Dněpr Днепр, Дняпро, Дніпро
Dněpr v Kyjevě
Základní informace
Délka toku	2201 km
Plocha povodí	516 300 km²
Průměrný průtok	1670 m³/s
Světadíl	Evropa
Pramen
Valdajská vysočina (Rusko) 55°52′19,56″ s. š., 33°43′26,04″ v. d. 350 m n. m.
Ústí
Dněperský liman Černého moře 46°29′47,04″ s. š., 32°17′13,92″ v. d. 0 m n. m.
Protéká
Rusko Rusko (Smolenská oblast) Bělorusko Bělorusko (Vitebská, Mohylevská oblast) Ukrajina Ukrajina (Černihivská, Kyjevská, Čerkaská, Kirovohradská, Poltavská, Dněpropetrovská, Záporožská, Chersonská oblast)
Úmoří, povodí
Atlantský oceán, Černé moře, Povodí Dněpru (Ukrajina 57,97%, Bělorusko 24,19%, Rusko 17,83 %)[1]
mapa povodí řeky
Geodata
OpenStreetMap	OSM, WMF
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dněpr (ukrajinsky Дніпро, Dnipro, bělorusky Дняпро, Dňapro, rusky Днепр, Dňěpr, v antice Borysthenés) je řeka na východě Evropy. Protéká postupně územím západního Ruska (Smolenská oblast) následně pokračuje přes východní Bělorusko (Vitebská, Mohylevská oblast) a napříč celou Ukrajinou (Černihivská, Kyjevská, Čerkaská, Kirovohradská, Poltavská, Dněpropetrovská, Záporožská, Chersonská oblast). Její délka činí 2201 km^[2], čímž se řadí na čtvrté místo v Evropě (po Volze, Dunaji a Uralu). Z délky řeky připadá 485 km na Rusko, 16 km na bělorusko-ruskou hranici, 595 km na Bělorusko, 115 km na bělorusko-ukrajinskou hranici a zbytek na Ukrajinu. Povodí o velikosti 516 300 km² ji po Volze a Dunaji řadí na třetí místo v Evropě.

Průběh toku

Pramení na Valdajské vysočině a ústí poblíž Chersonu do Dněperského limanu Černého moře.

Horní tok

Horní tok je od pramene do Kyjeva dlouhý 1320 km. Množství vody na tomto úseku je dostatečné až nadbytečné, jelikož zde řeka protéká zónou lesů. Nejvyšší část toku nad městem Dorogobuž vede mezi nízkými a bažinatými břehy, které jsou pokryty převážně borovými a částečně také březovými a smrkovými lesy. Poté až k městu Šklov protéká kopcovitou krajinou, říční údolí je v těch místech úzké jen 0,5 až 1 km a říční niva místy zcela chybí. Nedaleko nad městem Orša řeka překonává Kobeljacké peřeje. V úseku mezi Mohylevem a Kyjevem se říční údolí rozšiřuje, niva dosahuje šířky až 14 km, přičemž je převážně pokryta zaplavovanými lužními lesy, porosty keřů, borovými a listnatými lesy.

Střední tok

Střední tok je od Kyjeva do Záporoží dlouhý 555 km. Množství vody je zde menší než na horním toku a přísun srážek je nestálý, jelikož zde řeka protéká zónou lesostepí a stepí. Po celé délce tohoto úseku je údolí řeky široké 6 až 18 km. Zvláště na levé straně se vyskytují břehové terasy. Pravý břeh je vyvýšen a prudce spadá k řece. Střední tok představuje kaskádu přehrad (Kyjevská, Kaněvská, Kremenčucká, Kamjanská, Dněperská) a pouze pod Kamjanským se zachoval krátký úsek přirozeného koryta.

Dolní tok

Dolní tok je od Záporoží k ústí dlouhý 325 km. Množství vody na tomto úseku je již nedostatečné, jelikož zde řeka protéká zónou stepí v Přičernomořské nížině. Převážná část dolního toku je pod vzdutím Kachovské přehrady.

Přítoky

Tabulka obsahuje přítoky postupně v pořadí od pramene k ústí rozdělené podle úseků toku. Písmena (P) a (L) označují pravý a levý přítok.

Vodní režim

Zdroj vody je smíšený a formuje se převážně na horním toku nad Kyjevem. Největším zdrojem jsou sněhové srážky (50 %), následuje podzemní voda (27 %) a dešťové srážky (23 %). Na dolním toku roste role srážek sněhových na úkor dešťových. Průměrný průtok u Kyjeva činí 1380 m³/s, maximální 25 000 m³/s, minimální 200 m³/s, běžné jarní maximum dosahuje 7000 m³/s . Průměrný celkový roční odtok v ústí představuje 53 km³, maximální 73 km³ a minimální 24 km³. Průměrný průtok v ústí činí pak 1670 m³/s. Během jarního období zvýšeného vodního stavu proteče řekou 60 až 70 % (v některých letech až 80 %) celkového ročního průtoku. V létě je vodní stav nízký. Na podzim dochází k povodním při deštích a v zimě při oteplení. Řeka zamrzá v prosinci a rozmrzá v průměru na horním toku na začátku dubna, na středním toku v polovině března a na dolním toku na začátku března.

Využití

Doprava

Řeka a její přítoky jsou základní vodní cesty Běloruska a Ukrajiny. Vodní doprava je možná od ústí do města Dorogobuž v délce 1990 km. Po výstavbě přehrad zmizely někdejší nebezpečné peřeje. Hlavní přístavy na řece jsou Mohylev, Rahačou, Žlobin, Kyjev, Kaniv, Čerkasy, Kremenčuk, Dnipro, Záporoží, Nikopol, Cherson. Umělými vodními cestami je spojena s řekami v povodí Baltského moře:

• se Západní Dvinou (Berezinská vodní cesta)
• s Němanem (Dněpersko-němanská vodní cesta)
• s Bugem (Dněpersko-bugská vodní cesta).

Energetika

Na řece byly postaveny přehradní hráze s vodními elektrárnami, nad nimiž vznikly rozsáhlé přehradní nádrže. Tento úsek řeky se nazývá Dněperská kaskáda. Od pramene k ústí to jsou postupně:

• Kyjevská přečerpávací elektrárna
• Kyjevská přehrada – Kyjevská vodní elektrárna
• Kaněvská přehrada – Kaněvská vodní elektrárna
• Kremenčucká přehrada – Kremenčucká vodní elektrárna
• Kamjanská přehrada – Středodněperská vodní elektrárna
• Dněperská přehrada – DněproGES
• Kachovská přehrada – Kachovská vodní elektrárna

Zásobování vodou

Z Kachovské přehrady odtékají zavlažovací kanály:

• kanál Dněpr-Kryvyj Rih
• Severokrymský kanál

Osídlení

Města, kterými řeka protéká v pořadí od pramene k ústí zachycuje tabulka. Sídla oblastí jsou vyznačena tučně.

Historie

Již ve starověku se Hérodotos o řece (Borysthenés (Βορυσθένης)) ve svých Dějinách zmiňuje při popisu říše a zvyků Skythů, jejichž říše se na dolním toku řeky rozkládala, jako o třetí největší známé řece po Nilu a Istru (Dunaji). Už od té doby byla řeka důležitou dopravní a tržní cestou mezi Baltským a Černým mořem, kterou využívaly i antické kolonie na černomořském pobřeží. V období stěhování národů tržní význam řeky v důsledku nájezdů Hunů a Bulharů upadl. Od 7. století její význam opět rostl v souvislosti s formováním prvních slovanských státních útvarů. V 9. století se ustálila obchodní cesta nazývaná v ruských letopisech „iz Varjag v Greki“, která spojovala Skandinávii s Černomořím, především s Byzancí. V té době vznikají na řece města Kyjev, Smolensk, Černigov, Perejaslav, Ljubeč, Vyšgorod. Obchodní cesta vedla přes Finský, resp. Rižský záliv do Smolenska odtud po Dněpru až k ústí. Obchod po ní provozovali švédští vikingové, varjagové, kteří vybírali od místního obyvatelstva tribut a dále s ním obchodovali stejně jako se zajatci, které prodávali do otroctví. Cenné zprávy o dějinách podněperských oblastí podává nejstarší známý ruský letopisec Nestor ve své Povesti vremennych let. V důsledku mongolsko-tatarských nájezdů nastal odliv obyvatelstva ze středního podněpří na sever a severovýchod. Ve 14. až 16. století si řeka udržuje svůj obchodní význam především na horním a částečně na středním toku.

Od 15. století se na dolním toku usazovali Kozáci. Největší kozáckým střediskem byla Záporožská Síč na ostrově Chortycji, která přetrvala do roku 1775, kdy ji zlikvidovala Kateřina Veliká. V téže době začal poslední polský král Stanislav August Poniatowski budovat na území dnešního jižního Běloruska Dněpersko-bugský kanál, který měl propojit Dněpr s Vislou. Dokončen byl však až v polovině 19. století. Hospodářská aktivizace středního toku začíná v 17. století v souvislosti s oslabením Krymského chanátu. V 18. století po připojení jižní Ukrajiny a Krymu k Rusku ještě stoupla role řeky jako spojnice Ruska a Černého moře. V té době došlo k rychlému růstu osídlení středního a dolního toku.

Rozvoj průmyslu v 19. století (Jekatěrinoslav) dále zvýšil význam řeky, nicméně rozvoji dopravy stále bránily peřeje. V roce 1920 došlo na řece k prudkým bojům nejprve v dubnu a květnu během Rusko-polské války a poté v srpnu při bitvě Rudé armády a Wrangelových bělogvardějců během Ruské občanské války. Během 2. světové války byla řeka důležitou strategickou hranicí, o kterou byly svedeny velké boje v roce 1941 a především během bitvy o Dněpr v roce 1943. Ve 20. století byl střední a dolní tok řeky spoután kaskádou přehrad s vodními elektrárnami a řeka tak pomohla rozvoji hospodářství, na mnoha místech však přišla o svůj přirozený břeh a o lužní lesy.

Odkazy

Poznámky

Literatura

• (rusky) Davydovv L. K., Hydrografie SSSR, 2. díl, Leningrad 1955, (Давыдов Л. К., Гидрография СССР, т. 2, Л., 1955)
• (rusky) Mirošničenko B. A., Po Dněpru (průvodce), Moskva 1967, (Мирошниченко Б. А., По Днепру (Путеводитель), М., 1967)
• (rusky) Laponogov A. N., Po Dněpru (průvodce), Moskva 1970, (Лапоногов А. Н., По Днепру (Путеводитель), М., 1970)
• V tomto článku byly použity informace z Velké sovětské encyklopedie, heslo „Днепр“.

Externí odkazy

• Slovníkové heslo Dněpr ve Wikislovníku
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Dněpr na Wikimedia Commons
• Encyklopedické heslo Borysthenes v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• (ukrajinsky) Ukrajinské ekologické stránky - Dněpr