K dějinám křesťanství jde přistupovat více způsoby. Jednak jako k odvětví religionistického dějepisectví, které se věnuje dějinám křesťanských církví; z pohledu věřících křesťanů pak lze dějiny křesťanství brát jako součást dějin spásy. Přes to že vzorem křesťanství je jednota a společenství ve víře, a přes současné snahy o jednotu (ekumenismus), doprovází dějiny křesťanství sled rozporů, dělení a rozkolů (schizmat), kvůli nimž se v historii různé skupiny křesťanů navzájem považovaly za odpadlíky od křesťanské víry (heretiky). Vzhledem k rozsahu tématu a k různorodosti jeho výkladů zde článek dějiny křesťanství jen těžko zmíní veškerá církevně-historická témata se všemi podrobnostmi podstatnými pro jeho hlubší pochopení.

Rané křesťanství

Počátky křesťanství

Nejstaršími křesťanskými Biblickými prameny jsou Skutky apoštolů, datované mezi roky 80 a 90 (podle jiných badatelů před rok 65^[1][2]), které se věnují prvním letům po Ježíšově ukřižování, listy apoštola Pavla, datované do 50. a 60. let 1. století, a čtyři kanonická evangelia, sepsaná mezi roky 40 a 90, v nichž lze nalézt reakce na tendence, které objevují v církvi v průběhu 1. století. Tyto knihy dohromady popisují Kristovo kázání a dopisy od vedoucích tehdejší církve, popisující Ježíšovo ukřižování jako výkupné za hříchy lidstva proti nekonečně Svatému Bohu, který nemůže být v přítomnosti hříchu. Proto musel Ježíš jako Bůh sestoupit na zem a zemřít za lidské hříchy a naplnit tak Písmo (tehdy Starý zákon). V Janově Evangeliu je například psáno :"Já jsem vzkříšení i život," řekl jí Ježíš. "Kdo věří ve mě, i kdyby zemřel, bude žít."

Křesťanství, jakožto na judaismu nezávislá náboženská skupina, vzniklo v reakci na neúspěšný pokus reformovat judaismus – Ježíšovi učedníci nepřesvědčili o své víře většinu židovské společnosti a naopak se ocitli v pozici nežádoucí sekty. Prvním centrem Ježíšových vyznavačů byl Jeruzalém. Ke křesťanství se obraceli nejen Židé, ale i lidé z helénské kultury (tzv. helénisté, „Řekové" či „pohané"), což byli buď příznivci židovství, kteří nepřijali všechna ustanovení Mojžíšova zákona, nebo vyznavači polyteistických kultů – v křesťanství tak vedle aramejsky mluvících židovských křesťanů vzniká skupina řecky mluvících helénských křesťanů, mezi které patřil i sv. Štěpán. Významnou osobností se vedle původních Ježíšových apoštolů stal Pavel z Tarsu, jenž po přijetí křesťanství hlásal svou víru mezi helénisty. V jeruzalémské církvi vznikl spor mezi helénskými a židovskými křesťany, protože především helénští křesťané byli na rozdíl od židovských toho názoru, že po Ježíšově působení mnohé příkazy a zákazy Starého zákona už neplatí a není už nutné dodržovat všechny závazky tzv. Mojžíšova zákona (např. obřízku). Spor vyřešili apoštolové kompromisem ve prospěch helénistů (tzv. Jeruzalémský koncil kolem roku 49) – křesťanství se tak proměňuje ze židovské skupiny na náboženství otevřené i ostatním kulturám a etnikům. Ještě ve 2. a 3. století však existovali v rámci židokřesťanských obcí i křesťané zvaní ebionité, kteří dodržovali židovské zvyky, nevěřili že Ježíš se narodil z panny a vnímají jej ne jako Boha, ale jako člověka.^[3]

V průběhu 1. století se křesťanství rozšířilo do mnoha asijských i evropských regionů Římské říše. Křesťanské obce byly v mnoha městech od Sýrie (významným centrem zde byla Antiochie), přes Malou Asii a Egypt, Řecko a již na počátku čtyřicátých let 1. století vzniká křesťanská komunita v Římě. Podíl na dynamickém rozmachu křesťanství měli aktivní misionáři včetně Pavla z Tarsu, kteří naplňovali hlavní rysy raného křesťanství – misijní zápal a horlivost. Dílčí informace o postupu misií jsou zachyceny v Bibli (např. Skutky apoštolů), ale o většině misijních akcí se žádné zprávy nedochovaly a pouze pozdější křesťanská tradice potvrzuje založení mnohých církevních obcí ještě v době života apoštolů, popřípadě jejich žáků. Dokud se misionáři soustřeďovali na okruh v Římské říší hojně rozptýlených židovských komunit, nenaráželi na výraznější obtíže, protože zpráva o božském poslání Ježíše Krista zapadala do judaistických náboženských představ jejich posluchačů. Na větší problémy naráželi křesťanští hlasatelé ve chvíli, kdy oslovili lidi mimo judaizované prostředí.^[3]

Ve Skutcích apoštolů se tvrdí, že Ježíšovi stoupenci dostali název křesťané („kristovci“) poprvé v Antiochii a pojem křesťanství (řecky christianismos) je poprvé doložen v listech biskupa Ignáce z Antiochie († asi 106), v nichž je také užito pojmů „katolická církev“, což lze doslovně přeložit jako „obecné shromáždění Pánovo“ (slovo katolický z řeckého katholikos – všeobecný; slovo církev z řeckého sousloví κυριακὴ ἐκκλησία složeného z κύριος – Pán a ἐκκαλεῖν – svolávat). Pojmem obecné shromáždění (katolická církev) tak lze zahrnout všechna místní shromáždění křesťanů (lokální křesťanské obce) jako jedno obecné společenství.^[3] U některých odpůrců křesťanství se začalo objevovat označení „galilejská víra“, které se ale příliš nerozšířilo a označení „křesťan“ a „křesťanství“ se staly všeobecně používanými pojmy.

Rozšíření křesťanství ve 2. a 3. století

K rychlému zakotvení křesťanství docházelo zejména ve východních částech římského světa, kde v průběhu 2. století existovaly početné křesťanské skupiny. Zejména v jižní Sýrii, Malé Asii a Thrákii, tvořili křesťané již na konci 2. století většinu obyvatelstva. Ve 2. století se křesťanství pevněji uchytilo a šířilo také v Egyptě, Řecku a v oblasti mezi mezopotamskou Edessou a Arménií. Podstatná část křesťanů se vyskytovala ve městech, zatímco venkovských oblastí se christianizace příliš nedotkla – tento trend se projevil především na západě Římské říše a křesťanství tak dlouho zůstávalo zejména městským náboženstvím. Křesťanské obce na západě hovořily z velké části řecky, například v Římě se řečtina běžně užívala ve 2. i 3. století, a k polatinštění docházelo až postupně. První oblastí kde prosadila latina byla severní Afrika s centrem ve městě Kartágo. Komunity křesťanů byly i v Hispánii, na Apeninském poloostrově, v Galii (např. v Lyonu), a v Británii, ne všude se však jednalo o početné skupiny a ve srovnání s rozšířením církve na východě západní regiony zaostávaly.^[3]

V průběhu 3. století je už křesťanství rozšířené do většiny regionů Římské říše a křesťané jsou ve všech společenských vrstvách římské společnosti. Dlouhá desetiletí tolerance křesťanů, úpadek tradičního polyteismu a neklid kvůli válkám a katastrofám pomohly pevnému zakotvení křesťanství. Křesťany se stávali ve větší míře i vzdělaní a schopní lidé z vysokých společenských kruhů, zdokonalila se organizace a v dobách pronásledování se projevila vitalita většiny křesťanských komunit. Ve druhé polovině 3. století již křesťané tvořili nepřehlédnutelnou součást římské společnosti, a ačkoliv byli stále menšinou (zhruba 10, maximálně 20 % procent obyvatel), zasahovali do politiky, obchodu i kultury. Snahy některých císařů omezit rostoucí sílu křesťanů plošnými zákazy a postihy či pronásledováním neuspěly a pouze potvrdily realitu nového náboženského uspořádání.^[3]

Vedle raného křesťanství se v Římské říši objevily i další nová náboženství – vznikalo množství mystérijních kultů a synkretistických nauk, například mithraismus (největší rozmach v 1. až 4. n.l.) a manicheismus (vzniká ve 3. století), jenž byl později některými křesťany považován za nebezpečnou konkurenci.

