A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
.svg)
.svg)
Francie (francouzsky France ), plným názvem Francouzská republika (francouzsky République française ), je stát nacházející se především v západní Evropě. Její součástí jsou také zámořské oblasti a území v Americe a v Atlantickém, Tichém a Indickém oceánu,[p. 3] díky čemuž má jednu z největších nesouvislých výlučných ekonomických zón na světě. Metropolitní Francie sousedí na severu s Belgií a Lucemburskem, na severovýchodě s Německem, na východě se Švýcarskem, na jihovýchodě s Itálií a Monakem, na jihu s Andorrou a Španělskem a na severozápadě má námořní hranici se Spojeným královstvím. Jeho metropolitní oblast se rozkládá od Rýna po Atlantský oceán a od Středozemního moře po Lamanšský průliv a Severní moře; k zámořským územím patří Francouzská Guyana v Jižní Americe, Saint Pierre a Miquelon v severním Atlantiku, Francouzské Antly a mnoho ostrovů v Oceánii a Indickém oceánu. Jejích osmnáct integrálních regionů (z toho pět zámořských) se rozkládá na celkové ploše 643 801 km2 a žije v ní 68 milionů obyvatel.[1][2] Francie je unitární poloprezidentská republika s hlavním městem Paříží, která je největším městem a hlavním kulturním a obchodním centrem země; mezi další významné městské oblasti patří Marseille, Lyon, Toulouse, Lille, Bordeaux, Štrasburk a Nice.
Metropolitní Francii osídlily v době železné keltské kmeny známé jako Galové, než Starověký Řím v roce 51 př. n. l. oblast anektoval, což vedlo ke vzniku svébytné galsko-římské kultury. V raném středověku vytvořili germánští Frankové Franskou říši, které se stalo jádrem karolinské říše. Verdunská smlouva z roku 843 rozdělila říši a Západofranská říše se v roce 987 stala Francouzským královstvím. Ve vrcholném středověku byla Francie mocným, ale decentralizovaným feudálním královstvím, od poloviny 14. do poloviny 15. století však byla ponořena do dynastického konfliktu s Anglií známého jako stoletá válka. V 16. století v období francouzské renesance došlo k rozkvětu kultury a vzestupu francouzské koloniální říše.[3] Vnitřně Francii dominoval konflikt s habsburským rodem a francouzské náboženské války mezi katolíky a hugenoty. Francie byla úspěšná ve třicetileté válce a za vlády Ludvíka XIV. dále posílila svůj vliv.[4]
Francouzská revoluce v roce 1789 svrhla starý režim a přijala Deklaraci práv člověka, která dodnes vyjadřuje její národní ideály. Francie dosáhla svého politického a vojenského vrcholu na počátku 19. století za Napoleona Bonaparta, který si podmanil část kontinentální Evropy a založil První francouzské císařství. Francouzské revoluční války a napoleonské války významně ovlivnily běh evropských dějin. Rozpad císařství zahájil období relativního úpadku, v němž Francie prožila bouřlivé střídání vlád až do vzniku Třetí republiky během prusko-francouzské války v roce 1870. V následujících desetiletích nastalo období hospodářské prosperity a kulturního a vědeckého rozkvětu známé jako Belle Époque. Francie byla jedním z hlavních účastníků první světové války, z níž vyšla vítězně za cenu velkých lidských a hospodářských ztrát. Ve druhé světové válce patřila mezi spojenecké mocnosti, ale v roce 1940 kapitulovala a byla okupována Osou. Po jejím osvobození v roce 1944 vznikla krátce trvající Čtvrtá republika, která později zanikla v důsledku porážky v alžírské válce. Současnou Pátou republiku založil v roce 1958 Charles de Gaulle. Alžírsko a většina francouzských kolonií se v 60. letech 20. století osamostatnily, přičemž většina z nich si zachovala úzké hospodářské a vojenské vazby na Francii.
Francie je vyspělou zemí s celosvětově vysokým nominálním příjmem na obyvatele a její vyspělá ekonomika patří k největším na světě. Francie si po staletí udržuje status světového centra umění, vědy a filozofie. Nachází se zde třetí největší počet památek světového dědictví UNESCO a je přední světovou turistickou destinací, kterou v roce 2018 navštívilo více než 89 milionů zahraničních návštěvníků.[5] Je velmocí ve světovém dění,[6] patří mezi pět stálých členů Rady bezpečnosti OSN a je oficiálním státem disponujícím jadernými zbraněmi. Francie je zakládajícím a vedoucím členem Evropské unie a eurozóny[7] a také klíčovým členem skupiny G7, Severoatlantické aliance, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj a Frankofonie.
Původ francouzského národa
Ačkoliv je Francie obvykle vnímána jako jednolitý národní stát[8], při pohledu na rané dějiny Francie je patrné, že – slovy André Mauroise – „jakási francouzská rasa nikdy neexistovala“.[9] Francouzi se vyznačují značně různorodým etnickým původem, který je stejně jako francouzské dějiny výsledkem mnoha vlivů. V průběhu svých dějin zažila Francie množství přistěhovaleckých vln (což je příznačné i pro současnou Francii). Vyplývá to z geografické polohy Francie na západním okraji evropského kontinentu. Jejím vlivem byla Francie místem, kde se zastavovaly invaze a usazovali se vetřelci.[9] Navíc, přestože dnešní Francie má přirozené hranice, z historického hlediska nebyla nijak uzavřeným celkem. Na jejím území se tak od počátku dějin setkávají nejrozličnější národy – Keltové, Řekové, Římané, Germáni, Frankové, Normané, Židé, Španělé, Portugalci, Italové, Alžířané a mnoho dalších.
Nejvýznamnější stopy v dějinách Francie zanechali Galové (což byla ta část Keltů, která se usadila ve Francii), Římané a Frankové, přičemž Galové a Římané na přelomu prvního a druhého tisíciletí splynuli dohromady a Frankové dali Francii jméno. Přístup k imigrantům byl na území Francie téměř výhradně asimilační[10], což znamená, že kultura, jazyk a genetické dispozice nově příchozích se rozpouštěly mezi zde již dříve usazeným obyvatelstvem, přičemž je samozřejmě do jisté míry i obohacovaly. Z hlediska civilizačního byl nejzásadnější vliv galorománské kultury, což se odráží i na dnešní podobě francouzštiny, kterou řadíme mezi románské jazyky. Výskyt mnoha oblastních jazyků, které většinou nemají s latinským jazykem příliš společného (bretonština, baskičtina, korsičtina, vlámština nebo alsaské nářečí němčiny), však velmi názorně dokládá, že utváření francouzského národa bylo mnohem složitější a nejednoznačnější. Ještě v první polovině 20. století byla každodenním jazykem většiny venkovského obyvatelstva v jižní třetině Francie románská okcitánština,[11] která má blízko ke katalánštině. „Ačkoliv staletí trvající centralizační tlaky stmelily Francouze do jediného národa se silným citem pro národní identitu“[12], byl tento národ utvářen množstvím rozdílných etnik. A právě z této historické rozmanitosti pochází kulturní a jazykové bohatství dnešní Francie.[13]
Dějiny
Prehistorie
Nejstarší stopy lidského osídlení na území dnešní Francie pocházejí z doby 1,8 milionu let př. n. l. Francie má velké množství památek z paleolitu, včetně jeskynních maleb, z nichž nejznámější jsou ty v Lascaux, jež vznikly asi 18 000 let př. n. l.[14]
Na konci posledního ledovcového období (10 000 př. n. l.) se klima stalo mírnější a kolem roku 7 000 př. n. l. tato část Evropy vstoupila do neolitu a její obyvatelé začali žít usedlým stylem života, tedy osvojili si zemědělství. Na konci 3. tisíciletí př. n. l. se objevila metalurgie, zpracovávalo se zlato, měď a bronz, později i železo. Na území Francie se nacházejí též četná naleziště megalitů, nejznámější je oblast Carnac. Série menhirů zde byly vztyčeny okolo roku 3300 př. n. l.[15]
Galie
V 6. století př. n. l. založili jónští Řekové na pobřeží Středozemního moře, v dnešní jižní Francii, osadu Massalia. Na jejích základech vzniklo město Marseille, které je tak nejstarším francouzským městem. Mezi 5. a 3. stoletím př. n. l. pronikly na francouzské území keltské kmeny, kterým později Římané říkali Galové.[16] Ti se rozšířili na velmi širokém území, takže hranice současné Francie zhruba odpovídají hranicím starověké Galie. Zejména na jihu byli Keltové od počátku silně ovlivňováni antickou kulturou. Galové činili výpady na území Římské říše, například Brennus roku 390 př. n. l. oblehl Řím.
Nakonec si ale Římané podrobili Galii. Roku 125 př. n. l. dobyli její jih. Dali mu jméno Provincia Nostra, z čehož se posléze vyvinul název Provence. Plně si Galii podrobil v 1. století př. n. l. Julius Caesar svým známým tažením. Sám je zachytil v literární památce Zápisky o válce galské, jež je cenným zdrojem informací o keltské kultuře. Galové žili s Římany po nějaký čas v míru a Galie byla prosperující součástí Římského impéria, ale přecházeli také pravidelně do povstání. Hrdiny protiřímského galského odboje byli Vercingetorix nebo Ambiorix. Římané založili významná města, především Nemausus (dnešní Nîmes) či Lugdunum (Lyon). Galové přijali římský jazyk (latinu) a jejím smísením s keltským základem vznikla francouzština. S romanizací území souvisí i časné šíření křesťanství od 2. a 3. století, klíčovou roli v christianizačním procesu sehrál Irenej z Lyonu.
Galské východní hranice byly ve 4. století prolomeny invazí germánských kmenů, zejména Burgundů, Vizigótů a hlavně Franků, kteří později dali zemi její dnešní jméno. Vznikla řada menších germánských království, zejména na severu dnešní Francie – galo-římský charakter udržela jen Syagriova říše.[17] Keltové byli Germány zatlačeni, na druhou stranu přišli noví Keltové z Británie, kteří se usadili v Bretani, kde do značné míry keltskou kulturu obnovili – a její duch je zde poznat dodnes.[18]
Franská říše
Největší roli sehrál kmen Franků a v něm pak Chlodvík I., který sjednotil všechny Franky pod svou vládu, porazil ostatní germánské kmeny (zejm. Vizigóty), ovládl většinu bývalého římsko-galského území a založil Franskou říši a její první královskou dynastii – Merovejce. Roku 508 se nechal Chlodvík pokřtít jako první germánský král, a Francie tak získala přízvisko „nejstarší dcera církve“.[19] Po Chlodvíkově konverzi se franská říše přeměnila z volené monarchie na dědičnou. Chlodvík ovládl i území současného Německa, nicméně za své sídlo si zvolil Paříž. Frankové zemi přejmenovali na Francia („Země Franků“). Ztratili ovšem svůj germánský jazyk a jazykově se romanizovali.
.jpg)
Po Chlodvíkově smrti se království rozpadlo a jeho dědici ztratili vliv. Moc na sebe pak strhl jeden z jejich majordomů, Karel Martel. Ten 25. října 732 zastavil v bitvě u Tours (někdy je nazývána též bitva u Poitiers) útok muslimů. Bitva byla klíčová pro celou Evropu. Frankové vedení Karlem v ní zastavili islámskou expanzi do Evropy.[20] Díky této bitvě dostal Karel svou přezdívku Martel (Kladivo). V roce 737 vytěsnil při vojenském tažení Araby až za Pyreneje. Karel se sám neprohlásil za krále, ale jeho syn Pipin III. Krátký tak již učinil a založil tak novou královskou dynastii Karlovců. Papež jej korunoval odměnou za jeho pomoc proti Langobardům. Pipinův syn Karel Veliký pak vybudoval rozsáhlou říši napříč celou západní Evropou, která zasahovala i do Evropy střední. Karel se nechal prohlásit „římským císařem“ a kulturní rozmach za jeho vlády se nazývá karolínská renesance.[21]
Karlův syn Ludvík I. Pobožný udržel rozsáhlou říši ještě pohromadě, ale jeho tři synové Ludvík II. Němec, Lothar I. Franský a Karel II. Holý ji rozdělili do tří částí, které se už pak nikdy znovu nespojily: Ludvíkova Východofranská říše (Francia orientalis) se stala základem dnešního Německa, Lotharova Středofranská říše (Lotharingia) zahrnula východ dnešní Francie a sever dnešní Itálie a Karlova Západofranská říše (Francia occidentalis) ležela celá na území dnešní Francie.[22] Proto také rok jejího vzniku, 843, považují Francouzi většinou za datum vzniku Francie.
Středověk
Během 9. a 10. století, mj. v důsledku řady vikinských invazí, se Francie stala velmi decentralizovaným státem. Moc krále byla spíše symbolická. Takto francouzští králové také ztratili kontrolu nad dobytou Anglií, když se Vilém Dobyvatel prohlásil za jejího krále. Napětí z toho plynoucí však trvalo další staletí.
Potomci Karla Velikého vládli Francii až do roku 987, kdy byl korunován králem Hugo Kapet. Jeho potomci, Kapetovci a jejich vedlejší větve z Valois a Bourboni postupně pomocí série válek a dědictví sjednotili území pod centrální panovnickou moc. Vzniklo takto Francouzské království. Do 15. století ovládlo více než polovinu území současné Francie.
Francouzská šlechta se stala rozhodující silou při křížových výpravách do Svaté země (proto také Arabové všechny křižáky nazývali Franj). Francouzština se stala základem lingua franca křižáckých států. S křížovými výpravami souvisel vznik často velmi vlivných rytířských řádů (Maltézský řád, Řád templářů). Templáři dosáhli takové moci, že ohrožovali i královskou autoritu a francouzský král se rozhodl řád rozprášit.[23] Kontakt s kolébkou křesťanství dal také vzniknout křesťanským herezím, založeným většinou na gnózi. Na jihu Francie se velmi významným jevem stalo hnutí katarů. Zasahovala proti nim albigenská křížová výprava.[24] Porážka katarů znamenala pohlcení Toulouského hrabství Francií a další centralizaci moci.
Od 12. století angličtí králové z rodu Plantagenetů ovládali rozsáhlá území západní Francie. K vyhnání Angličanů z Francie došlo teprve na konci stoleté války (1337–1453), jež mezi Anglií a Francií vypukla. K hrdinům stoleté války patřila Jana z Arku, jež se stala jedním z velkých francouzských symbolů.[25]
Středověk byl ve Francii, jako i jinde v Evropě, též ve znamení morových ran, v jisté chvíli na mor zemřela polovina ze 17 milionů obyvatel Francouzského království.[26]
Raný novověk
Objevitelé jako Jacques Cartier a Samuel de Champlain, kteří v 16. století pronikli do Severní Ameriky, položili základy francouzské koloniální říše.[27] S Habsburky svedli Kapetovci (přesněji větev Valois) v 16. století boj o evropskou hegemonii v tzv. italských válkách (1494–1559). Francouzština se v té době stala jazykem evropské aristokracie.
Ve druhé polovině 16. století však Francii zasáhly náboženské války mezi hugenoty a katolíky. Neblaze proslulou se stala tzv. bartolomějská noc (1572), během níž bylo zmasakrováno několik tisíc protestantů.[28] Smír sjednal až Edikt nantský, kterým Jindřich IV. hugenotům přiznal práva (1598). Roku 1597 začal mocenský konflikt se Španělskem, který vyvrcholil francouzsko-španělskou válkou, trval až do poloviny 17. století a stál Francii 300 000 životů. Jeho výsledkem nicméně byla francouzská hegemonie v kontinentální evropské politice.
Za Ludvíka XIII. (vládl 1610–1643), s pomocí jeho proslulé pravé ruky, kardinála Richelieu, Francie zahájila mohutnou centralizaci moci.[29] K dokonalosti absolutismus dovedl Ludvík XIV. (vládl 1643–1715, období je nazýváno Velké století) a po matce zděděný kardinál Mazarin. Za jeho vlády monarchie dosáhla své největší moci. Královské moci se snažilo čelit šlechtické povstání zvané fronda, avšak marně.[30] V té době měla Francie velký vliv na evropskou politiku, ekonomii a kulturu. Francouzština se stala nejpoužívanějším jazykem v diplomacii a vědě. Francie byla nejlidnatějším státem v Evropě a třetím na světě po Číně a Indii. Ludvík XIV. také zrušil Edikt nantský a vyhnal protestanty do exilu. Francie se tím stala nadlouho katolickou zemí, katolicismus se ovšem zároveň stal symbolem tuhého absolutismu, což posléze dráždilo francouzské osvícence, kteří si osvojili silně protiklerikální postoj.
