A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
| Japonština 日本語 (nihongo) | |
|---|---|
| Rozšíření |  Japonsko Tchaj-wan |
| Počet mluvčích | 130 milionů |
| Klasifikace | Japonsko-rjúkjúské jazyky |
| Písmo | kandži, hiragana, katakana |
| Postavení | |
| Regulátor | není stanoven (především japonská vláda) |
| Úřední jazyk | Japonsko Palau |
| Kódy | |
| ISO 639-1 | ja |
| ISO 639-2 | není |
| ISO 639-3 | jpn |
| Ethnologue | JPN |
| Wikipedie | |
| ja.wikipedia.org | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Japonština (japonsky 日本語, nihongo, nippongo) je jazyk, kterým mluví přibližně 130 milionů lidí. Většina z nich žije v Japonsku, část pak v komunitách japonských emigrantů po celém světě. Japonština je aglutinační jazyk s mnoha úrovněmi zdvořilosti promluvy.
Systém japonského písma patří k nejsložitějším na světě – používá se kombinace čínských znaků (kandži) a dvě fonetické slabičné abecedy (hiragana a katakana), v některých případech i latinka (rómadži).
Do slovní zásoby byla již od 5. století přejímána slova z čínštiny (ve velkém rozsahu), v malém rozsahu z korejštiny a ainštiny. Od prvních kontaktů s Evropany (v 16. století) do japonštiny pronikají i výrazy z evropských jazyků (tzv. gairaigo), nejprve z portugalštiny a nizozemštiny a od reforem Meidži z němčiny, francouzštiny a angličtiny. V současnosti drtivě převažuje angličtina.
Genealogická klasifikace
Japonština patří do rodiny japonsko-rjúkjúských jazyků. Do této rodiny patří i jazyky souostroví Rjúkjú, ty jsou ale velmi často považovány za dialekty (ač nesrozumitelné) japonštiny, a proto se o japonštině často mluví jako o jazykovém izolátu. Nikdy totiž nebyl prokazatelně doložen prajazyk, který by mohl japonštinu genealogicky vázat k jiným jazykům. Mezi nejčastější teorie o příbuznosti patří:[1]
- Příbuznost s jazyky severní Asie
- Příbuznost s korejštinou (ta je často přiřazována k altajské větvi)
- Altajská nebo uralo-altajská větev
- Předpoklad, že japonština je kombinací austronéského substrata a altajského superstrata
- Rjúkjúština – dnes se považuje za jazyk, byl ale původně totožný s japonštinou (dialekt)
- Příbuznost s jazyky jižní Asie
- Malajsko-polynéská hypotéza, austro-asiatická hypotéza, tibeto-burmská hypotéza
- Hypotézy, které japonštinu spojují s indoevropskými jazyky
- Ostatní hypotézy, které se věnovaly komparaci japonštiny s perštinou, řečtinou, baskičtinou a sumerštinou.
Poslední dvě teorie jsou převážnou většinou lingvistů odmítané. Nejdéle diskutovanou a nejsystematičtější je hypotéza, která řadí japonštinu k altajským jazykům.
Hypotéza, která japonštinu spojuje s korejštinou, nebyla nikdy definitivně prokázána. Příbuznost (zejména gramatická) moderní japonštiny a korejštiny je ale tak blízká, že často umožňuje doslovný překlad. Předmoderní jazyková stadia ovšem vykazují velké rozdíly mezi starou japonštinou a korejštinou a napovídají ke genealogické nepříbuznosti.[2] Také moderní teorie stavící na altajských hypotézách tvrdí, že japonština je kombinací austronéského substrata a altajského superstrata.[3] Jedním z hlavních zastánců této teorie je Susumu Óno, který předpokládá, že během období Džómon (8000 – 400 př. n. l.) se na japonských ostrovech mluvilo jazykem, který měl fonologický systém (4 vokály, otevřené slabiky) podobný polynéským jazykům. Okolo roku 300 př. n. l. se do Japonska stěhuje kultura Jajoi, která má své kořeny na kontinentální pevnině a jejich jazyk s gramatickou strukturou altajských jazyků a vokálovou harmonií začal ovlivňovat jazyk, kterým se v Japonsku mluvilo. Migrace probíhala pomalu, proto nový jazyk nevyřadil existující lexikální jednotky, i když byl schopen změnit jeho gramatickou strukturu. Geneticky tedy japonštinu řadí k altajským jazykům, i když obsahuje zbytky austronéského lexika. Tím se snaží odpovědět i na otázku, proč je počet altajských lexikálních kognátů tak malý. Polivanov uvádí několik znaků polynéských jazyků, které podporují austronéskou hypotézu:[4]
- Typická dvouslabičnost (bisylabicita) lexikálního morfému (kata, naka)
- Přítomnost prefixů (což odlišuje japonštinu od plně sufixálních altajských jazyků) – japonská sufixace je tedy kontinentálního původu
- Reduplikace
- Jednoduchý vokalický systém, absence vokálové harmonie
- Otevřené slabiky
- Postupná ztráta účasti rtů. Japonština: *p: p > f (ɸ) > h; stejný proces v polynéských jazycích: * apui > api > afi > ahi
Fonologie
Samohlásky
Počet samohlásek se liší podle dialektu. Existují systémy se třemi vokály /i, u, a/ (dialekt na ostrově Jonaguni) a systémy až s osmi prvky /a, i, u, e, o, æ, centralizované ö, ü/ (dialekt města Nagoja).[1] Standardizovaný tokijský dialekt má pětičlenný systém /a, i, u, e, o/, kde /u/ je realizováno jako nezaokrouhlený zadní vysoký vokál . Vokalická délka je fonologicky distinktivní: 月 cuki 'měsíc' a 通気 cúki 'proudění vzduchu'.
Desonorizace
Vysoké vokály /i, u/ podléhají v mnohých dialektech desonorizaci, tzn. stávají se neznělými. Ke ztrátě znělosti dochází pouze na jednom místě ve slově, a to buď v neznělém hláskovém kontextu nebo na konci slov, jako například ve slově 靴 kucu 'boty' nebo 箸 haši 'hůlky'.[1] Další příklady frekventovaných slov, které podléhají desonorizaci: です desu slovesná spona, ございます gozaimasu 'existovat' (zdvořile), どうして dóšite 'proč'.
Souhlásky
| Bilabiální | Alveolární | Post-alveolární | Palatální | Velární | Uvulární | Glotální | |
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Nazála | m | n | N | ||||
| Ploziva | p b | t d | k g | Q | |||
| Frikativa | s z | h | |||||
| Aproximanta | j | w | |||||
| Švih | r |
Souhlásky se vyznačují vysokou mírou alofonie:
- /t, d/ jsou před /i/ realizovány jako alveo-palatální afrikáta , před /u/ jako alveolární afrikáta .[1]
- /N/ je na koncích slov realizováno jako uvulární nazála /hoN/ → 本 hon 'kniha', často je také realizován jako nazalizace předchozího vokálu . Pokud po /N/ následuje kontinuant, přizpůsobuje se jeho artikulačním pohybům /hoN-jaku/ → 翻訳 honjaku 'překlad'. Je také realizován jako před bilabiálními konsonanty /siNbuN/ → 新聞 šinbun 'noviny'. Dále jako před /k, g/, například /kaNkei/ → 関係 kankei 'souvislost'. Před /d, t, n/ je realizován jako : /hoNdana/ → 本棚 hondana 'police na knihy/knihovna'.[1]
- /z/ je často individuálně relizováno jako .[5]
- /s/ je před /i/ realizováno jako alveolopalatální frikativa .[1]
- /r/ je apikální post-alveolární švih, který může být reprezentován i laterální variantou.
- /h/ je realizováno jako ç před /i/ a /j/ a jako ɸ před /u/.[1]
- Japonci vnímají souhlásky /r/ a /l/ jako totožné, fonologicky se shodují.
Geminaceeditovat | editovat zdroj
V japonštině je i délka konsonantu distinktivní: 来た kita 'přišel' vs. 切った kitta 'uříznul'. Fonologicky je geminace reprezentována pomocí /Q/, tedy moraického orálního obstruentu s nespecifikovaným místem artikulace. Foneticky je realizován jako prodloužení konsonantické artikulace a jeho vlastní artikulaci udává následující konsonant. Jinými slovy, /Q/ prodlužuje trvání následujícího konsonantu (frikativy budou mít delší trvání, plozivy budou mít delší závěr). V písmu je zapisován pomocí malého っ. Geminují zejména konsonanty /p, t, k, s/, a to u japonských a sino-japonských slov. Znělé gemináty /b, d, z, g/ se vyskytují pouze u moderních výpůjček (např. z angličtiny).[6]
- 河童 カッパ kappa /kaQpa/ → kap̚.pa 'vodník'
- バッグ baggu /baQgu/ → bag̚.gɯ 'taška'
- 喫茶店 kissaten /kiQsateN/ → kisːateɴ 'čajovna'
- 察知 sačči /saQti/ → sat̚.t͡ɕi 'závěr, úsudek'
Přízvukeditovat | editovat zdroj
Japonština se řadí mezi jazyky s tonálním systémem, kde navzájem kontrastují dva tóny – vysoký a nízký. Standardní tokijský dialekt je popisován jako downstep (tonální pokles)[zdroj?. K tonálnímu poklesu dochází po moře, která je lexikálně specifikována jako přízvučná, tudíž definována vysokým tónem. Na počátcích slov dochází ke snížení tónu, ale pouze pokud nenesou přízvuk. Ve slovech bez přízvuku nedojde k tonálnímu poklesu.
| Přízvuk na první moře | Přízvuk na druhé moře | Bez přízvuku | ||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| /kaꜜkio/ | 牡蠣を | ústřice | /kakiꜜo/ | 垣を | plot | /kakio/ | 柿を | tomel |
| vysoký–nízký–nízký | nízký–vysoký–nízký | nízký–vysoký–vysoký | ||||||
Abeceda a výslovnosteditovat | editovat zdroj
K zápisu japonštiny se používá směs tří znakových systémů. Jsou to kandži (漢字, doslova „čínské znaky“), hiragana (ひらがな) a katakana (カタカナ). Hiragana a katakana se též označují společným názvem kana. Kandži se používá k vyjádření kořenu slova, koncovky a partikule jsou doplněny hiraganou. Katakana se používá pro fonetický přepis cizích slov, nebo slov převzatých z jiných jazyků. Také se používá v případě, kdy je třeba nějakou část textu zvýraznit, podobně jako kurzíva, také nověji pro odborné taxonomické názvosloví.
Hiragana a katakana jsou slabičné abecedy, zatímco kandži je morfemografické písmo. Většinu znaků kandži je možné číst dvěma i více způsoby. Pokud je potřeba specifikovat výslovnost nějakého znaku, použije se hiragana. Kandži na druhou stranu umožňuje rozlišit význam u homonym, která jsou v japonštině velmi běžná.
Píše se bez mezer mezi slovy. Tradičně jsou znaky uspořádány do sloupců, ve sloupci se píše shora dolů, sloupce jsou řazeny zprava doleva. Japonské knihy tedy mají stránky řazené z českého pohledu „odzadu“. Alternativně je možné znaky psát do řádku zleva doprava, řádky jsou řazené shora dolů (jako v češtině).
Kanaeditovat | editovat zdroj
| hiragana: | あ | い | う | え | お | か | き | く | け | こ | さ | し | す | せ | そ | た | ち | つ | て | と | な | に | ぬ | ね | の | は | ひ | ふ | へ | ほ | ま | み | む | め | も | や | ゆ | よ | ら | り | る | れ | ろ | わ | を | ん |
| katakana: | ア | イ | ウ | エ | オ | カ | キ | ク | ケ | コ | サ | シ | ス | セ | ソ | タ | チ | ツ | テ | ト | ナ | ニ | ヌ | ネ | ノ | ハ | ヒ | フ | ヘ | ホ | マ | ミ | ム | メ | モ | ヤ | ユ | ヨ | ラ | リ | ル | レ | ロ | ワ | ヲ | ン |
| hebonshiki rōmaji: | a | i | u | e | o | ka | ki | ku | ke | ko | sa | shi | su | se | so | ta | chi | tsu | te | to | na | ni | nu | ne | no | ha | hi | fu | he | ho | ma | mi | mu | me | mo | ya | yu | yo | ra | ri | ru | re | ro | wa | wo | n |
| čekošiki rómadži(výslovnost): | a | i | u | e | o | ka | ki | ku | ke | ko | sa | ši | su | se | so | ta | či | cu | te | to | na | ni | nu | ne | no | ha | hi | fu | he | ho | ma | mi | mu | me | mo | ja | ju | jo | ra | ri | ru | re | ro | wa | wo | n |
- Diakritickým znaménkem dakuten (濁点) (dvě krátké čárky v pravém horním rohu znaku; jiný název: nigori (濁り)) se v písmu značí slabiky se znělou párovou souhláskou. Souhláska /h/ se mění na /b/; /k/ se mění na /g/; /s/ na /z/; /š/ na /dž/; /t/ na /d/; /c/ na /(d)z/; /č/ na /dž/.
- Znaménkem handakuten (半濁点; kroužek v pravém horním rohu znaku; jiný název: marunigori) se značí změna výlovnosti z /h/ na /p/ (nebo z /f/ na /p/).
- Ze samohlásky /u/ se znaménkem nigori zapisuje slabika vu, která se však používá pouze pro přepis cizích slov katakanou: např. ヴァーツラフ広場 vácurafu hiroba 'Václavské náměstí'.