Frances Yatesová
Narození	28. listopadu 1899 Portsmouth
Úmrtí	29. září 1981 (ve věku 81 let) Londýn
Povolání	esejistka, historička, historička filozofie a historička umění
Alma mater	University College London Birkenhead High School Academy Londýnská univerzita
Témata	kulturální historie a esej
Ocenění	Společník Britské akademie (1967) důstojník Řádu britského impéria (1972) Wolfson History Prize (1973) Dáma komandér Řádu britského impéria (1977) společník Americké akademie umění a věd
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Frances Amelia Yates (28. listopadu 1899 – 29. září 1981) byla britská historička. Narodila se v Southsea v Hampshire, po mnoho let vyučovala na Warburgově institutu Londýnské univerzity.

Život a dílo

Její otec, oddaný anglikán, byl námořní inženýr, který jako teenager pracoval v přístavu a dohlížel na stavbu britského válečného loďstva v letech před první světovou válkou. Ačkoliv jedna z jejich starších sester navštěvovala Girton, jako mnoho nezávislých žen v učňovských letech, Frances byla vyučována doma vlastní matkou a nějakou dobu navštěvovala Birkenheadskou střední školu. Byla nejmladší ze čtyřech dětí, vyrostla v rodině střední třídy, jejíž viktoriánské názory ovlivnili její pozdější učitelství.

Psala především o okultismu a neoplatónistické filozofii renesance. Její knihy Giordano Bruno a tradice hermetismu (1964), Umění paměti (1966) a Rosekruciánské osvícení (1971) vzbudily pozornost směrem ke klíčové roli, jakou hrál zázrak v rané vědě a filosofii ještě předtím, než učenci jako např. Keith Thomas zasadili toto téma do proudu historiografie. Uvedením díla Giordano Bruno a hermetická tradice proměnila renesanční historiografii. Ve svém díle objevila Yatesová hermetismus, kterým byla nasáknuta renesance a obnovený zájem o mysticismus, zázrak a gnosticismus pozdního starověku, které přežily středověk. Tváří v tvář dlouhotrvajícím konvenčním interpretacím Yatesová předpokládala, že bývalý dominikán Giordano Bruno se stal v roce 1600 mučedníkem, protože obhajoval hermetickou tradici spíš než kvůli jeho tvrzení o heliocentrismu.

Některé z jejich závěrů byly později napadeny jinými učenci.

Stejně jako u mnoha rodin její doby, smrt jejího jediného bratra v první světové válce, spolu s pustošením druhé světové války podpořily její opovržení útočným nacionalismem a přispěly k jejímu boji za interdisciplinární historiografii. Déle než 40 let byla zaměstnána Warburgovým institutem Londýnské univerzity.

Jako autorka mnoha knih a článků získala Yatesová celou řadu cen a čestných titulů. Byla jmenována služebníkem Řádu britského impéria v roce 1972 a byla pasována na "dame" v roce 1977. Yatesová je považována jednou z velkých znalkyň renesanční Evropy; její kniha Umění paměti (1966) byla řazena mezi jedny z nejvýznamnějších nefikčních knih 20. století.

První biografie této průkopnické ženské učenkyně, nazvaná Frances Yatesová a hermetická tradice (autorka Marjorie G. Jonesová) byla publikována v červnu 2008 vydavatelstvím Ibis Press.

Americký novelista John Crowley se ve velké míře odvolával na Yatesovou kvůli okultním motivům ve svých knihách Malý, Velký (1981) a Egypt (1987-2007).

Zemřela po krátké nemoci v Surbitonu v hrabství Surrey.

Dílo

• Francouzské akademie 16. století (1947)
• Gobelíny rodu Valois (1959)
• Giordano Bruno a hermetická tradice (1964)
• Umění paměti (1966)
• John Florio: Život Itala v Shakespearovské Anglii (1968)
• Divadlo světa (1969)
• Rosekruciánské osvícení (1972)
• Astraea: Císařské téma v 16. století (1975)
• Shakespearovy poslední hry: Nové pojetí (1975)
• Okultní filozofie v alžbětinské době (1979
• Lull a Bruno (1982) sebrané spisy I
• Renesance a reforma: Italský příspěvek (1983) sebrané spisy II
• Myšlenky a ideály v severoevropské renesanci (1984) sebrané spisy III

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Frances Yates na anglické Wikipedii.

Související články

• Hermetismus
• Novoplatónismus

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Frances Yatesová na Wikimedia Commons