A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
 Itálie | |||
|---|---|---|---|
 | |||
| Přezdívka | Gli Azzurri „Modří“ | ||
| Asociace | Italská fotbalová federace | ||
| Konfederace | UEFA (Evropa) [1] | ||
| Hlavní trenér | Luciano Spalletti | ||
| Kapitán | Leonardo Bonucci | ||
| Nejvíce startů | Gianluigi Buffon (176)[2] | ||
| Nejlepší střelec | Luigi Riva (35) | ||
| Kód FIFA | ITA | ||
| Žebříček FIFA | 4 (listopad 2021) | ||
| |||
| První zápas | |||
 Itálie 6:2 Francie  (Milán, Itálie; 15. května 1910) | |||
| Nejvyšší výhra | |||
Itálie 9:0 USA  (Brentford, Anglie; 2. srpna 1948) | |||
| Nejvyšší prohra | |||
 Maďarsko 7:1 Itálie (Budapešť, Maďarsko; 6. dubna 1924) | |||
| Mistrovství světa | |||
| Účasti | 18× (první v roce 1934) | ||
| Nejv. úspěch | Vítěz (1934, 1938, 1982, 2006) | ||
| Mistrovství Evropy | |||
| Účasti | 8× (první v roce 1968) | ||
| Nejv. úspěch | Vítěz (1968), (2020) | ||
| Stránka týmu na FIFA.com | |||
| Údaje v infoboxu aktuální k 2. 6. 2023 Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||
| Přehled medailí | ||
|---|---|---|
| Olympijské hry | ||
|
OH 1928 v Nizozemsku | kopaná – muži |
|
OH 1936 v Německu | kopaná – muži |
|
|
OH 2004 v Řecku | Itálie
|
| Mistrovství světa | ||
|
|
1934 v Itálii | kopaná – muži |
|
|
1938 ve Francii | kopaná – muži |
|
1970 v Mexiku | kopaná – muži |
|
|
1982 ve Španělsku | kopaná – muži |
|
|
1990 v Itálii | kopaná – muži |
|
|
1994 v USA | kopaná – muži |
|
|
2006 v Německu | kopaná – muži |
| Mistrovství Evropy | ||
|
|
1968 v Itálii | kopaná – muži |
|
|
1988 v NSR | kopaná – muži |
|
|
2000 v Belgii a Nizozemsku | kopaná – muži |
|
|
2012 v Polsku a Ukrajině | kopaná – muži |
|
|
2020 Evropské státy | kopaná – muži |
| Konfederační pohár FIFA | ||
|
|
2013 Brazílie | kopaná – muži |
| Mezinárodní pohár | ||
|
|
1927-1930 | kopaná – muži |
|
|
1931-1932 | kopaná – muži |
|
|
1933-1935 | kopaná – muži |
Italská fotbalová reprezentace (italsky: Nazionale di calcio dell'Italia) je mužský fotbalový reprezentační výběr z italské fotbalové federace která reprezentuje Itálii na mezinárodních fotbalových akcích, jako je mistrovství světa nebo Evropy.
Je to jeden z nejúspěšnějších národních fotbalových týmů na světě: Azzurri již vyhráli čtyři MS (1934, 1938, 1982 a 2006, dělí se o druhé místo v počtu vítězství) a také dvakrát ME (1968, 2020, které se hrálo v roce 2021 z důvodu světové pandemie nemoci covid-19). Také vyhrál turnaj na olympijských hrách (1936).
Historie
Zrod a začátek
Italská fotbalová federace se založila v roce 1898, kdy fotbal v Itálii byl stále na průkopnické úrovni. První pokus o vytvoření reprezentace byl již v roce 1899, kdy federace vybrala jedenáct hráčů (jen tři italové), kteří hráli v lize. Utkání se odehrálo 30. dubna na stadionu Velodromo v Turíně proti Švýcarsku. Utkání skončilo 2:0. Při této příležitosti měla reprezentace modrobílé dresy. Za Azzuri nastoupili tito hráči: Beaton,Bosio, Dobbie, Kilpin, Savage a Weber (všichni z Interu Turín), dále Agar, De Galleani, Leaver, Pasteur a Spensley (všichni z Janova).