Vývoj rané hierarchie a organizace křesťanských obcí

Dochované prameny (Skutky apoštolů, Pavlovy listy a křesťanský spis Didaché z počátku 2. století) rozlišují v rámci křesťanství několik hlavních funkcí: vedle samotných apoštolů jsou to proroci, učitelé, biskupové (episkop), jáhni (diákon) a starší (presbyter). Apoštolové, dokud žili, řešili vzniklé potíže, dohlíželi na dodržování pořádku a pravověrného učení, pro svou misijní činnost spojenou s častými cestami se však nemohli bezprostředně podílet na správě a vedení založených církevních obcí. Na činnost obcí tak dohlíželi podle židovského vzoru osvědčené osoby (presbyteři) podílející se na organizaci, rozhodování, volbách a soudech. Většinu duchovních úkolů zajišťovali pověření lidé nazývaní proroci a učitelé. Zatímco proroci vedli modlitby, kázali a mluvili z Božího vnuknutí (prorokovali), učitelé se zaměřili na výuku kandidátů pro vstup do církve i aktivních členů, řešili záležitosti morálky a interpretovali význam křesťanských spisů. Delegování do úřadu se v křesťanských komunitách provádělo skrze vkládání rukou, jímž shromáždění křesťané prosili Boha o seslání darů Ducha svatého pro vybraného jedince.

Na přelomu 1. a 2. století se v literatuře začíná objevovat postava biskupa (episkopa, tj. dohlížitele) jako vůdčího představitele křesťanské obce. V popisech křesťanských obcí té doby funkce presbyterů a biskupů splývají a v některých obcích působilo několik biskupů současně. Ještě ve 2. století nebyla struktura obce s jediným biskupem v čele (tzv. monepiskopát) běžná všude a na mnoha místech zůstávalo vedení kolektivní či pod vlivem proroků a presbyterů. V průběhu 3. století se proces vzestupu biskupské správy uzavřel, jednak kvůli pronásledování, při kterých biskup vystupoval jako záruka jednoty obce, jednak kvůli vznikajícím věroučným rozlišnostem a sporům – prosadila se praxe, že se biskupové navzájem potvrzovali a ručili za svou pravověrnost tím, že si nově zvolený či již úřadující biskup vyžádal „přijetí do společenství“ (tzv. communio) od okolních biskupů nebo od biskupa spravujícího některou významnou křesťanskou obec (metropoli). Biskupové tak vytvářeli provázané společenství a stávali se přirozenými vůdci.

Od poloviny 3. století stál v čele obce biskup, na pomoc měl několik presbyterů, kteří se vedle správy stále podíleli i na bohoslužebné funkci. Proroci či charismatici zcela vymizeli, přetrvali však učitelé, u nichž ovšem narůstal tlak, aby se stali presbytery. Strukturu křesťanského společenství doplnili jáhni, kteří se z charitativních pracovníků postupně posunuli do pozice nejbližších spolupracovníků biskupa (sekretářů či pokladníků) a převzali část bohoslužebných úkolů. Trojice biskup, presbyter a jáhen se dál příliš nezměnila a uchovala se do dalšího období.^[4]

Vývoj křesťanského učení, kultu a teologie

Křesťanství v tomto období také představovalo společenství lidí očekávajících druhý příchod Ježíše Krista. Mělo podobu malých koncentrovaných skupin, které vyvíjely misijní činnost a očekávali nadcházející Boží soud, kdy ti, kteří dobrovolně odmítli Boží cestu budou potrestáni a ti, jenž uvěřili odměněni. Křesťané podle Kristových Kázání (viz. Jan 5,24) a Starého Zákona (viz. Ezechiel 36,26) věřili, že ten kdo přijal křest a přihlásil se k Ježíši Kristu a odvrátil se od hříchu pro přijetí oběti Ježíše Krista za hříchy lidstva i jejich, se stává novým člověkem a tak touží vést nový styl života – nemůže se přizpůsobovat okolnímu zkaženému světu pošpiněnému pohanskou modloslužbou a hříchem. Tento přístup byl neudržitelný a křesťané si museli přiznat, že druhý Ježíšův příchod nebude věcí blízké budoucnosti.^[3] I přes to některé protestantské církve následující Písmo udržují stejný pohled dodnes.

Většina křesťanských textů 2. století však už spíše než druhý Ježíšův příchod řeší praktické otázky života křesťanů a jejich komunit, výkonu Církve, a vztahů vůči většinové společnosti. Ve 2. a 3. století rozvíjí svou činnost tzv. apologeti, což byli křesťanští spisovatelé hájící křesťanství vůči pohanské společnosti a proti židům, kteří nebyli Křesťané. Ještě v první polovině 2. století nebyl mezi křesťany zájem o antickou vzdělanost, ale aby pohanští čtenáři argumentům křesťanů rozuměli, museli apologeti používat řeč antické vzdělanosti – některé pojmy a termíny proto převzali z antické filozofie. Ve snaze uchopit a obhájit Ježíšovo učení poprvé vytvářeli to, co se později nazývalo teologií. Mezi apologety, jejichž dílo se z části dochovalo, patřili Athénagorás, Justin Mučedník, Irenej z Lyonu, Tacián Syrský, Theofilos z Antiochie, Meliton Sardský, Kléméns Alexandrijský, Órigenés, Tertullianus, Eusebeios z Kaisareie a Lactantius.^[3]

Ve svých prvních staletích křesťanství teprve formovalo svou věrouku a jeho vyznání bylo ustáleno jen v nejdůležitějších bodech.^[5] V průběhu 2. století se křesťané vyrovnávali s tzv. gnostismem, jenž ve spoustě ohledů oponoval jejich dosavadní Teologií, z nichž některé byly mimokřesťanské, některé s křesťanstvím promíšené a některé se ke křesťanství plně hlásící.^[5] Existovala řada gnosticko-křesťanských skupin jako valentínovci, kteří fungovali uvnitř křesťanství až do 4. století a sami se chápali jako křesťanská elita.^[6] Křesťanští gnostikové ztotožnili postavu Ježíše se svojí představou o spasiteli.^[7] Gnostické vlivy nepřímo vyprovokovaly rozvoj křesťanské ortodoxie a filozofie, protože ty se formovaly právě v polemikách s gnózí. Někteří raně křesťanští autoři, především Órigenés, byli gnostickými myšlenkami silně ovlivnění.^[8] Gnostický výklad Bible a Ježíšova působení přitahoval mnohé, ale vyvolal i kritiku. Dokládají to dochované protignostické texty např. od biskupa Ireneje z Lyonu nebo římského kněze Hyppolyta.^[5][9]

Postupně se ustaloval kánon posvátných křesťanských spisů – křesťané přijali jak spisy původně židovské, v rozsahu Septuaginty, tak spisy nové – především evangelia a pavlovské listy. Naopak byly postupně zavrženy tzv. apokryfní evangelia, listy a skutky, jenž byly později doloženy jako pocházející od 2. po 3. století. Postupně se také vyvíjelo vyznání víry, tedy krátké formulace víry. Tyto formulace sloužily, někdy slouží dodnes převážně jako vyznání určitě Teologie, jejichž obsahu měl dotyčný projevit věrnost.

Náboženská politika římských císařů

Až do 4. století se střídala období relativního pokoje pro křesťany a období pronásledování. Říše přistupovala ke křesťanství zpočátku s tolerancí – křesťanské komunity byly chápány jako součást židovské diaspory a těšily se právní ochraně povoleného náboženství (religio licita). Ke změně došlo v šedesátých letech 1. století. Římská společnost měla silnou vazbu mezi veřejným, politickým a náboženským životem a pokud se někdo zdráhal přinášet bohům požadované oběti, narušoval podle římských představ po staletí fungující řád a mohl přivodit neštěstí celé říši. Navíc byli křesťané v konfliktu s říší i tím, že nepřiznávali božskou úctu císaři. Rozvoj božského císařského kultu byl přitom jedním ze základních integračních prvků římského impéria a potvrzoval loajalitu občanů k Římské říši.^[3]

První rozsáhlejší pronásledování proběhlo v Římě a jeho okolí za Nera (vládl 54–68). Poté se poměry zklidnily, ale na křesťanství bylo i nadále nahlíženo jako na nelegální a nebezpečný náboženský kult. V několika opakujících se vlnách, které zpočátku zasáhly jen jednotlivé regiony Římské říše, se pronásledování vracelo v závislosti na postojích a agilnosti provinčních správců. Stát nahlížel na křesťanství jako na škodlivou pověru, kterou nelze oficiálně uznat, ale nepovažoval ji ale za natolik nebezpečnou, aby bylo nutné ji důsledně stíhat a trestat. Období klidu vládlo v první třetině 3. století s nástupem dynastie Severovců (vládla v letech 195–235). Septimus Severus neměl zájem o krvavé pronásledování, které by oslabilo říši, ale současně ani zájem o úpadek tradičního polyteismu, takže protikřesťanské zákony nebyly zrušeny. Přímo na severovském dvoře však byli křesťané (osobní lékař, chůva nástupce) a i další ze severovců (např. Caracalla, Heliogabal nebo Alexander) byli ke křesťanství poměrně vstřícní. Pronásledování z časů Nera a Domiciána tak byla svým rozsahem výjimečná až do poloviny 3. století, kdy se situace zásadně změnila.^[3]

Maximinus Thrax (vládl 235–238) rychle ukončil dosavadní náboženskou vstřícnost a zahájil pronásledování, které zůstalo omezeno na několik oblastí a brzy odeznělo, ale předznamenalo příchod nových poměrů. Největší pronásledování pak spadají do období vlády Deciovy, Valerianovy a Diocletianovy. Navzdory těmto postihům však křesťanství rostlo a některé z obětí pronásledování byly později zařazeny mezi uctívané mučedníky.

Křesťanství od roku 311 do roku 604

Křesťanství se postupně stává státním náboženstvím Římské říše

Jako první přiznal křesťanství status povoleného kultu jeden z římských tetrarchů Gaius Galerius roku 311.^[10] Větší význam však měl opětovný sjednotitel Římské říše Konstantin I. Veliký, jenž svým milánským ediktem z roku 313 definitivně uznal křesťanství za v říši povolené náboženství (křesťanství již není religio illicita – nedovolené náboženství, ale religio licita – náboženství povolené). Konstantin zahrnul křesťany svou přízní, hmotnými dary, a pokusil se je zapojit do struktur impéria. Záleželo mu na věroučné jednotě křesťanství, od kterého očekával ideové stmelení říše a proto zasahoval i do věroučných otázek.^[11] Do Nikaie svolal roku 325 první ekumenický koncil (tzv. První nikajský koncil). Roku 324 založil nové hlavní město říše Konstantinopol, jež měla být více křesťanská než převážně pohanský Řím. I v Konstantinopoli však zpočátku vznikly i pohanské chrámy a jiné pohanské prvky.^[12][13] Souběžně s podporou křesťanství (např. daňovou) byly v Římské říši postupně znevýhodňovány pohanské instituce (např. konfiskace majetku v pohanských chrámech za účelem financování výstavby Konstantinopole^[14]), nezasahoval však do svobody kultu. Sám Konstantin přijal křest z rukou ariánského biskupa Eusebia z Nikomédie až krátce před smrtí. Jeho nástupci, s výjimkou císaře Juliána, křesťanství přijali a podporovali.

Císař Julianus se během své vlády (360–363) snažil obrodit antickou společnost^[15] na nikoli křesťanském, ale pohanském náboženském základě^[16] prostřednictvím jednotného státního kultu propojeného s novoplatonskou filozofií, mimo jiné i podporou soudobého pohanství na úkor jeho předchůdci upřednostňovaného křesťanství. Jeho náhlá smrt roku 363 však těmto snahám učinila konec. Julianův nástupce, císař Jovianus, řadu Julianových opatřeních (ať již ta křesťanské pravomoci omezující, nebo ta posilující původní kulty) zrušil a všichni následující císaři pokračovali v kurzu neustálého posilování postavení křesťanství v říši. Za vlády Gratianovy (375–383) a Theodosiovy (379–395) se křesťanství stalo fakticky i právně státním náboženstvím (edikt Cunctos Populos z roku 380). Theodosius pak v letech 391 a 392 na popud milánského biskupa Ambrože vydal řadu omezujících ediktů, jimiž fakticky zakázal veškerý pohanský kult.^[17]

Formování křesťanských institucí

Přestože biskupové v prvních staletích vytvářeli rovnocenný sbor, získávala postupně některá biskupství větší prestiž a vliv. Význam měli biskupové z větších center Římské říše – zpočátku hlavně Antiochie, Alexandrie, Řím, v průběhu 4. století pak také Konstantinopol a Jeruzalém – od dob Justiniána I. se těmto obcím začalo říkat patriarcháty. Na Západě nebyl primát římského biskupa zpochybňován, římská církev byla považována za tu, kterou založili apoštolové Petr a Pavel. Tento původně čestný primát tak na Západě stále více plnil úlohu primátu jurisdikčního. Chalkedonský koncil (451 tento čestný primát přisoudil i Konstantinopoli jakožto druhému Římu; proti tomu se ovšem papež Lev I. ostře ohradil a Římská církev nikdy tento koncilní kánon nepřijala. Mimo území Římské říše vznikaly poměrně nezávislé národní církve – v Arménii, Gruzii a Persii, jejichž dějiny se s dějinami církví z římského kulturního okruhu protínají spíše sporadicky. Upevňování církevní jednoty měly sloužit koncily, tj. setkání biskupů, na nichž se projednávaly jak věroučné, tak disciplinární otázky. Všeobecné, ekumenické koncily, svolával ve starověku císař, od středověku je potom svolával obvykle římský biskup, papež. Sedm prvních koncilů je společných jak katolické, tak pravoslavné církvi a pro obě církve mají vysokou závaznost.

Teologické spory

V prvních staletích dochází v křesťanství k prvním teologickým diskuzím či sporům na témata různých věroučných otázek. Postupně se probíral pohled křesťanů, významných dobových křesťanských teologů i jednotlivých křesťanských obcí na základní věroučné otázky: Nejsvětější Trojici a podstatu existence společenství Boha ve třech osobách, vtělení Krista a jeho podstata (božství, lidství), což byly pro věřící křesťany podstatné otázky související s otázkou spásy člověka.

Ariánství (arianismus)

První kontroverzí křesťanství po jeho legitimizaci byl christologický spor, vzniklý po roce 318 z diskuse alexandrijského biskupa Alexandra s knězem Areiem (latinsky Arius, (260–336) o povaze vztahu Otce (Boha) a Syna (Krista). Areios obhajoval názor, že Kristus (Syn) byl Bohem stvořen (ne zrozen) ve své lidské přirozenosti a není tedy stejné podstaty jako Bůh (Otec) – že tak musí být od Boha odlišný, pouze mu podobný a do jisté míry mu podřízený. Jeho odpůrci, zastávající názor, že Otec i Syn jsou stejné podstaty, mu vyčítali, že popírá Kristovo božství.^[18]

Tyto teologické otázky, k nimž křesťanské komunity zaujímaly různá stanoviska, způsobily vznik vleklých diskusí i organizační krize v církvi. Hrozící církevní rozkol přiměl císaře Konstantina svolat roku 325 první ekumenický celoříšský koncil církevních hodnostářů v Nikaji, který většinou hlasů Areiovy názory a učení (ariánství) odsoudil jako neslučitelné s křesťanstvím. Současně bylo zpracováno Nikajské vyznání víry, které mělo být pro neáriánské křesťany nadále závazné.^[18]

Ariánská kontroverze ale pokračovala: sám císař Konstantin nezaujal vůči ariánství důsledné stanovisko, roku 335 Areia rehabilitoval a na konci života se nechal pokřtít ariánským knězem. Ariánství podporovali i další císařové, např. Constantius II. (337–361) a Valens. Ariánské křesťanství přijaly i některé kmeny usídlující se na území Římské říše, např. Gótové, Burgundi a Vandalové.^[18] V Konstantinopoli mělo ariánství převahu až do nástupu císaře Theodosia, jenž svým dekretem r. 380 učinil křesťanství státním náboženstvím^[19] a ariánství postavil mimo zákon s možností uvalit za ně tresty.^[20] Na rok 381 pak svolal druhý ekumenický koncil, zvaný „První konstantinopolský“, jenž vliv ariánství v Římské říši definitivně podlomil. Poté zůstaly mj. zásluhou biskupa Wulfily ariány pouze germánské kmeny, některé až do roku 700.

Nestoriánství

Počátkem 5. století vyvolalo spor učení konstantinopolského patriarchy Nestoria (381 – 451). Nestorius se jako představitel antiochijské školy postavil proti novému pojmenování, které začalo být připisováno Ježíšově matce Marii – θεοτόκος (Theotokos, nositelka Boha, bohorodička). Namísto něj prosazoval titul Χριστοτόκος (christotokos nositelka Krista). Nestorius argumentoval tím, že Marie jakožto člověk přece neporodila Božství a může být proto nazývána pouze Kristorodičkou.^[21] Otázka se však netýkala pouze Marie, ale především osoby Ježíše Krista a jejího vnímání – šlo o součást dobové teologické diskuze v níž se hledaly odpovědí na složité teologické otázky vztahu Ježíšova božství a lidství. Nestorius důsledně odlišoval Ježíšovu lidskou a božskou podstatu – v jeho pojetí je Ježíšovo lidství a božství spojeno morální jednotou, popřípadě pak Boží Syn obýval člověka Ježíše jako chrám.^[21] Jeho učení bylo chápáno tak, že v Ježíši Kristu existuje boží a lidská osoba (osoba s božskou přirozeností a osoba s lidskou přirozeností). Toto učení mělo závažný vliv na soteriologii a teologii eucharistie. Proti Nestoriovi se ohradili především konstantinopolští mniši a obrátili se o pomoc k Alexandrijskému patriarchovi Cyrilovi, čímž se teologická stránka problému spojila s konkurencí dvou hlavních teologických škol (alexandrijské a antiochijské). Kvůli této nauce se sešel Efezský koncil (431), který Nestoria za nepřítomnosti antiošských biskupů, kteří nestačili přijet, odsoudil a prohlásil Ježíše Krista za jedinou osobu. Roku 1895 však byl nalezen spis Hérakleidův bazar, který Nestorios sepsal ke sklonku svého života. V knize odmítá herezi, z níž byl obviněn, a jeho popis Krista se velmi podobá formuli Chalkedonského koncilu roku 451. Z nálezu je jisté, že Nestorios neučil o dvou osobách v Kristu, a tudíž nezastával nauku označovanou jako nestoriánství.^[22] Nestoriovi stoupenci museli odejít do vyhnanství, ale díky své značné misijní činnosti šířili křesťanství mimo jiné na Dálném Východě – mnozí z nich působili na dvoře mongolských chánů a díky tomu někteří mongolští náčelníci ještě ve 12. a 13. století vyznávali nestoriánské křesťanství.^[21]

Monofyzitismus

Oproti nestoriánství opačným názorem byl Eutychův monofyzitismus, podle něhož měl Ježíš Kristus pouze jedinou, a to zcela božskou a nikoli lidskou přirozenost. Opačným názor představují vyjádření Chalkedonského a Druhého konstantinopolského koncilu, které zastávají nauku o dvou přirozenostech v Kristu, totiž přirozenosti božské a lidské. Z této doby pochází jedno z nejstarších trvalých rozdělení křesťanstva, neboť jednota církve po Chalkedonu nebyla obnovena – jeho závěry neuznávají orientální církve.

Západní teologie a svatý Augustin

Křesťanský Západ zabýval především praktickými otázkami ohledně lidské svobody, vůle a hříchu. Kolem roku 400 vystupuje britský mnich Pelagius s etikou, v níž se zaměřuje na téma lidské vůle téměř nepočítala s Boží milostí – spása je v jeho spíše lidským výkonem než darem od Boha.

Proti Pelagiovu učení vystoupil sv. Augustin z Hippa a v polemice s pelagianismem hlásal nauku o absolutní predestinaci (předurčení osudu Bohem) což je nauka pro většinu křesťanů nepřijatelná. Přesto Augustin bývá řazen mezi církevní otce a významně ovlivnil teologii středověku – ve sporu s donatistickými křesťany obhajuje Augustin možnost násilné je přinutit přijmout jeho víru; Argumentuje Biblickou citaci „a přinuťte je, aby přišli“ (L14, 23). Tento výklad ovlivnil svou dobu ale hlavně pozdější období – ve středověku se stal krédem pronásledovatelů jiného vyznání, užitým nejen Katolickou církví ale i Martinem Lutherem v jeho boji proti novokřtěncům.^[23]

K dalším výrazným postavám západní teologie této doby patří svatý Ambrož, od roku 374 milánský biskup, který měl vliv na některá politická rozhodnutí císaře Theodosia I. a který obohatil západní teologii mnoha prvky teologie východní, a sv. Jeroným (žil cca 347–420), nejučenější z církevních otců celé epochy, překladatel Bible do latiny. Jeronýmova Vulgata se stala textem Bible, tvořícím základ pro veškerou církevní nauku během středověku. Západní Otcové ovlivňovali zčásti dění i na křesťanském Východě, jako například když papež Lev I. (žil cca 400–461) ovlivnil roku 451 rozhodnutí Chalkedonského koncilu svým listem na podporu biskupa Flaviana. Velký obrat znamenal také pontifikát Řehoře Velikého (žil cca 540 – 604), který začal orientovat římskou církev směrem k barbarským národům, vyslal sv. Augustina z Canterbury (žil cca 546–604) na misii do Británie a budoval vztahy s franskou říší. Řehořova reforma církve a klášterů měla též význam pro celý středověk, připisuje se mu i reforma církevního zpěvu, z níž se později vyvinul gregoriánský chorál.

Askeze a mnišství

V době růstu počtu věřících rostla u některých křesťanů i touha žít co nejvíce podle ideálů evangelia. Toto hnutí projevuje na konci 3. století v Egyptě a je spojeno s postavou svatého Antonína, který se rozhodl opustit svůj majetek a odejít do pouště. Kolem těchto poustevníků se začali postupně shromažďovat další jejich žáci, kteří taktéž žili poustevnickým životem. První společenství mnichů, kteří žili pospolu, založil svatý Pachomios. Již zde tak můžeme vidět dvě hlavní podoby mnišství – život poustevníků (eremitů) a život koinobitní (společný). Pro východní mnišství má primární význam řehole, které sepsal svatý Basil Veliký, pro západní model mnišství pak je rozhodující vliv svatých Cassiodora a Benedikta z Nursie. Benediktovy kláštery, řídící se jeho řeholí a hlavním principem spojení modlitby a práce (ora et labora), jsou pak typické pro celý evropský středověk. Benedikt bývá nazýván otcem západního mnišství a benediktinské kláštery jsou považovány za nositele starověké kultury, kterou pomohly uchovat v době, kdy se antický svět jako takový rozpadal.

Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Dějiny_křesťanství
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.

---