Ing. Marie Charousková
Rodné jméno	Srbová[1]
Narození	25. října 1942[2] Otryby-Podveky, Okres Kutná Hora, Protektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Úmrtí	26. srpna 1968 Praha-Klárov, Československo Československo
Příčina úmrtí	zastřelena invazním vojákem Varšavské smlouvy
Místo pohřbení	Zbraslavský hřbitov
Bydliště	Praha-Zbraslav II, ulice Boženy Němcové číslo popisné 271
Vzdělání	Fakulta strojní ČVUT
Alma mater	ČVUT Praha
Povolání	laborantka; studentka
Zaměstnavatel	Výzkumný ústav zemědělské techniky v pražských Řepích
Domovské město	Praha
Titul	Ing. (in memoriam)
Choť	Vladimír Charousek; sňatek v roce 1962
Děti	syn Jiří (* 1966)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Marie Charousková (rozená Srbová; 25. října 1942 Otryby-Podveky, Okres Kutná Hora – 26. srpna 1968 Praha-Klárov) byla pětadvacetiletá matka dvouletého syna Jiřího, studentka strojní fakulty ČVUT a jedna z mnoha^{[p. 1]} civilních českých obětí sovětské vojenské invaze do Československa v srpnu 1968.^[4] Z její strany nezaviněná a zcela zbytečná smrt na pražském Klárově patří k historicky nejčastěji uváděným příkladům zločinů sovětských invazních vojáků během srpnové okupace Československa v roce 1968.^[5]

Život

Rodina, manželství a studia

Marie Srbová^[1] se narodila 25. října 1942 v malé vesnici Otryby v okrese Kutná Hora.^{[2][6][p. 2]} Po skončení středoškolských gymnaziálních studií zahájila vysokoškolské studium na Českém vysokém učení technickém v Praze (ČVUT). Sportovně založená vysokoškolačka se amatérsky věnovala pilotáži bezmotorových větroňů a na letišti aeroklubu se seznámila s Vladimírem Charouskem, který se věnoval jako zkušený pilot a instruktor ve svém volném čase stejné zálibě.^[6] Vladimír se stal v roce 1962 jejím manželem, v roce 1966 se manželům Marii a Vladimíru Charouskovým narodil syn Jiří a rodina se přestěhovala do Prahy.^[6] Marie strávila nějaký čas na mateřské dovolené.^[6] V létě roku 1968 bydleli manželé Charouskovi v Praze-Zbraslavi, Marie po mateřské dovolené nastoupila jako laborantka do Výzkumného ústavu zemědělské techniky v pražských Řepích^[1] a současně končila svoje dálkové studium na Fakultě strojní ČVUT.^[1][6] Povinné zkoušky měla splněné a od získání titulu strojní inženýrky ji dělilo jen dokončení a obhajoba diplomové práce.^[6] Na finalizaci „diplomomky“ pracovala koncem srpna 1968 v době, kdy se v Československu odehrála sovětská vojenská invaze.^[7]

Událost 26. srpna 1968

Odevzdat svoji diplomovou práci (umístěnou v tubusu na rozměrné výkresy) vedoucímu diplomové práce se Marie Charousková vydala do dejvického vysokoškolského areálu v pondělí ráno 26. srpna 1968.^{[p. 3]} Na pražském Klárově kolem 9. hodiny ranní musela přeběhnout přes ulici, aby přesedla na tramvaj směřující do Dejvic.^[6] Ze skupiny opodál stojících sovětských vojáků^{[p. 4]} ji při přecházení ulice (téměř již na zastávce tramvaje) náhle, bezdůvodně a bez varování^{[p. 5]} jeden postřelil krátkou dávkou ze samopalu.^{[5][11][p. 6]} Projektily zasáhly její pravou nohu, břišní krajinu, způsobily perforaci střev a porušení stehenní tepny.^{[p. 7]} První pomoc postřelené Marii poskytl (spolu s dalším kolemjdoucím) očitý svědek střelby vyšetřovatel Veřejné bezpečnosti (VB) major Miloslav Rogner.^{[6][p. 8]} Ten se na místě vyskytoval náhodou a byl to právě on, kdo přivolal sanitní vůz a zajistil tak její rychlý transport do nemocnice.^[6]

Marie Charousková po výstřelech klesla na ulici u obrubníku. V šokovém stavu a stále ještě při vědomí byla přivezena do nepříliš vzdálené chirurgické kliniky fakultní nemocnice Pod Petřínem.^[3] Zde sloužící odborný asistent MUDr. Josef Kalný, CSc. se pokusil o záchranu jejího života.^[3]

Již před operací nám bylo jasné, že povaha poranění nedává prakticky žádnou naději na záchranu života. Toto se potvrdilo během operace. Poranění všech orgánů dutiny břišní a pánve bylo se životem neslučitelné. Byli jsme zdrceni tímto nesmyslným nelidským činem ruského vojáka.

MUDr. Josef Kalný, CSc., O zdravotním stavu Marie Charouskové, ^[3]

V nemocnici Pod Petřínem svým závažných a smrtelným zraněním mladá žena podlehla ještě týž den v pondělí 26. srpna 1968 v 13.50 hodin.^[7][9][6] Pietní rozloučení s Marií Charouskovou se uskutečnilo v motolském krematoriu a účastnil se jej velký počet osob.^[6] Tehdejší prezident Československé socialistické republiky armádní generál Ludvík Svoboda na pietní rozloučení zaslal dokonce věnec. Marie Charousková byla pohřbena na Zbraslavském hřbitově.^[7]

... Na druhé straně byly otrlé povahy, které střílely, ač nebylo důvodu. Třeba když se Marie Charousková rozběhla na Klárově za tramvají a vojáčkovi to přišlo podezřelé, že tak najednou vyběhla, tak popadl samopal a rozstřílel ji. Pak tam měla dlouho pomníček, který se „normalizátoři“ snažili odstraňovat, lidé ho naopak obnovovali, nakonec zmizel. ...

Ing. Jiří Haleš – fotograf srpnových událostí roku 1968, O Marii Charouskové v rámci vzpomínek na srpen 1968, ^[13]

Titul inženýrky

Vedení strojní fakulty ČVUT uznalo skutečnost, že Marie Charousková splnila všechny zkoušky a její diplomová práce byla vypracována. Titul strojní inženýrky jí byl udělen in memoriam.^[7][4][1][6]

Miloslav Rogner

Podle očitých svědectví byla dávka ze samopalu vypálena bezdůvodně, neboť v době střelbě bezprostředně předcházející byl na místě incidentu naprostý klid. Po střelbě pokračovali vojáci v rozhovoru, konzumovali jídlo a tvářili se neutrálně a nezúčastněně.^{[p. 9]}

Major Miloslav Rogner podal o střelbě na Klárově oficiální hlášení a z titulu své funkce se v této věci silně angažoval.^[6] Ve svém hlášení, které odeslal nejvyšším státním úřadům, označil celý incident za trestný čin a trval na tom, aby byl sovětský voják identifikován a potrestán pro bezdůvodné zabití civilní osoby.^[6] Velice brzy na majora Rognera státní bezpečnost (StB) naléhala, aby svoje prvotní hlášení buď stáhl nebo přeformuloval.^[6] Dle požadavku StB měla studentka provokovat skupinku sovětských vojáků a jeden z nich vypálil dávku v nutné sebeobraně.^[6] Událost zcela nepravdivě popsat ve svém hlášení ale major Miloslav Rogner zásadně odmítl. (Miloslav Rogner nejen že odmítl změnit svoji původní výpověď, ale dokonce chování vojáků kritizoval.^[9]) V roce 1969 kvůli tomuto svému postoji major Rogner neprošel kádrovými prověrkami; byl postaven mimo službu; jeho nadřízení jej ze služby u Veřejné bezpečnosti propustili a Rogner nakonec odešel do invalidního důchodu.^[7][9][6]

Vím, že Klárovem tehdy procházel i ten policajt, snad major to byl, a nebýt jeho, vůbec by se to tehdy nevyšetřovalo. On na něj kvůli tomu byl vyvíjen nátlak. Ale on nepolevil, tak ho vyhodili. A jak byl potrestán ten sovětský voják? Nebyl! Když dostřílel, vytáhnul svačinu a začali jíst.

Vladimír Charousek, O majoru Miloslavu Rognerovi, ^[10]

Pachatel střelby nebyl nikdy vypátrán a ani potrestán.^[6] Vyšetřování vedoucí k odhalení neznámého pachatele a jeho případné trestní stíhání bylo 3. listopadu 1968 přerušeno a případ tak byl „zameten pod koberec“.^[5][6]

Vladimír Charousek

Kromě majora Rognera měl na vyšetření události i eminentní zájem manžel Marie.^[6] Intervenoval v tomto smyslu i na české vrchní úřady a také žádal o pomoc ministra spravedlnosti JUDr. Bohuslava Kučeru. Ten mu ale v osobním rozhovoru sdělil, že pokud budou ruskou stranu žádat o vyšetření incidentu, dostanou nejspíše odpověď, že „vojín ten a ten zahynul při vojenském cvičení“ a tím to uzavřou.^[6][10] Další dopis s žádostí o vysvětlení a omluvu odnesl Vladimír krátce po invazi na sovětské velvyslanectví v Praze, kde jej převzal nějaký pracovník na vrátnici. Žádné omluvy ani vysvětlení se ale nikdy od sovětské strany nedočkal.^[10]

Ovdovělý Vladimír Charousek zůstal sám s dvouročním synem Jiřím Charouskem (* 1966). Událost na Klárově měla zůstat zapomenuta. StB mu opakovaně vyhrožovala, že přijde o zaměstnání v letištním závodě, pokud bude o tragickém skonu své manželky hovořit před třetími osobami.^[10][14] Vladimír Charousek byl držitelem pilotního průkazu. Úřady (pro jistotu, aby zabránili jeho případné ilegální emigraci leteckou cestou na „Západ“)^[6] byrokratickými průtahy zajistily, že jeho platnost nemohl prodloužit a pilotní průkaz nakonec pozbyl platnosti.^[9] Vladimír se nesměl v ničem politickém ani společenském angažovat, bez pilotního průkazu nesměl pracovat jako pilot a instruktor ale mohl vykonávat jen mnohem hůře placené a nekvalifikované funkce uklízeče nebo topiče.^[6]

Dezinformace

Informaci o události na Klárově odvysílala rozhlasová stanice Praha ihned v pondělí 26. srpna 1968 v 9 hodin a 20 minut.^[6] Ve zprávě se uvádělo: „Dnes byla v Praze dopravena do nemocnice 22 letá žena v těžkém stavu. Byla zraněna střelou ze samopalu okupantů, když chtěla nastoupit do tramvaje.“ Tuto zprávu označila lživá dezinformační okupantská mašinérie za „výmysl kontrarevoluce!“^[15][7] Sovětští velitelé záměrně šířili dezinformaci, že Marie Charousková vojáky provokovala.^[6]

Legenda

Nepravdivá legenda související se snahou najít nějaký důvod střelby tvrdila, že mladá žena měla na šatech trikoloru s černou stužkou. Ta měla symbolizovat tehdy rozšířený, explicitně vyjádřený, tichý občanský nesouhlas s invazí armád Varšavské smlouvy do Československa. Invazní voják na Klárově měl Marii Charouskovou vyzvat, aby trikoloru z oděvu odstranila, což ona odmítla provést.^[9] V reakci na nesplnění jeho přání na ni „namířil kulomet a vystřelil“.^{[4][p. 10]}

Pietní místo

Pomníček – deska z černé leštěné žuly^[16] se zlatým písmem – umístěná na kamenném hranolu se nachází u chodníku na zatravněném prostranství mezi ulicemi Klárov, U Železné lávky a nábřežím Edvarda Beneše (nedaleko od stanice pražského metra Malostranská a poblíž budovy Úřadu vlády České republiky).^{[4][12][16][p. 11]}

Historie pietního místa

Improvizovaný pomníček byl lidmi spontánně vytvořen již na podzim 1968.^[5] Později byl nahrazen pamětní deskou, kterou poblíž místa úmrtí své manželky v parčíku na Klárově nechal instalovat Vladimír Charousek^[9] a na jejíž realizaci se finančně podíleli studenti ČVUT.^[5][6] Úřední výzvy, které pravidelně Vladimír dostával a které jej měly přimět k odstranění pomníčku ignoroval.^[6] Úřední dopisy jej upozorňovaly, že pietní místo bude odstraněno z moci úřední a na jeho finanční náklady.^[9] Ještě v roce 1968 existovala na místě tragické události pamětní deska. Za normalizace v roce 1969 byla pamětní deska poničena vandalem – „neznámým pachatelem“.^[6] V roce 1970 bylo pietní místo na příkaz úřadů deinstalováno.^[12][5][7] (Náklady na deinstalaci po Charouskovi „úřední šiml velkomyslně“ nevymáhl.^[9]) Nejspíše legenda praví, že jeden z obyvatel Malé Strany tuto desku zachránil a po dobu 20 let ukrýval.^[4][9] Snad i díky této iniciativě mohl být památníček po pádu komunismu v Československu v listopadu 1989 v parčíku na Klárově na původním místě obnoven.^[4] Stalo se to 16. prosince 1989 péčí bývalých studentů ČVUT.^{[5][12][17][9][6]} V doprovodu Václava Havla toto místo navštívil v roce 1993 prezident Ruské federace Boris Jelcin. Položením květin zde vyjádřil omluvu za to, co sovětský voják spáchal^[6] i jako symbolickou omluvu za intervenci 21. srpna 1968.^[12] Na kamenné desce je nápis: „MARIE CHAROUSKOVÁ / STUDENTKA / FAKULTY STROJNÍ ČVUT / *25. 10. 1942 †26. 8. 1968 //“^[12][8]

Odkazy

Poznámky

Reference

Literaturaeditovat | editovat zdroj

• BÁRTA, Milan + CVRČEK, Lukáš – KOŠICKÝ, Patrik – SOMMER, Vítězslav. Oběti okupace: Československo 21. srpen - 31. prosinec 1968. 1. vydání Praha: Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR), 2008; 191 stran; strana 64; ISBN 978-80-87211-01-4.
• TOMEK, Prokop a PEJČOCH, Ivo. Černá kniha sovětské okupace: Sovětská armáda v Československu a její oběti: 1968-1991. Druhé doplněné vydání. Cheb: Svět křídel, 2018. 479 stran. ISBN 978-80-7573-045-9.

Související článkyeditovat | editovat zdroj

• Danuše Muzikářová

Externí odkazyeditovat | editovat zdroj

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Marie Charousková na Wikimedia Commons
• PÁNEK, Jiří; PTÁČEK, Ladislav. V srpnu 1968 přišel o ženu. Zastřelil ji sovětský voják online. video: iDNES.cz, 2015-08-21 cit. 2023-08-18. Rozhovor s Vladimírem Charouskem, manželem zastřelené ženy (21. 8. 2015). Dostupné online.