Dne 13. ledna 1910 byl založen národní tým a to díky prezidentovi federace Boisisia. Komise jmenovala trenérem Umberta Meazzu.
První zápas se odehrál 15. května na stadionu Arena Civica v Miláně. Soupeřem byla reprezentace z Francie. Utkání skončilo 6:2, když prvním střelcem se stal Pietro Lana (vstřelil 3 branky) a kapitánem Francesco Cali.
Několik dní po debutu národní tým vyzval Maďarsko, v té době spolu s Rakouskem mezi nejsilnější výběry v Evropě. Prohrávají a při této příležitosti to bylo podruhé a naposledy, co národní tým použil bílé dresy s erbem Savojska. Bylo rozhodnuto, že od příštího zápasu (opět proti Maďarsku, 6. ledna 1911 v Miláně) bude použita barva, přesně na počest Savojska. A to modrý dres, uprostřed červený Savojský štít s bílým křížem uvnitř. Odtud pochází přezdívka Gli Azzurri, později rozšířené na všechny ostatní sporty.
První oficiální turnaj, kterého se národní tým účastní, jsou OH 1912 pořádané ve Švédsku. Tady s trenérem Pozzem prohrává v předkole s Finskem 2:3 v prodloužení. Na OH 1920 a OH 1924 končí ve čtvrtfinále.
První úspěchy
Prvním velkým úspěchem byla bronzová medaile na OH 1928 v Nizozemsku.
Itálie kvůli organizačním a logistickým obtížím nenastoupila do prvního MS konané v roce 1930 v Uruguayi. I tak se Itálie s trenérem Pozzem a kapitánem Meazzou vybojovali prestiž v Evropě. Vyhráli druhý ročník Mezinárodního poháru. V roce 1934 se MS konalo v Itálii. Domácí tým se dostal do finále a díky rozhodčím[3] (kvůli tlaku vyvíjenému fašistickým režimem) porazil 2:1 Československo.
Úspěch se potvrdil na Mezinárodního poháru a zlatem na OH 1936 v Německu.[4] Rozhodující branku vstřelil ve finále proti Rakousku Annibale Frossi.[5]
Jako obhájci trofeje nastupovali na MS 1938 pořádané ve Francii. Dokázali zvítězit ve finále Maďarsko 4:2[6] když po dvou brankách vstřelili Piola a Colaussi.
Dne 12. listopadu 1939, ukončila při přátelském utkaní Švýcarsko sérii 30 neprohraných zápasů. Během války se hráli jen přátelské zápasy. Po válce se začaly hrát zápasy a v ní se objevovali zejména hráči s klubu Turína (Grande Torino). Jenže po tragédii Superga[7] 4. května 1949 při kterém zahynul celý turínský tým a také část reprezentace se značně oslabil národní tým. Azzurri tak ve znamení smutku nosili po celý rok černou pásku.
Období temna
Na MS 1950 v Brazílii se kvalifikovali jako obhájci titulu. Ve strachu z havárií letadel se tým vydal do Brazílie po moři, ale během plavby se nemohli řádně připravit. Porážka se Švédskem a výhra nad Paraguayí nestačila na postup ze skupiny.
Další neúspěchy bylo vyřazení na OH 1952 ve Finsku a předposlední místo na Mezinárodním poháru. Na MS 1954 konané ve Švýcarsku skončili na 3. místě v základní skupině.
Kvalifikaci na MS 1958 už reprezentaci pomáhali fotbalisté kteří se narodili v Jižní Americe, ale díky svým předkům mohli být Italové. Byli to hráči například: Schiaffino, Ghiggia, Montuori, Da Costa a Angelillo.[8] Na MS se nekvalifikovali, protože rozhodující utkání prohrála 1:2 nad Severním Irskem.[9] Po nezdaru se vzdal funkce předsedy federace Bruno Zauli a místo něj byl vyhlášen Giulio Onesti.
