A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
Italská gramatika je mluvnický popis italského jazyka, který zahrnuje jeho morfologii a syntax. Italština je částečně flektivním a částečně analytickým jazykem. Italská gramatika je podobná gramatice jiných románských jazyků, zvláště francouzštiny. Vychází z principů mluvnice latiny.
Morfologická typologie
Italština se vyvinula z latiny, která byla převážně flektivním jazykem s bohatě rozvinutým systémem skloňování i časování. Flektivní rysy se v moderní italštině zachovaly u sloves, jejichž časování však doznalo změn. Původní latinský systém pádů byl s výjimkou zájmen kompletně nahrazen předložkovými vazbami, což je analytický princip. Ten se také uplatňuje při tvoření složených časů sloves.
Slovní druhy
Italská gramatika tradičně rozlišuje tyto slovní druhy:
- podstatná jména (sostantivi)
- slovesa (verbi)
- přídavná jména (aggettivi)
- členy (articoli)
- příslovce (avverbi)
- předložky (preposizioni)
- číslovky (numerali)
- zájmena (pronomi)
- spojky (congiunzioni)
- citoslovce (interiezioni)
Jmenný rod
U podstatných jmen italština rozlišuje mužský a ženský rod. Původní latinský střední rod splynul s rodem mužským. Rozlišení rodu se týká podstatných a přídavných jmen, členů, příčestí sloves a částečně také zájmen a číslovek. Poznání rodu napomáhá jednak zakončení, a to jak v jednotném, tak i v množném čísle, jednak také tvar členu.
Podstatná jména
Při skloňování podstatných jmen se pomocí koncovek zpravidla rozlišuje jednotné a množné číslo. Pády se u podstatných jmen nerozlišují, podstatné jméno tedy má obvykle dva tvary.
Slova končící v jednotném čísle -o, např. mondo (svět), jsou mužského rodu a v množném čísle mají koncovku -i, např. mondi (světy). Slova končící -a, např. porta (brána), jsou obvykle ženského rodu a v množném čísle mají koncovku -e, např. porte (brány). Slova končící -e, např. legge (zákon), mají v množném čísle -i, např. leggi (zákony), bez ohledu na to, jakého rodu jsou.
Slova končící souhláskou jsou obvykle cizího původu a jsou bez ohledu na rod nesklonná (bar, film, album), tedy mají stejný tvar v jednotném i množném čísle. Nesklonná jsou také slova, která končí přízvučnou samohláskou, např. città (město), virtù (ctnost), která vznikla elizí (vypuštěním) původní koncové slabiky. Jeden tvar mají také podstatná jména zakončená -i, např. crisi (krize). Číslo a rod se u těchto podstatných jmen pozná podle tvarů členu a přídavného jména, které se v těchto kategoriích musejí shodovat:
- il film interessante (zajímavý film) – i film interessanti (zajímavé filmy)
- la bella città (krásné město) – le belle città (krásná města)
Přehled tvoření tvarů množného čísla
| Rod | Jednotné číslo | Množné číslo | Příklad |
|---|---|---|---|
| mužský | -o | -i | ragazzo (chlapec) – ragazzi (chlapci) |
| -e | cuore – cuori (srdce) | ||
| -a | turista (turista) – turisti (turisté) | ||
| ženský | -a | -e | ragazza (dívka) – ragazze (dívky) |
| -e | -i | notte (noc) – notti (noci) |
Tabulka uvádí způsoby pravidelného tvoření množného čísla. Některá podstatná jména však tvoří množné číslo nepravidelně. Obvykle jde o pozůstatky původního latinského skloňování, například:
- l’uomo (muž) – gli uomini (muži)
- la mano (ruka; je ženského rodu, ačkoliv má koncovku -o) – le mani (ruce)
- l’uovo (vejce; mužský rod) – le uova (vejce; ženský rod)
Přídavná jména
Přídavné jméno se shoduje v rodě a čísle s podstatným jménem, které rozvíjí, např. l’uomo italiano (italský muž), gli uomini italiani (italští muži), la donna italiana (italská žena), le donne italiane (italské ženy). Koncovky jsou stejné jako u podstatných jmen. Dvojvýchodná přídavná jména mají různý tvar pro mužský (zakončení -o, v množném čísle -i) a ženský (zakončení -a, v množném čísle -e) rod. Jednovýchodná přídavná jména mají stejné zakončení pro oba rody v jednotném (-e) i množném (-i) čísle. Přídavná jména zakončená v jednotném čísle obou rodů -a, mají v množném čísle buď -i (mužský rod), nebo -e (ženský rod).
