A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
| Hamburg European Open | |
|---|---|
 Centrální dvorec Am Rothenbaum | |
| Založeno | 1892 |
| Odehráno | Hamburg European Open 2023 |
| Místo | Hamburk,  Německo |
| Dějiště | Am Rothenbaum |
| Souřadnice | 53°34′25″ s. š., 9°59′29″ v. d. |
| Povrch | antuka / venku |
| Období | červenec |
| Ředitelka | Sandra Reichlová |
| ATP Tour | |
| 1990–1999 | ATP Super 9 |
| 2000–2008 | ATP Masters Series |
| 2009– | ATP Tour 500 |
| Soutěže | 32 dvouhra (24 kval.) / 16 čtyřhra (4 kval.) |
| Dotace | 1 981 470 EUR |
| WTA Tour | |
| 1988–1989 | Tier IV |
| 1990–2002 | Tier II |
| 2021– | WTA 250 |
| Soutěže | 28 dvouhra (16 kval.) / 16 čtyřhra |
| Dotace | 225 480 EUR |
| hamburg-open Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Hamburg European Open je profesionální tenisový turnaj mužů a žen hraný v německém Hamburku. Mužská událost vznikla v roce 1892 pod názvem International German Open (Mezinárodní mistrovství Německa) jako nejstarší německý turnaj.[1] Po grandslamech ve Wimbledonu a na Roland Garros představuje také nejstarší evropský turnaj,[2] založený pět let před rozehráním Monte-Carlo Masters.[3] Úvodní ročník proběhl na dvorcích hamburského železničního klubu „Eisenbahnverein auf der Uhlenhorst“. V roce 1924 se stálým dějištěm stal areál Am Rothenbaum.[1][4] V letech 1971–1989 byl součástí okruhu Grand Prix. Se vznikem ATP Tour roku 1990 vytvořil hamburský turnaj jeden z dílů série Masters. Po rekonstrukci kategorií v sezóně 2009 byl i přes soudní spor degradován do úrovně ATP Tour 500.
Ženský turnaj byl v Hamburku hrán s mužskou částí pod názvem German International Championships mezi lety 1896–1978. Jako samostatná událost na okruh WTA Tour vstoupil roku 1982 v Hittfeldu. Od sezóny 1987 se trvale usídlil v hamburském Am Rothenbaumu, než došlo v sezóně 2002 k jeho zrušení. Znám byl především pod názvy Citizen Cup (1987–1995) a Betty Barclay Cup (1999–2002). Negativní publicitu získal ročník 1993, kdy zmatený fanoušek nožem napadl světovou jedničku Moniku Selešovou, která poté nehrála více než dvě sezóny. Obnovení ženské události se uskutečnilo roku 2021 v kategorii WTA 250 po získání licence od jūrmalského Baltic Open.[5][6] Hamburský turnaj se tak stal smíšenou událostí mužů a žen.
V sezóně 2019, kdy se pořadatelství ujala rakouská rodinná společnost Reichel Business Group GmbH, získal turnaj pojmenování Hamburg European Open. Sandra Reichlová na pozici ředitelky nahradila Michaela Sticha, který stál v čele mezi lety 2009–2018. Reichlova rodina již měla zkušenost s organizováním turnajů Linz Open, Bad Gastein Ladies (2007–2015), Barcelona Ladies Open (2012) a Nürnberger Versicherungscupu (2013–2019).[5]
Historie
Mužský turnaj
Mužský hamburský turnaj vznikl v roce 1892 pod názvem International German Open jako nejstarší evropská událost mimo londýnský a pařížský grandslam. Jednalo se o Mezinárodní mistrovství Německa.[2] Úvodní ročník proběhl v hamburské čtvrti Uhlenhorst na pozemcích železničního klubu „Eisenbahnverein auf der Uhlenhorst“. Hrálo se na dvě vítězné sady. Od druhého ročníku 1893 pak probíhal na tři vítězné sady, než v sezóně 2007 opět negrandslamové turnaje přešly na třísetový formát. Mezi lety 1892–1896 se jej účastnili výlučně němečtí a rakouští tenisté. Na území pozdější čtvrti Rotherbaum se premiérově hrálo v roce 1894, kdy se hostitelem stal Der Club an der Alster. V období 1898–1901 se turnaj konal jako German Championships v Bad Homburgu. Mužská čtyřhra měla premiéru v sezóně 1902.[7] Počáteční éra do roku 1910 byla až na výjimky charakterizována systémem vyzývacího finále, kdy obhájce trofeje hrál jediný zápas proti vyzývateli vzešlému ze soutěže. V roce 1924 se stálým dějištěm stal areál Am Rothenbaum, kde byly antukové dvorce tvrdší a rychlejší než na jiných turnajích.[2] Spolu s Wimbledonem, Roland Garros a Rome Masters historicky představoval jednu ze čtyř nejvýznamnějších událostí v Evropě.[2] Hlavní postavou amatérské éry byl Němec Gottfried von Cramm, jenž v letech 1932–1949 získal šest singlových trofejí. K nim přidal pět deblových titulů, poslední ve 46 letech roku 1955.[2]
Po nástupu otevřené éry se turnaj v roce 1971 zařadil do nově založeného okruhu Grand Prix, kde v letech 1978–1989 patřil do nejvyšší kategorie Super Series. Se vznikem ATP Tour v sezóně 1990 vytvořil hamburský turnaj jeden z dílů nástupnické série Masters. Asociace tenisových profesionálů (ATP) v roce 2007 oznámila rekonstrukci kategorií s účinností od sezóny 2009. Jedním z důsledků byl i záměr snížit počet mastersů z devíti na osm. Hamburk tak vypadl z mistrovské kategorie. Ke snížení však nakonec nedošlo, když jeho místo v jarním termínu zaujal Madrid Open, do té doby hraný v hale. Organizátoři protestovali poklesem atraktivity pro hráče vzhledem k menšímu bodovému hodnocení v kategorii ATP Tour 500. Spoluvlastníci turnaje, Německý tenisový svaz s Katarskou tenisovou federací, tak zažalovali organizaci ATP u delawarského soudu. Americká porota však v roce 2008 rozhodla, že k porušení antimonopolních zákonů nedošlo.[8] Po soudem nařízené mediaci se oba svazy proti verdiktu z roku 2008 odvolaly, ale filadelfský odvolací soud třetího okruhu v červnu 2010 potvrdil oprávněnost reorganizace kategorií ATP a neshledal zneužití monopolního postavení řídící organizace (spor byl veden jako Deutscher Tennis Bund et al. versus ATP Tour Inc. et al., No. 08-4123).[9]
Nejvyšší počet čtyř singlových trofejí si v otevřené éře odvezl Švýcar Roger Federer.[4]
Ženský turnaj
.jpg)
V období 1896–1978 hrály ženy v Hamburku německé mezinárodní mistrovství German International Championships společně s muži. Jednalo se o jeden z nejstarších ženských turnajů, který vznikl rok před začátkem ženského Roland-Garros.
Samostatný turnaj žen pak byl založen v roce 1982, kdy se na okruhu WTA Tour zařadil do kategorie Series 1. Úvodní dva ročníky proběhly v Hittfeldu. Od roku 1987 se jeho dějištěm stal hamburský areál Am Rothenbaum. V období 1988–1989 se řadil do kategorie Tier IV, v sezónách 1990–2002 pak do kategorie Tier II. V roce 2021 byl obnoven po získání licence od jūrmalského Baltic Open v rámci kategorie WTA 250.
Nejvyšší počet šesti singlových titulů vybojovala německá tenistka Steffi Grafová, když je získala v letech 1987–1992 v řadě. V dalších dvou ročnících 1993 a 1994 odešla z finále jako poražená, když nestačila na Španělku Arantxu Sánchezovou Vicariovou.
Napadení Selešové
Turnaj získal negativní publicitu v sezóně 1993, kdy byla ve čtvrtfinále s Magdalenou Malejevovou napadena světová jednička Monika Selešová divákem z tribuny. Incident se odehrál 30. dubna během přestávky na výměnu stran ve druhém setu, kdy Selešová vedla 6–4 a 4–3 na gamy. Útočníkem byl 38letý Němec Günter Parche, fanoušek posedlý Grafovou, který vběhl na dvorec a zezadu vrazil nůž mezi lopatky tenistky. Způsobil jí tak bodné zranění hluboké 1,5 centimetru. Selešová byla převezena do nemocnice a rekonvalescence trvala několik dalších týdnů. Událost však znamenala zlom v její tenisové kariéře, když nehrála více než dva roky. V Německu již nikdy nestartovala.
Zpočátku existovala také verze, že útok souvisí s jejími srbskými kořeny a probíhající válkou v Jugoslávii. Německé vyšetřovací orgány však od této verze brzy upustily a označily útočníka za zmateného a pravděpodobně psychicky narušeného jedince.[10]
Günteru Parchesovi nařídil soud dvouletou psychiatrickou léčbu, čímž se vyhnul výkonu trestu ve vězení.[10] Řídící tenisové organizace na incident reagovaly výrazným zvýšením bezpečnosti tenistů.[10] Monika Selešová se do profesionálního tenisu vrátila v srpnu 1995 na Canada Masters, kde ve finále porazila Amandu Coetzerovou poměrem 6–0 a 6–1.
Vývoj názvu turnaje
Muži
|
Ženy
|
Přehled finále
Mužská dvouhra
| Rok | vítěz | finalista | výsledek |
|---|---|---|---|
| 1892 |  Walter Bonne |
R.A. Leers |
7–5, 6–3 |
| 1893 | Christian Winzer |
Walter Bonne |
6–4, 6–0, 3–6, 6–3 |
| 1894 | Victor Voss |
Christian Winzer |
11–9, 6–1, 6–4 |
| 1895 | Victor Voss (2) |
Christian Winzer |
6–2, 6–1, 6–2 |
| 1896 | Victor Voss (3) |
Georg Wantzelius |
6–1, 6–0, 6–1 |
| 1897 |  George Hillyard |
George C. Ball Greene |
6–1, 6–2, 6–3 |
| 1898 | Harold Mahony |
Joshua Pim |
6–4, 6–3, 6–4 |
| 1899 |  Clarence Hobart |
Harold Mahony |
8–6, 8–10, 6–0, 6–8, 8–6 |
| 1900 | George Hillyard (2) |
Lawrence Doherty |
bez boje |
| 1901 |  Max Decugis |
Frederick W. Payn |
6–4, 6–4, 4–6, 6–2 |
| 1902 | Max Decugis (2) |
John Flavelle |
4–6, 2–6, 7–5, 7–5, 6–0 |
| 1903 | Major Ritchie |
Max Decugis |
bez boje |
| 1904 | Major Ritchie (2) |
 Kurt von Wessely |
6–4, 6–0, 10–8 |
| 1905 | Major Ritchie (3) |
 Tony Wilding |
8–6, 7–5, 8–6 |
| 1906 | Major Ritchie (4) |
Friedrich Wilhelm Rahe |
6–2, 6–2, 6–0 |
| 1907 | Otto Froitzheim |
Major Ritchie |
7–5, 6–3, 6–4 |
| 1908 | Major Ritchie (5) |
George K. Logie |
6–1, 6–1, 6–3 |
| 1909 | Otto Froitzheim (2) |
Friedrich Wilhelm Rahe |
6–0, 6–2, 6–3 |
| 1910 | Otto Froitzheim (3) |
Kurt Bergmann |
bez boje |
| 1911 | Otto Froitzheim (4) |
Felix Pipes |
6–3, 6–2, 6–1 |
| 1912 | Otto von Müller |
Heinrich Schomburgk |
2–6, 6–1, 6–4, 6–2 |
| 1913 | Heinrich Schomburgk |
Otto von Müller |
6–2, 6–4, 7–5 |
| 1914 | turnaj se nekonal | ||
| 1919 | |||
| 1920 |  Oscar Kreuzer |
Luis Maria Heyden |
6–0, 6–0, 6–2 |
| 1921 | Otto Froitzheim (5) |
Robert Kleinschroth |
6–4, 8–6skreč |
| 1922 | Otto Froitzheim (6) |
Friedrich Wilhelm Rahe |
2–6, 6–0, 8–6, 6–1 |
| 1923 | Heinz Landmann |
Luis Maria Heyden |
6–2, 6–3, 7–5 |
| 1924 |  Béla von Kehrling |
Luis Maria Heyden |
8–6, 6–1, 9–7 |
| 1925 | Otto Froitzheim (7) |
Béla von Kehrling |
6–4, 6–1, 4–6, 6–1 |
| 1926 | Hans Moldenhauer |
Walter Dessart |
6–2, 6–2, 6–1 |
| 1927 | Hans Moldenhauer (2) |
Willy Hannemann |
6–2, 4–6, 6–4, 6–4 |
| 1928 | Daniel Prenn |
Hans Moldenhauer |
6–1, 6–4, 6–3 |
| 1929 | Christian Boussus |
Otto Froitzheim |
6–1, 4–6, 6–1, 6–8, 6–1 |
| 1930 | Christian Boussus (2) |
 Joširo Ohta |
1–6, 8–6, 2–6, 6–4, 6–4 |
| 1931 |  Roderich Menzel |
Gustav Jaenecke |
6–2, 6–2, 6–1 |
| 1932 | Gottfried von Cramm |
Roderich Menzel |
3–6, 6–2, 6–2, 6–3 |
| 1933 | .svg){kind=small} Gottfried von Cramm (2) |
Roderich Menzel |
7–5, 2–6, 4–6, 6–3, 6–4 |
| 1934 | Gottfried von Cramm (3) |
 Clayton Lee Burwell |
6–2, 6–1, 6–4 |
| 1935 | Gottfried von Cramm (4) |
Ottó Szigeti |
6–3, 6–3, 6–3 |
| 1936 | turnaj se nekonal | ||
| 1937 | Henner Henkel |
 Vivian McGrath |
1–6, 6–3, 8–6, 3–6, 6–1 |
| 1938 | Ottó Szigeti |
Bernard Destremau |
8–6, 6–8, 6–3, 6–3 |
| 1939 | Henner Henkel (2) |
Roderich Menzel |
4–6, 6–4, 6–0, 6–1 |
| 1940 | turnaj se nekonal | ||
| 1947 | |||
| 1948 |  Gottfried von Cramm (5) |
Helmut Gulcz |
6–4, 6–1, 4–6, 6–3 |
| 1949 | Gottfried von Cramm (6) |
Ernst Buchholz |
7–5, 6–1, 6–0 |
| 1950 |  Jaroslav Drobný |
Gottfried von Cramm |
6–3, 6–4, 6–4 |
| 1951 |  Lennart Bergelin |
Sven Davidson |
4–6, 6–3, 4–6, 6–4, 7–5 |
| 1952 |  Eric Sturgess |
 Jaroslav Drobný |
6–3, 6–2, 6–3 |
| 1953 | Budge Patty |
 Fausto Gardini |
6–3, 6–2, 6–3 |
| 1954 | Budge Patty (2) |
Sven Davidson |
6–1, 6–1, 7–5 |
| 1955 | Arthur Larsen |
 Władysław Skonecki |
3–6, 6–3, 7–5, 6–8, 6–3 |
| 1956 | Lew Hoad |
Orlando Sirola |
6–2, 5–7, 6–4, 8–6 |
| 1957 | Mervyn Rose |
Pierre Darmon |
6–3, 6–0, 6–1 |
| 1958 | Sven Davidson |
 Jacques Brichant |
5–7, 6–4, 0–6, 9–7, 6–3 |
| 1959 |  Billy Knight |
Ian Vermaak |
4–6, 6–4, 4–6, 6–3, 8–6 |
| 1960 | Nicola Pietrangeli |
Jan-Erik Lundqvist |
6–3, 2–6, 6–4, 6–2 |
| 1961 | Rod Laver |
 Luis Ayala |
6–2, 6–8, 5–7, 6–1, 6–2 |
| 1962 | Rod Laver (2) |
 Manuel Santana |
8–6, 7–5, 6–4 |
| 1963 | Martin Mulligan |
Bob Hewitt |
6–0, 0–6, 8–6, 6–2 |
| 1964 | Wilhelm Bungert |
Christian Kuhnke |
0–6, 6–4, 7–5, 6–2 |
| 1965 | Cliff Drysdale |
 Boro Jovanović |
6–2, 6–4, 3–6, 6–3 |
| 1966 | Fred Stolle |
 István Gulyás |
2–6, 7–5, 6–1, 6–2 |
| 1967 | Roy Emerson |
Manuel Santana |
6–3, 6–3, 6–1 |
| 1968 | John Newcombe |
Cliff Drysdale |
6–3, 6–2, 6–4 |
| 1969 | Tony Roche |
 Tom Okker |
6–1, 5–7, 7–5, 8–6 |
| 1970 | Tom Okker |
 Ilie Năstase |
4–6, 6–3, 6–3, 6–4 |
| 1971 | Andrés Gimeno |
Péter Szőke |
6–3, 6–2, 6–2 |
| 1972 | Manuel Orantes |
Adriano Panatta |
6–3, 9–8, 6–0 |
| 1973 | Eddie Dibbs |
Karl Meiler |
6–1, 3–6, 7–6, 6–3 |
| 1974 | Eddie Dibbs (2) |
Hans-Joachim Plötz |
6–2, 6–2, 6–3 |
| 1975 | Manuel Orantes (2) |
Jan Kodeš |
3–6, 6–2, 6–2, 4–6, 6–1 |
| 1976 | Eddie Dibbs (3) |
Manuel Orantes |
6–4, 4–6, 6–1, 2–6, 6–1 |
| 1977 | Paolo Bertolucci |
 Manuel Orantes |
6–3, 4–6, 6–2, 6–3 |
| 1978 |  Guillermo Vilas |
Wojciech Fibak |
6–2, 6–4, 6–2 |
| 1979 | José Higueras |
Harold Solomon |
3–6, 6–1, 6–4, 6–1 |
| 1980 | Harold Solomon |
Guillermo Vilas |
6–7, 6–2, 6–4, 2–6, 6–3 |
| 1981 | Peter McNamara |
Jimmy Connors |
7–6, 6–1, 4–6, 6–4 |
| 1982 | José Higueras (2) |
Peter McNamara |
4–6, 6–7, 7–6, 6–3, 7–6 |
| 1983 | Yannick Noah |
José Higueras |
3–6, 7–5, 6–2, 6–0 |
| 1984 | Juan Aguilera |
Henrik Sundström |
6–4, 2–6, 2–6, 6–4, 6–4 |
| 1985 | Miloslav Mečíř |
Henrik Sundström |
6–4, 6–1, 6–4 |
| 1986 | Henri Leconte |
Miloslav Mečíř |
6–2, 5–7, 6–4, 6–2 |
| 1987 | Ivan Lendl |
Miloslav Mečíř |
6–1, 6–3, 6–3 |
| 1988 | Kent Carlsson |
Henri Leconte |
6–2, 6–1, 6–4 |
| 1989 | Ivan Lendl (2) |
 Horst Skoff |
6–4, 6–1, 6–3 |
| 1990 | Juan Aguilera (2) |
Boris Becker |
6–1, 6–0, 7–6 |
| 1991 | Karel Nováček |
Magnus Gustafsson |
6–3, 6–3, 5–7, 0–6, 6–1 |
| 1992 | Stefan Edberg |
Michael Stich |
5–7, 6–4, 6–1 |
| 1993 | Michael Stich |
 Andrej Česnokov |
6–3, 6–7(1–7), 7–6(9–7), 6–4 |
| 1994 |  Andrij Medveděv |
Jevgenij Kafelnikov |
6–4, 6–4, 3–6, 6–3 |
| 1995 | Andrij Medveděv (2) |
 Goran Ivanišević |
6–3, 6–2, 6–1 |
| 1996 | Roberto Carretero |
Àlex Corretja |
2–6, 6–4, 6–4, 6–4 |
| 1997 | Andrij Medveděv (3) |
Félix Mantilla |
6–0, 6–4, 6–2 |
| 1998 | Albert Costa |
Àlex Corretja |
6–2, 6–0, 1–0skreč |
| 1999 | Marcelo Ríos |
Mariano Zabaleta |
6–7(5–7), 7–5, 5–7, 7–6(7–5), 6–2 |
| 2000 |  Gustavo Kuerten |
Marat Safin |
6–4, 5–7, 6–4, 5–7, 7–6(7–3) |
| 2001 | Albert Portas |
Juan Carlos Ferrero |
4–6, 6–2, 0–6, 7–6(7–5), 7–5 |
| 2002 |  Roger Federer |
Marat Safin |
6–1, 6–3, 6–4 |
| 2003 | Guillermo Coria |
Agustín Calleri |
6–3, 6–4, 6–4 |
| 2004 | Roger Federer (2) |
Guillermo Coria |
4–6, 6–4, 6–2, 6–3 |
| 2005 | Roger Federer (3) |
Richard Gasquet |
6–3, 7–5, 7–6(7–4) |
| 2006 | Tommy Robredo |
Radek Štěpánek |
6–1, 6–3, 6–3 |
| 2007 | Roger Federer (4) |
Rafael Nadal |
2–6, 6–2, 6–0 |
| 2008 | Rafael Nadal |
Roger Federer |
7–5, 6–7(3–7), 6–3 |
| 2009 | Nikolaj Davyděnko |
Paul-Henri Mathieu |
6–4, 6–2 |
| 2010 |  Andrej Golubjev |
Jürgen Melzer |
6–3, 7–5 |
| 2011 | Gilles Simon |
Nicolás Almagro |
6–4, 4–6, 6–4 |
| 2012 | Juan Mónaco |
Tommy Haas |
7–5, 6–4 |
| 2013 | Fabio Fognini |
Federico Delbonis |
Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Betty_Barclay_Cup|