Na první ME se nepřihlásili a připravovali se na MS 1962 v Chile. Novými hráči byli i další Jihoameričané: Sivori, Altafini, Sormani a Maschio. V turnaji skončili již v základní skupině.
Další utrápené turnaje se konali na ME 1964 kde vypadli se SSSR v osmifinále a na MS 1966 v Anglii. V ní prohrála první utkání proti KLDR 0:1 a proti SSSR 0:1. Výhra nad Chile 2:0 již nepomohla a Azzuri opět nepostoupili ze skupiny.[10] Při návratu domů na hráče fanoušci házeli rajčata.[11] A přestali se do reprezentace registrovat další Jihoameričané.[12]
Vzestup
Po vyřazení z MS se národní tým snadno kvalifikoval na ME 1968 konané na domácí půdě. Nový trenér Ferruccio Valcareggi dotáhl tým až do finále proti Jugoslávii. Utkání skončilo nerozhodně 1:1 a tak se zápas za dva dny opakoval a v něm Azzuri vyhráli 2:0.[13] Branky vstřelili Riva a Anastasi. A v brance začínal Zoff.
Noví evropští šampioni se na MS 1970[14] v Argentině předvedla dobře. Ve skupině obsadili 1. místo a ve čtvrtfinále porazili Mexiko 4:1. V semifinále nastoupili proti NSR. Díky brance Riveri vstřelené v prodloužení postoupil tým po 32 letech do finále. V ní se utkala s Brazílií. Utkání skončilo prohrou 1:4.[15]
Turnaj ME 1972 nehráli a na MS 1974 v Německu opět skončili ve skupině, když zvítězili jen nad Haiti. Po turnaji se trenérem stává Fulvio Bernardini a Enzo Bearzot.
Nový trenéři zařazují nové hráče do týmu: Antognoni, Pulici, Graziani, Bettega, Gentile, Tardelli a Scirea. ME 1976 Azzuri nehrají, ale na MS 1978 se přestaví s devíti hráči z Juventusu v dobrém rozpoložení. Vyhrají svou skupinu a nakonec hrají zápas o bronz. Tam podlehnou Brazílií 1:2.[16]
80. léta
ME 1980 se konalo v Itálii a tak Azzuri nemuseli hrát kvalifikaci. Po vypuknutí případu Totonero přišli sankce na některé hráče národního týmu. Azzuri se dostali až do utkání o 3. místo. Tady se střetli s Československem. Utkání skončilo 1:1 a po vzájemné poradě nehráli prodloužení a zrovna se kopali penalty. Až v deváté serii nedal Collovati a Československo se radovalo z bronzu.[17]
Na konci roku 1980 se národní tým zúčastní turnaje Mundialito konané v Uruguayi. Kvalifikaci na MS 1982 konané ve Španělsku zvládá na výbornou. Na šampionátu se ve skupině trápí a všechny tři zápasy remizuje. Jen díky většímu počtu vstřelených branek postupuje dále. Ve druhé skupinové fáze se Azzuri utkávají z Argentinou (2:1) a z Brazílií (3:2). Střelec Rossi vstřelil tři branky kanárkům. V semifinále proti Polsku (2:0) dává obě branky opět Rossi. Ve finále proti NSR Rossi vstřelí ještě jednu branku a stává se nejlepším střelcem turnaje.[18] Azzuri finále vyhraje 3:1 a vyhrává tak třetí titul na MS.[19]
Turnaj ME 1984 nehráli. Kvalifikaci na MS 1986 konané v Mexiku jako obhájci hrát nemuseli. Ve skupině skončila na 2. místě a v osmifinále na ní čekal tým z Francie. Zápas prohrává 0:2 a trenér Bearzot končí. Na jeho místo usedá trenér z U 21 Vicini. Federace mu svěřila úkol nahradit předchozí generaci Azzurri, s výjimkou Altobelliho,[20] útočník, který překročil hranici 30 let, byl zásadní hráčem před přípravou na ME 1988.
Na ME 1988 se dostává národní tým do semifinále kde prohrává ze SSSR 0:2. Týmu chybí vyspělost.[21] Altobelli se tímto zápasem po osmi letech rozloučil s reprezentací.
