Kníže - Biblioteka.sk

Upozornenie: Prezeranie týchto stránok je určené len pre návštevníkov nad 18 rokov!
Zásady ochrany osobných údajov.
Používaním tohto webu súhlasíte s uchovávaním cookies, ktoré slúžia na poskytovanie služieb, nastavenie reklám a analýzu návštevnosti. OK, súhlasím


Panta Rhei Doprava Zadarmo
...
...


A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9

Kníže
 ...
Tento článek je o šlechtickém titulu. Další významy jsou uvedeny na stránce Kníže (rozcestník).
Na tento článek je přesměrováno heslo kněžna. O řece pojednává článek Kněžná.
Knížecí hodnostní korunka
Koruna mediatizovaných knížectví
Knížecí hodnostní klobouk

Kníže, v ženské podobě kněžna, je označení vysokého šlechtického titulu. Nositelé tohoto titulu mohou být vládci suverénního knížectví (v současnosti např. Lichtenštejnsko nebo Monako) jako panující, či "zemská knížata", nebo je chápán jako osobní titul nevládnoucího šlechtice v knížecí hodnosti. Ve většině případů se knížecí tituly dědily v mužské (agnatické) primogenituře.

Ve Svaté říši římské byl udělován titul říšského knížete pro označení hodnosti vládců bezprostředně říšských knížectví. Povýšení do knížecí hodnosti ("okněžnění") uděloval římsko-německý císař.

V obecné a historické rovině se výrazu kníže užívá pro označení vládnoucích kmenových panovníků (např. česká knížata).

Původ

Slovo kníže pochází ze slovanského výrazu кънѧꙃь - kňaz, které má etymologický základ ve starogermánském kuningaz (pán, vladař), pokračujího v germánských jazycích jako kuning, könig nebo king jako označení pro krále. Historickým vývojem však začal být užíván v několika rozličných významech - jako člen vznešené/panující rodiny resp panovníkova leníka nejvyšší úrovně. Jeho synonymy se tak v mnoha jazycích staly pojmy vévoda a princ.

Panstvím či suverénním územím knížat, ovšem nikoli všech, je knížectví.

V zásadě rozlišujeme:

  1. Knížete panovníka (vládne svému knížectví)
    1. Obecný výraz pro panovníka bez ohledu na titul ("knížetem" může být např. i císař)
    2. Panující kníže jako konkrétní titul vládce knížectví (např. Hans Adam II. v Lichtenštejnsku)
  1. Knížete titulárního (je pouhým šlechticem)

Současnost

Nyní se zpravidla termín kníže užívá zejména jako

  • generický název pro jakéhokoli suverénního panovníka bez ohledu na jeho oficiální titul
  • samostatný (v nynější Evropě nejnižší) titul suverénního panovníka vládnoucího v knížectví;
  • vysoký šlechtický titul v rámci vyšší šlechty
  • hodnostně obdobné jsou mimoevropské tituly např.: emír, šajch, imám, wang

Soudobá knížata

Albert II., kníže monacký
Albert II., panující kníže monacký
Panovníci Kyjevské Rusi kněžna Olga a její syn, kníže Svjatoslav

V Evropě jsou dnes knížaty panovníci Monaka a Lichtenštejnska. Zvláštním případem je spoluknížectví Andorra, kde se o knížecí titul jako formální představitelé státu dělí francouzský prezident a španělský biskup ze Sao de Urgel.

Mimo Evropu je knížecí hodnost uznávána panujícím emírům Kataru a Kuvajtu, stejně jako všem sedmi emírům Spojených arabských emirátů.

Šlechtická knížata jsou, bez nějakých zvláštních privilegií, oficiálně uznávána již jen v Belgickém království (v jednom případě taktéž v Nizozemsku). V Německu jsou šlechtické tituly (v tomto případě Fürst a častěji Prinz) od roku 1919 součástí příjmení, aniž by z nich vyplývala jakákoli přednostní práva (z právního hlediska jde o příjmení, nikoli titul). Šlechtické tituly jako součást jména v Německu nezrušila ani vláda bývalé NDR.[1]

Knížecí titul nebo hodnost je i v současnosti výsadou několika málo duchovních hodnostářů (viz níže).

Oslovení

Knížeti přísluší oslovení Jasnost (dříve Knížecí Milost), ostatním členům rodiny pak dle titulu Jasnost či Excelence. Nejstarší syn knížete je většinou dědičný princ (Erbprinz) nebo dědičný hrabě (Erbgraf). Ostatní děti knížete jsou u vládnoucích rodů: princové (princezny) a u šlechtických rodů: hrabata (hraběnky), toto ale není pevně dané pravidlo.

Etymologie

Samotný výraz pochází ze staroslovanského kъnędzь (pravděpodobně převzato z pragermánského kuningaz, značícího vládce, krále – srov. něm. könig, ang. king), má tedy společný základ s výrazem kněz, s nímž byl zejména ve starších zápisech nezřídka zaměňován. Ve slovanských jazycích (čeština, polština) je synonymem pro vévodu. V Čechách je tento titul spojen s vládcem Čechů do konce 12. století, fakticky stejné úrovně, jako pozdější titul král, který se odlišoval potvrzením, udělením úřadu od vyšší autority - římské říše osobou císaře nebo římské církve osobou papeže. Společné je také jejich volenost, zejména po vymření královského rodu po meči (bez mužského potomka), případně i po přeslici (bez potomka včetně ženského). Váha volby, svévole a udělení úřadu se ovšem v dějinách často proměňovala - u knížat i u králů.

V moderní češtině tak bez rozlišení a většinou nevědomky používáme termín kníže jak pro staroslovanského panovníka s titulem kňaz (např. staří Přemyslovci), tak pro knížete (drobnějšího panovníka či šlechtice) "západního původu", jehož titul vychází z latinského Princeps. Konečně se výraz kníže souhrnně používá, a to v mnoha evropských jazycích, pro drobnější vládce v mimoevropském světě s vlastními tituly a pro drobné panovníky a kmenové vůdce v pravěku a starověku.

Etymologický původ ekvivalentních titulů v jiných jazycích je poněkud odlišný a vychází z latinského princeps, což znamená „přední“. Toto slovo bylo používáno původně pro hlavy římského senátu, ve smyslu první mezi sobě rovnými. V češtině se z tohoto slova odvozuje také titul princ, který má ale význam spíše pro zdvořilé oslovování potomků vyšších šlechticů.

V několika jazycích tento rozdíl není rozlišen tak jako v češtině. Na druhé straně například v němčině jsou tyto dva tituly rozlišeny, pro knížete Fürst a pro prince Prinz, a přesto vychází ze stejného významového základu „první“ - germánského (něm. erst(e), ang. first, snad jako germánská napodobenina latinského slova) a latinského.

Ve staré češtině byl kníže středního rodu (např. Karel z Lichtenštejna, kníže opavské...), což přetrvalo v čísle množném (knížata).

V jiných jazycích

Jazyk Mužský titul Ženský titul / získaný sňatkem od manžela území
Latinsky (středověkou, nikoli klasickou latinou) Princeps Principessa Principatus
Italsky Principe (sovrano)[2] Principessa Principato
Francouzsky Prince (souverain)[2] Princesse Principauté
Španělsky Príncipe Príncesa Principado
Rétorománsky Prinzi Prinzessa Principadi
Rumunsky Prinț Prințesă Principat
Okcitánsky Prince Princessa Principat
Anglicky (Sovereign) Prince[2] Princess Principality
Německy Fürst Fürstin Fürstentum/Hochstift[3]
Nizozemsky Vorst/Prins Vorstin/Prinses Vorstendom/Prinsdom
Dánsky Fyrste Fyrstinde Fyrstendømme
Švédsky Furste Furstinna Furstendöme
Faersky Fúrsti Fúrstafrúa Fúrstadømi
Frísky Foarst Foarstinne Foarstedom
Staroanglicky Ǣðeling Hlæfdiġe Þēodenrīce
Slovensky Knieža Kňažná Kniežatstvo
Polsky Książę Księżna Księstwo
Chorvatsky Knez Kneginja Kneževina
Lotyšsky Firsts Firstienne Firstiste
Litevsky Kunigaikštis Kunigaikštienė Kunigaikštystė 
Rusky Князь (Kňaz) Княгиня (Kňagiňa) Княжествo (Kňažestvo)
Maďarsky Fejedelem/Herceg Fejedelemasszony/Hercegnő Fejedelemség/Hercsegség
Finsky Ruhtinas Ruhtinatur Ruhtinaskunta
Turecky Prens Prenses/Şehzade Prensliği
Albánsky Princ Princeshë Principata
Irsky Flaith Banflaith Prionsacht
Velšsky Tywysog Tywysoges Tywysogaeth
Novořecky  Πρίγκηπας (Prigkipas) Πριγκήπισσα (Prigkipissa) Πριγκιπάτο (Prigkipáto)

Translatologické komplikace

Terminologie evropských jazyků se vyvíjela v závislosti na historicko-politických poměrech dané jazykové oblasti. To je určující například pro počet homonym a terminologickou šíři konkrétního jazyka. Zvláštní výraz pro knížete se tak vytvořil většinou jen v jazycích těch zemí, kde se tento titul v minulosti vyskytoval. Zvláštní termín pro knížete tak obvykle existuje v jazycích slovanských, germánských (s výjimkou angličtiny) a některých evropských jazycích neindoevropského původu (např. ve finštině). Latina, románské jazyky a angličtina užívají stejný tvar pro knížete i prince, založený na latinském starověkém termínu Princeps. Naproti tomu některé slovanské jazyky, např. ruština či polština, užívají pro knížete i prince také totožné slovo, vycházející ale z označení pro knížete (kňaz). Některé jazyky, slovanské i jiné, zase nerozlišují mezi knížetem a vévodou (např. polština nebo maďarština). Germánské jazyky mají obvykle dostatečné terminologické bohatství. Přesto ovšem nizozemština jako germánský jazyk zná sice termín Vorst pro knížete a Prins pro prince, v praxi jsou však šlechtická i mnohá panující knížata v nizozemštině označována termínem Prins, zatímco termín Vorst značí spíše panovníka v obecném smyslu (tento termín se dostal např. i do nizozemského textu belgické státní hymny jako označení pro krále). Také ugrofinská maďarština nerozlišuje důsledně mezi výrazy Fejedelem (kníže) a Herceg (vévoda). V praxi je jako Fejedelem označován především panující kníže. Zejména v období středověku jde často synonymum pro vojvodu (maďarsky jinak též Vajda) a novověký titulární kníže bývá nazýván termínem Herceg. Specifika jednotlivých evropských jazyků tak prakticky znemožňují bez znalosti kontextu přesně porozumět titulatuře, což zejména při překladech vede k častým chybám a nepřesnostem.

