Matyáš Korvín
Uherský a chorvatský král, český spolukrál, moravský markrabě, titulární rakouský vévoda
Matyáš Korvín: Chronica Hungarorum (autor Johannes de Thurocz).
Doba vlády	1458–1490
Narození	24. února 1443 Kluž
Úmrtí	6. dubna 1490 (ve věku 47 let) Vídeň
Pohřben	Bazilika Nanebevzetí Panny Marie a Székesfehérvár
Předchůdce	Ladislav Pohrobek
Nástupce	Vladislav Jagellonský
Manželky	Alžběta Celjská (1455) Kateřina z Poděbrad (1461–1464) Beatrix Neapolská (1476–1490)
Potomci	Jánoš Korvín
Rod	Hunyadyové
Otec	János Hunyadi
Matka	Alžběta Szilágyiová
Podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Matyáš Korvín či Matyáš I., vlastním jménem Matyáš Hunyadi (maďarsky Hunyadi Mátyás, slovensky Matej Korvín, 23. února 1443 Kluž – 6. dubna 1490 Vídeň) byl uherský a chorvatský král, který vládl v letech 1458–1490. Roku 1469 byl částí českých a moravských stavů zvolen českým vzdorokrálem proti Jiřímu z Poděbrad; pozdější dohoda s Vladislavem Jagellonským (1479) znamenala, že si oba podrželi titul dědičného českého krále a rozdělili si pravomoci na základě zemském tak, že Vladislav vládl pouze v Čechách, Matyáš na Moravě a ve vedlejších zemích Koruny.

Ve své době byl jedním z nejmocnějších panovníků střední Evropy a Uhersko za jeho vlády zažilo vrchol renesance.

Osobnost a rodina

Původ a jméno

Matyáš Hunyadi se narodil jako mladší syn uherského gubernátora (správce země) a slavného vojevůdce Jana (Jánose) Hunyadiho. Rod nepatřil ke staré rodové šlechtě, ovšem přesto se byl Jan Hunyadi schopen vyšvihnout mezi barony a největší magnáty země. Šlechtický titul jeho předkové získali pravděpodobně až na počátku 15. století – poprvé je rodina zmiňována v privilegiu, jímž Zikmund Lucemburský udělil roku 1409 Janovu otci Vajkovi v držení panství Hunyad (Vajdahunyad, dnes Hunedoara v Rumunsku) v Transylvánii. Tento nedostatek urozeného původu Jan i Matyáš dorovnávali především vojenskými a majetkovými zisky. Jeho matkou byla Alžběta Szilágyiová.

Matyáš měl staršího bratra Ladislava, který po otcově smrti pokračoval v jeho politice. Poté, co byl za nejasných okolností v Ladislavem ovládaném Bělehradě zabit hrabě Ulrich Celjský, nechal král Ladislav Pohrobek, jehož panovnickou autoritu moc Hunyadiů ohrožovala, oba bratry zajmout a Ladislava popravit.

V době Matyášově byly pak zaznamenány pověsti o původu rodiny. Podle jedné byl Jan nemanželským synem Zikmunda Lucemburského, jehož císař zplodil s jednou transylvánskou dívkou z rodu Morzsinai. Ta prý dostala od Zikmunda prsten, jímž se měl jeho syn později prokázat. Přestože prsten odnesl havran, byl jí navrácen a podle pověsti se jím Jan Hunyadi skutečně prokázal po příchodu na Zikmundův dvůr. Tak alespoň zaznamenal pověst Matyášův dvorní historiograf Antonio Bonfini, ovšem sám jí nevěřil. Navrhoval totiž jinou pověst, která měla základ v antickém Římě a rodovou erbovní pověst navázal na římský patricijský rod Corvini, podobně jako jiný Ital na uherském královském dvoře Pietro Ransano. Navíc byla tato pověst spojována s dunajským ostrovem Keve (Covinus), kde prý rodina dlouhou dobu přežívala. (Rodové jméno Corvinus odpovídalo podle toho erbovní pověsti o havranu, lat. corvus.) Havrana s prstenem v zobáku najdeme na Matyášově kostele (též Korunovační kostel) v Budapešti a na mnohých jiných místech v Maďarsku. Mimo jiné i ve znaku Maďarské pošty.

Označení „Matyáš Korvín“ je tedy nepřesné, ovšem přijímané téměř všemi národními historiografiemi, včetně české. Sám Matyáš se tak nikdy neoznačoval, ovšem už za jeho života jej tak nazývali jeho životopisci a další autoři oslavující jeho osobu. Přesnější je ale jméno Matyáš Hunyadi, v maďarském prostředí je většinou označován jednoduše jako král Matyáš I.

Rodinný život

Jako dítě byl Matyáš zasnouben s Alžbětou, dcerou Ulricha Cejlského; ke sňatku snad došlo v roce 1455, manželství však nebylo naplněno, protože Alžběta ještě téhož roku zemřela.^{[1][p 1]} Manželství s Kateřinou, dcerou Jiřího z Poděbrad, které bylo dohodnuto již v roce 1458, bylo uzavřeno v roce 1461 a skončilo v roce 1464, kdy Kateřina zemřela při prvním porodu spolu s dítětem. Matyáš se snažil najít další ženu v okruhu středoevropských panovnických dvorů, ale tato snaha nebyla úspěšná. Nakonec se až v roce 1476 oženil s Beatricí Neapolskou, dcerou neapolského krále Ferranteho I., která mu sice neporodila legitimního potomka, ale stala se už za jeho života a o to více po jeho smrti důležitou figurou ovlivňující vnitropolitickou situaci státu. Navíc se jejím příchodem upevnila kulturní pouta budínského dvora s renesanční Itálií. Jediného, ale nelegitimního, potomka, Jánoše (Jana), porodila Matyášovi Barbara Edelpöcková z rakouského města Stein. Na konci sedmdesátých let 15. století, když se jasně ukázalo, že z jeho manželství dítě nevzejde, se Matyáš neúspěšně pokoušel pro svého syna mezinárodně potvrdit legitimitu a prosadit jej jako svého nástupce.

Politický styl a domácí politika

Pro Matyášův politický styl, který praktikoval ve vnitřní, ale i vnější politice, mohla být důležitá zkušenost z mládí, kdy byl po popravě bratra odvezen do Prahy. Měl být také sťat, ale Ladislav Pohrobek zemřel dříve, než k exekuci mohlo dojít. 24. ledna 1458 uherský sněm zvolil jednomyslně Matyáše uherským králem. Uherští zástupci vyjednali s Jiřím z Poděbrad jeho propuštění a vyslání do Uher; Matyáš byl zasnouben s Jiřího dcerou Kateřinou a Jiří dostal „jako dar“ nemalou částku. Gubernátorem zvolil uherský sněm Matyášova strýce Michala Szillágyiho, který se však poměrně brzy přidal ke vznikající opozici.

Brzy po nástupu na trůn musel Matyáš řešit dva hlavní problémy: vypořádat se s opozičními magnáty a získat kontrolu nad Horními Uhrami, kde působili bratříci. Bratříky se královským vojskům podařilo již v květnu 1458 porazit u Blatného Potoka, boje však pokračovaly i v dalších letech, kdy se k bratříkům přidal i Matyášův odpůrce Jan Jiskra. Magnátská opozice v roce 1459 vstoupila do otevřené vzpoury a zvolila uherským králem císaře Fridricha III. Když pak došlo v roce 1462 k dohodě mezi oběma panovníky, opozice i Jiskra se podvolili. Poslední bratřický tábor u Veľkých Kostoľan se podařilo zlikvidovat až v roce 1467. Jejich vůdce Jana Švehlu a další velitele dal Matyáš popravit, ale řadové vojáky přijal jako žoldnéře do svého elitního, tzv. černého pluku.

