Daň je finanční částka, kterou musí občané nebo organizace platit státu v souladu se zákonem. Jedná se o způsob, jakým stát získává finanční zdroje na financování veřejných projektů a služeb, jako jsou například zdravotnictví, vzdělání, bezpečnost, infrastruktura a další oblasti.

V České republice existuje několik druhů daní, které se liší sazbami a způsoby výpočtu. Mezi nejznámější patří daň z příjmu, daň z nemovitosti a DPH (daň z přidané hodnoty). Každá z těchto daní má své specifické pravidla pro výpočet a platbu.

Daňový systém je základním nástrojem hospodářské politiky a má významný vliv na ekonomiku země. Jeho konstrukce může mít zásadní dopady na podnikání, investice, spotřebu a zaměstnanost, a to jak pozitivní, tak i negativní. Z tohoto důvodu je nezbytné, aby daňová politika byla spravedlivá, transparentní a odpovídající současným ekonomickým potřebám a výzvám. Je nutné neustále aktualizovat a přizpůsobovat daňový systém změnám v ekonomickém prostředí, aby byl schopen podporovat udržitelný růst a rozvoj. Vytvoření efektivního a spravedlivého daňového režimu je klíčové pro dosažení ekonomické stability a prosperity.

Placení daní je základní povinností každého občana a organizace, a její nedodržení může vést k vážným důsledkům, včetně finančních sankcí a právních trestů. Je proto zásadní, aby všichni daňoví poplatníci dodržovali stanovená pravidla a řádně si plnili své daňové povinnosti vůči státu.

Názory na zavedení daní se mohou lišit. Například libertariáni a zastánci rakouské ekonomické školy považují výběr daní za loupež, neboť plátce daně ji neodvádí dobrovolně, ale pod hrozbou sankcí.^[1][2]

Historie

O daňovém systému lze mluvit ve státech teprve tenkráte, když se vlastní veřejná správa už vytvořila. Daňový systém se tudíž nevyvíjí hned se založením státu, nýbrž mnohem později. V téměř všech státech starého věku byly výdaje státní kasy hrazeny původně ze jmění státu samého (z výnosu statků panovnických, dolů atd.) a teprve později, když výdaje rostly, bylo zapotřebí postarat se o další úhradu. Tato úhrada záležela zpočátku v nepravidelných, více méně určitých dávkách, vybíraných dle jmění jednotlivců (původně zpravidla dle jmění nemovitého), až vedla k pevným i pravidelným dávkám, berním či daním.

Athény

Ve státě Athénském shledáváme již v 4. stol. př. n. l. dávky veřejné zvané leiturgie, dále cla, veřejné pokuty a roku 476 př. n. l. tribut států spolčených, nazvaný fároi, jenž s počátku byl dobrovolnou dávkou spojených států ke společné obraně, později však, když kolem roku 460 př. n. l. společná pokladna byla přeložena z Délu do Athén, stal se tribut znenáhla povinným. Výše jeho určena nejprve na 600, později na 1300 talentů a byl placen buď v penězích nebo vypravením lodí. Od roku 411 př. n. l. byla místo poplatku zavedena zvláštní dávka (dvacátek), r. 377 př. n. l. vráceno se však ke způsobu původnímu, ale nazýván od té doby jen příspěvkem (syntaxis). Přímá daň ze jmění byla zavedena teprve v roce 428 př. n. l.; byla to daň progresivní, zakládající se na Solónově rozdělení občanstva ve 4 třídy dle jmění nemovitého i movitého.

Římská říše

V době království i v prvních létech republiky byly řádné výdaje uhrazovány z výnosu státních statků. mimořádné, zejména náklady válečné, mimořádnou berní (tributum), uloženou na jmění občanů. Berně taková uvádí se již v době prvních králů; přesnější upravení stalo se však teprve Serviovou ústavou, ve které berně byla dle censu upravena, a vybírání její nařízeno na základě listin tributárních. Tributum toto vypisoval senát dle úhrnného jmění občanů; za jmění musilo býti přihlášeno veškeré jmění movité i nemovité, původně ovšem pouze res mancipi, později však veškeré jmění vůbec; dluhy nesměly býti odečteny. Řemeslníci (aerarii) byli původně zapsáni do zvláštního seznamu a zvláště daněmi stíženi, a teprve censurou Appia Claudia (roku 312 př. n. l.) byli do tribu přijati a tam censováni. Orgánové k vybírání tributu ustanovení sluli tribut aerarii. Za daň ve vlastním smyslu tributum pokládat nelze, ježto býval pouze mimořádně placen a druhdy i občanům vrácen z výnosu kořisti.

Po podmanění provincií Římany bylo tributum římských občanův odstraněno a bývalo pouze výjimkou, např. v době triumvirátu (43 př. n. l.) vypsáno; ve skutečnosti zůstali římští občané od r. 167 př. n. l. od berní osvobozeni a od r. 89 bylo osvobození to rozšířeno na celou Itálii. Tíha berní spočívala pak úplně na provinciích. V těchto nebyl daňový systém upraven veskrze dle stejných zásad. Berně uložená provinciím byla daní pozemkovou a slula původně stipendium, ke konci republiky tributum soli. Vyměřena byla dle výnosu pozemků záležejíc zpravidla v částce ¹⁄₁₀ veškerých plodů (v tomto případě byla nazvána decuma, tak jmenovitě v Gallii a od času Gracchův až na Caesara též v Asii), druhdy rovnala se hodnotě ¹⁄₁₀ osetých a ¹⁄₅ sázených rostlin hospodářských nebo ¹⁄₇, ¹⁄₅, ¹⁄₄ úrody obilní, nebo záležela v pevné, od výnosu půdy nezávislé dávce, která byla placena v penězích anebo v přírodninách a jevila se buď co daň pozemková buď co daň ze jmění.

Některé pozemky byly osvobozeny od placení berně, zejména pozemky řím. občanům udělené, pozemky ve státech spolčených a pozemky prodané s podmínkou opětného odprodeje (ager privatus vectigalisque nebo quaestorius), z nichž platila se zvláštní dávka (vectigal). Pozemky dani podrobené sluly fundi tributarii. Vybírání berně spočívalo na rozdělení provincie v okresy městské, kterépak tvořily zvláštní okresy berní. Na každý takový okres rozvržen určitý roční obnos stipendia a úřady provinciální byly povinny jej odváděti, samy pak vybíraly od obyvatelstva berně. Nebyl‑li obnos stanovený dovršen, byla vypisována daň osobní (ze jmění). Vedle stipendia odváděny i různé jiné dávky, jako obilí pro praetora a jeho kohortu, zvířata ke hrám aj. Mimo to vyskytuje se zvláštní druh berně osobní (zvané tributum capitis), kterou platiti bylo každému občanu a která začasté měla povahu daně živnostenské.

V době císařství přikročeno k opravě systému berního, jenž v tehdejší své způsobě na občany provincií uvaloval těžké a nespravedlivé břímě. Berně měly nyní vyhovovati zásadě stejnoměrnosti; k účelu tomu bylo podniknuto za Augusta zeměpisné vyměření celé říše i provincií a ustanoven zvláštní census, který původně jen za účel měl, aby veškeré příjmy byly seznány, jenž však později byl základem celého daňového systému. Census ten byl předsevzat ve všech provinciích, a to zvláštní úředníky (auditores ad census, censores, censitores), nad nimiž ustanoven byl pro každý větší okres vyšší úředník (legatus Augusti pro praetore censuum accipiendum).

Konečné upravení bylo soustředěno přímo u císaře, jemuž odevzdány práce censorův i stížnosti na vyměření. Nebylo tu již přihlíženo k berní síle měst, nýbrž větších okresů, ve které provincie byla rozdělena. Při vyměření vzaty za základ tabulky zhotovené Římany při vykázání půdy a sestaven podrobný katastr berní, ve kterém uvedeno bylo jméno pozemku, obce, ku které náležel, i kraje, dále jména dvou sousedů, pak druh pozemku dle určitých tříd (6 až 7), a konečně byl připojen inventář udávající veškeré jmění osoby, jíž pozemek náležel.

Vyměření to bylo skončeno teprve za Trajána. Za Diokleciána předsevzata nová reforma berní; až do té doby byla Itálie zproštěna povinnosti berní; nyní byla i ona rozdělena na berní lány (iugerum), jejichž určitý počet tvořil okres berní. Daň na okres vypadající platilo přední město berního okresu a rozvrhlo ji na majitele lánů dle zvláštního, velmi pečlivě sestaveného katastru.

Indie

Zákoník Manuův 7.126.-142 pojednává o daních. Podle 8.398 činí daň pro krále 5 % z hodnoty zboží.

Indie v průběhu času zrušila několik daní a zavedla nové. Mezi tyto daně patří dědická daň, daň z úroků, daň z darů, daň z majetku atd. Zákon o dani z majetku z roku 1957 byl zrušen v roce 2015. Přímé daně v Indii byly řízeny dvěma hlavními legislativami, Zákonem o dani z příjmu z roku 1961 a Zákonem o dani z majetku z roku 1957. Byl navržen nový zákon, Kód přímých daní (DTC), který měl tyto dva zákony nahradit. Nicméně, Zákon o dani z majetku byl zrušen v roce 2015 a myšlenka DTC byla opuštěna.

Placení daní

Placení berní dálo se v dobách císařství v určitých lhůtách, zpravidla ve třech: v září, jímž počínal berní rok, 1. ledna a 1. května, kdy vyplácel se též plat vojenský. Daň pozemková tvořila i za doby císařství hlavní berni, daně přímé byly pouze k doplnění zavedeny. Kdežto v Římě řemeslníci byli od daně osobní osvobozeni, vyskytuje se v provinciích jakási daň živnostenská, uložená řemeslníkům i obchodníkům a vyměřená dle určitých předmětů: lodí, otroků, koní apod., a též daň z příjmu, uložená peněžníkům dle odhadnutého jejich kapitálu. Od jednotlivých císařů předepsána některým řemeslníkům zvláštní daň živnostenská, tak zejména za Alexandra Severa krejčím, koželuhům, kožešníkům, zámečníkům aj. Mimo to vybírána též zvláštní daň z hlavy, ale, jak se obecně soudí, pouze od kolonů.

Mezi berněmi bývají uváděny ještě zvláštní druhy daní nebo lépe řečeno poplatky, jako daň z dědictví (vicesima resp. decima hereditatum et legatorum, dvacátek nebo desátek). Dále placeny poplatky celní, které zvláště za císařství dostoupily značné výše; ano i zvláštní »stánečné« vyskytuje se již u Římanů, vybírané od majitelů stánkův a nazvané vectigal ansarii et foricularii promercalium, jehož vybírání pronajato bylo publikánům. Povinnost berní vztahovala se na veškeré obyvatelstvo; osvobozeni od daní byli pouze sirotci a ženy, již platili toliko dávku k vydržování koní a k obstarávání píce, dále nemajetné osoby, jejichž majetek byl odhadnut na méně než 1500 assů (proletarii cives). Osobní osvobození jednotlivých občanů nebo tříd bylo zavrženo, a ani pokusy kněží, vymknouti se z povinnosti berní, neměly nikdy trvalého účinku.

Správa berní nalézala se nejprve v rukou králů, v době republiky v rukou senátu, pod jejichž dohledem dál se rozvrh daní i jejich vybírání. Státní pokladna nalézajíc se v chrámě Saturnově a bohyně Ops stála pod oběma městskými kvestory, jimž byli přiděleni četní úředníci. Vybírání berní pronajímáno jako v celém starověku publikánům, kteří náleželi stavu rvtířskému a výnosným postavením svým získali si značný vliv. Později utvořila se zvláštní družstva societates publicanorum. Doba pachtovní splývala s dobou lustra, byla tedy vyměřena na 5 let. V době císařské pronajímání berní obmezeno a zařízeny zvláštní pokladny i ustanoveni k vybírání daní úředníci císařští.

Středověk

Zničením státního ústrojí následkem stěhování národů byl zamezen další vývoj správy veřejné a tím i vývoj daňového systému. Nově počal se vyvinovati ve státě Franckém. Tak vyskytuje se hned v prvních dobách vlády Merovingů tribut uložený podmaněným národům, zejména Alamanům, Durinkům a Longobardům, jenž začasté označován přímo za berni, totiž osterstuopha (= Ostersteuer, velikonoční daň), ježto se zpravidla v době velikonoční odváděl. Ano v Gallii nalézáme již skutečnou berni, zv. capitatio, daň to pozemkovou, která vybírána byla na základě zvláštního katastru; a sice tvořil tu pozemek mající cenu 1000 solidů jednotku ceny a tisící díl této ceny tvořil nejnižší sazbu daně, která však pravidelně několikanásobně byla vybírána. I osoby nemající nemovitostí platily jakousi daň z hlavy, zvanou tributum nebo census. Frankové neplatili žádné daně vůbec, ježto placení daně bylo pokládáno za znak odvislosti; osvobozeny od daně byly též pozemky darované králem církvi a pozemky vazalů církevních nebo franských; za to měli majitelé jejich jiné povinnosti, jako odváděti určité dávky ve přírodninách, pohostiti družinu panovníkovu a podobné.

Ježto moc panovníkova v říši Německé nikdy nedosáhla takové výše, by mohl císař ukládati daň poddaným svým, nýbrž každé povolení záviselo na vůli stavů ve sněmech shromážděných, kteří dosti houževnatě hájili práv svých, nemohl daňový systém v říši Německé vůbec dospěti k dokonalosti. S prvním pokusem, zavésti jakousi obecnou daň v říši Německé, setkáváme se teprve na poč. XII. st. za Jindřicha V. Pokus ten setkal se však s takovým odporem stavů, že Jindřich musil od něho upustiti, a ani nástupcům jeho nepodařilo se přiměti stavy k placení daně. Jakási daň osobní, vzniklá záhy ve středověku a mající obdobu svou v tzv. lidimonium, dávce to, již chráněnci císařovi platili, byla daň židovská, kterou platil každý Žid (zpravidla od 14. roku). Mimo to byla uložena klášterům i menším opatstvím daň jako náhrada za osvobození od povinnosti válečné, a říšským vasallům, kteří byli osvobozeni od konání povinnosti berní.

První jakási všeobecná daň vznikla teprve v XV. století za příčinou válek husitských, a sice vyskytuje se poprvé již v r. 1421 pod názvem »stý peníz« záležejíc v 1 % veškerých ročních příjmův. Od r. 1427 byl místo ní vybírán »obecný peníz«, jejž platiti bylo každému obyvateli přes 15 let starému z celého jmění jeho, movitého i nemovitého, ano i z pohledávek. Původně byla daň ta vybírána dle určitých, dosti podrobných sazeb, později vzata za základ sazba, dle které se ze jmění 1000 zl. platilo 1 zlatý daně, tak že se jako »obecný peníz« vůbec z každých 1000 zl. veškerého jmění odváděla daň 1 zl. a při povolování na sněmích jednáno vždy jen o to, v jakém objemu se tento obecný peníz vybírati má, zdali celý, nebo jen ¹⁄₂, nebo dokonce (jako za císaře Maximiliána) pouze ¹⁄₄. Daň tato trvala příliš krátko, i nemohla vésti k vývoji přesných zásad daňových; vymizelať již v XVI. stol.

Novověk

Od 16. století vyskytuje se již určitější systém berní. Říšští stavové totiž povolovali každý rok (poprvé r. 1521) k uhrazení nákladů státních, zvláště vojenských, určitou sumu berní, rovnající se měsíčnímu žoldu tolika vojska, kolik na každého ze stavů dle »říšské matrikule« vypadalo; při tom byl ustanoven měsíční žold jezdce na 12, pěšího na 4 zl. Stavové vyhradili si však právo, by mohli berně na ně vypadající sami rozvrhovati na své poddané, kteréžto právo nazváno ius collectandi. Poddaným bylo sice – pouze však formálně – ponecháno právo odvolati se z nespravedlivého uložení k říšskému kamerálnímu úřadu. Co do vymáhání daně této nalézáme v zákoně z r. 1521 již i 3 stupně exekuce: totiž vojenskou moc, sekvestraci a prodej. Přes to však scházela se jen malá čásť daně té, ježto nebylo řádných orgánů dozorčích i výběrčích. Další obecnou daní byla daň na udržování říš. soudu komorního (vzniklá r. 1548), nazvaná Kammerziele, již stavové platili až do zrušení říše Německé. Úřady berní byly zřízeny při dvoře císařském a nazvány komory, jimž stavové přímo odváděli berně.

S teritoriálními výsostmi XV. století vyvíjel se též daňový systém v jednotlivých zemích, a to tím samostatněji a dokonaleji, čím více moci zeměpán nabýval vůči panovníku říše. Zeměpán rozvrhoval zcela neodvisle daň na poddané své, a sice k uhrazení nákladů říše i země své. Byly to hlavně daně pozemkové a ponejvíce ukládány městům, jež pak je rozvrhovala na své obyvatele. Sám stav kněžský i rytířský byl zpravidla daně prost, ale poddaní jeho daň platili. V mimořádných pak případech vybírány zvláštní daně, které stavy povoleny a pak na jednotlivé poplatníky rozvrženy byly.

Dějiny daňového systému v Česku

V Čechách počal se daňový systém velmi záhy vyvíjeti. Ve starých dobách byly i v Čechách všecky výdaje uhrazovány výnosem statků královských a regálův, a dále hlavně i z cel, o kterých se zmiňují již listiny z 10. a 11. století, a k jejichž vybírání již roku 1100 založen byl v Praze hlavní celní úřad (v Týně). K tomu‑li hledíme a k nadačním listinám ústavů církevních z XI. a XII. století, musíme uznati za správný náhled (zejména též dra. M. Talíře), »že již v nejstarších dobách byla v Čechách daň pozemková vybírána, ježto celní berně předpokládá stávající dávky a z těchto dávek, které se pouze při vyšším stupni vzdělanosti a při zvýšených potřebách státních vyvíjejí, lze sledovati, že daň pozemková již po delší čas vybírána býti musila«. Daň tato byla zvána tributum pacis, collecta generalis, pomoc, poklona, pocta, též sbírka (Losung), ano od XIV. st. užíváno pro ni obyčejně výrazu »berna«.

Daň tato nebyla pravidelná, nýbrž byla vybírána pouze v určitých případech. Tak ustanoveno v tak zvané kapitulační listině krále Jana, že tato collecta generalis čili berna má býti vybírána ve dvou případech, totiž při korunovaci krále a kdykoliv se králi narodí dcera. Též Karel IV. stvrdil před korunováním (1347), že jest oprávněn berni vybírati pouze při svatbě v domě královském, avšak při nápadě Dolní Lužice r. 1369 nařídil vypsání zvláštní berně a podobně r. 1373, když koupil a s královstvím Českým spojil Branibory. Za Václava IV. byla daň vybírána pouze jednou, roku 1389 za příčinou korunovace. Za účelem vybírání daně byla v oné době půda rozdělena na »lány« čili »huby« (aratura); tyto rozpadaly se pak v určitý počet korců (tak např. za Přemysla Otakara II. v 64, za Karla IV. v 72). Z každého lánu platili poddaní a dědinníci daň sněmem povolenou, např. r. 1327 16 českých grošů, kdežto statky šlechty a jejích služebníků byly osvobozeny. Dle uvedené listiny kapitulační platilo se z jednoho lánu daně jedna libra stříbra, vedle toho platili však mlynáři na řekách jednu libru stříbra nebo 16 českých grošů, mlynáři pak na potocích a řemeslníci, strojníci a hostinští jeden lot stříbra nebo 4 groše české.

O způsobu vypsání i rozvržení daně máme podrobnější zprávy z dob Václava IV. (z r. 1379). Vypsání »berny« dělo se královským patentem s udáním důvodů, vybírání samo svěřeno berníkům (viz tamže). Základem berny byly seznamy berny dřívější, změny mezi tím nastalé musily býti udány, a nesprávná udání pokutována ztrátou statku, ano i smrtí. Od r. 1406 až do r. 1535 platila se z jednoho lánu jedna hřivna, tj. 1 zl. 45 kr. dřívějšího počtu, a příspěvek na služné berního (jeden groš z každého lánu), tzv. výmazné. Již za Václava IV. byla berně málokdy placena, tím méně za Zikmunda; zejména Táborité odporovali placení berní, až r. 1420 výslovně nařízeno bylo, že i oni řádně platiti mají všecky dávky i berně. Na sněmu r. 1436 povolili stavové velmi značnou daň celého jednoho úroku z poddaných, jenž záležel v půlročním obnosu všech dávek a daní, které dědinníci nebo poddaní v celém království svým pánům odváděli Avšak již r. 1437 stěžoval si Sigmund, že daň se neschází a že vynesla pouze 2300 kop českých grošů.

Roku 1443 byl opět povolen tento »roční úrok«, ano dokonce – bylo‑li by toho třeba – »dvojí roční úrok«, r. 1453 opět pouze »jednoroční úrok«. Berně tato byla vyměřena dle rejstříku pozemkového a odváděna od pánův a zemanů berníkům krajským. Dědinníci, kteří neměli úředníků nebo poddaných a své role sami vzdělávali, měli platiti dvě kopy grošů z jednoho lánu. Též kapitalisté měli ze svých kapitálův odváděti těmto berníkům půlroční výnos úrokův. Ježto každá taková daň sněmem českým povolena býti musila, povolování však závislé bylo na různých poměrech, hlavně politických, nedálo se ukládání a vybírání i pozdějších berní povždy ani dle stejného způsobu, ani stejnou měrou.

Stavové přiznávali králi pouze právo žádat daň jen v uvedených případech, zpěčovali se uvaliti na se pravidelnou sumu daně a povolovali jen různé dávky bez určitého principu. Tak byla za Vladislava II. povolena zvláštní berně jako pomoc proti Turkům, jež se platila z hlavy: páni a rytíři po jednom zlatém uherském za každého člena rodiny a z poddaných i z čeledi po jednom groši, v Praze a v ostatních městech královských platil každý hospodář po 10 grošů, z manželek i dětí, ze sluhův a služebnic po jednom groši, děkanové a faráři po jednom zlatém, střídníci a jiní kněží po jednom groši. Roku 1509 povolené dvě berně (jedna ke korunování Ludvíka, druhá na výplatu zámků Gutštejnských) byly opět vybírány dle rozvrhu vojenské hotovosti krajským sněmem učiněného, zpravidla 6½ grošů z každého pěšího. Roku 1514 pak povolena poprvé berně z každé várky (daň pivovarní), a sice hned na tři léta najednou, která byla vyměřena tak, že páni a rytíři i jich poddaní platili z korce po jednom groši a města z pivného věrtele též po jednom groši. Sněmovním usnesením z r. 1517 uložena držitelům statků dle přiznané jimi ceny pozemků daň ½ groše z každé kopy čes. grošů ceny jejich pozemků. R. 1523 povolena králi Ludvíkovi opět značnější berně ze statků gruntovních jednoho groše z jedné kopy.

Pravidelněji byly vybírány berně za Ferdinanda I., který k vedení válek proti Turkům stále se dovolával pomoci stavů. V prvních létech jeho panování bylo povoleno sněmem (již roku 1528) místo daně stavěti vojsko (6000 pěšákův a 1000 jezdců), roku 1530 však povolena dávka 50 000 míšen. kop grošů na dvě léta po sobě, jejíž ⅔ stav panský a rytířský převzal tím způsobem, že každý své statky i jmění na vlastní svědomí udati měl, dle čehož pak daň na každého vypadající vyměřena byla. Ohledně ostatní třetiny uzavřel stav městský zvláštní smlouvu. Podobné určité dávky byly povolovány i v létech pozdějších, tak zejména roku 1534 a 1537. V l. 1541, 1542 a 1543 povolil generální sněm koruny České na pomoc proti Turkům berni 10 kop z každých 1000 kop přiznaného majetku stavů; roku 1556 dokonce berni 10 kop z každých 1000 kop přiznaného majetku stavů i poddaných.

Za panování Ferdinanda I. uvalena byla opět na města královská nyní již trvalá, na sněmovním usnesení nezávislá daň z piva, zvaná dědičné posudné; r. 1534 bylo učiněno snesení sněmu, dle kterého z každého prodeje nemovitých statků v zemi měla se platiti daň; ta však, ačkoliv na 3 léta byla povolena, již prvního roku skoro nic nevynesla, protože byla velmi obtížná a nebylo orgánů výběrčích a kontrolujících. Roku 1567 byla místo dřívější berně z majetku zavedena berně domovní, totiž berně vyměřená z počtu osedlých poddaných i z domů v městech, a bylo za účelem bernickým předsevzato v létech následujících často sčítání usedlých i sepsání domů. R. 1610 byla povolena sněmy zvláštní daň pro císaře ad liberam (sc. dispositionem) regis, tzv. camerale, roku 1615 nařízena na 5 let daň z každého domu nebo chalupy obydlené, každého roku po 20 českých groších z jednoho domu; Praha pak a jiná města královská svolila platiti místo této podomovní berně hotovou sumu 25 000 kop míšenských.

Roku 1640 byla po prvé povolena pevná suma pro celé království 3 638 300 zlatých na vydržování vojska, zvaná militare, ke které musili přispívati vrchnosti dle počtu svých poddaných města, kněží a vůbec svobodníci. Militare to rozpadalo se na militare ordinarium, jež odváděly vrchnosti dle počtu svých poddaných, na které je rozvrhovaly; a militarium extraordinarium, jež platily vrchnosti samy dle počtu svých usedlostí.

Berní rola

Teprve po válce třicetileté bylo pomýšleno na pevnou soustavu berní. K tomu konci ustanoveno na sněmě r. 1652, že má býti pro každý kraj ustanovena zvláštní komise ke zkoumání přiznání podaného jednotlivcem o jmění, a dále určeno, že má býti přihlíženo ke všem osobám, jež dosáhly roku 20. a jsou usedlé, které totiž polovici svých pozemkův osívají a role vzdělávají potahem; z chalupníků považováni 4 za jednoho usedlého. R. 1654 byl seznam ten dokončen a nazván berní rolou, dle níž též daně vybírány. Aby pak touto daní postiženy býti mohly i živnosti, byly užitky živnostní i průmyslové odhadnuty tak, jako by byly poskytovány z pozemkův, a utvořeny tím usedlosti smyšlené (zvané fictitium). Ale brzy vyskytly se nedostatky takového zařízení, a stavové musili svolovati k berním vedlejším a výpomocným, aniž však nedostatky ty se odstranily.

R. 1714 bylo opět provedeno nové upravení: uloženoť patentem (2. března 1714) všemu duchovenstvu, vrchnostem, městům i poddaným, aby podali svá přiznání, na jejichž základě byla daň až dosud placená (3,180.480 zl.) rozvržena dle usedlostí. Za jednu usedlost vzat výnos 180 zl., a berně každé usedlosti byla vyměřena ze 60 zl. Katastr ten byl skončen r. 1726. Ježto však zpravování extraordinaria dálo se dle počtu usedlostí, a nebyl brán zřetel k rozsahu pozemků k jedné usedlosti náležejících, navrhli stavové r. 1749, aby při vyměřování berně bylo hleděno též na všechny pozemky vrchnostenské. Vyhovujíc návrhu tomu vydala Marie Terezie nařízení (22. května 1749), jímž znova byla uložena vrchnostem přiznání, která pak podrobena byla revisi. Při tom byli vyloučeni domkáři a řemeslníci, nemající rolí, a podrobeni zvláštní dávce ze své výživy a vedlejších užitků. Výsledek toho byl pak zvláštní systém berní, zvaný terezianský, jenž nabyv platnosti r. 1756 spočíval na katastru dvojím; rustikálním (pro pozemky selské) a na katastru zvaném exequatorium dominicale (pro pozemky panské). Dle tohoto systému obnášela daň z výnosu požitků selských 42,1 %, z výnosu požitků panských pouze 29 % a z domů panských jen 25 %.

Josefinská reforma

Nespravedlivé toto rozdělení přimělo císaře Josefa II. k opětné reformě, a patentem ze dne 20. dubna 1775 byla stanovena hlavní zásada nového upravení daně pozemkové, totiž, že co do výšky její nemá býti rozdílu mezi pozemky selskými a panskými. Zároveň nařízeno nové měření obcemi, při čemž pozemky po prvé označovány byly čísly topografickými; pak vyšetřil se výnos pozemku na základě vlastního přiznání. Daň dle toho systému, zv. josefinským, obnášela ze 100 zl. hrubého výnosu při polích a vinicích 10 zl. 37½ kr., při lukách a zahradách 17 zl. 55 kr., při pastvinách a lesích 21 zl. 15 kr., a sice byla vyměřena daň každému jednotlivému majiteli pozemků zvlášť. Zároveň však bylo ustanoveno, že každému musí zbýti z hrubého výnosu 100 zl. nejméně 70 zl. pro živobytí a pro zapravování nákladu na pozemek a jiné výlohy. K vypisování a vybírání daně té byli ustanoveni zvláštní úředníci berní, kdežto dříve obojí zastávali zřízenci vrchnostenští. Systém ten trval pouze do r. 1790, ve kterém patentem z 30. dubna zaveden opět na krátkou dobu systém tereziánský, až za vlády Františka I. přikročeno bylo opět k novému upravení Daňový systém a patentem z 1. srpna 1793 zaveden systém zv. terezianojosefinský, jenž spočíval v podstatě na systému josefinském, a při kterém značně bylo uvolněno poddaným.

Trvalý katastr

Nedlouho na to (patentem z 20. srpna 1810) byla v život uvedena opětná reforma a ustanovena k provedení jejímu zvláštní »dvorní komise k regulování berní«, jejíž práce byly sice válkami na čas přerušeny, která však dekretem z 23. prosince 1817 opětně svolána byla, by pracovala na trvalém katastru berním. K tomu účelu předsevzato podrobné měření celé země a vycenění užitků pozemkových (Katastr). Řádná daň pozemková, uložená na vyšetřený výnos, obnášela 16 % vyšetřeného výnosu čistého; k tomu byla od roku 1849 uložena přirážka ¹⁄₃ daně (»třetinová přirážka«) a pak přirážka válečná čili mimořádná v konečné sumě ⅓ daně řádné, tak že daň z pozemku se státními přirážkami činila 26⅔ % čistého výnosu. Vedle toho byly vybírány ještě přirážky k fondu vyvazovacímu, obecnímu, školnímu atd. Při nehodách živelních bylo poskytnuto částečné nebo úplné prominutí daně.

Katastr trvalý byl zaveden v Čechách. na Moravě, ve Slezsku, Dolním i Horním Rakousku, Solnohradsku, Štýrsku, Korutanech, Krajině, Přímoří, Dalmacii a ve velkovévodství Krakovském a zůstal zde v platnosti až do upravení daně pozemkové dle zákona ze 24. května 1869, tedy do konce r. 1880. Vedle něho byly v ostatních zemích rakouských až do této doby v platnosti jiné systémy. Tak byla v Haliči vybírána daň pozemková na nepatrně zlepšených základech katastru josefinského, v Bukovině řídila se sice daň ta dle vyšetřeného výnosu čistého, ale byla předepsána způsobem srostitým (konkretálním) obcím, a majitelé pozemků každé obce rozvrhovali pak část jim uloženou sami dle čísel katastru, aniž úřad zeměpanský při tom měl nějakého vlivu. V Tyrolsku a ve Vorarlberku byla ukládána daň ta dle vyšetřených hodnot poplatných nemovitostí. Uvedeným zákonem z r. 1869 byl zaveden v celém Rakousku jednotný princip, jenž platí až dosud.

Vedle daně pozemkové byla hlavně v městech placena zvláštní berně ze stavení, ne sice jako pravá daň domovní, nýbrž jakožto její rovnomocnina; tak přispívala města pražská a podobně i jiná na vyzbrojení pěchoty, na uhrazování dluhův a p. dle hodnoty jejich domů, které za tím účelem nejprve do 5. tříd byly vřaděny (v I. tř. byla daň 15 zl., v II. tř. 12 zl., v III. tř. 8 zl., ve IV. tř. 6 zl., v V. tř. 3 zl., v Praze obnos dvojnásobný), později do 7 tříd. První pokus zavésti daň domovní stal se patentem Josefa II. z 1. září 1788, jenž sice již za půl roku, současně s josefinským upravením daně pozemkové, vzal za své, byl však základem patentu z 23. ledna 1820, kterým samostatná daň domovní (placená ze stavení i z částí s ním souvisících) v celém Rakousku zavedena byla: pouze v Tyrolsku zůstalo až do nejnovějšího upravení daně pozemkové (1880) při starém systému, dle kterého byla stavení zpravidla na venkově jako části s pozemkem souvisící podrobena dani pozemkové.

19. století

Nyní rozeznává se daň domovní třídní a daň domovní činžovní (čili z nájemného). Patentem z 31. prosince 1812 zavedena pro celé Rakousko (v Čechách cirkulářem českého gubernia z 12. března 1813) daň z výdělku, patentem z 29. října 1849 daň z příjmů. Mimo tyto daně, zvané přímé, zavedeny jsou v Rakousku daně nepřímé a to: 1. daň potravní a) z piva, b) z vína a moštu, c) z výroby a prodeje lihovin, d) z výroby vína umělého a polovina v místech v příčině daně potravní za uzavřená prohlášených, e) z masa, f) z cukru, a 2. daně z věcí spotřebovatelných, a sice z hracích karet, kalendářův a periodických tiskopisův. (O nynějším upravení daní viz Daně.)

Dějiny a popis daní v dalších evropských zemích

Anglie

V Anglii vyskytuje se ve starých dobách zvláštní dávka fumage, která se odváděla z pozemků zpravidla v přírodninách bez povolení se strany sněmu, a sice až do revoluce Viléma III., dále shipmoney (lodní peníz), jenž se jeví jako daň válečná, pak excice (daně ze spotřeby) a customs (cla), jež vesměs sněmem povolovány býti musily. Do dávné doby sahá též vývoj daně pozemkové (Land-Tax), vyměřované dle výnosu pozemků. Celková suma její byla každoročně určena sněmem, a stavové sami rozdělovali ji svými orgány. Katastru nebylo, daňový systém spočíval na pouhém odhadu, jejž statkáři sami, v první řadě Justice of the Peace, bez kontroly předsebrali. Daň ta nebyla pevná, ježto výše její závisela na povolení stavů; teprve r. 1692 byl činěn pokus určiti pevnou míru berní, a sice stanoven výnos 1 liber za jednotku berní, z níž se platilo daně 1 šl. (= 3 %). Při této sazbě však nebylo dlouho setrváno a daň zvýšena až na čtyřnásobný obnos onen. Za Jiřího III. provedena další změna tím, že určen opět celkový obnos daně pro celou říši Anglickou (2,037.626 liber), který pak na jednotlivé země a dále na okresy i jednotlivce rozdělen byl dle výnosu pozemků, při čemž za základ vzat opět výnos 1 liber. Zvláštností je, že časem tato Land-Tax pozbyla povahy daně jsouc považována za hypothékární dluh, který zákonem (42. Jiřího III. c. 116) za výkupný prohlášen byl, tak že pak z takového pozemku žádná daň placena nebyla.

Za to však byla r. 1797 vedle staré Land-Taxy zavedena nová daň Income Tax z veškerého hospodářského příjmu, která r. 1842 byla opětně reformována a nazvána Income and Property Tax. Daň ta platí se z veškerých způsobů výdělku redukovaného na jednotku 1 liber. Katastru není, cenění děje se při každém pozemku zvlášť pod vrchním dohledem smírčího soudce (Justice of the Peace), jenž zpravidla bývá ustanoven z třídy velkostatkářské; není však dosud nikterak postaráno o spravedlivé rozdělení. Stará jest v Anglii též daň domovní. Mnozí shledávají v staré chimeny money (daň z krbu) z r. 1622 první její základ. Za Viléma I. vyvinula se z ní daň domovní, mající povahu daně z příjmu, vyměřená podle počtu oken a zavedená pouze v městech; vedle této byla pak r. 1695 ustanovena první pravá daň domovní v celé Evropě vůbec, zvaná Inhabited houses duty dle ceny nájemné a užívací, uložená pouze pro venkov.

Obě tyto daně trvaly po dvě století vedle sebe, až r. 1851 zavedena v celé Anglii i pro města tato vlastní daň domovní. Všeobecné daně z výdělku Anglie nemá, ježto veškeré způsoby výdělku jsou podrobeny dani z příjmu, a pouze z některých živností vybírají se zvláštní dávky ve formě licencí. Daně nepřímé jsou v Anglii veskrze státní; jsou to hlavně daně potravní: daň z lihu, piva, tabáku, kávy a čaje.

Francie

Ve Francii počíná novější období daňového systému od konce XVIII. století, a to založením katastru pozemkového. Práce k tomu směřující počaly r. 1791, byly však přerušeny událostmi politickými. R. 1798 nařízeno znova katastrální vyměření usedlostí, při čemž měly ihned odstraněny býti veškeré rozdíly stavovské a zvláštní privileje. Zákonem ze dne 15. září 1807 bylo nařízeno založení nového parcelového katastru stabilního, i předsevzata podrobná vyměření celé země, jednotlivých území i statků, dále ustanovení pozemků vzorných (types), jejich hodnota i výrobní způsobilost, dále vyměřování každé parcely i její vcenění, konečně založení zvláštní mapy rolí. Ježto práce taková vyžadovala značného času, byl zaveden prozatímní katastr, dle něhož na základě dosavadních vyměření byla rozvržena daň určená pro celou říši.

Před revolucí již byla zavedena ve Francii daň domovní, která však od prvopočátku měla povahu daně z příjmu nájemníkova a byla různá v jednotlivých provinciích. Po revoluci pak ustanovena zákonem ze dne 3. listopadu 1791 zvláštní daň contribution personelle et mobilière; první (contribution personelle) byla vyměřena z práce, druhá (contr. mobilière) z příjmu, pokud se tento jeví v rozsahu bytu a v nájemném. Při první byl berní jednotkou jeden pracovní den, berní míra byla v jednotlivých departementech různá. Zákonem z 21. dubna 1832 byla daň převedena na daň třídní, nejvyšší se sazbou 1 fr. 30 centů, nejnižší 50 centů pro každého obyvatele práce schopného. Contribution mobilière, zavedená nejprve pouze ve městech, byla zákonem ze 24. listopadu 1798 rozšířena i po celém venkově, a sice byla různá v rozličných departementech, aniž dbáno rozdílu mezi městy a venkovem; byla to contribution des portes et fenêtres, vyměřená dle počtu dveří a oken bytů. Zákonem z 21. dubna 1832 byla daň ta nově upravena a ustanoveno 6 tříd obcí a vedle toho dle různosti dveří a oken 48 různých stupnic.

Zákonem z 2. března 1791 zavedena zároveň se živnostenskou volností daň z výdělku, která zahrnovala daň osobní i živnostenskou; na výdělek ryze osobní uložena daň ze mzdy s hodnotou 3 dnů pracovních; za předmět daně z povolání, platů, živností a podniků nebyl vzat kapitál, nebo příjem, nebo druh živnosti, nýbrž zavedena pro všecky živnosti daň pevná (droit fixe), která se platila při vydání živnostenského listu a řídila se dle počtu najatých místností. Později ustanoveno 7 tříd. Vedle této daně platila se ještě jiná, zvaná droit proportionnel pro skutečný výnos, a sice bylo stanoveno 8 tříd provozovacích, z nichž každá rozdělena na 9 tříd místních. Vedle této daně z výdělku byla již r. 1791 vypsána daň z příjmu zcela nezávislá na obou druzích daně z výdělku, zvaná contribution mobilière, která se řídila rovněž dle nájemného. Daně ze spotřeby jsou všecky daněmi obecními. Státní daň zavedena pouze (zákon ze 26. dubna 1806) na výrobu soli, která dříve byla regálem.

Itálie

Před sjednocením Itálie měl každý stát svůj zvláštní daňový systém. Ve všech státech tvořila základ jeho daň pozemková, k jejíž vybírání byly ve státech italských zařízeny zvláštní katastry, ponejvíce dle vzoru rakouského; pouze Piemont neměl katastrálního vyměření, nýbrž jen ocenění dle vzoru anglického. Daň velmi se různila; tak např. platilo se v Lombardii ze 100 lir hrubého výnosu 19,9 centů, v Toskáně pouze 9,1 centů.

Když pak Itálie od r. 1860 zaváděla sjednocenou správu, bylo hlavně i pomýšleno na jednotný daňový systém v celé Itálii; při tom opět v první řadě hleděno k dani pozemkové. Ježto se staré katastry co do cenění příliš lišily a proto ku všeobecné berni se nehodily, bylo předsevzato obecné vycenění, ale bez nového katastrálního měření. Teprve zákonem ze dne 14. července 1864 zaveden provisorní katastr (conquaglio provisorio), zároveň zrušena všechna privilegia, a suma 110 mil. lir rozvržena prozatím jako úhrnná daň na nové provincie. Současně s tímto provisorním katastrem jala se vláda zaváděti i zvláštní daň domovní. K tomu účelu proveden odhad všech stavení městských i venkovských a vyloučena pouze stavení rolnická, ovšem i stavení veřejná. Zákonem z 26. ledna 1865 byla daň tato obecně ustanovena v celé Itálii, skládajíc se z 12+¹⁄₂ % výnosu nájemného, a zákonem z 11. srpna 1870 znova upraveno rozdělení daně té v jednotlivé třídy. Zákon z 21. března 1877 zavedl daň z výdělku, a sice jedinou pro veškeré druhy výdělku, i živnostenského i osobního, dle 4 tříd (imposta sulla richezza mobile). Daně potravní v Itálii po zrušení daně z meliva v r. 1883 není.

Rusko

Vedle různých dávek veřejných, zejména poplatkův a cel, vybírala se v Rusku zvláštní daň, která měla více povahu daně z hlavy nežli daně pozemkové; neukládala se totiž na pozemek, nýbrž na majitele pozemku (zvaného obrok), jenž odváděl určitou částku, aniž předsevzato nějaké měření nebo oceňování pozemků a jejich výnosů. Daň ta byla v každé obci (mir) tím způsobem vyměřena, že sečetl se počet »obroků« v obci; ježto však v Rusku zachovala se dlouho zásada společného vlastnictví obce, a majitelem pozemku vlastně obrok nebyl, nýbrž celý mir, ukládána daň vždy celému miru a od něho též jako od nedílného celku vymáhána. Mir pak rozvrhoval daň na své příslušníky.

Později ručil šlechtický statkář za daň v obcích jemu náležejících. Povinnost tato tížila ruskou šlechtu značně, zvláště v létech neúrody, nebo když za příčinou větších výdajů státních i daň byla zvýšena, a proto naléhala hlavně šlechta na opravu daně této.

Opravy takové provedeny hlavně ve století XVIII. a XIX., když se již utvořilo svobodné vlastnictví na místě vlastnictví obce. Tím teprve založen byl vlastní stav selský a utvořen přechod od staré daně z hlavy k dani z pozemků. Přechod ten počal ukazy z r. 1861 a 1862, kterými daň pozemková, spočívající na vlastnictví obce a osobním ručení vrchnosti šlechtické, měla býti spojena s vlastnictvím jednotlivých rolníkův, avšak bez osobní povinnosti berní a berní exekuce. Ukazem ze dne 30. května 1882 ustanoveno, že daň z hlavy od r. 1883 postupně nahrazena býti má jinými berněmi, a sice v několika létech dle toho, jak zavedeny budou jiné prameny příjmů. Již r. 1883 osvobozeno od daně z hlavy služebnictvo vrchností, které dříve bylo nevolné, a jiné osoby bez zaměstnání. Později byla daň tato zrušena i pro jiné třídy obyvatelstva, tak že r. 1883 obnášela pouze 20 mil. rublů, kdežto r. 1881 ještě 60+¹⁄₂ mil. vynášela.

Za to vznikly daně nové, a sice zákonem ze dne 17. března 1884 daň pozemková, rozvržená na jednotlivé pozemky dle určité, pro celou říši ustanovené sumy, při čemž určeno 1 jitro za jednotku pozemkovou. Dále zavedena daň domovní, vyměřená dle středního pětiletého platu nájemného, a to ne pouze z domů a stavení, nýbrž ze všech nemovitostí v městě se nalézajících (např. i ze zahrad). Odhad děje se zpravidla každých 10 let městskými úředníky ponejvíce pod skutečnou hodnotu. I tato jest daní repartiční jako daň z pozemků. Daň z výdělku, ustanovená zákonem ze dne 9. února 1865, skládá se z daně dvojí. Z veškerých podniků platí se totiž zvláštní »daň patentní« za právo koncesse (po způsobě francouzském). S podniky do první třídy náležejícími byla spojena jistá výhradná práva, jmenovitě právo k cizozemskému obchodu námořskému, právo k bankovním obchodům, ano tito »patentovaní« obchodníci byli dříve i osvobozeni od konání povinnosti vojenské (což přestalo zavedením obecné povinnosti vojenské).

Vedle těchto patentů byla zároveň ustanovena daň ze skutečného provozování živnosti, která je různá v jednotlivých městech dle jejich důležitosti průmyslové. Reforma provedena zákonem ze dne 6. prosince 1880 tím, že od daně patentní jsou vůbec osvobozeny menší podniky, kdežto větším podnikům přitíženo. Vedle toho platí se v Rusku ještě zvláštní daň úroková, za to není tam daní nepřímých (daně potravní).

Německo

Daňové příjmy Německého císařství v roce 1913 dosáhly významné částky, ale válka výrazně ovlivnila tyto příjmy. Blokáda a snížení dovozních cel na potraviny vedly k poklesu příjmů a k deficitům v některých provozovaných podnicích.^[3]

Daň je kulturním fenoménem, jak zde můžeme vyčíst, s historií sahající až do starověkého Egypta a Římské říše. Britská příjmová daň představuje moderní přístup, zatímco DPH, vzniklá v poválečném Německu, se rozšířila do více než 130 zemí díky technologickému pokroku a globalizaci. Německá technologická revoluce přinutila změnit koncept tradičních principů zdanění a jejich aplikaci a vyvolala výzvu implementovat a vynucovat mezinárodní daňový režim pod autoritou mezinárodních organizací, například OECD.^[4]

Německá daňová správa je rozdělena mezi federální a státní úřady. Místní daňové úřady, známé jako Finanzamt, spadají pod státní úřady a spravují sdílené daně pro federaci a státy. Celkem existuje kolem 650 daňových úřadů v Německu. Po reformách v letech 2006 a 2009 federace také spravuje některé daně, přičemž Federální centrální daňový úřad (Bundeszentralamt für Steuern, BZSt) je odpovědný za tyto úkoly a také za udělování identifikačních čísel pro daňové účely od roku 2009.

Převažující daně zahrnují daň z příjmu a DPH. Právní základ pro daně je stanoven v německé ústavě. I když je pravomoc v daňových záležitostech rozdělena, ve skutečnosti se většina daní (95 %) vybírá na federální úrovni. Federální vláda získává příjmy z daně z příjmů, daně z prodeje nemovitostí a kapitálových zisků. Daňová povinnost může být snížena různými odpočty a přídavky na děti. Někteří nerezidenti jsou také povinni platit daně v Německu. Korporace jsou obecně povinny platit daně, s několika výjimkami. Produkty a služby v Německu podléhají DPH podle pravidel EU. Další typy daní zahrnují převody nemovitostí, dědické a darovací daně, kapitálové zisky a daně z motorových vozidel. ^[5]

Polsko

Daně v Polsku jsou opět vybírány jak centrálními, tak místními vládami. Daňové příjmy v Polsku představovaly v roce 2017 33,9 % HDP země. Nejdůležitějšími zdroji příjmů jsou daň z příjmu, sociální pojištění, korporátní daň a daň z přidané hodnoty, které se všechny uplatňují na národní úrovni.

Příjem získaný je obvykle předmětem progresivní příjmové daně, která platí pro všechny, kteří jsou v pracovním procesu.^[6]

Španělsko

Nejdůležitějšími zdroji příjmů jsou daň z příjmu, sociální pojištění, korporátní daň a DPH. Agencia Estatal de Administración Tributaria je odpovědná za většinu sběru národních a regionálních daní. Některé menší daně jsou vybírány menšími správami. Daňový rok ve Španělsku následuje kalendářní rok a způsob výběru daní závisí na daném typu daně. Čtyři historické území mají zvláštní postavení ve výběru daní (Álava, Bizkaia, Gipuzkoa, Navarra).Tato území mají zvláštní daňový režim, který jim umožňuje vybírat a spravovat své vlastní daně, a poté předat část svých příjmů do státní pokladny Španělska. Tento systém je založen na dohodách mezi těmito provinciemi a španělskou vládou, známou jako Concierto (pro provincie v Baskické autonomní komunitě) a Convenio (pro Navarru).^[7]

Charakteristika daně

Daň je platbou:

• nedobrovolnou, povinnou,
• zákonem stanovenou, a tudíž vynutitelnou (nástroji jako jsou úroky, vymáhání dluhu, trestní stíhaní)
• nenávratnou – povinný příspěvek, který po zaplacení není možné vrátit. Stanovuje se jako jednostranná závazek, při kterém plátce nemá právo žádat protihodnotu od instituce, jež daň vyžaduje,
• neekvivalentní – za zaplacenou daň nevzniká právo na přímé protislužby ve formě určitého veřejného zboží nebo finančního převodu,
• neúčelovou – plátce daně nemůže ovlivnit, na co budou daně použity,
• do veřejného rozpočtu,
• pravidelně se opakující.

Účel a funkce daní

Důvodem existence daní je nutnost získat prostředky pro veřejný sektor k financování funkcí státu a veřejné správy, jako jsou:

a) základní funkce státu, které jsou nutné pro existenci státu:

1. veřejná správa (moc) – vytváření a udržování pravidel a zákonů,
   • zákonodárné a řídící orgány – v demokracii volené zastupitelské sbory – ústřední, regionální (zemské, krajské apod.) a místní (obecní)
   • jejich zaměstnanci – úřady, rovněž na různé úrovni působnosti, zejména územní
2. vynucování dodržování těchto pravidel:
   • policie,
   • soudnictví,
   • vězeňství,
   • obrana^[zdroj⁠? proti hromadnému napadení, zejména ze zahraničí – armáda,

b) doplňkové, vedlejší funkce státu, které mohou být (a částečně i jsou, zejména v některých zemích) ponechávané soukromé iniciativě, cíle bývají jednak sociální a jednak ovlivňování podnikání a ekonomiky vůbec.

1. Sociální funkce spočívá v přerozdělování bohatství mezi různé vrstvy obyvatelstva, zpravidla pro zmírňování rozdílů v životní úrovni; sociální oblast působnosti státu tvoří obvykle jeho největší výdaje státu; vysoká míra přerozdělování ve prospěch chudších obyvatel se nazývá socialismus a takové státy socialistické. Jde například o
   • pomoc sociálně slabým, např. sociální (chudinská) péče, sociální dávky,
   • pomoc tělesně postiženým,
   • pomoc starým občanům včetně starobních důchodů a
   • podpora v nezaměstnanosti.
   • zdravotní péče: následná, léčebná nebo preventivní, hygiena; obvykle druhý největší náklad státu,
   • podpora vzdělávání, zejména státním školstvím.
   • ochrana přírodního bohatství a životního prostředí,
   • dotace na veřejnou dopravu.
2. Ekonomická funkce státu (takové metody a pohledy na hospodaření státu se označují jako fiskální politika) jsou např.
   • výstavba, údržba a provozování infrastruktury,
   • mění výhodnost některých činností
     • uvalováním daní nebo
     • podporou prostřednictvím subvencí (zápornými daněmi),
       tak např. ovlivňuje výrobu a spotřebu různého zboží a služeb, zejména jako prevence zdraví a bezpečnosti obyvatel anebo podporuje investice v zájmu ekonomiky.

Služby státu mohou být z daní financovány buď úplně nebo mohou daně např. doplňovat individuální pojištění či spoření řízené zákonem a jsou tedy do jisté míry další formou zdanění.

Mezi základní funkce daní můžeme zařadit:

• alokační – souvisí s neefektivností v alokaci zdrojů na trhu,
• redistribuční – přerozdělování příjmů mezi chudými a bohatými,
• stabilizační – zmírňování cyklických výkyvů v ekonomice,
• fiskální – financování veřejných rozpočtů,
• stimulační – příkladem negativní stimulace je zdanění alkoholických nápojů a cigaret, čímž chce stát regulovat jejich spotřebu, a snížit tak negativní dopady na zdraví spotřebitelů.

Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Daně
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.

---