| Rod | Jednotné číslo | Množné číslo | Příklad |
|---|---|---|---|
| mužský | -o | -i | piccolo (malý) – piccoli (malí) |
| ženský | -a | -e | piccola (malá) – piccole (malé) ottimista (optimistická) – ottimiste (optimistické) |
| mužský | -a | -i | ottimista (optimistický) – ottimisti (optimističtí) |
| mužský i ženský | -e | -i | verde (zelený/zelená) – verdi (zelení/zelené) |
Stupňování
Přídavná jména se stupňují opisem pomocí příslovcí più (více) a meno (méně). V superlativu (3. stupni) přibírají určitý člen. Příklady:
- caro (drahý) – più caro (dražší) – il più caro (nejdražší)
- forte (silný) – meno forte (méně silný) – il meno forte (nejméně silný)
Při srovnávání se komparativ (2. stupeň) pojí s předložkou di a superlativ s předložkou fra:
- È più scemo di lui. (Je hloupější než on.)
- È il più scemo fra gli uomini. (Je nejhloupější ze všech lidí.)
Kromě toho existuje také superlativ absolutní, který neslouží ke srovnávání, ale ke zdůraznění velké míry vlastnosti. Tvoří se pomocí přípony -issimo: bellissimo (nejkrásnější, velmi krásný), carissimo (nejdražší, velmi drahý).
Postavení přídavných jmen
Přídavné jméno může stát před podstatným jménem (prepozice) i za ním (postpozice). Postpozice je častější než prepozice.
Před podstatným jménem stojí především některá často používaná přídavná jména, která mají popisnou funkci a vyjadřují subjektivní hodnocení:
- un caldo giorno (teplý den)
- una buona cena (dobrá večeře)
- un bel giardino (pěkná zahrada)
- una piccola ragazza (malá dívka)
Za podstatným jménem stojí přídavná jména, která omezují význam, jsou dále rozvitá nebo mají čtyři a více slabik:
- la mano destra (pravá ruka)
- l’arte barocca (barokní umění)
- una cena molto buona (velmi dobrá večeře)
- un libro interessante (zajímavá kniha)
Zájmena
Osobní zájmena
Osobní zájmena si v italštině jako jediná částečně zachovala kategorii pádu. Mají zvláštní tvary pro pád podmětu (nominativ) a předmětu. Zájmena užívaná v předmětu mají dva až tři různé tvary. Jsou to jednak přízvučná zájmena, která se používají pro zdůraznění a po předložkách, např. per te (pro tebe). Dále pak nepřízvučná zájmena, která jako příklonky mají pevné postavení ve větě vzhledem ke slovesu (viz Slovosled). Některá nepřízvučná zájmena rozlišují tvar přímého předmětu (akuzativ; koho? co?) a nepřímého předmětu (dativ; komu? čemu?).
| Nominativ | Nepřízvučná | Přízvučná | Význam | |
|---|---|---|---|---|
| Akuzativ | Dativ | Akuzativ + dativ | ||
| io | mi | mi | me | já |
| tu | ti | ti | te | ty |
| lui | lo | gli | lui | on |
| lei | la | le | lei | ona |
| noi | ci | ci | noi | my |
| voi | vi | vi | voi | vy |
| loro | li | loro | loro | oni |
| loro | le | loro | loro | ony |
| —— | si | si | sé | se |
Pokud se ve větě sejdou dvě nepřízvučná zájmena, na prvním místě stojí nepřímý předmět (v dativu), následován přímým předmětem (v akuzativu). Zájmena mi, ti, ci, vi a si se v tomto případě mění na me, te, ce, ve a se:
- Me lo da. (Dává mi to.)
Dativní zájmena gli (mu) a le (jí) se stahují se zájmeny lo, la, li a le na glielo, gliela, glieli a gliele:
- Daglielo. (Dej mu/jí to.)
Zvratné zájmeno (si/se/sé) se používá pouze ve 3. osobě. V 1. a 2. osobě se nahrazuje nezvratným osobním zájmenem:
- Ci siamo persi. (Ztratili jsme se.)
- Si sono persi. (Ztratili se.)
Při vykání se používá zájmeno Lei (dosl. ona) a jeho skloňované tvary (obvykle psané s velkým počátečním písmem). Sloveso je pak ve 3. osobě jednotného čísla:
- La vedo. (Vidím Vás. / Vidím ji.)
Zda mluvčí někomu vyká, nebo hovoří o nějaké ženě, lze obvykle poznat z kontextu. Tato zvláštnost italštiny má historické důvody. Zdvořilé oslovení Lei ve významu Vy vzniklo z titulu La signoria vostra (Vaše výsost).
Přivlastňovací zájmena
| Mužský rod | Ženský rod | Význam | ||
|---|---|---|---|---|
| jedn. č. | mn. č. | jedn. č. | mn. č. | |
| mio | miei | mia | mie | můj |
| tuo | tuoi | tua | tue | tvůj |
| suo | suoi | sua | sue | jeho, její |
| nostro | nostri | nostra | nostre | naši |
| vostro | vostri | vostra | vostre | vaši |
| loro | loro | loro | loro | jejich |
Italština nemá zvratné přivlastňovací zájmeno svůj. V tomto významu používá nezvratná zájmena příslušné osoby. Suo znamená jak jeho/její, tak i svůj. Pokud je potřeba rozlišit rod osoby, jíž se přivlastňuje, je možné použít opis s předložkou di: di lui (jeho), di lei (její). Suo se rovněž používá při vykání.
Přivlastňovací zájmena se obvykle používají se členem, nejčastěji se členem určitým:
- la mia generazione (moje generace)
Mohou se použít i se členem neurčitým (ve významu jeden z nějaké skupiny):
- un mio amico (jeden můj přítel)
Přivlastňovací zájmena italské gramatiky tradičně řadí k přídavným jménům. Pojem aggettivi possessivi (přivlastňovací přídavná jména) má tedy jiný význam než v češtině. Odpovídající přídavná jména typu Karlův, Mariin v italštině neexistují. Tyto vztahy se vyjadřují opisem: la casa di Carlo (Karlův dům).
Členy
S podstatnými jmény se obvykle užívají členy. Člen vždy stojí před podstatným jménem, případně před rozvíjejícím přídavným jménem. Italština má tři druhy členů:
- člen neurčitý,
- člen určitý,
- člen dělivý.
Tvar členu závisí na rodu a čísle podstatného jména, před kterým stojí, a také na počáteční hlásce následujícího slova. Před samohláskou odpadá (eliduje) koncová samohláska členu a nahrazuje se apostrofem.
Člen neurčitý
Člen neurčitý označuje osoby, věci nebo skutečnosti, o kterých se mluví poprvé. Má význam nějaký, jeden (shoduje se s číslovkou jeden). Používá se pouze v jednotném čísle. V množném čísle jsou buď podstatná jména bez členu, nebo před nimi stojí člen dělivý. Příklady:
- Voglio comprare una macchina. (Chci koupit auto.)
- Pietro è uno studente di medicina. (Petr je student medicíny.)
- Vedo una casa. (Vidím dům.)
- Vedo (delle) case. (Vidím domy.)
| Rod | Jednotné číslo | Použití | Příklad |
|---|---|---|---|
| mužský | un | základní tvar, před slovy začínajícími samohláskou nebo souhláskou kromě dále uvedených případů | un uomo (muž), un castello (hrad) |
| uno | před slovy začínajícími z-, x-, ps-, gn-, s + souhláska- | uno studente (student) | |
| ženský | una | před slovy začínajícími souhláskou | una donna (žena) |
| un’ | před slovy začínajícími samohláskou | un’isola (ostrov) |
Člen určitý
Člen určitý se používá v italštině velmi často. Má význam ten (pochází z latinského ukazovacího zájmena). Označuje osoby, věci či skutečnosti, o kterých se již mluvilo nebo které jsou jedinečné či z kontextu známé. Pojí se i s určitými typy vlastních jmen (např. názvy řek, států, některých měst, památek a podobně). Příklady:
- la ragazza l’ho vista (dívka, kterou jsem viděl)
- i musei di Roma (římská muzea)
- L’Italia (Itálie)
| Rod | Jednotné číslo | Množné číslo | Použití | Příklad |
|---|---|---|---|---|
| mužský | il | i | základní tvar, před slovy začínajícími souhláskou kromě dále uvedených případů | il cane (pes), i cani (psi) |
| lo | gli | před slovy začínajícími z-, x-, ps-, gn-, s + souhláska- | lo straniero (cizinec), gli stranieri (cizinci) | |
| l’ | před slovy začínajícími samohláskou | l’amico (přítel), gli amici (přátelé) | ||
| ženský | la | le | před slovy začínajícími souhláskou | la testa (hlava), le teste (hlavy) |
| l’ | před slovy začínajícími samohláskou | l’isola (ostrov), le isole (ostrovy) |
S některými předložkami určitý člen splývá v jedno slovo, např. in (v) + il = nel, da (od) + la = dalla apod.
Člen dělivý
Člen dělivý je spojením předložky di s určitým členem. Používá se k vyjádření neurčitého množství látky nebo celku (ve významu trochu, několik), dále pak ve spojení s abstraktními pojmy. V množném čísle může nahrazovat neurčitý člen. Příklady:
- Vado a comprare del pane. (Jdu koupit chleba.)
- Aggiungi della farina. (Přidej trochu mouky.)
- Fate bollire dell’acqua. (Dejte vařit vodu.)