Ve válce o španělské dědictví Francie dosáhla dosazení Bourbonů na španělský trůn, zároveň se však postupně propadala do rekordní zadluženosti a ekonomického úpadku a v sedmileté válce v důsledku porážky od Británie přišla o svou koloniální říši v Indii a Kanadě (k tomu viz francouzsko-indiánská válka).[31] Na oplátku Francouzi podporovali protibritskou vzpouru amerických kolonistů.[32]
Francouzská revoluce a Napoleon
Úpadek říše se za následníků Ludvíka XIV. prohluboval a byl jednou z příčin francouzské revoluce, která propukla v roce 1789 útokem na věznici Bastila.[33] Za nejvýznamnější duchovní dědictví revoluce je považována Deklarace práv člověka a občana přijatá 26. srpna 1789. V praxi vedla revoluce k nahrazení absolutistické monarchie monarchií konstituční (3. září 1791) a nakonec k úplnému svržení monarchie, nastolení první republiky a popravě krále Ludvíka XVI. Následná intervence ze zahraničí a vlastenecky motivovaná obrana proti ní (viz též francouzské revoluční války) dala Francii jeden z jejích největších symbolů, kterou je bojovná píseň zvaná Marseillaisa, jež se nakonec stala národní hymnou.[34] Republika se však brzy propadla do spirály násilí, spory mezi girondisty a jakobíny vedly k jakobínskému teroru, který organizovali především Maximilien Robespierre a Georges Danton. Danton sám se však brzy stal obětí teroru. 22. srpna 1795 byla vyhlášena ústava roku III a vlády se chopilo direktorium, které popravilo Robespierra a ukončilo nejkrvavější část revoluce.
V nastalém chaosu republiku ovládl roku 1799 Napoleon Bonaparte. Během brumairového převratu 9. listopadu 1799 se stal nejprve prvním konzulem a 18. května 1804 se prohlásil císařem a založil první francouzské císařství. Rozhodl se též k mohutné expanzi za hranice. Jím vedené napoleonské války zásadně ovlivnily celý evropský kontinent. Napoleon na krátkou dobu ovládl většinu Evropy, bojoval se Spojeným královstvím, Pruskem, Rakouskem a Ruskem, založil nová království, do jejichž čela dosadil členy své rodiny (Bonapartské Španělsko, Holandské království, Varšavské knížectví, Italské království, Rýnský spolek ad.). Velký kulturní a vědecký dopad mělo jeho tažení do Egypta a Sýrie.[35] Po neúspěšné invazi do Ruska a porážce v bitvě u Lipska však Napoleon už nebyl schopen čelit aliančním armádám a v dubnu 1814 abdikoval. Byl vyhoštěn na ostrov Elba, odkud se mu však během Vídeňského kongresu podařilo uniknout a opět se nakrátko zmocnit vlády (období Sto dnů). Definitivně poražen byl v bitvě u Waterloo.[36] Poté došlo k restauraci bourbonského království.
Napoleon ovlivnil Evropu i duchovně, například svým občanským zákoníkem zvaným Code civil, jenž se jako pokrokový výdobytek udržel v mnoha částech Evropy i po Napoleonově pádu.[37] Podobně Napoleonova expanze rozšířila do Evropy metrickou soustavu.[38]
19. století
V roce 1830 vypukla červencová revoluce, jejímž hrdinou byl především Adolphe Thiers.[39] Dala vzniknout konstituční monarchii v čele s vedlejší větví Bourbonů, tzv. červencové monarchii. V témže roce francouzská vojska vstoupila do Alžírska a založila francouzskou koloniální přítomnost v Africe, která se rychle rozšiřovala na jih od Alžíru do celé severovýchodní Afriky. V 19. a 20. století se francouzská koloniální říše značně rozšířila a stala se druhou největší na světě, za Britským impériem. Pokrývala asi 8,6 procent povrchu planety. Červencová monarchie byla smetena únorovou revolucí roku 1848 a vznikla druhá republika. K největším revolučním výdobytkům únorové revoluce patřilo zrušení otroctví, svoboda tisku a zavedení všeobecného volebního práva (pro muže).
Existence druhé republiky byla již roku 1852 ukončena zvolením dosavadního prezidenta Ludvíka Bonaparta (Napoleonova synovce) císařem pod jménem Napoleon III. Za jeho vlády došlo k velké přestavbě Paříže, při které mj. vznikly tzv. Haussmannovy bulváry.[40][41] Napoleon III. zavedl Francii do krymské války, v níž spolu se spojenci porazil Rusko[42], úspěšně intervenoval v Mexiku[43], anektoval Savojské vévodství a Nice, avšak po prohrané prusko-francouzské válce z roku 1870 byl zajat a svržen. Bismarckem sjednocené Německé císařství odebralo Francii území Alsaska a Lotrinska.[44]
V roce 1871 vznikla třetí francouzská republika, která prošla mnoha krizemi (např. pařížská komuna[45], Dreyfusova aféra[46], panamská aféra[47]). Přinesla novou kolonizační vlnu, především v Severní Africe. Ta měla i svou temnou tvář, jen při dobývání Alžírska (dovršeno 1875) bylo zabito 825 000 Alžířanů.
Konec 19. století a začátek století dvacátého, éra někdy zvaná belle époque či fin de siècle, také znamenala vrchol francouzského (a evropského) kulturně-politického vlivu.[48] Francie spolu s Německem dominovala světově vědě, čehož symbolem byla kupříkladu unikátní konstrukce Eiffelovy věže (postavena 1889 pro světovou výstavu), Pasteurovy první vakcíny, objevy v oblasti radioaktivity Henri Becquerela či Marie Curie-Skłodowské, nebo kinematograf bratří Lumièrů. Ještě větší vliv pak měla francouzská kultura, ať už ta vysoká (Guy de Maupassant, Émile Zola, Marcel Proust, Arthur Rimbaud), nebo nízká, populární, symbolizovaná kabaretem Moulin Rouge či kankánem. Vývoj světového malířství se v té době odehrával téměř výlučně v Paříži, v proslulé pařížské bohémské čtvrti Montmartre.
V roce 1905 byl ve Francii oficiálně ustanoven sekulární stát.
Světové války
Třetí republika přežila i první světovou válku, k jejímž hlavním aktérům Francie patřila, jakožto člen trojdohody. Tato válka vedla k dosud nejkrvavějšímu střetu se sousedním Německem. Francie tentokrát zvítězila a po versailleském míru dostala zpět Alsasko a Lotrinsko. Ovšem za cenu 1,4 milionu životů, jež představovaly čtyři procenta populace.
Meziválečná éra byla ve znamení sociálního pokroku (uzákonění dovolené, osmihodinová pracovní doba), jenž byl především dílem koalice Lidová fronta, vedené Léonem Blumem.[49]
Po zahájení druhé světové války nebyla Francie schopná účinně čelit dalšímu německému útoku. Část francouzského území, a to celý sever země včetně Paříže, byla od roku 1940 okupována Německem. Na zbytku francouzského území vznikl kolaborantský, tzv. vichistický režim. V listopadu 1942 byla okupována také jižní část země. Čest Francie zachraňovalo hnutí odporu (Svobodná Francie), jemuž velel generál Charles de Gaulle.[50] Osvobodit však museli francouzské území Američané a Britové (viz operace Overlord a operace Dragoon).
V celé válce Francie ztratila asi 600 000 životů, více než polovina z nich padá na vrub nacistickým represím civilistů, včetně zabití asi 80 000 francouzských Židů.[51] Bezprostředně po válce prozatímní vláda vedená de Gaullem dala volební právo ženám a založila systém sociálního zabezpečení.
Po roce 1945
Po válce vznikla čtvrtá republika. Připojila se k západnímu bloku a byla zakládajícím členem NATO. Francie po válce zažila na jednu stranu šťastnou éru ekonomickou (tzv. Trente Glorieuses, třicet slavných let),[52] na druhou stranu stále zřetelněji ztrácela své bývalé velmocenské postavení. Projevem toho byl i rozpad její koloniální říše. Snaha o její udržení byla provázena krvavými konflikty. Indočínská válka (1946–1954), v níž se Francouzi snažili udržet Vietnam, skončila jejich drtivou porážkou (rozhodující byla bitva u Dien Bien Phu).[53] Krátce po ní začala další válka o udržení koloniálního panství - alžírská (1954–1962). I v ní nakonec Francie prohrála (byť ústup byl způsoben především tlakem francouzského veřejného mínění, rozčileného milionem obětí na straně povstalců a zveřejněnými krutostmi francouzských jednotek).[54] Tyto konflikty zmítaly i vnitřní francouzskou politikou, události Alžírské války například bezprostředně vedly k vytvoření páté republiky, do jejíhož čela se postavil válečný hrdina De Gaulle. Politický systém byl pozměněn, daleko větší roli začala hrát osoba prezidenta.[55]
De Gaulle volil často nečekanou a osobitou politiku (stažení se z vojenské části NATO,[56] zahraniční politika „všech azimutů“,[57] výroba jaderné zbraně[58]). Část společnosti však neuspokojila, čehož projevem byla v roce 1968 vzpoura zvaná pařížský květen, která měla i generační charakter. Ačkoli byla rozdrcena, z dlouhodobého hlediska se řada jejích požadavků prosadila (sexuální revoluce, práva žen, dekriminalizace homosexuality, ekologické požadavky).[59] Gaullistické strany přesto ve francouzské politice dominovaly až do začátku 21. století, pocházeli z nich prezidenti Georges Pompidou, Jacques Chirac i Nicolas Sarkozy, které střídali u moci občas socialisté (François Mitterrand, François Hollande).
Francie stála u kořenů evropského integračního procesu a Evropské unie, jež vznikla roku 1993. V posledních desetiletích dvacátého století se Francie znovu zapojila do NATO a smířila se s Německem, s nímž vytváří dlouhodobě tandem, jenž Evropské unii dominuje a tlačí na prohloubení integrace. Tomuto tandemu se někdy říká „francouzsko-německý motor“.[60][61] Francie byla v čele států podporujících vznik a rozšíření měnové unie. Cílem francouzské politiky je prohloubit společnou zahraniční politiku EU a její obranu. V referendu o přijetí Smlouvy o Evropské ústavě však 55 % francouzských občanů hlasovalo proti.[62]
K problémům Francie počátku 21. století patří především nezvládnuté přistěhovalectví (zejm. Arabů a muslimů ze severu Afriky), a z něho plynoucí islámský fundamentalismus, jehož nejviditelnějším projevem byly teroristické útoky v Paříži v listopadu 2015, při nichž islamisté zabili 130 lidí.[63] Šlo o nejtragičtější útok na francouzské půdě od druhé světové války. Problém menšin, které odmítají přijmout evropský kulturní model, dlouho ve Francii artikulovala zejména radikální pravice reprezentovaná nejprve Národní frontou a později Národním sdružením Marine Le Penové, ovšem od 20. let 21. století je to rovněž velké téma prezidenta Emanuela Macrona.[64][65][66] Nástup centristy Macrona byl také příznakem rozpadu bipolárního politického systému ve Francii - socialisté byli zcela marginalizováni a také gaullisté se jen obtížně vkliňují do souboje lepenistů a macronistů.
Státní symboly
Vlajka
Francouzská vlajka je tvořena listem o poměru stran 2:3, se třemi svislými pruhy – modrým, bílým a červeným.
Znak
Francouzský státní znak, jako oficiální státní symbol v současnosti neexistuje. Ale například na francouzských konzulátech a pasech je možno spatřit neoficiální státní znak. Tento emblém (nejde o znak, nerespektuje heraldická pravidla) nemá žádný právní status.
Hymna
Francouzská hymna je revoluční píseň La Marseillaise (česky Marseilleská píseň). Píseň složil důstojník Claude Joseph Rouget de Lisle v noci z 25. na 26. dubna 1792 jako pochod pro francouzské jednotky hájící východní hranice země proti rakouským intervenčním jednotkám. Původně se proto jmenovala Chant de guerre de l'Armée du Rhin (česky Bojová píseň rýnské armády). Nový název dostala 30. července, kdy do Paříže za zpěvu této písně dorazily vojenské posily dobrovolníků z Marseille.
Geografie
Největší část území Francie (metropolitní Francie) se nachází v západní Evropě, kde hraničí na severovýchodě s Belgií (délka hranic 620 km) a Lucemburskem (73 km), na východě s Německem (450 km) a Švýcarskem (572 km), na jihovýchodě s Itálií (515 km) a na jihu se Španělskem (649 km), Andorrou (56,6 km) a Monakem (4,5 km). Francouzská republika je tvořena i tzv. zámořskou Francií, která sestává z území v Severní a Jižní Americe (kde má Francouzská Guyana 673 km dlouhou hranici s Brazílií a 520 km se Surinamem), v Indickém a Tichém oceánu, Karibiku (ostrov Svatý Martin je rozdělen na francouzskou a nizozemskou část hranicí o délce 10,2 km) a Antarktidě. (suverenita deklarovaná v Antarktidě nebyla uznána většinou jiných zemí — viz Antarktický smluvní systém).
Evropská část Francie zaujímá plochu 543 965 km². Na severu a západě je krajina rovinatá s mírným vlněním, na zbytku území převážně pahorkatá a hornatá. Ve francouzských Alpách se nachází nejvyšší bod západní Evropy Mont Blanc (4 810 m). Další hornaté kraje země zahrnují Pyreneje, Centrální masív, Jura, Vogézy, Armorický masiv a Ardeny. Největšími francouzskými řekami jsou Loira, Rhône (pramenící ve Švýcarsku), Garonna (ve Španělsku), Seina a část toku Rýnu. Loira je zároveň také nejdelší francouzskou řekou[67].
Města
Kromě hlavního města Paříže, v jejíž aglomeraci žije přes 12 milionů lidí, jsou největšími městy Marseille, Lyon, Toulouse, Nice, Nantes, Štrasburk, Montpellier, Bordeaux, Lille, Rennes.
Vláda a politika
Ústava a státní zřízení
Ústava Páté republiky byla schválena 28. srpna 1958. Výrazně posílila autoritu výkonné moci ve vztahu k parlamentu. V minulosti měl parlament značné možnosti, jak premiéra a vládu sesadit, což ústava roku 1958 omezila, takže během existence páté republiky padl premiér pouze jednou, v roce 1962. Na druhou stranu ústava páté republiky oslabila vládu na úkor prezidenta.
Francie je zastupitelská demokracie a poloprezidentská republika. Podle ústavy je francouzský prezident volen přímo na období pěti let (původně sedm let). Prezidentská rada zabezpečuje regulérní fungování moci lidu a kontinuitu státu. Prezident jmenuje předsedu vlády, předsedá kabinetu, velí ozbrojeným silám a uzavírá mezinárodní smlouvy. Prezident předsedu vlády jmenuje, ale nemůže odvolat, může jen požádat o jeho rezignaci. Premiéra, i celou vládu, může odvolat Národní shromáždění (dolní komora francouzského parlamentu). Poměr toho, co rozhoduje předseda vlády a co prezident, často závisí na tom, zda jsou ze stejné politické strany. Pokud ano, prezident může působit jako faktická hlava vlády, zatímco předseda vlády je jen jeho zástupcem. V opačném případě dává ústavní konvence premiérovi primát ve vnitřních záležitostech, zatímco prezident dominuje v zahraničních záležitostech. Taková situace, kdy je prezident nucen spolupracovat s premiérem, který je politickým protivníkem, se ve Francii nazývá cohabitation (soužití).[68][69] Premiér nemusí v Národním shromáždění žádat o vyslovení důvěry, ale zvyklost je taková, že to udělá.
Národní shromáždění (Assemblée Nationale) je dolní komorou parlamentu. Jeho členové jsou voleni přímo na pětileté období a všechna křesla jsou volena v jediných volbách. Národní shromáždění má právo rozpustit vládu a tím tedy většinová volba Shromáždění určuje rozhodování vlády. Senátoři jsou vybíráni volební akademií na dobu devíti let a jedna třetina Senátu se mění každé tři roky (počínaje rokem 2007). Legislativa Senátu je omezená; pokud se tyto dvě komory neshodují v nějakém bodě (s výjimkou ústavních práv), Národní shromáždění má poslední slovo. Vláda má silný vliv na utváření programu Parlamentu.
Zahraniční vztahy
Francie je zakládajícím členem Evropské unie a to velikou měrou definuje francouzskou zahraniční politiku. 29. května 2005 Francie odmítla v referendu ratifikování Evropské ústavy, když přibližně 55 % obyvatel vyslovilo své „ne“. Francie je členem SPC (Sekretariát Pacifické komunity, Secretariat of the Pacific Community) a COI (Komise Indického oceánu, Indian Ocean Commission). Francie je vedoucím členem Mezinárodní organizace frankofonie (La Francophonie, International Organisation of Francophonie), která sdružuje 51 francouzsky mluvících států.
Ve Francii sídlí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, UNESCO, Mezinárodní úřad pro míry a váhy a Interpol.
Administrativní dělení
Do roku 1790 se Francie dělila na provincie, které byly změněny na regiony. Od poslední reformy v roce 2016 je regionů 18. Ty jsou dále děleny do 101 departementů, které jsou očíslovány (podle pořadí v abecedě), což má následně význam např. pro směrovací čísla nebo poznávací značky aut. 13 regionů leží v evropské části Francie (France métropolitaine), z nichž jeden tvoří Korsika se zvláštním statutem (collectivité territoriale), a zbylých pět je tvořeno vždy jen jedním departmentem a bývají tak označovány jako zámořské departementy a zámořské regiony (Départements et régions d'outre-mer, zkratka DOM-ROM, jmenovitě se jedná o Réunion, Mayotte, Francouzskou Guyanu, Martinik a Guadeloupe).
Departmenty se dále rozdělují na 342 arrondisementů, do kterých se nevolí žádné zastupitelstvo a které mají smysl pouze pro zařazení a administraci. Arrondisementy se člení na 2054 kantonů, ale ty opět slouží jen k administraci a rozdělení voličů. Poslední článek tvoří obce, kterých je ve Francii 36 700. Obce jsou samosprávné s voleným zastupitelstvem (obecní rada).
Původně měly arrondisementy i kantony určité pravomoci a vlastní zastupitelstva, v případě městských obvodů tento stav skončil rokem 1940 díky vládě ve Vichy a definitivně odstraněn založením Čtvrté republiky v roce 1946. V případě kantonů tomu tak bylo mnohem dříve.
Kromě 18 regionů a 101 departmentů pod francouzskou suverenitu spadají Nová Kaledonie, Wallis a Futuna, Francouzská Polynésie, Clippertonův ostrov, Saint Pierre a Miquelon, Svatý Bartoloměj, Svatý Martin a Francouzská jižní a antarktická území. Teritoria v Pacifiku nadále používají frank jako svou měnu, i když byla v Evropě nahrazena eurem. Polynéský frank má však kurs vázaný na euro.
Obrana a bezpečnosteditovat | editovat zdroj
Francouzské ozbrojené síly mohou být rozděleny do čtyř skupin:
- Pozemní vojsko (Armée de Terre)
- Chasseurs Alpins - horská divize armády
- Cizinecká legie
- Námořní pěchota
- Lehké letectvo (ALAT - Aviation Légére de l'Armée de Terre)
- Technikové (Génie) - včetně Pařížského požárního sboru
- Námořnictvo (Marine Nationale)
- Námořní letectvo
- Fusiliers de Marine - ochrana námořních objektů na zemi
- Commandos Marines - speciální jednotka francouzské armády - včetně požárního praporu města Marseille
- Letectvo (Armée de l'Air)
- Teritoriální letecká obrana
- Letectvo
- Četníci (Gendarmerie Nationale), armádní policie, která funguje částečně i jako policie, zejména v některých venkovských oblastech (ve velkých městech tuto roli plní Police nationale).
Do armády se může vstoupit v 17 letech. Od Alžírské války o nezávislost byla branná povinnost omezena a úplně zrušena byla roku 1996 Jacquesem Chiracem
Francii se v oblasti výdajů na vojenskou obranu v Evropské unii vyrovnají jen Německo a Spojené království. Francie ročně utratí na armádu, letectvo a vojenské námořnictvo bezmála 50 mld. dolarů,[70] což je 2,6 % HDP (podle statistik NATO z roku 2003) a v absolutních číslech třetí místo na světě za USA a Čínou. Spolu se Spojeným královstvím platí 40 % z celkových výdajů na obranu celé EU. Francie je jedním z pěti států světa, které vlastní jaderné i termojaderné zbraně.
Ekonomikaeditovat | editovat zdroj
Ekonomika Francie kombinuje rozsáhlé soukromé společnosti (přibližně 2,5 milionu registrovaných) se společnostmi se značnou měrou intervence vlády. Vláda si ponechala velký vliv na klíčové segmenty sektorů infrastruktury, což znamená, že rozhoduje v otázkách železnice, energetiky, letectví a telekomunikace. Tento stav byl výhodný asi do 90. let, v posledních letech vláda pomalu odprodává své podíly ve společnostech Orange (France Télécom), Air France, stejně jako pojišťovny, banky a zbrojní průmysl.
Francie je členem skupiny G7. Francouzská ekonomika je 5. největší ekonomikou na světě.[72] V roce 2002 úplně přestala používat svou historickou měnu francouzský frank a v rámci Evropské měnové unie užívá společnou měnu euro.
Podle údajů OECD za rok 2007 je Francie 5. největší exportér výrobků na světě po Německu, Číně, USA a Japonsku.[73] Je šestý největší dovozce výrobků za USA, Německem, Čínou, Spojeným královstvím a Japonskem.[74]
Dále podle statistiky OECD byla v roce 2007 Francie na třetím místě v získávání přímých zahraničních investic. S téměř 158 miliardami USD zahraničních investic se Francie zařadila za USA (237,5 mld. USD investic) a Spojené království (185,9 mld. USD).[75] Na druhou stranu francouzské společnosti investovaly ve stejném období 224,6 miliard USD v zahraničí, což zařazuje Francii na třetí místo žebříčku největších zahraničních investorů po USA (333,2 mld. USD) a Spojeném království (229,8 mld. USD).[76]
Francie je také druhou nejvíce produktivní zemí v OECD (nepočítaje Norsko, kde jsou hodnoty zvýšeny uměle tržbami z ropy, a Lucembursko, kde velkými offshorovými investicemi bank). V roce 2003 byl průměrný hrubý domácí produkt na jednu hodinu práce 47,2 USD.
Francie se stala v prvním čtvrtletí roku 2019 v absolutních číslech nejzadluženější zemí eurozóny.[77] Její veřejný dluh činil téměř 100 % HDP.[78]
Mezi příklady technologické vyspělosti francouzského průmyslu patří mj. vysokorychlostní vlaky TGV (výrobcem společnost Alstom) a letadla Airbus. K největším firmám patří i národní letecký dopravce Air France. Tradičně je rozvinutý automobilový průmysl, k nejproslulejším značkám patří Renault, Peugeot a Citroën. Michelin je druhým největším světovým výrobcem pneumatik. Mocností je Francie v oblasti módy, kosmetiky a luxusního zboží (Christian Dior, Louis Vuitton, Chanel, Lacoste, L'Oréal, LVMH, Cartier, Boucheron, Givenchy, Hermès, Chloé, Le Coq Sportif, Guerlain, Sephora, Yves Rocher). Vývojářská společnost Ubisoft dala světu například herní klasiku Assassin's Creed. Carrefour je druhým největším maloobchodním řetězcem na světě. Petrochemickým gigantem je Total, farmaceutickým Sanofi. Největšími francouzskými bankami jsou BNP Paribas, Crédit Lyonnais a Société Générale (vlastní i českou Komerční banku), pojišťovnou Axa. V potravinářství hraje velkou roli společnost Danone, v telekomunikacích Orange, v médiích Vivendi, elektrotechnice Schneider Electric.
Dopravaeditovat | editovat zdroj
Železniční síť Francie, která k roku 2008 spojuje 29 473 km,[79] je nejdražší železniční sítí v západní Evropě a spravuje ji společnost RFF. Po Německu jde o druhou nejrozsáhlejší železniční síť v západní Evropě.[80] Vlaky osobní dopravy provozuje společnost SNCF. Mezi vysokorychlostní vlakové spojení ve Francii patří Thalys, Eurostar a TGV, které za komerčního využití na vysokorychlostních tratích dosahují rychlosti 270–320 km/h. Eurostar, společně s Eurotunnel Shuttle, spojuje Francii se Spojeným královstvím přes Eurotunel. Francie má železniční spojení do všech sousedních států, kromě Andorry. Vnitrostátní spojení je také velmi dobře rozvinuté a nachází se zde také několik podzemních železnic a tramvají, které doplňují autobusovou dopravu. Ve Francii se nachází přibližně 893 300 kilometrů funkčních vozovek. Dálniční síť měří přibližně 12 000 kilometrů. Nejsou zde pravidelné registrační poplatky, či daně, ale za použití dálnic se vybírá mýtné, kromě blízkosti velkých obcí. Na novém trhu s automobily převládají národní značky, jakými jsou Renault (27 % ze všech aut prodaných v roce 2003), Peugeot (20,1 %) a Citroën (13,5 %).[81] Přes 70 % nových prodaných aut v roce 2004 bylo na naftový pohon, což je znatelně více než těch benzínových a LPG.[82] Ve Francii se také nachází nejvyšší most na světě - viadukt Millau a několik důležitých mostů, například Pont de Normandie.
V Francii se nachází přibližně 477 letišť a přistávacích ploch.[83] Největším a nejdůležitějším letištěm je letiště Charlese de Gaulla poblíž Paříže, které je také centrem francouzských národních aerolinek – Air France.
Ve Francii se nachází 10 větších přístavů – největší z nich v Marseille.
Demografieeditovat | editovat zdroj
Už od pravěku byla Francie křižovatkou obchodu, migrace obyvatelstva a invazí. Ve starověku území Francie obývali Keltové (Galie a Bretaň) a Aquitánci (Baskicko), později se zde usazovali Římané a Germáni (Frankové, Vizigótové, Burgunďané a Vikingové). Tyto kmeny a národy se mezi sebou po staletí mísily a výsledkem je dnešní populace. Kromě dávných dob zde byla ještě vlna migrace v 19. století a to hlavně lidí těchto národností : Belgičané, Italové, Španělé, Portugalci, Poláci, Arméni, a Židé z Východní Evropy a Maghrebu. Od 60. let 20. století se do Francie stěhují Arabové, Berbeři, černoši z Afriky a Karibiku, Číňané a Vietnamci. Do Francie se vracejí také francouzští kolonisté z Alžírska a dalších bývalých kolonií tzv. Černé nohy.
Zjišťovat rasu, etnickou příslušnost a náboženství při sčítání lidu je zákonem zakázáno. Je ale odhadováno, že 40 % francouzské populace má předka, který pochází z nějaké migrační vlny, což dělá z Francie etnicky nejrůznorodější zemi v Evropě (úroveň je srovnatelná např. s USA či Kanadou). Dále jsou známa data z testování novorozenců na srpkovitou anémii, které se provádí pouze u osob s původem v rizikových oblastech mimo Evropu. Podle těchto údajů bylo v roce 2012 34,44% novorozenců nebílých, což představovalo zvýšení z 27% v roce 2006.[84]
Od 19. století byl historický vývoj populace Francie velmi atypický oproti zbytku Západního Světa. Na rozdíl od zbylé Evropy nemá Francie zkušenosti se silným populačním růstem v 19. století a na počátku 20. století. Na druhou stranu v druhé polovině 20. století zažila mnohem větší populační explozi než kterýkoliv jiný evropský stát.
Imigraceeditovat | editovat zdroj
Na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století přicházely do Francie především italské pracovní síly. Do konce roku 1962 se jejich počet zvýšil na 630 000. V roce 1945 byl založen Státní migrační úřad, jehož činnost spočívala v náboru a zprostředkování zahraničních pracovních sil. V šedesátých letech 20. století se prostřednictvím dvoustranných smluv se Španělskem, Portugalskem, Jugoslávií a zeměmi bývalých kolonií, tj. Marokem a Tuniskem, silněji rozvinula snaha o najímání pracovní síly z jižní a jihovýchodní Evropy a také ze severní Afriky. V polovině padesátých a šedesátých let 20. století dosáhl počet úředně hlášených cizinců (bez Alžířanů) 2,3 milionu. V letech prudkého rozvoje se imigrace vymkla kontrole. Migranti přicházeli stále častěji spontánně nebo na osobní výzvy. Ztráta kontroly nad imigrací na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století a zvýšený nárůst nelegálních pracovních poměrů vedly k tomu, že došlo k omezování možností jak přiblížit způsoby zprostředkování práce a pracovní či bytové možnosti minimálním sociálním požadavkům.
Nelegální práce a vysoká nezaměstnanost vedly ke stupňování napětí mezi domácími obyvateli a imigranty, především severoafrickými, ale také mezi jednotlivými etnicko-kulturními skupinami přistěhovalců. Počátkem osmdesátých let 20. století začalo docházet k otevřeným vzpourám a pouličním bitkám s policií. Ukončení náboru pracovních sil změnilo charakter imigrace, který se projevil zvýšeným příchodem dalších rodinných příslušníků především z mimoevropských oblastí (ze severní Afriky a Turecka). V polovině devadesátých let 20. století odvozovalo svůj původ z celkového počtu 55 milionů Francouzů asi 18 milionů alespoň částečně od rodičů nebo prarodičů pocházejících ze zahraničí.[85]
Jazykeditovat | editovat zdroj
Podle článku 2 ústavy je úředním jazykem Francie francouzština,[86] románský jazyk odvozený z latiny. Dále je používána němčina a arabština. V zámořských území existují kreolské jazyky na bázi francouzštiny (např. antilská kreolština, guaynština či réunionská kreolština).
Náboženstvíeditovat | editovat zdroj
Tradičně dominantní římskokatolická země se znatelným protiklerikálním vlivem. Svoboda náboženství je dána ústavou; inspirace pochází ze Všeobecné deklarace lidských práv. Dominantní koncept vztahu mezi veřejnou sférou a věřícími zabezpečuje, že vláda a vládní instituce (jako například školy) by neměly zasahovat do věcí víry a stejně tak církev by se neměla žádným způsobem angažovat v politické činnosti.
Vláda samotná neudržuje statistiky o víře svých občanů. Statistiky The World Factbook ukazují následující čísla: Římskokatolické křesťanství 83–88 %, islám 5–10 %, protestantismus 2 %, židovské náboženství 1 %. Žijí zde též velmi početné menšiny miafyzitních Arménů z Arménské apoštolské církve (cca 300-500tisíc), a také desetitisícové komunity rumunských, ruských, ukrajinských, běloruských a gruzínských pravoslavných (mnohdy jde o potomky uprchlíků před komunistickými diktaturami z těchto zemí ve 20. století). Avšak podle průzkumu z roku 2003 považuje 41 % lidí existenci boha za vyloučenou, 33 % se považuje spíše za ateisty a 51 % lidí o sobě řeklo, že jsou křesťané.
Na počátku 20. století žilo ve Francii mnoho lidí na venkově a řídili se podle křesťanských tradic. Během tohoto století nastalo ale mnoho změn: došlo k vylidnění venkova a mnoho lidí se odvrátilo od křesťanství. To vedlo k mnoha změnám ve společenských zvycích.