90. léta
Turnaj MS 1990[22] se konal po 56 letech opět v Itálii a tak se národní tým nemusel starat o kvalifikaci. Azzuri hráli přátelské utkání a celkově kladnou bilancí byl trenér Vicini spokojen, hlavně na fotbalistu Toto Schillaciho. Již při prvním utkání MS vstřelil jedinou branku utkání proti Rakousku a další proti Československu (2:0). Azzuri postoupili ze skupiny bez inkasováné branky do osmifinále. I tady vstřelí Toto branku a tým poráží Uruguay 2:0. Ve čtvrtfinále poráží opět brankou vstřelenou Schillacim 1:0 Irsko. Postupu do finále zablokovala cestu Argentina. Azzuri se dostala do vedení když se trefil Toto, ale 67 minutě se skore vyrovnalo (jediná obdržená branka na turnaji) a po prodloužení se šlo na penalty kde ve 4 a 5 serii chybovali Donadoni a Serena. Zápas o 3. místo proti Anglii vyhráli 2:1. Mezi střelce se zapsal již 6 brankou Schillaci a stal se tak nejlepším střelcem turnaje.
Kvalifikace na ME 1992 se nepovedla a v říjnu 1991 je vyměněn trenér. Na lavičku přichází úspěšný trenér AC Milán Sacchi.[23] Tento trenér revolucionář chce zavést své dovednosti z klubu do národního týmu.
Kvalifikace na MS 1994 konané poprvé v USA se povede skvěle. Na turnaji to zezačátku nebylo skvělé. Ze skupiny postoupili ze 3. místa díky vyššímu počtu vstřelených branek.[24] V osmifinále Azzuri narazili na Nigérii. Díky brankám Baggia je poráží 2:1 v prodloužení. Fotbalista Baggio se stává zachráncem Azzuri ve čtvrtfinále proti Španělsku (2:1 – jednu branku vstřelil), tak i v semifinále proti Bulharsku (2:1 – obě branky vstřelil). Finále bylo po 24 letech stejné, Itálie – Brazílie. Utkání se hraje kvůli televizní potřebě ve 12:30 v parném horku (36 stupňů, 70% vlhkost). Do zápasu nastoupí i Baresi (zotavil se jen 25 dní po poranění menisku). Utkání i po prodloužení končí 0:0 a tak se poprvé v historii MS rozhodne o vítězi penalty. V nich jsou lepší soupeři. Chybují hráči jsou Baresi, Massaro a Baggio.
Kvalifikaci na ME 1996 konané v Anglii prošli snadno. Skončili na 2. místě, jen o skore za Chorvatskem. Jenže ME[25] se nepovedlo. Obsadili 3. místo ve skupině a kvůli horšímu skore nepostoupila dále.
V prosinci 1996 nahradila federace odcházejícího trenéra Sacchiho Maldinim který vyhrál z U 21 tři šampionáty v řadě.
Nový trenér se v reprezentaci střetl se svým synem Paolem. V kvalifikačním zápase na MS 1998 se tým utkal 29. března proti Moldávii, v němž hráč Vieri vstřelil ve ssvém prvním zápase branku, která znamenala již 1000 branku Národního týmu.[26]
V červnu 1997 se tým zúčastnil turnaje Tournoi de France 1997 konané ve Francii. Skončil na posledním 4. místě. V kvalifikaci skončil v tabulce na 2. místě a musel hrát baráž s Ruskem. Venkovní zápas remizoval 1:1 a domácí zápas díky brance vstřelenou Casiraghim vyhrál 1:0.
MS 1998 se konalo ve Francii. Svou skupinu ovládl. V osmifinále porazilo Norsko 1:0, branku vstřelil Vieri (jeho čtvrtá branka na turnaji). Ve čtvrtfinále tým nastupuje proti domácímu týmu z Francie. Utkání skončí 0:0 a to i po prodloužení. Na penalty Azzurri prohrává když penalty nedali Albertini a Di Biagio. Po turnaji se stává novým trenérem Dino Zoff.
Azzurri postupují na ME 2000 které se konalo ve dvou státech: v Niozemsku a Belgii z 1. místa. Na turnaji postupují ze skupiny z 1. místa bez ztráty bodu. Ve čtvrtfinále poráží Rumunsko 2:0. V semifinále naráží na Nizozemsko. Navzdory početní převaze v důsledku vyloučení Zambrotty ve 34. minutě se tým prokousal přes prodloužení až k penaltám. Nakonec Azzurri je poráží 3:1 a podruhé v historii je ve finále ME. Finále se koná 2. července a utká se s Francií. První branku utkání vstřelí Delvecchio, ale v poslední minutě utkání Francie vyrovnává. Hraje se prodloužení a v ní je lepší soupeř když ve 103. minutě vstřelí branku.[27] Tým získává stříbrné medaile. Trenér Zoff rezignuje.
Počátek 21. století
Novým trenérem se stává Trap Giovanni Trapattoni, nejslavnější trenér co se týče na klubové úrovni.[28] Tým se na MS 2002 konané ve dvou zemí: v Japonsku a Koreji kvalifikoval z prvního místa. Na turnaji se Azzurri trápila. Postup ze skupiny hráči zachraňovali až při posledním zápase proti Mexiku. Utkání skončilo díky brance vstřelené 85. minutě hráčem Del Pierem 1:1. Korea je soupeřem v osmifinále. Soupeř již na začátku utkání nedává penaltu. Poté v 18. minutě vstřelí branku Vieri ale v 88. minutě se utkání vyrovnává. V prodloužení dostává červenou kartu Totti, poté vstřelí branku Tomassi, jenže kvůli ofsajdu je neuznán. Nakonec zlatý gól vstřelí soupeř v 116. minutě.[29] Utkání rozhodoval Byron Morena z Ekvádoru, ten řídil utkání velmi kontroverzně, velmi upřednostňoval Jihokorejce. Navzdory tomu při vyšetřování FIFA neodhalí žádný pokus o korupci.[30][31] Po utkání se Paolo Maldini (126 utkání za Azzurri) rozhodl ukončit reprezentační kariéru.
ME 2004 se konal v Portugalsku. Tým se na turnaji nerozehrává dobře. První utkaní s Dánskem remizují 0:0 a navíc po utkání Totti dostane tří zápasový distanc za plivnutí protihráče.[32] V dalším utkaní opět remizují a to se Švédskem 1:1. Zůstává poslední zápas s Bulharskem. Utkání končí 2:1, jenže i to nestačí na postup, a to navzdory 5 bodům, protože souběžný zápas mezi Dánskem a Švédskem končí 2:2.[33] Po neuspokojivém výkonu na ME je vyměněn trenér. Nastupuje bývalý trenér Juventusu Marcello Lippi.
Prvním turnajem nového trenéra je MS 2006 konané v Německu. V předvečer turnaje byl italský fotbal zasažen skandálem známým jako Calciopoli.[34] Skupinu ovládne a v osmifinále narazí na Austrálii. Azzurri jej poráží 1:0 (Totti) brankou z penalty v 95 minutě utkání. Čtvrtfinále přejde přes Ukrajinu 3:0 a v semifinále poráží domácí tým z Německa 2:0 v prodloužení (branka v 119. minutě a 121. minutě). Finále se odehrává proti Francii. Utkání končí 1:1, v prodloužení se nechává po provokaci vyloučit Zidane.[35] Zápas se rozhodoval na penalty. Rozhodují penaltu vstřelil Cannavaro a Azzurri tak získali již čtvrtý titul na MS.[36] Trenér Marcello Lippi po návratu domů rezignoval.[37][38] Následně končí svou reprezentační karieru i hráč Totti.[39]
Místo Lippiho se stává trenérem Roberto Donadoni.[40] ME 2008 se konal v Rakousku a Švýcarsku. Ze skupiny postupuje ze 2. místa ve čtvrtfinále naráží na Španělsko. Utkání končí po 120. minutách 0:0. Penalty lépe kopal soupeř a vyhrál 2:4. Po turnaji je vyhozen trenér Roberto Donadoni a je nahrazen Lippim.[41]
V červnu 2009 se Azzurri zúčastní Konfederačnního poháru. Končí ve skupině B na 3. nepostupovém místě. Kvalifikaci na MS 2010 konané v Jižní Africe ovládá bez porážky se 24 body. Jako obhájci trofeje čelí velkému tlaku. Trenér sází na hráče z minulého MS. Je považován za favorita ve skupině, nicméně Azzurri dělají chyby jak proti Paraguayi (1:1), tak i proti Novém Zélandu (1:1). Důležitý zápas proti Slovensku prohrávají 2:3.[42]
