Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.

Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.

Květnové povstání českého lidu
konflikt: Druhá světová válka
Trvání	1.–11. květen 1945
Místo	Protektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Strany
Čeští povstalci Vlasovci Sovětský svaz Nacistické Německo
Velitelé
František Slunečko Ferdinand Schörner
Ztráty
8–10 tisíc mrtvých[1] (z toho cca 2900 v Praze)[2] ~ 1000 v Praze
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Květnové povstání českého lidu bylo ozbrojené povstání českého lidu proti německým okupantům během druhé světové války na území Česka, které proběhlo začátkem května 1945. Účastnilo se ho v Česku aktivně asi 130 000 osob, plus 14 000 partyzánů (značná část z nich byla ruské, ukrajinské a běloruské národnosti). Dalších 100 000 lidí pomáhalo v Praze stavět barikády.^[3]

Příprava na povstání

České země byly územím, které Němci okupovali ze všech nejdéle.^[4] Domácí odboj se začal formovat prakticky ihned po invazi, počítalo se s brzkým povstáním proti okupantům, ale rychlý postup německých sil po vypuknutí války brzy ukázal nereálnost těchto plánů.^[4] V prvních letech války se odbojáři na území Protektorátu soustředili především na dodávání zpravodajských informací britské zpravodajské službě.^[4] Odboj byl podporován výsadkáři, kteří byli do Protektorátu posílání jak ze Spojeného království, tak ze Sovětského svazu.^[5] Asi nejvýznamnějším projevem odporu byl atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, kteří spáchali českoslovenští výsadkáři vyslaní z Velké Británie.^[4]

Od roku 1944 pomýšlela československá exilová vláda v Londýně na přípravu ozbrojeného povstání na území Protektorátu. Výsadkáři měli zorganizovat podzemní armádu, které by se pak letecky dopravily zbraně. Většina výsadků, které byly takto vyslány, byla ale pozatýkána či neuspěla z jiného důvodu. Po potlačení Varšavského povstání si exilové ministerstvo národní obrany uvědomilo nemožnost zorganizování povstání touto cestou.^[5] V srpnu 1944 vypuklo povstání na sousedním Slovensku, německá vojska ho ale během dvou měsíců potlačila.^[6] Němci pak preventivně odebrali český policistům pušky a Vládní vojsko odsunuli do Itálie.^[6]

Přesto docházelo na českém území ke stále významnějším projevům partyzánské války a průnikům partyzánských skupin na území Protektorátu Čechy a Morava.^[5] V druhé polovině roku 1944 hrála stále významnější roli odbojová organizace Rada tří.^[6] Mezi významná partyzánská uskupení patřily zejména Partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova, partyzánské oddíly Jermak, Miroslav Tyrš, Jan Kozina a Mistr Jan Hus.^[zdroj?

Od podzimu 1944 se začala formovat odbojová organizace Česká národní rada (ČNR).^[7] Ta začala připravovat ozbrojené povstání proti Němcům.^[7] Nezávisle na nich připravovala povstání skupina kolem bývalých důstojníků Františka Slunečka, Karla Kutlvašra a Františka Bürgera. Obě skupiny o sobě až do vypuknutí povstání nevěděly.^[8] Oběma skupinám také chyběli vojáci a výzbroj.^[9] Zbraně, radiostanice a další vojenský materiál, které partyzánům slibovala letecky dodat exilová vláda, dlouho nebyly doručeny.^[6] Také Sověti zprvu odmítali dodávat zbraně.^[10] Teprve od poloviny března začali Britové dodávat povstalcům zbraně, dodávky ale byly stíhany mnoha problémy. Do 5. května 1945 se jimi podařilo vyzbojit jen asi 1600 mužů, což bylo pro povstání nedostatečné.^[10] 27. dubna dodal zbraně také Sovětský svaz, další dodávku poslal v průběhu povstání.^[8]

Další partyzánské skupiny začaly vznikat hlavně v březnu a dubnu 1945, kdy došlo k vyvrcholení partyzánského boje proti německým okupantům, přičemž zejména na území východní a západní Moravy (Valašsko a Vysočina) docházelo i k otevřené partyzánské válce.^[zdroj? Byly stále častěji přepadávány německé kolony, byly vypouštěny pohonné hmoty z cisteren, vykolejovány vlaky a výbuchy ničeny mosty. Například 10. dubna 1945 byla značně poškozena důležitá železniční trať Brno–Jihlava, která nebyla až do konce války opravena. Při této akci byl vyhozen do povětří německý vojenský transport, při čemž zahynulo nebo bylo zraněno téměř 200 vojenských a dalších osob.^[zdroj? Kromě diverzních akcí na kolejích byly přepadávány nacistické posádky, muniční sklady, vojenské objekty, bylo přerušováno elektrické, telefonní a telegrafní vedení.^[zdroj?

