmene M
Koláž stanic Kyjevského metra Zleva doprava počínaje prvním obrázkem nahoře: stanice Universytet, Vokzalna, Zoloti vorota, výstup z stanice Universytet, Teatralna, Syrec, Lybidska, Kyjevský Metromost, Vasylkivska, Boryspilska a Červonyj chutir
Základní informace
Stát	Ukrajina Ukrajina
Město	Kyjev
Provozovatel	KP Kyjevské metro
Délka sítě	67,5 km
Počet linek	3 v provozu
Počet stanic	52
Datum otevření	6. prosince 1960 (Svjatošynsko-Brovarska)
Poslední rozšíření	6. listopadu 2013 (Obolonsko-Teremkivska)
Linky	(a budovaná )
Parametry
Typ metra	klasické metro sovětského typu
Rozchod koleje	1524 mm
Přívod proudu	Napájecí kolejnicí – spodní odběr
Napětí	max. 825 V
Vozy a zázemí
Nasazené typy vozů	Soupravy 81–717/714 a varianty Soupravy 81-740/741 E Soupravy 81-760/761 Ež Soupravy 81-765/766/767 Em Soupravy 81-7021/7022
Počet vozů	821
Depa	Darnycja Charkivske Oboloň
Mapa sítě
Externí odkazy
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tento článek nebo jeho část potřebuje stylistické (slohové) úpravy.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Inspiraci můžete hledat v radách na stránkách Encyklopedický styl a Vzhled a styl, případně na diskusní stránce článku.

---

Komentář: článek by bylo potřeba jazykově zkorigovat, zůstaly tam ukrainismy a jiné podivnosti ("Při stavbě stanice ... bylo objeveno starověké ruské panství", "V 90. letech 20. století se kyjevské metro spíše zabývalo výstavbou nových úseků metra", "cena jízdného stoupala až do 20 000 karbovanců")

Metro v Kyjevě (ukrajinsky Київський метрополітен, Kyjivskyj metropoliten) tvoří systém tří linek podzemní dráhy pod Kyjevem, hlavním městem Ukrajiny. Jedná se o tzv. „těžké“ metro sovětského typu. V roce 2018 denně přepravilo okolo 1,4 milionu lidí.^[1] Jedná se o nejstarší systém svého druhu v zemi a třetí v bývalém Sovětském svazu. V provozu je kyjevské metro od roku 1960 a do roku 1991 neslo název Metropoliten imeni V. I. Lenina (метрополітен імені В. І. Леніна).^[2] Provozovatelem dráhy i drážní dopravy na ní je KP Kyjevské metro.

Metro má v současné době tři linky značené názvem a barvami: Svjatošynsko-Brovarska (červená), Obolonsko-Teremkivska (modrá) a Syrecko-Pečerska (zelená). Budoucí linka Podilsko-Vyhurivska, která má mít oranžovou barvu, se začala stavět v roce 1993. Dohromady síť měří 67,5 km a soupravy zastavují v 52 stanicích. Linky metra překračují na třech místech řeku Dněpr na mostech. Svjatošynsko-Brovarska obsahuje i 6 km trati, které vedou nad povrchem.^[3]

Konstrukce

Kyjevské metro je tzv. „těžké“ metro sovětského typu, budované se snahou o dosažení co nejvyšší přepravní kapacity. Většina úseků metra je vedena pod povrchem, pouze některé úseky na okraji sítě jsou povrchové či nadzemní. Jednotlivé linky metra se nekříží přímo, ale v různých úrovních; vlaky mezi nimi mohou přejíždět pomocí manipulačních spojek, cestující přecházejí přestupními chodbami.^[4]

Typologicky patří síť metra k převážně radiálnímu typu.

Podobně jako i v jiných městech bývalého východního bloku jej tvoří tři linky uspořádané tak, že v centru města tvoří přestupní trojúhelník. Úseky pod centrální částí města jsou hluboko založené, aby byly v případě války využitelné jako protiatomové kryty pro civilní obyvatelstvo.^[5]

Linky překonávají Dněpr metromosty, zatímco linka Svjatošynsko-Brovarska zůstává po překonání Dněpru na povrchu, Syrecko-Pečerska poté zase míří pod zem.^[3]

Linkové vedení

Síť obsahuje tři linky o délce 67,5 km (celkem 69,6 km –⁠ z toho 6 km vede nad povrchem), na kterých se nachází 52 stanic.^[6][1]

Každá linka má svou vlastní trať, v žádném úseku není vedeno více linek. Přestup mezi nimi je možný v šesti stanicích: Teatralna, Chreščatyk, Majdan Nezaležnosti, Plošča Ukrajinskych Herojiv, Palac sportu a Zoloti vorota, které tvoří vrcholy „přestupního trojúhelníku“ pod centrem města. Přestupní stanice nemají jednotné názvy jako například v Moskvě či v Praze, nýbrž má každá svůj vlastní název, například Zoloti vorota, dle Zlaté brány, která se nachází v okolí stanice. Soupravy mohou přejíždět mezi všemi linkami – to se používalo hlavně v časech, kdy některé linky neměly vlastní depo.

Č.	Název	Otevřeno	Délka	Počet stanic
	Svjatošynsko-Brovarska (ukrajinsky Святошинсько-Броварська)	1960	22,7 km	18
	Obolonsko-Teremkivska (Оболонсько-Теремківська лінія)	1976	21,0 km	18
	Syrecko-Pečerska (Сирецько-Печерська)	1989	23,8 km	16
Celkem			67,5 km	52
Č.	Název plánované linky	Otevření	Délka	Počet stanic
	Podilsko-Vyhurivska (Подільсько-Вигурівська)	po roce 2025	~16	16–18
	Livoberežna (Лівобережна)	není známo	~11,5	12–13
	Vyšhorodsko-Darnycka (Вишгородсько-Дарницька)	není známo po roce ~2037		16
Celkem			~27,5 km	~44

Svjatošynsko-Brovarska –⁠ M1

Linka Svjatošynsko-Brovarska vede z Akademmistečka do Lisového masyvu a je označena červenou barvou. Na trati se nachází 18 stanic, celková délka je 22,7 km.^[3] Výstavba první části trasy byla zahájena v roce 1949, otevřena byla 6. prosince 1968. Tento úsek vedl mezi stanicí Dnipro a Vokzalna. Linka později překonala řeku Dněpr metromostem a dále na východ vedla na povrchu. Linka se také rozšiřovala na západ do čtvrtí Šuljavka a Svjatošyn. Poslední rozšíření bylo do stanice Akademmistečko v roce 2003.^[7]

Obolonsko-Teremkivska – M2

Linka Obolonsko-Teremkivska vede ze sídliště Oboloň do sídliště Teremky a je označena modrou barvou. Na trati se nachází 18 stanic, celková délka je 21 km.^[8] Dříve se linka nazývala Kurenivsko-Červonoarmijska, byla však přejmenována, protože původní název neodrážel skutečnou trasu linky. Výstavba první části trasy byla zahájena v roce 1971, otevřena byla 17. prosince 1976. Tento úsek vedl mezi stanicí Majdan Nezaležnosti a Kontraktova plošča. Linka se později rozšiřovala na sever do sídliště Oboloň. Linka se také rozšiřovala na východ do čtvrtí Holosijiv a Teremky. Poslední rozšíření bylo do stanice Teremky v roce 2013.

Syrecko-Pečerska – M3

Linka Syrecko-Pečerska vede ze sídliště Syrec do Červeného chutiru a je označena zelenou barvou. Na trati se nachází 16 stanic, celková délka je 23,8 km.^[9] Výstavba první části trasy byla zahájena v roce 1981, otevřena byla 31. prosince 1989. Tento úsek vedl mezi stanicí Zoloti vorota a Klovska. Linka se později rozšiřovala na sever do sídliště Syrec. Linka se také rozšiřovala na jihovýchod do čtvrtí Osokorky a Charkivskyj masyv. Poslední rozšíření bylo do stanice Červonyj chutir v roce 2008.