Mnoho mladých muslimů ve Francii čelí vysoké nezaměstnanosti, která na předměstích Paříže dosahuje přes 50 %,[87] a na jejich komunitu mají stále větší vliv radikální islamističtí salafisté.[88] Podle analýzy z roku 2016 zavedení islámského práva šaría podporuje 72 % francouzských muslimů a 35 % muslimů ve Francii považuje za ospravedlnitelné použití násilí na ochranu víry.[89]
Věda a vzděláníeditovat | editovat zdroj
Přírodní a technické vědy mají ve Francii mimořádnou tradici. Zvláště v 18. a 19. století Francouzi v oblasti exaktních věd dominovali. Louis Pasteur objevil vakcíny proti sněti slezinné a vzteklině.[90] Marie Curie-Skłodowská, vědkyně polského původu působící ve Francii, objevila radium a techniku dělení radioaktivních izotopů.[91] Auguste a Louis Lumièrové vynalezli kinematograf.[92] Denis Papin vynalezl Papinův hrnec a položil základy pro průmyslové využití páry a tedy vynález parního stroje.[93] Antoine Lavoisier vyvrátil flogistonovou teorii hoření a založil tak moderní chemii.[94] Blaise Pascal již v roce 1642 sestrojil první mechanický kalkulátor.[95] André-Marie Ampère vybudoval základy elektrodynamiky.[96] Gaspard-Gustave de Coriolis objevil Coriolisovu sílu, a způsobil tak revoluci v meteorologii.[97] Léon Foucault proslul sestrojením Foucaultova kyvadla v pařížském Pantheonu, kterým ukázal, že Země je v důsledku své rotace neinerciální vztažnou soustavou.[98] Louis Daguerre vyvinul první praktickou metodu fotografování[99], další krok na cestě k moderní fotografii udělal Nicéphore Niépce svou heliografií. Charles-Augustin de Coulomb založil elektrostatiku. Joseph Fourier objevil skleníkový efekt.[100] Astronom Pierre Gassendi roku 1631 jako první pozoroval přechod Merkuru přes Slunce. Pierre-Simon Laplace je autorem mlhovinové hypotézy, doposavad nejvlivnější teorie o vzniku hvězd a jejich planetárních soustav. Nicolas Appert vyvinul metodu konzervace potravin.[101] Biolog Jean-Baptiste Lamarck zformuloval první ucelenou evoluční teorii (lamarckismus). Louis Braille vytvořil Braillovo písmo pro nevidomé.[102] „Otcem akustiky“ se stal Marin Mersenne. Georges Cuvier počal srovnávat soudobé živočišné druhy s fosiliemi a založil tak moderní paleontologii. Archeolog Jean-François Champollion založil egyptologii.[103] Charles Messier sestavil průlomový Messierův katalog a objevil krabí mlhovinu. Joseph Louis Gay-Lussac významně posunul výzkum plynů. Urbain Le Verrier propočítal přesné souřadnice osmé planety sluneční soustavy – Neptunu. Nicolas Léonard Sadi Carnot byl zakladatelem termodynamiky. Georges Louis Leclerc de Buffon se jako jeden z prvních vědců pokusil o exaktní odhad stáří Země, a to pomocí měření doby zchladnutí železné koule. Augustin-Jean Fresnel zdokonalil vlnovou teorii světla, Siméon Denis Poisson naopak teorii korpuskulární. François Arago odhalil mnoho zákonitostí vztahu elektrického proudu a magnetismu. Nicolas-Louis de Lacaille pojmenoval 14 z 88 souhvězdí. Jean-Baptiste Biot dokázal existenci meteoritů a studoval polarizaci světla. Jean-Martin Charcot založil vědecký výzkum hypnózy a hysterie. Průkopník experimentální medicíny Claude Bernard vyložil fungování nervového systému, slinivky břišní a jater. John James Audubon objevil mnoho nových druhů ptáků. Joseph Marie Jacquard vynalezl děrnými štítky programovatelný mechanický stav. Jacques-Yves Cousteau je legendou výzkumu (a také ochrany) oceánů.[104]
.jpg)
Ve 20. a 21. století získali Francouzi také řadu vědeckých Nobelových cen, za fyziku Gérard Mourou, Serge Haroche, Albert Fert, Claude Cohen-Tannoudji, Georges Charpak, Pierre-Gilles de Gennes, Louis Néel, Alfred Kastler, Louis de Broglie, Jean Baptiste Perrin, Antoine Henri Becquerel a Pierre Curie, za chemii Jean-Pierre Sauvage, Yves Chauvin, Jean-Marie Lehn, Luis Federico Leloir, Frédéric Joliot, Irène Joliot-Curie, Paul Sabatier, Victor Grignard a Henri Moissan, za fyziologii Jules A. Hoffmann, Luc Montagnier, Françoise Barré-Sinoussi, Jean Dausset, Roger Guillemin, François Jacob, Jacques Monod, André Lwoff, André Frédéric Cournand, Charles Nicolle, Charles Richet, Alexis Carrel, Alphonse Laveran.
Významná je francouzská matematická škola. Již v 16.-17. století razili francouzští matematici jako François Viète, Abraham de Moivre, Pierre Louis Maupertuis nebo Pierre de Fermat cestu celému oboru. Évariste Galois položil základy moderní algebry a teorie grup.[105] Gaspard Monge je otcem deskriptivní geometrie, Jean-Victor Poncelet projektivní geometrie. Jean le Rond d'Alembert posunul studium diferenciálních rovnic. Charles Hermite dokázal, že Eulerovo číslo je trascendentní. Jeho žák Henri Poincaré založil algebraickou topologii.[106] Augustin Louis Cauchy byl průkopníkem matematické analýzy. Matematik Adrien-Marie Legendre významně přispěl ke studiu polynomů. Ústřední postavou matematiky 20. století byl Henri Lebesgue.[107] Průlomy v bádání o Lieových grupách učinil Élie Cartan. K významným matematikům 20. století nutno počítat i Jacquese Hadamarda. Prestižní Fieldsovu medaili získali matematici Laurent Schwartz, Jean-Pierre Serre, René Thom, Alexander Grothendieck, Alain Connes, Pierre-Louis Lions, Jean-Christophe Yoccoz, Laurent Lafforgue, Wendelin Werner a Cédric Villani. Abelovu cenu obdržel Yves Meyer.[108]
V oblasti humanitních a sociálních věd si Francouzi dlouhodobě udržují ještě mnohem větší vliv. Již scholastičtí filozofové Jean Buridan, Pierre Abélard a Mikuláš Oresme byli velmi uznávaní. Michel de Montaigne založil žánr eseje. Francouzi stáli u samého zrodu moderní filozofie - za její zakladatele bývají někdy považováni Jean-Jacques Rousseau a René Descartes. K tzv. osvícencům patřili Voltaire, Denis Diderot či Charles Louis Montesquieu. Na přelomu 19. a 20. století zpochybnil dědictví osvícenců Henri Bergson. K významným představitelům fenomenologie patří Emmanuel Lévinas, Paul Ricoeur a Maurice Merleau-Ponty. V Nietzscheho stopách ve Francii šel Georges Bataille. Od marxismu k islamismu se dostal Roger Garaudy. Na Freuda zcela originálně navázal Jacques Lacan. Jungovské inspirace měl Gaston Bachelard. Z křesťanských pozic se s moderní vědou originálně vyrovnával Pierre Teilhard de Chardin. Oba klíčoví myslitelé existencialismu, Jean-Paul Sartre a Albert Camus, byli Francouzi. Podobné je to u postmodernismu, kde jsou otci Jean Baudrillard a Jean-François Lyotard. Za nejvýznamnější feministickou filozofku bývá považována Simone de Beauvoir. Nejcitovanějšími filozofy konce 20. století byli představitelé tzv. poststrukturalismu a dekonstruktivismu: Michel Foucault, Jacques Derrida a Gilles Deleuze. Marxistické ingredience k jejich dílu přidávali Louis Althusser a Alain Badiou, o feministické se zasloužila Julia Kristeva. Ideologem extravagantního situacionismu byl Guy Debord.[109]
Také francouzská sociologická škola je silná, Francouzi byli ostatně dva ze zakladatelů sociologie: Auguste Comte a Émile Durkheim. Důraz na data do sociologie vnesl Pierre Guillaume Frédéric le Play. Mezi jejich nástupci vynikl Pierre Bourdieu nebo sociolog vědy Bruno Latour. Claude Lévi-Strauss je zřejmě nejslavnějším kulturním antropologem všech dob.[110] Ferdinand de Saussure je zakladatelem sémiotiky. Roland Barthes jejím významným představitelem. Dějiny politologie se sotva obejdou bez Alexise de Tocqueville, Gustava le Bona či Raymonda Arona. Významným politickým filozofem byl již Jean Bodin, autor teorie suverenity.[111] Raným politologem byl i Nicolas de Condorcet, který jako vůbec první použil termínu zastupitelská demokracie. K nejvlivnějším historikům, zejména svou interpretací Francouzské revoluce, patří Adolphe Thiers. Zakladatelem proslulé školy Annales byl Fernand Braudel. K prvním literárním teoretikům patřil Nicolas Boileau-Despréaux.[112] François Quesnay byl hlavní představitel první ekonomické školy fyziokratů a tvůrce prvního modelu ekonomického koloběhu, tzv. ekonomické tabulky. Nobelovu cenu za ekonomii získali Jean Tirole, Maurice Allais, Gérard Debreu a Esther Duflová. V posledních letech se velmi rychle stal jedním z nejcitovanějších ekonomů Thomas Piketty.
Systém francouzského vzdělání je vysoce centralizovaný, organizovaný a rozvětvený. Dělí se na tři části:
- primární vzdělání (enseignement primaire)
- sekundární vzdělání (enseignement secondaire)
- terciární nebo akademické vzdělání (enseignement supérieur)
Primární a sekundární vzdělání je převážně veřejné (soukromé školy také existují jako celonárodní síť jednotlivých primárních a sekundárních katolických škol), zatímco akademické vzdělání je otázkou státních i soukromých škol.
.jpg)
Pařížská univerzita, zvaná většinou Sorbonna podle své nejvýznamnější, původně teologické koleje, byla nejstarší univerzitou ve Francii, založenou okolo roku 1150, patrně čtvrtou nejstarší v Evropě (datum vzniku nejstarších univerzit je většinou dosti nejisté).[113] Ve středověku byla centrem evropské vzdělanosti, působili zde Tomáš Akvinský, Albert Veliký, Svatý Bonaventura, Erasmus Rotterdamský, Mistr Eckhart, Ignác z Loyoly, Jan Kalvín, později třeba Henri Bergson, Jean-Paul Sartre, Claude Lévi-Strauss nebo Jacques Derrida. V roce 1968, po studentských nepokojích, byla univerzita rozbita na menší části a ve své původní podobě už neexistuje. Roku 2018 byla sloučením několika institucí založena Sorbonne Université, výzkumná univerzita, která svůj původ odvozuje od založení sorbonnské koleje. Podle Šanghajského žebříčku (k roku 2021) je ovšem v současnosti nejkvalitnější francouzskou vysokou školou Univerzita Paris-Saclay, výzkumná univerzita založená roku 2019 (13. celosvětově). Následují zmíněná Sorbonne Université (35.), Univerzita Paris sciences et lettres (38.), Université de Paris (73.), Aix-Marseille Université (101.-150.), Université Grenoble-Alpes (101.-150.) a Université de Strasbourg (101.-150.).[114] V minulosti byla za prestižní vzdělávací instituci považována také například École Normale Supérieure.
Nejvýznamnější neuniverzitní vědeckou institucí v zemi je Centre national de la recherche scientifique (CNRS). Bývá označováno za největší výzkumnou evropskou instituci vůbec. Vyvinulo například vakcínu proti hepatitidě typu B. V Nature Indexu (za rok 2020), který hierarchizuje veškeré vědecké instituce podle počtu článků v časopise Nature, se umístilo na 4. místě na světě (za Čínskou akademií věd, Harvardem a Společností Maxe Plancka).[115] Velkou tradici má také Pasteurův ústav založený roku 1887, který kontroluje výskyt infekčních onemocnění na celém světě a radí Světové zdravotnické organizaci v otázkách epidemií a pandemií.
Kulturaeditovat | editovat zdroj
Francouzská kultura je ovlivněna rozdílností a posledními vlnami imigrace. Francie hrála po celá staletí velmi důležitou roli jako kulturní centrum celé Evropy v čele s Paříží. Mnoho architektonických stylů západní civilizace vzniklo ve Francii; většina výtvarných stylů novověku se zrodila v pařížské umělecké komunitě. Systematickou propagací francouzské kultury a francouzského jazyka v zahraničí se zabývá Institut français.
Výtvarné uměníeditovat | editovat zdroj
Francouzské umění existovalo společně s německým, až do rozdělení Franské říše, pod názvem „karolinské umění“. Vlastní vývoj zaznamenalo v 11. století s šířením románského slohu. Přibližně od roku 1100 se datuje rozkvět architektury a sochařství spojeného převážně s regionem Provence, kde bylo stavitelství silně ovlivněno římskou kulturou. O padesát let později se střediskem umění stává sever země, tedy oblast Normandie, převážně Burgundsko. Zde se objevují počátky gotiky. První ryze gotickou stavbou je Bazilika Saint-Denis u Paříže. Od 13. století je již umělecká tvorba spojena s Paříží a oblastí Île-de-France, odkud se gotika rozšířila do celé Evropy. Nejvýznamnějšími francouzskými památkami tohoto slohu jsou katedrály (hlavně v městech Paříž, Remeš, Chartres, Amiens aj.), vitráže a sochařská díla.
S nástupem renesance ztrácí Francie výsadní postavení nejen v oblasti umění. Typické je přejímání vzorů z Itálie. Gotika se dále drží pouze v Burgundsku jako pozdní gotika. Nejvýznamnějším uměleckým skvostem této doby je zřejmě zámek ve Fontainebleau, kde se projevil vliv pozdní renesance a manýrismu. Známé jsou i zámky na řece Loiře (Blois, Chambord), zámek Montsoreau, zámek Chenonceau nebo Lucemburský palác v Paříži. Během rozvoje baroka v 17. století se díky podpoře francouzských králů dostává do Francie řada umělců, kteří tvoří opět model umění pro celou Evropu. Tento standard si Francie udržela až do pozdního 18. století, kdy vládlo rokoko. Centrálními osobnostmi malířského rokoka ve Francii byli Antoine Watteau, François Boucher a Jean-Honoré Fragonard. Klasicismus reprezentují malíři François Gérard a Nicolas Poussin nebo architekt François Mansart. Klasicistními portréty, mj. známým Napoleonovým, proslul Jean Auguste Dominique Ingres. Neoklasicismus zosobnili Jacques-Louis David a také Camille Corot. V éře romantismu se prosadil Eugène Delacroix a Théodore Géricault, klíčovými realisty byli Gustave Courbet, William-Adolphe Bouguereau, Jean-François Millet, barbizonská škola. Později i Honoré Daumier, jehož dílo rovněž dalo impulz ke vzniku moderního umění.
V moderním umění je velmi důležitá francouzská secese (art nouveau) a to hlavně v architektuře (vchody metra v Paříži, Hector Guimard). Vzniká mnoho malířských směrů v čele s impresionismem (Édouard Manet, Auguste Renoir, Claude Monet, Camille Pissarro, Edgar Degas, Henri de Toulouse-Lautrec, Berthe Morisotová), proti kterému se v roce 1880 postavil Paul Cézanne se svým osobitým stylem. Tzv. neoimpresionismus představují Georges Seurat a Paul Signac. Malíř Paul Gauguin dále rozvíjel malbu s důrazem na plošnost a jasné ohraničení jednotlivých barevných polí. Tento styl byl dále rozvíjen skupinou Nabis a fauvisty (Henri Matisse, André Derain, Maurice de Vlaminck). V sochařství vyniká Auguste Rodin (hra světla) a Aristide Maillol (ženský akt).
Rok 1907 se nese v duchu založení kubismu Georges Braquem a Fernand Légerem (kubismus převádí předměty na geometrické prvky). Dalšími směry této doby jsou dadaismus a surrealismus (inspirace psychoanalýzou Sigmunda Freuda, hlavní otázky nevědomí). Konceptualismus reprezentuje zejména Marcel Duchamp. Jakýmsi protipólem avantgardních experimentátorů je klasik naivního malířství Henri Rousseau. Ke konci druhé světové války se do popředí dostává abstraktní umění díky Pařížské škole (École de Paris) a akčnímu umění. Jean Dubuffet zavedl do malby používání netradičních materiálů jako sádra, dehet nebo štěrk. Vzniká op-art s hlavním představitelem Victorem Vasarelym. K novějším směrům patřil nouveau réalisme (nový realismus) a pop art (Yves Klein, Arman, César Baldaccini). V 80. a 90. letech se Francie ztotožňuje s charakterem soudobého umění např. proudy jako land art, body art, minimalismus a konceptualismus (Christian Boltanski), neoexpresionismus ad. Proslulými moderními architekty byli Gustave Eiffel, Eugène Viollet-le-Duc, Jean Nouvel, nebo Christian de Portzamparc, autor sídla Cité de la musique, nebo budovy Lucemburské filharmonie.
Především jako ilustrátor získal uznání Gustave Doré. Králem karikatury 19. století byl Honoré Daumier. Henri Cartier-Bresson patří ke klasikům žurnalistické fotografie.
Literaturaeditovat | editovat zdroj
.jpg)
Francouzská literatura vznikla jako pokračování latinsky psané literatury. Nejstarší písemnou památkou jsou tzv. Štrasburské přísahy z roku 842. V průběhu dějin zaznamenala francouzská literatura bouřlivý rozvoj a určovala po mnoho století světový trend. Mnoho literárních směrů 20. století má svůj původ ve Francii (např. dadaismus, kubismus, surrealismus). Díky uvolněnějšímu prostředí zde mohlo vzniknout spousta děl, která byla jinde zavrhována (např. v USA díla Henryho Millera). Svůj vliv nezapře ani v dnešní době.
Molière je klasikem světového dramatu, v poezii hraje stejnou roli François Villon, v dětské literatuře Antoine de Saint-Exupéry, ve sci-fi Jules Verne, v erotické literatuře Markýz de Sade či Octave Mirbeau, nejslavnějším bajkařem je Jean de la Fontaine, François Rabelais byl zakladatelem žánru románu, Michel de Montaigne žánru eseje.
Krom Molièra patří do učebnic světového dramatu i Jean Racine, Pierre Corneille, Edmond Rostand či Pierre Beaumarchais. Z moderních dramatiků zejména Jean Anouilh či Jean Genet. Alfred Jarry představil svébytnou podobu dramatu absurdního.
.jpg)
I v próze se celosvětově proslavila hned celá série jmen: Guy de Maupassant, Alexandre Dumas starší, Victor Hugo, Honoré de Balzac, Stendhal, Gustav Flaubert, Émile Zola, Anatole France. Charles Perrault ovlivnil celoevropskou kulturu sesbíráním nejslavnějších lidových pohádek, Chrétien de Troyes rozpracováním artušovské legendy. Francouzi milují poetická díla Marcela Pagnola. Ke klasikům bývají řazeni též François-René de Chateaubriand, George Sandová, Alfred de Musset, Théophile Gautier, Alphonse Daudet, Prosper Mérimée či kontroverzní Louis-Ferdinand Céline. Za základní stavební kámen světové moderní prózy je považováno dílo Marcela Prousta. Alain Robbe-Grillet, Michel Butor, Marguerite Durasová či Claude Simon založili tzv. nový román. Romain Rolland, André Malraux, Françoise Saganová či Robert Merle vsadili naopak na klasické vyprávění. Henri Barbusse proslul především demaskováním hrůz první světové války. K nejuznávanějším současným romanopiscům patří Michel Houellebecq.
Prototypem básníka byl dlouho Pierre de Ronsard. Ikonickými postavami poezie se stali také tzv. Prokletí básníci: Charles Baudelaire, Paul Verlaine a Arthur Rimbaud. Francouzská poezie však neztratila sílu ani ve 20. století – většina se vydala cestou avantgardních experimentů, někteří u nich zůstali jako André Breton či Guillaume Apollinaire, někteří se vrátili ke klasické skladbě jako Paul Eluard či Louis Aragon, jiní byli klasickému verši věrni vždy jako Jacques Prévert. Zcela zvláštní, „hermetickou“ či „neoklasicistní“ linii reprezentují Stéphane Mallarmé a Paul Valéry. Všestrannými talenty, kteří krom literatury zasáhli i do mnoha jiných oborů, byli Jean Cocteau a Boris Vian.
Krom některých uvedených získali Nobelovu cenu za literaturu též Patrick Modiano, Jean-Marie Gustave Le Clézio, Saint-John Perse, François Mauriac, André Gide, Roger Martin du Gard, Frédéric Mistral, Jean-Paul Sartre, Albert Camus a Sully Prudhomme. K nejprestižnějším francouzským literárním cenám patří Goncourtova cena.[116]
Hudbaeditovat | editovat zdroj
Francie byla dlouhou dobu považována za centrum evropského umění a hudby. Země se chlubí širokým spektrem tradiční lidové hudby, ale i hudbou přinesenou imigranty z Afriky, Latinské Ameriky a Asie. Co se týče klasické hudby, pochází z Francie několik legendárních skladatelů, stejně tak jako v dnešní době řada umělců hrajících rock, hip hop, techno, funk a pop. Francie se také považuje za zemi klarinetu.
Nejslavnějšími francouzskými skladateli vážné hudby jsou Jean-Baptiste Lully, Claude Debussy, Georges Bizet, Jacques Offenbach, Hector Berlioz a Maurice Ravel. Důležitými jmény jsou též Camille Saint-Saëns, Jean-Philippe Rameau, Erik Satie, Charles Gounod, Jules Massenet, Francis Poulenc, Olivier Messiaen a Adolphe Adam.
V oblasti filmové hudby patří k nejoceňovanějším autorům Maurice Jarre. V moderní populární hudbě se Francouzi dlouho snažili konkurovat svým osobitým žánrem – šansonem. Uznání světa v něm získali zejména Édith Piaf, Charles Aznavour, Gilbert Bécaud, Yves Montand, Mireille Mathieu, Dalida či Juliette Gréco.
Do historie rokenrolu se zapsal Johnny Hallyday. Serge Gainsbourg se stal symbolem eroticky nabitého popu. V klasickém globálním popu se Francouzi prosazují méně, v posledních letech se to podařilo Vanesse Paradis, Alizée či Nolwenn Leroy. Zdaleka nejvíce se to však podařilo klávesistovi a skladateli Jean-Michel Jarrovi. V oblasti elektronické hudby se prosadil též DJ David Guetta.
Maurice Béjart či Marius Petipa byli proslulými baletními choreografy.
Filmeditovat | editovat zdroj
Velkou tradici má francouzské filmové umění, Georges Méliès stál u jeho samého zrodu. Režiséři 60. let 20. století Jean-Luc Godard a François Truffaut patří ke klasikům světového filmu. K tzv. Nové vlně (Nouvelle Vague) krom nich patřili též režiséři Claude Chabrol, Alain Resnais a Eric Rohmer. Navazovali přitom na originální tvůrce předchozích dekád, jakými byli Jean Renoir či Jacques Tati. Oscara mají krom výše uvedených Maurice Cloche, René Clément, Marcel Camus, Serge Bourguignon, Claude Lelouch, Bertrand Blier, Régis Wargnier, Richard Dembo, Michel Hazanavicius či Jean-Jacques Annaud. Annaud je mj. tvůrce slavných snímků Jméno růže a Sedm let v Tibetu. Luc Besson pracuje v Hollywoodu. Tomuto filmovému centru dokázali Francouzi, jako jedni z mála na světě, v 60.-80. letech 20. století konkurovat, zejména v žánru komedie.
.jpg)
Francouzský film měl a má herecké hvězdy světového formátu: Louis de Funès, Jean Gabin, Jean-Paul Belmondo, Alain Delon, Brigitte Bardotová, Gérard Philipe, Yves Montand, Lino Ventura, Michel Piccoli, Catherine Deneuve, Jean-Louis Trintignant, Jean Rochefort, Gérard Depardieu, Pierre Richard, Jean Marais, Philippe Noiret či Jeanne Moreau. Ve 30. a 40. letech 20. století se v Hollywoodu proslavila Claudette Colbertová. V 50. letech se dokázali prosadit také Simone Signoretová či Fernandel. Ještě mnohem dříve vytvořila Sarah Bernhardtová prototyp herecké a filmové hvězdy. V posledních letech už se světový věhlas francouzským hercům získává hůře. V některých případech je k tomu zapotřebí angažmá v Hollywoodu – důkazem jsou biografie hereček a herců jako jsou Sophie Marceau, Isabelle Adjani, Juliette Binoche, Audrey Tautou, Marion Cotillard, Jean Dujardin či Jean Reno.
Navzdory jistému ústupu ze slávy točí Francie stále nejvíce filmů v Evropě a je zemí, kde americká filmová produkce získává nejmenší procento příjmů z promítání (okolo 50 procent, proti tomu například v Německu je to 77 procent).[117] Francie je také stále ještě druhým největším vývozcem filmů na světě, po Spojených státech.[118]
Filmový festival v Cannes, založený roku 1946, patří k největším filmovým událostem světa. Jeho hlavní cena Zlatá palma (Palme d'or), udělovaná od roku 1955, patří k nejprestižnějším oceněním ve světovém filmu. Nejdůležitější francouzskou národní filmovou cenou je César, uděluje se od roku 1976.
Kuchyněeditovat | editovat zdroj
Francouzská kuchyně je charakteristická svou velikou rozmanitostí. Je označována za jeden z nejvíce kultivovaných a elegantních stylů vaření na světě. Mnoho nejlepších světových šéfkuchařů jako Taillevent, François Pierre La Varenne, Marie-Antoine Carême (zakladatel haute cuisine), Auguste Escoffier nebo Paul Bocuse byli mistry této kuchyně. Francouzské způsoby vaření ovlivnily bezmála celou Západní Evropu a mnoho kulinářských škol užívá francouzskou kuchyni jako základ všech ostatních forem evropského vaření. V listopadu roku 2010 byla francouzská gastronomie přidána na seznam nemateriálního světového kulturního dědictví UNESCO. I pojem restaurace má francouzský původ (avšak ve formě restaurant).
Ve Francii vznikly mnohé kuchařské postupy (marinády, suflé, tapenáda, bešamelová omáčka, hranolky). Ke známým francouzským specialitám patří foie gras (ztučnělá játra vodních ptáků). Oblíbenými surovinami jsou lanýže, žampiony, hlíva ústřičná, mušle, ústřice. Slavným pokrmem je kohout na víně (coq au vin). Pro ostatní Evropany jsou dosti exotickými specialitami žabí stehýnka (grenouille) a šneci (escargot). Do celého světa se rozšířil lehký sladký rohlík croissant, který Francouzi často snídají s kávou, stejně jako bageta nebo palačinky (crêpe). K regionálním specialitám patří alsaský šukrut, lotrinský slaný koláč quiche, nebo hovězí po burgundsku (boeuf bourguignon). V Provence má původ rybí polévka bouillabaissa, v celé Francii je milována cibulačka. Okolo Nice vznikl zeleninový pokrm ratatouille, v Gaskoňsku konfitovaná kachna (confit de canard). Nejoblíbenějším francouzským sendvičem je croque monsieur. Známými francouzskými dezerty jsou crème brûlée, obrácený koláč (tarte tatin) nebo makronky.
Specifickou roli ve francouzské gastronomii hrají sýry.[119] Ve francouzských Alpách se vyrábí sýr beaufort, v kraji Aveyron plísňový sýr roquefort, v Normandii byl vynalezen camembert, v oblasti Seine-et-Marne sýr brie. Z Burgundska pochází dijonská hořčice.
Významnou úlohu v celé francouzské kultuře hraje vinařství. Celosvětově proslulé je šampaňské víno - šumivé, sekundárně kvašené víno z oblasti Champagne-Ardenne. Některé odrůdy byly vyšlechtěny přímo ve Francii, například sauvignon. Velmi ceněna jsou rovněž červená vína z oblasti Bordeaux, burgundské víno (chardonnay, pinot noir), nebo beaujolais (viz též Vinařské oblasti ve Francii). Ale známé jsou i jiné francouzské alkoholické nápoje, z Normandie pochází pálenka z jablek calvados, z Alp likér Chartreuse a z Gaskoňska možná nejstarší brandy světa zvané armaňak. Ze západní Francie (z okolí města Cognac), pochází zvláštní typ brandy, světově známý koňak, k nejznámějším jeho značkám patří Hennessy.
Velkou tradici mají také francouzské kavárny. Francie dala světu též Michelinova průvodce, nejprestižnějšího knižního průvodce po světových restauracích, který systémem hvězdiček oceňuje ty nejkvalitnější.[120] André Michelin vydal první tuto publikaci již roku 1900, hodnocení hvězdičkami vzniklo roku 1926. Dlouho byly hodnoceny jen restaurace evropské, po roce 2005 průvodce zahrnul i velká města mimo Evropu.
Módaeditovat | editovat zdroj
Významným kulturním jevem ve Francii je móda, a to od 17. století, kdy se král Ludvík XIV. rozhodl být ochranitelem a určovatelem krásy a stylu. V 19. století vznikla v Paříži tzv. haute couture. A i dnes je Paříž, spolu s Londýnem, Milánem a New Yorkem, jednou z největších světových módních metropolí. Vzniklo zde několik proslulých módních (a kosmetických) domů, založených osobnostmi jako Coco Chanel, Christian Dior nebo Hubert de Givenchy.[121][122][123] Revoluci v módním průmyslu způsobil Yves Saint Laurent, když se rozešel se zavedenými normami haute couture a vsadil na prêt-à-porter (konfekční módu všedního dne).[124] V mnohém ho následovala další generace návrhářů jako Jean-Paul Gaultier, Christian Lacroix nebo Sonia Rykielová. Francie je též světovým lídrem ve výrobě parfémů a jiné kosmetiky (L'Oréal, Yves Rocher). Korporace LVMH sdružuje mnoho známých značek, kosmetických i módních, například značku Louis Vuitton, proslulou výrobou luxusních kabelek.[125]
Sporteditovat | editovat zdroj
Nejpopulárnějším sportem ve Francii je fotbal. Dalšími populárními sporty jsou cyklistika (ve Francii se každoročně pořádá světoznámá Tour de France), ragby, lehká atletika, automobilový sport (Grand Prix Francie v Magny-Cours, 24 hodin Le Mans) a tenis (French Open v Paříži). Nejhranějším sportem ve Francii je pétanque. Různé formy pétanque jsou hrány přibližně 17 miliony Francouzů. Federation Française de Pétanque et Jeu Provençal eviduje 480 000 licencovaných hráčů. Další známou hrou, která pochází z Francie, je stolní fotbal. Mezi Francouzi je velmi populární, což dokazují četnými vítězstvími na světových šampionátech.
_at_start%27_(44077636001).jpg)
Francouzi několikrát pořádali olympijské hry: letní v letech 1900 a 1924 v Paříži a zimní v roce 1924 v Chamonix, 1968 v Grenoble a 1992 v Albertville. Roku 2024 se budou letní olympijské hry znovu konat v Paříži.[126] Pierre de Coubertin byl klíčovou postavou při obnovování tradice olympijských her na konci 19. století.[127] Francie se zúčastňuje olympijských her již od těch prvních v Athénách roku 1896, kde získala pět zlatých. K roku 2018 činil počet zlatých medailí na letních i zimních olympiádách 248, což Francii řadilo na páté místo v historické tabulce národů.[128] V cyklistice Francouzi historickou tabulku dokonce vedou (mj. díky jménům jako Paul Masson, Robert Charpentier, Daniel Morelon, Florian Rousseau či Félicia Ballangerová). Nejúspěšnějším francouzským olympionikem je biatlonista Martin Fourcade, který vybojoval pět zlatých a dvě stříbrné.[129] Čtyři zlaté mají šermíři Christian d'Oriola a Lucien Gaudin. Tři nejcennější kovy si z olympiády odvezli běžkyně na krátkých tratích Marie-José Pérecová, legendární sjezdař Jean-Claude Killy, nebo vodní slalomář Tony Estanguet. Vynikající bilanci tří individuálních medailí mají i sjezdařka Marielle Goitschelová a meziválečný vzpěrač Louis Hostin.
Francouzská fotbalová reprezentace dvakrát vyhrála mistrovství světa (1998, 2018), dvakrát získala stříbro (2006, 2022) a dvakrát bronz (1958, 1986). Dvakrát též triumfovala na mistrovství Evropy (1984, 2000). Jediný francouzský klub, Olympique Marseille, dokázal vyhrát nejprestižnější evropskou klubovou soutěž, Ligu mistrů. Paris St. Germain zvítězil v Poháru vítězů pohárů. Na těchto úspěších se podílela řada osobností. Generaci 50. let dominovali Raymond Kopa (Zlatý míč 1958) a Just Fontaine (nejlepší střelec MS 1958). Té z 80. let zejména Michel Platini (Zlatý míč 1983, 1984, 1985), Alain Giresse či Jean Tigana. Největšími hvězdami 90. let byli Zinedine Zidane (Zlatý míč 1998), Jean-Pierre Papin (Zlatý míč 1991), Eric Cantona či Thierry Henry. Pilíři mužstva, jež triumfovalo na mistrovství světa v Rusku roku 2018, byli N´Golo Kanté, Antoine Griezmann a Kylian Mbappé.
_-_Handball_player_of_France_(1).jpg)
Od 90. let 20. století Francouzi zažívají sérii úspěchů v házené. Mužský tým dvakrát vyhrál olympijský turnaj (2008, 2012) a šestkrát mistrovství světa (1995, 2001, 2009, 2011, 2015, 2017), ženský dvakrát vyhrál světový šampionát (2003, 2017). Nikola Karabatić byl třikrát zvolen nejlepším házenkářem světa (2007, 2014, 2016).[130] Stejného ocenění se mezi ženami dostalo Allison Pineauové.[131] Thierry Omeyer byl zvolen nejlepší házenkářským brankářem všech dob.[132]
Francouzská mužská basketbalová reprezentace zažívá po roce 2000 nejlepší éru své historie, v roce 2013 vyhrála mistrovství Evropy[133], na olympijských hrách brala stříbro (2000), na světovém šampionátu bronz (2014).[134] Největší osobností této éry je Tony Parker, který byl již dvakrát (2007, 2013) vyhlášen nejlepším basketbalistou Evropy (v anketě Euroscar).[135] Antoine Rigaudeau je členem síně slávy Mezinárodní basketbalové federace.[136] Podobný vzestup zažil v novém tisíciletí ženský basketbal, Francouzky poprvé vyhrály mistrovství Evropy (2001, 2009)[137] a získaly stříbro na OH (2012).[138] Symboly tohoto vzestupu jsou hráčky jako Sandrine Grudaová nebo Céline Dumercová, jež byly obě vyhlášeny nejlepšími basketbalistkami Evropy. Členkou síně slávy FIBA je Jacky Chazalonová.[136]
Také volejbalisté se ve 21. století vyšvihli mezi světovou špičku a vyhráli olympiádu (2020) i evropský šampionát (2015).[139][140]
Světovou tenisovou jedničkou i vítězkou Wimbledonu byla Amélie Mauresmová.[141] Wimbledon vyhrála i Marion Bartoliová.[142] Mary Pierceová vyhrála Australian Open a domácí grandslam na Roland Garros, v tom druhém ji dokázal napodobit Yannick Noah. Suzanne Lenglenová byla hvězdou tenisového pravěku, získala dvě olympijská zlata (1920) a 21 grandslamových titulů.[143]
Alain Prost je čtyřnásobným mistrem světa Formule 1. Sébastien Loeb drží rekord v počtu titulů mistra světa v závodech rallye, pronásledován svým krajanem Sébastienem Ogierem. Johann Zarco je dvojnásobným mistrem světa v závodech silničních motocyklů. K legendárním profesionálním cyklistům patřili Jacques Anquetil, Bernard Hinault nebo Louison Bobet.
Turismuseditovat | editovat zdroj
Francie patří k turisticky nejzajímavějším cílům. V roce 2012 ji kupříkladu navštívilo 83 milionů turistů, což bylo nejvíce na světě (s odstupem následovaly mnohem větší země Spojené státy a Čína). Zdaleka nejpopulárnější turistickou atrakcí je Eiffelova věž v Paříži, která se stala symbolem celé Francie. Každoročně si ji přijede prohlédnout přes 6 milionů návštěvníků jak z tuzemska tak ze zahraničí. Byla postavena v letech 1887 až 1889 a až do roku 1930 byla s výškou 300,6 metru nejvyšší stavbou světa. Dnes měří včetně antény na vrcholu 324 metrů. Je pojmenována po svém konstruktérovi Gustavu Eiffelovi.[144] Druhou nejnavštěvovanější památkou ve Francii je zámek Versailles, v letech 1682–1789 sídlo francouzských králů. Z dalších architektonických památek přitahují nejvíce pozornosti Pont du Gard, antický akvadukt v jižní Francii ležící asi 25 km severovýchodně od města Nîmes[145], pařížský Vítězný oblouk, který dal postavit Napoleon Bonaparte na paměť svého vítězství v bitvě u Slavkova[146], klášter na Mont-Saint-Michel v Normandii[147], gotická kaple Sainte-Chapelle v Paříži (součást komplexu Justičního paláce) nebo pevnost Carcassonne.[148] V hlavním městě jsou to dále chrámy Notre Dame a Sacré-Cœur[149], či známé bulváry jako Boulevard Saint-Michel nebo Avenue des Champs-Élysées (kde se nachází i Elysejský palác, rezidence francouzských prezidentů). Mimo metropoli pak katedrála v Chartres, klášter Vézelay, katedrála v Amiens, klášter Fontenay, klášter Saint-Savin-sur-Gartempe, katedrála v Remeši nebo katedrála v Bourges. Velký zájem budí i muzea a galerie. Louvre je nejnavštěvovanějším muzeem na světě a třetím největším na světě.[150] Mnoho milovníků kultury míří však i do galerie moderního umění Centre Georges Pompidou, do Muzea Orsay, kde lze nalézt unikátní sbírku francouzských impresionistů, a do Musée du quai Branly, které se specializuje na neevropské umění. Dalšími významnými institucemi jsou technické muzeum Cité des sciences et de l'industrie a přírodopisné muzeum Muséum national d'histoire naturelle. V Invalidovně se nachází, mimo jiné, i vojenské muzeum. Francie disponuje také řadou historických hradů a zámků: Château du Haut-Kœnigsbourg, zámek ve Fontainebleau, zámek Amboise, zámek Ussé, zámek Villandry, zámek Chenonceau, zámek Montsoreau, zámek Chantilly, zámek Vaux-le-Vicomte. Mnoho turistů míří také do zábavního parku Disneyland Paris. Za letními radovánkami pak míří turisté z celého světa na Francouzskou Riviéru (Côte d'Azur).[151] Ve Francii lze rovněž nalézt řadu významných míst pro věřící a křesťanské poutníky, vede tudy značná část Svatojakubské cesty. Mnoho poutníků míří i do městečka Lurdy, spojeného s nejznámějším mariánským zjevením, klíčovým místem zde je Svatyně Panny Marie Lurdské, která byla zapsána, jako mnoho dalších výše jmenovaných památek, na seznam světového dědictví UNESCO. Zápisu se dočkaly krom toho i antické památky v Arles a Orange, královské solné doly v Arc-et-Senans, historická centra Avignonu, Le Havru, Bordeaux a Lyonu a proslulé jeskynní malby v Lascaux a v Chauvetově jeskyni. Z přírodních památek je to například skalní masiv Monte Perdido.[152]
Odkazyeditovat | editovat zdroj
Poznámkyeditovat | editovat zdroj
- ↑ Francouzská území v Oceánii (Nová Kaledonie, Francouzská Polynésie a Wallis a Futuna) používají CFP frank, který je pevně navázán na euro
- ↑ území tvořící tzv. Zámořskou Francii používají kromě .fr vlastní domény: .re, .yt, .gp, .gf, .mq, .bl, .mf, .pf, .nc, .pm, .wf, .tf
- ↑ Francouzská Guyana leží v Jižní Americe, Guadeloupe a Martinik v Karibském moři a Réunion a Mayotte v Indickém oceánu u pobřeží Afriky. Všech pět je považováno za nedílnou součást Francouzské republiky. K Francii patří také Saint Pierre a Miquelon v Severní Americe; Svatý Bartoloměj a Svatý Martin v Karibiku; Francouzská Polynésie, Nová Kaledonie, Wallis a Futuna a ostrov Clipperton v Tichém oceánu; a Francouzská jižní a antarktická území.
Referenceeditovat | editovat zdroj
V tomto článku byl použit překlad textu z článku France na anglické Wikipedii.
- ↑ Field Listing :: Area online. CIA cit. 2015-11-01. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 31 January 2014.
- ↑ Bilan démographique 2022 – Composantes de la croissance démographique, France online. 17 January 2023 cit. 2022-01-27. Dostupné online.
- ↑ Memory, Empire, and Postcolonialism: Legacies of French Colonialism. Redakce Hargreaves, Alan G.. s.l.: Lexington Books, 2005. Dostupné online. ISBN 978-0-7391-0821-5. S. 1.
- ↑ R.R. PALMER; JOEL COLTON. A History of the Modern World. 5th. vyd. s.l.: s.n., 1978. Dostupné online. S. 161.
- ↑ France posts new tourist record despite Yellow Vest unrest online. 17 May 2019. Dostupné online.
- ↑ Jack S. Levy, War in the Modern Great Power System, 1495–1975, (2014) p. 29
- ↑ Europa Official Site – France online. EU cit. 2014-10-28. Dostupné online.
- ↑ Francouzské ministerstvo zahraničí. www.diplomatie.gouv.fr online. cit. 2008-03-21. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-06-04.
- ↑ a b MAUROIS, André: Dějiny Francie, Praha, NLN, 1994. ISBN 80-7106-098-4. (str. 10)
- ↑ Tuto skutečnost uvádí téměř každá literatura zabývající se přístupem k imigrantům, např. tedy viz rozhovor s Catherine de Wenden, uznávanou politoložkou a odbornicí na imigrační politiku
- ↑ Joseph Anglade, Grammaire de l'ancien provençal ou ancienne langue d'oc, 1921: La Langue d'Oc est parlée actuellement par douze ou quatorze millions de Français ("Okcitánsky v současné době mluví 12 až 14 milionů francouzských občanů").
- ↑ ARDAGH, John: Svět Francie, Praha, Knižní klub a Balios, 1998. ISBN 80-7176-718-2. (str. 17)
- ↑ UNIVERSUM.: Národy světa, Praha, Knižní klub, 2004. ISBN 80-242-1222-6. (str. 15)
- ↑ Nad řadou motivů paleolitických kreseb v jeskyni Lascaux si vědci stále lámou hlavy. Hospodářské noviny online. 2010-09-17 cit. 2019-06-28. Dostupné online.
- ↑ KONEČNÝ, Vratislav. Carnac: detektivka tisícovek menhirů. Novinky.cz online. Borgis cit. 2021-05-31. Dostupné online.
- ↑ HACKETT, Olwen. Roman Gaul. s.l.: Bell 290 s. Dostupné online. (anglicky) Google-Books-ID: fARoAAAAMAAJ.
- ↑ BURY, J. B. The End of Roman Rule in North Gaul. Cambridge Historical Journal. 1924, roč. 1, čís. 2, s. 197–201. Dostupné online cit. 2021-05-31. ISSN 1474-6913.
- ↑ HUPEL, Erwan. What is Celtic in Breton culture? The case of the flooded city of Ys. Proceedings of the Harvard Celtic Colloquium. 2017, roč. 37, s. 124–134. Dostupné online cit. 2021-05-31. ISSN 1545-0155.
- ↑ Ropucha proměněná v lilii: Proč se král Chlodvík obrátil ke křesťanství?. 100+1 zahraniční zajímavost online. 2018-12-26 cit. 2019-06-28. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Muž jménem Kladivo zachránil Evropu před muslimy. tn.nova.cz online. 2009-10-22 cit. 2019-06-28. Dostupné online.
- ↑ Renesance karolínská – Arts Lexikon. www.artslexikon.cz online. cit. 2019-06-28. Dostupné online.[nedostupný zdroj
- ↑ Západofranská říše. leporelo.info online. cit. 2019-06-28. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-09.
- ↑ Templáři: vzestup a pád v pátek třináctého. TÝDEN.cz online. 2007-10-12 cit. 2019-06-28. Dostupné online.
- ↑ Albigenští chtěli křísit padlé anděly, papež herezi léčil ohněm a mečem. iDNES.cz online. 2016-11-27 cit. 2019-06-28. Dostupné online. Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Francie
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.
Írán
Österreichisches Jungvolk
Ötzi
Úmrtí v roce 2021
Únorový převrat
Ústřední mocnosti
Časové pásmo
Češi
Čeština
Černá smrt
Černé moře
Červen
Červenec
Česká strana sociálně demokratická
Česká Wikipedie
Český rozhlas
Český zemský sněm
Česko
Československá republika
Československo-polský spor o Těšínsko
Ľadová doba
Řád německých rytířů
Řád zlatého rouna
Řím
Římská legie
Římské číslice
Římské provincie
Římskokatolická církev
Řecká národní knihovna
Řecko
Šablona:Rakouští panovníci
Šicí stroj
Španělští Habsburkové
Španělsko
Štýrské vévodství
Štýrský Hradec
Štýrsko
Štěpán Habsbursko-Lotrinský
Štaufové
Štvorcový kilometer
Švédsko
Švýcarsko
Švajčiarsko
Železniční trať Plzeň – Furth im Wald
Židé
Žofia Bošňáková
.at
.pl
1. červen
1. květen
1. leden
1. listopad
1. polská armáda
10. únor
10. červen
10. červenec
10. říjen
10. leden
10. století
10. září
1098
11. únor
11. červen
11. duben
11. leden
11. listopad
11. prosinec
11. srpen
11. století
1156
1192
12. červen
12. březen
12. duben
12. květen
12. století
1246
1273
1278
1297
13. červen
13. květen
13. srpen
13. století
1358
1365
1379
1385
14. únor
14. červen
14. leden
14. prosinec
14. srpen
1423
1491
1494
15. únor
15. červen
15. červenec
15. duben
15. leden
15. listopad
15. prosinec
15. srpen
15. září
1526
1534
1535
1540
1541
1554
1558
1564
1565
1568
1569
1570
1571
1580
1583
1585
1587
1590
16. únor
16. červen
16. říjen
16. prosinec
1605
1609
1644
1645
1665
17. únor
17. červen
17. červenec
17. leden
17. století
1714
1720
1731
1740
1742
1751
1754
1772
1776
1784
1787
1793
1795
1798
18. červen
18. červenec
18. duben
18. srpen
18. století
18. září
1802
1807
1810
1811
1814
1815
1818
1819
1820
1822
1823
1830
1831
1832
1834
1835
1836
1837
1838
1839
1840
1840 ve fotografii
1841
1842
1843
1844
1846
1848
1850
1855
1857
1858
1860
1861
1862
1864
1873
1874
1875
1881
1883
1884
1886
1887
1888
1889
1890
1891
1892
1893
1894
1896
1897
1898
19. červen
19. říjen
19. květen
19. leden
19. prosinec
19. století
1900
1901
1902
1903
1904
1905
1906
1907
1908
1909
1911
1912
1913
1914
1915
1916
1917
1918
1919
1920
1921
1922
1923
1925
1926
1927
1928
1934
1936
1937
1939
1940
1943
1945
1947
1948
1949
1950
1951
1953
1954
1955
1956
1957
1958
1959
1960
1962
1963
1964
1965
1971
1974
1976
1978
1980
1983
1984
1985
1989
1993
1994
1996
2. červen
2. duben
2. prosinec
2. tisíciletí
20. červen
20. červenec
20. březen
20. květen
20. prosinec
20. století
2000
2001
2002
2003
2004
2006
2007
2009
2014
2018
2021
2022
21. únor
21. červen
21. červenec
21. leden
21. prosinec
21. století
22. únor
22. červen
22. duben
22. květen
22. listopad
22. srpen
23. únor
23. červen
23. červenec
23. říjen
23. leden
23. listopad
23. srpen
23. září
24. červen
24. duben
24. květen
24. listopad
25. červen
25. leden
26. únor
26. červen
26. červenec
26. květen
26. leden
27. červen
27. červenec
27. říjen
28. červen
28. březen
28. duben
28. květen
28. leden
28. listopad
29. červen
29. říjen
29. duben
29. listopad
29. září
3. únor
3. červen
3. říjen
3. květen
3. leden
3. prosinec
30. červen
30. říjen
30. březen
30. listopad
303. stíhací peruť
31. leden
31. prosinec
4. červen
4. duben
4. květen
4. listopad
4. srpen
4. století
455
476
5. únor
5. červen
5. červenec
5. duben
5. leden
5. srpen
575
6. únor
6. červen
6. červenec
6. březen
6. květen
6. listopad
6. září
657
7. únor
7. červen
7. říjen
7. květen
7. leden
7. srpen
7. září
718
757
8. červen
8. červenec
8. březen
8. duben
8. květen
8. srpen
8. století
8. století př. n. l.
8. září
9. červen
9. březen
9. listopad
955
976
996
Ašraf Ghaní
Abdikace
Abdulláh Abdulláh
Abdul Ali Mazari
Absolutismus
Adalbert Horawitz
Adolf Hitler
Afghánistán
Air Canada
Alžběta Habsburská (1436)
Alžběta I.
Alžběta II.
Alžběta Lucemburská
Albánie
Alban Berg
Albrecht Fridrich Rakousko-Těšínský
Albrecht II. Habsburský
Albrecht Rakouský
Albrecht V. Bavorský
Albrecht VI. Habsburský
Albrecht VII. Habsburský
Aleš Balcárek
Alexander Van der Bellen
Alexandr Leopold Habsbursko-Lotrinský
Alfons Španělský
Alma mater
Alois Beer
Alois Kirnig
Alpínske vrásnenie
Alphonse Daudet
Alpy
Alpy (Mesiac)
Amanda Gormanová
Americká revoluce
Americká univerzita v Bejrútu
Americký dolar
Amharsko
Amrulláh Sálih
Anšlus
Andrzej Duda
Anexe
Anglie
Anna de Foix a Candale
Anna Habsburská (1528–1590)
Anna Habsburská (1573–1598)
Anna Habsburská (1573-1598)
Anna Jagellonská
Antikatolicismus
Antiochie
Antisemitismus
Antonín Rakousko-Toskánský
Antonín Viktor Habsbursko-Lotrinský
Antonie di Giorgi
Anton Thomas Hanke
Apeniny
Apulská platňa
Archeologická lokalita
Archeologické prameny
Archeologický informační systém ČR
Archeologický nález
Archeologický výzkum
Archiv český
Arcivévoda
Arnošt Habsburský
Arnošt Habsbursko-Lotrinský
Arthur Ashkin
Arthur Seyß-Inquart
Art Garfunkel
ArXiv
Associated Press
Atentát na Františka Ferdinanda d'Este
Atomové bombardování Hirošimy a Nagasaki
Auguste Rodin
August Bebel
August II. Silný
August III. Polský
August Salaba
Australská národní knihovna
Austroalpinikum
Austrofašismus
Autoritarismus
Autorita (knihovnictví)
Autoritní kontrola
Běloruština
Bělorusko
Babenberkové
Babrak Karmal
Baltové
Baltské moře
Barack Obama
Barokní architektura
Barská konfederace
Bavoři
Bavorština
Bavorské vévodství
Bazilika
Bedřich Homola
Bedřich Rakousko-Těšínský
Bedřich Rozehnal
Benedikt I.
Berijev Be-200
Bibliografie dějin Českých zemí
BIBSYS
Biskupin
Bitva na Moravském poli
Bitva o Berlín
Bitva o Británii
Bitva o Monte Cassino
Bitva u Grunwaldu
Bitva u Lehnice
Bitva u Moháče
Bitva u Vídně
Bitva u Varšavy (1920)
Boeing B-29 Superfortress
Boj o investituru
Boleslav Chrabrý
Boleslav III. Křivoústý
Bosenská krize
Brigitte Hamannová
Britská Indie
Brno
Brownova univerzita
Budapešť
Burhánuddín Rabbání
Císař
Car
Carl Menger
Carnuntum
Caroline Kennedyová
Cestovní ruch
Charles Booth
Charles Warren
Charlie Watts
Charlotta Belgická
Chmelnického povstání
Chorvatština
Chorvatsko
Christianizace
Christoph Willibald Gluck
CiNii
Claude Monet
Claudius
Commons:Featured pictures/cs
Cornellova univerzita
Cosimo II. Medicejský
Covid-19
Curych
Czartoryští
Dějiny Polska
Dějiny Rakouska
Dělení Polska
Džaváharlál Néhrú
Damien de Veuster
Dana Picková
Dartmouth College
Diecéze míšeňská
Diktatura
Dináre
Dlouhá turecká válka
Doba železná
Doba bronzová
Doba halštatská
Dolní Rakousy
Doména nejvyššího řádu#Národní doména nejvyššího řádu
Domažlice
Dominik Riegel
Dom (vrch)
Doubravka Přemyslovna
Dr. House
Druhá Polská republika
Druhá světová válka
Druhohory
Dub
Dufourspitze
Dunaj
Dyje
Dynastie
Eduard Schnitzer
Eduard von Knorr
Edvard Beneš
Edward Śmigły-Rydz
Ekonom
Elektrická dráha na Letné v Praze
Elektrická tramvaj
Eleonora Gonzagová (1598–1655)
Eleonora Habsburská (1582–1620)
Eleonora Navarrská
Eleonora Portugalská (1467)
Emanuel Bořický
Emanuel František Züngel
Emilie Fryšová
Encyklopedie
Engelbert Dollfuss
Enrico Fermi
Epigram
Ernst Abbe
Ernst Kaltenbrunner
Estonsko
Etiopie
Eugen Johann Christoph Esper
Eugen Kadeřávek
Eurázijská platňa
Európa
Euro
Eurozóna
Evžen I.
Evžen Rakousko-Těšínský
Evangelická církev
Evropská unie
Fat Man
Favoritka
Federace
Federico Zandomeneghi
Felix Rakouský
Ferdinand I. Dobrotivý
Ferdinand I. Ferrante
Ferdinand I. Habsburský
Ferdinand II. Štýrský
Ferdinand II. Aragonský
Ferdinand II. Tyrolský
Ferdinand III. Habsburský
Ferdinand III. Toskánský
Ferdinand IV. Habsburský
Ferdinand IV. Toskánský
Ferdinand Karel Habsbursko-Lotrinský
Ferdinand Karel Habsbursko-Lotrinský (1868–1915)
Ferdinand Karel Josef Rakouský-Este
Ferdinand Karel Tyrolský
Ferdinand Karel Viktor Rakouský-Este
Ferdinand Schmidt (fotograf)
Feudalismus
Filip I. Kastilský
Filip I. Sličný
Filip II. Španělský
Filip III. Španělský
Filip IV. Španělský
Film
Finsteraarhorn
Florence Marlyová
Florián Červeň
Francúzsko
Francie
Francouzská národní knihovna
Francouzské revoluční války
Franco Faccio
Franská říše
František Brusák
František Ferdinand d'Este
František Forst
František Hrobař
František I. Štěpán Lotrinský
František I. Rakouský
František IV. Modenský
František Josef I.
František Josef Toskánský
František Křižík
František Karel Habsbursko-Lotrinský
František Karel Rakousko-Toskánský
František Palacký
František Pilař
František Plánička
František Salvátor Rakousko-Toskánský
František Schwarz (1840–1906)
František V. Modenský
František Wichterle
František Xaver Naske
Franz Stangl
Fridrich Ferdinand Rakouský
Fridrich III. Habsburský
Fridrich Vilém III.
Fridrich Vilém IV.
Görlitz
Gabriela Navrátilová
Gabriel Max
Gaetano Donizetti
Gallus Anonymus
Geiserich
Gemeinsame Normdatei
Generalplan Ost
Geodata
Geografie Rakouska
Geológia
Geológia Álp
George Cadogan, 5. hrabě Cadogan
George Washington
Georg von Schönerer
Gerd Müller
Germáni
Gestapo
Gesta principum Polonorum
Glaciál
Gotická architektura
Gottfried Toskánský
Gran Paradiso
Gregoriánský kalendář
Gregoria Maximiliána Habsburská
Grossglockner
Gruzie
Guglielmo Marconi
Guta Habsburská
Hámid Karzaj
Habsburkové
Habsburská monarchie
Habsburská monarchie (rozcestník)
Habsburské Nizozemí
Hafizulláh Amín
Haiti
Hajbatulláh Achúndzáda
Haličsko-vladiměřské království
Halit
Hallstatt
Hall in Tirol
Hans Makart
Harlem
Harvardova univerzita
Hektár
Heliocentrismus
Helvetikum
Herculaneum
Hiram Stevens Maxim
Hirohito
Hlavní město
Hlavní strana
Hnězdno
Hohe Tauern
Holokaust
Horní Lužice
Hornina
Hornoslezská povstání
Hrubý domácí produkt
Hubert Salvátor Rakousko-Toskánský
Hustota zalidnění
Ignác Šechtl
Ignác z Loyoly
Index lidského rozvoje
Indie
Innsbruck
International Standard Book Number
International Standard Serial Number
Invalidovna (Paříž)
Invaze do Polska (1939)
IROZHLAS
Isabela Bourbonská
Isabela Kastilská
Isabela Portugalská (1496)
Islám
ISO 3166-1
ISO 3166-2:AT
ISO 3166-2:PL
Itálie
Ivana Grollová
Ivan Hrbek
Ivy League
Izraelské obranné síly
Jára Beneš
Józef Beck
Józef Piłsudski
Jaan Kaplinski
Jaderná zbraň
Jagellonci
Jagellonská univerzita
Jakub Arbes
Jakub Hron Metánovský
Jaltská konference
James Wilson (Dr. House)
Jana Enríquezová
Jana I. Kastilská
Janovský záliv
Janov (Taliansko)
Jantarová stezka
Jan Ambrůz
Jan Habsbursko-Lotrinský
Jan Henryk Dąbrowski
Jan II. Aragonský
Jan II. Kastilský
Jan III. Sobieski
Jan Jindřich
Jan Karel Habsburský
Jan Karel Hraše
Jan Macháček
Jan Matejko
Jan Radimský
Jan Salvátor Toskánský
Jan Tomáš
Jan Váňa (havíř)
Japonsko
Jardins des Champs-Élysées
Jarmil
Jazyk (lingvistika)
Jiří II.
Jiří Toskánský
Jih
Jim Carroll
Jindřich Ferdinand Toskánský
Jindřich Habsbursko-Lotrinský
Jindřich II. Babenberský
Jindřich II. Pobožný
Jindřich IV.
Jindřich Niederle
Jindřich V. Sálský
Johann Franz Greipel
John Boyd Dunlop
John Kerry
John Spencer-Churchill, 7. vévoda z Marlborough
Josef August Rakouský
Josef Ferdinand Toskánský
Josef Frankovský
Josef František Habsbursko-Lotrinský
Josef Habsbursko-Lotrinský
Josef I. Habsburský
Josef II.
Josef Karel Ludvík Habsbursko-Lotrinský
Josef Pražák
Josef Schulz
Josef Truhlář
Joseph Stiglitz
Josif Vissarionovič Stalin
Južná Európa
Judaismus
Juh
Juhovýchod
Kábul
Křížové výpravy
Křesťanství
Křižáci
Kašubština
Kaliningradská oblast
Kampus
Kapitulace Japonska
Karantánie
Kara Mustafa
Karel Španělský
Karel Štýrský (biskup)
Karel Štěpán Rakousko-Těšínský
Karel Adámek
Karel Albrecht Habsbursko-Altenburský
Karel Ambrož Rakouský-Este
Karel Bulíř (pedagog)
Karel Förster
Karel Ferdinand Rakousko-Těšínský
Karel Havlíček Borovský
Karel Hořínek
Karel I.
Karel I. Josef Habsburský
Karel II. Španělský
Karel II. Štýrský
Karel IV.
Karel Jan Rudzinsky
Karel Jonáš
Karel Josef Habsbursko-Lotrinský
Karel Ludvík Habsbursko-Lotrinský (1918–2007)
Karel Ludvík Rakousko-Těšínský
Karel Ludvík Rakousko-Uherský
Karel Pius Rakousko-Toskánský
Karel Růžička starší
Karel Salvátor Rakousko-Toskánský
Karel Smělý
Karel V.
Karel VI.
Karel Vrátný
Karel Vraný
Karlovac
Karl Nehammer
Karpaty
Kateřina II. Veliká
Kateřina Jacques-Bursíková
Kateřina Renata Habsburská
Kateřina z Foix
Kategorie:Čas
Kategorie:Články podle témat
Kategorie:Život
Kategorie:Dorozumívání
Kategorie:Geografie
Kategorie:Historie
Kategorie:Hlavní kategorie
Kategorie:Informace
Kategorie:Kultura
Kategorie:Lidé
Kategorie:Matematika
Kategorie:Narození v roce 1840
Kategorie:Příroda
Kategorie:Politika
Kategorie:Právo
Kategorie:Rekordy
Kategorie:Seznamy
Kategorie:Společnost
Kategorie:Sport
Kategorie:Technika
Kategorie:Umění
Kategorie:Věda
Kategorie:Vojenství
Kategorie:Vzdělávání
Kategorie:Zdravotnictví
Katolicismus
Katolické řády a řeholní kongregace
Katolictví
Katyňský masakr
Kavkazská válka
Kazimír III. Veliký
Kazimír IV. Jagellonský
Keltové
Kibuc
Kilometer
Kitzbühel
Klíma
Klagenfurt
Klaudie Medicejská
Klemens Wenzel von Metternich
Klement Salvátor Habsbursko-Altenburský
Kmen (sociologie)
Knížectví
Kościuszkovo povstání
Kolumbijská univerzita
Komtur
Komunistická strana Čech a Moravy
Komunistická strana Rakouska
Konžská republika
Kongresové Polsko
Konrád I. Mazovský
Konstance Habsburská
Konstancja Gładkowska
Konstituční monarchie
Korunní princ Rudolf
Korunovace
Korutany
Kosmická sonda
Kostel svatého Petra a Pavla (Görlitz)
Královský hrad (Varšava)
Kraňsko
Krakov
Krakovské povstání
Kras
Kreva
Krevská unie
Kryštalinikum
Krymský chanát
Kujavsko
Kujavsko-pomořské vojvodství
Kurt Biedenkopf
Kurt Waldheim
Květen
Květnový převrat (Polsko)
Lógar
Lac du Bourget
Ladislav Filip Habsbursko-Lotrinský
Ladislav Pohrobek
Ladislav Rott
Lajos Abafi
Lalibela
Latina
Lednové povstání
Leopold Ferdinand Salvátor
Leopold Habsbursko-Lotrinský
Leopold I.
Leopold I. Babenberský
Leopold I. Vilém
Leopold II.
Leopold II. Toskánský
Leopold Salvátor Rakousko-Toskánský
Leopold V. Habsburský
Leo Karel Habsbursko-Lotrinský
Les
Letecká archeologie
Letní čas
Letní olympijské hry 2020
Levice
Lev XI.
Liberalismus
Library of Congress Control Number
LIBRIS
Lichtenštajnsko
Lichtenštejnsko
Lilek brambor
Linec
Lipica
Listopadové povstání
Literární fikce
Litevština
Litevské velkoknížectví
Litva
Londýn
Lotyšská národní knihovna
Louis-Nazaire Bégin
Lužická kultura
Lužická Nisa
Lublinská unie
Ludvík Habsbursko-Lotrinský
Ludvík Salvátor Toskánský
Ludvík Viktor Habsbursko-Lotrinský
Lulu (Berg)
Luna 22
Lvov
Lyskamm
Média:Pl-Rzeczpospolita.ogg
Měď
Měšťanstvo
Měšek I.