10. léta 21. století
Už před turnajem MS 2010 je oznámeno jméno nového trenéra: Cesare Prandelli,[43] který vedl Fiorentinu. Nový trenér musel čelit obtížnému úkolu: přestavět morálně i výsledkově národní tým. Na ME 2012 se kvalifikoval předstihem a na turnaji hrál výborně. Ve skupině obsadil 2. místo a ve čtvrtfinále poráží na penalty 4:2 Anglii. V semifinále naráží na Německo. Poráží jej 2:1 když obě branky vstřelil Balotelli. Azzurri hrají finále se soupeřem ze skupiny, Španělskem. Utkání končí porážkou 0:4.[44] Což byla nejhorší porážka od roku 1955.[45]
Národní tým se přestaví na Konfederačnního poháru, ve kterém obsadí 3. místo. MS 2014 se koná v Brazílii. Ve skupině se začalo výhrou nad Anglií 2:1. Ale ve druhém zápase tým podlehl Kostarice 0:1. Pro postup ze skupiny stačila remíza s Uruguayí. Jenže po vyloučení Marchisia inkasuje branku a nepostupuje. Po druhém po sobě jdoucím vyloučení v prvním kole na MS sdělil trenér Cesare Prandelli svou rezignaci[46] z funkce v přímém přenosu v televizi: napodobil tak předsedu federace Abeteho[47] .
Novým trenérem se stává bývalý fotbalista Antonio Conte.[48] Do federace je zvolen nový předseda Carlo Tavecchio. Trenér Conte přichází v době kdy získal s klubem Juventus FC tří po sobě jdoucích tituly. Azzurri se kvalifikují na ME 2016 konané ve Francii. Ještě před turnajem bylo oznámeno že trenéra Conteho nahradí po turnaji Gian Piero Ventura.[49] Na turnaji Azzurri vyhrávají skupinu, i když prohrají s Irskem 0:1. V osmifinále tým naráží na obhájce titulu ze Španělska. Vítězí 2:0 když se trefují Chiellini a Graziano Pellè. Ve čtvrtfinále je jim za soupeře Německo. Utkání končí po 120 minutách 1:1 a na řadu přijdou penalty. Až v deváté sérii se rozhodne. Nedává ji Darmian.
Prvním a zpětně jediným testem pro nového trenéra bylo kvalifikační kolo pro MS 2018 konané v Rusku. Ve skupině končí na 2. místě a musí hrát baráž se Švédskem. Ve dvojzápase prohrává 0:1. A tak poprvé za 60 let – nebude hrát na MS.[50] Po neúspěchu končí trenér Ventura[51] a také brankář Buffon.[52]
20. léta 21. století
Přátelské zápasy vedl dočasný trenér Di Biagio. Turnaj Ligy národů již vedl nový trenér Roberto Mancini (opustil klub Zenit Petrohrad).[53] Omlazuje tým a na turnaji nakonec skončil na 2. místě ve skupině. Kvalifikaci na ME 2020 se tým stal neporažený a obdržel jen 4 branky z 10 utkání a překonal tak rekord počtu vítězství v řadě ze sezony 1938/39.[54]
Kvůli pandemii covidu-19 se ME 2020 odložilo na rok 2021. Tým ve skupině hraje na domácím stadionu v Římě a neprohrál žádný zápas a neinkasoval branku. V osmifinále porazili v prodloužení Rakousko 2:1.[55] V tomto utkání brankář Donnarumma překonal dlouholetý rekord neprůstřelnosti, který vlastnil Zoff (1142 minut) na 1169 minut.[56] Ve čtvrtfinále prošli přes Belgii 2:1.[57] V semifinále museli porazit Španělsko až na penalty.[58] Finále se hrálo na Londýnském Wembley proti domácí Anglii. Po rychlé brance tým prohrával 0:1 až do 67. minutě, když vyrovnal Bonucci. Utkání ukončilo až penalty, ve které tym Azzurri zvítězili[59] a oslavili druhé vítězství na ME. Nejlepším hráčem turnaje se stal brankář Gianluigi Donnarumma.[60]
Barvy a symboly
Dresy
Při prvním utkání konané 15. května 1910, nastoupili hráči v bílých dresech. Tato volba byla jednoduše způsobena skutečností, že dosud nebylo dosaženo dohody o oficiálním dresu, a proto bylo rozhodnuto ji nezbarvit a nechat ji bílou.