Odvozené termíny v češtině

Dietrichštejnská knížecí hrobka v Mikulově
Stolec karantánských slovanských knížat, po roce 976 užíván též říšskými vévody z Korutan, byl původně dórskou hlavicí sloupu z římského období

Kníže v toponymech

Zámek Książ/Fürstenstein ve Slezsku

Zejména ve slovanském a německém prostředí se termín knížete promítl do toponym. Celá řada lokalit je pojmenována po knížeti, často proto, že byla knížetem založena. Lze uvést několik příkladů:

Stručné dějiny knížecího titulu

Hrob slezského knížete Bolka II. Svídnického v piastovském mauzoleu křesoborského kláštera

V Čechách byl původně knížecí titul shodný se slovenským výrazem kňaz, zatímco západní prameny jmenují českého panovníka v dobách prvních Přemyslovců nejčastěji jako vévodu (Dux) a "pouhý" knížecí titul (Princeps) někdy přiznávají údělným knížatům na Moravě. Po vzniku Českého království a nástupu Lucemburků se v Čechách objevují i knížata nepanovnického původu. Jde o polosuverénní panovníky slezských knížectví po té, co bylo Slezsko roku 1335 inkorporováno do českého státu. Knížecí titul náležel i několika církevním hodnostářům, např. pražskému arcibiskupovi či abatyši kláštera Svatého Jiří. Mezi česká knížata patřila také markrabata moravská (pokud nebyla totožná s panujícím králem) a vévodové opavští - nelegitimní větev Přemyslovců. Po vydání Obnoveného zřízení zemského v roce 1627 začaly v Čechách platit šlechtické tituly ze zemí Svaté říše římské a navíc začali čeští králové tyto tituly udílet i z pravomoci českých panovníků (říšský kníže mohl většinou požádat doplňkově o udělení českého titulu), což pokračovalo až do počátku 19. století, kdy byl český knížecí titul nahrazen jednotným rakouským.

Od vydání korunovačního řádu Karla IV. až do bitvy na Bílé hoře byl následník českého královského trůnu těsně před korunovací nazýván knížetem.[4]

Ve střední Evropě a v zemích Svaté říše římské původně knížecí titul jako takový prakticky neexistoval. Hodnost říšského knížete (Princeps Imperii, Reichsfürst) náležela nejpřednějším hodnostářům a vládcům světským i duchovním, kteří byli podle svého titulu např. biskupy, opaty, vévody, markrabaty, lankrabaty, purkrabími a podobně. Ti byli přímými leníky císaře a jejich léna nebyla zpočátku (zhruba do 11. století) dědičná. Oproti ostatním říšským stavům se odlišovali prestižnějším postavením a v počátcích také lenní svrchovaností nad hrabaty a svobodnými pány. Knížata na sebe postupně strhávala větší podíl na moci na úkor slábnoucích císařů, nedokázala ale zabránit emancipaci nižších stavů. Zlatá bula Karla IV. definitivně potvrdila výlučné právo sedmi nejvýznamnějších říšských knížat, včetně českého krále, volit římského krále a potenciální císaře, čímž se kodifikovalo postavení kurfiřtů. V 15. a 16. století narůstal počet světských knížat oproti duchovním, mnohá duchovní knížectví zanikla za reformace. V 16. století se upevnil politický význam titulu říšského knížete, když byl přesně stanoven počet knížectví na říšském sněmu, kde knížecí hodnost představovala podmínku účasti. Zhruba od počátku 17. století se ve větší míře začíná kníže objevovat jako titul, naopak staré tituly markrabích, falckrabích a podobně již nově udělovány nejsou. Prudce narůstá počet nových světských knížat. Oproti dosavadním dvěma či třem desítkám získalo říšský knížecí titul v l. 1582–1806 zhruba 160 rodů a osob. Oproti situaci do konce 16. století ale jen malá část z nich (19 rodů) opravdu usedla na knížecí sněmovní lavici. Tak se knížecí titul odpoutal od svého původního politického významu a stal se spíše čestným vyznamenáním a dokladem vysokého postavení i bohatství nositele. Tyto nové tituly byly také poměrně často udíleny jen hlavám rodu s dědičností vždy pro nejstaršího syna, zatímco dříve patřil ke knížecímu stavu vždy celý rod. Napoleonské války přinesly mediatizaci drobných říšských knížat, z nichž svou svrchovanost udrželo jen několik (např. Lichtenštejnsko nebo Lippe). Knížecí tituly ve střední Evropě byly udíleny i po zániku říše r. 1806 panovníky některých německých států (knížata byla kreována vladaři všech království mimo Sasko a Hannoversko a taktéž panovníky dvou hesenských států: kurfiřtství a velkovévodství), ovšem oproti předcházejícímu období, kdy knížata povyšoval římský císař, byly knížecí tituly udíleny podstatně méně často (větší počet knížat byl povýšen jen v Prusku). Knížecí tituly 19. století získali mnohdy za zásluhy státníci nebo vojevůdci. Prestiž těchto mladých, čistě titulárních knížat, byla však v porovnání s knížaty dřívějšími mnohem menší. Prominentním příkladem "nového" knížete je kancléř Otto von Bismarck.

Podrobnější informace naleznete v článcích Říšský kníže a Seznam knížecích nobilitací v německých státech.

Mediatizovaná knížata

Říšská knížata, která přišla o svá suverénní panství mediatizací říšských území za Napoleona I. a která nezískala suverenitu při jednáních Vídeňského kongresu, si až do zániku monarchie udržela zvláštní privilegia. Byla i nadále považována za rovnocenná vládnoucím panovnickým domům. Jejich hlavou je kníže, ostatní členové mají titul „princ“ či „princezna“. Knížecí rody, které získaly titul pouze jako šlechtickou hodnost během 19. a 20. století (tedy po mediatizaci drobných říšských států, tj. nikdy fakticky nevládly), se liší i označením svých potomků – knížetem je pouze hlava rodu, ostatní členové jsou hrabata a hraběnky (v českých zemích například Kinští). K mediatizovaným rodům patří Lobkovicové, Schwarzenbergové, Fürstenbergové, Thurn-Taxisové, z Hohenlohe.

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam mediatizovaných rodů.
Související informace naleznete také v článku Říšský kníže.

Duchovní knížata

V katolické církvi v minulosti docházelo, zejména pak ve Svaté říši římské, k udílení světských vladařských práv některým biskupům, opatům, velmistrům, prelátům a podobně. Ti získali navíc také knížecí titul a mnohdy i právo své země titulovat jako knížectví. Tato duchovní knížectví bývala volená a většinou zanikla za napoleonských válek.

Podrobnější informace naleznete v článku Kníže-biskup.
Související informace naleznete také v článku Říšský prelát.

Dnes náleží knížecí titul velmistrovi Řádu maltézských rytířů, který je jako hlava subjektu mezinárodního práva vlastně "panovníkem bez území". Titul "kníže církve" (latinsky Princeps Ecclesiae) pak náleží každému kardinálovi. Jako kníže je dnes někdy označován i papež, ačkoli přinejmenším do roku 1870 odpovídaly jeho vladařské pravomoci spíše královským, než jen knížecím. Konečně spoluknížetem andorrským je španělský biskup ze Seo de Urgel.

Knížata jako šlechtici v Evropě a ve světě

Přestože je knížecí titul nejvíce znám ve střední Evropě a v zemích bývalé Svaté říše římské, můžeme na něj narazit ve většině Evropy i mimo ni. Obecně platí, že knížecí titul jako řádný stupeň vyšší šlechty existoval historicky ve střední a východní Evropě. V Evropě západní má pak jen charakter mimořádného titulu a ve šlechtické hierarchii jej zastupuje vévoda, který naopak téměř chybí v zemích na východ od Rýna. Prakticky žádná knížata se nevyskytovala ve Skandinávii.

Litva a Polsko

Na staré Litvě byl knížecí titul tradičně přiznáván potomkům dříve panujících dynastií různého původu. Vedle různých větví rodu Gediminovců (Czartoryští, Buremští, Pińští, Sanguszkové aj.) měly nárok na knížecí titul také další rody litevských kmenových knížat (např. Holszańscy nebo Giedroyći), rody původu rurikovského (Ogińští, Czetwertyńští, Zbaraszští aj.) i rody tatarské (Glińští). Akt o Lublinské unii z roku 1569 zavedl knížecí titul také v Polsku, polská szlachta se však přijímání nových titulů bránila a roku 1638 si prosadila, že uznávat se budou jen tituly těch knížecích rodů, které jsou výslovně uvedené v aktu o Lublinské unii[5] (vedle dynastických rodů ještě Radziwillové, povýšení roku 1547 do říšského knížecího stavu, což bylo uznáno i na Litvě (1549) a Lublinskou unií také v Polsku).[6] Připouštělo se sice vydávání dodatkových usnesení sejmu pro vydávání dalších knížecích uznání, to se však stávalo jen velice vzácně (např. Lubomirští, kteří byli od roku 1647 říšskými knížaty, byli v Polsku uznáni roku 1682, polská větev knížat de Ligne, kteří byli říšskými knížaty již od r. 1601, byla roku 1780 i v Polsku uznána za knížecí apod.). Uznával se však knížecí stav potomků volených králů (dcery Jana Sobieského). Teprve král Stanislav August Poniatovski dosáhl roku 1764 dědičného povýšení bratrů Andrzeje, Kazimierze a Michala na knížata.[7] Na Litvě ani v Polsku nebyla hodnost knížete zcela totožná s hodností magnáta, tedy mimořádně velkého pozemkového vlastníka. Kníže mohl i nemusel být magnátem a většina magnátů knížaty nebyla. Poslední knížecí tituly v Polsku byly uděleny až po pádu monarchie. V roce 1928 si náčelník generálního štábu Piłsudski a prezident Mościcki nechali udělit knížecí tituly od afghánského krále Amanulláha.[8]

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam polských a litevských knížecích rodů.

