Dynastie čínské historie

Dynastie čínské historie tvoří kontinuální řadu dynastií od třetího tisíciletí před naším letopočtem až do roku 1911.^{[pozn. 1]}^{[pozn. 2]}

Legendární období

Podle legend byli prvními vládci Číny Tři vznešení a pět vladařů — bohové a mytické bytosti, na jejichž autoritu se později dovolávali čínští učenci a kteří byli dáváni za vzor následujícím panovníkům.

Tři vznešení a pět vladařů 三皇五帝 sānhuáng wǔdì
Tři vznešení 三皇 sānhuáng	Podle Zápisků historika (史記 / 史记 shǐjì): Vládce Nebes Vládce Země Vládce Lidí	天皇地皇泰皇 nebo 人皇	tiānhuáng tìhuáng tàihuáng nebo rénhuàng
Tři vznešení 三皇 sānhuáng	Podle Jüntou-šu (運斗樞 yùndòu shū) a Jüanming pao (元命苞 yuánmìng bāo): Fu-si Nüwa Šen-nung	伏羲女媧 / 女娲神農 / 神农	fúxī nǚwā shénnóng
Pět vladařů 五帝 wǔdì	Podle Zápisků historika: Žlutý císař Čuan-sü Ku Jao Šun	黃帝 / 黄帝顓頊 / 颛顼嚳堯舜	huángdì zhuānxū kù jáo shùn
	Podle Písně z Čhu (楚辭 chǔcí): Šaochao Čuan-sü Žlutý císař Šen-nung Fu-si	少昊顓頊 / 颛顼黃帝 / 黄帝神農 / 神农伏羲	shàohào zhuānxū huángdì shénnóng fúxī
	Podle Knihy obřadů (禮記 / 礼记 lǐjì): Joučchao-š' Suejžen-š' Fu-si Nüwa Šen-nung	有巢氏燧人氏伏羲女媧 / 女娲神農	yǒucháo shì suìrén shì fúxī nǚwā shénnóng

Historické období

Dějiny Číny Dějiny Číny
STAROVĚKÁ ČÍNA
3 vznešení a 5 vladařů
Dynastie Sia 2100–1600 př. n. l.
Dynastie Šang 1600–1046 př. n. l.
Dynastie Čou 1045–256 př. n. l.
Západní Čou
Východní Čou
Období Jar a podzimů
Období válčících států
CÍSAŘSKÁ ČÍNA
Dynastie Čchin 221 př. n. l.–206 př. n. l.
Dynastie Chan 206 př. n. l.–220 n. l.
Západní Chan
Dynastie Sin
Východní Chan
Období tří říší 220–280
Wej, Šu & Wu
Dynastie Ťin 265–420
Západní Ťin	16 Království 304–439
Východní Ťin	16 Království 304–439
Severní & Jižní dynastie 420–589
Dynastie Suej 581–618
Říše Tchang 618–907
( X Wu Ce-tchien 690–705 )
5 dynastií & 10 říší 907–960	Dynastie Liao 907–1125
Dynastie Sung 960–1279
Severní Sung		Z. Sia
Jižní Sung	Ťin
Dynastie Jüan 1271–1368
Dynastie Ming 1368–1644
Říše Čching 1644–1911
MODERNÍ ČÍNA
Republika 1912–1949
Spor o Čínu ...
Čínská lidová republika 1949–současnost	Čínská republika (Tchaj-wan) 1945–současnost
Související články Časová osa čínských dějin Dynastie čínské historie Dějiny umění Ekonomické dějiny
Tento box: zobrazit • diskuse • editovat

Po legendárním období Tří vznešených a pěti vladařů nastoupily první tři pololegendární dynastie Sia, Šang a Čou. Od dynastie Šang se každá dynastie odvolávala na mandát Nebes (天命 tiānmìng), kterým byla posvěcena vláda dynastie v Podnebesí (tchien-sia 天下 tiānxià). Poprvé tak učinila právě dynastie Šang, aby ospravedlnila svržení dynastie Sia.

Říše, vytvořené jednotlivými dynastiemi, jsou nazývány zpravidla jménem vládnoucí dynastie a až do vyhlášení dynastie Čchin vládnou jejich panovníci jako králové (王 pinyin: wáng), či knížata (vévodové, princové) (公, kung, pinyin: gōng).^{[pozn. 3]} Teprve Jing Čeng (嬴政 pinyin: yíng zhèng) — poté, co roku 221 př. n. l. sjednotil Čínu — vládl jako První císař (š'chuang-ti 始皇帝 pinyin: shǐ huángdì). Titul ti (帝 pinyin: dì)^{[pozn. 4]} — na Západě překládaný jako císař^{[pozn. 5]} — je pak používán pro většinu následujících panovníků, až do svržení dynastie Čching v roce 1911.

Dynastie			Období vlády
Sia	夏	xià	2100^{[pozn. 6]}–1600 př. n. l.
Šang (Jin)	商	shāng	1600–1100 př. n. l.
Čou Západní Čou Východní Čou Období Jar a podzimů Období válčících států	周西周東周春秋戰國	zhōu xī zhōu dōng zhōu chūn qiū zhàn guó	1100–221 př. n. l. 1100–771 př. n. l. 770–476 př. n. l.^{[pozn. 7]} 770–476 př. n. l.^{[pozn. 7]} 403–221 př. n. l.
Čchin	秦	qín	221–206 př. n. l.
Chan Západní Chan Sin (přerušení dynastie Chan) Východní Chan	漢西漢新東漢	hàn xī hàn xīn dōng hàn	206 př. n. l.–220 n. l. 206 př. n. l.–8 n. l. 9–25 n. l. 25–220 n.l.
Tři království Království Cchao Wej Království Šu-chan Království Východní Wu	三國曹魏蜀漢東吳	sān guó cáo wèi shǔ hàn dōng wú	220^{[pozn. 8]}–280 220–265 221–263 222–280
Ťin Západní Ťin Východní Ťin	晉西晉東晉	jìn xī jìn dōng jìn	265–420 265–316 317–420
Období jižních a severních dynastií Jižní dynastie Sung (Liou-sung) Čchi Liang Čchen Pozdní Liang Severní (nečínské) dynastie Severní Wej (Toba)^{[pozn. 9]} Západní Wej Východní Wej Severní Čchi Severní Čou	南北朝劉宋齊梁陳後梁北魏 (拓拔魏) 西魏東魏北齊北周	nán běi cháo liú sòng qí liáng chén hòu liáng běi wèi (tàbá wèi) xī wèi dōng wèi běi qí běi zhōu	420–589 420–479 479–502 502–557 557–589 555–587 386–534 534–556 534–550 550–577 557–581
Suej	隋	suí	581–618
Tchang	唐	táng	618–907
Pět dynastií a deset království Pozdní Liang Pozdní Tchang Pozdní Ťin Pozdní Chan Pozdní Čou	五代十國後梁後唐後晉後漢後周	wǔ dài shí guó hòu liáng hòu táng hòu jìn hòu hàn hòu zhōu	907–960 907–923 923–936 936–946 947–950 951–960
Sung Severní Sung Jižní Sung	宋北宋南宋	sòng běi sòng nán sòng	960–1279 960–1127 1127–1279
Jüan (Mongolská dynastie)	元	yuán	1271–1368
Ming + Jižní Ming (rezistence proti Čchingům)	明南明	míng nán míng	1368–1644 1644–1659^{[pozn. 10]}
Čching (Mandžuská dynastie)	清	qīng	1644^{[pozn. 11]}–1911^{[pozn. 1]}

Každá dynastie se dále dělila na období panování jednotlivých panovníků — takzvaných ér (nien-chao TZ: 年號 ZZ: 年号 pinyin: niánhào). Každý vládce vyhlašoval jméno éry své vlády a až do nástupu dynastie Ming nebylo neobvyklé, že jeden panovník vyhlásil postupně několik ér (Kao-cung (高宗 gāo zōng) z dynastie Tchang jich během své vlády v letech 650 až 683 vyhlásil dokonce 14). Zakladatel dynastie zpravidla vyhlašoval éru své vlády spolu s vyhlášením nové dynastie. Éry dalších nástupců se počítaly zpravidla od následujícího čínského nového roku. Doba trvání každé éry pak sloužila i k počítání času,^{[pozn. 12]} takže například rok 1651^{[pozn. 13]} je sedmým rokem éry Šun-č’ (順治). Velice často je pak jméno éry zaměňováno za jméno císaře, takže císař Fulin je pak známější jako císař Šun-c’ (což bylo jméno, které si Fulin zvolil pro pojmenování éry své vlády), etc…

Dynastie „samozvanců“

V historii Číny dále figuruje řada malých a relativně krátkodobých dynastií, které se zpravidla neuvádějí v seznamech čínských dynastií. Jedná se o dynastie vyhlášené většinou vzbouřenci, rebely a uzurpátory, kteří se (stejně jako zakladatelé většiny ostatních dynastií) vzbouřili proti aktuálně vládnoucí dynastii a pokusili se jí svrhnout. Nikdy ale nezískali potřebnou podporu a moc a do několika měsíců či let byla jejich rebelie potlačena. Takové dynastie se vyznačují tím, že nikdy nezískaly vládu nad celou Čínou (kontrolovaly jenom některé provincie) a měly mnohdy třebas jenom jediného panovníka (ten se tituloval buď jako král, či jako císař), který ale vyhlásil jméno éry své vlády. To, že tyto dynastie měly krátkého trvání a minimum panovníků ale nesmí vést k domněnce, že byly úplně bezvýznamné. Alespoň některé z nich významně zasáhly do čínských dějin:

Wu Ce-tchien (武則天 wǔ zétiān) — jedna z konkubín tchangského císaře Kao-cunga^{[pozn. 14]} (高宗 gāo zōng) — se ujímá vlády za nemocného císaře a po jeho smrti^{[pozn. 15]} vyhlašuje v říjnu 690 dynastii Čou^{[pozn. 16]} (周 zhōu) a jako císařovna Šeng-šen (聖神 shèngshén) pak vládne^{[pozn. 17]} až do února 705 jako jediná císařovna čínské historie.

Koncem vlády dynastie Ming se vlivem hladomorů, katastrofálního stavu císařské pokladny a vojenské nemohoucnosti dynastie rozmohli na venkově bandité.^{[pozn. 18]} Časem se mezi nimi vyprofilovali dva nejvýznamnější vůdcové Li C'-čcheng (李自成 lǐ zìchéng) a Čang Sien-čung (張獻忠 zhāng xiànzhōng). Čang Sien-čung vyhlašuje dynastii Ta Si^{[pozn. 19]} (大西 dà xī, česky: „Velký Západ“) v červenci 1643 po dobytí Wu-čchangu^{[pozn. 20]} (武昌 wǔchāng) v provincii Chu-pej (湖北 húběi) v centrální Číně, který prohlásil hlavním městem nové dynastie a sebe tituloval jako „Velkého krále Západu“ (Ta Si wang 大西王 dà xī wáng). Li C'-čcheng vyhlásil dynastii Ta Šun^{[pozn. 19]} (大順, dà shùn, česky: „Velká Poslušnost“^{[pozn. 21]}) po dobytí Si-anu (西安 xī'ān) v provincii Šen-si (TZ: 陝西 ZZ: 陕西 shănxī) v listopadu 1643. Za „Krále velkého Šun“ (Ta Šun wang 大順王 dà shùn wáng) se prohlašuje na čínský Nový rok 8. února 1644. Obě vyhlášené dynastie převzaly model správy podle mingského vzoru a dál bojovaly nejenom proti dynastii Ming a nastupující dynastii Čching, ale i samy mezi sebou. 3. června 1644 (tedy po více než dvou měsících od dobytí Pekingu) se Li C'-čcheng prohlašuje císařem dynastie Ta Šun. Záhy ale musí prchat před spojenými silami mingského generála Wu San-kueje (吳三桂 wú sānguì) a čchingských Korouhví. V létě 1644 Čang Sien-čung přesunuje pod tlakem Mingů i Li C'-čchenga svoje království do S’-čchuanu (四川 sìchuān). Konec této dynastie přišel v listopadu 1646, když byla Čang Sien-čungova armáda poražena čchingskou armádou, Čang Sien-čung zajat a posléze popraven. Li C'-čchengova Ta Šun skončila ještě dříve a to v dubnu 1645, kdy byl po dlouhodobém pronásledování mingským generálem Wu San-kuejem (podporovaným čchingskými jednotkami) buďto zabit, a nebo spáchal sebevraždu.

Další relativně významnou dynastií „samozvanců“ byla počátkem roku 1674 vyhlášená dynastie Čou^{[pozn. 22]} (周 zhōu), kterou vyhlásil bývalý mingský generál Wu San-kuej na jihozápadě Číny v Jün-nanu (TZ: 雲南 ZZ: 云南 yúnnán) během takzvané Rebelie tří samozvanců (三反之亂, pinyin: sān fàn zhī luàn, český přepis: San Fan Č' Luan) a která trvala až do roku 1681.

Paralelní nečínské dynastie

Kromě výše uvedených dynastií ovládaly některé části historické Číny v různých obdobích i jiné nečínské dynastie:

Dynastie			Období vlády
Říše Kitanů: Liao	遼	liáo	916–1125
Říše Karakitanů: Západní Liao	西遼	xī liáo	1124–1211
Říše Tangutů: Západní Sia	西夏	xī xià	1032–1227
Říše Džurčenů: Ťin	金	jīn	1115–1234
Říše Ťienčouských Džurčenů: Pozdní Ťin^{[pozn. 23]}	後金	hòu jīn	1616–1636

Odkazy

Poznámky

↑ ^a ^b Zpravidla se jako konec vlády dynastie Čching uvádí rok 1911, kdy byla svržena Sinchajskou revolucí (辛亥革命 xīnhài gémìng), ačkoliv poslední císař Pchu-i abdikoval až 12. února 1912.
↑ Někteří historikové považují KSČ za další čínskou dynastii — tedy za další dynastii v řadě.
↑ Titul kníže (kung, pchinjin: gōng) původně náležel jenom královu synovi. Byl to druhý nejvyšší titul hned po králi 王. Později se uděloval i dalším členům aristokracie.
↑ Respektive chuang-ti (皇帝 pinyin: huángdì) — ten vznikl spojením titulů předchozích legendárních Tří Vznešených (三皇 sānhuáng) a Pěti Vladařů (五帝 wǔdì). Chuang-ti 皇帝 by se tedy dalo přeložit jako Vznešený vladař. Více k ti viz například Anne Cheng: Dějiny čínského myšlení, str. 43.
↑ Když se první Evropané pokoušeli přeložit tento titul pro panovníka Říše středu (která byla pro Evropany poloviny druhého tisíciletí naprosto nepředstavitelnou), sáhli po tom jediném, co se v evropské historii alespoň vzdáleně podobalo: Římské říši a titulu jejího panovníka použili pro překlad čínského ti (帝 dì).
↑ Podle Fairbanka
↑ ^a ^b Podle Fairbanka. Existuje i jiná datace konce Východní Čou (respektive období Jara a podzimu) a to buďto rok 481 př. n. l., kdy byl podle konfuciánské tradice chycen bájný jednorožec lin (麟 lín), případně rok 463 př. n. l. ze kterého pocházejí poslední záznamy v Cuo čuanu (左傳 zuǒ zhuàn). (viz Słupski & Lomová)
↑ Někteří (zejména čínští) historikové datují počátek období Tří království od povstání Žlutých šátků, které vypuklo v roce 184.
↑ Dynastie Tabgačů. Toba je čínský přepis jména tohoto etnika.
↑ Toho roku poslední císař dynastie Jižní Ming emigroval do Barmy.
↑ Jako počáteční rok vlády dynastie Čching nad Čínou se udává rok pádu Pekingu, i když samotná dynastie existovala již od roku 1636, kdy vznikla přejmenováním dynastie Pozdní Ťin a i po roce 1644 ještě nějakou dobu existoval na jihu odpor v podobě dynastie Jižní Ming.
↑ K přijetí počítání času podle západního letopočtu došlo v kontinentální Číně až při vyhlášení ČLR v roce 1949
↑ Rok, kdy se Fulin zbavil vlády svých regentů a začal vládnout sám, jakožto panovník éry Šun-c’ a druhý císař dynastie Čching.
↑ Byla konkubínou již jeho otce Tchaj-cunga (太宗 tàizōng)
↑ Císař Kao-cung umírá 27. prosince 683
↑ Nezaměňovat za stejnojmennou dynastii vládnoucí ve staré Číně 1100-221 př. n. l. Wu Ce-tchien zvolila jméno své dynastie právě podle této dynastie, neboť se považovala za jejího potomka. Po matce pak pocházela z císařské rodiny dynastie Suej.
↑ Její vláda se dělí na celkem 13 ér.
↑ Často dezertéři z armády. Jednotky dislokované na odlehlých místech říše totiž i několik měsíců nedostaly plat.
↑ ^a ^b Vládnoucí dynastie před svoje jméno přidávaly prefix „ta“ (大 dà) — „Velký“
↑ Dnes tvoří spolu s městy Chan-kchou (TZ: 漢口 ZZ: 汉口 hànkǒu) a Chan-jang (TZ: 漢陽 ZZ: 汉阳 hànyáng) trojměstí Wu-chan (TZ: 武漢 ZZ: 武汉 Wǔhàn).
↑ Znak 順 (shùn) se dá přeložit jako „poslouchat“, „podrobit se“, „souhlasit“. V tomto případě to ale neznamená poslušnost dynastii Ming, ale poslušnost „Mandátu nebes“ (天命 tiānmìng).
↑ Nezaměňovat za stejnojmennou dynastii vládnoucí ve staré Číně 1100-221 př. n. l. či stejnojmennou dynastií císařovny Šeng-šen (聖神 shèngshén) z let 690–705
↑ Roku 1636 Chuang Tchajťi přejmenoval dynastii na Čching

Literatura

FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. ISBN 80-7106-249-9.
MOTE, F.W. Imperial China 900-1800. : Harvard University Press, 2000. ISBN 0-674-44515-5.
BROOK, Timothy. Čtvero ročních dob dynastie Ming. Praha: Vyšehrad, 2003. ISBN 80-7021-583-6.
CHENG, Anne. Dějiny čínského myšlení. Překlad Helena Beguivinová; Olga Lomová, David Sehnal, Dušan Vávra. 1. vyd. Praha: DharmaGaia, 2006. 688 s. ISBN 80-86685-52-7.
SŁUPSKI, Zbigniew; LOMOVÁ, Olga. Úvod do dějin čínského písemnictví a krásné literatury I. (Dynastie Shang až období Válčících států). Praha: Karolinum, 2006. ISBN 80-246-1267-4.
SŁUPSKI, Zbigniew; LOMOVÁ, Olga. Úvod do dějin čínského písemnictví a krásné literatury II. (Dynastie Qin a Han). Praha: Karolinum, 2009. ISBN 978-80-246-1727-5.

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu dynastie čínské historie na Wikimedia Commons
CHINAKNOWLEDGE — a universal guide for China studies — přehled dynastií, panovníků, historie (anglicky)

Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Dynastie_čínské_historie
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.

[EndOfQing-1] Zpravidla se jako konec vlády dynastie Čching uvádí rok 1911, kdy byla svržena Sinchajskou revolucí (辛亥革命 xīnhài gémìng), ačkoliv poslední císař Pchu-i abdikoval až 12. února 1912.

[2] Někteří historikové považují KSČ za další čínskou dynastii — tedy za další dynastii v řadě.

[3] Titul kníže (kung, pchinjin: gōng) původně náležel jenom královu synovi. Byl to druhý nejvyšší titul hned po králi 王. Později se uděloval i dalším členům aristokracie.

[4] Respektive chuang-ti (皇帝 pinyin: huángdì) — ten vznikl spojením titulů předchozích legendárních Tří Vznešených (三皇 sānhuáng) a Pěti Vladařů (五帝 wǔdì). Chuang-ti 皇帝 by se tedy dalo přeložit jako Vznešený vladař. Více k ti viz například Anne Cheng: Dějiny čínského myšlení, str. 43.

[5] Když se první Evropané pokoušeli přeložit tento titul pro panovníka Říše středu (která byla pro Evropany poloviny druhého tisíciletí naprosto nepředstavitelnou), sáhli po tom jediném, co se v evropské historii alespoň vzdáleně podobalo: Římské říši a titulu jejího panovníka použili pro překlad čínského ti (帝 dì).

[6] Podle Fairbanka

[chunqiu-7] Podle Fairbanka. Existuje i jiná datace konce Východní Čou (respektive období Jara a podzimu) a to buďto rok 481 př. n. l., kdy byl podle konfuciánské tradice chycen bájný jednorožec lin (麟 lín), případně rok 463 př. n. l. ze kterého pocházejí poslední záznamy v Cuo čuanu (左傳 zuǒ zhuàn). (viz Słupski & Lomová)

[8] Někteří (zejména čínští) historikové datují počátek období Tří království od povstání Žlutých šátků, které vypuklo v roce 184.

[9] Dynastie Tabgačů. Toba je čínský přepis jména tohoto etnika.

[10] Toho roku poslední císař dynastie Jižní Ming emigroval do Barmy.

[11] Jako počáteční rok vlády dynastie Čching nad Čínou se udává rok pádu Pekingu, i když samotná dynastie existovala již od roku 1636, kdy vznikla přejmenováním dynastie Pozdní Ťin a i po roce 1644 ještě nějakou dobu existoval na jihu odpor v podobě dynastie Jižní Ming.

[12] K přijetí počítání času podle západního letopočtu došlo v kontinentální Číně až při vyhlášení ČLR v roce 1949

[13] Rok, kdy se Fulin zbavil vlády svých regentů a začal vládnout sám, jakožto panovník éry Šun-c’ a druhý císař dynastie Čching.

[14] Byla konkubínou již jeho otce Tchaj-cunga (太宗 tàizōng)

[15] Císař Kao-cung umírá 27. prosince 683

[16] Nezaměňovat za stejnojmennou dynastii vládnoucí ve staré Číně 1100-221 př. n. l. Wu Ce-tchien zvolila jméno své dynastie právě podle této dynastie, neboť se považovala za jejího potomka. Po matce pak pocházela z císařské rodiny dynastie Suej.

[17] Její vláda se dělí na celkem 13 ér.

[18] Často dezertéři z armády. Jednotky dislokované na odlehlých místech říše totiž i několik měsíců nedostaly plat.

[ta-19] Vládnoucí dynastie před svoje jméno přidávaly prefix „ta“ (大 dà) — „Velký“

[20] Dnes tvoří spolu s městy Chan-kchou (TZ: 漢口 ZZ: 汉口 hànkǒu) a Chan-jang (TZ: 漢陽 ZZ: 汉阳 hànyáng) trojměstí Wu-chan (TZ: 武漢 ZZ: 武汉 Wǔhàn).

[21] Znak 順 (shùn) se dá přeložit jako „poslouchat“, „podrobit se“, „souhlasit“. V tomto případě to ale neznamená poslušnost dynastii Ming, ale poslušnost „Mandátu nebes“ (天命 tiānmìng).

[22] Nezaměňovat za stejnojmennou dynastii vládnoucí ve staré Číně 1100-221 př. n. l. či stejnojmennou dynastií císařovny Šeng-šen (聖神 shèngshén) z let 690–705

[23] Roku 1636 Chuang Tchajťi přejmenoval dynastii na Čching

[pozn. 1]

[pozn. 2]

[pozn. 3]

[pozn. 4]

[pozn. 5]

[pozn. 6]

[pozn. 7]

[pozn. 8]

[pozn. 9]

[pozn. 10]

[pozn. 11]

[pozn. 12]

[pozn. 13]

[pozn. 14]

[pozn. 15]

[pozn. 16]

[pozn. 17]

[pozn. 18]

[pozn. 19]

[pozn. 20]

[pozn. 21]

[pozn. 22]

[pozn. 23]