Elegické distichon (také elegické dvojverší) je básnická forma, užívaná převážně ve starořecké lyrické poezii, méně v epice. Staří Římané také elegická disticha často užívali v milostné lyrice (např. v Ovidiových Amores), ale i v epigramech a mnoha dalších žánrech. Každé distichon většinou vyjadřovalo ucelenou myšlenku.

Elegické dvojverší představuje střídání daktylského hexametru a pentametru následujícího druhu: po dvou daktylech následuje dlouhá slabika, cézura, další dva daktyly a opět dlouhá slabika (tento druh pentametru se užívá pouze v elegickém distichu). Graficky zapsáno:

– u u | – u u | – u u | – u u | – u u | – – 
– u u | – u u | – || – u u | – u u | –

(pomlčka představuje dlouhou slabiku, malé u krátkou slabiku)

Při překladech elegického disticha do češtiny, kdy je časoměrný verš nahrazen za sylabotónický verš, se namísto dlouhých slabik užívají přízvučné slabiky a namísto krátkých slabik nepřízvučné slabiky.

Tato forma byla často používána v takzvaných elegiích v období českého národního obrození.

Příklad

O numquam pro me satis indignate Cupido

O in corde meo desidiose puer,

Ovidius, Amores, II, 9, verše 1–2

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Elegiac couplet na anglické Wikipedii.