Rusko

Erb knížete Felixe Jusupova, Rasputinova vraha

V Ruském imperiu byl knížecí titul od starých dob uznáván příslušníkům dříve vládnoucích dynastií nejrůznějšího původu, ale i vyznání. Ruskou aristokratickou špičku tak spoluvytvářela mj. knížata odvozující původ od Rurikovců (Obolenští, Lvovové, Vjazemští atd.), od Gediminovců (Galicinové, Czartoryští, Sanguszkové, Dručtí-Lubečtí atd.), od německých panujících knížat, resp. vévodů (Meklenburští, Leuchtenbergové/Romanovští), od tatarských chánů (Jusupovové, Girejové), od gruzínských panujících dynastií (Bagrationové, Dadiani-Imeretinští), od jiných gruzínských knížecích rodů (Amilakvarovové, Abamelekové), od byzantských vzdorocísařů (Kantakuzenové), čerkéských chánů (Kabardští), kalmyckých kaganů (Dondukovové), osťackých náčelníků (Satygin-Kondijští), indických regionálních rádžů (Vizápurští) či evenckých rodů (Gantimurovové).[9] Od dob Petra Velikého nastalo povyšování i knížat "nových", nedynastického původu. Prvním takto povýšeným knížetem byl roku 1707 Oleg Menšikov, který sám pocházel z rodiny nevolníka, následovaly např. rody Orlovů, Zubovů nebo Potěmkinů či národnostně neruská knížata Barclay de Tolly nebo Lieven. V některých případech došlo i k ruskému uznání titulárních knížat pruských (Osten-Sacken, Sayn-Wittgenstein-Sayn) nebo toskánských (Děmidov di San Donato). Poslední ruskou titulární kněžnou se stala v roce 1915 druhá a morganatická manželka velkoknížete Pavla, Olga Valerianovna Karnovičová, která se stala kněžnou Palejovou.[10] Počet ruských knížat se rozrostl také po zřízení Polského kongresového království, neboť tam, vedle množství usazených knížat "starého" dynastického původu, nová knížata povyšoval sejm a car je jen potvrzoval (Svjatopolkové-Mirští). Výjimečně car i jmenoval nové (Johana Grudzińska, morganatická choť velkoknížete Konstantina se stala kněžnou łowiczskou). Ve Finsku, které stejně jako Polsko mělo vlastní šlechtickou obec, oddělenou od ruské, došlo pouze jedenkrát k místnímu potvrzení říšského a ruského knížecího titulu pro finského gubernátora Alexandra Sergejeviče Menšikova. Jinak se ve Finsku knížecí titul neobjevil. Ruské knížecí rody přijaly více či méně německé heraldické zvyklosti, včetně hodnostních klobouků. Zajímavostí je, že původní knížecí dynastie užívají pouze erbovní štít, knížecí plášť a klobouk, zatímco nové povýšená knížata také "západní" helmy, klenoty, devizy a štítonoše.[11] Ruská knížata se oslovují "Vaše Osvícenosti" (Сиятельство, resp. Šatelstvo), ta významnější pak naprostou většinou "Vaše Jasnosti" (Светлость resp. Svetlost). Knížecí titul býval v Rusku udílen obvykle celému rodu či alespoň všem potomkům prvního knížete a všichni povýšení bývali knížaty, nikoli princi.

Související informace naleznete také v článku Ruská šlechta.

Balkán

Knížectví a osmanské vilájety na severním Balkáně k roku 1683

Na Balkánském poloostrově vycházel titul knížete původně, tak jako např. v Rusku, Polsku i v Čechách ze slovanského titulu Kňaz. Díky velkému kulturnímu ovlivnění stran jiných kultur některá balkánská knížectví užívala též tituly z jiných kulturních okruhů jako např. maďarský panovnický titul Fejedelem či východorománský Domnitor. Nejobvyklejším titulem na Balkáně pak byl slovanský titul vojvoda, užívaný paralelně s tituly jinými pro jedinou monarchii. K balkánským vojvodstvím (knížectvím) patřilo např. Sedmihradsko, Valašsko, Moldavsko, Bulharsko, Černá Hora či Srbsko. Knížata jako šlechtici představovali původně sesazené (mediatizované) kmenové vládce a nejobvyklejší byli v Chorvatském království. Již Zikmund Lucemburský povýšil roku 1425 rod Frankopanů na říšská knížata z Krku s polosuverénním postavením, čímž ztvrdil jejich tradiční knížecí postavení. Většina balkánských knížectví zcela zanikla s osmanským náporem, avšak od poloviny 19. století docházelo k jejich postupné restituci. Zvláštností mezi balkánskými knížecími rodinami jsou rody řeckých Fanariotů, knížecích rodů, z nichž některé se odvolávají na byzantské kořeny a mnohé vládli jako turečtí vazalové ve Valašsku či Moldavsku (Douza, Ypsilanti, Mavrocordato). Z nich vyniká rod Cuzů (Cantacuzenů), vládnoucí též ve sjednoceném Rumunském knížectví. Posledními balkánskými knížectvími, která vznikla až ve 20. století, se staly Albánie r. 1913 a její panovník, kníže Wilhelm, princ z Wiedu (v Albánii ovšem titulovaný jako král: Mbret) a knížectví Pindus roku 1941 s knížaty z rodů Diamandi, Matushi, Cseszneky a Ayala de Valva.

Latinské císařství

V Latinském císařství se císaři snažili vytvořit podobnou hierarchii vazalů, jakou měla Svatá říše římská. Nejmocnější vazalové tak vystupovali jako Princeps Imperii, tedy říšská knížata. Výslovný knížecí titul náležel polosuverénním panovníkům Achaie.

Jeden z Tavadi ve staré Gruzii

Gruzie

V Gruzii, zemi na pomezí evropského a asijského kulturního okruhu, existovalo od středověku několik místních titulů, překládaných do evropských jazyků jako kníže (příp. vévoda, velkovévoda či car). Nejblíže českému chápání knížete-šlechtice a panovníkova vazala je hodnost Tavadiho. Tavadi patřil k nejvyšší gruzínské šlechtě a nebyl suverénem. Překládán bývá jako kníže. Naproti tomu pět místních rodů s titulem Mtavari (vládcové Samcche, Gurie, Abcházie, Svanetie a Mingrelie) si uchovalo postavení suverénních či alespoň polosuverénních vládců, nebyli závislí na gruzínských králích z rodu Bagrationů a sami byli lenními pány některých Tavadi. Mtavari z rodu Dadiani, vládci Mingrelie si své polosuverénní postavení udrželi i vůči ruským carům a to až do roku 1867. Termín Mtavari se do západních jazyků překládá někdy jako kníže, jindy jako vévoda. Konečně čtyři oblasti Gruzínského království (Aragvi, Gurie, Rača a Ksani) měly zvláštní hodnost Eristavo. Jejich správci Eristavi měli toto správcovství v některých obdobích dědičné. Na rozdíl od Mtavari však nešlo o (polo)suverénní vladaře, nýbrž o vysoké úředníky a hodnostáře-aristokraty ve službách krále. Hodnost Eristavi bývá do západních jazyků překládána jako vévoda či velkovévoda. Po připojení Gruzie k Ruskému impériu roku 1801 byl místním Tavadi, Mtavari i Eristavi stejně jako členům královské rodiny přiznán jednotně titul ruského knížete (Kňaz) Pouze poslední panující gruzínský král George XII. získal v Rusku doživotní titul car a jeho následník, princ David, spolu s ostatními královskými syny doživotní titul carevič.[12] Kontakty gruzínské a české šlechty jsou velice sporadické, přesto došlo v roce 1958 v Paříži ke sňatku hraběte Radslava Kinského s princeznou Tamarou z rodu Amilakvari, jenž patří mezi staré zemské Tavadi.[13]

Gruzínská království a knížectví c. 1762.

Francouzské království a císařství

První Francouzské království

Ve Francii v dobách Ancien régime, mělo označení "kníže" (Prince) dvojí obsah. Jednak šlo o hodnost, která převyšovala i nejvyšší stupeň řádné francouzské aristokracie, tedy vévodské pairy. Sem patřila tzv. zahraniční knížata (Princes Étrangéres) a snad by sem šlo počítat i prince královské krve, neboť francouzština jazykově nerozlišuje tituly prince a knížete a výklad "kníže královské krve" nebo např. "kníže z Condé" je v některých případech možný. Vedle "knížat svojí hodností", která mnohdy užívala jiné, nejčastěji vévodské, tituly, znala Francie i knížete jako titul a jeho původ i postavení ve francouzské společnosti byly mnohem komplikovanější. Kníže býval od pozdního středověku držitel některého feudálního léna, tradičně nazývaného jako knížectví. Knížaty byli i drobní suveréni obklopeni francouzským územím, kterým ale nebyla u dvora přiznána hodnost zahraničních knížat (knížectví Henrichemont, Bidache, Arches-Charleville, tzv. "Království Yvetot" apod.). V 15. a 16. století máme navíc doložené i první případy povýšení nějakého panství Korunou na "knížectví" (Principauté), častější v dalších staletích (např. r. 1667 vzniklo knížectví Soubise pro rod Rohanů). V 18. a 19. století byli někteří francouzští poddaní povýšeni na knížata od cizích panovníků (římských císařů, papežů) a jejich titul jim byl ve Francii uznán (1743 Fouquet de Belle-Isle,[14] 1757 Louis de Bauffremont,[15][16] 1820, resp. 1838 Armand de Polignac[17][18]). I sama vysoká šlechta, především vévodové, svévolně "povyšovala" některá rodová panství na knížectví a ta pak udílela svým nejstarším synům a následníků, aby tak ponížila své velké konkurenty - zahraniční knížata, neboť "vévoda je přece více nežli kníže" (takto se např. nejstarší syn vévody de La Rochefoucauld "stal" knížetem z Marcillacu).[19] Z historických důvodů byli ve Francii knížaty i někteří bývalí biskupové (Cambrai, Mety, Besançon aj.), preláti (abatyše z Remiremontu, opat z Murbachu aj.) i světští panovníci (knížata z Orange) Svaté říše římské. Celkem se mohlo v předrevoluční Francii vyskytovat zhruba 40 knížectví a knížecích titulů. Přes tento počet a tuto nepřehlednou situaci se kníže nikdy nestal samostatným stupněm francouzské šlechtické hierarchie a titul knížete byl užíván jen jako doplňkový, tzv. subsidiární. Nešlo-li o tzv. zahraničního knížete, byl francouzský kníže považován za titul nižší než vévoda, ale vyšší než markýz a oslovoval se: Excelence. Šlo o titul přísně primogeniturní a vázaný na rodové panství, výjimku však tvořila některá říšská knížata (1759 Victor-François de Broglie) s knížecím titulem pro celý rod, jemuž byl říšský diplom v plném rozsahu uznán i ve Francii. V takovýchto rodech jsou či byli knížaty (princi) všichni.[19]

První Francouzská republika

Ačkoli Francouzská republika zrušila a přísně odmítala uznávat veškeré šlechtické tituly, měl první konzul Napoleon Bonaparte od r. 1800 oficiálně titul kníže-konzul (Prince-Consul), který ale vlastně šlechtickým titulem nebyl.

První Francouzské císařství

V dobách Prvního Francouzského císařství byly veškeré dosavadní šlechtické tituly zrušeny a nahrazeny novými se specifickými pravidly a heraldikou. Napoleon usiloval o postavení univerzálního císaře, podobné pozici středověkých římských císařů. Zaváděl vlastní lenní systém s loutkovými vládci a jednotným systémem šlechtického práva a jednotnou heraldikou. Svým příbuzným, králům v satelitních státech, zakázal udílet knížecí tituly, kteréžto právo si, jako císař, rezervoval pro sebe. Napoleonská šlechta, vytvořená definitivně roku 1808 měla jeden stupeň nižší šlechty: rytíře, a čtyři stupně šlechty vyšší: (vzestupně) baron, hrabě, vévoda a kníže. Jen knížata a vévodové byli držiteli teritoriálního predikátu (místního přídomku) a jen některá z knížat byla suverény (z vévodů žádný). Jednalo se však, spíše než o skutečné suverénní panovníky, o závislé vládce v podobném postavení, jaké má např. dnešní Monako vůči Francii.[20] Ostatní šlechtici byli jen např. baron de l´Empire bez predikátu. Knížecích titulů bylo za Prvního císařství uděleno neobyčejně málo a na rozdíl od zbývajících titulů byly tituly knížat automaticky dědičné, ovšem výhradně v primogenituře.[21]

Knížata kreovaná Napoleonem

Suverénní knížata:

Poslední dvě jmenovaná knížata byla suverény Rýnského spolku a v právních, např. heraldických záležitostech se řídila německými a bývalými říšskými zvyklostmi (klobouk knížat Svaté říše, knížecí titul pro veškeré potomky atp.). Schaumburg-Lippe ani nebylo řádnými procedurami povýšeno, ale jako knížectví se objevuje až v přistupujících listinách k Rýnskému spolku. Podobné je to se zřízením těch německých knížectví, která vznikla z říšských panství, kterým již vládly osoby knížecího rodu, ale teprve Rýnský spolek jim přiznal status knížectví (Pyrmont v rámci Waldecku, jednotlivá hrabství Reussů či hrabství katolických Hohenzollernů ve Švábsku)

Knížata s tzv. Tituly vítězství s predikáty podle vítězné bitvy:

Zvláštní případy:

Napoleonova rodina:

Knížetem benátským (Prince de Venice) byl i Napoleonův adoptivní syn Eugen de Beauharnais. Knížectví ovšem patřilo pod Italské království a nebylo suverénní. Stejným způsobem byla v l. 1807–1813 titulární kněžnou boloňskou Eugenova dcera Joséphine. Napoleonova sestra Paulina byla v roce 1806 krátce vládkyní Guastally s titulem "kněžna a vévodkyně (Princesse et Duchesse de Guastalla). Její muž, kníže Camillo Borghese, který vládl Guastalle jako spolukníže po Paulinině boku sice neobdržel knížecí titul Francouzského císařství, ale získal status tzv. "prince Francie" (Prince de France), titulu vyhrazeného Napoleonovým příbuzným, kteří nebyli dětmi císaře (děti císaře byly "císařskými princi", Princes imperiaux a korunní princ byl princem Císařství, Prince impérial).[20] Další z Napoleonových sester, Élisa, usedla na trůn nově pro ni zřízeného Knížectví Lucca a Piombino. Její manžel, Felice Pasquale Baciocchi byl Napoleonem roku 1805 výslovně povýšen na knížete z Luccy a Piombina, skutečnou vládu ale v letech 1805–1814 vykonávala jeho žena.

Druhé Francouzské království

V období Restaurace přiznali bourbonští panovníci knížecí tituly třem rodům. Ludvík XVIII. přiznal v roce 1815 knížecí titul ministru a francouzskému zástupci na Vídeňském kongresu Talleyrandovi a Karel X. r. 1828 pak tituly knížete z Hénin rodu Hénin-Liétard a knížete z Lucinge pro rod Faucigny. Rody všech držitelů všech těchto knížecích titulů v současnosti (2017) již vymřely.

Druhé Francouzské císařstvíeditovat | editovat zdroj

Za Druhého císařství nechal císař Napoleon III. potvrdit a obnovit některé napoleonské knížecí tituly, zrušené rozhodnutím Vídeňského kongresu. Takto získali v roce 1852 všichni synovci Napoleona I. knížecí titul s oslovením "Výsosti" (Altesse) a v roce 1853 všichni potomci Joachima Murata, krále neapolského, taktéž knížecí titul dědičný pro veškeré potomky opět s predikátem "Výsost". Původní status těchto rodin jako císařských, resp. královských princů, vyjádřený predikáty užívanými před rokem 1815: "císařská Výsost" a "královská Výsost" byl ovšem Napoleonem III. striktně zamítnut.

Itálieeditovat | editovat zdroj

V Itálii se knížecí titul objevoval již v raném středověku, když někteří langobardští vévodové přijali knížecí titul (Princeps), chápaný jako vyšší než vévodský (např. vévodové z Capui, Beneventa či Salerna). Vévodové Svaté říše římské a suverénní vévodové, povýšení papežem byli také v širším smyslu chápáni jako knížata. Vlastní titul knížete se objevuje v Itálii ve větší míře až v raném novověku. V jižní a střední Itálii, kde knížecí tituly (italsky Principe) pro zemské šlechtice udílel král sicilský, neapolský nebo papež, se knížecí titul již během 16. století stal nejvyšším šlechtickým titulem, nadřazený i nepanujícím vévodům. V severní, tzv. Říšské Itálii, kde povyšování do knížecí hodnosti zůstalo plně v císařových rukou, panovaly odlišné poměry. Vládnoucí kníže italské části Svaté říše římské byl, tak jako v části německé, považován za méně prestižního panovníka, než byl vévoda. Knížecí titul oproti vévodskému titul býval mladšího data a byl v průběhu raného novověku udělen jen panovníkům opravdu trpasličích státečků (např. 1594 Piombino pro rod Appiani, 1616 Correggio pro pány z Coreggia, 1760 Toriglia pro rod Doria-Pamphili-Landi). Knížata jako šlechtici jsou císařem (stejně jako v německé části říše) jmenována teprve od počátku 17. století (př. 1622 Carraffa,[23] 1625 Orsini,[24] 1699 Hercolani, 1710 Albani, 1769 Barbiano-Belgioso atd.).[14] Knížecí titul tu byl tak jako v Německu nejvyšším šlechtickým titulem, protože vévoda jako šlechtic v říši vůbec neexistoval (italský říšský kníže byl ovšem bezprostředně nadřazen markýzi, zatímco německý hraběti). V naprosto výjimečných případech byl knížecí titul udělen i z vladařské pravomoci nepříliš významného Milánského vévodství.[25]Království neapolském a Sicilském ztratil knížecí titul záhy na prestiži, protože byl spolu s drobnými lény udělen příliš velkému počtu osob.[26] Habsburkové odměňovali tamním knížecím, případně vévodským titulem zasloužilé šlechtice ze všech zemí pod svou vládou (v Čechách se takto roku 1690 stal hrabě Jindřich František z Mansfeldu knížetem z Fondi[27] a hrabě Wirich Daun roku 1711 knížetem z Teano).[28] Bourboni v 18. století, zejména král Ferdinand I. si pak prodejem vysokých aristokratických titulů ve velkém vylepšovali platební bilanci Koruny. Proto neapolsko-sicilské knížecí tituly, zejména ty od bourbonských králů, nemají srovnatelnou váhu s knížecími tituly od jiných panovníků. V 19. století bylo několik málo knížecích titulů kreováno toskánskými velkovévody (Poniatovski di Monte Rotondo) či rakouskými císaři (Erizzo)[29]. V udílení knížecích titulů se pokračovalo i po sjednocení Itálie. Lateránské dohody roku 1929 zavázaly italské krále uznat jakýkoli dosavadní i budoucí šlechtický titul udělený papežem (tedy i knížecí), za titul italský. V důsledku těchto skutečností je dnes v Itálii kolem jednoho sta knížecích titulů, o které se ovšem dělí značně nižší počet rodů. Italské království uznalo titul knížete (Principe) za nejvyšší v zemi, nadřazený titulu vévodskému (výjimky se připouští jen tam, kde jde o titul bývalého suveréna, pak může být knížeti nadřazen i hrabě). Titul je v naprosté většině případů primogeniturní, lze jej však udělit bratru či mladšímu synovi a založit tak novou knížecí linii rodu, má-li kníže knížecích titulů více. Knížecí titul tak bývá obvykle vázán na konkrétní lokalitu, resp. bývalé léno (př. kníže z Lampedusy pro rod Tomasi). Ti členové rodiny, kteří nejsou knížaty, užívají titul dei principi di N. Italský kníže má nárok na čestný titul Don, a pokud nemá z historických důvodů oprávnění užívat vyšší predikát,[30] je oslovován „Excelence“. Tituly Don a Excelence náleží celému knížecímu rodu, tedy i těm členům rodiny, kteří knížaty sami nejsou.

Marcantonio Colonna, v l. 1923–1947 kníže-asistent papežského trůnu. Zde v slavnostním oděvu svého úřadu

Papežská knížataeditovat | editovat zdroj

Papežská knížata jsou dvojího druhu. Jednak jde o nejvyšší stupeň lenní aristokracie v Papežském státě. Mezi tyto rody patří řada těch, z nichž vzešly papežové, jiné rody naopak za svůj společenský vzestup vděčily právě papežskému nepotismu, který umožnil jejich povýšení na knížata. Mezi známé rody Papežského státu patří Borromeové, Colonnové, Orsiniové, Aldobrandiniové, rody Chigi, Pamphilli, Barberini nebo Borghese. Knížecí titul bývá obvykle vázán na nějaké konkrétní léno v zemi, může však výjimečně být udělen i patronymně (podle jména) celému rodu. Nejprestižnější papežskou knížecí hodností je titul knížete-asistenta papežského trůnu, spoluzastávaný po staletí dědičně hlavou rodu Colonnů. V letech 17351958 byl úřad zastáván také hlavou rodu Orsini, protože se však kníže Phillipo Orsini dopustil manželské nevěry s britskou herečkou Belindou Lee, přišli Orsiniové o svůj úřad, kde je od té doby nahradil rod knížat Torloniů. Papež může také udělit titul knížete (tzv. knížete římského, Principe Romano nebo Princeps Romanus) bez léna cizinci, který se mimořádně zasloužil o katolickou církev. Takto byl primogeniturním knížecím titulem v roce 1820 vyznamenán francouzský vévoda Armand de Polignac, příbuzný současného monackého knížete Alberta II. Podobně např. Lucien, jediný ze sourozenců Napoleona Bonaparta s jednoznačně antimonarchistickým postojem, obdržel od papeže postupně tři knížecí tituly: roku 1814 kníže z Canina, 1824 kníže z Musignana a 1837 kníže Bonaparte. Od pontifikátu Jana XXIII. již Svatý Stolec nové šlechtické tituly neuděluje, i když formálně taková možnost zrušena nebyla.

Související informace naleznete také v článku Papežská šlechta.

Belgie a Nizozemíeditovat | editovat zdroj

Modrý salon v Bruselu, kde se schází poradní sbor belgického krále, složený výlučně z hlav zemských knížecích rodů

Oblast dnešního Beneluxu byla ve středověku součást Svaté říše římské a ke knížatům zde patřili někteří bezprostřední vládci světští (vévoda brabantský, markrabí namurský apod.) i duchovní (biskup lutyšský či utrechtský). Již v pozdním středověku místní vládci velice sporadicky udíleli šlechtický titul knížete vázaný na nějaké nevelké místní panství (např. kolem roku 1400 knížectví Steenhuyse udělené burgundskými vévody či r. 1513 Knížectví Mortagne udělené rodu Ligne Jindřichem VIII., který se v té době angažoval v nizozemských záležitostech). Od nástupu Habsburků získávaly některé nizozemské rody titul knížete Svaté říše římské bez udělení jakýchkoli práv suveréna. Tento říšský knížecí titul mohl být vázán na nějaké panství, povýšené k tomu účelu na titulární knížectví (1486 Chimay pro rod Croÿ, 1545 Épinoy pro vikomty z Melunu) nebo mohl být patronymní, tedy podle jména (roku 1594, 1664 a 1742 pro rod Croy, roku 1601 pro rod Ligne, roku 1736 pro rod Hornes apod.). Prvním místním (burgundským) knížecím titulem, přiznaným Habsburky byl r. 1540 titul knížete z Gaveren pro Lamoraala van Egmont, vázaný na stejnojmenné knížectví. V téže době se začínají objevovat první burgundské tituly vévodů a markýzů.[31] Vedle nizozemských titulů vázaných na knížectví (1602 Ligne, 1630 Robech pro rod Montmorency, 1677 Solrë pro rod Croÿ aj.) byli "místní" knížecí tituly kreovány i podle jména či bývalého panství rodu (1688 kníže Longueval pro rod Buquoy, 1748 ad personam knížecí titul pro rod Looz-Corswarem apod.). Tituly, udělené z pravomoci burgundského vévody bývaly téměř vždy primogeniturní, tituly říšské zase pro veškeré potomky. Podle nařízení krále Filipa IV. z 8. května 1664 muselo panství knížat, aby mohlo být povýšeno na knížectví, vynášet roční příjem minimálně 24 000 guldenů. Po Nizozemské revoluci byla v severní části země šlechta formálně zrušena, na jihu se však vysoká aristokracie udržela. Zatímco za Španělských Habsburků a později v době Nizozemského království byl knížecí titul nadřazen vévodskému, za vlády Rakouských Habsburků tomu bylo naopak. Titul knížete (Vorst) měl krátce v letech 18131815 také panovník Nizozemska, Vilém I. Knížecí tituly byly potvrzovány i nově udíleny také v Nizozemském a Belgickém království v 19. a 20. století (nově např. r. 1815 kníže z Watterloo pro vévodu z Wellingtonu či r. 1937 titul princ Bernadotte). Dnes je kníže v Nizozemsku nejvyšším šlechtickým titulem, ovšem vévodové, jimž je bezprostředně nadřazen, v zemi již nežijí a knížecí titul je de facto omezen jen na hlavu rodu Riquet-Caraman, knížete ze Chimay. V Belgii je dnes knížecí titul taktéž nejvyšším šlechtickým titulem v zemi, vévodský titul tu nikdy jako šlechtická hodnost nebyl oficiálně přiznán. Nejvýznamnější knížecí (a vévodské) rody zasedají v královské tajné radě v Modrém salónu (Salon bleu). Podle belgické ústavy může být knížecí titul v zemi pouze potvrzen rodině, která jej získala již před datem nezávislosti Belgie (1830). Stejně jako titul markýze jej není možné nově udělit.

Související informace naleznete také v článku Seznam knížat z vůle nizozemských panovníků.

Knížata na západě Evropyeditovat | editovat zdroj

V nejzápadnější části Evropy, na Britských ostrovech a na Pyrenejském poloostrově příslušela v raném středověku knížecí hodnost panovníkům keltských Tywysogaeth (knížectví) na Britských ostrovech, resp. emírům jižně od Pyrenejí (nejznámější je Granadský emirát). Od ustavení pevnějších monarchií zůstal knížecí titul rezervován prvorozeným synům králů a následníkům trůnu. Byl také svázán s nějakým historickým územím. Nejvyšším šlechtickým titulem byl či je ale vévoda, zatímco titul knížete nebyl pro šlechtu užíván vůbec nebo téměř vůbec.

Velká Británieeditovat | editovat zdroj

Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Kníže
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.


Ázerbájdžán
Újezd (Malá Strana)
Úmrtí v roce 2021
Úrodnost
Ústup ledovců od roku 1850
Úterý
Útok na Univerzitu v Garisse
Čáslav
Číslo
Čechy
Čeněk Junek
Černé moře
Černý uhlík
Červen
Červenec
Česká Wikipedie
České Budějovice
Český ježek
Český Krumlov
Český Těšín
Česko
Českobratrská církev evangelická
Československý svaz žen
Řád německých rytířů
Říšský sněm (Svatá říše římská)
Řím
Římské číslice
Řecko
Šestá hodnotící zpráva IPCC
Šetření energií
Španělé
Španělsko
Štýrské vévodství
Štýrský Hradec
Švédsko
Švýcarsko
Švališér
Železná opona
Železniční nehoda v Sekulích
Železniční trať Plzeň – Furth im Wald
Ženijní vojsko
Židé
Židovský kalendář
Životní prostředí
Žofie Dorotea Šlesvicko-Holštýnsko-Sonderbursko-Glücksburská
1. červenec
1. duben
1. listopad
1. prosinec
1. srpen
10. červenec
10. duben
10. pěší pluk
10. prosinec
10. srpen
1015
1099
11. červenec
11. duben
11. srpen
11. září
1103
1120
1199
12. únor
12. červen
12. červenec
12. říjen
12. březen
12. duben
12. květen
12. srpen
1240
1252
1276
13. únor
13. červen
13. červenec
13. říjen
13. březen
13. duben
13. květen
13. leden
13. srpen
1348
1385
14. červenec
14. říjen
14. duben
14. srpen
14. září
1410
1442
1453
1461
1473
1490
1496
1497
15. únor
15. červen
15. červenec
15. duben
15. prosinec
15. srpen
15. století
15. září
1504
1506
1521
1526
1553
1555
1559
1561
1562
1563
1564
1566
1567
1570
1579
1584
1593
1595
1597
16. únor
16. červenec
16. duben
16. listopad
16. prosinec
16. srpen
16. století
16. září
1606
1607
1615
1616
1618
1619
1623
1626
1632
1633
1634
1635
1636
1637
1638
1639
1640
1646
1647
1649
1651
1653
1656
1657
1663
1667
1669
1671
1672
1676
1679
1685
1689
1690
1694
1695
1697
1698
17. červenec
17. duben
17. květen
17. srpen
17. století
1701
1703
1706
1707
1708
1710
1711
1715
1716
1717
1718
1719
1725
1733
1737
1744
1745
1758
1762
1767
1772
1773
1775
1778
1779
1783
1789
1792
1793
1796
1797
1798
1799
18. únor
18. červenec
18. březen
18. duben
18. leden
18. pěší pluk
18. srpen
18. století
18. září
1800
1802
1803
1805
1806
1808
1810
1811
1813
1814
1815
1816
1817
1820
1821
1823
1824
1827
1828
1829
1833
1834
1835
1838
1840
1841
1844
1847
1849
1850
1857
1859
1862
1863
1864
1866
1867
1868
1869
1871
1872
1874
1875
1876
1877
1878
1879
1884
1885
1886
1888
1889
1890
1891
1892
1893
1895
1896
1897
1898
1899
19. únor
19. červenec
19. říjen
19. duben
19. květen
19. leden
19. srpen
19. století
19. září
1900
1902
1903
1904
1905
1906
1907
1909
1910
1912
1914
1915
1916
1917
1918
1919
1920
1921
1922
1923
1924
1925
1926
1927
1928
1929
1930
1932
1933
1934
1935
1937
1939
1940
1941
1943
1944
1945
1946
1947
1948
1949
1950
1952
1953
1958
1960
1961
1962
1963
1964
1966
1967
1968
1970
1973
1975
1977
1978
1979
1980
1981
1982
1983
1984
1985
1986
1987
1988
1989
1990
1992
1993
1994
1995
1997
1998
1999
2. únor
2. červenec
2. duben
2. prosinec
2. srpen
2. tisíciletí
20. červenec
20. říjen
20. duben
20. květen
20. srpen
2001
2002
2003
2004
2010
2012
2014
2015
2016
2017
2018
2019
2020
2021
2022
2023
21. únor
21. červenec
21. duben
21. leden
21. prosinec
21. srpen
21. září
22. únor
22. červenec
22. říjen
22. duben
22. listopad
22. srpen
23. únor
23. červen
23. červenec
23. říjen
23. březen
23. duben
23. květen
23. leden
23. listopad
23. srpen
238
24. červenec
24. říjen
24. duben
24. květen
24. listopad
24. srpen
24. září
25. červen
25. červenec
25. duben
25. leden
25. listopad
25. srpen
25. září
26. únor
26. červen
26. červenec
26. březen
26. duben
26. květen
26. leden
26. srpen
27. červen
27. červenec
27. březen
27. duben
27. květen
27. srpen
28. červen
28. červenec
28. říjen
28. duben
28. květen
28. leden
28. listopad
28. prosinec
28. srpen
28. září
29. červenec
29. březen
29. duben
29. leden
29. srpen
29. září
3. červenec
3. březen
3. duben
3. květen
3. pěší pluk (Habsburská monarchie)
3. srpen
3. září
30. červen
30. červenec
30. březen
30. duben
30. květen
30. listopad
30. srpen
30. září
31. červenec
31. říjen
31. srpen
35. pěší pluk
4. únor
4. červen
4. červenec
4. březen
4. duben
4. květen
4. srpen
4. století
4. září
484 př. n. l.
5. únor
5. červenec
5. říjen
5. duben
5. srpen
5. září
6. červenec
6. duben
6. květen
6. listopad
6. srpen
7. únor
7. červenec
7. říjen
7. březen
7. duben
7. leden
7. srpen
7. září
70
748
8. únor
8. červenec
8. duben
8. květen
8. srpen
8. září
814
9. únor
9. červenec
9. říjen
9. březen
9. duben
9. květen
9. leden
9. listopad
9. srpen
9. září
972
988
Aš-Šabáb
Abatyše
Adam Benedikt Bavorovský
Adam Rodriguez
Adaptace na globální oteplování
Adolf Šimperský
Adolf Procházka
Adriaen van de Velde
Aerosol
Albánie
Albedo
Albrecht Fridrich Rakousko-Těšínský
Aleš Pikl
Aleš Svoboda (anglista)
Alexander Roslin
Alexandr Abaza
Alexandr I. Jagellonský
Alexandr Něvský
Alois Pravoslav Trojan
Amanda Gormanová
Ambroise Thomas
Americká válka za nezávislost
Amharsko
Andronikos IV.
Anglické království
Anna Stuartovna
Antarktida
Antonín Hardt
Antonio Barberini
Arad (Rumunsko)
Arcivévoda
Arcivévoda Ferdinand
Argentina
Argentinská invaze na Falklandy
Aristokrat
Arktida
Armádní sbor
Arménie
Arnošt Habsburský
Arnošt Okáč
Atlantská poledníková převratná cirkulace
Atmosféra Země
Atomové bombardování Hirošimy a Nagasaki
Atribuce probíhající klimatické změny
August Heinrich Hoffmann von Fallersleben
Automobilka
Autoritní kontrola
Aztécká říše
Bádensko-Württembersko
Bělení korálů
Bělorusko
Břežany (okres Znojmo)
Březen
Barbara Žofie Braniborská
Barokní architektura
Bazilika Svatého hrobu
Bazilika svatého Pavla za hradbami
Belgie
Berlín
Berlínská blokáda
Berlínská stěna
Berlínská zeď
Berlin Ostbahnhof
Berlin Wall
Beroun
Bertha Benzová
Beton
Bioenergie
Bitva na Něvě
Bitva u Castiglione
Bitva u Dolních Věstonic
Bitva u Grunwaldu
Bitva u Partizánské Ľupči
Bitva u Petrovaradína
Bitva u Wittstocku
Boček z Poděbrad
Body zvratu klimatického systému
Boeing B-29 Superfortress
Bohumír Kapoun ze Svojkova
Boleslav I.
Boleslav II.
Boris Hybner
Borys Antonenko-Davydovyč
Braniborská brána
Bratislava
Brno
Brusel
Budapešť
Burkina Faso
Císařská armáda (habsburská)
Císařský pěší pluk č. 28 (1769)
Cement
Chaluhy
Chauncey Delos Beadle
Cheb
Checkpoint Charlie
Chicago
Chile
Chlévský hnůj
Chorvatsko
Christianizace
Christian Knorr von Rosenroth
Chrudim
Cieszyn
Cilli
Cisterciáni
Cithara sanctorum
Citlivost klimatu
Clerfayt
CN Tower
Commons:Featured pictures/cs
Conquista
Conrad Aiken
Conrad Schumann
Covid-19
Cremona
Cyril Zapletal
Dělení Polska
Dělostřelectvo
Důlní neštěstí Copiapó 2010
Daimjó
Dalibor z Kozojed
Daniel Alexius z Květné
Daniel Speer
Daniel Stach
David Ferrer
Dengue
Dentista
Deodoro da Fonseca
Dezertifikace
De Ligne
Diecéze míšeňská
DIE ZEIT
Dionýz Štúr
Dioskúrové
Divize (vojenství)
Dlouhá turecká válka
Dobývání Aztécké říše
Doba meziledová
Dolar
Dolní Rakousy
Domažlice
Domenico Passignano
Dopady globálního oteplování
Doprava
Dragoun
Drahomíra Pithartová
Druhá světová válka
Duben
Dukla
Dusty Hill
East Side Gallery
Eduard Lederer
Eduard Orel
Egon Krenz
Egypt
Egyptské hieroglyfy
Ekonomické důsledky klimatických změn
Ekonomie globálního oteplování
Ekosystém
Elektřina
Elektromobil
Eliška Junková
El Niño – Jižní oscilace
Emilie Bednářová
Enže
Encyklopedie
Energetická účinnost
Environmentální migrace
Erich Honecker
Erich Mielke
Erika
Etiopie
Eutrofizace
Evžen Savojský
Evangelická církev
Evropa
Ewald Hering
Extrémy počasí
Fat Man
Ferdinand Bonaventura z Harrachu
Ferdinand II. Štýrský
Ferdinand III. Habsburský
Ferdinand III. Kastilský
Ferdinand IV. Habsburský
Ferdinand Maria Bavorský
Ferdinand z Ditrichštejna
Filip IV. Španělský
Film
Filozofická fakulta Jihočeské univerzity
Ford model A (1903)
Ford Motor Company
Forest Whitaker
Fosilní palivo
Francesco Maria Grimaldi
Francie
Francouzská národní knihovna
Francouzské království
Francouzsko-španělská válka
František Bernard Vaněk
František Buttula
František Harant
František Hošek
František Hochmann
František Jiří Mach
František Josef Kinský
František Minařík
František Pospíšil
František Svoboda (fotbalista)
František Taufer
František Vitásek (kněz)
František Vrbka
František z Ditrichštejna
Franz Anton Hillebrandt
Freiburg im Breisgau
Freon
Fytoplankton
Görlitz
Günter Schabowski
Gęsiówka
Gemeinsame Normdatei
Gent
Geoinženýrství
Georg Caspar Wecker
Giacomo Casanova
Giacomo Tritto
Gilbert du Motier, markýz de La Fayette
Globální ochlazování
Globální oteplování
Globální stmívání
Go-Momozono
Golfský proud
Google
Google+
Gorbačov
Gorice a Gradiška
Gotická architektura
Grónský ledovec
Grónsko
Grand Prix Německa
Gregoriánský kalendář
Gustave Lanson
Guy de Maupassant
Győr
Habsburská monarchie
Hans Christian Andersen
Harvardova univerzita
Hedvika Eleonora Holštýnsko-Gottorpská
Hegemonie
Herbert George Wells
Hernán Cortés
Hlavní strana
Hliník
Hnojivo
Hohenlohe
Horní Lužice
Horní Rakousy
Hospodářské zvíře
Hospodářský růst
Hovězí maso
Hradec Králové
Hugo Salus
Hulán
Husar
Hynek Albrecht
Ich bin ein Berliner
Igor Vsevoložskij
IHned.cz
Ilja Repin
Incident v Tonkinském zálivu
Indie
Infekční onemocnění
Infračervené záření
Innsbruck
Innviertel
Instrumentální záznamy teplot
International Standard Book Number
International Standard Serial Number
Internet Archive
Italská tažení francouzských revolučních válek
Italské království
Ivar Aasen
Jánoš Korvín
Ján Burius
Jaan Kaplinski
Jaderná energie
Jakub Antonín Zemek
Jaltská dohoda
James Hansen
Jana Andresíková
Jana Plodková
Jan Karel Hraše
Jan Karel Liebich
Jan Vanýsek
Japonsko
Jaromír Hořejš
Jaroslav Arnošt Trpák
Jaroslav Drobný (tenista)
Jaroslav Kladenský z Kladna
Jaroslav Volek
Jean-Baptiste Dumas
Jeruzalém
Jiří Adamíra
Jiří Dánský
Jiří Kovařík (historik)
Jiří Malenovský
Jiří Pavlov
Jiří z Poděbrad
Jiřina Hanušová
Jižní polokoule
Jihlava
Jihovýchodní Asie
Jindřiška Adéla Marie Savojská
Jindřiška Klímová
Jindřich
Jindřich Eckert
Jindřich Geisler
Jindřich I. Anglický
Jindřich IV.
Jindřich Ladislav Barvíř
Jindřich Mahelka
Jindřich Veselý
Jindřich Wankel
Jocelyn Bellová Burnellová
Johann Friedrich Struensee
Johann Joseph Würth
Johann Wilhelm Ludwig Gleim
John Fitzgerald Kennedy
Josef Šnejdárek
Josef Fischer (filosof)
Josef Hrnčíř
Josef Jaromír Štětka
Josef Kalousek
Josef Kovalčuk
Josef Obeth
Josef Patzel
Joseph Merrick
Judenburg
Jules Mazarin
Křesťanství
Křišťan
Kanada
Kancionál
Kapitulace u Világoše
Karel Škorpil
Karel Babánek
Karel I. Stuart
Karel Jiráček
Karel Nepraš
Karel Odstrčil
Karel starší ze Žerotína
Karel Veliký
Karel X. Gustav
Karola Vasa-Holstein-Gottorpská
Kategorie:Čas
Kategorie:Články podle témat
Kategorie:Život
Kategorie:Dorozumívání
Kategorie:Geografie
Kategorie:Historie
Kategorie:Hlavní kategorie
Kategorie:Informace
Kategorie:Kultura
Kategorie:Lidé
Kategorie:Matematika
Kategorie:Narození 5. srpna
Kategorie:Příroda
Kategorie:Politika
Kategorie:Právo
Kategorie:Rekordy
Kategorie:Seznamy
Kategorie:Společnost
Kategorie:Sport
Kategorie:Technika
Kategorie:Umění
Kategorie:Věda
Kategorie:Vojenství
Kategorie:Vzdělávání
Kategorie:Zdravotnictví
Kathrin Zettelová
Kaunitz
KDU-ČSL
Keelingova křivka
Khevenhüller
Klášter
Klimatická bezpečnost
Klimatická krize
Klimatická spravedlnost
Klimatická stagnace
Klimatické změny
Klimatický model
Klimatický systém
Kluž
Kníže
Knin
Košice
Koks
Kolín
Koloběh uhlíku
Komunismus
Kondenzační jádro
Konflikt v Tigraji 2020
Kongresové centrum Praha
Kopaničářství
Korál
Korálový útes
Korunní země
Korutany
Kosmodrom Bajkonur
Kostel svatého Petra a Pavla (Görlitz)
Kouřim
Kraňské vévodství
Kremže
Kristýna I. Švédská
Kristián
Kroměříž
Kryštof z Gendorfu
Kryscina Cimanouská
Kukuřice
Kunhuta ze Šternberka
Kurt Biedenkopf
Kutná Hora
Květen
Kyjev
Kyjevská Rus
Kyrysník
Kyslík
Lalibela
Landstreitkräfte
Latina
Laura Mancini
Ledový příkrov
Leoben
Leonardo Leo
Leonid Iljič Brežněv
Leon Max Lederman
Leopold Chalupa
Leopold I.
Les
Lesní požár
Letní olympijské hry 2020
Levoča
Libéral Bruant
Library of Congress Control Number
Linec
Linford Christie
Lipník nad Bečvou
Litoměřice
Litomyšl
Lombardie
Los Angeles
Lužice
Lužická Nisa
Lublaň
Ludvík Kolek
Ludvík XIII.
Ludvík XVI.
Ludvík XVIII.
Ludwig von Benedek
Ludwig Wokurek
Luisa Oranžsko-Nasavská
Luteránství
Lvov
Lyon
Mírný pás
Mühlviertel
Městské okresy v Německu
Maďarská revoluce 1848–1849
Malárie
Malá doba ledová
Maledivy
Mannheim
Mantova
Maršál
Maria Sibylla Merianová
Marie Antonie Habsburská
Marie Dostalová
Marie Medicejská
Marie Terezie
Marie Waltrová
Marilyn Monroe
Markéta Habsburská (1651–1673)
Markýz
Mars 6
Martin Antonín Lublinský
Mart Stam
Marvin Gaye
Masakry ve varšavské čtvrti Wola
Masamune Date
Massachusetts
Matyáš Korvín
Maurice Papon
Maxmilián II. Emanuel
Maxmilián II. Habsburský
Mayové
Melchiorre Cafà
Methan
Metro (deník)
Mezivládní panel pro změnu klimatu
Michail I. Fjodorovič
Michal Pavlata (herec)
Michal Sendivoj ze Skorska
Milán
Milankovičovy cykly
Milavče
Miloš Navrátil (muzikolog)
Miloslav Stehlík
Miroslav Štěpán
Miroslav Jindra
Miroslav Liberda
Mistrovství světa ve fotbale 2018
Mlži
Mladá Boleslav
Mořské ptactvo
Mořský led
Mořský proud
Mokřad
Mons
Monzun
Morava
Moravské markrabství
Moskva
Most
Murad IV.
Muslimové
Náhorně-karabašská republika
Nápověda:Úvod
Nápověda:Úvod pro nováčky
Nápověda:Obsah
Národní garda (Francie)
Národní knihovna České republiky
Národní knihovna Izraele
Nürburgring
Němčina
Německá demokratická republika
Německo
Německo-polská státní hranice
Nadace Wikimedia
Nadmořská výška
Nagasaki
Namur
Napoleonovo tažení do Egypta a Sýrie
Napoleonské války
Napoleon Bonaparte
Natálie Kubištová
National Archives and Records Administration
Naum Gabo
Neil Armstrong
Nelson Mandela
Neugebauer
New York
Nicolas Boileau
Nicolas Malebranche
Niels Henrik Abel
Nikita Sergejevič Chruščov
Nikolaj Gavrilovič Spafarij
Nizozemská revoluce
Nizozemsko
Norsko
Nové Město na Moravě
Nový Bydžov
Nový Jičín
Nova Gorica
Novgorod
Novorossijsk
Oběžná dráha
Oblak
Obnovitelná energie
Ocel
Odlesňování
Odpadní voda
Okupační zóny Německa
Okyselování oceánů
Olomouc
Olympijské hry
Operace Bouře
Operace Bronse
Operace Pierce Arrow
Oradea
Organizace spojených národů
Organizace ukrajinských nacionalistů
Osijek
Osmanská říše
Osmansko-habsburské války
Osmdesátiletá válka
Ostřihom
Ostnatý drát
Oudenaarde
Oxford University Press
Oxid dusný
Oxid siřičitý
Oxid uhličitý
Ozbrojené síly Turecka
Ozon
Pád Berlínské zdi
Pád Konstantinopole
Pěchota
Přívalový déšť
Předměstí
Přemyšl
Přemysl Otakar II.
Přerov
Přimda (hrad)
Pšenice
Paříž
Pařížská dohoda
Pagekon obří
Palais du Luxembourg
Paleocenní–eocenní teplotní maximum
Palestina
Palmový olej
Památková rezervace
Památník Berlín-Hohenschönhausen
Pandemie covidu-19
Pandemie covidu-19 v Česku
Panoráma
Papež
Parní stroj
Patrick Ewing
Pavel Krbálek
Pavel Vízner
Pellegrini
Pequotská válka
Permafrost
Petra Faltýnová
Petr Štěpánek (pedagog)
Petr Lom
Petr Nováček
Petr Prouza
Petr Urbánek (básník)
Pevnina
Pforzheim
Piero Sraffa
Pierre-Esprit Radisson
Pierre Zaccone
Pietro Antonio Cesti
Pivovar
Ploutvonožci
Pluk
Plzeň
Počasí
Pošta
Požáry
Požáry v Austrálii (2019–2020)
Poddanství
Podvýživa
Pohoří
Pokus o vojenský převrat v Turecku 2016
Polární zesílení
Polština
Polní maršál
Polní myslivec
Polní zbrojmistr
Polské království
Polsko
Polsko-litevská unie (1569–1795)
Portál:Aktuality
Portál:Doprava
Portál:Geografie
Portál:Historie
Portál:Kultura
Portál:Lidé
Portál:Náboženství
Portál:Německo
Portál:Obsah
Portál:Příroda
Portál:Rakousko
Portál:Sport
Portál:Válka
Port Stanley
Posádka
Postupimské náměstí
Potenciál globálního oteplování
Poušť
Povodeň
Průjem
Průmysl
Průmyslová revoluce
Praha
Prapor (jednotka)
Prapor Zośka
Prešov
Prevét
Program OSN pro životní prostředí
Propad uhlíku
Prostějov
Proxy data
Pruské Slezsko
Prusko
Prusko-rakouská válka
První křížová výprava
První světová válka
Q5086#identifiers
Q5086#identifiers|Editovat na Wikidatech
Rámcová úmluva OSN o změně klimatu
Rýže
Radiační působení
Rafail Levickij
Raimund Montecuccoli
Rakouské arcivévodství
Rakouské císařství
Rakouské Slezsko
Rakouské vévodství
Rakousko
Rakousko-uherská armáda
Rakousko-uherské vyrovnání
Rakousko-Uhersko
Rakovník
Referendum
Rembrandt
Renesanční architektura
Republika Srbská Krajina
Robotní patent (1775)
Rok
Roman Pokorný
Ronald Reagan
Ropa
Ropná skvrna
Rosetta
Rosettská deska
Rozdělení Berlína
Rozvojová země
Rudolf Štrubl
Rudolf Bergman
Rudolf I. Habsburský
Rudolf z Thunu
Ruské carství
Rusko
Sémiotika
Sírany
Sója (rod)
Safíovci
Safí I.
Sahara
Sakrální stavba
Sambir
Sankt Pölten
Sanok
Santorio Santorio
Sapér
SARS-CoV-2
Sasko
Scénáře socioekonomického vývoje
Scénáře socioekonomického vývoje#SSP1: Udržitelný vývoj (zelená cesta)
Scénáře socioekonomického vývoje#SSP3: Regionální rivalita (kamenitá cesta)
Scénáře socioekonomického vývoje#SSP5: Rozvoj založený na fosilních palivech (cesta po dálnici)
Schutzstaffel
Sedmihradsko
Segedín
Sekule
Senát Spojených států amerických
Sergej Adamovič Kovaljov
Severní Amerika
Severní polokoule
Seznam římských králů
Seznam olomouckých biskupů a arcibiskupů
Seznam pěších pluků císařsko-habsburské armády
Seznam světového dědictví v Africe#Etiopie
Skládka
Skleníkové plyny
Skleníkový efekt
Slaný
Slezská kuchyně
Slezsko
Slovo roku
Sluneční aktivita
Sluneční energie
Sluneční zářivost
Sníh
Socha Svobody
Sociální nerovnost
Solární panel
Songgotu
Sopečná erupce
Soubor:09 September - Percent of global area at temperature records - Global warming - NOAA cs.svg
Soubor:20210331 Global tree cover loss - World Resources Institute.svg
Soubor:Adamrodriguez05.JPG
Soubor:Battaillon – Parade-Ordnung 1749.png
Soubor:Battaillon – Schlacht-Ordnung 1749.png
Soubor:Berlin-wall-map en.svg
Soubor:Berlinermauer.jpg
Soubor:Berliner Mauer.jpg
Soubor:BerlinWall01b.jpg
Soubor:Berlin Wall (13-8-2006).jpg
Soubor:Berlin Wall 1961-11-20.jpg
Soubor:Berlin Wall death strip, 1977.jpg
Soubor:Berlin wall street sign crossed on bicycle 2011.jpg
Soubor:Berlin Wall victims monument.jpg
Soubor:Bleachedcoral.jpg
Soubor:BrandenburgerTorDezember1989.jpg
Soubor:Bundesarchiv Bild 173-1321, Berlin, Mauerbau.jpg
Soubor:Bundesarchiv Bild 183-1990-0325-012, Berlin, East Side Gallery.jpg
Soubor:Bundesarchiv Bild 183-87605-0002, Berlin, Mauerbau, US-Soldaten, Volkspolizisten.jpg
Soubor:Bundesarchiv Bild 183-88574-0004, Berlin, Mauerbau, Bauarbeiten.jpg
Soubor:Bundesarchiv Bild B 145 Bild-P061246.jpg
Soubor:Change in Average Temperature With Fahrenheit.svg
Soubor:CO2 Emissions by Source Since 1880.svg
Soubor:Daniel Stach (2016).jpg
Soubor:David Ferrer - Roland-Garros 2013 - 014.jpg
Soubor:Di05.jpg
Soubor:East German Guard - Flickr - The Central Intelligence Agency (cropped).jpg
Soubor:Endangered arctic - starving polar bear edit.jpg
Soubor:Fenster-des-Gedenkens-Berlin.jpg
Soubor:Ferdinand Maria of Bavaria.jpg
Soubor:Forest Whitaker.jpg
Soubor:František Pospíšil 2015.JPG
Soubor:GDMaupassant.jpg
Soubor:Globalni emise sklenikovych plynu a moznosti jejich snizeni CS.svg
Soubor:Globalni toky energie cs.svg
Soubor:Global Energy Consumption-cs.svg
Soubor:Greenhouse Gas Emissions by Economic Sector-cs.svg
Soubor:Greenhouse gas emission scenarios 01-cs.svg
Soubor:Guy de Maupassant fotograferad av Félix Nadar 1888.jpg
Soubor:Ilya Repin (1909).jpg
Soubor:Jana Plodková 2015.JPG
Soubor:Kaiserliches Kürassierregiment K 2 1734 Gudenushandschrift.jpg
Soubor:Karel starší ze Žerotína.png
Soubor:Kathrin Zettel.jpg
Soubor:Kennedy in Berlin.jpg
Soubor:Lambiel at the 2010 European Championships.jpg
Soubor:Launch of IYA 2009, Paris - Grygar, Bell Burnell cropped.jpg
Soubor:Lederer Eduard (1859-1944).jpg
Soubor:Leon M. Lederman.jpg
Soubor:Linford Christie 2009.png
Soubor:Mapa-zmeny-teploty.svg
Soubor:Marvin Gaye (1965).png
Soubor:Mauerrest an der Niederkirchnerstraße 2009.JPG
Soubor:Mauna Loa CO2 monthly mean concentrationCS.svg
Soubor:Mountain Pine Beetle damage in the Fraser Experimental Forest 2007.jpg
Soubor:Nagasakibomb.jpg
Soubor:National Park Service Thawing permafrost (27759123542).jpg
Soubor:Neil Armstrong pose.jpg
Soubor:NORTH POLE Ice (19626661335).jpg
Soubor:Orroral Valley Fire viewed from Tuggeranong January 2020.jpg
Soubor:Patrick Ewing Magic cropped.jpg
Soubor:Physical Drivers of climate change-cs.svg
Soubor:Projected Change in Temperatures-cs.svg
Soubor:Rembrandt Harmensz. van Rijn 141.jpg
Soubor:Sea level history and projections-cs.svg
Soubor:Soil moisture and climate change-cs.svg
Soubor:Structure of Berlin Wall-info-de.svg
Soubor:Svět knihy 2009 - Boris Hybner.jpg
Soubor:Teddy Sheringham 2012.jpg
Soubor:Thilafushi1.jpg
Soubor:Vývoj koncentrace CO2 v atmosféře.svg
Soubor:Vývoj průměrné světové teplotní anomálie.svg
Soubor:Vitus Bering.jpg
Soubor:West and East Berlin.svg
Soubor:Woodbridge Wimbledon 2004.jpg
Speciální:Kategorie
Speciální:Nové stránky
Speciální:Statistika
Speciální:Zdroje knih/80-7185-172-8
Speciální:Zdroje knih/9788090274556
Spojené státy americké
Spréva
Srážka vlaků u Milavčí
Srážky
Srpen
Státní hranice
Stéphane Lambiel
Střední Evropa
Středověké klimatické optimum
Staré Brno
Status quo
Stratosféra
Stryj
Studená válka
Subsaharská Afrika
Subtropický pás
Sucho
Světová banka
Světová zdravotnická organizace
Světskost
Svatá říše římská
Svijonožci
Sydney Camm
Těšín
Těžba uhlí
Třicetiletá válka
Tamuz
Tarnów
Teddy Sheringham
Tenis
Tenochtitlán
Teorie černé labutě
Tepelná kapacita
Tepelné čerpadlo
Teresa Pola
Ternopil
Terry Cooper
The Guardian
Thilafushi
Thurn
Tigrajská lidově osvobozenecká fronta
Titus
Tobiáš Jan Becker
Todd Woodbridge
Tokio
Toky uhlíku
Tomáš Hoskovec
Tomáš Koutný
Tony Esposito (lední hokejista)
Toronto
Tramvaj
Tropická cyklóna
Tropické cyklóny a změna klimatu
Tropický pás
Troposféra
Tung Čchi-čchang
Tuvalu
Tyrolské hrabství
Užhorod
Udržitelná doprava
Udržitelná energie
Uherské Hradiště
Uherské království
Uhersko
Uhlí
Uhlíková neutralita
Uhlíkový rozpočet
Ukončování využívání fosilních paliv
UNESCO
Univerzitní systém dokumentace
Urban VIII.
Václav Fiala (ilustrátor)
Václav Havel
Václav Kotrba
Václav Vojtěch Červenka z Věžňova
Válka
Válka o Falklandy
Válka o polské následnictví
Válka ve Vietnamu
Vídeň
Vídeňská operace
Vídeňský les
Vídeňský mír
Východní Asie
Východní blok
Východní Evropa
Východní Germáni
Vědecký konsenzus o změně klimatu
Věra Beranová
Větrná energie
Vakcína proti covidu-19
Varšavská smlouva
Varšavské povstání
Variabilita klimatu
Veřejná doprava
Vegetace
Velké okresní město
Velký bariérový útes
Vesmír
Viktor Hájek
Vilém Aetheling
Vilém Kropp
Vincenzo Legrenzio Ciampi
Virtual International Authority File
Vital Šyšov
Vitus Bering
Vladimír Černík
Vladimír Šlechta
Vladimír Špidla
Vladimír I.
Vladimír Novák (voják)
Vladimír Vavřínek
Vladislav II. Jagello
Vladislav II. Jagellonský
Vladislav IV. Vasa
Vlastimil Letošník
Vlhkost vzduchu
Vliv globálního oteplování na člověka
Vlna veder
Vodní energie
Vodní pára
Vojtěch Kryšpín (pedagog)
Volkspolizei
Vrchlabí
Vymírání
Vypařování
Vytápění
Vzestup hladiny oceánů
Walter Ulbricht
Wieselburg
Wiki
Wikicitáty:Hlavní strana
Wikidata:Hlavní strana
Wikiknihy:Hlavní strana
Wikimedia Česká republika
Wikimedia Commons
Wikipedie:Údržba
Wikipedie:Časté chyby
Wikipedie:Často kladené otázky
Wikipedie:Článek týdne
Wikipedie:Článek týdne/2021
Wikipedie:Citování Wikipedie
Wikipedie:Dobré články
Wikipedie:Dobré články#Portály
Wikipedie:Kontakt
Wikipedie:Nejlepší články
Wikipedie:Obrázek týdne
Wikipedie:Obrázek týdne/2021
Wikipedie:Ověřitelnost
Wikipedie:Požadované články
Wikipedie:Pod lípou
Wikipedie:Portál Wikipedie
Wikipedie:Potřebuji pomoc
Wikipedie:Průvodce
Wikipedie:Seznam jazyků Wikipedie
Wikipedie:Velvyslanectví
Wikipedie:Vybraná výročí dne/srpen
Wikipedie:WikiProjekt Kvalita/Články k rozšíření
Wikipedie:Zajímavosti
Wikipedie:Zajímavosti/2021
Wikipedie:Zdroje informací
Wikislovník:Hlavní strana
Wikiverzita:Hlavní strana
Wikizdroje:Hlavní strana
Wikizprávy:Hlavní strana
William Holman Hunt
Willi Stoph
Woodrow Wilson
WorldCat
Yucatánský poloostrov
Září
Západní Antarktida
Západní Berlín
Západní blok
Západní Německo
Západní Slované
Zatmění Slunce
Zdeněk Novák (generál)
Zeměbrana
Zemědělství
Země Koruny české
Zemní plyn
Zemský okres Zhořelec
Zgorzelec
Zmírňování změny klimatu
Znečištění ovzduší
Znečištění vody
Znojmo
Zpětná vazba
Zpětné vazby klimatických změn
Zpravodajská služba




Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok.
Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.

Your browser doesn’t support the object tag.

www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk