Jupiter (planeta) - Biblioteka.sk

Upozornenie: Prezeranie týchto stránok je určené len pre návštevníkov nad 18 rokov!
Zásady ochrany osobných údajov.
Používaním tohto webu súhlasíte s uchovávaním cookies, ktoré slúžia na poskytovanie služieb, nastavenie reklám a analýzu návštevnosti. OK, súhlasím


Panta Rhei Doprava Zadarmo
...
...


A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9

Jupiter (planeta)
 ...
Jupiter
Jupiter z pohledu sondy Voyager 2 (1979)
Jupiter z pohledu sondy Voyager 2 (1979)
Symbol planety♃
Elementy dráhy
(Ekvinokcium J2000,0)
Velká poloosa778 412 027 km
5,203 363 01 au
Obvod oběžné dráhy4,888×109 km
32,675 au
Výstřednost0,048 392 66
Perihel740 742 598 km
4,951 558 43 au
Afel816 081 455 km
5,455 167 59 au
Perioda (oběžná doba)4332,59 d
(11,8618 a)
Synodická perioda398,86 d
Orbitální rychlost 
- minimální12,440 km/s
- průměrná13,050 km/s
- maximální13,705 km/s
Sklon dráhy 
- k ekliptice1,305 30°
- ke slunečnímu rovníku6,09°
Délka vzestupného uzlu100,556 15°
Argument šířky perihelu274,197 70°
Počet
přirozených satelitů
92 (2023)
Fyzikální charakteristiky
Rovníkový průměr142 984 km
(11,209 Zemí)
Polární průměr133 709 km
(10,517 Zemí)
Zploštění0,064 87
Povrch6,14×1010 km²
(120,5 Zemí)
Objem1,431×1015 km³
(1321,3 Zemí)
Hmotnost1,899×1027 kg
(317,8 Zemí)
Průměrná hustota1,326 g/cm³
Gravitace na rovníku23,12 m/s²
(2,358 G)
Úniková rychlost59,54 km/s
Perioda rotace0,413 51 d
Rychlost rotace45 262 km/h
(na rovníku)
Sklon rotační osy3,13°
Rektascenze
severního pólu
268,05°
(17 h
52 min
12 s)
Deklinace64,49°
Albedo0,52
Povrchová teplota 
- minimální112 K
- průměrná152 K
- maximální? K
Charakteristiky atmosféry
Atmosférický tlak20–200 kPa
Vodík~86 %
Helium~14 %
Methan0,1 %
Vodní páry0,1 %
Amoniak0,02 %
Ethan0,0002 %
Fosfan0,0001 %
Sulfan0,0001 %

Jupiter je největší planeta sluneční soustavy, v pořadí pátá od Slunce. Má hmotnost přibližně jedné tisíciny Slunce, což je přibližně 2,5× více než všechny ostatní planety (a další menší tělesa) v soustavě dohromady, proto je sluneční soustava někdy popisována jako dvojsystém Slunce a Jupitera. Planety Jupiter, Saturn, Uran a Neptun jsou označovány jako plynní obři či planety jupiterského typu.

Planeta je pojmenována po římském bohu Jovovi (v 1. pádě Jupiter).[1] Symbolem planety je stylizované znázornění božského blesku (v Unicode: ♃). Jupiter byl pozorován již od pradávna, při pohledu ze Země má Jupiter magnitudu −2,8, což z něj činí třetí nejjasnější objekt na noční obloze po Měsíci a Venuši (občas se před Jupiter dostane v jasnosti Mars, když je v ideální pozici vůči Zemi a Slunci).

Okolo planety se nacházejí slabé prstence, které jsou ze Země stěží viditelné. Současně ji obklopuje silný radiační pás. Při pohledu z okolního vesmíru jsou viditelné horní vrstvy atmosféry rozčleněny v závislosti na planetární šířce do různě barevných pruhů a skvrn, které jsou atmosférickými bouřemi. Nejznámější takovouto bouří je Velká rudá skvrna, která zřejmě existuje minimálně od 17. století. Dosud není přesně známo, jaké vrstvy planetu tvoří, jelikož současné technické prostředky neumožňují její průzkum do větší hloubky. Předpokládá se, že Jupiter je složen převážně z vodíku, hélia a organických sloučenin. Je pravděpodobné, že planeta má tvrdé kamenné jádro tvořené těžšími prvky.

Jupiter byl prozkoumán několika automatickými sondami, nejčastěji na začátku programu Pioneer a programu Voyager, kdy všechny tyto sondy kolem planety proletěly. Později přímo k Jupiteru zamířila sonda Galileo, která kolem planety po necelých osm let obíhala. Nejnovější data pocházejí ze sondy New Horizons, která v únoru 2007 použila planetu pro zvýšení rychlosti na své cestě k Plutu. V současnosti se plánují další mise do soustavy Jupiteru, které by měly za cíl prozkoumat převážně hypotetické oceány pod ledovou kůrou jeho měsíce Europy.

Jupiter má nejméně 92 měsíců (údaj z lednu roku 2023).[2] První čtyři z nich objevil v roce 1610 Galileo Galilei a nezávisle na něm pravděpodobně i Simon Marius. Jde o čtyři velké měsíce Io, Europu, Ganymedes a Callisto (tzv. Galileovy měsíce), u jejichž nebeského pohybu bylo zřetelné, že jeho centrem není Země. Tato skutečnost byla hlavním bodem obhajoby Koperníkovy heliocentrické teorie o pohybu planet; Galileiho vyhlášení podpory Koperníkově teorii jej dostalo do problémů s inkvizicí a byl přinucen ji odvolat.

Vznik a vývoj planety

Jupiter vznikl z protoplanetárního disku před 4,6 až 4,7 miliardami let. Existují dvě hlavní teorie, jak mohly velké plynné planety vzniknout a zformovat se do současné podoby. Jedná se o teorii akrece[3] a teorii gravitačního kolapsu.[4]

Teorie akrece předpokládá, že se v protoplanetárním disku postupně slepovaly drobné prachové částice, čímž začaly vznikat větší částice až posléze balvany. Neustálé srážky těles vedly k jejich narůstání, až vznikla tělesa o velikosti několik tisíc kilometrů. Tato velká železokamenitá tělesa se stala zárodky terestrických planet. Předpokládá se, že podobná tělesa mohla vzniknout i ve vzdálenějších oblastech sluneční soustavy, kde vlivem velké gravitace začala strhávat do svého okolí plyn a prach, který se postupně začal nabalovat na pevné jádro, až planeta dorostla do dnešní velikosti.[5] Protože úniková rychlost na „povrchu“ Jupiteru je 59,54 km/s, což daleko převyšuje tepelnou rychlost molekul, zůstalo na něm nejspíše původní složení atmosféry, kterou nabalil už během vzniku z protoplanetárního disku.[6]

Teorie gravitačního kolapsu na druhou stranu předpokládá, že velké planety nevznikaly postupným slepováním drobných částic, ale poměrně rychlým smrštěním z nahuštěného shluku v zárodečném disku podobným způsobem, který je znám při vzniku hvězd. Podle teorie několika gravitačních kolapsů, jejímž autorem je Alan BossCarnegie Institution of Washington, byl vznik plynných obrů krátký a v případě Jupiteru trval jen několik století.[4]

Vznik velkých Jupiterových měsíců proběhl pravděpodobně stejným způsobem, jako vznikaly kamenné planety. Jelikož je Jupiter poměrně blízko ke Slunci, vystoupila teplota na povrchu měsíců na vysoké hodnoty, čímž došlo k úniku lehce tavitelných látek z původního disku okolo vznikající planety.

Fyzikální a chemické vlastnosti

Složení

Svrchní atmosféra Jupiteru je tvořena z 88 až 92 % vodíkem a zbylých 8 až 12 % připadá na helium (látková čili objemová procenta), v hmotnostních procentech je to 75 % H2 a 24 % He, zbývající procento tvoří ostatní prvky obsažené v atmosféře planety. Vnitřní složení planety je odlišné, jelikož zde dochází k nárůstu obsahu ostatních prvků vůči zastoupení vodíku a hélia. Složení v nižších vrstvách je pak 71 hm. % H2, 24 hm. % He a 5 hm. % ostatních prvků. Atmosféra obsahuje stopová množství methanu, vodní páry, čpavku a křemičitanů. Vyjma těchto hojnějších sloučenin obsahuje atmosféra taktéž malé množství uhlíku, ethanu, sulfanu, neonu, kyslíku, fosforu a síry. Nejvzdálenější vrstva atmosféry obsahuje ledové krystalky zmrzlého čpavku.[7][8] Podle měření provedených v infračerveném a ultrafialovém světle se v atmosféře nachází i malé množství benzenu a byly objeveny i další uhlovodíky.[9]

Atmosférický poměr mezi vodíkem a héliem je velice blízko teoretickému složení původní mlhoviny, ze které se zformovala celá sluneční soustava. Nicméně neon obsažený ve svrchní atmosféře je zastoupen pouze poměrem 20 částic na milión, což je okolo desetiny průměrné hodnoty u Slunce.[10] Zastoupení hélia je nízké, dosahuje pouze 80 % zastoupení oproti Slunci. Nízký podíl hélia může být výsledkem srážkové činnosti hélia, které se takto dostává do vnitřních oblastí planety.[11] Průměrné zastoupení těžších plynů v atmosféře Jupiteru je přibližně dvakrát až třikrát hojnější než u Slunce.

Jak ukazují spektroskopická měření, Saturn je složením nejspíše podobný Jupiteru, naproti tomu další plynní obři jako Uran a Neptun mají relativně mnohem méně vodíku a hélia.[12] Nicméně detailnější data o složení atmosféry a zastoupení těžších prvků u plynných obrů vyjma Jupiteru chybí, jelikož jejich atmosféry zatím nebyly prozkoumány žádnými atmosférickými sondami.

Hmotnost

Ilustrativní srovnání velikostí mezi Jupiterem a Zemí. Na obrázku je zachycena i Velká rudá skvrna.

Jupiter je téměř 2,5× hmotnější než všechny ostatní planety sluneční soustavy dohromady.[13] Jeho hmotnost výrazně ovlivňuje těžiště (barycentrum) Sluneční soustavy. Odchylka způsobená Jupiterem je 742 792 km, čímž by se při neexistenci dalších těles soustavy toto těžiště nacházelo mimo Slunce (zhruba 50 tisíc km od jeho povrchu).[14] Vzhledem k působení ostatních těles sluneční soustavy (především ostatních plynných obrů) je ale těžiště soustavy 36 % času uvnitř Slunce[14] a střední vzdálenost středu Slunce od tohoto těžiště je 0,00228 au.[15]

Jupiter je 317,81×[16] hmotnější než Země, rovníkový poloměr má 11,21×[16] větší a objem 1321×[17] větší než Země. Někdy je označován za „nepovedenou hvězdu“, i když toto srovnání je značně nepřesné.[18] To, že nalezené extrasolární planety jsou mnohem hmotnější než Jupiter, je způsobeno výběrovým efektem, protože hmotnější průvodci jiných hvězd se současnými prostředky snáze detekují. Naproti tomu velikost poloměru podobné planety už prakticky nezávisí na její hmotnosti, protože větší hmotnost způsobuje pouze další smršťování (dokud nedojde k nastartování termonukleárních reakcí). I přes to, že Jupiter emituje více záření, než přijímá, nepatří mezi hnědé trpaslíky. Jadernou syntézu sice provázejí specifické spektrální čáry, nicméně v každém případě by musel být alespoň 75×[19] hmotnější, aby se mohl stát hnědým trpaslíkem.

Jupiter má ve srovnání se Zemí podstatně menší hustotu – zatímco jeho objem je 1321× větší než objem Země, jeho hmotnost je pouze 318× větší.[17][20] „Hmotnost Jupiteru“ (MJ nebo MJup) je často používána jako základní jednotka pro popisování hmotnosti jiných těles, a to hlavně extrasolárních planet a hnědých trpaslíků. Například extrasolární planeta HD 209458 b má hmotnost 0,69 MJ, naproti tomu COROT-7b má hmotnost pouze 0,015 MJ.[21]

Teoretické modely naznačují, že Jupiter měl dříve mnohem větší hmotnost, než má dnes, a že se planeta zmenšuje. Pro malé změny hmotnosti by se průměr planety měnil jen nepatrně. Pokud by hmotnost přesáhla hmotnost čtyř Jupiterů, vnitřní oblasti planety by byly natolik stlačené vlivem působící gravitace, že by planeta byla ve výsledku menší, než je dnes.[22] Tato skutečnost vedla některé astronomy k tomu, aby o Jupiteru začali referovat jako o „nepovedené hvězdě“, i když není známo, zda procesy vedoucí ke vzniku planet typu Jupitera jsou stejné jako procesy formující vícehvězdné systémy.

Aby Jupiter zažehl termonukleární reakci vedoucí ke spalování vodíku a mohl tak být považován za hvězdu, musel by být přibližně 75× hmotnější. Nejmenší známí červení trpaslíci jsou však pouze o 30 % větší než Jupiter.[23][24] I vzhledem k této skutečnosti[zdroj? Jupiter vyzařuje více tepla, než dostává od Slunce. Množství tepla vznikajícího uvnitř planety je téměř rovné množství slunečního záření, které od Slunce obdrží.[25] Další vyzařované teplo vzniká Kelvinovým–Helmholtzovým mechanismem vlivem adiabatické kontrakce. Tento proces vede k planetárnímu smršťování rychlostí přibližně 3 cm za rok.[26] V době vzniku byl Jupiter mnohem teplejší a jeho poloměr byl přibližně dvakrát větší, než je tomu dnes.[27]

Vnitřní stavba

Průřez Jupiterem ukazuje jeho vnitřní stavbu s kamenným jádrem obklopeným silnou vrstvou kovového vodíku
Animace Jupiteru v infračervené

Jupiter tvoří husté planetární jádro složené z různých prvků, obklopené vrstvou tekutého kovového vodíku s obsahem hélia a atmosférou molekulárního vodíku.[26] Za tímto zjednodušením se ale stále skrývá řada tajemství a nejasností. Jádro se často popisuje jako kamenné, ale jeho skutečné detailnější složení je neznámé stejně jako vlastnosti materiálů, které by ho měly tvořit za tlaků a teplot, jež v jádře této obří planety musí panovat. V roce 1997 byla gravitačním měřením naznačena existence jádra,[26] a jeho hmotnost mezi 12 až 45 hmotnostmi Země, což odpovídá přibližně 3 až 15 % celkové hmotnosti Jupiteru.[25][28]

Přítomnost jádra byla ale předpokládána i před tímto měřením aspoň po určitý čas historie planety, jelikož modely naznačovaly, že pro vznik planety musela na počátku vzniknout kamenoledová protoplaneta, která by byla schopna svojí hmotností přitáhnout vodík a helium z protosluneční mlhoviny. Za předpokladu, že tedy jádro na začátku historie planety existovalo, dá se spekulovat, že bylo obklopeno teplým kovovým vodíkem smíchaným s nataveným či tavícím se jádrem, čímž by se dostaly jeho stavební prvky do vyšších vrstev planety. Mohlo by se tak i stát, že jádro u dnešního Jupiteru neexistuje a že gravitační měření jsou chybná vlivem nekvalitních měření současnou technikou.[26][29]

Nepřesnost modelů je spojena s chybou rozpětí u dosud měřených parametrů: jednoho z rotačních koeficientů (J6), použitého k popisu gravitačního momentu planety, Jupiterova rovníkového poloměru a jeho teploty při tlaku 1 baru. Sonda Juno, která odstartovala v roce 2011, by měla přinést zpřesnění těchto údajů, a tak učinit pokrok v pochopení problematiky Jupiterova jádra.[30]

Oblast hypotetického jádra je pravděpodobně obklopena hustým kovovým vodíkem, který by se měl rozkládat až do vzdálenosti 78 % poloměru planety.[25] Procesem podobným dešti by hélium a neon měly prostupovat touto vrstvou sníženého zastoupení těchto prvků ve svrchní atmosféře.[11][31]

Nad vrstvou kovového vodíku se nachází vrstva tekutého vodíku a dále pak vrstva plynného vodíku, která se rozšiřuje směrem dolů z vrstvy mračen do hloubky asi 1000 km.[25] Namísto ostrého přechodu mezi těmito vrstvami vodíku bude nejspíše přechod pozvolný, kdy jedno skupenství vodíku bude volně přecházet do druhého bez jasně definované hranice.[32][33] Tento hladký přechod se odehrává pokaždé, když je teplota nad kritickou teplotou, která je pro vodík pouhých 33 K.[34] Teplota a tlak uvnitř Jupiteru postupně narůstají směrem k hypotetickému jádru. V oblasti fázového přechodu mezi tekutým a kovovým vodíkem dosahuje teplota nejspíše kolem 10 000 K a tlak dosahuje přibližně 200 GPa. Teplota na hranici jádra je odhadována na 36 000 K a tlak mezi 3000 až 4500 GPa.[25]

Atmosféra

Atmosféra Jupiteru se skládá z přibližně 89,8 hmotnostních % vodíku a 10,2 % hélia.[17] Atmosféra obsahuje stopové množství methanu, vodních par, amoniaku a „kamení“. Nalézají se zde také nepatrná množství uhlíku, ethanu, sulfanu, neonu, kyslíku, fosfanusíry.[16] Složení atmosféry se velmi podobá složení sluneční mlhoviny. Saturn má podobné složení, ale UranNeptun mají mnohem méně vodíku a hélia.

Jednotlivé pásy Jupiterovy atmosféry rotují různou rychlostí; tento efekt byl poprvé pozorován Cassinim (1690). Rotace Jupiterovy polární atmosféry je o 5 minut delší než rotace jeho rovníkové atmosféry. Navíc se pásy mraků různé šíře pohybují proti sobě ve směru stálých větrů. Na hranicích těchto konfliktních proudů vznikají bouře a turbulence. Rychlost větru dosahuje 600 km/h v nejhlubších místech měření za podmínek 20 atm přibližně 150 km pod vrcholkem oblaků.[35]

Vrstva mračen

Tato animace ukazuje pohyb pásů oblačnosti v atmosféře Jupiteru. Obrázek je zobrazen v válcové projekci.
Chaotické vrstvy mračen

Jupiter je permanentně zakryt mračny tvořenými krystalky čpavku a pravděpodobně i hydrogensulfidem amonným ((NH4)SH). Mračna se nacházejí v tropopauze, kde jsou roztroušena v různých výškách známých jako tropické oblasti. Ty se rozdělují mezi světlejší pásma a tmavší pásy. Vzájemná interakce mezi těmito cirkulujícími skupinami se projevuje bouřemi a turbulencemi. Rychlost větru dosahuje až 100 m/s v oblasti světlých pásem,[36] která mohou být každým rokem rozdílná, co se šířky, barvy a intenzity týče, ale na druhou stranu jsou dostatečně stabilní, aby je mohli astronomové pozorovat po delší dobu a identifikovat je.[20]

Vrstva mraků je mocná pouze 50 km a je tvořená dvěma vrstvami mračen: tenčí nižší vrstvou a silnější čiřejší vrstvou. Je možné, že se pod vrstvou čpavkových mračen nachází vrstva, kde jsou přítomné mraky tvořené vodním ledem, jak naznačují odrazy blesků zaznamenaných v atmosféře Jupiteru. (Voda je polární molekula, která může nést elektrický náboj, takže je schopná separovat kladné a záporné náboje, a tak vytvořit blesk.)[25] Takto vzniklé elektrické napětí může být tisíckrát silnější než u blesků na Zemi.[37] Bouře ve vodní vrstvě mračen by mohly vznikat vlivem tepla uvolňovaného ve spodních vrstvách planety.[38]

Typické oranžové a hnědé zbarvení mračen Jupiteru je způsobeno barevnými sloučeninami, známými jako chromofory. Vystupují z oblastí teplejších spodních mračen a jsou následně vystaveny ultrafialovému záření ze Slunce. Složení těchto sloučenin je v současnosti stále neznámé, ale předpokládá se, že budou obsahovat fosfor, síru a pravděpodobně i uhlovodíky.[25][39] Světlá pásma jsou tvořena tehdy, když konvekční buňky tvořené krystalky amoniaku zakryjí nižší mračna.[40]

Sklon rotační osy Jupiteru má za následek, že oblasti pólů dostávají méně sluneční energie než oblasti v okolí rovníku. Proudění tepla probíhající uvnitř planety transportuje více energie do oblasti pólů, nicméně vyrovnává teploty ve vrstvách mračen.[20]

Velká rudá skvrna a další bouře

Podrobnější informace naleznete v článku Velká rudá skvrna.
Animace pořízená sondou Voyager 1 ukazuje její přibližování k planetě, pohyb atmosférických pásů a cirkulaci Velké rudé skvrny.
Tento pohled na Velkou rudou skvrnu a její okolí pořídila americká sonda Voyager 1 během průletu 25. února 1979 ze vzdálenosti 9,2 miliónu km. Na obrázku je možné pozorovat menší mračna o velikosti 160 km. Barvitý a vlnitý tvar nalevo od červené skvrny představuje oblast s proměnlivým vlnícím se pohybem v atmosféře. Pro lepší představivost rozměrů Jupiteru, malá oválná bílá bouře v atmosféře přesně pod Velkou rudou skvrnou má přibližně velikost Země.

Nejznámější útvar v atmosféře Jupiteru je Velká rudá skvrna, což je dlouhodobě stabilní anticyklonální bouře, větší než Země, v oblasti 22° jižní šířky. Existují důkazy, že skvrna byla jistě pozorována minimálně od roku 1831,[41] a pravděpodobně dokonce již od roku 1665.[42] Matematické modely naznačují, že skvrna je stálá a mohlo by jít o dlouhodobě stabilní až permanentní útvar v atmosféře planety.[43] Je dokonce tak velká, že je možné jí pozorovat pozemskými teleskopy, které mají clonu větší než 5 cm.[44][45]

Skvrna obíhá v protisměru hodinových ručiček s rotační periodou okolo šesti dní.[46] Velká rudá skvrna má rozměry v rozmezí 24–40 000 km × 12–14 000 km; vešly by se do ní dvě až tři Země v průměru.[47] Skvrna vystupuje maximálně okolo 8 km nad okolní vrcholky mračen.[48]

Bouře jako tato jsou typickým projevem v atmosférách plynných obrů. V atmosféře Jupiteru se současně vyskytují i bílé a hnědé skvrny, které jsou většinou bezejmenné. Bílé skvrny jsou pravděpodobně tvořeny relativně studenými mračny uvnitř svrchní atmosféry. Hnědé skvrny jsou naproti tomu nejspíše teplejší a nacházejí se v oblasti, kde se zdržují mračna. Tyto bouře mohou trvat od několika hodin až po stovky let.


Již před přílety sond Voyager (prolétly v roce 1979) bylo patrné, že tyto skvrny nejsou spojeny s žádnými procesy vycházejícími z nitra planety, jelikož se skvrny chovají samostatně bez očividného vztahu k okolní atmosféře. Někdy se pohybují rychleji než okolní vrstvy, jindy pomaleji a mohou současně rotovat i na obě strany vůči okolí. V průběhu existujících záznamů je doloženo, že některé skvrny oběhly planetu několikrát bez žádného náznaku spojení s atmosférou či se spodními oblastmi.

V roce 2000 vznikla v oblasti jižní polokoule bouře v atmosféře, která je velice podobná Velké rudé skvrně, ale která je menší. Vznikla jako výsledek sloučení několika menších bouří v jednu. Tři menší bílé bouře pozorované již od roku 1938 se spojily v listopadu 2005 a vytvořily tuto novou bouři, která byla pojmenována Ovál BA a dostala přezdívku Velká rudá skvrna junior. Od doby vzniku narostla její intenzita a došlo ke změně její barvy z bílé na červenou během prosince 2005.[48][49][50]

Magnetosféra

Podrobnější informace naleznete v článku Magnetické pole Jupiteru.
Polární záře na Jupiteru. Tři světlejší skvrny jsou tvořeny trubicemi magnetického toku, které spojují Joviánské měsíce Io (vlevo), Ganymed (uprostřed) a Europa (taktéž uprostřed). Navíc lze vidět velmi jasnou, téměř kruhovou oblast zvanou hlavní ovál a slabší polární záři.
Polární záře na Jupiteru viděná z Hubbleova teleskopu

Jupiter má velmi rozsáhlou a silnou magnetosféru. Projevy jeho magnetického pole lze vidět i ze Země, mohou se jevit až 5krát větší než Měsíc v úplňku, přestože Jupiter je mnohem vzdálenější. Pole je přibližně 14krát silnější než zemské, jeho intenzita se pohybuje v rozsahu 4,2 gausse (odpovídá 0,42 mT) v oblasti rovníku a 10 až 14 gaussů (1 až 1,4 mT) v oblastech pólů.[40] Toto magnetické pole vytváří mohutné výrony urychlených částic v Jupiterových radiačních pásech, interaguje s měsícem Io a vytváří vodivou trubici a plazmový prstenec okolo něj. Jupiterova magnetosféra je větší než velikost Slunce. Věří se, že pole vzniká vířivými proudy uvnitř jádra tvořeného kovovým vodíkem. Pole zachytává ionizované částice ze slunečního větru, čímž dochází ke vzniku vysokoenergetického pole mimo planetu, v tzv. magnetosféře.

Elektrony z tohoto plazmatického povlaku ionizují mračna oxidu siřičitého ve tvaru torusu vzniklá vulkanickou aktivitou na měsíci Io. Vodíkové částice, uniklé z Jupiterovy atmosféry, jsou taktéž zachyceny v magnetosféře planety. Elektrony v magnetosféře generují silné rádiové signály v rozmezí 0,6–30 MHz.[51]

Sonda Pioneer 10 v roce 1973 potvrdila existenci Jupiterova mohutného magnetického pole. Citlivé přístroje na palubě odhalily, že Jupiterův „severní“ magnetický pól je na jižním geografickém pólu planety s odchylkou 11 stupňů od jupiterské osy rotace a se středem pole posunutým mimo střed Jupitera, podobně jako je tomu u magnetického pole Země. Pioneer zaznamenal rázovou vlnu jupiterské magnetosféry ještě ve vzdálenosti 26 miliónů kilometrů a magnetický ohon dosahující až za Saturnovu oběžnou dráhu. Údaje ukazují, že velikost tohoto magnetické pole na straně obrácené ke Slunci rychle kolísá v důsledku změn tlaku slunečního větru (tento jev byl blíže zkoumán při dvou misích Voyager). Šoková vlna se nachází přibližně 75 poloměrů od Jupiteru. Bylo objeveno, že proudy vysokoenergetických částic jsou vyvrhovány až k oběžné dráze Země. V jupiterovských radiačních pásech byly nalezeny a naměřeny vysokoenergetické protony, ukázalo se, že mezi Jupiterem a některými jeho měsíci (zvláště Io) protékají elektrické proudy. Všechny čtyři velké měsíce ale leží uvnitř tohoto pole, takže jsou chráněny před slunečním větrem.[25] Magnetosféru obklopuje magnetopauza, která se nachází na vnitřním okraji přechodové vrstvy magnetosféry, kde se magnetické pole planety stává slabým a neuspořádaným.

Rádiové vlny Jupitera

Magnetosféra Jupiteru způsobuje intenzivní krátké rádiové záblesky z polárních oblastí. Vulkanická aktivita měsíce Io dodává do magnetosféry Jupiteru plyny, které vytvářejí torus částic kolem planety. Jak se Io pohybuje skrze tento torus, dochází vzájemnou interakcí ke vzniku Alfvénových vln, které přenášejí ionizované částice do polárních oblastí, což umožňuje vznik radiových vln vlivem mechanismu cyklotronového astrofyzikálního maseru. Energie je šířena do okolí podél povrchu kuželu. Když Země prochází tímto kuželem, mohou radiové signály přehlušit šum způsobovaný Sluncem. Rádiové vlny Jupitera se šíří vesmírem na frekvencích od 15 do 38 MHz. Pod touto mezí jsou vlny odráženy ionosférou Země a nad mezí je intenzita vln příliš malá. Rádiové vlny se dělí na 7 kanálů, tzv. módů, což jsou frekvenční kanály pro vysílání Jupitera a měsíce Io z různých míst a na různých frekvencích.[52] V tabulce jsou tyto módy uvedeny:

Označení kanálu Maximální
frekvence (MHz)
Io-D 18
Io-B 39,5
non Io-B 38
Io-A 38
non Io-A 38
Io-C 36
non Io-C 32

Planetární prstence

Podrobnější informace naleznete v článku Prstence Jupiteru.
Prstence Jupiteru

Jupiter má nezřetelný systém planetárních prstenců skládajících se ze tří částí: vnitřního torusu, relativně jasného hlavního prstence a vnějšího slabšího prstence.[53] Oproti prstencům Saturnu nejsou tvořeny ledem, ale spíše prachem.[25] Vnější prstenec je složený z částic podobných kouři, jež byly po dopadech meteoritů vymrštěny z jeho měsíců. Hlavní prstenec je tvořen prachem ze satelitů AdrasteaMetis, který, místo aby spadl zpět na měsíce, je gravitačním působením Jupiteru zachycen a přitahován směrem k planetě.[54] Další impakty pak doplňují nový materiál. Dva široké jemné prstence, které obklopují hlavní, pocházejí z měsíců ThebeAmalthea. Existuje také velmi řídký a vzdálený vnější prstenec, který krouží kolem Jupiteru opačným směrem.[54] Jeho původ je nejistý, snad je tvořen zachyceným meziplanetárním prachem.[zdroj?

Dráha a rotace

Jupiter (červená) dokončí oběh Slunce (uprostřed) každých 11,86 oběhů Země (modrá)

Jupiter je jediná planeta, jejíž barycentrum se Sluncem leží mimo těleso Slunce, i když jen o 7 % jeho poloměru.[55] Průměrná vzdálenost mezi Jupiterem a Sluncem je 778 miliónů km (přibližně 5,2 au) a kolem Slunce oběhne jednou za 11,86 let, což odpovídá 2/5 oběžné doby Saturnu, se kterým má dráhovou rezonanci v poměru 5:2.[56] Sklon dráhy Jupiteru je 1,31° vzhledem k ekliptice. Jelikož Jupiter má oběžnou excentricitu rovnou 0,048, jeho vzdálenost od Slunce mezi perihéliem a aféliem se mění zhruba o 75 miliónů km.

Sklon rotační osy Jupiteru dosahuje pouze 3,13°. V důsledku tak malého sklonu osy se na Jupiteru prakticky neprojevují sezónní variace počasí jako v případě Země či Marsu.[57]

Jupiter má nejrychlejší rotaci ze všech planet sluneční soustavy, jednu otočku kolem své rotační osy uskuteční za méně než 10 hodin, což má za následek vyklenutí v oblasti rovníku zřetelné ze Země i amatérskými dalekohledy. Takové rotaci odpovídá zdánlivá odstředivá síla a odstředivé zrychlení na rovníku okolo 1,67 m/s². Čistá povrchová gravitace Jupitera činí 24,79 m/s², výsledné gravitační zrychlení v oblasti rovníku je tak pouze 23,12 m/s² (o 6,7 % menší než na pólech). Planeta má tvar rotačního elipsoidu, rovníkový průměr je o 9275 km delší než polární (tedy o téměř ¾ celého průměru Země).[33]

Jelikož Jupiter není těleso s pevným povrchem, různé části jeho svrchní atmosféry mají rozdílnou rotaci. Rotační doba polárních oblastí je přibližně o 5 minut delší, než je rotační doba atmosféry v oblasti rovníku. Pro popis těchto vrstev se používají tři referenční oblasti, když se chce popsat pohyb částic jednotlivými oblastmi. Systém I se používá pro oblasti mezi 10° severní až 10° jižní šířky, jedná se o oblast s nejkratší dobou rotace, která odpovídá 9 hod 50 min a 30 s. Systém II se využívá ve všech dalších oblastech na sever a na jih od 10°, jeho oběžná doba je 9 hod 55 min a 40,6 s. Systém III byl navržen kvůli radioastronomii a odpovídá rotaci planetární magnetosféry, která se uvádí jako oficiální doba rotace Jupiteru.[58]

Pozorování

Retrográdní pohyb vnějších planet je způsoben relativní pozicí vůči Zemi

Jupiter je obvykle čtvrtým nejjasnějším objektem na obloze po Slunci, Měsíci a Venuši,[40] nicméně někdy se jasnějším než on stane planeta Mars, když se přiblíží více k Zemi. V závislosti na pozici vzhledem k Zemi se mění Jupiterova magnituda od –2,9 v době opozice až na –1,6 v době konjunkce. Lze ho pozorovat triedrem i na denní obloze. Úhlová velikost Jupiteru se mění mezi 50,1 a 29,8 úhlové vteřiny.[17]

Příznivé opozice nastávají, když Jupiter prochází perihéliem – tato událost nastává jednou během oběhu. Jupiter byl v perihéliu v březnu roku 2011 a příznivá opozice nastala v srpnu roku 2010.[59]

Každých 398,9 dnů obíhání kolem Slunce Země předstihne Jupiter (doba nazývaná synodická perioda). Při tom Jupiter projde retrográdní dráhu s ohledem na hvězdy v pozadí. Díky tomu to vypadá, že se Jupiter po nějakou dobu pohybuje po noční obloze zpět a utváří tak smyčku.

Doba oběhu Jupiteru je 12 let, což je stejně jako počet znamení zvěrokruhu a může to být historický původ těchto znamení.[20] (Vždy, když Jupiter dosáhne opozice, je posunutý na východ o zhruba 30°, což je šířka znamení zvěrokruhu.)

Protože oběžná dráha Jupiteru je vně oběžné dráhy Země, fázový úhel Jupiteru sledovaného ze Země nikdy nepřekročí 11,5° a většinou je blízko nule. Proto je planeta při pozorování skrze zemské dalekohledy vždy téměř celá osvětlená. Fotografie zčásti zatemněného Jupiteru byly pořízeny pouze při vesmírných misích na tuto planetu.[60]

Historie pozorování

Detailní snímek atmosféry v nepravých barvách pořízený sondou Voyager 1 ukazuje Velkou rudou skvrnu a okolní bílé bouře
Infračervený snímek Jupiteru pořízený Velkým teleskopem Evropské jižní observatoře

V roce 1610 Galileo Galilei za pomoci malého dalekohledu objevil čtyři největší měsíce Jupiteru – Io, Europu, Ganymed a Callisto (pro které se později vžil název Galileovy měsíce). Toto pozorování bylo pravděpodobně první pozorování měsíce jiné planety než Země. (Nutno ale poznamenat, že čínský historik astronomie Xi Zezong zaznamenal, že čínský astronom Gan De objevil jeden z měsíců Jupiteru již v roce 362 př. n. l. pouhým okem. Kdyby bylo toto pozorování doložitelné a přesné, předběhlo by Galilea o téměř dvě tisíciletí.)[61][62] Galileo současně tímto jako první objevil nebeská tělesa obíhající kolem jiného objektu než Země, což podpořilo heliocentrický model Mikuláše Koperníka. Galileova podpora nového pojetí chápání vesmíru zapříčinila, že se ocitl ve sporu s inkvizicí.[63]

V průběhu 60. let 17. století Giovanni Domenico Cassini použil nový dalekohled, kterým objevil skvrny a barevné pásy v atmosféře a zploštění planety na pólech. Také určil dobu otáčení planety.[64][65] V roce 1690 si Cassini všiml, že atmosféra rotuje různými rychlostmi.[25]

Velká rudá skvrna je prominentní oválný útvar na jižní polokouli planety, který byl pravděpodobně pozorována již v roce 1664 Robertem Hookem a v roce 1665 Giovannim Cassinim, ale pozorování nejsou zcela průkazná. Nejstarší známý nákres skvrny pochází z roku 1831 od Heinricha Schwabeho.[66]

Velká rudá skvrna se několikrát mezi lety 16651708 ztratila z pozorování, než se stala opět jasně viditelnou v roce 1878. K poklesu její viditelnosti došlo taktéž v roce 1883 a na začátku 20. století.[67]

Giovanni Alfonso Borelli i Cassini pečlivě zaznamenávali pohyby měsíců do tabulek, což umožnilo předpovídat přesné časy, kdy měsíce přejdou před Jupiterem a jestli přejdou před planetou či za planetou vzhledem k pozorovateli. V 70. letech 17. století ale bylo pozorováno, že když je Jupiter na druhé straně od Slunce než je Země, předpokládané časy pozorování se zpožďovaly o 17 minut. Ole Rømer odvodil, že pozorování tak není okamžité, čehož bylo později využito pro určení rychlosti světla.[68]

V roce 1892 pozoroval Edward Emerson Barnard pátý měsíc Jupiteru za pomoci refraktorového dalekohledu s průměrem objektivu 910 mm na Lickově observatořiKalifornii. Objev tohoto relativně malého objektu, svědčící o jeho bystrém zraku, ho rychle proslavil. Měsíc byl později pojmenován Amalthea.[69] Objevení tohoto měsíce se stalo současně i posledním objevem měsíce za pomoci přímého pozorování.[70] Dalších osm měsíců objevila až sonda Voyager 1 během průletu v roce 1979.

V roce 1932 Rupert Wildt identifikoval ve spektrálních čarách Jupiteru čpavek a methan.[71]

Tři dlouhotrvající anticyklóny vyskytující se poblíž sebe v podobě bílých oválů byly pozorovány v roce 1938, ale i po několika desetiletích pozorování se stále nacházely individuálně v atmosféře Jupiteru a to i přes to, že se občas k sobě přibližovaly. Nespojily se až do roku 1998, kdy se spojily první dvě, a třetí pohltily v roce 2000, čímž vznikla struktura zvaná Oval BA.[72]

V roce 1955 Bernard Burke a Keneth Franklin objevili záblesky radiového signálu přicházejícího z Jupiteru na frekvenci 22,2 MHz.[25] Tyto záblesky se shodují s dobou rotace planety, čehož taktéž vědci využili pro zpřesnění doby rotace planety. Signály z Jupiteru přicházejí na Zemi ve dvou formách: dlouhé záblesky (L-záblesky) trvající několik sekund a krátké záblesky (či S-záblesky), které trvají jen setiny vteřiny.[73]

Z Jupiteru vycházejí tři druhy radiového signálu:

  • dekametrické radiové záblesky (o vlnové délce v řádech desítek metrů) se mění s rotací Jupiteru a jsou ovlivněny interakcemi měsíce Iomagnetickým polem Jupiteru[74]
  • decimetrická rádiová emise (o vlnové délce v řádech centimetrů) byla prvně pozorována Frankem Drakem a Heinem Hvatumem v roce 1959.[25] Zdrojem tohoto signálu byla oblast pásu okolo rovníku Jupiteru, který má tvar protáhlého ohonu. Způsobuje ho cyklotronové záření elektronů urychlovaných v magnetickém poli planety[75]
  • tepelné záření vzniká působením tepla v atmosféře Jupiteru[25]

Průzkum kosmickými sondami

Od roku 1973 proletělo kolem Jupiteru několik automatických sond. Lety k jiným planetám vyžadují velké množství energie pro dosažení potřebné rychlosti, která umožní uniknout tělesu z gravitačního vlivu Země a dosažení cílové planety. Pro dosažení Jupiteru musí tělesa ze Země dosáhnout rychlosti delta-v 9,2 km/s,[76] která je srovnatelná s rychlostí 9,7 km/s potřebnou pro dosažení pozemské nízké oběžné dráhy.[77] Naštěstí je pro dosažení Jupiteru možné použít gravitačního praku jiných planet, což výrazně snižuje energetické nároky na sondy, které k Jupiteru směřují. Metoda gravitačního praku tak přispívá ke značnému snížení nákladů sond na cestu, ale na druhou stranu prodlužuje násobně dobu jejich letu a dosažení cílové planety.[76]

Průlety

Fotografie, kterou pořídil Voyager 1 24. ledna 1979, kdy byl stále vzdálen od planety přes 40 miliónů kilometrů.
Průlety
Sonda Nejbližší
přiblížení
Vzdálenost
Pioneer 10 3. prosince 1973 130 000 km
Pioneer 11 4. prosince 1974 34 000 km
Voyager 1 5. března 1979 349 000 km
Voyager 2 9. července 1979 570 000 km
Ulysses 8. únor 1992 409 000 km
4. únor 2004 120 000 000 km
Cassini 30. prosince 2000 10 000 000 km
New Horizons 28. února 2007 2 304 535 km

Na začátku roku 1973 provedlo několik sond gravitační manévr v okolí Jupiteru, což přineslo množství příležitostí ke studiu této planety. Sonda Pioneer 10 byla první pozemskou sondou u Jupiteru.[78] Mise Pioneer 10 a 11 pořídily první barevné snímky Jupiterovy atmosféry a několika jeho měsíců zblízka. Objevily, že se kolem planety nacházejí značně silnější radiační pásy, než se očekávalo, ale i přes to obě sondy přežily průlet radiační oblastí. Pro zlepšení odhadu hmotnosti Joviánského systému byly následně využity změny trajektorie jejich letu. Průlet také pomohl zpřesnit velikost planety a velikost polárního zploštění.[20][79]

O šest let později k dalšímu porozumění Jupiteru a Galileovým měsícům přispěly sondy Voyager, které objevily i prstence Jupiteru. Současně potvrdily, že Velká rudá skvrna je anticyklóna. Porovnání snímků ukázalo, že se barva skvrny od doby průletu sond Pioneer změnila z oranžové barvy na tmavě hnědou. Okolo oběžné dráhy měsíce Io byl objeven ionizovaný ohon a došlo k pozorování i sopek na povrchu tohoto měsíce, některé zrovna během erupcí. Když sondy přeletěly planetu a ocitly se za ní, pozorovaly blesky na noční straně planety v její atmosféře.[80][20]

Další misí v oblasti Jupiteru byla sluneční sonda Ulysses, která provedla průlet kolem Jupiteru, aby se dostala na polární orbitu kolem Slunce. Během průletu sonda zkoumala magnetosféru planety, jelikož ale sonda nebyla vybavena žádnými kamerami, z mise nejsou dostupné snímky. Druhý průlet kolem Jupiteru proběhl o šest let později ve značně větší vzdálenosti.[81]

V roce 2000 sonda Cassini na své cestě k Saturnu prolétla kolem Jupiteru, během čehož pořídila několik snímků ve vysokém rozlišení. 19. prosince 2000 pořídila sonda snímek měsíce Himalia, ale rozlišení snímku bylo příliš nízké, než aby bylo možné vidět nějaké detaily povrchu.[82]

Sonda New Horizons na své cestě k Plutu proletěla okolo Jupiteru, když využila jeho gravitaci pro získání rychlosti. Nejblíže se přiblížila k planetě 28. února 2007.[83] Kamera na palubě sondy se zaměřila na pozorování a měření výtrysků plazmatu ze sopek na Io a současně studovala i další velké Galileovy měsíce a vnější měsíce Himalia a Elara.[84] Snímkování Jupiterova systému začalo 4. září 2006.[85][86]

Mise Galileo

Podrobnější informace naleznete v článku Sonda Galileo.
Jupiter pozorovaný během průletu sondy Cassini

Sonda Galileo obíhala kolem Jupiteru od 7. prosince 1995, kdy byla navedena na oběžnou dráhu kolem planety. Kolem planety následně obíhala po dobu delší než 7 let, během kterých uskutečnila mnoho průletů kolem Galileových měsíců a měsíce Amalthea. Sonda byla současně svědkem dopadu komety Shoemaker-Levy 9 do atmosféry Jupiteru v roce 1994, i když tehdy ještě nebyla navedena na oběžnou dráhu planety. I když získané množství dat bylo obrovské, misi poznamenala špatně rozvinutá parabolická anténa pro přenos dat, což zmenšilo množství přenesených informací převážně v podobě obrázků.[87]

V červenci 1995 byla ze sondy uvolněna atmosférická sonda, která vstoupila do atmosféry planety 7. prosince. Sonda následně na padáku padala 150 km po dobu 57,6 minuty, během kterých získávala data. Po této době byla sonda rozdrcena tlakem, který v atmosféře panuje.[88] Nefunkční sonda se následně, jak padala níže, nejspíše celá roztavila a pak se vypařila. Podobný osud postihl i sondu Galileo na konci jejího funkčního období, když byla 21. září 2003 uměle navedena do atmosféry rychlostí 50 km/s. Takto řízené zničení sondy mělo zabránit potenciální kontaminaci Europy pozemským životem, který mohl přežít sterilizaci sondy.[87]

Mise Juno

V roce 2011 byla k Jupiteru vypuštěna sonda Juno,[89] která byla po svém příletu k planetě v roce 2016 navedena na polární oběžnou dráhu. Odtud studuje gravitační a magnetické pole planety a složení její atmosféry. Na hlavní misi trvající do roku 2021 navazuje prodloužená mise do roku 2025, během které sonda sníží oběžnou dobu z 53 dnů až na 33 dnů a proletí několikrát kolem měsíců Ganymed, Europa a Io.[90] Mise bude ukončena řízeným zánikem sondy v atmosféře obří planety.[91]

Budoucí mise

Evropská kosmická agentura ESA připravuje sondu JUICE (JUpiter Icy Moons Explorer) pro průzkum měsíců Ganymed, Europa a Callisto. Start je plánovaný na rok 2023 a přílet na oběžnou dráhu Jupiteru na rok 2031. Sonda nakonec vstoupí na oběžnou dráhu měsíce Ganymed.[92]

NASA připravuje sondu Europa Clipper pro průzkum měsíce Europa. Start je plánovaný na rok 2024 a přílet na oběžnou dráhu Jupiteru na rok 2030.[93]

Zrušené mise

ESA společně s NASA plánovala misi Europa Jupiter System Mission (EJSM) pro průzkum Jupiteru a jeho měsíců, v únoru 2009 došlo k dohodě mezi agenturami, že tato mise dostane přednost před misí Titan Saturn System Mission.[94][95] Sonda by se měla skládat z části pod patronací NASA zvané Jupiter Europa Orbiter a částí pod správou ESA v podobě modulu Jupiter Ganymede Orbiter.[96] Americká i evropská sonda byly zcela oddělené, samostatně odstartují do vesmíru a samostatně k Jupiteru doletí. Každá ze sond JEO a JGO byla primárně zaměřena na jeden měsíc a sekundárně na další, každá tedy měla zkoumat dva ze čtyř velkých měsíců největší planety.[97]

Jelikož existuje možnost, že se pod povrchem Jupiterových měsíců Europy, Ganymedu a Callista nacházejí oceány tvořené kapalinou, jsou tyto ledové měsíce předmětem zájmu vědců. Problémy s rozpočtem způsobily zpoždění sond, které měly některý z těchto světů prozkoumat. V roce 2005 došlo ke zrušení mise Jupiter Icy Moons Orbiter v rámci programu NASA.[98] Obdobně ESA zvažovala misi Jovian Europa Orbiter,[99] ale byla později nahrazena misí Europa Jupiter System Mission (EJSM).

Jupiterovy měsíce

Podrobnější informace naleznete v článku Měsíce Jupiteru.
4 galileovské měsíce ve srovnání s Jupiterem a jeho Velkou rudou skvrnou. Odshora vidíme: Io, Europu, Ganymeda a Callisto.

Jupiter má 92 pojmenovaných měsíců. Z toho 73 jich je menších než 10 kilometrů v průměru a více než 50 z nich bylo objeveno až v tomto tisíciletí. Čtyři největší měsíce, známé jako „galileovské měsíce“, jsou Io, Europa, Ganymed a Callisto.

Galileovské měsíce

Oběžné dráhy Io, Europy a Ganymeda vykazují dráhovou rezonanci (tzv. Laplaceova rezonance); na každé čtyři oběhy Io kolem Jupiteru uskuteční Europa přesně dva oběhy a Ganymed přesně jeden. Tato rezonance způsobuje gravitační efekt deformující dráhy těchto tří měsíců do eliptických křivek, poněvadž každý z těchto měsíců obdrží vždy na stejném místě oběžné dráhy od svých sousedů tah navíc.[100]

Na druhou stranu slapové síly Jupiteru mají tendenci držet měsíce v kruhových drahách. Tato přetahovaná způsobuje pravidelné změny tvarů těchto tří měsíců, Jupiterova gravitace napíná měsíce mnohem silněji v jemu bližší části oběžné dráhy a dovoluje opětovné smrštění do kulovitějšího tvaru ve vzdálenější části dráhy. Tyto změny tvaru způsobují slapové ohřívání jader měsíců. Nejdramatičtěji se to projevuje neobyčejnou vulkanickou aktivitou Io a o něco méně dramaticky geologicky mladým povrchem Europy značícím nedávné zalití povrchu tekutou hmotou z nitra. Odhaduje se, že věk povrchu Europy je pouze 20 až 180 miliónů let.[101]

Galileovské měsíce při srovnání s pozemským Měsícem
Jméno Anglická výslovnost Průměr Hmotnost Poloměr dráhy Doba oběhu
km % kg % km % dny %
Io ˈaɪ.oʊ 3643 105 8,9×1022 120 421 700 110 1,77 7
Europa jʊˈroʊpə 3122 90 4,8×1022 65 671 034 175 3,55 13
Ganymed ˈɡænimiːd 5262 150 14,8×1022 200 1 070 412 280 7,15 26
Callisto kəˈlɪstoʊ 4821 140 10,8×1022 150 1 882 709 490 16,69 61

Rozdělení měsíců Jupiteru

Jupiterův měsíc Europa

Dříve se mělo za to, že Jupiterovy měsíce lze rozdělit do čtyř skupin po čtyřech, ale protože poslední objevy mnoha nových malých vzdálených měsíců toto rozdělení zkomplikovaly, převládá nyní členění na šest hlavních skupin, i když některé jsou různorodější než jiné. Rozdělení do skupin může mít hlubší význam, protože některé skupiny mohly vzniknout ze společného základu – většího měsíce nebo zachyceného tělesa, které se rozpadlo na více kusů.

Základní rozdělení je na nepravidelné a pravidelné měsíce. Pravidelné měsíce jsou skupina osmi vnitřních měsíců, které mají téměř kruhovou dráhu poblíž roviny Jupiterova rovníku a u nichž se věří, že vznikly společně s Jupiterem. Zbývající nepravidelné měsíce neznámého počtu o různých drahách jsou pravděpodobně tělesa, která byla později zachycena a která vznikla v jiných částech soustavy. Skupiny měsíců, které mají podobné parametry oběžné dráhy, mohou být fragmenty většího měsíce, který byl silou Jupiteru rozdrcen na menší části.[102][103]

Pravidelné měsíce
Vnitřní měsíce Vnitřní skupina čtyř malých měsíců o průměrech menších než 200 km s oběžnými drahami o poloměru menším než 200 000 km a se sklonem dráhy menším než půl stupně.
Galileovy měsíce[104] Skupina čtyř galileovských měsíců objevených Galileo Galileim s oběžnými drahami 400 000–2 000 000 km od Jupiteru, která obsahuje největší měsíce ve sluneční soustavě.
Nepravidelné měsíce
Themisto Themisto je skupinou sám o sobě, obíhá na půl cesty mezi galileovskými měsíci a další skupinou.
Rodina Himalia Těsně svázaná skupina měsíců s oběžnými drahami o poloměrech 11–12 miliónů kilometrů.
Carpo Další osamocený měsíc poblíž skupiny Ananke
Rodina Ananke Skupina Ananke má dost nejasné hranice s poloměry oběžných drah průměrně 21 276 000 km a průměrným sklonem dráhy 149 stupňů.
Rodina Carme Výrazná skupina průměrně 23 404 000 km od Jupiteru s průměrným sklonem dráhy 165 stupňů.
Rodina Pasiphae Pesiphae je rozptýlená a neurčitá skupina obsahující všechny nejvzdálenější měsíce.

Vliv na sluneční soustavu

Nákres ukazuje Trojany v oběžné dráze Jupiteru společně s hlavním pásem asteroidů

Společně se Sluncem přispěl Jupiter gravitačním působením k zformování sluneční soustavy. Oběžné dráhy většiny planet leží blíže k oběžné rovině Jupiteru než rovníkové rovině Slunce (vyjma Merkuru, který je jedinou planetou s oběžnou drahou ležící blíže k rovině slunečního rovníku). Kirkwoodovy mezerypásu asteroidů jsou pravděpodobně zapříčiněna Jupiterem, který mohl způsobit i období pozdního velkého bombardování vnitřních planet sluneční soustavy.[105]

Gravitační pole Jupitera ovlivňuje kromě jeho měsíců i množství asteroidů, které se nacházejí v Lagrangeově bodě před i za Jupiterem a které společně s ním obíhají kolem Slunce. Tyto asteroidy jsou známé jako Trojáni. První asteroid 588 Achilles byl objeven v roce 1906 Maxem Wolfem a od té doby jich bylo objeveno více než dva tisíce.[106] Největší z nich je 624 Hektor.

Dopadyeditovat | editovat zdroj

Dopad části komety Shoemaker-Levy 9 v červenci 1994 na povrch Jupiteru. Temné mraky povstávající z místa dopadu jsou větší než Země.
Obrázek z Hubbleova vesmírného dalekohledu ukazuje skvrnu asi 8 000 kilometrů dlouhou, která se utvořila po dopadu komety nebo planetky v červenci 2009.[107]

Jupiter se pro jeho obrovské gravitační působení, které vytváří kolem planety značnou gravitační studni, někdy označuje jako vysavač sluneční soustavy.[108] Z toho důvodu je nejčastějším cílem dopadů komet ve sluneční soustavě.[109] Dříve se předpokládalo, že planeta funguje pro vnitřní planety jako štít před dopady komet, ale pozdější počítačové modelace naznačují, že pouhá přítomnost Jupiteru nezmenšuje významně množství komet, které do vnitřní části soustavy procházejí, jelikož jeho gravitační působení některé komety přitáhne a stejný počet jen odkloní a opět odhodí do okolního prostoru.[110] Obecně ale nepanuje mezi astronomy shoda, jestli Jupiter chrání Zemi před kometami či ne. Uvažují, že sice může zachycovat nebezpečné komety ze vzdáleného Oortova mračna, ale na druhou stranu může způsobovat změny drah komet v bližším Kuiperově pásu tak, že mohou být nebezpečné pro Zemi.[111]

V roce 1997 průzkum historických kreseb naznačil, že astronom Cassini pravděpodobně pozoroval v roce 1690 jizvu způsobenou dopadem neznámého tělesa na Jupiter. U dalších 8 podobných případů studie tuto možnost vyloučila nebo naznačila jen malou pravděpodobnost, že se jednalo o impakt.[112] V období 16.22. července 1994 dopadlo na jižní polokouli Jupiteru více než 20 částí rozpadlého jádra komety Shoemaker-Levy 9, což dalo příležitost k prvnímu přímému pozorování srážky dvou těles ve sluneční soustavě. Kolize komety přinesla důležité poznatky o složení atmosféry Jupiteru.[113][114]

19. července 2009 bylo v atmosféře Jupiteru objeveno místo dopadu dalšího tělesa, které se nacházelo přibližně na 216° zeměpisné délky.[115][116] Impakt za sebou zanechal velkou černou skvrnu, která velikostí odpovídala Oválu BA (útvaru v Jupiterově atmosféře, podobnému Velké rudé skvrně). Pozorování v infračerveném spektru ukázalo jasnější oblast poblíž jižního pólu planety, vyznačující místo vstupu do atmosféry, zahřáté třením tělesa při jeho sestupu.[117]

Průletyeditovat | editovat zdroj

Jupiter jako největší planeta sluneční soustavy nezpůsobuje pouze pády těles do své atmosféry, ale mění také dráhy komet a planetek, které proletí v jeho relativně těsné blízkosti. Např. v roce 1935 způsobil změnu dráhy komety Honda-Mrkos-Pajdušáková.[118] Kometa kolem něj prolétla ve vzdálenosti 0,08 au (asi 12 milionů km), což změnilo její oběžnou dobu z 5,53 na 5,27 roku. Zároveň se změnily elementy její dráhy tak, že se nyní přibližuje ke Slunci na 0,58 au (dříve to bylo 0,64 au).

Jupiter tímto způsobem mění dráhy velkého množství komet a planetek, někdy mnohem výrazněji.[119]

Možnost životaeditovat | editovat zdroj

V roce 1953 Millerův–Ureyův experiment ukázal, že kombinací blesků a chemických sloučenin existujících v atmosféře primitivní Země je možné vytvořit z organických sloučenin obsahujících aminokyseliny složitější organické sloučeniny, které mohou sloužit jako základní stavební kameny života. Simulovaná atmosféra obsahovala vodu, methan, čpavek a molekulární vodík, všechny sloučeniny, které je možné pozorovat v atmosféře Jupiteru. Nicméně atmosféra Jupiteru má silnou vertikální cirkulaci, která by mohla tyto komponenty zanášet do spodních vrstev atmosféry, kde by vysoká teplota způsobila jejich rozpad a tak i bránila vzniku podobného života, jaký existuje na Zemi.[120]

Je vysoce nepravděpodobné, že by se na Jupiteru nacházel život podobný tomu pozemskému, jelikož se zde vyskytuje jen malé množství vody v atmosféře a případný pevný povrch planety by byl vystaven extrémnímu tlaku. Nicméně před průlety sond Voyager v roce 1976 se objevily hypotetické spekulace naznačující možnost existence života založeného na vodě či čpavku, který by se vyvíjel ve svrchních vrstvách atmosféry. Tato hypotéza je založena na životě v pozemských mořích, kde se jednoduché organismy v podobě planktonu vyskytují ve svrchních vrstvách a pod nimi se pak nacházejí ryby konzumující právě plankton a predátoři lovící ryby.[121][122]

Jupiter v kultuřeeditovat | editovat zdroj

Astrologieeditovat | editovat zdroj

Alegorický pohled na Jupitera, Sebald Beham, 16. století.

Jupiter je znám již od dávných dob, jelikož je viditelný pouhým okem na noční obloze a příležitostně se dá pozorovat i přes den, když je Slunce nízko nad obzorem.[123] Pro Babyloňany představoval Jupiter boha Marduka, jeho 12letá oběžná doba okolo ekliptiky byla využívána pro určení babylonského zvěrokruhu.[20][124] Číňané, Korejci, Japonci a Vietnamci hovoří o planetě jako o „dřevěné hvězdě, zápis pomocí čínských znaků 木星,[125] spojené s pěti elementy dle čínské filosofie. Řekové Jupiter nazývali Φαέθων, Faethón, „planoucí“. Ve védské astrologii pojmenovali hinduističtí astrologové planetu po bohovi Brhaspati, učiteli všech ostatních bohů, který je často nazýván „Guru“.[126]angličtině je den čtvrtek (ang. Thursday) spojen s bohem Thórem (Thor's day), který je taktéž spojován s Jupiterem v severské mytologii.[127]

Jméno Jupiter vychází ze jména římského boha Jupitera, které je zase ustrnulým vokativem  praitalického *djous patēr, složeného z *djous „den, nebe“ a *patēr „otec“, které vychází ze jména praindoevropského boha nebes zvaného *Djéus Ptér.[128][1]angličtině se jako přídavné jméno od Jupiteru dnes používá slovo jovian. Dříve – převážně astrology ve středověku – používaná forma jovial (česky žoviální) dnes znamená veselý či šťastný, což odráží astrologickou charakteristiku planety.[129] Astronomický symbol pro planetu, , je stylistické znázornění božského blesku. Jméno řeckého protějšku Jupitera - Zeus, poskytuje kořen „zeno-“, používaný k vytváření slov spojených s Jupiterem, například zenografický (změřený vzhledem k povrchu Jupiteru).[130]

V češtině se kromě původem latinského pojmenování Jupiter občas užívalo také Králomoc, případně Králemoc, Kralemoc či Kralomoc. To máme doloženo, podobně jako další podobné názvy planet, poprvé doloženo ve 14. století ve slovnících mistra Klareta, který byl pravděpodobně autorem těchto výrazů. Ve Hvězdářství krále Jana z poloviny 15. století se objevuje také jméno Biskup. Puristický gramatik Václav Jan Rosa vedle Králomoc užívá jméno Královec, v díle jeho následovníka Jana Václava Pohla na konci 18. století se objevuje také pojmenování Peroň, snad odkazující na boha Peruna.[131][132]

Odkazyeditovat | editovat zdroj

Referenceeditovat | editovat zdroj

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jupiter na anglické Wikipedii.

  1. a b HARPER, Douglas. Jupiter online. Online Etymology Dictionary, 2001-11 cit. 2007-02-23. Dostupné online. 
  2. Scott S. Sheppard - Moons. sites.google.com online. cit. 2018-07-19. Dostupné online. 
  3. POKORNÝ, Zdeněk. Exoplanety. Praha: Academia, 2007. ISBN 978-80-200-1510-5. S. 62.  Dále jen Pokorný
  4. a b Jupiter sa (možno) sformoval za 300 rokov. Kozmos. 2003, roč. XXXIV, čís. 1, s. 2. ISSN 0323-049X. (slovensky) 
  5. Pokorný, str. 75.
  6. KLEZCEK, Josip. Velká encyklopedie vesmíru. Praha: Academia, 2002. ISBN 80-200-0906-X. S. 437. 
  7. Gautier, D.; Conrath, B.; Flasar, M.; Hanel, R.; Kunde, V.; Chedin, A.; Scott N. The helium abundance of Jupiter from Voyager. Journal of Geophysical Research. 09. 1981, čís. 86, s. 8713–8720. Dostupné online cit. 2007-08-28. DOI 10.1029/JA086iA10p08713. 
  8. Kunde, V. G. et al. Jupiter's Atmospheric Composition from the Cassini Thermal Infrared Spectroscopy Experiment. S. 1582–86. Science online. 2004-09-10 cit. 2007-04-04. S. 1582–86. Dostupné online. ISSN 1095-9203. DOI 10.1126/science.1100240. PMID 15319491. 
  9. Kim, S. J.; Caldwell, J.; Rivolo, A. R.; Wagner, R. Infrared Polar Brightening on Jupiter III. Spectrometry from the Voyager 1 IRIS Experiment. Icarus. 1985, čís. 64, s. 233–248. Dostupné online cit. 2007-08-28. DOI 10.1016/0019-1035(85)90201-5. 
  10. Niemann, H. B.; Atreya, S. K.; Carignan, G. R.; Donahue, T. M.; Haberman, J. A.; Harpold, D. N.; Hartle, R. E.; Hunten, D. M.; Kasprzak, W. T.; Mahaffy, P. R.; Owen, T. C.; Spencer, N. W.; Way, S. H. The Galileo Probe Mass Spectrometer: Composition of Jupiter's Atmosphere. Science. 1996, čís. 272, s. 846–849. Dostupné online cit. 2007-02-19. ISSN 1095-9203. DOI 10.1126/science.272.5263.846. PMID 8629016. 
  11. a b MAHAFFY, Paul. Highlights of the Galileo Probe Mass Spectrometer Investigation online. NASA Goddard Space Flight Center, Atmospheric Experiments Laboratory cit. 2007-06-06. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-04-10. 
  12. Ingersoll, A. P.; Hammel, H. B.; Spilker, T. R.; Young, R. E. Outer Planets: The Ice Giants online. Lunar & Planetary Institute, 2005-06-01 cit. 2007-02-01. Dostupné online. 
  13. 5. The Planet Jupiter online. Solarviews.com cit. 2010-02-09. Dostupné online. (anglicky) 
  14. a b LADMA, Vladímír. Sluneční aktivita online. cit. 2010-02-09. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-02-05. 
  15. KALENDA, P.; MÁLEK, J. Je sluneční aktivita spojená s variacemi momentu hybnosti Slunce? online. cit. 2010-02-10. S. 38. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-12-10. 
  16. a b c KLEZCEK, Josip; strana 203.
  17. a b c d WILLIAMS, Dr. David R. Jupiter Fact Sheet online. NASA, 2004-11-16 cit. 2007-08-08. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-10-05. 
  18. I have heard people call Jupiter a "failed star" that just did not get big enough to shine. Does that make our sun a kind of double star? And why didn't Jupiter become a real star? online. Scientificamerican.com cit. 2024-02-09. Dostupné online. (anglicky) 
  19. BOSS, Alan. Are They Planets or What? online. Carnegie Institution of Washington, 2001-04-03 cit. 2006-06-08. Dostupné v archivu pořízeném dne 2006-09-28. (anglicky) 
  20. a b c d e f g BURGESS, Eric. By Jupiter: Odysseys to a Giant. New York: s.n., 1982. Dostupné online. ISBN 0-231-05176-X. 
  21. Jean Schneider. The Extrasolar Planets Encyclopedia: Interactive Catalogue online. Paris Observatory, 2009 cit. 2009-10-01. 
  22. GUILLOT, Tristan. Interiors of Giant Planets Inside and Outside the Solar System. Science. 1999, čís. 286, s. 72–77. Dostupné online cit. 2007-08-28. ISSN 1095-9203. DOI 10.1126/science.286.5437.72. PMID 10506563. 
  23. Burrows, A.; Hubbard, W. B.; Saumon, D.; Lunine, J. I. An expanded set of brown dwarf and very low mass star models. Astrophysical Journal. 03. 1993, čís. 406, s. 158–71. Dostupné online cit. 2007-08-28. DOI 10.1086/172427. 
  24. QUELOZ, Didier. VLT Interferometer Measures the Size of Proxima Centauri and Other Nearby Stars. Letter to the Editor. European Southern Observatory, 2002-11-02. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-01-03.  Archivováno 3. 1. 2007 na Wayback Machine.
  25. a b c d e f g h i j k l m ELKINS-TANTON, Linda T. Jupiter and Saturn. New York: Chelsea House, 2006. ISBN 0-8160-5196-8. 
  26. a b c d Guillot, T.; Stevenson, D. J.; Hubbard, W. B.; Saumon, D. Jupiter: The Planet, Satellites and Magnetosphere. Příprava vydání Bagenal, F.; Dowling, T. E.; McKinnon, W. B. s.l.: Cambridge University Press ISBN 0521818087. Kapitola Chapter 3: The Interior of Jupiter. 
  27. BODENHEIMER, P. Calculations of the early evolution of Jupiter. Icarus. 1974, čís. 23, s. 319–325. Dostupné online cit. 2007-02-01. DOI 10.1016/0019-1035(74)90050-5. 
  28. Guillot, T.; Gautier, D.; Hubbard, W. B. New Constraints on the Composition of Jupiter from Galileo Measurements and Interior Models. Icarus. 1997, čís. 130, s. 534–539. Dostupné online cit. 2007-08-28. DOI 10.1006/icar.1997.5812. 
  29. Various. Encyclopedia of the Solar System. Příprava vydání McFadden, Lucy-Ann; Weissman, Paul; Johnson, Torrence. 2.. vyd. s.l.: Academic Press, 2006. Dostupné online. ISBN 0120885891. S. 412. 
  30. Horia, Yasunori; Sanoa, Takayoshi; Ikomaa, Masahiro; Idaa, Shigeru. On uncertainty of Jupiter's core mass due to observational errors. Proceedings of the International Astronomical Union. Cambridge University Press, 2007, čís. 3, s. 163–166. DOI 10.1017/S1743921308016554. 
  31. LODDERS, Katharina. Jupiter Formed with More Tar than Ice. The Astrophysical Journal. 2004, čís. 611, s. 587–597. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-04-06. DOI 10.1086/421970.  Archivováno 6. 4. 2020 na Wayback Machine.
  32. A comparison of the interiors of Jupiter and Saturn. Planetary and Space Science. 1999, čís. 47, s. 1183–1200. Dostupné online cit. 2007-08-28. DOI 10.1016/S0032-0633(99)00043-4. 
  33. a b LANG, Kenneth R. Jupiter: a giant primitive planet online. NASA, 2003 cit. 2007-01-10. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-14. 
  34. ZÜTTEL. Materials for hydrogen storage. Materials Today. Září 2003, čís. 6, s. 24–33. DOI 10.1016/S1369-7021(03)00922-2. 
  35. KLEZCEK, Josip; strana 202.
  36. Ingersoll, A. P.; Dowling, T. E.; Gierasch, P. J.; Orton, G. S.; Read, P. L.; Sanchez-Lavega, A.; Showman, A. P.; Simon-Miller, A. A.; Vasavada, A. R. Dynamics of Jupiter’s Atmosphere online. Lunar & Planetary Institute cit. 2007-02-01. Dostupné online. 
  37. Surprising Jupiter: Busy Galileo spacecraft showed jovian system is full of surprises online. Příprava vydání Watanabe, Susan. NASA, 2006-02-25 cit. 2007-02-20. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-10-08. 
  38. KERR, Richard A. Deep, Moist Heat Drives Jovian Weather. Science. 2000, čís. 287, s. 946–947. Dostupné online cit. 2007-02-24. DOI 10.1126/science.287.5455.946b. 
  39. Strycker, P. D.; Chanover, N.; Sussman, M.; Simon-Miller, A. A Spectroscopic Search for Jupiter's Chromophores. s.l.: American Astronomical Society Dostupné online. Kapitola DPS meeting #38, #11.15. 
  40. a b c Gierasch, Peter J.; Nicholson, Philip D. Jupiter online. World Book @ NASA, 2004 cit. 2006-08-10. Dostupné v archivu pořízeném dne 2005-01-05. 
  41. Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Jupiter_(planeta)
    Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.


'Ndrangheta
Étienne Arago
Étienne Jeaurat
Írán
Ónodský sněm
Úmrtí v roce 2021
Únor
Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu
Červen
Červený obr
Česká státoprávní demokracie
Česká strana sociálně demokratická
Česká televize
Česká Wikipedie
Česko
Řád karmelitánů
Říjen
Římské číslice
Řehoř XV.
Šarlota Amálie Hesensko-Wanfriedská
Šarlota Meklenbursko-Střelická
Španělsko
Špicberky
Špicberská dohoda
Špionáž
Švédské tažení do Ruska
Švédsko
1. únor
1. červen
1. říjen
1. květen
1. srpen
10. únor
10. říjen
10. březen
10. listopad
10. prosinec
1003
11. únor
11. červenec
11. duben
11. květen
11. listopad
11. prosinec
11. září 2001
12. únor
12. květen
12. leden
12. listopad
12. prosinec
13. únor
13. červenec
13. březen
1323
1368
13th Floor Elevators
14. únor
14. březen
14. srpen
1420
1491
15. únor
15. říjen
15. březen
15. květen
15. listopad
15. srpen
16. únor
16. říjen
16. leden
16. srpen
16. století
16. září
1621
1623
1631
1638
1640
1641
1643
1649
1653
1654
1656
1658
1659
1660
1673
1676
1681
1688
1698
1699
17. únor
17. březen
17. století
1700
1703
1704
1705
1706
1707
1708
1709
1710
1711
1712
1717
1718
1728
1735
1737
1744
1752
1756
1757
1759
1761
1763
1764
1765
1768
1770
1773
1776
1777
1778
1780
1781
1782
1783
1785
1786
1789
1791
1793
1796
1798
18. únor
18. leden
18. prosinec
18. srpen
18. století
1800
1802
1808
1809
1812
1816
1822
1826
1830
1834
1838
1841
1845
1846
1848
1849
1852
1856
1862
1863
1864
1865
1867
1868
1871
1873
1874
1876
1877
1883
1892
1895
1896
19. únor
19. červen
19. říjen
19. leden
19. listopad
19. století
1900
1901
1902
1905
1906
1908
1912
1914
1916
1918
1920
1924
1928
1929
1930
1931
1932
1934
1937
1938
1940
1941
1942
1945
1946
1947
1948
1951
1952
1954
1956
1958 v hudbě
1959
1960
1961 v hudbě
1962
1962 v hudbě
1963 v hudbě
1964 v hudbě
1965 v hudbě
1966
1966 v hudbě
1967
1967 v hudbě
1968
1968 v hudbě
1969 v hudbě
1971
1972
1975
1976
1976 v hudbě
1977
1978
1979
1980
1983
1984
1985
1986
1987
1988
1989
1990
1991
1992
1993
1994
1995
1996
1997
1998
1999
2. únor
2. červen
2. červenec
2. březen
2. duben
2. tisíciletí
20. únor
20. leden
20. století
2000
2001
2002
2003
2004
2005
2006
2008
2010
2012
2014
2015
2016
2017
2018
2019
2022
21. únor
21. leden
21. prosinec
21. září
22. únor
22. březen
22. listopad
23. únor
23. květen
23. leden
23. prosinec
24. únor
24. duben
25. únor
25. duben
26. únor
26. červen
26. srpen
27. únor
27. březen
27. duben
27. leden
28. únor
28. červen
28. říjen
28. březen
28. duben
28. leden
28. prosinec
29. červen
29. duben
29. prosinec
3. únor
3. červen
3. říjen
3. květen
3. srpen
30. duben
30. leden
30. listopad
30. prosinec
31. říjen
31. leden
31. srpen
3D film
4. únor
4. červen
4. březen
4. duben
4. leden
4. prosinec
461
474
5. únor
5. červen
5. květen
5. listopad
6. únor
6. květen
6. listopad
7. únor
7. červen
7. březen
7. listopad
8. únor
8. červen
8. červenec
8. duben
8. prosinec
9. únor
9. říjen
9. duben
9. leden
9. listopad
9. prosinec
A-12
A. R. Rahman
Abdulaziz
Achtung Baby
Adam Clayton
Adam Ignác Mladota ze Solopysk
Adolf Fridrich II. Meklenbursko-Střelický
Aféra U-2
Afghánistán
Ahmed III.
Aklamace
Akustická kytara
Alžběta Kristýna Brunšvicko-Wolfenbüttelská
Alan Freed
Albrecht von Haller
All That You Can't Leave Behind
Alternativní rock
Americký dolar
Amnestie
Amnesty International
Anatolian rock
Andrej Babiš
Angličtina
Anglo-španělská válka (1654–1660)
Anna Petrovna
Anna Stuartovna
Antioch Dmitrijevič Kantemir
Apolena
Apollo 14
Apple
Apple Computers
Aretha Franklinová
Argentina
Argentinské tango
Arlingtonský národní hřbitov
Arnošt Josef z Valdštejna
Arthur Batut
Art rock
Asie
Atomové bombardování Hirošimy a Nagasaki
Audiokazeta
Aun Schan Su Ťij
Austrálie
Autorita (knihovnictví)
Autoritní kontrola
Avenida Corrientes
Bílý dům
Bílý trpaslík
Březen
B. B. King
Band of Gypsys
Basová kytara
Batman Forever
Beat
Berlín
Bible
Bibliografie dějin Českých zemí
Bicí nástroj
Bicí souprava
Billboard (časopis)
Billboard Hot 100
Bitva u Lesné
Bitva u Oudenaarde
Bitva u Trenčína
Blind Faith
Blowin' in the Wind
Blues
Blues rock
Bob Dylan
Bob Geldof
Bodø
Bohemia Energy
Boleslav III.
Bono
Bootleg
Borša
Boy (album)
Brian Eno
Britpop
Britská invaze
BRIT Awards
Buddy Holly
Byzantská říše
Církev československá husitská
Canned Heat
Carl Perkins
Cena Grammy
Central Intelligence Agency
Chicago (skupina)
Chubby Checker
Clash
Cleveland
Cliff Richard
Columbia Records
Commons:Featured pictures/cs
Country
Country Joe and the Fish
Country rock
Coververze
Covid-19
Cream
Crosby, Stills, Nash and Young
Curtis Mayfield
Cyrilice
Dánsko-Norsko
Dóm svaté Alžběty
Daniel Bernoulli
Daniel Lanois
Davis Cup
Derek and the Dominos
Derry
Detroit
Dick Dale
Diskžokej
Diskografie U2
Dlouhohrající deska
Dodavatel poslední instance
Dominikánská republika
Donovan
Dorotea Braniborská (1420–1491)
Družice
Druhá světová válka
Dublin
duo
Dwight D. Eisenhower
Ehrenfried Walther von Tschirnhaus
Eight Miles High
Elektrická kytara
Elektrické blues
Elektrický folk
Elektronické knihy na objednávku
Elton John
Elvis Presley
Encyklopedie
Eric Clapton
Etiopie
Evžen Savojský
Evangelium podle Matouše
Exil
Experimentální rock
Extended play
Fairport Convention
Felix Benda
Ferdinando Carulli
Ferdinand Bonaventura II. z Harrachu
Ferdinand Pečenka
Filadelfie
Filipíny
Filip V. Španělský
Fleetwood Mac
Folk
Folk rock
Fonograf
Fotoaparát
François de Montmorency-Laval
Francis Gary Powers
Francouzská národní knihovna
Francouzské království
Frank Sinatra
František I. Štěpán Lotrinský
František II. Rákóczi
František M. Hník
Franz II. Rákóczi?oldid=78993218
Franz Xaver Gabelsberger
Fran Saleški Finžgar
Frederik IV. Dánský
Frederik Willem de Klerk
Fridrich I. Pruský
Funk
Funk rock
G8
Gama Sagittae
Garage rock
Gemeinsame Normdatei
George H. W. Bush
Giovanni Battista Lampugnani
Giovanni Battista Triumfetti
Giuseppe Avossa
Glam rock
Glasgow
Glienicker Brücke
Gospel
Grateful Dead
Gregoriánský kalendář
Grunge
Gubernie
Guru
Gymnázium Vítězslava Nováka
Habsburkové
Habsburská monarchie
Haiti
Hammondovy varhany
Hannoversko
Hardcore
Hard rock
Harmonika
Heartland rock
Heath Freeman
Heavy metal
Hedvika Žofie Švédská
Helena Veverková-Winandová
Helena Zrínská
Herman's Hermits
Hermann Föttinger
Heroin
Higašijama
Hirošima
Hladomor
Hlavní strana
HMAS Sydney (D48)
Hmotná nouze
Hnědý trpaslík
Horslips
Housle
How to Dismantle an Atomic Bomb
Hudební žánr
Husajn Šáh
Hvězdná velikost
Ilegální obchod s drogami
IMAX
Imrich Tököly
Indie
Indie rock
Industriální rock
Instrumentální rock
International Standard Book Number
Interscope Records
In memoriam
IPod
Irská libra
Irsko
Island
Island Records
Itálie
ITunes
Jaderná zbraň
James B. Donovan
James Brown
Jana Altmannová
Janis Joplin
Jano Köhler
Jan Barner
Jan Haubert
Jan Jíra
Jan Křtitel Jiří Neruda
Jan Máchal
Jan P. Kučera
Jan Sedláček (architekt, 1848)
Jan V. Portugalský
Japonsko
Jaroslav Šaroch
Jaroslav Svoboda (výtvarník)
Jazz
Jazz fusion
Jean Cruveilhier
Jefferson Airplane
Jekatěrinburg
Jemeljan Ukrajincev
Jiří Čart
Jiří Balvín
Jiří Brady
Jiří Dánský
Jiří Javorský
Jiří Trávníček
Jižanský rock
Jižní Korea
Jimi Hendrix
Jimmy Page
Jindřichův Hradec
Joan Baez
Johannes Kepler
Johann Baptist von Spix
Johann Gottlieb Janitsch
Johnny Winter
John Benjamin Stone
John Blow
John Churchill, vévoda z Marlborough
John Maxwell Coetzee
John Mayall
John Mayall & the Bluesbreakers
John McVie
Josef Bonaventura Piter
Josef Führich
Josef Florian
Josef I. Habsburský
Josef Jiří Kolár
Josef Kratochvíl (fotbalista)
Josef Ladislav Turnovský
Josef Maršál (moderátor)
Josef Masopust
Josef Pfeifer
Josef Pilnáček
Josef Schaniak
Jozue
Jugoslávie
Juka krátkolistá
Jupiter (planeta)
Křesťan
Kabinová lanová dráha na Ještěd
Kalábrie
Kalifornie
Kamehameha IV.
Kansas City (Missouri)
Karel Blažej Kopřiva
Karel Ludvík Fridrich Meklenbursko-Střelický
Karel VI.
Karel XI.
Karel XII.
Kateřina Brožová
Katedrála svaté Alžběty
Kategorie:Úmrtí v roce 1708
Kategorie:Čas
Kategorie:Články podle témat
Kategorie:Život
Kategorie:Dorozumívání
Kategorie:Geografie
Kategorie:Historie
Kategorie:Hlavní kategorie
Kategorie:Informace
Kategorie:Kultura
Kategorie:Lidé
Kategorie:Matematika
Kategorie:Narození v roce 1708
Kategorie:Příroda
Kategorie:Politika
Kategorie:Právo
Kategorie:Rekordy
Kategorie:Seznamy
Kategorie:Společnost
Kategorie:Sport
Kategorie:Technika
Kategorie:Umění
Kategorie:Věda
Kategorie:Vojenství
Kategorie:Vzdělávání
Kategorie:Zdravotnictví
Kauza Čapí hnízdo
Kazaňský chanát
KGB
Klávesový nástroj
Klávesy
Klasická hudba
Klaudios Ptolemaios
Klavír
Klement XI.
Kníže
Košice
Kompaktní disk
Koncert
Konference OSN o změně klimatu 2021 v Glasgow
Konotace
Konstantinopol
Kormoran (1940)
Kosmodrom Bajkonur
Královské Uhersko
Království Velké Británie
Krvavá neděle (1972)
Kuruci
Květen
kvarteto
Kytara
Lamezia Terme
Lara Croft – Tomb Raider
Larry Mullen, Jr.
Larry Mullen mladší
Las Vegas
Latina
Latinskoamerická hudba
Leadbelly
Leden
Led Zeppelin
Leopold I.
Leopold Ignác z Ditrichštejna
Letecká základna Incirlik
Letectvo
Libius Severus
Library of Congress Control Number
LIBRIS
Libuše Baudyšová
Lidská práva
Like a Rolling Stone
Limerick
Live 8
Live Aid
Lockheed Corporation
Lockheed U-2
Londýn
Lonnie Mack
Lozang Kalzang Gjamccho
Luboš Holeček
Luciano Pavarotti
Ludolf Bakhuizen
Ludvík XIV.
Lynyrd Skynyrd
Měsíc
Maďarština
Maďarský forint
Madison Square Garden
Magdalena Neunerová
Mainstream
Manfred Mann
Marek Vokáč
Marie Terezie
Markéta Brabantská (1323–1368)
Martin Luther King, Jr.
Martin Scorsese
Marvin Gaye
Massachusetts
Matteo Capranica
MC5
McDonald's
Memorial
Mercury Records
Meteorologie
Mezinárodní astronomická unie
Mezinárodní měnový fond
Mezinárodní standardní identifikátor jména
Mezinárodní vesmírná stanice
Michail Lomonosov
Mick Fleetwood
Midge Ure
Milan Jablonský
Miloš Štědroň
Miloš Zeman
Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky
Miroslav Žbirka
Miroslav Středa
Mission: Impossible
Mojmír Preclík
Moravská zemská knihovna
Moskva
Mr. Tambourine Man
MTV
Mysterium Cosmographicum
Náboženská svoboda
Nápověda:Úvod
Nápověda:Úvod pro nováčky
Nápověda:Editace ve Vizuálním editoru
Nápověda:Obsah
Národní knihovna České republiky
Národní knihovna Izraele
Nadace Wikimedia
Nagasaki
NASA
Neděle
New York (stát)
Nice
Nikita Sergejevič Chruščov
Nizozemská královská knihovna
Norsko
Nová vlna (hudba)
Nový Zéland
Nova
No Line on the Horizon
Nu metal
Obelisk (Buenos Aires)
Obrazovka
Oceánie
October (album)
Oklahoma
Olympie Manciniová
Opičí selfie
Organizace spojených národů
Osmanská říše
Otto Trefný
Pákistán
Péšávar
P2P
Pandemie covidu-19
Pandemie covidu-19 v Česku
Panství
Papež
Paul Hewson
Paul McCartney
Pavel Schmidt
Pavel Verner (hudebník)
Pavol Molnár
Pentangle
Peter and Gordon
Peter Frampton
Peter Green
Pete Seeger
Petr Fiala
Petr I. Veliký
Petula Clark
Pet Sounds
Planeta
Platónské těleso
Platinová deska
Ploutvonožci
Požarevacký mír
Poddanství
Polská národní knihovna
Polské království
Polsko
Populární hudba
Populární kultura
Pop (album, U2)
Pop music
Pop rock
Portál:Aktuality
Portál:Doprava
Portál:Fotografie
Portál:Geografie
Portál:Historie
Portál:Kultura
Portál:Letectví
Portál:Lidé
Portál:Maďarsko
Portál:Náboženství
Portál:Novověk
Portál:Obsah
Portál:Příroda
Portál:Politika
Portál:Rusko
Portál:Spojené státy americké
Portál:Sport
Portugalské království
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky
Post-punk
Postupim
Povstání Imricha Tökölyho
Power pop
Pozoun
Praha
Praní špinavých peněz
Prezident České republiky
Pride (In the Name of Love)
Prodigy
Program Apollo
Progresivní rock
Prophets of Rage
Prosinec
Protopunk
Prozatímní irská republikánská armáda
Pruské království
První list Korintským
Psychedelický rock
Psychoaktivní droga
Public Enemy
Punk
Punk rock
PVO
Q181333
Q181333#identifiers
Q181333#identifiers|Editovat na Wikidatech
Q396
Q396#P166
Q748379#identifiers
Q748379#identifiers|Editovat na Wikidatech
Queen
Q (časopis)
Rákóczi
Rákócziho povstání
R-7 (balistická raketa)
Radar
Raga rock
Rap
Rap rock
Rastattský mír
Ray Charles
Referendum o členství Spojeného království v Evropské unii 2016
Reverb
Rhythm and blues
Ricimer
Robert Browning
Robert Johnson
Rock
Rockabilly
Rocková opera
Rock (rozcestník)
Rock and roll
Rock and Roll Hall of Fame
Rod Stewart
Rok
Rolling Stone
Rolling Stone – 100 největších umělců všech dob
Ron Flowers
Rudé právo
Rudolf Vytlačil
Ruské carství
Rusko
Sóseki Nacume
S-75 Dvina
Safíovci
Salman Rushdie
Salvador
Samuel Jurkovič
Sam Cooke
San Diego
SARS-CoV-2
Satmárský mír
Saturday Night Live
Saxofon
Sečany
Sedmihradsko
Semej
Severní Amerika
Severní Irsko
Severní válka
Sex Pistols
Seznam nejprodávanějších hudebních umělců
Seznam panovníků Svaté říše římské
Seznam sedmihradských panovníků
Sigbert Heister
Simon & Garfunkel
Singapur
Skotsko
Slovensko
Slunce
Soft rock
Sojuz 17
Solidarita (Polsko)
Songs of Experience
Songs of Innocence
Songs of Innocence (album)
Soubor:2005-11-21 U2 @ MSG by ZG.JPG
Soubor:Bono and Edge of U2 in Toronto 5-19-81.jpg
Soubor:Bono as The Fly Cleveland 1992.jpg
Soubor:Bundesarchiv Bild 146-1985-074-27, Hilfskreuzer Kormoran.jpg
Soubor:Coa Transylvania Country History (shaded).svg
Soubor:Elvis Presley promoting Jailhouse Rock.jpg
Soubor:Eric "slowhand" Clapton.jpg
Soubor:Everlys Brothers in concert.jpg
Soubor:Francis Gary Powers U2 at Moscow.jpg
Soubor:II. Rákóczi Ferenc aláírása.jpg
Soubor:II. Rákóczi Ferenc Mányoki.jpg
Soubor:J.M. Coetzee.JPG
Soubor:Jimi Hendrix 1967.png
Soubor:Joan Baez Bob Dylan.jpg
Soubor:Katerina Brozova 2009.JPG
Soubor:Macaca nigra self-portrait large.jpg
Soubor:Magdalena Neuner Wallgau 2011 (2).jpg
Soubor:MC5 & Lemmy, Download Festival 2005.JPG
Soubor:OperationGrandSlam1960.jpg
Soubor:Portrait of Emperor Francis I (so-called Emperor Joseph II).jpg
Soubor:RIAN archive 793484 Exhibition of remains of U.S. destroyed U-2 spy-in-the-sky aircraft.jpg
Soubor:RIAN archive 793498 Exhibition of remains of U.S. U-2 spy-in-the-sky aircraft.jpg
Soubor:RIAN archive 793502 Exhibition of remains of U.S. destroyed U-2 spy-in-the-sky aircraft.jpg
Soubor:Sagitta constellation map.png
Soubor:Tango Porteño.jpg
Soubor:The Fabs.JPG
Soubor:Tschirnhaus.jpg
Soubor:U2-Anaheim 2005 Band.jpg
Soubor:U2 at Apple keynote event 9-9-14.jpg
Soubor:U2 in the heart.jpg
Soubor:U2 on Joshua Tree Tour 2017 Brussels 8-1-17.jpg
Soubor:U2 on Unforgettable Fire Tour 09-09-1984.jpg
Soubor:U2 War Tour-1983-05-30 - Devore.jpg
Soubor:Usaf.u2.750pix.jpg
Soubor:Wikipedia-logo-v2-cs.svg
Soubor:WIKI CHUBBY CHECKER 1.jpg
Soubor:Wiki letter w.svg
Souhvězdí
Souhvězdí Šípu
Soul
Soul (hudba)
Sovětský svaz
SpaceX
SpaceX Crew-3
Space rock
Speciální:Kategorie
Speciální:Nové stránky
Speciální:Přihlásit
Speciální:Statistika
Speciální:Vytvořit účet
Speciální:Zdroje knih/80-7185-380-1
Spojené království
Spojené státy americké
SPOLU
Státní zastupitelství
Stanislav I. Leszczyński
Stanislav Rolínek
Stanislav Titzl
Stavy
Steeleye Span
Stevie Wonder
Stoner rock
Studená válka
Suchoj Su-9
Summit
Sunday Bloody Sunday (píseň)
Superskupina (hudba)
Super Bowl
Surf rock
Svatý Patrik
Symfonický rock
Syntezátor
Synthpop
Tádžikistán
Těsnopis
Techno
Tekirdağ
Tenis
Texas
The Allman Brothers Band
The Animals
The Beach Boys
The Beatles
The Byrds
The Chemical Brothers
The Dave Clark Five
The Edge
The Ed Sullivan Show
The Everly Brothers
The Guardian
The Hollies
The House of the Rising Sun
The J. Geils Band
The Jimi Hendrix Experience
The Joshua Tree
The Kinks
The Lovin' Spoonful
The Mamas & the Papas
The Rolling Stones
The Searchers
The Shadows
The Stooges
The Troggs
The Unforgettable Fire
The Yardbirds
Thomas Paine
Time
Tokio
Tomáš Krystlík
Tovaryšstvo Ježíšovo
Trabant
trio
Trubka
Tulsa
Turecko
Twist
U2
U2 (linka metra v Berlíně)
U2 (rozcestník)
Umělá družice
Univerzitní systém dokumentace
Václav Ignác Brasch
Václav Jan Kopřiva
Václav Matěj Kramérius
Válka o španělské dědictví
Vít Vlnas
Vakcína proti covidu-19
Varšavská univerzita
Vasilij Andrejevič Žukovskij
Vatikánská apoštolská knihovna
Velký strahovský stadion
Versailles (zámek)
VH1
VHS
Viktor Ivanovič Bělenko
Viljam Genrichovič Fišer
Violoncello
Virtual International Authority File
Vláda Petra Fialy
Vladimír Liščák
Vokály
Volby prezidenta USA 2016
Volejbal
Vršovci
Vražda
Vsevolod Emiljevič Mejerchold
Vstupenka
Vydírání
Vystřelovací sedadlo
War (album, U2)
Wembley Stadium (1923)
Wiki
Wikicitáty:Hlavní strana
Wikidata:Hlavní strana
Wikiknihy:Hlavní strana
Wikimedia Česká republika
Wikimedia Commons
Wikipedie
Wikipedie:Údržba
Wikipedie:Časté chyby
Wikipedie:Často kladené otázky
Wikipedie:Článek týdne
Wikipedie:Článek týdne/2021
Wikipedie:Autorské právo#Publikování cizích autorských děl
Wikipedie:Citování Wikipedie
Wikipedie:Co Wikipedie není
Wikipedie:Dobré články
Wikipedie:Dobré články#Portály
Wikipedie:Editujte s odvahou
Wikipedie:Encyklopedická významnost
Wikipedie:Kontakt
Wikipedie:Nejlepší články
Wikipedie:Nezaujatý úhel pohledu
Wikipedie:Obrázek týdne
Wikipedie:Obrázek týdne/2021
Wikipedie:Pahýl
Wikipedie:Požadované články
Wikipedie:Pod lípou
Wikipedie:Portál Wikipedie
Wikipedie:Potřebuji pomoc
Wikipedie:Průvodce
Wikipedie:Seznam jazyků Wikipedie
Wikipedie:Věrohodné zdroje
Wikipedie:Velvyslanectví
Wikipedie:Vizuální editor
Wikipedie:Vybraná výročí dne/listopad
Wikipedie:WikiProjekt Kvalita/Články k rozšíření
Wikipedie:WikiProjekt Překlad/Rady
Wikipedie:Zajímavosti
Wikipedie:Zajímavosti/2021
Wikipedie:Zdroje informací
Wikislovník:Hlavní strana
Wikiverzita:Hlavní strana
Wikizdroje:Hlavní strana
Wikizprávy:Hlavní strana
Wilbur Smith
Wilhelm Maybach
William G. Morgan
William Henry Harrison
William Pitt
Wilson Bentley
Wim Wenders
Woody Guthrie
WorldCat
YMCA
Zdeněk Hoření
Zenon (císař)
Zikmund z Haimhausenu
Zoe Hauptová
Zooropa
Zpětná vazba
Zpěv
Zpěvák
ZZ Top




Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok.
Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.

Your browser doesn’t support the object tag.

www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk