Dělnicko-rolnická vláda (či Vláda Aloise Indry) byl kolaborantský kabinet vedený skupinou konzervativních a prosovětských členů KSČ během invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Vláda nebyla nikdy jmenována, neboť byla prezidentem Ludvíkem Svobodou odmítnuta.

Předchozí události

U příležitosti 20. výročí „Vítězství pracujícího lidu“ prohlásil tehdejší první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček, že jsou potřebné změny po triumfu socialismu a že cílem je tzv. „Socialismus s lidskou tváří“. Tím byl zahájen proces, zvaný Pražské jaro: program liberalizací, mezi něž patřil nejen důraz na ekonomické uvolnění ve prospěch spotřebního průmyslu, ale především svoboda tisku, svoboda projevu, svoboda pohybu a připouštěla se už i možnost vícestranné vlády.

Na liberalizaci reagoval Sovětský svaz pod vedením Leonida Brežněva. Tomu se představa uvolňování nelíbila a přispěl k tomu i tzv. „dopis 99 Pragováků“.^[1] Československo a Sovětský svaz se proto nejprve dohodly na dvoustranných rozhovorech, které se uskutečnily ve dnech 29. července – 1. srpna 1968 v Čierné nad Tisou, v blízkosti československo-sovětské hranice.^[2] Rozhovory byly však neúspěšné a v noci z 20. na 21. srpna 1968 zaútočila vojska států Varšavské smlouvy na Československo.^[3]

Pokus o vytvoření vlády

Sovětský svaz využil členy konzervativního křídla KSČ, kteří nesouhlasili s liberalizací. Byli to zejména signatáři zvacího dopisu: Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka či Milouš Jakeš. Vláda měla převzít moc v Československu ihned po invazi. Podobný scénář použil SSSR i během invaze do Maďarska v roce 1956.^[4]

První pokus

Dopoledne 21. srpna 1968 byli zatčeni a posléze internováni mimo území republiky předseda vlády Oldřich Černík, generální tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček, předseda parlamentu Josef Smrkovský, předseda Národní fronty František Kriegel a další. To mělo uvolnit pozici pro ustavení kolaborantské vlády.^[5] Ještě téhož dne v 16:00 skupina ve složení Drahomír Kolder, Alois Indra, Vasil Biľak a Josef Lenárt přijela na Pražský hrad, kde jednala s prezidentem Ludvíkem Svobodou. Jednali o převzetí moci, neboť podle nich v této krizi nefungovala vláda ani předsednictvo KSČ. Prezident však prohlásil, že stále důvěřuje ustavené vládě Oldřicha Černíka.^{[6] [7]}

Druhý pokus

22. srpna se skupina ve složení: Vasil Biľak, Alois Indra, Drahomír Kolder, Milouš Jakeš, Josef Lenárt, Oldřich Švestka, Jan Piller a Emil Rigo sešla v Hotelu Praha a následně vydala na sovětskou ambasádu, kde jednala se sovětským velvyslancem Červoněnkem. Ve 23:00 odjela delegace opět na Pražský hrad, kde právě jednala vláda v čele s místopředsedou vlády Štrougalem. Prezident Svoboda nejprve hovořil s Červoněnkem, poté začal jednání i s kolaboranty.^[8] Na návrh dělnicko-rolnické vlády odvětil: „Uvědomte si, že kdybychom něco takového udělali, národ by na nás musel plivat, musel by do nás kopat“ a zamítl ji.^[6] Obsah rozhovorů je však zahalen tajemstvím, materiály se nacházejí v nedostupných ruských archivech.^[9]

Následky

Na mimořádném vysočanském sjezdu KSČ dne 22. srpna 1968 byli kolaboranti v čele s Indrou vyloučeni z vrcholných orgánů KSČ.^[10] Z předsednictva ÚV KSČ byl tak vyloučen Kolder, Piller, Rigo a Biľak. Lenárt a Indra byli vyloučeni ze svých tajemnických funkcí. Již v listopadu téhož roku byla většina z členů opět v nejvyšších funkcích KSČ.^[11]

• Alois Indra se stal v roce 1971 předsedou Federálního shromáždění a ve funkci vydržel až do roku 1989. Tato funkce však byla velmi málo vlivná.^[12]
• Vasil Biľak byl poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění až do roku 1989. Zemřel v roce 2014 v Bratislavě.^[13]
• Drahomír Kolder byl počátkem normalizace ministrem - předsedou Výboru lidové kontroly, avšak v roce 1972 zemřel.
• Milouš Jakeš byl poslancem Sněmovny lidu FS a od roku 1987 generálním tajemníkem ÚV KSČ.^[14] Zemřel v roce 2020.
• Josef Lenárt byl od roku 1970 do 1988 prvním tajemníkem KSS a členem předsednictva ÚV KSČ. Od roku 1995 probíhalo policejní vyšetřování jeho činnosti v srpnu 1968. V roce 1996 byla proti němu a Milošovi Jakešovi vznesena obžaloba z přípravy vlastizrady. V průběhu kauzy, která se táhla několik let, bylo obvinění zmírněno na napomáhání k pokusu o vlastizradu. Oba obžalovaní byli roku 2003 vrchním soudem zproštěni viny.^[15]
• Oldřich Švestka byl až do své smrti v roce 1983 poslancem Sněmovny lidu FS a člen ÚV KSČ.^[16]
• Jan Piller byl krátce poslancem Sněmovny lidu FS a předsedou ÚV ROH.^[17] V roce 1971 byl však v obou funkcích vystřídán. Zemřel v roce 1995.^[18]
• Emil Rigo byl až do roku 1986 poslancem Sněmovny národů FS a poté poslancem Sněmovny lidu FS.^[19][20] Zemřel v roce 2017.^[21]
• Antonín Kapek byl až do roku 1989 poslancem Sněmovny lidu FS. V první polovině 70. let byl veden jako důvěrník KGB.^[22] Po sametové revoluci spáchal dva pokusy o sebevraždu, přičemž druhý v roce 1990 již nepřežil.^[23]

Soudní stíhání

V roce 2003 byl veden soud s Milošem Jakešem, Josefem Lenártem a Karlem Hoffmannem. Byli obžalováni z vlastizrady, když pomáhali promoskevské skupině ve vedení KSČ při vytváření takzvané dělnicko-rolnické vlády.^[24] Dne 9. června 2003 byl Karel Hoffmann odsouzen na šest let odnětí svobody, byl však po krátké době propuštěn ze zdravotních důvodů.^[25][26][27] Dne 26. června 2003 byli Jakeš s Lenártem osvobozeni.^[24]

Vasila Biľaka stíhala Slovenská policie. V roce 1991 bylo proti němu zahájeno vyšetřování, ale až v roce 2000 byl podán návrh na obžalobu. Krajský soud v Bratislavě však o rok později vrátil případ k došetření. V lednu 2011 bylo vyšetřování zastaveno, v březnu téhož roku to oficiálně potvrdila slovenská generální prokuratura.^[28][29]

V kultuře

V seriálu České století je znázorněn pokus o vytvoření dělnicko-rolnické vlády ve chvíli, kdy představitele vlády zatýkají „ve jménu vlády Aloise Indry“.^[30] Je zde však vykresleno chování autorů tzv. zvacího dopisu. Vasila Bilaka hraje Peter Marcin, Ludvíka Svobodu hraje Emil Horváth.^[31]

Odkazy

Reference

Literaturaeditovat | editovat zdroj

• Jan RYCHLÍK: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3.
• Lukáš CVRČEK. Jozef Lenárt – příběh dlouhé kariéry. Paměť a dějiny – Revue pro studium totalitních režimů. Čís. 1/2008, s. 167–173. Dostupné online
• Martin ŠTEFEK. Kádry rozhodují, ovšem. Předjaří, pražské jaro a počátky normalizace v proměnách systému ÚV KSČ. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2019. 151 s. ISBN 978-80-7308-906-1.