Historie

Návrhy a plány

V Kyjevě se myšlenka podzemní dráhy poprvé objevila v roce 1884. Projekt počítal s podzemní tratí od břehu Dněpru přes Poštovní náměstí až po čtvrť Bessarabka. Zastupitelé vedení města však tento projekt odmítli.^[10][11]

Druhý plán na vytvoření systému rychlé dopravy pod městem se datoval k roku 1916, tehdy americko-ruská obchodní společnost plánovala shromáždit velkou sumu finančních prostředků a vytvořit ještě v carském Rusku podzemní dráhu.^[11] Ve svém úsilí pokračovala i po rozpadu země v krátkém období, kdy byla Ukrajina nezávislá. Celý plán byl odmítnut po přičlenění Ukrajiny do Sovětského svazu.^[10]

V sovětských dobách se začaly první projekty metra objevovat už před druhou světovou válkou, a to ve spolupráci s experty z Moskvy.^[10] Dva roky po přesunutí hlavního města Ukrajiny z Charkova do Kyjeva předsednictví místního sovětu zpracovalo analýzu výstavby metra, které se mělo stát součástí přestavby města na moderní metropoli USSR. Přestože již realizaci na konci 30. let nestálo téměř nic v cestě, celý projekt musel být vzhledem k válečným událostem zrušen.^[10][7]

Výzkum a výstavba

Po válce bylo město zničené a muselo být opraveno a přebudováno. Dne 5. srpna 1944 bylo usnesením Rady lidových komisařů SSSR příslušným institucím nařízeno zahájit průzkumné práce, vypracovat technický projekt a celkový odhad ceny. Lidový komisariát financí SSSR přidělil projektu průzkumných prací jeden milion rublů z rezervního fondu Rady lidových komisařů.^[10]

V roce 1949 byl vytvořen Kyjivmetrobud v čele s Pylypem Kuzminem. Aby bylo možné určit směr první trasy, odborníci analyzovali intenzitu dopravy obyvatel Kyjeva jak na centrálních komunikacích města, tak i na ulicích vzdálených od centra.^[7][10] Tato analýza tvořila základ mapy toků cestujících v Kyjevě, která naznačovala, odkud a kam by měla vést trasa metra a kde přesně stavět stanice. Teprve poté zahájili projektové práce.^[10]

S výstavbou podzemní dráhy se začalo v srpnu 1949, a to v úseku mezi stanicemi Dnipro a Arsenalna, ale už od počátku stavbu provázely komplikace, například svérázná topografie území, propady, které odplavily podzemní vrstvy půdy a další projektem nepředvídané potíže. Ty měly značný vliv na zpoždění harmonogramu prací.^[10][7][12]

Počátkem roku 1958 byla vyhlášena soutěž o nejlepší projekty stanic a byla vytvořena komise pro posouzení soutěžních prací. V červenci téhož roku byla zahájena výstava kolektivních projektů, kde bylo představeno 80 prací, ty byly ztělesněny do stanic Dnipro, Arsenalna, Chreščatyk, Universytet a Vokzalna.^[10]

Otevření a rozvoj první linky

Dne 6. listopadu 1960 byl 5,2 km dlouhý první úsek slavnostně otevřen.^[7] Nejstarší stanice jsou dnes součástí linky spojující východ města se západem známé jako Svjatošynsko-Brovarska.

U stanice Dnipro se nacházelo provizorní depo, které bylo propojeno se stanicí metra točnou, jež se nacházela pod druhým nástupištěm stanice. Souprava se na točně otočila a následně byla vyvezena nahoru do stanice.^[10][7] Linka byla obsluhována třívozovými vlaky s vozy typu D vyrobenými Mytiščinským strojírenským závodem. Soupravy přijely do železniční stanice Darnycja, kdy poté byly speciálními tramvajovými vozíky dopraveny do depa Dnipro.^[13]

Další úsek linky byl otevřen roku 1963. Úsek obsahoval dvě nové stanice, Politechničnyj instytut a Zavod Bilšovyk.^[13][12]

Roku 1965 linka překročila řeku Dněpr metromostem směrem do nových sídlišť na východě.^[12] Mezi stanicemi Livoberežna a Darnycja bylo otevřené oficiální depo linky, TČ-Darnycja, výhodou depa byla blízkost železniční stanice Kyjiv-Dniprovskyj. V roce 1968 následovalo další prodloužení do stanice Komsomolska.^[13]