Po dvou utkání 6. ledna 1911 se Azzurri převlékli do modrých dresů. To bylo na počest Savojska. Modrý dres, uprostřed červený Savojský štít s bílým křížem uvnitř. Dres zahrnoval kombinaci bílých kraťasů a černých ponožek (ta se postupem času také stane modrou). Velice rozšířené byly na počátku dresy velmi světlého odstínu modré barvy, blíže nebeským. To bylo i v roce 2000 a 2009.
Během roku 1930 hrají také s úplně černým dresem (kvůli fašismu). Prvně s nimi nastoupili 17. února 1935 a ačkoli nikdy natrvalo nenahradil modrou, hráli s ními i několik utkání na OH 1936 a na MS 1938. Černý dres skončil po pádu Mussoliniho.
Další nemodré dresy byli zelené. S těma národní tým odehrál jedno utkání v roce 1954 proti Argentině. A konečně v roce 2004 použil národní tým na přátelský zápas s Islandem zcela novou tmavě modrou soupravu
V roce 2019 Itálie poprvé v historii oficiálně přijala třetí sadu dresů. Dres byl v barvě zelené.
Prvním dodavatelem a výrobcem dresů byla firma Adidas a to v roce 1974. Zůstali do roku 1979 když byli nahrazeny firmou Le Coq Sportif. V roce 1985 začalo dlouhé partnerství s firmou Diadora které skončilo v roce 1994. Nahradila ji firma Nike. V roce 1999 už dresy vyráběla firma Kappa a od roku 2003 byl technickým dodavatelem Puma. Od roku 2023 reprezentace používá dresy od firmy Adidas se kterou před 43 lety měla první partnerství.[61]
Znaky
Již na začátku byl ve znaku Savojský kříž. Po nástupu fašismu byl ke kříži umístěn Fasces. Po válce, kdy padl fašistický režim a monarchie byla zrušena, ustoupil Savojský kříž italské trikolóře. V průběhu let trikolóra na dresech několikrát změnila svůj tvar a polohu (čtyřúhelníkový, lichoběžníkový, kulatý), z levé strany do středu a poté zpět do levé strany. Myšlenka překonat trikolorní štít s pásem nesoucím velká písmena „ITALIA“ sahá do počátku 50. let. Následně byly do šampionátu zahrnuty iniciály „FIGC“ (Italská fotbalová federace).
V roce 1983, na oslavu vítězství na MS v předchozím roce, tři zlaté hvězdy nahradily slovo „ITALIA“ nad trikolórou, poté bylo celé v roce 1984 nahrazeno novým kulatým znakem obsahujícím tři hvězdy, slovy „ITALIA“ A „FIGC“ a trikolóra. Od roku 1991 do roku 1998 byl znak velice nepopulární a kritizovány kvůli písmu napsaný v kurzívě, spolu s modrou postranní tečkou, která obsahuje obvyklé prvky (hvězdy a tricoloru) a název „Federazione ITALIANA GIUOCO calcio“. Tento znak neurčitě připomínal logo tehdejšího institucionálního sponzora.