Měsíc
Městské okresy v Německu
Maďaři
Maďarština
Maďarsko
Madeleine Albrightová
Madrid
Mahátma Gándhí
Mahmúd Ahmadínežád
Malá Strana
Maltská konvence
Manhattan
Manuel Rivera-Ortiz
Maorové
Maršál Polska
Marie Anna Bavorská (1551–1608)
Marie Anna Bavorská (1574–1616)
Marie Burgundská
Marie Kristýna Rakouská (1574–1621)
Marie Magdalena Habsburská
Marie Stuartovna
Marie Terezie
Markéta Habsburská (1584–1611)
Markéta Habsburská (1584)
Markéta Saská
Markýz de Sade
Markrabě
Mars (planeta)
Mars Express
Martha Washingtonová
Martin Čech
Martin Van Buren
Massif des Écrins
Mateusz Morawiecki
Matterhorn
Matyáš Habsburský
Mauzoleum
Maximilián I. Habsburský
Maxmilián Arnošt Habsburský
Maxmilián Evžen Rakouský
Maxmilián František Habsbursko-Lotrinský
Maxmilián I. Habsburský
Maxmilián I. Mexický
Maxmilián II. Habsburský
Maxmilián III. Habsburský
Maxmilián Josef Rakouský-Este
Mazovčané
McDonnell Douglas DC-9
Metrov nad morom
Metro v Praze
Mezinárodní standardní identifikátor jména
Michail Saakašvili
Mikuláš Koperník
Milan Havlín
Milan Zelený
Milavče
Miloš Klicman
Milton Friedman
Miocén
Miroslav Khol
Miroslav Tetter
Mongolský vpád do Evropy
Mont Blanc
Morava
Muhammad Dáúd Chán
Muhammad Nadžíbulláh
Mumie
MusicBrainz
Nářečí
Náboženství
Náměstí Hrdinů (Vídeň)
Nápověda:Úvod
Nápověda:Úvod pro nováčky
Nápověda:Citace
Nápověda:Literatura
Nápověda:Obsah
Národní a univerzitní knihovna v Záhřebu
Národní hymna
Národní knihovna České republiky
Národní knihovna Španělska
Národní knihovna Izraele
Národní konvent
Národní muzeum
Národnost
Núr Mohammad Tarakí
Němčina
Němci
Německá říše
Německé císařství
Německé Rakousko
Německé zločiny v Polsku za druhé světové války
Německý spolek
Německo
Německo-polská státní hranice
Německo-polský pakt o neútočení
Nacismus
Nacistické Německo
Nadace Wikimedia
Nagasaki
Napoleonské války
Napoleon Bonaparte
National Archives and Records Administration
Neandertálec
Negba
Nemecko
Neoabsolutismus
Neolit
Neutralita
New York
New York (stát)
New York City Police Department
Nihil novi
Nikolaj Davyděnko
Nobelova cena
Noricum
Novorossijsk
Občanská demokratická strana
Obléhání Brna (1645)
Obléhání Konstantinopole (717–718)
Obležení Hlohova
Obyvatelstvo
Odilon Redon
Odilo Globocnik
Odra
Okupační zóny Rakouska
Oldřich Nový
Oligocén
Olympijské hry
OpenStreetMap
Opera
Operace Tannenberg
Operace Visla
Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj
Organizace pro osvobození Palestiny
Organizace spojených národů
Organizace ukrajinských nacionalistů
Organizace zemí vyvážejících ropu
Orogenéza
Oskar Höcker
Osmanská říše
Osmansko-habsburské války
Osvícenství
Ota František Josef
Ota I. Veliký
Ota II.
Ota III.
Oto Linhart
Otto von Habsburg
Pádska nížina
Pákistán
Pán (šlechtický titul)
Předměstí
Přemyslovci
Přemysl Otakar II.
Přimda (hrad)
Paříž
Paštunština
Paštunové
Pagekon obří
Paleogén
Palisáda
Památková rezervace
Pandemie covidu-19
Pandemie covidu-19 v Česku
Pangermanismus
Panonie
Panoráma
Papež
Parita kupní síly
Parlamentní republika
Penninikum
Penninské Alpy
Penny Black
Pensylvánská univerzita
Pentagon
Perština
Personální unie
Per Teodor Cleve
Petr Ferdinand Toskánský
Petr Iljič Čajkovskij
Petr Kolínský
Piastovci
Pius X.
Piz Bernina
Pjotr Lavrov
Ploutvonožci
Poštovní známka
Požár
Požár Malé Strany a Hradčan
Pohřebiště
Pohorie
Poláci
Polština
Polané (západní)
Politik
Polská exilová vláda
Polská hymna
Polská lidová republika
Polská národní knihovna
Polská republika (rozcestník)
Polská vlajka
Polské království
Polské království (1916–1918)
Polský odboj během druhé světové války
Polský podzemní stát
Polsko
Polsko-litevská unie
Polsko-litevská unie (1569–1795)
Polsko-litevská válka
Polsko-sovětská válka
Polsko-ukrajinská válka
Pomořansko
Pompeje
Poniatowští
Portál:Aktuality
Portál:Doprava
Portál:Francúzsko
Portál:Geografia
Portál:Geografie
Portál:Historie
Portál:Kultura
Portál:Lidé
Portál:Náboženství
Portál:Novověk
Portál:Obsah
Portál:Příroda
Portál:Politika
Portál:Pravěk
Portál:Spojené státy americké
Portál:Sport
Portál:Středověk
Portál:Starověk
Portál:Vedy o Zemi
Poslanecká sněmovna
Poznaňské velkovévodství
Poznaňsko
Príkrov (geológia)
Pražský hrad
Praha
Pravěk
Prevét
Princetonská univerzita
Privilegium minus
Projekt Manhattan
Prosperita
Protestantismus
Pruské království
Pruské Slezsko
Prusko
Prusko-rakouská válka
První anglo-afghánská válka
První křížová výprava
První opiová válka
První Rakouská republika
První světová válka
Pryč od Říma!
Pulitzerova cena
Q156400
Q156400#identifiers
Q156400#identifiers|Editovat na Wikidatech
Q172388
Q172388#identifiers
Q172388#identifiers|Editovat na Wikidatech
Q49088
Q49088#identifiers
Q49088#identifiers|Editovat na Wikidatech
Q839954#identifiers
Q839954#identifiers|Editovat na Wikidatech
Q866393
Q866393#identifiers
Q866393#identifiers|Editovat na Wikidatech
Rétové
Raabs an der Thaya
Rada Evropy
Raetie
Rainer Ferdinand Habsbursko-Lotrinský
Rainer Josef Habsbursko-Lotrinský
Rakúsko
Rakouská hymna
Rakouská občanská válka
Rakouská státní smlouva
Rakouská vlajka
Rakouské arcivévodství
Rakouské císařství
Rakouské markrabství
Rakouské Nizozemí
Rakouské spolkové země
Rakouské vévodství
Rakouský stát
Rakousko
Rakousko-turecká válka (1663–1664)
Rakousko-uherské vyrovnání
Rakousko-Uhersko
Rekatolizace
Renáta Doleželová
Renesanční architektura
Renesance
Republika
Revoluce 1848–1849 v Rakouském císařství
Richard Jahn
Richterova stupnice
Robert Führer
Robert Oppenheimer
Robert Rakouský-d'Este
Robert Sean Leonard
Rok
Ropná skvrna
Rozhlas
Rozloha
Rudá armáda
Rudolf I. Habsburský
Rudolf II.
Rudolf IV. Habsburský
Rudolf Jan kardinál Habsbursko-Lotrinský
Ruské impérium
Rusko
Rusko-polská válka (1605–1618)
Rysy
Rytíř
Séraphin-Médéric Mieusement
Saintgermainská smlouva
Sakrální stavba
Salcburk
Sanace (Polsko)
Sarajevo
Sarmati
SARS-CoV-2
Sasko
Satira
Saturnin Heller
Schengenský prostor
Schutzstaffel
Sedimentačná panva
Sedmidenní válka
Sedmiletá válka
Sejm
Sergej Adamovič Kovaljov
Severní válka
Severoatlantická aliance
Severovýchod
Seznam římských králů
Seznam štýrských markrabat a vévodů
Seznam švédských králů
Seznam brixensko-bolzanských biskupů
Seznam korutanských vévodů
Seznam kraňských markrabat a vévodů
Seznam měn
Seznam mezinárodních poznávacích značek
Seznam mezinárodních směrových čísel
Seznam představitelů Afghánistánu
Seznam představitelů Polska
Seznam představitelů Rakouska
Seznam panovníků Svaté říše římské
Seznam pasovských biskupů
Seznam polských králů
Seznam portugalských panovníků
Seznam pruských panovníků
Seznam států podle státního zřízení
Seznam států světa podle data vzniku
Seznam států světa podle HDP na obyvatele
Seznam států světa podle hustoty zalidnění
Seznam států světa podle indexu lidského rozvoje
Seznam států světa podle nejvyšších hor
Seznam států světa podle počtu obyvatel
Seznam států světa podle rozlohy
Seznam světového dědictví v Africe#Etiopie
Seznam vratislavských biskupů a arcibiskupů
Shetlandy
Sidney Altman
Sjednocená kanadská provincie
Skanzen
Skotsko
Skytové
Slezané
Slezská kuchyně
Slezské vojvodství
Slezsko
Slované
Slovanské náboženství
Slovanský sjezd
Slovenština
Slovenská národní rada
Slovensko
Slovinština
Slovinsko
Smlouva z Waitangi
SNAC
Sofie Litevská
Solná komora
Soubor:1684 Entsatz von Wien anagoria.JPG
Soubor:Anonym Erzherzog Karl II.jpg
Soubor:Aschraf Ghani MSC 2017 2 (cropped modified).jpg
.jpg&veda=27042){kind=link}
Soubor:Auguste Rodin fotografato da Nadar nel 1891.jpg
Soubor:Austria 1945-55.svg
Soubor:Austria Romana.png
Soubor:Austria satellite-map.jpg
Soubor:Biskupin - gate and wall.jpg
Soubor:Border changes in history of Poland.png
Soubor:Bregenz pano 1.jpg
Soubor:Bundesarchiv Bild 183-1987-0922-500, Wien, Heldenplatz, Rede Adolf Hitler.jpg
Soubor:Carinthia Arms.svg
Soubor:Charlie Watts Berlinale 2008 cropped.jpg
Soubor:Claude Monet 1899 Nadar crop.jpg
Soubor:Coat of arms of Austria.svg
Soubor:ColumbiaNYUCoat.JPG
Soubor:Davydenko Hamburg.jpg
Soubor:Destroyed Warsaw, capital of Poland, January 1945.jpg
Soubor:Emile Zola MOPA.jpg
Soubor:Empire Autricien au XVIII. siecle.jpg
Soubor:EU-Austria.svg
Soubor:EU-Poland.svg
Soubor:Europa Jagellonica.svg
Soubor:Flag of Austria.svg
Soubor:Flag of Poland.svg
Soubor:Grunwald Wojciech Kossak.jpg
Soubor:Herb Polski.svg
Soubor:Imperial Coat of Arms of the Empire of Austria.svg
Soubor:Jakub Arbes.jpg
Soubor:Jarlshof(NigelDuncan)Feb2007.jpg
Feb2007.jpg&veda=27042){kind=link}
Soubor:Joseph Siffred Duplessis - Christoph Willibald Gluck - Google Art Project.jpg
Soubor:Krizik Electric Tram 1891 Hercik.png
Soubor:Languages of Central Europe 1910 v češtině.png
Soubor:Low Memorial Library Columbia University NYC.jpg
Soubor:Marcha orientalis-cs.svg
Soubor:MieszkoDagome.jpg
Soubor:Nagasakibomb.jpg
Soubor:Polska-ww1-nation.png
Soubor:Tchaikovsky2.jpg
Soubor:Teresa-Stolz.jpg
Soubor:Thilafushi1.jpg
Soubor:VenusWillendorf.jpg
Soubor:Wappen Herzogtum Krain.png
Soubor:Wappen Herzogtum Steiermark.png
Soubor:Wentworth Miller by Gage Skidmore.jpg
Soubor:Wiki letter w.svg
Sovětská invaze do Polska
Sovětské represe proti Polákům a polským občanům 1939–1946
Speciální:Kategorie
Speciální:Map/16/52.788378/17.744691/cs
Speciální:Nové stránky
Speciální:Statistika
Speciální:Zdroje knih/978-80-7106-239-4
Speciální:Zdroje knih/978-80-7243-455-8
Spisovatel
Spittal an der Drau
Spojené arabské emiráty
Spojené království
Spojené státy americké
Spojenci (druhá světová válka)
Srážka vlaků u Milavčí
Srbsko
Státní znak Polska
Státní znak Rakouska
Středa
Střední Evropa
Střední Litva
Střední paleolit
Stanfordova univerzita
Stanisław Żółkiewski
Stanislav II. August Poniatowski
Starověk
Starověký Řím
Story Musgrave
Strana Whigů
Strana Zelených
Stratzing
Stredná Európa
Sunnitský islám
Světová banka
Světová obchodní organizace
Světskost
Svatá říše římská
Svatá Helena (ostrov)
Svobodné město Krakov
Svrchovanost
Szlachta
Tádžikistán
Tálibán
Třicetiletá válka
Taliansko
Talibán
Terciární sektor
Terciér
Tereza Stolzová
Terst
Tethys (more)
Teurnia
Theodore Roosevelt
Theodor Tomášek
Thilafushi
Think tank
Thomas Hardy
Thomas Merton
Tigrajská lidově osvobozenecká fronta
Tokio
Tomáš Černý (politik)
Tomáš Vorel
Tony Award
Tony Esposito (lední hokejista)
Toomas Hendrik Ilves
Toruň
Tovaryšstvo Ježíšovo
Trapista
Treťohory
Trove
Turečtina
Turecko
Tyrolsko
Udórz (hrad)
Ukrajina
Ukrajinci
Ukrajinská povstalecká armáda
Umělá družice
Umajjovci
UNESCO
Union List of Artist Names
Univerzita
Univerzita ve Štýrském Hradci
Univerzitní systém dokumentace
Uzbekistán
Václav II.
Václav Mollenda
Václav Nekvasil
Václav Veber
Válka o španělské dědictví
Válka ve Vietnamu
Válka v Tigraji
Války o rakouské dědictví
Vápenec
Vídeň
Vídeňský kongres
Východ
Východní blok
Východní Germáni
Východní marka
Východní Prusko
Východofranská říše
Vakcína proti covidu-19
Vandalové
Varšava
Varšavská konfederace
Varšavské knížectví
Varšavské povstání
Vatikánská apoštolská knihovna
Velká francouzská revoluce
Velká turecká válka
Velké okresní město
Velkopolské povstání
Velkopolské povstání (1806)
Velkopolsko (historické území)
Veněra 15
Venuše z Galgenbergu
Versailleská smlouva
Viedeň
Viedenská kotlina
Viktor Wilhelm Russ
Vilém Habsbursko-Lotrinský
Vilém I. Nizozemský
Vilém II. Nizozemský
Vilém Rakousko-Těšínský
Vilém Tierhier
Virginie
Virtual International Authority File
Virunum
Visegrádská skupina
Vislané
Vitalianus
Vital Šyšov
Vladimír Slavínský
Vladislav I. Lokýtek
Vladislav II. Jagello
Vladislav Jagellonský
Vlastenecká fronta (Rakousko)
Vlastislav Antonín Vipler
Vlnolam
Vnitřní Rakousy
Vnitrozemský stát
Voda
Volyňský masakr
Vrása
Vrásnenie
Vrchol
Vstup Rakouska do Evropské unie
Vyhlazovací tábory nacistického Německa
Wachau
Warren Buffett
Weisshorn
Welfové
Wentworth Miller
Wettinové
Wiki
Wikicitáty:Hlavní strana
Wikidata:Hlavní strana
Wikiknihy:Hlavní strana
Wikimedia Česká republika
Wikimedia Commons
Wikipedie:Údržba
Wikipedie:Časté chyby
Wikipedie:Často kladené otázky
Wikipedie:Článek týdne
Wikipedie:Článek týdne/2021
Wikipedie:Autorské právo#Publikování cizích autorských děl
Wikipedie:Citování Wikipedie
Wikipedie:Dobré články
Wikipedie:Dobré články#Portály
Wikipedie:Kontakt
Wikipedie:Nejlepší články
Wikipedie:Obrázek týdne
Wikipedie:Obrázek týdne/2021
Wikipedie:Ověřitelnost
Wikipedie:Přesměrování
Wikipedie:Pahýl
Wikipedie:Požadované články
Wikipedie:Pod lípou
Wikipedie:Portál Wikipedie
Wikipedie:Potřebuji pomoc
Wikipedie:Průvodce
Wikipedie:Seznam jazyků Wikipedie
Wikipedie:Uvádění zdrojů
Wikipedie:Věrohodné zdroje
Wikipedie:Velvyslanectví
Wikipedie:Vybraná výročí dne/srpen
Wikipedie:WikiProjekt Kvalita/Články k rozšíření
Wikipedie:Zajímavosti
Wikipedie:Zajímavosti/2021
Wikipedie:Zdroje informací
Wikislovník:Hlavní strana
Wikiverzita:Hlavní strana
Wikizdroje:Hlavní strana
Wikizprávy:Hlavní strana
Willendorfská venuše
William Gregory
William Henry Harrison
William Pittenger
Wkra
WorldCat
Yaleova univerzita
Západní Slované
Závěť
Złoty
Zaolzie
Zdeněk Šreiner
Zell am See
Zeměpisné souřadnice
Zemětřesení na Haiti 2021
Zemská armáda
Zemské desky
Zemský okres Zhořelec
Zgorzelec
Zikmund Báthory
Zikmund František Tyrolský
Zikmund Habsburský
Zikmund Habsbursko-Lotrinský
Zikmund III. Vasa
Zinalrothorn
Zlaté svobody
Text je dostupný za podmienok Creative
Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších
podmienok.
Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky
použitia.
www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk