Chorvatská válka za nezávislost

Chorvatská válka za nezávislost
	konflikt: Válka v Jugoslávii
	Ve směru hodinových ručiček zleva nahoře: hlavní ulice Dubrovníku, Stradun, v troskách během obléhání Dubrovníku; poškozená vukovarská vodárenská věž, symbol raného konfliktu; vojáci chorvatské armády připravující se zničit srbský tank; pamětní hřbitov ve Vukovaru; srbský tank T-55 zničený na silnici na Drniš
Trvání	31. března 1991 – 12. listopadu 1995; (4 roky, 7 měsíců, 1 týden a 5 dnů)
Místo	Chorvatsko, s určitým přesahem do Bosny a Hercegoviny
Výsledek	Chorvatské vítězství Jugoslávská armáda se formálně stáhla z Chorvatska v lednu 1992 na základě Sarajevské dohody; Chorvatské síly znovu získaly kontrolu nad většinou území ovládaného Republikou Srbská Krajina; Chorvatské síly postupovaly do Bosny a Hercegoviny, aby pomohly sjednocené bosenské a chorvatské straně, což vedlo ke konci bosenské války v prosinci 1995.;
Změny území	Chorvatská vláda získala kontrolu nad drtivou většinou území, které předtím drželi srbští povstalci, zbytek dostala pod kontrolu v rámci UNTAES.
Strany
1991–94:; Chorvatsko ; 1994–95:; Chorvatsko; Bosna a Hercegovina;	1991–92:; Jugoslávie; SAO Krajina; SAO Východní Slavonie, Baranja a Západní Srem; SAO Západní Slavonie; 1992–95:; Republika Srbská Krajina; Republika srbská;
Velitelé
Franjo Tuđman; Gojko Šušak; Anton Tus; Janko Bobetko; Zvonimir Červenko; Petar Stipetić; Martin Špegelj; Ante Gotovina; Mladen Markač;	Slobodan Milošević; Veljko Kadijević; Blagoje Adžić; Života Panić; Milan Martić; Milan Babić; Goran Hadžić; Jovica Stanišić; Franko Simatović; Radovan Karadžić; Ratko Mladić;
Síla
70 000 (1991); 200 000 (1995);	145 000 (1991); 50 000 (1995);
Ztráty
15 007 mrtvých nebo pohřešovaných (8 685 vojáků a 6 322 civilistů) 300 000 odsunuto	7 134 mrtvých nebo pohřešovaných (4 484 vojáků a 2 650 civilistů) ; 1 279 mrtvých vojáků 7 204 mrtvých nebo pohřešovaných (3 486 vojáků, 2 677 civilistů a 864 neidentifikovaných) 7 204–8 106 mrtvých nebo pohřešovaných celkem 300 000 odsunuto
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Chorvatská válka za nezávislost (v Chorvatsku známa jako Domovinski Rat − Vlastenecká válka, nebo Válka za nezávislost) byla vedena v letech 1991 až 1995 mezi chorvatskými silami loajálními chorvatské vládě – která vyhlásila nezávislost na Jugoslávii (SFRY) – a Srby kontrolované Jugoslávské lidové armádě (JNA) a místními Srby. JNA ukončila své bojové operace v Chorvatsku v roce 1992.

Většina Chorvatů chtěla, aby Chorvatsko Jugoslávii opustilo a stalo se suverénní zemí, zatímco mnoho etnických Srbů žijících v Chorvatsku s podporou Srbska se postavilo proti odtržení a chtělo, aby území nárokovaná Srby byla ve společném státě se Srbskem. Většina Srbů usilovala o nový srbský stát v rámci jugoslávské federace, včetně oblastí Chorvatska a Bosny a Hercegoviny se srbskou většinou nebo významnými menšinami a pokoušela se dobýt co největší část Chorvatska. V referendu z 19. května 1991 se pro nezávislost Chorvatska vyslovilo 94,7 procenta hlasujících^[7]. Chorvatsko vyhlásilo nezávislost 25. června 1991, ale souhlasilo s jejím odložením Brionskou deklarací a 8. října 1991 přerušilo všechny zbývající vazby s Jugoslávií.

JNA se zpočátku snažila udržet Chorvatsko v Jugoslávii tím, že celé Chorvatsko obsadí. Poté, co se to nezdařilo, založily srbské síly v Chorvatsku samozvaný protostát - republiku Srbská Krajina (RSK), která začala Balvanovou revoluci. Po příměří v lednu 1992 a mezinárodním uznání Chorvatské republiky jako suverénního státu byly opevněny přední linie, byly nasazeny Ochranné síly OSN (UNPROFOR) a boje se v následujících třech letech staly převážně přerušovanými. Během té doby RSK zahrnovala 13 913 kilometrů čtverečních (5 372 čtverečních mil), více než čtvrtinu Chorvatska. V roce 1995 Chorvatsko zahájilo dvě velké ofenzivy známé jako Operace Blesk a Operace Bouře. Tyto ofenzivy fakticky ukončily válku v jeho prospěch. Zbývající přechodná autorita Spojených národů pro východní Slavonii, Baranju a západní Sirmium (UNTAES) byla v roce 1998 pokojně reintegrována do Chorvatska.^[8]^[9]

Válka skončila vítězstvím Chorvatska, protože dosáhlo cílů, které na začátku války vyhlásilo: nezávislost a zachování svých hranic. Přibližně 21–25 % chorvatské ekonomiky bylo zničeno s odhadovanými 37 miliardami USD v poškozené infrastruktuře, ztrátě produkce a nákladech souvisejících s uprchlíky. Ve válce bylo zabito přes 20 000 lidí a uprchlíci byli vysídleni na obou stranách. Srbská a chorvatská vláda spolu začaly postupně spolupracovat, ale napětí přetrvává, částečně kvůli verdiktům Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) a žalobám podaných každou zemí proti druhé.

Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v roce 2007 vrátil rozsudek viny nad Milanem Martićem, jedním ze srbských vůdců v Chorvatsku, za to, že se domluvil se Slobodanem Miloševičem a dalšími na vytvoření „jednotného srbského státu“. V letech 2008 až 2012 ICTY stíhal chorvatské generály Anteho Gotovinu, Mladena Markače a Ivana Čermaka za údajnou účast na zločinech souvisejících s operací Bouře. Čermak byl přímo zproštěn obžaloby a odsouzení Gotoviny a Markače bylo později zrušeno odvolacím senátem ICTY. Mezinárodní soudní dvůr zamítl vzájemná tvrzení Chorvatska a Srbska o genocidě v roce 2015. Soud znovu potvrdil, že do určité míry došlo ke zločinům proti civilistům, ale rozhodl, že konkrétní genocidní záměr nebyl přítomen.

K významným bitvám patří dobytí Vukovaru (srbské vítězství) a obléhání Dubrovníku (chorvatské vítězství). Materiální škody, především v oblasti Slavonie, byly ohromné a celá města byla zpustošena. Těžce poškozen byl právě Vukovar, dále rozsáhlá poškození Osijeku, který bombardovalo jugoslávské letectvo.