V roce 1999 se vrátili k tradičnímu trikolornímu štítu, poté v roce 2005 z marketingových důvodů vzniklo nové logo: štít se čtvercovými hranami se třemi hvězdami uvnitř (čtyři od září 2006). Hvězdy se objevují se svolením FIFA, které od poloviny 90. let umožňovalo federacím nosit na košilích tolik hvězd, kolik je vyhraných MS.
Tvar, který vstoupil v platnost po triumfu na MS 2006, se vrátil k vzpomínce na původní štít, i když revidovaný s ohledem na vývoj designu, i když nechybí nostalgie po starém dresu s jednoduchým trikolorním štítem a nápisem výše „ITALIA“ velkými písmeny. V říjnu 2017 se znovu změnilo logo, které se zrodilo z touhy vytvořit moderní erb převzetím grafických prvků minulosti: tak to bylo pro slovo „ITALIA“, které bylo poprvé vloženo do loga z roku 1952 a oprášené v tom dnešním a zlaté výšivky, symbol síly a úspěchu.
| Znak | Období | Znak | Období | Znak | Období | Znak | Období |
|---|---|---|---|---|---|---|---|
 |
Od roku 1910 do roku 1946 |  |
Přidáno k Savojskému kříži během fašismu |  |
Od roku 1947 do roku 1951 |  |
Od roku 1952 a bylo řadu let upravováno |
 |
Znak na MS 1982 |  |
Znak po vítězství na MS 1982 |  |
Od roku 1984 do roku 1991 |  |
Od roku 1991 do roku 1998 |
 |
Znak představený v roce 2005 | Znak po vítězství na MS 2006 |  |
Od roku 2017 do současnosti |  |
Znak oslavující 120 let od založení federace v roce 2018 |
Fotbalisté národního týmu
Rekordy fotbalistů
| Celkový počet zápasů | Celkový počet branek | Počet zápasů jako kapitán | |||||||||||||
| Pořadí | Jméno | Období | Zápasy | Branky | Pořadí | Jméno | Období | Branky | Zápasy | Průměr | Pořadí | Jméno | Počet | ||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| 1. | Gianluigi Buffon | 1997-2018 | 176 | 0 | 1. | Luigi Riva | 1965-1974 | 35 | 42 | 0,83 | 1. | Gianluigi Buffon | 80 | ||
| 2. | Fabio Cannavaro | 1997-2010 | 136 | 2 | 2. | Giuseppe Meazza | 1930-1939 | 33 | 53 | 0,62 | 2. | Fabio Cannavaro | 79 | ||
| 3. | Paolo Maldini | 1988-2002 | 126 | 7 | 3. | Silvio Piola | 1935-1952 | 30 | 34 | 0,88 | 3. | Paolo Maldini | 74 | ||
| 4. | Leonardo Bonucci | 2010- | 121 | 21 | 4. | Roberto Baggio | 1988-2004 | 27 | 56 | 0,48 | 4. | Giacinto Facchetti | 70 | ||
| 5. | Daniele De Rossi | 2004-2017 | 117 | 13 | 5. | Alessandro Del Piero | 1995-2008 | 27 | 91 | 0,30 | 5. | Dino Zoff | 59 | ||
| 6. | Giorgio Chiellini | 2004-2022 | 117 | 0 | 6. | Adolfo Baloncieri | 1920-1930 | 25 | 47 | 0,53 | 6. | Giuseppe Bergomi | 33 | ||
| 7. | Andrea Pirlo | 2002-2015 | 116 | 8 | 7. | Filippo Inzaghi | 1997-2007 | 25 | 57 | 0,44 | 7. | Franco Baresi | 31 | ||
| 8. | Dino Zoff | 1968-1983 | 112 | 8 | 8. | Alessandro Altobelli | 1980-1988 | 25 | 61 | 0,41 | 8. | Adolfo Baloncieri | 28 | ||
| 9. | Gianluca Zambrotta | 1999-2010 | 98 | 2 | 9. | Christian Vieri | 1997-2005 | 23 | 49 | 0,47 | 9. | Leonardo Bonucci | Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Italská_fotbalová_reprezentace|||