Matyášovým cílem se stala silná, centralizovaná monarchie, s rozhodujícím podílem královské moci. Významné úřady rozděloval mezi své stoupence z řad drobné šlechty, měšťanů a cizích odborníků, kteří jej svými ambicemi nemohli ohrozit. Podařilo se mu omezit moc uherských magnátů, a to často způsobem, který jeho protivníci označovali za tyranský.^[zdroj? Vedle krále, královské rady a královské kanceláře hrály ve správě země významnou roli zemské sněmy, které svolával častěji než jeho předchůdci (za 32 let jeho vlády se konalo téměř 30 sněmů).^[2] Pevnou rukou vládl i ve vztahu k církevním hodnostářům. Nárokoval si právo rozhodovat o osobách, kterým měl být ten který úřad udělen, a to včetně úřadu ostřihomského arcibiskupa (udělil ho např. Hipolytovi d'Este, svému teprve sedmiletému synovci a ferrarskému princi).

V roce 1471 čelil Matyáš spiknutí vedenému ostřihomským arcibiskupem Janem Vitézem a Janem Pannoniem, jehož cílem bylo svržení Matyáše a jeho nahrazení synem polského krále Kazimírem. Část šlechty však zůstala na králově straně a navzdory polské pomoci byli opozičníci nuceni kapitulovat.

Hospodářská politika

Vzhledem k zahraničním ambicím potřeboval Korvín disponovat velkým množstvím peněz v hotovosti. To jej vedlo k aktivní hospodářské politice, založené na podpoře měst, rozšiřování jejich privilegií a upevňování hospodářských pout s Rakouskem a Slezskem. Prováděl hospodářské i finanční reformy a upevnil měnu. Zvyšováním daní se dostával do střetu s uherskými magnáty.

Podpora kultury a vzdělanosti

Matyášovi se dostalo důkladného vzdělání, ovlivněného nově do Uher pronikajícím humanistickým duchem. Matyáš se naučil vedle latiny i němčinu, češtinu, chorvatštinu a měl i znalosti římských a řeckých dějin. Jako mocný panovník vytvořil na budínském dvoře rozsáhlou knihovnu o asi 2 500 svazcích. Bibliotheca Corviniana byla ve své době jednou z největších evropských knihoven, většina svazků však vzala za své při dobytí Budína Turky v roce 1526. Z podobných důvodů se nedochovaly ani výsledky Matyášovy stavební činnosti, královské rezidence v Budíně a Visegrádu. V pozdější době se jeho ovlivnění italskou renesancí projevovalo i v rozsáhlém mecenášství. Na králových objednávkách pracovali např. Filippo Lippi, Verrocchio nebo Benedetto da Maiano.

V roce 1467 (uvádí se i rok 1465) založil v Bratislavě první univerzitu na území Uher zvanou Universitas Istropolitana (fungovala jen do jeho smrti) a v roce 1480 obdobnou instituci v Pešti.^[3] Na jeho dvoře pobývali četní učenci, např. Antonio Bonfini z Ascoli, Martius Galeotti z Narni, Aurelio Brandolini, Pietro Ranzano a Tadeáš Ugoletti; Marsilio Ficino byl na uherský královský dvůr zván, ale nepřijel.

Zahraniční politika a války

Spor s Fridrichem III.

Na počátku své vlády byl v dobrých vztazích s Jiřím z Poděbrad, kterému ke korunovaci dokonce poslal dva své biskupy. Jiří se zpočátku snažil dělat prostředníka mezi ním a Janem Jiskrou a mezi ním a císařem Fridrichem III., který si nárokoval uherskou korunu po svém zesnulém synovci Ladislavu Pohrobkovi a jehož podporovala uherská opozice. Jejich vztahy se zhoršily, když Jiří dočasně přešel na císařskou stranu, přestože se do války přímo nezapojil; později se opět sblížili a sňatek Matyáše a Kateřiny z Poděbrad se uskutečnil. V dubnu 1462 uzavřeli Matyáš a císař předběžnou dohodu o ukončení sporu a v roce následujícím roce byl uzavřen mír. Matyášovi zůstala vláda v uherských zemích a byla mu vrácena uherská koruna, kterou mohl být v roce 1464 korunován, císař však směl používat titul uherského krále a v případě Matyášovy smrti bez legitimních potomků měl mít on nebo jeho syn nárok na Uhry.

Protiturecká tažení

Na urovnání sporů měl zájem i papež, protože od Matyáše očekával, s ohledem na geografickou polohu jeho země, že se stane hlavní osobou v bojích proti osmanským Turkům. Turci v té době již dobyli celé Srbsko včetně pevností Golubac a Smederevo i Bosnu. Matyáš (i za finanční podpory z Říma) uspořádal celkem tři protiturecké výpravy. Při první výpravě v roce 1463 získal Matyáš severní část Bosny se strategickým místem Jajca. Když v následujícím roce Turci Jajcu oblehli, podařilo se mu ji osvobodit a dobýt Srebrenicu, ale byl nucen se stáhnout. Na dalším tažení se Matyášovi v roce 1476 podařilo dobýt pevnost Šabac. Poslední protiturecké boje svedla Matyášova vojska v letech 1480–1481, kdy se jim podařilo proniknout hlouběji na turecké území až k Sarajevu. V rámci těchto bojů nedošlo k zásadnímu střetnutí, většinou měly podobu drobných šarvátek a v okamžicích, kdy Matyáš potřeboval své vojsko a finance zapojit jinde, uzavíral s Turky příměří (např. v roce 1468, ale i později).

Válka s Jiřím z Poděbrad

Když se začal vyhrocovat vztahy mezi Jiřím z Poděbrad a papežem, hledal Jiří v Evropě spojence a vyslal Antonia Mariniho i do Budína, aby získal Matyáše pro svůj plán mírové organizace evropských států. Matyáš však jeho projekt nepodpořil a naopak začal být vstřícnější vůči papeži, který dosud marně hledal někoho, kdo by se postavil do čela křížové výpravy proti českým kacířům. Spojence v Matyášovi hledaly i katolické stavy zemí Koruny české, které již byly se svým králem ve válce. Před vstupem do války Matyáš uzavřel ve Varadíně tajný mír s Turky.^[4] Od války očekával Matyáš posílení mezinárodního postavení i finanční profit (jeho výpravy byly většinou kořistnického rázu).

Záminkou se stal výpad Jiříkova syna Viktorína do rakouských zemí v dubnu roku 1468. V první fázi války byl Matyáš velice úspěšný. Postavil se na stranu stavovského odboje, tedy na stranu katolických pánů a velkých katolických moravských královských měst (Olomouc, Brno, Znojmo, Jihlava), dobyl Třebíč a na počátku roku 1469 také Špilberk. V únoru roku 1469 se také pokusil o vpád do Čech, který byl neúspěšný, neboť jeho armáda byla překvapena a obklíčena u Vilémova. Po jednání s Jiřím z Poděbrad se vrátil zpět na Moravu, slíbil, že se zasadí o dohodu Jiřího a papežské kurie, ovšem tento slib byl zřejmě nereálný. Poté se nechal 3. května 1469 v Olomouci zvolit českými a moravskými katolickými stavy českým králem. Podle dobových pramenů se údajně nechal volit až po jejich naléhání a neúspěšných jednáních se zástupci Jiřího z Poděbrad. Válka pokračovala se střídavými úspěchy až do Jiříkovy smrti v březnu 1471.

Válka s Vladislavem Jagellonským

Okamžitě po smrti Jiřího z Poděbrad začal Matyáš jednat s českými stavy o možnosti svého nástupu na český trůn. Na sněmu v Německém Brodě (duben 1471) bylo dohodnuto příměří, které mělo umožnit uspořádat volební sněm v Kutné Hoře, ze kterého by vzešel nový český panovník. Zde bylo jednohlasně rozhodnuto 27. května 1471 o Vladislavovi Jagellonském jako budoucím českém králi (přál si to tak ostatně i Jiří z Poděbrad). Matyáš se jako protiakci nechal v Jihlavě od papežského legáta znovu vyhlásit českým králem, což stvrdila svým souhlasem i uherská strana v Čechách.

V roce 1474 došlo k plné obnově bojů mezi Matyášem a tentokrát Vladislavem Jagellonským, výrazně podporovaným svým otcem Kazimírem IV. Boje trvaly prakticky nepřetržitě do roku 1479, za tu dobu byly české země politicky rozděleny. Matyáš ovládal Lužici, Slezsko, velkou část Moravy (proti Matyášovi zde stála např. města Uničov a Uherské Hradiště) a v Čechách získal podporu pánů z Rožmberka, pánů z Jindřichova Hradce v jižních Čechách, v západních Čechách Švamberků, dále ovládal královské města Plzeň a České Budějovice. Mezi další Matyášovy spojence patřil Albrecht Kostka z Postupic a dokonce Šternberkové a Zajícové ve středních Čechách.

Až v roce 1479 došlo po urputných diplomatických jednáních k uzavření míru v Olomouci, který do určité míry znamenal porážku Vladislava Jagellonského. Matyáš nadále vlastnil titul českého krále, získal Moravu a vedlejší země Koruny české.

Rakousko-uherské války

Když v roce 1477 císař Fridrich III. potvrdil Vladislava Jagellonského jako českého krále, Matyáš mu vyhlásil válku. Když dobyl řadu měst a hradů v Dolních Rakousích, byl císař přinucen k jednání a přistoupil na placení vysokých reparací. V roce 1482 vpadl Matyáš do Rakous znovu, údajně proto, že prý Fridrich neplnil sliby (snad neplatil reparace). Válka trvala několik let. Po dobytí Hainburgu a Klosterneuburgu uprchl císař z Vídně do Vídeňského Nového Města, posléze do Štýrského Hradce a pak natrvalo do Lince. V červnu 1485 se vzdala Vídeň, v srpnu 1487 Vídeňské Nové Město. Matyáš ovládl Dolní Rakousy, užíval titulu rakouského vévody a často pobýval ve Vídni. Později se pokoušel o urovnání vztahů s Habsburky, protože usiloval o uznání nástupnictví svého nemanželského syna.^[5]

Matyáš Korvín zemřel ve Vídni 6. dubna 1490 a jeho nástupcem na uherském trůně se stal Vladislav Jagellonský. Byl zvolen uherskými stavy, které nerespektovaly Matyášovu vůli, aby se králem stal jeho nemanželský syn Jan. Pod vládou Vladislava Jagellonského se spojily české a uherské země.

Zajímavosti

• Jako jeden z mála uherských panovníků se Matyáš Korvín v pověstech zachoval jako dobrý král.
• Král v ženských šatech s růží v ústech na folklórních slavnostech Jízdy králů má podle jedné z verzí představovat Korvína prchajícího v převlečení z Moravy do Uher po porážce Jiřím z Poděbrad. Růži v ústech prý má proto, aby ho neprozradila mluva.^[6]
• Matyáš Korvín je vyobrazen na dnešní maďarské bankovce 1000 forintů.^[7]

Odkazy

Poznámky

Reference

Literaturaeditovat | editovat zdroj

• ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1437–1526, II. díl : Jagellonci na českém trůně. Praha: Libri, 2012. 300 s. ISBN 978-80-7277-493-7. 
• ČORNEJ, Petr; BARTLOVÁ, Milena. Velké dějiny zemí Koruny české VI. 1437-1526. Praha: Paseka, 2007. 839 s. ISBN 978-80-7185-873-7. 
• HOENSCH, Jörg Konrad. Matthias Corvinus. Diplomat, Feldherr und Mäzen. Graz ; Wien ; Köln: Verlag Styria, 1998. 328 s. ISBN 3-222-12640-2. (německy) 
• KALOUS, Antonín. Matyáš Korvín (1443-1490) : uherský a český král. České Budějovice: Veduta, 2009. 512 s. ISBN 978-80-86829-48-7. 
• KALOUS, Antonín. Morava a Matyáš Korvín. In: MITÁČEK, Jan. Vládcové Moravy. Kniha statí ze stejnojmenného cyklu přednášek. Brno: Moravské zemské muzeum, 2007. ISBN 978-80-7028-304-2. S. 99–111.
• MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471-1526). 1. Hospodářská základna a královská moc. Praha: Academia, 1992. 342 s. ISBN 80-200-0300-2. 
• RAZSO, Gyula. Die feldzuge des Konigs Matthias Corvinus in Niederosterreich 1477-1490. 3. vyd. Wien: Osterreichischer Bundesverlag, 1982. 36 s. ISBN 3-215-01666-4. (německy) 

Související článkyeditovat | editovat zdroj

• Olomoucká smlouva
• Vladislav Jagellonský
• Jiří z Poděbrad

Externí odkazyeditovat | editovat zdroj

• Galerie Matyáš Korvín na Wikimedia Commons
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Matyáš Korvín na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Matyáš Korvín
• Rodokmen Archivováno 23. 10. 2016 na Wayback Machine. (maďarsky)
• Životopis

Předchůdce: Ladislav Pohrobek

Uherský král 1458–1490

Nástupce: Vladislav Jagellonský

Předchůdce: Ladislav Pohrobek

Chorvatský král 1458–1490

Nástupce: Vladislav Jagellonský

Předchůdce: Jiří z Poděbrad

Moravský markrabě 1469–1490

Nástupce: Vladislav Jagellonský

Předchůdce: Jiří z Poděbrad

Vládce vedlejších zemí Koruny české 1469–1490

Nástupce: Vladislav Jagellonský

Dějiny Maďarska
Příchod Maďarů	Maďarská prehistorie • Maďarsko před příchodem Maďarů • Maďarský vpád do Evropy (Honfoglalás) • Maďarské velkoknížectví
Uherské království (1000–1799)	Štěpán I. Uherský • Vláda Arpádovců • Vpád Mongolů • Matyáš Korvín • Turecká okupace (Osmansko-uherské války) • Dóžovo povstání • Královské Uhersko • Sedmihradské knížectví • Habsburská monarchie • Rákócziho povstání
Uherské království (1800–1918)	Reformace • Maďarská revoluce a boj za nezávislost • Rakousko-uherské vyrovnání • Sedmihradské velkoknížectví • Rakousko-Uhersko • Uhersko během první světové války
První Maďarská republika	Astrová revoluce • Maďarsko-československá válka
Maďarská republika rad	Rudý teror • Maďarsko-rumunská válka
Maďarské království	Miklós Horthy • Bílý teror • Trianonská smlouva • Maďarská invaze na Podkarpatskou Rus • Malá válka • Maďarsko během druhé světové války • Operace Margarethe • Operace Panzerfaust • Vláda národní jednoty • Budapešťská operace
Druhá Maďarská republika	Parlamentní volby 1945 • Parlamentní volby 1947 • Sovětizace Maďarska
Maďarská lidová republika	Rákosiho éra • Maďarské povstání • Kádárova éra (Normalizace • Gulášový socialismus) • Pád komunismu
Třetí Maďarská republika	První svobodné volby • Demonstrace v Maďarsku na podzim 2006 • Politická krize 2009 • Volby 2010
Příbuzná témata	Maďarsko • Seznam králů • Seznam prezidentů • Seznam premiérů • Seznam významných událostí