Odkazy

Poznámky

↑ K formálnímu vyhlášení války nedošlo. Prvním ozbrojeným střetem války byl střet v Pakraci^[1] 1. března 1991, po němž následoval incident na Plitvických jezerech 31. března 1991, kdy došlo k prvním obětem na životech.^[2] Poslední velkou bojovou operací byla Operace Bouře ve dnech 5.–8. srpna 1995. Formálně nepřátelství skončilo, když byla dne 12. listopadu 1995 podepsána Erdutská dohoda.
↑ K některým konfliktům došlo také v Bosně a Hercegovině, zejména koncem roku 1994 a začátkem roku 1995. Mezi těmi nejvýznamnějšími pro průběh války byly Cincar a operace Zima '94.
↑ Tři měsíce po vojenské porážce RSK v operaci Bouře byla 12. listopadu 1995 podepsána Erdutská dohoda mezi Chorvatskem a RSK s podporou OSN. Dohoda počítala s dvouletým přechodným obdobím, později prodlouženým o rok, během něhož mělo být zbývající okupované území Chorvatska převedeno pod kontrolu chorvatské vlády. Dohoda byla implementována UNTAES a úspěšně dokončena do roku 1998.
↑ Podle rozhodnutí Badinterova arbitrážního výboru se SFR Jugoslávie během války rozpustila. 25. června 1991 chorvatský parlament po květnovém referendu vyhlásil nezávislost Chorvatska. Rozhodnutí bylo pozastaveno na tři měsíce; deklarace vstoupila v platnost 8. října 1991 a Chorvatsko již nebylo součástí Jugoslávie.
↑ Bosna a Hercegovina byla zvláště významná pro válku na konci roku 1994 a v roce 1995. Na základě Washingtonské dohody byla vytvořena Federace Bosny a Hercegoviny jako podjednotka Republiky Bosna a Hercegovina (RBiH) zastupující bosenské Chorvaty a Bosňáky (bosenští muslimové). Nejvýznamnější je, že Washingtonská dohoda konkrétně povolila chorvatské armádě vstoupit do Bosny a Hercegoviny, čímž umožnila operace Cincar a Zima '94 proti armádě Republiky srbské, obklíčila hlavní město RSK v Kninu a vytvořila novou strategickou situaci před rozhodujícími bitvami války.
↑ Poté, co všechny bývalé jugoslávské federativní republiky kromě Srbska a Černé Hory vyhlásily nezávislost, vyhlásily tyto dvě 27. dubna 1992 novou zemi – Svazovou republiku Jugoslávie – a brzy poté rozpustily JNA. Srby kontrolované jednotky JNA se účastnily bojových operací po celý rok 1991 a až do května 1992 na podporu Republiky srbská Krajina.
↑ Zpočátku byly SAO Krajina, SAO Západní Slavonie a SAO Východní Slavonie, Baranja a Západní Srem samostatné entity a jednotlivě bojovaly proti chorvatské vládě. K 19. prosinci 1991 se SAO staly součástí RSK.
↑ V letech 1992–94 byla Republika srbská přerušovaně zapojena do chorvatských vojenských operací, většinou poskytováním vojenské a jiné pomoci RSK, občasnými nálety z letecké základny Mahovljani poblíž Banja Luky a nejvýrazněji dělostřeleckými útoky proti řadě měst v Chorvatsku, zejména Slavonského Brodu, Županji a Dubrovníku.

Reference

↑ Dobová zpráva na portálu NY Times (anglicky)
↑ Článek připomínající 14. výročí od první oběti války na stránkách hrvatski-vojnik.hr (chorvatsky). www.hrvatski-vojnik.hr . . Dostupné v archivu pořízeném dne 14-04-2012.
↑ Tus: U listopadu '91. HV je imao 70.000 vojnika^{[nedostupný zdroj} Domovinski rat.hr
↑ Centar domovinskog rata - 1995. . . Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne November 19, 2012.
↑ ^a ^b Zebić, Enis. Ljudski gubici u ratu u Hrvatskoj: 22.211 osoba. Radio Free Europe. 15 January 2018. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne December 17, 2019. (chorvatsky)
↑ Phuong 2005, s. 157.
↑ ŠVAMBERK, Alex. Válka v Chorvatsku. Novinky.cz. Dostupné online .
↑ Vukovar massacre. ipfs.io . . Dostupné online.
↑ BASSIOUNI, M. Cherif. The commission of experts established pursuant to Security Council Resolution 780: Investigating violations of international humanitarian law in the former yugoslavia. Criminal Law Forum. 1994-06, roč. 5, čís. 2–3, s. 279–340. Dostupné online . ISSN 1046-8374. DOI 10.1007/bf01683220. (anglicky)

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Chorvatská válka za nezávislost na Wikimedia Commons

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Chorvatská_válka_za_nezávislost
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.

[3] K formálnímu vyhlášení války nedošlo. Prvním ozbrojeným střetem války byl střet v Pakraci^[1] 1. března 1991, po němž následoval incident na Plitvických jezerech 31. března 1991, kdy došlo k prvním obětem na životech.^[2] Poslední velkou bojovou operací byla Operace Bouře ve dnech 5.–8. srpna 1995. Formálně nepřátelství skončilo, když byla dne 12. listopadu 1995 podepsána Erdutská dohoda.

[4] K některým konfliktům došlo také v Bosně a Hercegovině, zejména koncem roku 1994 a začátkem roku 1995. Mezi těmi nejvýznamnějšími pro průběh války byly Cincar a operace Zima '94.

[5] Tři měsíce po vojenské porážce RSK v operaci Bouře byla 12. listopadu 1995 podepsána Erdutská dohoda mezi Chorvatskem a RSK s podporou OSN. Dohoda počítala s dvouletým přechodným obdobím, později prodlouženým o rok, během něhož mělo být zbývající okupované území Chorvatska převedeno pod kontrolu chorvatské vlády. Dohoda byla implementována UNTAES a úspěšně dokončena do roku 1998.

[6] Podle rozhodnutí Badinterova arbitrážního výboru se SFR Jugoslávie během války rozpustila. 25. června 1991 chorvatský parlament po květnovém referendu vyhlásil nezávislost Chorvatska. Rozhodnutí bylo pozastaveno na tři měsíce; deklarace vstoupila v platnost 8. října 1991 a Chorvatsko již nebylo součástí Jugoslávie.

[7] Bosna a Hercegovina byla zvláště významná pro válku na konci roku 1994 a v roce 1995. Na základě Washingtonské dohody byla vytvořena Federace Bosny a Hercegoviny jako podjednotka Republiky Bosna a Hercegovina (RBiH) zastupující bosenské Chorvaty a Bosňáky (bosenští muslimové). Nejvýznamnější je, že Washingtonská dohoda konkrétně povolila chorvatské armádě vstoupit do Bosny a Hercegoviny, čímž umožnila operace Cincar a Zima '94 proti armádě Republiky srbské, obklíčila hlavní město RSK v Kninu a vytvořila novou strategickou situaci před rozhodujícími bitvami války.

[8] Poté, co všechny bývalé jugoslávské federativní republiky kromě Srbska a Černé Hory vyhlásily nezávislost, vyhlásily tyto dvě 27. dubna 1992 novou zemi – Svazovou republiku Jugoslávie – a brzy poté rozpustily JNA. Srby kontrolované jednotky JNA se účastnily bojových operací po celý rok 1991 a až do května 1992 na podporu Republiky srbská Krajina.

[9] Zpočátku byly SAO Krajina, SAO Západní Slavonie a SAO Východní Slavonie, Baranja a Západní Srem samostatné entity a jednotlivě bojovaly proti chorvatské vládě. K 19. prosinci 1991 se SAO staly součástí RSK.

[10] V letech 1992–94 byla Republika srbská přerušovaně zapojena do chorvatských vojenských operací, většinou poskytováním vojenské a jiné pomoci RSK, občasnými nálety z letecké základny Mahovljani poblíž Banja Luky a nejvýrazněji dělostřeleckými útoky proti řadě měst v Chorvatsku, zejména Slavonského Brodu, Županji a Dubrovníku.

[1] Dobová zpráva na portálu NY Times (anglicky)

[2] Článek připomínající 14. výročí od první oběti války na stránkách hrvatski-vojnik.hr (chorvatsky). www.hrvatski-vojnik.hr . . Dostupné v archivu pořízeném dne 14-04-2012.

[11] Tus: U listopadu '91. HV je imao 70.000 vojnika^{[nedostupný zdroj} Domovinski rat.hr

[12] Centar domovinskog rata - 1995. . . Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne November 19, 2012.

[Enis_Zebic-13] Zebić, Enis. Ljudski gubici u ratu u Hrvatskoj: 22.211 osoba. Radio Free Europe. 15 January 2018. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne December 17, 2019. (chorvatsky)

[FOOTNOTEPhuong2005157-14] Phuong 2005, s. 157.

[15] ŠVAMBERK, Alex. Válka v Chorvatsku. Novinky.cz. Dostupné online .

[16] Vukovar massacre. ipfs.io . . Dostupné online.

[17] BASSIOUNI, M. Cherif. The commission of experts established pursuant to Security Council Resolution 780: Investigating violations of international humanitarian law in the former yugoslavia. Criminal Law Forum. 1994-06, roč. 5, čís. 2–3, s. 279–340. Dostupné online . ISSN 1046-8374. DOI 10.1007/bf01683220. (anglicky)

[pozn. 1]

[pozn. 2]

[pozn. 3]

[pozn. 4]

[pozn. 5]

[pozn. 6]

[pozn. 7]

[pozn. 8]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[1]

[2]