V roce 1969 metro převzalo nové soupravy typu E za výměnu dodání souprav typu D do Petrohradu. Metro obsluhovaly soupravy typu E a Ež.^[13]

V roce 1971 se prodloužila trať směrem na západ, úsek obsahoval tři nové stanice, Žovtneva, Nyvky a Svjatošyno.^[14]

Dne 5. prosince 1979 byla otevřena nejvýchodnější stanice metra Pionerska.^[15]

Druhá linka

V roce 1971 se začala budovat i druhá, severojižní linka známá pod názvem Kurenivsko-Červonoarmijska (dnes Obolonsko-Teremkivska).^[16] Původní název „Kurenivsko-Červonoarmijska“ neodrážel skutečnou trasu, ale původní projekt linky. V polovině 60. let stavební plány počítaly s výstavbou linky ve směru Kurenivka do dnešní oblasti v okolí stanice metra Tarasa Ševčenka.^[17][18] Ale kvůli plánům výstavby sídliště Oboloň bylo rozhodnuto vést metro na toto sídliště.^[18]

Nový úsek mezi stanicemi Kalininova plošča, Poštova plošča a Červona plošča byl hloubený, tudíž i proto bylo zbouráno mnoho historických budov v Podilu. Při stavbě stanice Červona plošča v létě roku 1972 bylo objeveno starověké ruské panství, kvůli tomu se výstavba výrazně zpomalila.^[19]

První úsek druhé linky byl otevřen 17. prosince 1976.^[18]

Dne 19. prosince 1980 bylo otevřeno prodloužení směrem na sever, úsek obsahoval tři nové stanice, Tarasa Ševčenka, Petrivka a Prospekt Kornyjčuka^[20] a roku 1982 dále na sever do stanic Minska a Herojiv Dnipra.^[7] V letech 1981 a 1984 proběhlo také prodloužení jihozápadním směrem do stanic Plošča Lva Tolstoho, Respublykanskyj sadion, Červonoarmijska a Dzeržynska.^[13] Poté se výstavba na jihozápad zastavila z důvodu obtížného průchodu pod řekou Lybiď.^[7]

Na severu se otevřelo nové depo TČ-Oboloň,^[7][13] které už disponovalo novějšími soupravami typu 81-71. Do otevření depa se soupravy na druhou linku dostávaly přes kolejovou spojku z první linky.^[13]

Třetí linka

Stávající dvě linky na konci 80. let doplnila ještě třetí, Syrecko-Pečerska.^[7][13] Stavební práce na prvním úseku započaly v roce 1981, první tři stanice byly dokončeny po osmi letech. Byly to stanice Zoloti Vorota, Palac Sportu a Mečnikova.^[7] Při výstavbě stanice Zoloti Vorota musela být postavena i nová přestupní stanice na první lince, a to stanice Teatralna otevřená v roce 1987, jež se po otevření linky stala přestupní.^[21] Tyto stanice byly také poslední otevřené v rámci začlenění Ukrajiny do Sovětského svazu.^[22]

I přes rozpad Sovětského svazu a vyhlášení nezávislosti Ukrajiny výstavba pokračovala rychle. Pět dní po nezávislosti, 30. prosince 1991, se otevřel prodloužený úsek s dvěma stanicemi, Družby narodiv a Vydubyči.^[13] Již v roce 1992 byl otevřen další úsek, který překonával Dněpr přes Pivděnnyj most a přidal další dvě stanice Slavutyč a Osokorky.^[7][13]

Stanice Pečerska a Telyčka nebyly otevřeny při otevíráních svých úseků. Zatímco stanice Pečerska byla nakonec otevřena v roce 1997, práce na Telyčce se zastavily a stanicí se projíždí.^[23]

V roce 1994 byly uvedeny do provozu stanice Pozňaky a Charkivska.^[22] V roce 1996 se otevřela stanice Lukjanivska, jež rozšířila linku na sever.^[22] Mezi stanicemi Lukjanivska a Zoloti Vorota se nachází další nedokončená stanice, a to Lvivska Brama. Stanice nebyla dokončena z důvodu chybějící komplexní rekonstrukce Lvovského náměstí a nedostatku financí.^[13] Od té doby jsou práce na ní zastaveny.^[24]

Po rozpadu Sovětského svazu

Na podzim 2000 byla zahájena stavba úseku na první lince mezi stanicemi Žytomyrska a Akademmistečko.^[7] Dne 24. května 2003 byl úsek zprovozněn, jedná se zatím o poslední rozšíření nejstarší linky. V témže roce také do depa Darnycja přijely nové soupravy metra 81-717,5M/714,5M.

Dne 3. března 2000 byla na třetí lince otevřena stanice Dorohožyči^[7] a v roce 2004 stanice Syrec.^[13] 23. srpna 2005 byla trasa prodloužena na východě do stanice Boryspilska.^[13]

Dne 4. března 2007 byla mezi stanicemi Charkivska a Boryspilska otevřena stanice Vyrlycja.^[25] V témže roce začala rekonstrukce stanice Darnycja.

Dne 23. srpna 2007 bylo otevřeno třetí depo TČ-Charkivske a 23. května 2008 byla otevřena stanice Červonyj chutir, která se nachází nedaleko depa.^[13]

Dne 15. listopadu 2010 se na druhé lince otevřely tři nové stanice, Demijivska, Holosijivska a Vasylkivska. V roce 2011 byla otevřena 50. stanice kyjevského metra, a to Vystavkovyj centr.^[13][26] 25. října 2012 byla otevřena stanice Ipodrom.^[27] V novém úseku měly být otevřeny dvě stanice, ale stanice Teremky se otevřela až o rok později.^[28][29]

V roce 2014 byl na několik dní provoz metra v souvislosti s demonstracemi pod názvem Euromajdan přerušen. Oficiálním zdůvodněním bylo „riziko teroristické akce“. Provoz byl omezován postupně, nejprve byly uzavřeny centrální úseky pod historickým jádrem města a poté celá síť metra. Během pandemie koronaviru bylo metro zavřeno déle než dva měsíce,^[30] od 5. dubna bylo metro znovu otevřeno, ale pouze pro cestující se speciálními jízdenkami.^[31]

V roce 2022 po ruské invazi na Ukrajinu slouží metro obyvatelům města jako úkryt před bombardováním.^[32] Stanice metra jsou kvůli možnému bombardování a jejich použití jako úkrytu před ním otevřeny 24 hodin denně. Dne 24. února metro svůj provoz úplně zastavilo, později byla upravena jízdní doba metra od 8:00 do 19:00 hodin,^[33] od 26. února byly obnoveny úseky Šuljavska-Universytet, Syrec-Vydubyči (s výjimkou stanic Zoloti vorota, Palac sportu a Klovska), Slavutyč-Červonyj chutir a celá druhá linka (s výjimkou přestupních stanic).^[34] Až 4. dubna byl obnoven provoz přes Pivděnnyj most a 21. dubna byl obnoven provoz první linky na levém břehu Dněpru.^[35][36]

V září 2023 bylo v Kyjevě kvůli hrozbě zatopení tunelu uzavřeno šest stanic metra, úřady věc prošetřovaly, padala také politická obvinění a připravuje se rekonstrukce.

Výhledy do budoucnosti

V budoucnosti se počítá s vybudováním dalších linek: Podilsko-Vyhurivska (č. 4), Livoberežna (č. 5) a Vyšhorodsko-Darnycka (č. 6). Jejich otevření není stále jisté. Linka č. 4 má být otevřena po roce 2027.^[37] Linka č. 5 čeká na povolení pro výstavbu.^[38]

Svjatošynsko-Brovarska linka by se měla dále rozrůst do stanice Novobilyči společně s depem.^[39] Také je v plánu výstavba druhého vestibulu v stanici Vokzalna.^[40] V dubnu 2023 Kyjevská městská rada zřídila pracovní skupinu, která má vypracovat možné varianty dopravního spojení z stanice Lisova k památníku v Bykivni. Uvažuje se zejména o organizaci autobusové linky a o pokračování výstavby metra a tramvajové trati tímto směrem.^[41]

Obolonsko-Teremkivska se má rozšířit o dva úseky, první je prodloužení do stanice Odeska společně s depem Holosijivske a druhé rozšíření má být větev od stanice Ipodrom do stanic Avtovokzal Teremky a Vulycja Krejsera Avrova.^[39]

Syrecko-Pečerska linka by se měla také rozšířit, nejdříve otevřením nové sekce trati do stanic Mostycka a Varšavska.^[39][42] Po otevření stanice Mostycka vznikne větev, jež rozšíří linku do stanic Vynohradar a Maršala Hrečka společně s depem Vynohradar, plánované otevření úseku by mělo být v roce 2025, ale dokud nebude otevřena stanice Mostycka, tak se nebude otevřen ani úsek do stanice Maršala Hrečka.^{[39][42][43][44]} Provozovatel dráhy také plánuje otevření stanice Lvivska brama, kdy v roce 2022 vydal tendr na dostavbu stanice.^[45][46]

Architektura

První etapa metra, která se začala budovat v roce 1949, se měla stát jedním ze symbolů vítězství a triumfu Sovětského svazu v druhé světové válce.^[47] Etapa byla navržena ve stylu socialistického realismu, která po otevření v roce 1960 nezachovala většinu plánované výzdoby. Nejlépe byla zachována stanice Universytet, kde byla kvůli ideologickým změnám na počátku 90. let demontována pouze mramorová busta Lenina. Stanice první linky stále působí dojmem starého metra s bronzovými svícny, tkanými větracími mřížkami a vzory na podlaze.^[48] Druhá linka se stala památníkem hospodářství, proto zde dominují zjednodušené architektonické postupy trojlodních stanic a použití odolných materiálů. Navzdory tomu každá z stanic obsahuje své jedinečné architektonické prvky, například stanice Minska, jejíž klenbu zdobí fresková polychromovaná malba.^[11][48] Třetí linka má jako hlavní kritérium užitečnost a estetika. Navzdory tomu každá z stanic obsahuje své jedinečné architektonické prvky, například stanice Zoloti vorota, kterou zdobí mnoho mozaik, či stanice Zvirynecka, jejíž cihlově zděné pilíře jsou typické pro staré ruské chrámy.^[11][49]

Celková kompozice stanic metra byla v centru města řešena zabudováním výstupů metra do zastřešeného samostatného výstupu. Dále od centra se pak objevují zastřešené samostatné výstupy, či výstupy z budov. Na vstupy do stanic dále navazují vestibuly, umožňující i drobný obchod.^[11] Od počátku byl kladen důraz na to, aby vestibuly byly esteticky vyvážené. Plní totiž nejenom funkci přístupovou, ale v řadě případů se uplatňují i jako podchody (Slavutyč, Lybidska, Berestejska).

Vozový park

Celkový vozový park metra k roku 2019 je 821 vozů, z toho 803 vozů je v aktivním režimu.^[50] Celá síť je obsluhována třemi depy s názvy Darnycja, Charkivske a Oboloň.^[51]

Typy souprav

Linka Svjatošynsko-Brovarska používá nejstarší vozy v celé síti a to vozy typu E a varianty Ež a Em. Od roku 2019 linka převzala renovované vozy japonské výroby E-KM. ^[51] Linky Obolonsko-Teremkivska a Syrecko-Pečerska používají modernější soupravy série 81-71 (modifikace 81-70, 81-71.5M a Slavutyč).^[52][50][51]

Kyjevské metro má i speciální pracovní vozidla.^[53] Jedná se o vozidla údržby a opravy kolejí, přepravu zboží, mytí tunelů a jiných staveb, odstraňování sněhu na volných plochách a další nezbytné práce.^[54] Metro má také jednu muzejní soupravu typu D, která byla součástí zkušebního provozu v roce 1960.^[55]