- Ha del talento. (Má talent.)
- Ho comprato dei libri. (Koupil jsem nějaké knihy.)
| Rod | Jednotné číslo | Množné číslo | Použití | Příklad |
|---|---|---|---|---|
| mužský | del | dei | základní tvar, před slovy začínajícími souhláskou kromě dále uvedených případů | del burro (trochu másla), dei fiammiferi (několik zápalek) |
| dello | degli | před slovy začínajícími z-, x-, ps-, gn-, s + souhláska- | dello stagno (trochu cínu), degli spicchioli (pár drobných) | |
| dell’ | před slovy začínajícími samohláskou | dell’olio (trochu oleje), degli amici (několik přátel) | ||
| ženský | della | delle | před slovy začínajícími souhláskou | della carta (nějaký papír), delle uova (několik vajíček) |
| dell’ | před slovy začínajícími samohláskou | dell’acqua (trochu vody) |
Slovesa
Časování sloves se v italštině vyznačuje rozvinutou flexí a bohatstvím tvarů. Sloveso vyjadřuje osobu a číslo pomocí osobních koncovek. Díky tomu může být v italské větě nevyjádřený podmět. Při časování se též uplatňují prvky aglutinační (např. vkládání -v- před osobní koncovky při tvorbě imperfekta) a analytické (využívání pomocných sloves při tvoření složených časů).
Slovesa tvoří 4 jednoduché časy a 4 složené časy. Časují se pěti slovesnými způsoby, přičemž všechny časy se uplatňují pouze v indikativu. Podle zakončení infinitivu se rozdělují do tří tříd (-are, -ere, -ire). Mnohá slovesa se časují nepravidelně.
Časy
Jednoduché časy
Jednoduché slovesné časy se tvoří přidáváním přípon a osobních koncovek ke kmeni slovesa. V oznamovacím způsobu (indikativu) se rozlišují tyto jednoduché časy:
Přítomný čas (prézens, presente) vyjadřuje právě probíhající, trvalou či opakovanou činnost, např. canto (zpívám).
Minulý čas nedokonavý (imperfektum, imperfetto) vyjadřuje děje, které probíhaly v minulosti. Nevyplývá z něj ukončenost těchto dějů. V indikativu je charakteristická přípona -v-, která se vkládá před osobní koncovky, např. cantavo (zpíval jsem).
Minulý čas dokonavý (jednoduché perfektum, passato remoto) vyjadřuje děje, které proběhly a skončily v minulosti bez vztahu k současnosti. Používá se například při líčení historických událostí. Tento čas se používá především ve spisovné italštině a je vnímán jako knižní. S výjimkou jižní Itálie, kde je tento čas stále živý, se jednoduché perfektum v běžně mluvené italštině nahrazuje složeným perfektem. Mnoho sloves tento čas tvoří nepravidelně.
Příklad: cantai (zazpíval jsem).
Budoucí čas (futurum, futuro semplice) vyjadřuje děje, které se mají uskutečnit v budoucnosti. V indikativu je chakteristická přípona -r-, která se vkládá před osobní koncovky, např. canterò (budu zpívat).
Složené časy
Složené časy se tvoří spojením časovaných tvarů pomocného slovesa avere (mít) nebo essere (být) a příčestí. Společným rysem těchto časů je, že vyjadřují předčasnost dějů.
Předpřítomný čas (složené perfektum, passato prossimo) vyjadřuje děje skončené v nedávné minulosti nebo děje, které svými důsledky zasahují do přítomnosti. V běžné mluvené italštině (s výjimkou jižní Itálie) nahrazuje jednoduché perfektum. Pomocné sloveso je v přítomném čase.
Příklad: ho cantato (zazpíval jsem).
Předminulý čas (plusquamperfektum, trapassato prossimo) vyjadřuje děje, které se uskutečnily před jinými ději v minulosti. Pomocné sloveso je v imperfektu.
Příklad: avevo cantato (zazpíval jsem předtím).
Předminulý čas závislý (trapassato remoto) vyjadřuje děje, které se uskutečnily před jinými ději v minulosti. Používá se ve vedlejších větách, pokud je v hlavní větě jednoduché perfektum. Pomocné sloveso je v jednoduchém perfektu. V současnosti je tento čas silně knižní.
Příklad: ebbi cantato (zazpíval jsem předtím).
Předbudoucí čas (složené futurum, futuro anteriore) vyjadřuje děj, který se uskuteční před jiným dějem v budoucnosti. Pomocné sloveso je v budoucím čase.
Příklad: avrò cantato (zazpívám předtím).
Způsoby
Indikativ
V oznamovacím způsobu se slovesa mohou časovat ve všech výše uvedených časech.[1]