Tento článek potřebuje úpravy.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

---

Konkrétní problémy: usměrnit formátování

Listy federalistů je sbírka 85 článků, jejichž autory jsou Alexander Hamilton, James Madison a John Jay. Tito autoři články nepublikovali pod svým jménem, ale pod společným pseudonymem „Publius“. Záměr, s nímž články publikovali, byla ratifikace Ústavy Spojených států amerických ve státě New York. Eseje měly za cíl přesvědčit voliče, aby ve volbách zvolili ty delegáty, kteří byli PRO ratifikaci nové ústavy. Sbírka byla známá jako The Federalist, až ve 20. století se začal používat název Listy federalistů (The Federalist Papers).

Prvních 77 esejí bylo publikováno sériově v Independent Journal , New York Packet a The Daily Advertiser mezi říjnem 1787 a dubnem 1788. Kompilace původních 77 esejí s 8 dalšími vyšlo jako The Federalist: Sbírka esejů, napsaných ve prospěch nové ústavy, jak bylo dohodnuto Federální konvencí, 17. září 1787. ^[1][2] Proti federalistům vycházely články také z opozičního tábora známé jako Antifederalistické listy (Anti-Federalist Papers), jejichž autoři se podepisovali jako „Cato“ (nejspíše George Clinton) ^[3] nebo jako „Brutus“ (Nejspíše Robert Yates)^[4]. Pseudonym „Publius“, pod nímž autoři vydávali svá díla, vychází od Publiuse Valeriuse, známého také jako Publicola (což znamenalo „přítel lidu“), který jakožto římský aristokrat pomohl se svržením monarchie a založením republiky^[5].

Okolnosti vzniku

Roku 1776 vyhlásily Spojené státy Deklaraci nezávislosti, čímž se osamostatnily od britského impéria. Roku 1777 došlo k sepsání 13 článků konfederace, jejichž platnost započala roku 1781. Ukázalo se, že konfederační vláda ve Spojených státech nefunguje tak dobře, jak bylo zamýšleno, a šlo spíše o volné sdružení států. Články konfederace byly sepsány provizorně a jsou často označovány jako předchůdce ústavy. Neexistovala společná výkonná složka, soudní moc ani společná daňová politika. Společná armáda byla udržována z příspěvků jednotlivých států, které do společné kasy nepřispívaly zcela ochotně. Tyto problémy s konfederačními články se měly vyřešit na Kongresu ve Philadelphii roku 1787, který proběhl za účelem sepsání nové ústavy, a mezi státy panovala obava ze ztráty právě získané nezávislosti, která byla spojovacím prvkem všech států.

Aby si státy udržely svou nezávislost, rozhodli se delegáti sepsat novou ústavu, která konfederaci přetvářela v Unii, čímž by došlo k posílení federální vlády. Nová státní forma měla regulovat všechny tři složky moci, včetně regulace měny a výběru daní, díky čemuž by se vyřešili problémy s financováním společné armády.  Aby byl návrh nové ústavy přijat, musel být ratifikován nejméně 9 ze 13 států, nicméně cílem byla ratifikace všemi státy z důvodu posílení legitimity ústavy. Ratifikace ústavy probíhala tak, že se v každém státě volil zvláštní ratifikační konvent. Občané volili jednotlivé delegáty, kteří byli buď pro nebo proti ratifikaci. Aby občané podpořili delegáty hlasující pro ratifikaci, bylo potřeba vysvětlit občanům jednotlivé principy nové ústavy a vyvrátit obavy konfederalistů. Myšlenkový základ nové ústavy tvoří především myšlení Charlese Louise Montesquieu a Johna Locka.

Autorství

V době vydání jednotlivých listů zůstávali autoři v anonymitě, jelikož jak Hamilton, tak Madison byli přítomni u vytváření nové ústavy, a tak by jejich přiznané autorství snižovalo legitimitu Federalisů. Sám James Madison je nazýván jako „otec Ústavy“, zejména díky jeho požadavku na tři složky vlády a dvoukomorový kongres (Senát a Sněmovnu reprezentantů). Tyto své návrhy formuloval v takzvaném Virginském plánu, který byl sice během debat o nové ústavě výrazně změněn, přesto je ale považován za základ nové ústavy^[6].  Až po Hamiltonově smrti se na veřejnost dostal dopis, ve kterém si přisuzoval autorství velké části Listů.

Douglas Adair, americký historik, provedl analýzu jednotlivých listů a autorství. Výsledky jeho práce následně potvrdila také počítačová analýza^[7]. Na základě těchto dvou studií jsou autorství jednotlivých článků Listů přidělena následovně:

·      Alexander Hamilton (51 článků: č. 1, 6–9, 11–13, 15–17, 21–36, 59–61 a 65–85)

·      James Madison (29 článků: č. 10, 14, 18–20, 37–58 a 62–63)

·      John Jay (5 článků: č. 2–5 a 64)

Články č. 18, 19 a 20 jsou uváděny jako společné dílo Hamiltona a Madisona, Adair však jejich autorství přisuzuje pouze Madisonovi^[8].

Všechny Listy byly vydány velmi rychle v průběhu šesti měsíců, někdy se v novinách objevily i tři nebo čtyři články týdně^[9]. Články byly široce čteny, přestože byly psány a publikovány ve spěchu. Díky tomuto vysokému tempu publikování neměli antifederalisté prakticky žádný prostor pro sepsání odpovědí na argumenty prezentované ve článcích^[10].

Obsah^[11]11" class="mw-editsection-visualeditor">editovat | editovat zdroj