Ich bin ein Berliner (německá výslovnost: ɪç ˈbɪn ʔaɪn bɛɐ̯ˈliːnɐ; česky „Jsem Berlíňan“) je projev prezidenta Spojených států Johna F. Kennedyho, který pronesl 26. června 1963 v Západním Berlíně. Jedná se o jeden z nejznámějších projevů studené války, patří mezi nejslavnější protikomunistické projevy a též mezi nejslavnější historické projevy vůbec.^[1]

O dvaadvacet měsíců dříve postavila Německá demokratická republika Berlínskou zeď, aby zabránila masové emigraci do Západního Berlína. Projev byl zaměřen jak na Sovětský svaz, tak na obyvatele Západního Berlína. V projevu zazněla i další věta pronesená v němčině: „Lasst sie nach Berlin kommen“ („Ať přijdou do Berlína“), adresovaná těm, kteří tvrdili, že „s komunisty můžeme spolupracovat“, což byla poznámka, které se Nikita Chruščov jen o několik dní později vysmál.^[1] Tento projev je považován za jeden z nejlepších Kennedyho projevů, pronesený na vrcholu studené války a v období tzv. Nové hranice (anglicky New Frontier). Byl velkou morální vzpruhou pro obyvatele Západního Berlína, kteří žili v enklávě hluboko uvnitř východního Německa a obávali se možné východoněmecké okupace.

Kennedy promluvil ke 120 000 posluchačů^{[pozn 1]} na schodech radnice ve čtvrti Schöneberg a řekl,

Před dvěma tisíci let se lidé nejvíce honosili tím, že mohli říci „civis Romanus sum“ („Jsem občan Říma“). Dnes, ve světě svobody, se mohou nejvíce honosit tím, když řeknou „Ich bin ein Berliner!“ („Jsem občan Berlína“) ... Všichni svobodní lidé, ať už žijí kdekoli, jsou občany Berlína, a proto jsem jako svobodný člověk hrdý na slova „Ich bin ein Berliner!“ (Jsem Berlíňan!).^[1][2]

Kennedy tuto větu použil ve svém projevu dvakrát, včetně závěru, kdy větu vyslovil s bostonským přízvukem a přečetl ze své poznámky , kterou si zapsal s použitím anglického pravopisu, aby se přiblížil německé výslovnosti. Použil také klasickou latinskou výslovnost civis romanus sum, přičemž c vyslovil jako a v jako .^[3]

Po desetiletí zastiňovala historii této promluvy různá protikladná tvrzení o původu Ich bin ein Berliner. V roce 2008 podal historik Andreas Daum komplexní vysvětlení na základě archivních pramenů a rozhovorů se současníky a pamětníky. Jako precedens vyzdvihl autorství samotného Kennedyho a jeho projev v New Orleans v roce 1962 a ukázal, že Kennedy tím, že se v Berlíně odchýlil od připraveného scénáře, vytvořil vrcholné emocionálně vypjaté politické představení, které se stalo charakteristickým znakem epochy studené války.^[3]

Existuje rozšířená mylná představa, že Kennedy omylem řekl, že je „Berlíňan“, což je německá koblihová specialita.^[4] Jedná se však jen o městskou legendu (tzv. urban legend), včetně přesvědčení, že publikum se Kennedymu za použití tohoto výrazu údajně smálo.^[4][5][6]

Historický kontext

Hlavní město Německa, Berlín, se po druhé světové válce nacházelo hluboko v oblasti kontrolované Sovětským svazem. Zpočátku se bylo rozděleno na čtyři sektory kontrolované čtyřmi spojeneckými mocnostmi (Spojenými státy, Velkou Británií, Francií a Sovětským svazem).^[7] Napětí studené války se stupňovalo, dokud sovětské síly nezavedly berlínskou blokádu západních sektorů města, kterou západní spojenci uvolnili pomocí leteckého mostu. Poté se sektory kontrolované spojenci NATO staly faktickou exklávou západního Německa, zcela obklopenou východním Německem. Od roku 1952 byla hranice mezi Východem a Západem uzavřena všude kromě Berlína. Statisíce východních Němců přeběhly na Západ přes Západní Berlín, což znamenalo odliv pracovních sil, který hrozil východnímu Německu hospodářským kolapsem.^[7]

V roce 1961 postavila východoněmecká vláda pod vedením Waltera Ulbrichta kolem Západního Berlína bariéru z ostnatého drátu, oficiálně nazývanou jako „antifašistická ochranná bariéra“ (Antifaschistischer Schutzwall). Východoněmecké úřady tvrdily, že má zabránit špionům a agentům Západního Německa v přechodu na Východ. Všeobecně se jí však říkalo Berlínská zeď a jejím skutečným účelem bylo zabránit východoněmeckým občanům v útěku na Západ.^[7] Během několika měsíců byla zeď přestavěna z betonu a budovy byly zbourány, aby vznikla „zóna smrti“ na dohled východoněmeckých stráží vyzbrojených samopaly.^[7] Zeď uzavřela největší mezeru v železné oponě a Berlín se z jednoho z nejsnadnějších míst pro přechod z východní Evropy do západní stal jedním z nejobtížnějších.^[8]

Západ, včetně USA, byl obviňován z toho, že na vztyčení zdi nereagoval rázně.^[9] Oficiálně byl Berlín pod společnou okupací čtyř spojeneckých mocností, z nichž každá měla hlavní odpovědnost za určitou zónu.^[9] Kennedyho projev byl prvním případem, kdy USA uznaly, že východní Berlín je spolu se zbytkem východního Německa součástí sovětského bloku. Dne 25. července 1961 Kennedy v prezidentském projevu trval na tom, že USA budou bránit Západní Berlín, a hájil práva čtyř mocností, přičemž dal jasně najevo, že zpochybňování sovětské přítomnosti v Německu není možné.^[9]

Geneze a přednes projevu

Původ

Projev Ich bin ein Berliner je částečně odvozen z projevu, který Kennedy pronesl na občanské recepci 4. května 1962 v New Orleans; tam také použil frázi civis Romanus sum, když řekl: „Před dvěma tisíci let se lidé nejvíce honosili tím, že mohli říci „civis Romanus sum“ („Jsem občan Říma“). Myslím, že dnes, v roce 1962, se mohou nejvíce honosit tím, když řeknou: „Jsem občanem Spojených států“. Nestačí to však jen říci, musí se to odrazit i ve způsobu žití…“. Může to říci každý. Ale Američané, kteří dnes slouží v Západním Berlíně – vaši synové a bratři – jsou Američané, kteří nesou velké břemeno.“^[2][10] Věty „Jsem Berlíňan“ a „Jsem hrdý na to, že jsem v Berlíně“ byly již týden před projevem napsány na stroji na seznamu výrazů, které měly být použity, včetně fonetického přepisu německého překladu. Takové přepisy se nacházejí i ve třetím návrhu projevu (psaném Kennedym vlastnoručně) z 25. června. Konečná strojopisná verze projevu tyto přepisy neobsahuje, jsou doplněny ručně až samotným Kennedym.^[3]

Na cvičných sezeních před cestou si Kennedy prošel řadu vět, dokonce i odstavců, které měl přednést v němčině; při těchto sezeních mu pomáhala Margaret Plischkeová, překladatelka pracující pro americké ministerstvo zahraničí, Ted Sorensen, Kennedyho poradce a obvyklý zapisovatel projevů, a tlumočník Robert Lochner, který vyrůstal v Berlíně. Brzy se ukázalo, že prezident nemá jazykové nadání a že by se spíše ztrapnil, kdyby měl dlouze citovat v němčině.^[3]

O původu fráze Ich bin ein Berliner však existují různé výpovědi. Plischkeová napsala v roce 1997 zprávu o tom, že několik týdnů před cestou navštívila Kennedyho v Bílém domě, aby mu pomohla sestavit projev a naučila ho správnou výslovnost; tvrdí také, že fráze byla přeložena již ve Státech překladatelem, který ho měl na cestě doprovázet („poněkud nepříjemný muž, který si trpce stěžoval, že musel přerušit dovolenou, jen aby mohl sledovat prezidentovy manýry“).^[11] Kromě toho Ted Sorensen ve svých pamětech Counselor: A Life at the Edge of History (2008) tvrdil, že: že se na projevu podílel, a uvedl, že do něj nesprávně vložil slovo ein, čímž nesprávně převzal odpovědnost za níže uvedené „želé koblihy“, což zřejmě podpořil i berlínský starosta Willy Brandt, ale pozdější badatelé toto tvrzení odmítli, protože konečná strojopisná verze, která tato slova neobsahuje, je poslední, na níž mohl Sorensen pracovat. Robert Lochner ve svých pamětech tvrdil, že ho Kennedy požádal o překlad věty „Jsem Berlíňan“ a že si ji procvičili v Brandtově kanceláři. Daum připisuje vznik fráze Ich bin ein Berliner Kennedymu a jeho výše citovanému projevu v New Orleans v roce 1962. Podle Dauma byl Kennedy ovlivněn pohledem na Berlínskou zeď, takže „se vrací k nejpamátnější pasáži svého projevu v New Orleans, kterou pronesl rok předtím, a mění hrdost na to, že je Američan, v to, že je Berlíňan“.^[3]

Přednes

Za dlouhým stolem prostřeným na schodech Rathaus Schöneberg seděli američtí a němečtí hodnostáři, včetně Deana Ruska (Kennedyho ministra zahraničí), Luciuse D. Claye (bývalého amerického správce Německa), Konrada Adenauera (německého kancléře), Willyho Brandta, starosty Berlína a Otto Bacha (prezidenta berlínského Abgeordnetenhausu). Počet účastníků se odhaduje na 120 000 – 450 000 osob.^[12][3] Bach nejprve hovořil o nedávném vývoji v Berlíně, zejména o zdi. Po něm krátce promluvil Konrad Adenauer, který představil prezidenta. Kennedyho nedoprovázel Robert Lochner, ale Heinz Weber z berlínské mise; Weber prezidentův projev publiku tlumočil. Kromě strojopisu měl Kennedy k dispozici i nápovědní kartu, na kterou si sám napsal fonetický pravopis, a všechny překvapil tím, že projev, jehož příprava trvala několik týdnů, zcela ignoroval. Místo toho improvizoval: „Říká víc, než by měl, něco jiného, než mu doporučovali jeho poradci, a je provokativnější, než zamýšlel.“^[3]

Projev vyvrcholil druhým použitím fráze Ich bin ein Berliner v projevu: „Dnes, ve světě svobody, se mohou lidé nejvíce honosit tím, když řeknou Ich bin ein Berliner!“ Dav ztichl, zatímco Weber překládal a opakoval prezidentovu německou repliku; Kennedymu se zjevně ulevilo, že dav reagoval pozitivně, a poděkoval Weberovi za překlad. Weber přeložil i tento kompliment. Podle Dauma se po tomto prvním úspěšném přednesu „Kennedy, který si trochu pohrával se svým sakem, usmíval jako chlapec, kterému se právě podařil převrat“.^[3]

Kennedyho poradce pro národní bezpečnost McGeorge Bundy se domníval, že „projev zašel trochu příliš daleko“, a oba upravili text druhého velkého projevu, který měl být později téhož dne přednesen na Svobodné univerzitě v Berlíně, a zaujali mírnější postoj, který „se rovnal poněkud smířlivějšímu postoji vůči Sovětům“.^[13]

Zápis projevu a překlad

Reakce a odkazeditovat | editovat zdroj

Zatímco bezprostřední reakce západoněmeckého obyvatelstva byla pozitivní, sovětské úřady byly s bojovným Lasst sie nach Berlin kommen spokojeny méně. Pouhé dva týdny předtím Kennedy ve svém projevu na Americké univerzitě (formálně nazvaném „Strategie míru“) hovořil smířlivějším tónem a mluvil „o zlepšení vztahů se Sovětským svazem“. Nikita Chruščov v reakci na Kennedyho berlínský projev o několik dní později poznamenal, že „by si člověk myslel, že projevy pronesli dva různí prezidenti“.^[15]

Československý deník Rudé právo^{[pozn 2]} se o Kennedyho projevu před Schönebergskou radnicí zmínil v rámci vydání z 27. června 1963, konkrétně v článku na straně 6:^[16]

Z POBYTU PRESIDENTA KENNEDYHO V EVROPĚ
Hranice hlavního města NDR připomněla Kennedymu americké závazky z Jalty a Postupimi

(...) Vyvrcholením Kennedyho pobytu v západním Berlíně byla pak manifestace před Schöneberskou radnicí, kde krátce promluvil i kancléř Adenauer a kde Willy Brandt oznámil, že americkému presidentu je uděleno čestné občanství západního Berlína. Na tomto místě však americký president přednesl k všeobecnému překvapení jen velmi krátký projev. Kennedyho projev před Schönebergskou radnicí vůbec nebyl nesen přáním pomoci obyvatelstvu tohoto města v normalizaci jeho života. Nemluvil o vyřešení západoberlínského problému, které již tolikrát s přihlédnutím k reálné situaci navrhoval Sovětský svaz, ale naopak ujišťoval západní Berlíňany, že »v případě krize« vrátí se »do přední linie generál Clay«. (...)^[16]

Ronald Reagan o 24 let později ve svém projevu Zbořte tu zeď! připomněl Kennedyho projev i jeho odkaz.^[6]

V Berlíně se na Kennedyho památku nacházejí pamětní místa, například Německo-americká škola Johna F. Kennedyho a Institut Johna F. Kennedyho pro severoamerická studia FU Berlín. Veřejné náměstí před Rathaus Schöneberg bylo přejmenováno na John-F.-Kennedy-Platz. Na sloupu u vchodu do budovy je umístěna velká pamětní deska věnovaná Kennedymu a místnost nad vchodem s výhledem na náměstí je věnována Kennedymu a jeho návštěvě. Video s Kennedyho projevem se přehrává jako součást hlavní expozice v muzeu Checkpoint Charlie.

Originál rukopisu projevu je uložen Správou národních archivů a záznamů (zkr. NARA).

„Jsem kobliha“ – městská legendaeditovat | editovat zdroj

Je rozšířeno falešné přesvědčení, že Kennedy udělal trapnou chybu, když řekl Ich bin ein Berliner. Tím, že nevynechal neurčitý člen ein, údajně změnil význam věty ze zamýšleného „Jsem občanem Berlína“ na „Jsem Berlíňan“ (Berlíňan je druh německého pečiva, podobný želé koblize), čímž pobavil Němce v celém městě.

I když větu „Ich bin ein Berliner“ lze chápat jako dvojsmyslnou, není její použití způsobem, jakým to udělal Kennedy, ani špatné, ani trapné.^[6][4][17] Podle některých gramatických textů lze v němčině neurčitý člen vynechat, když se mluví o povolání nebo původu osoby, ale v každém případě se používá, když se mluví v přeneseném významu.^[18][4] Kromě toho, ačkoli se na severu, západě a jihozápadě Německa pro koblihu s marmeládou tradičně používalo slovo „Berliner“,^[15][19] v samotném Berlíně ani v jeho okolí se tehdy nepoužívalo, obvyklé je tam slovo „Pfannkuchen“ (doslova „palačinka“).^[20] Proto by si žádný Berlíňan nespletl Berliner s koblihou.

Další součástí mylné představy je, že se posluchači jeho projevu smáli jeho údajnému omylu.^[4] Ve skutečnosti jásali a tleskali v obou případech, kdy byla fráze použita. Smáli se a jásali několik sekund po prvním použití fráze, když Kennedy žertoval s tlumočníkem: „Oceňuji, že můj tlumočník překládá mou němčinu.“^[21]

Tento mylný názor pravděpodobně vznikl ve špionážním románu Berlínská hra od Lena Deightona z roku 1983, který obsahuje následující pasáž, kterou pronesl Bernard Samson:

„Ich bin ein Berliner,“ řekl jsem. Byl to vtip. Berliner je kobliha. Den po slavném prohlášení prezidenta Kennedyho se berlínští karikaturisté vyřádili na mluvících koblihách.^[22]

V Deightonově románu je Samson nevěrohodným vypravěčem a jeho slova nelze brát za bernou minci. V recenzi Deightonova románu v deníku The New York Times se však zdálo, že Samsonova poznámka je považována za faktickou, a byl přidán detail, že Kennedyho výrok připadal publiku vtipný:

„Zde prezident Kennedy prohlásil: Ich bin ein Berliner, a tím pobavil obyvatelstvo města, protože v místním jazyce je Berliner kobliha.“^[23]

O čtyři roky později se tato věta dostala do článku v The New York Times:

„Stojí za to znovu připomenout, jak prezident John F. Kennedy použil německou frázi, když stál před Berlínskou zdí. Bylo by skvělé, mysleli si jeho slovutní odborníci, kdyby se prohlásil za symbolického občana Berlína. Proto řekl Ich bin ein Berliner. Nevěděli však, ale mohli si to snadno zjistit, že takoví občané o sobě nikdy neříkají, že jsou „Berlíňané“. Toto označení si vyhrazují pro oblíbenou cukrovinku, kterou často chroupou u snídaně. Ačkoli tedy chápali a oceňovali pocity, které se skrývaly za prezidentovým zaníceným prohlášením, obyvatelé se mezi sebou pošklebovali, když doslova vykřikl: „Jsem kobliha s marmeládou“.“^[24]

Mylný názor na koblihu od té doby opakují média jako BBC (Alistair Cooke ve svém pořadu Letter from America),^[25] The Guardian,^[26] MSNBC,^[27] CNN,^[28] časopis Time^[29] a The New York Times;^[30] je zmíněn v několika knihách o Německu, které napsali anglicky mluvící autoři, včetně Normana Daviese a Kennetha C. Davise^[31][32] a je použit v příručce k jazyku Speech Synthesis Markup Language. Je také zmíněn v Kennedyho životopisu An Unfinished Life (Nedokončený život) od Roberta Daleka z roku 2003: Kennedy, 1917–1963.^[33]

Další odkaz na tuto mylnou představu se objevuje v románu Davida Fostera Wallace Infinite Jest z roku 1996, který obsahuje následující pasáž:

„Málokdo z cizinců si uvědomuje, že německý výraz Berliner je zároveň vulgátním idiomem pro obyčejnou želé koblihu, a že tedy Kennedyho zásadní „Ich bin ein Berliner“ přivítaly teutonské davy s nadšením jen zdánlivě politickým.“^[34]

Odkazyeditovat | editovat zdroj

Poznámkyeditovat | editovat zdroj

Referenceeditovat | editovat zdroj

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ich bin ein Berliner na anglické Wikipedii.

Literaturaeditovat | editovat zdroj

• DAUM, Andreas. Kennedy in Berlin. Cambridge: Cambridge University Press, 2008. ISBN 978-0-521-85824-3. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• Daum, Andreas (2014). "Berlin", in A Companion to John F. Kennedy, ed. Marc J. Selverstone. Malden, Mass.: Wiley Blackwell, 2014, 209–227.
• Daum, Andreas (2014). "Ich bin ein Berliner: John F. Kennedys Ansprache vor dem Schöneberger Rathaus in Berlin", in Der Sound des Jahrhunderts, ed. Gerhard Paul and Ralph Schock. Göttingen: Wallstein, 392–96 (in German).
• PROVAN, John D. Ich bin ein Berliner. Berlin: Berlinstory-Verlag, 2013. ISBN 978-3-86368-112-8. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.

Externí odkazyeditovat | editovat zdroj

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ich bin ein Berliner na Wikimedia Commons
• Svoboda je nedělitelná online. Český rozhlas Plus, 26.6.2003. Dostupné online.