Modernizace souprav

V 90. letech 20. století se kyjevské metro spíše zabývalo výstavbou nových úseků metra, nikoli modernizací staré infrastruktury. To se změnilo v roce 2001, zastarávající soupravy sovětského původu typu E a 81-71 se nahrazovaly modernizovanými vlaky – na jejich úpravách se podílela i Škoda Transportation^[52] a ZREPS (opravny vozů metra, specializují se hlavně na moskevské metro^[56]), nakonec však byla pořízena pouze jedna prototypová souprava. Nové vlaky jsou typu 81-70 z Krjukovského závodu (Kremenčucký rajón), historicky první vyrobené na Ukrajině.^[57] Na prvních vagonech se začalo pracovat již v roce 2003. Od roku 2010 se do dep dodaly nové modernizované soupravy.^[58][59][60]

Délka souprav

Vozy jsou spojeny po soupravách ty mohou být až pětivozové, protože stanice jsou stavěny pro pětivozové soupravy, pouze stanice Dnipro dokáže pojmout šestivozové soupravy, nástupiště stanice měří 124 metrů.^[23][61] Do budoucna se počítá na lince Podilsko-Vyhurivské a Livoberežna provoz šestivozových souprav.

Odbavovací systém

V Kyjevském metru se používají turnikety pro vstup i výstup ze stanice. Cestující otevírá turniket pomocí předplacené či platební karty, koupeného žetonu, nebo jízdenky s QR kódem.^[62] Jízdné je 8 hřiven a dá se koupit buď u turniketu (tzv. žluté turnikety), či u automatu.^[47][63] Průchod turniketem je povolen, když indikátor svítí zeleně, rám otočného turniketu se otáčí ručně.

Do budoucna se počítá s vybavením výstupních turniketů o validátory dopravních karet pro výpočet ceny cesty v závislosti na vzdálenosti.

Ceny jízdného

Při spuštění metra jízdné stálo 50 kopějek, ale po reformě rublu v roce 1961 se cena zlevnila na 5 kopějek, stejná cena zůstala až do rozpadu Sovětského svazu. Po nezávislosti Ukrajinu zasáhla hyperinflace, kdy cena jízdného stoupala až do 20 000 karbovanců. Po zavedení kopějek v roce 1996 se cena změnila na 20 kopějek. Poté se cena stále zvyšovala, kdy v roce 2000 jízdné stálo 50 kopějek, v roce 2015 stálo 4 hřivny a v roce 2018 již 8 hřiven.^[64][65]

Provoz

Metro jezdí od 6 hodin ráno až do půlnoci.^[65] Stanice jsou navrženy na provoz s pětivozovými soupravami, které jsou nasazovány na všechny tři linky. Maximální provozní rychlost v tunelech je 80 km/h, metro dosahuje průměrné rychlosti 42 km/h.^[23][66]

Intervaly mezi všemi třemi linkami ve špičce jsou tři minuty (od 7:00 až do 10:00 a od 17:00 až do 20:00), mimo špičky a víkendech a svátcích jezdí každých 5–10 minut.^[65]

Infrastruktura

Depa

Kyjevské metro má tři depa; Darnycja, otevřené v roce 1965 sloužící pro Svjatošynsko-Brovarskou linku, Oboloň, otevřené v roce 1988 sloužící pro Obolonsko-Teremkivskou linku a Charkivske, otevřené v roce 2007 sloužící pro Syrecko-Pečerskou linku.^[51] Do roku 2025 přibude depo Vynohradiv na Syrecko-Pečerské lince a depo Novobilyči na Svjatošynsko-Brovarské lince.^[67]

Eskalátory a výtahy

Eskalátory jsou základním zařízením metra, nezbytným pro fungování hlavně hluboce založených stanic. V kyjevském metru se nachází 122 eskalátorů.^[23] V podzemní dráze existují různé typy pohyblivých schodů.

U těch úseků metra, budovaných za dob socialismu, byly použity jednak delší, hlubinné, (ze staniční střední lodi do vestibulu u hluboko založených ražených stanic na všech linkách) sovětské výroby. Od roku 2004 se začaly instalovat nové eskalátory ukrajinské výroby, ty se nacházejí v stanicích Syrec, Lisova a Darnycja.^[68]

Nejdelší eskalátory kyjevského metra (102,4m) jsou ve stanici Arsenalna, která je zároveň nejhlubší stanice na světě.^[69][70]

