Boj o investituru (z lat. Investicio – oblékat roucho, německy Der Investiturstreit) byl spor mezi církevní a světskou mocí, konkrétně papežem a císařem Svaté říše římské, o vliv na jmenování církevních hodnostářů, který probíhal na přelomu 11. a 12. století.^[1]

Počátky sporu

Počátky sporu je třeba hledat v tzv. clunyjském hnutí, jehož reformní snahy vedly k tomu, že se papež Lev IX. a následně i Mikuláš II. postavili proti laické investituře (tj. dosazování církevních hodnostářů světskou mocí), což bylo pokládáno za simonii (tj. svatokupectví). Tento církevní postoj byl motivován snahou o získání praktické nezávislosti na světské moci.

Naopak panovníci v západní Evropě se snažili udržet systém, který jim umožňoval ovlivňovat církevní dění. Tato situace musela nutně vést ke sporu mezi církví a jednotlivými panovníky. Je třeba si uvědomovat, že jednotlivé strany byly natolik provázané a tedy nutně i nejednotné, že je nelze jednoznačně vymezit. Biskupové ve Svaté říši římské totiž jako říšská knížata zastávali i světské funkce a měli tak závazky jak vůči papeži, tak i císaři.^[2]

Hlavní spor

Hlavní spor vypukl během pontifikátu papeže Řehoře VII., který v roce 1070 odmítl kandidáta krále Jindřicha IV. na pozici milánského arcibiskupa.^[3] Roku 1075 pak následně vydal tzv. „Dictatus papae“, v němž prosazoval požadavky církve. V tomto dokumentu papež mimo jiné požadoval výluční právo na jmenování a odvolávání biskupů a navíc též právo na odvolávání světských panovníků včetně císaře. Největší odpor k tomuto dokumentu se dal očekávat právě v římskoněmecké říši, protože císař Ota I. Veliký udělal z církve skutečnou oporu státní moci. Jindřich IV. svolal synodu německých biskupů, kde došlo k vypovězení poslušnosti Římu. Papež na toto reagoval tím, že Jindřicha IV. roku 1076 sesadil a exkomunikoval a jeho poddané zprostil jejich přísahy věrnosti tomuto římskoněmeckému králi. Jindřichovi hrozila reálná možnost, že jej říšská knížata přestanou respektovat a zvolí si nového krále. Rozhodl se proto pro smír a vykonal kajícnou cestu pěšky k papežovi do italské Canossy, kde prosil papeže o odpuštění.^[4]

Tímto dočasným smírem se však spor neurovnal a již roku 1080 propukl znovu, když Řehoř VII. vyhlásil, že biskupové budou voleni duchovenstvem a lidem, pod dohledem papeže. Proti tomuto se opět postavil Jindřich IV., což vedlo k jeho vzetí do klatby. Proti tomuto se Jindřich IV. bránil vojenskou silou a roku 1084 dobyl Řím. Papež požádal o pomoc Normany, kteří sice osvobodili Řím, ale protože se při pomoci papeži chovali obzvláště brutálně vůči obyvatelstvu, byl Řehoř VII. nucen opustit Řím i úřad. Jindřich IV. nechal zvolit Klimenta III. protipapežem. Poté spory na krátký čas utichly, k čemuž došlo patrně proto, že se papežové necítili dost silní na otevřený boj.

V německé politice nedošlo ke změně politiky ani po nástupu nového císaře Jindřicha V., který pokračoval ve stylu vlády svého otce.

Řešení sporu

Nejprve se podařilo spor vyřešit ve Francii (1098), kde však provázanost nebyla příliš velká, následně i v Anglii (1107).

K prvnímu pokusu racionálně vyřešit spor s římsko-německou říší došlo roku 1111, kdy se Jindřich V. při cestě do Itálie setkal s papežem Paschalem II. Jindřich V. prohlásil, že je ochoten přijmout volbu biskupů církví za předpokladu, že mu církev vrátí všechen majetek, který od říše obdržela v léno. Rozhodl se tak pro reálnou politiku, kdy by církev ovlivňoval pomocí majetkových poměrů. Paschal II. s tímto nejprve souhlasil, ale pro odpor ostatních hodnostářů svůj souhlas odvolal. Poté ho Jindřich V. zajal a vynutil si uznání laické investitury. Paschal II. však při nejbližší příležitosti toto svolení odvolal a situace se tak vrátila do výchozího bodu.

Poté, co se novým papežem stal Kalixtus II. (1119), došlo k posunu v této otázce, z jeho podnětu byl v roce 1122 přijat tzv. Wormský konkordát, který urovnal existující spory. Císař se zřekl investitury a souhlasil s kanonickou volbou biskupů a opatů, papež souhlasil s císařovou přítomností u voleb a právem císaře volbu potvrzovat. Dále se dohodlo, že při jmenování biskupů bude císař předávat žezlo (jako znak světské moci, tzv. temporalia) a papež prsten a berlu (jako znak církevní moci, tzv. spiritualia). To prakticky znamenalo, že došlo (alespoň teoreticky) k oddělení církevní a světské moci a císař nadále dosazoval kněze jen do jejich světského úřadu. Na tomto systému nejvíce vydělala italská města. Znamenalo to praktický rozpad starého systému v římsko-německé říši, kdy se moc státu opírala o církev. Tato odluka byla oboustranně výhodným kompromisem, který umožnil ukončit spory.

Odkazy

Reference

Literatura

• FRANZEN, August. Malé církevní dějiny. Praha: Zvon, 1995. 358 s. ISBN 80-7113-119-9. Kapitola Gregoriánská reforma a spor o investituru, s. 135 – 139. 
• KADLEC, Jaroslav. Dějiny katolické církve : pro posluchače teologických fakult. Díl 2.. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1993. 301 s. 
• MÜLLER, Helmut. Dějiny Německa. Praha: Lidové noviny, 1995. 589 s. ISBN 80-7106-125-5. Kapitola Boj o investituru, s. 38 – 39. 
• RAPP, Francis. Svatá říše římská národa německého : od Oty Velikého po Karla V. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2007. 316 s. ISBN 978-80-7185-726-6. 
• ŘÍČAN, Rudolf; MOLNÁR, Amadeo. 12 století církevních dějin. Praha: Kalich, 2008. 415 s. ISBN 978-80-7017-064-9. 

Související články

• Cesta do Canossy
• Gregoriánská reforma
• Kníže-biskup