Vypuknutí povstání

Koncem dubna 1945 již sovětská vojska ve dvou operacích – Ostravské a Bratislavsko-brněnské osvobodila část Moravy, což s pozdější zprávou o Hitlerově smrti zavdalo důvod pro otevřený odpor. Povstání začalo 1. května v Přerově, když se rozšířila mylná zpráva o kapitulaci Německa. Byla odzbrojována německá a maďarská vojska, moci se ujal Národní výbor. Povstání se téhož dne rozšířilo na Olomouc a okolní obce, avšak zde zasáhly jednotky SS. Povstalcům se však podařilo zastavit transport či likvidaci průmyslového zařízení a zásob, které chtěli Němci odvézt z Ostravska, Vsetínska a Zlínska. 2. května povstal Nymburk, Poděbrady, Chlumec nad Cidlinou a Úpice, dalšího dne Semily, Železný Brod, Turnov, Jilemnice, Stará a Nová Paka, Příbram, Beroun, Vizovice, 4. května Vsetín a Kladno, 5. května Louny, Jindřichův Hradec, Rokycany, Klatovy, Domažlice aj.^[11] Zhruba na tisíci místech byly zaznamenány protiokupační demonstrace, které spočívaly ve vyvěšování československých vlajek, odstraňování německých nápisů, ničení orientačních tabulek, manifestacích na oslavu osvobození, protestních akcích proti okupačním úřadům apod. Docházelo též ke stávkám ve fabrikách a k zabavování zbraní ze zbrojních závodů ve prospěch povstalců. K vyjednávání o převzetí moci došlo na více než 120 místech Protektorátu^[11]. V některých oblastech se povstání rozhořelo i díky činnosti partyzánských skupin, které stále ve větší míře vstupovaly do otevřeného boje. Např. ve Vsetíně zaútočila 4. května Partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova na Němce, kteří začali provádět ve městě destrukční práce, jež musely být zastaveny. Město bylo po 4. hodině odpolední osvobozeno jednotkami 1. československého armádního sboru. Partyzánské skupiny hrály i velkou úlohu v Podkrkonoší i na jiných místech.

Pražské (a jiná) povstání

Dne 5. května vypuklo povstání v hlavním městě Praze. Česká národní rada vydala prohlášení o konci Protektorátu a o převzetí vládní a výkonné moci. I zde probíhaly nejdříve demonstrace, které však brzy přešly do otevřeného odporu. Povstalci v Praze i na celém území Čech a Moravy se zmocňovali zbraní, obsazovali pošty, železnice a důležité silniční křižovatky. K odbojovým a partyzánským skupinám se přidávaly tisíce povstalců z řad českého obyvatelstva; bývalí vojáci, četnictvo, i osvobození sovětští zajatci pracující na otrockých pracích na území Protektorátu. Okupantům bylo bráněno, aby uskutečnili odvoz strojů, zařízení, a dopravních prostředků do Německa, aby nedocházelo k ničení továren atd. (plán ARLZ – taktika spálené země). Povstalci znemožňovali plynulé zásobování fronty i organizovaný ústup Wehrmachtu.

Povstání, které vypuklo ve 37 městech a 240 obcích,^[12] dostalo na některých místech tvrdý protiúder – německá vojska začala obsazovat důležité komunikace, ulice, křižovatky, nádraží a pošty, byl vyhlašován výjimečný stav, okupanti zajímali a vraždili rukojmí, aby zastrašili české obyvatelstvo. Jejich cílem bylo nepřipustit, aby bylo vytvořeno souvislé povstalecké území. Přesto se povstalcům podařilo na sebe vázat značnou sílu německých vojsk, které nemohlo být použito na potlačení povstání v Praze. Venkov dodával Praze nejen potraviny, ale i zdravotnický materiál a lehké zbraně; byly zbudovávány zátarasy, vyhazovány mosty, aby byla wehrmachtu a jednotkám Waffen SS co nejvíce ztížena doprava. Odpor obyvatelstva pokračoval i na venkově, kde se neustále rozšiřoval. Na řadě míst došlo k otevřenému boji, jinde pouze k sabotážním akcím. Němci se stále ve větší míře uchylovali k vraždám a masakrům českých obyvatel, které brali jako rukojmí nebo které popravovali pro výstrahu, a to nejen v Praze, ale prakticky na celém okupovaném území Čech a Moravy.^[13]

Mezitím postupovala do Československa od západu americká 3. armáda generála George Pattona. Už koncem dubna dostal Patton rozkaz zabezpečit československé hranice až po Rakousko.^[4] 4. května ve večerních hodinách zatelefonoval Pattonovi vrchní spojenecký velitel generál Dwight D. Eisenhower a dal mu svolení k dalšímu postupu do nitra Československa. Pattonova armáda, který čítala asi 540 000 vojáků, vyrazila hned následující den ráno. Místy narážela na tuhý odpor, jinde se Němci rychle vzdávali, neboť se obávali sovětského zajetí.^[14] Sověti s americkým postupem nesouhlasili, sami ale měli do Prahy dál a sváděli s Němci tuhé boje.^[14] Když se 5. května Patton dozvěděl o bojích v Praze, večer oznámil svému nadřízenému, generálu Bradleymu, že do druhého dne se svými jednotkami Prahu dobude. Bradley nesouhlasil, chtěl, aby o této akci rozhodl generál Eisenhower.^[15] Bradley nakonec Pattonovi další postup zakázal a Eisenhower znovu ujistil generála Antonova, že vydal svým vojskům rozkaz, aby nepostupovala za linii Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice.^[16] 6. května ve 14 hodin vyrazily k Praze sovětské síly od Drážďan, Brna a Krnova. O tomto postupu ale nebyli povstalci informování.^[16] Do bojů proti Němcům v Praze se po dlouhém váhání zapojily i jednotky Ruské osvobozenecké armády, tzv. Vlasovci.^[17] Dobyli několik pražských čtvrtí včetně Ruzyňského letiště,^[18] ale po roztržce s komunistickými členy ČNR (například Josef Smrkovský nazval Vlasovce zrádci a nepřáteli^[19]) se z Prahy stáhli. Západní spojenci neposkytli Praze žádnou pomoc – slíbené letecké dodávky zbraní a munice zakázali Sověti, neboť si nepřáli ve svém prostoru žádná cizí letadla,^[20] a když 7. května večer dorazila do Prahy delegace americké armády, pouze oznámila vzbouřencům, že Německo podepsalo kapitulaci a Američané do Prahy nepřijdou.^[21] Sověti též zakázali zapojení československých letců.^[22]

Boje pokračovaly i po podpisu bezpodmínečné kapitulace Německem 7. května 1945 (v platnost měla vstoupit 8. května o půlnoci), kdy se německé jednotky snažily vzdát se americké armádě, protože ze sovětského zajetí panovaly značné obavy. Tyto boje vedly zejména jednotky Waffen SS, ale nebylo výjimkou, že se jich účastnily i jednotky Wehrmachtu. Dopoledne 7. května vydal Hitlerův nástupce Karl Dönitz rozkaz maršálu Ferdinandu Schörnerovi, aby se svojí armádní skupinou ustoupil na západ.^[22] Hlavní snahou Schörnerových sil bylo dostat se do amerického zajetí. Ústup se však kvůli nutnosti obejít bojující Prahu zpomaloval, jednotky musely používat vedlejší silnice, docházelo k dopravním zácpám.^[22]

7. května večer do Prahy přijela americká vojenská delegace a setkala se se zástupci velitelství Bartoš. Přivezla však pouze zprávu o německé kapitulaci a sdělení, že přijít na pomoc Praze Američané nemohou.^[21] Další americká delegace dorazila do Prahy v noci na 8. května. Jejím cílem byly lázně Velichovky, kde sídlil štáb maršála Schörnera. V Praze členové delegace jednali jak s velitelstvím Bartoš, tak s generálem Toussaintem, velitelem německých sil v Praze. Toho žádali, aby zastavil boje v Praze pomohl přesvědčit Schörnera, aby vydal rozkaz zanechat odporu, neboť třetí říše již kapitulovala.^[23] Není jasné, zda se delegace ve Velichovkách se Schörnerem opravdu setkala – podle některých zdrojů ano, podle jiných Schörner už před tím uprchl.^[23] Němečtí generálové ale zastavení bojů odmítali, vymlouvali se na ztrátu spojení s podřízenými jednotkami a byli odhodláni vynutit si cestu do amerického zajetí zbraněmi.^[23] Na zpáteční cestě se americká vojenská mise Praze vyhnula. V Kralupech a Českém Brodě zabránila Němcům ve vraždě českých rukojmích.^[23]

8. května ráno oznámil moskevský rozhlas, že Rudá armáda prolomila německé linie u Drážďan a postupuje do Čech. Nebylo ale zřejmé, kdy bude moci dorazit do Prahy.^[23] Leteckou podporu povstalců Sověti neposkytli a také v tom bránili Američanům.^[23] Českým povstalcům přitom docházely síly, neměli dost zbraní ani střeliva.^[23] Velení německých vojsk si bylo této situace dobře vědomo.^[23] V časných ranních hodinách 8. května začal dosud nejmohutnější německý útok na Prahu za použití tanků, děl a letadel.^[23] Nejaktivněji si počínali příslušníci SS, zatímco někteří vojáci wehrmachtu už bojovat odmítali.^[23]

Schörner rozkázal Toussaintovi, aby Prahu zničil a její obyvatele vyvraždil, ten to ale odmítl a místo toho se v dopoledních hodinách vydal do sídla ČNR jednat o zastavení bojů.^[23] 8. května v 16 hodin byl mezi Touissantem, ČNR a velitelstvím Bartoš sepsán protokol, který umožňoval Němcům průchod Prahou s tím, že dojde k zastavení bojů. V platnost měl vstoupit v 18:00 téhož dne. Němci měli dle dohody přestat bojovat a propustit všechny zajatce a internované osoby. Za to jim měl být umožněn volný odchod z Prahy směrem k Američanům. Letadla a těžkou vojenskou techniku měli zanechat na místě.^[24] Ojedinělé skupinky nacistických fanatiků nerespektovaly podepsanou kapitulaci a pokračovaly v boji.^[25]

Povstalci v Praze stále neměli informace, jak daleko od Prahy se nalézají sovětská vojska a kdy by mohla dorazit do Prahy.^[26] ČNR i velitelství Bartoš vyslaly své zástupce k Američanům, a diskutovali nimi možnost osvobození Prahy. Američtí velitelé tuto variantu zvažovali, chyběl ale sovětský souhlas.^[26] Britský štáb nakonec české představitele informoval, že spojenci zasáhnou, pokud by po půlnoci na 9. května páchali Němci zvěrstva na obyvatelích Prahy.^[26] Americká armáda nakonec rozkaz k osvobození Prahy nikdy nedostala.^[27] 9. května ráno obsadila Prahu Rudá armáda.^[28]

Ustupující Němci se nadále snažili dostat do amerického zajetí. 9. května v 19:00 ale Američané svou demarkační linii uzavřeli a nepřijímali už další zajatce. Někteří němečtí vojáci raději volili boj do posledního okamžiku, než aby se nechali zajmout Sověty. Proto boje na českém území pokračovaly až do 12. května.^[28][29] Např. v obci Lejčkov na Táborsku střílely 9. května německé jednotky do lidí, kteří přišli k silnici pozorovat ústup německé armády, k střílení neozbrojených civilistů docházelo i na dalších místech. Poslední výstřely padly 11. května 1945 u Milína u Příbrami, kde jednotky SS vylákaly bílým praporem partyzánské parlamentáře a postříleli je.^[11] Poté došlo k boji, při kterém v otevřeném střetnutí s Němci padlo 60 českých partyzánů.^[zdroj?

Celkem si povstání vyžádalo v Praze 1694 českých životů, na českém a moravském venkově zahynulo přibližně dalších 8 tisíc občanů, přičemž v počtu obětí jsou zahrnuti jak lidé, kteří bojovali proti okupantům, tak i nacisty povražděné civilní osoby.^[1]

Galerie

• 
  Pomník padlým v Kostelci nad Labem na předmostí mostu přes Labe
• 
  Pamětní deska na Břevnově, připomínající oběti německého náletu z 5. května 1945
• 
  Pamětní deska v ulici Zenklova v Praze ze 7. května 1945
• 
  Pamětní deska v Praze na Novém Městě z 5. května 1945
• 
  Pamětní desky padlým ve Střešovicích

Odkazy

Reference

Literatura

• JAKL, Tomáš. Květen 1945 v českých zemích, Praha, MBI 2004, ISBN 80-86524-07-8
• KURAL,Václav; ŠTĚPÁNEK, Zdeněk. České národní povstání v květnu 1945, Praha, Karolinum 2008, ISBN 978-80-246-1376-5
• PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. 
• ZÁMEČNÍK, Stanislav. Český odboj a národní povstání v květnu 1945, Praha, Naše vojsko 2006, ISBN 80-206-0812-5

Související články

• Pražské povstání
• Přerovské povstání
• Velkomeziříčský masakr
• Vypálení Konětop
• Osvobození Československa

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Květnové povstání českého lidu na Wikimedia Commons
• Konec okupace a rok 1945 ve vzpomínkách pamětníků
• Květnové povstání českého lidu Archivováno 13. 6. 2013 na Wayback Machine.
• kcprymarov.cz – České povstání v květnu 1945
• Květnové povstání v Třešti – tragický příběh odvahy a zbabělosti
• Perzekuce za nacistické okupace – květen 1945
• Odboj a povstání v Holicích r. 1945^{[nedostupný zdroj}
• Koncem druhé světové války povstali i lidé v Čechách a na Moravě
• Pořad Českého rozhlasu Plus: Když přijel ruský válec; unikátní archivní nahrávky rozhlasového vysílání z května 1945, podrobné informace o vlasovcích a americké armádě v Praze.

Československo za druhé světové války
Politické reprezentace	Prozatímní státní zřízení • Komunistická strana Československa
Vlády	Československý národní výbor (Státní rada) • První exilová vláda • Druhá exilová vláda • Košická vláda
Vojenské jednotky	Legie Čechů a Slováků • 1. divize ve Francii • Československé perutě v RAF (310. • 311. • 312. • 313.) • Československá samostatná obrněná brigáda • Československý pěší prapor 11 – Východní • 1. československý armádní sbor • První československý samostatný stíhací letecký pluk • 1. československá smíšená letecká divize v SSSR • I. československá brigáda Jana Žižky z Trocnova (Jugoslávie) • 1. československá armáda na Slovensku • Slovenské povstalecké letectvo
Partyzánské jednotky	Partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova • Rada tří • Partyzánská brigáda Mistr Jan Hus • Partyzánská brigáda Jermak • Partyzánská brigáda Jan Kozina • Partyzánský oddíl Doktor Miroslav Tyrš • Partyzánská brigáda Národní mstitel • Svaz partyzánských oddílů Za Prahu • Partyzánská brigáda Smrt fašismu • partyzánský oddíl zvláštního určení Zarevo • Partyzánská brigáda Vlast • Partyzánský pluk Ludvíka Svobody • partyzánská družina Josefa Hybeše • Partyzánský oddíl Wolfram • Partyzánský oddíl Carbon • Partyzánský oddíl Lenka - Jih/Spelter
Odbojové skupiny	Obrana národa • Rada tří • Česká národní rada • Petiční výbor Věrni zůstaneme • Politické ústředí • OSVO • Národní hnutí pracující mládeže • Ústřední vedení odboje domácího • Zpravodajská brigáda • Tři konšelé • Tři králové • I. ilegální ÚV KSČ • Družstvo v prvním sledu • Avala-Modrý kruh
Bitvy a střetnutí	Německá okupace Čech, Moravy a Slezska (Bitva o Czajankova kasárna) • Čs. protiletecká obrana Tarnopolu • Coulommiers • La Ferté sous Jouarre • Británie • Šibáa • Tobruk • Operace Anthropoid (Atentát na Heydricha • Kostel svatých Cyrila a Metoděje) • Sokolovo • Kyjev • Bílá Cerekev • Žaškov • Dukla • Bělehrad • Tetřev • Dunkerque • Jaslo • Západní Karpaty • Liptovský Mikuláš • Ostrava • Osvobození Československa • Plzeň • Květnové povstání českého lidu (Pražské povstání • Boj o Český rozhlas) • Slivice