Od roku 2005 byla věnována pozornost dostupnosti bezbarierového přístupu. K roku 2020 je pouze 13 z 53 stanic metra bezbarierových a celkově metro má 56 výtahů.^[71]

Pokrytí signálemeditovat | editovat zdroj

Dne 5. března 2020 operátoři Kyjivstar, Vodafone a Lifecell začali poskytovat služby 4G ve stanici metra Akademmistečko a v tunelu ke stanici Žytomyrska.^[72][73] Od 3. července 2020 byl internet rozšířen do dalších osmi stanic kyjevského metra a do tunelů mezi nimi. Jedná se o stanice Žytomyrska, Svjatošyn, Herojiv Dnipra, Minska, Oboloň, Syrec, Dorohožyči a Lukjanivska.^[74] Od prosince 2020 je připojení 4G dostupné ve všech stanicích metra.^[75]

Jazykeditovat | editovat zdroj

V Sovětském svazu bylo běžné, že na území převážně neruských oblastí byla právě ruština preferována jako sjednocovací jazyk. Jinak tomu však bylo právě v Kyjevě. Většina dokumentace k metru byla sice vyhotovena v ruštině, provoz metra však z pohledu cestujícího po svém otevření fungoval plně v ukrajinštině.^[76] K ukrajinským vznikly i alternativní názvy ruské, mezi oběma variantami se plynule přecházelo.

V 80. letech pak začala rusifikace, během níž docházelo k postupnému nahrazování ukrajinských názvů a hlášení ruskými.^[23] Tento proces se však zastavil v dobách perestrojky, zavedeny byly dvojjazyčné názvy i hlášení.^[23] Po rozpadu Sovětského svazu byla dokonce ruština vytlačena zcela.^[11]

V roce 2012 se objevily názvy přepsané do latinky a od května 2012 je hlášení dvojjazyčné v ukrajinštině a angličtině.^[11][23][77]

Přejmenovávání staniceditovat | editovat zdroj

Metro bylo budováno za doby Sovětského svazu, v té době se přejmenovala pouze jedna stanice, Majdan Nezaležnosti, jejíž původní název byl Plošča Kalinina a kvůli šedesátiletému výročí říjnové revoluce se náměstí i stanice metra přejmenovala na Plošča Žovtnevoji revoluciji. Krátce před rozpadem se 15. října 1990 přejmenovaly stanice Kontraktova plošča a Oboloň.

Po nezávislosti Ukrajiny se v 90. letech začaly přejmenovávat stanice metra, které měly něco společné s komunismem. 26. srpna 1991 byl Majdan Nezaležnosti první přejmenovanou stanicí. Později se přejmenovalo dalších devět stanic:

V roce 2011 se přejmenovala stanice Olimpijska (dříve Respublikanskyj Stadion) a v roce 2018 stanice Počajna (dříve Petrivka).

V roce 2022 dostala rada Kyjeva návrh na přejmenovaní pěti stanic, které jsou spojeny s Ruskem. Internetového hlasování se zúčastnilo přes 170 tisíc uživatelů a vybraly pro stanice názvy Bučanska (Berestejska), Botanična (Družby narodiv), Herojiv Ukrajiny (Herojiv Dnipra), Varšavska (Minska) a Vasyľa Stusa (Plošča Lva Tolstoho), rada odmítla návrh a odůvodnila, že hlasování bylo zvláštní a bez zásahu specialistů pro toponyma.^[78][79][80] V roce 2023 místostarosta Kyjeva potvrdil přejmenování stanic Plošča Lva Tolstoho na Plošča Ukrajinskych herojiv a stanice Družby narodiv na Zvirynecka.^[81][82][83]

Problémy metraeditovat | editovat zdroj

Zatímco v zemích západní Evropy je hlavním problémem vandalismus a graffiti, v Kyjevě jsou to spíše bezdomovci a alkoholici, kteří se objevují ve stanicích a způsobují zde znečištění.^[84] Monitorování kamerovým systémem bylo zavedeno teprve až z obav před možnými teroristickými útoky.

Tok cestujícícheditovat | editovat zdroj

Odkazyeditovat | editovat zdroj

Referenceeditovat | editovat zdroj

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Київський метрополітен na ukrajinské Wikipedii.

www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk