No 313 (Czechoslovak) Squadron RAF 313. československá peruť RAF
Znak 313. československé stíhací perutě
Země	Spojené království
Existence	10. května 1941 až 15. února 1946
Vznik	RAF Catterick
Typ	stíhací peruť
Funkce	denní stíhání
Motto	JEDEN JESTŘÁB MNOHO VRAN ROZHÁNÍ
Nadřazené jednotky	RAF Fighter Command
Účast
Války	Druhá světová válka
Bitvy	Vylodění v Normandii
Letouny
Stíhací	Supermarine Spitfire

313. československá stíhací peruť RAF (anglicky No.313 (Czechoslovak) fighter squadron RAF) patřila k celkem čtyřem perutím československého letectva v rámci britského královského letectva Royal Air Force. Heslem perutě bylo: JEDEN JESTŘÁB MNOHO VRAN ROZHÁNÍ.

Vznik a zapojení do bojových operací

K oficiálnímu založení došlo 10. května 1941 z rozhodnutí Air Ministry a exilového Ministerstva národní obrany na základně Catterick v hrabství Yorkshire v rámci 13. skupiny Velitelství stíhacího letectva. 31. května 1941 byl zahájen výcvik s jedenácti piloty a šesti letadly. Bojeschopnost perutě byla vyhlášena dne 10. června 1941 a hned druhý den byl proveden první operační let. Ještě v průběhu výcviku zahynul první pilot, Sgt. Josef Gutvald. Stalo se tak 27. května 1941 v odpoledních hodinách poblíž letiště.

Krátce po svém příchodu oznámil S/L Josef Jaške očekávanou zprávu o přesunutí na jih země a nasazení nad okupovanou Francií, zpráva byla oficiálně potvrzena 26. srpna 1941. Poté peruť prováděla útoky na nepřátelské území. První let byl 31. srpna 1941. S blížícím se novým rokem 1942 se počasí velmi zhoršovalo, a tak začalo pro obě strany očekávané snížení letecké aktivity a piloti převážně létali na hlídkové lety a zajišťovali doprovody konvojů. Poté přišla nová letadla typu Spitfire MK.Vb, na nichž museli vykonat výcvik ostrých střeleb z důvodu instalace nových kanónů pro zvýšení účinnosti střelby.

V rámci 11. skupiny si peruť vydobyla svoji slávu, za dobré odvádění výškových krytí, která prováděla po většinu času jejího nasazení na jihovýchodě Anglie. Když v této době byli už němečtí stíhači pomocí radarových stanic informováni o blížících se britských letadlech, byli schopní včas vzlétnout, a jak bylo jejich zvykem, vystoupat nad svoji oběť a z této výborné pozice se sluncem v zádech, se na ni vrhnout. Právě proto bylo výškové krytí velmi obtížné a nebezpečné, protože letci, kteří ho vykonávali, byli „první na ráně“. Na výškové krytí byly proto vždy vybrány jen ty nejlepší perutě, které měly za úkol odrazit německé stíhačky útočící na hlavní sestavu letadel s bombardéry ve středu uskupení a svést s nimi souboje často jeden proti jednomu. Tuto úlohu dostávala v Hornchurchském wingu převážně 313. peruť, která dostala přiléhavý volací znak – Butcher („řezník“).

První let v 11. skupině absolvovali piloti 18. prosince 1941. Úlohou bylo vnutit Němcům vzdušný boj, ale nepřítel nejevil o tento boj zájem, neboť si nemohl dovolit ztrácet cenné stíhačky v boji se stíhači nepřítele, který nedoprovázel bombardéry, které byly zranitelnějšími a důležitějšími cíli pro piloty Luftwaffe. Během čekání na novou spojeneckou „non-stop ofenzívu“ vykonávali piloti kromě již zmíněných hlídek a doprovodů konvojů i různé výpady proti kontinentální Evropě. Jednalo se například o akce Rhubarb, při níž útočili pouze stíhači na stanoviště protiletecké obrany, letiště, pochodující útvary Wehrmachtu, radarová stanoviště, nákladní vlaky a jiné strategicky důležité pozice obránců Atlantického valu a francouzského vnitrozemí. Piloti si odlétali několik nočních letů, které se však pro nevhodnost používaných letadel příliš neosvědčily a postupně se rušily. Jedním z důvodů bylo oslnění pilotů z výfuků jejich Spitfirů, které neměly tlumiče plamenů hořících výparů stooktanového paliva.

O tom, že smrt číhá na letce skoro na každém kroku, se členové 313. perutě přesvědčili nejen v lednu 1942. Celé následující jaro se neslo ve vysílání obřích svazů stíhačů, které chránily maximálně 12 bombardérů. Například, když útočila celá 11. skupina Velitelství stíhacího letectva, jednalo se až o 350 Spitfirů nad nepřátelským územím.

Peruť se aktivně účastnila invaze do Evropy v červnu 1944 a svoji činnost ukončila koncem září 1945 v Praze, kde byla formálně rozpuštěna a vyňata ze složek RAF počátkem února 1946.

Základny

Když skončil výcvik, letka se přestěhovala dne 1. července 1941 na základnu Leconfield, aby bránila přístav Hull a konvoje plující podél východoanglického pobřeží Kanálem. Po ukončení přezbrojení na letouny Spitfire Mk. IIa se peruť 26. srpna 1941 přesunula na letiště Portreath v Cornwallu na jihozápadě Anglie, do sestavy 10. skupiny Fighter Command. Ve dnech 13. - 15. prosince 1941 se peruť přestěhovala na letiště v Hornchurchi dle rozkazu z 11. prosince 1941, a po ukončení střeleckých zkoušek dvacetimilimetrových kanónů Hispano Suiza ve Warmvellu, které byly namontovány na nové Spitfiry „pětky“, byla zařazena do Hornchurchského wingu 11. skupiny Velitelství stíhacího letectva. První velká akce, které se v rámci 11. skupiny 313. peruť účastnila, byla operace Fuller. Jednalo se o doprovod Hurribomberů a útok na doprovod bitevních křižníků Scharnhorst, Gneisenau a Prinz Eugen, plujících Doverskou úžinou z Brestu do severoněmeckých přístavů. Akce nedosáhla významnějších úspěchů a problémy měl jen Scharnhorst, který najel na minu a zastavil se. Přesto doplul do domovského přístavu. V průběhu jara doprovázely Spitfiry 313. perutě ostatní stíhací wingy výškovým krytím nebo přímým doprovodem bombardéry Douglas Boston Mk. III. Po ukončení působení perutě v 11. skupině Velitelství stíhacího letectva, se svěřenci „třistatřináctky“ staly také B-17 Flying Fortress 8. letecké armády USAAF. První akce na níž spolupracovala RAF a USAAF byl nálet na seřaďovací nádraží v Rouenu 17. srpna 1942. Nálet provedlo 12 B-17E. „Třistatřináctka“ prováděla společně s Ibsleyským wingem diverzní Circus 204 nad Cherbourgem, aby B-17 měly klidný let bez dotírajících německých stíhačů. O dva dny později se uskutečnila kombinovaná operace Jubilee, vylodění u Dieppe. Té se však účastnily pouze 310. a 312. peruť a dva čeští letci u 111. a 611. perutě. Vzhledem k poloze 10. skupiny a exeterského sektoru, začal narůstat počet pro československé perutě nových operací. Rhubarby - hloubkové útoky stíhačů rostly poměrně rychlým tempem. První větší operací tohoto druhu byl Synchronised Rhubarb, útok na německá letiště Lannion a Morlaix v oblasti Bretaně.

• Catterick
• Leconfield
• Portreath
• Hornchurch
• Rochford a Fairlop - satelitní letiště sektorové základny Hornchurch
• Churchstanton
• Warmwell - nácvik ostrých střeleb
• Peterhead - sever Skotska
• Hawking
• Ibsley
• Mendlesham
• Southend
• Tangmere
• North Weald
• Manston a další

Poslední umístění před rozpuštěním bylo letiště Praha-Ruzyně

Poznámky o haváriích letadel

Sgt. Arnošt Mrtvý se svým Spitfirem RY-H při vykonávaní nízké zatáčky vrazil do telefonního rozvodného sloupu. Odnesl to hlavně spodek motoru a vrtule. Dále mu sloup přesekl olejové chlazení a zaryl se mu do křídla. Arnošt Mrtvý přesto zvládl přeletět Kanál a spolu se sloupem v křídle bezpečně přistát.

Sgt. Mrtvý měl ještě jednu nebezpečnou nehodu, když po poruše klapek narazil do vozidla. Pilotovi se nic nestalo, ale řidič a spolujezdec zahynuli. Na nepříznivé počasí doplatil 11. ledna Sgt. Josef Valenta, když se vracel z letu. Pro nepřízeň počasí musel opakovat přistání, přičemž jeho letadlo (RY-S) ztratilo rychlost a na zemi explodovalo. Z jeho ztráty se personál perutě ještě pořádně nevzpamatoval, když se 22. ledna odehrála další tragédie. Sgt. Otto Špaček, který spolu se Sgt. Blažejem Konvalinou nacvičoval vzdušný boj, ztratil nad letadlem kontrolu a propadl se do vývrtky. Podařilo se mu ji vybrat necelých 50 m nad zemí. Sgt. Konvalina ho následoval střemhlavým letem, avšak ten už nestihl vybrat manévr a po nárazu do země zahynul. Sgt. Otto Špaček skončil před vojenským soudem, který ho obvinil z nepovoleného nízkého létání a udělil mu zákaz létání na 3 měsíce.

Výzbroj

Letci v této letce létali především s velice dobrými avšak v té době značně opotřebovanými stíhačkami Spitfire Mk I. Zakrátko po 14. srpnu 1941 vyměnila letka letouny za Spitfire Mk IIa, první lety byly podniknuty za velení S/L Josefa Jaška 25. srpna 1941. V zimě na přelomu let 1941 a 1942 znovu došlo k výměně letounů – Spitfire MK.II za Spitfire MK.Vb. Letouny měly imatrikulaci RY, například letadlo Františka Fajtla mělo imatrikulaci RY-F. Přednostně nebylo důležité kódové označení stroje, ale jeho seriál – tedy sériové výrobní číslo. Z počátku bylo tvořeno písmenem a čtyřmi číslicemi a písmeno se lišilo podle továrny, ve které byl letoun vyroben. Dále se podle výrobního čísla nanášela kamufláž. Letouny s poslední číslicí sudou měly pořadí barev a směry kamuflážních polí převráceny vůči letadlům s koncovou lichou číslovkou seriálu. Kódová písmena se většinou nanášela až na základně, kde nový letoun zpravidla dostal „své písmeno“ po letounu, který peruť odevzdala nebo ztratila v boji. Některá písmena se téměř nepoužívala, protože peruť neměla vždy tolik letadel, aby byla všechna písmena anglické abecedy využita. Písmeno konkrétního letadla se nacházelo za trupovou kokardou – výsostný znak RAF se žlutým vnějším kruhem a na spodním krytu motoru Merlin. Letouny „třistatřináctky“ jsou známé také svými karikaturami představitelů nacistického režimu, tradičními kreslenými postavičkami nebo osobními symboly štěstí pilotů, kteří na určitém stroji převážně létali. Autorem řady povedených kreseb byl, původním povoláním písmomalíř, Sgt. Karel Pavlík, který padl 5. května 1942 v souboji s německým leteckým esem Hptm. Josefem „Pipsem“ Prillerem.

Peruť měla reálnou šanci být mezi prvními jednotkami vyzbrojenými stíhačkami Spitfire Mk. IX, ale byla přesunuta z Hornchurche do Churchstantonu v oblasti 10. skupiny a přezbrojení bylo odloženo. S novými stíhačkami by měla peruť šanci rovnocenně bojovat s nepřítelem, který ovládal souboje se stroji Focke-Wulf Fw 190 A-3, A-4. Malé vnější rozdíly, v souboji téměř nepostřehnutelné, posléze stály život některé německé piloty, kteří se domnívali, že útočí na starší Spitfiry „pětky“. Poslední model, se kterým letci 313. perutě přiletěli domů byl Supermarine Spitfire LF Mk. IXE. Mezi čs. letci se však vyskytli i tací, kteří si vyzkoušeli nejen novější modely Spitfirů, ale také americké stíhačky P-47 Thunderbolt, P-51 Mustang, britské Hawker Typhoon a Tempest, de Havilland Mosquito a další. Na druhou stranu, v „třistatřináctce“ byli i muži jako P/O Václav Jícha, DFC^[1]. Tento pilot se stal v pilotáži Spitfiru doslova legendou. Přestože jeho Spitfire Mk. Vb překonával Fw 190 na německé straně pouze svojí obratností a nejvíce ztrácel v maximální rychlosti, dokázal s ním Jícha vymanévrovat i pět soupeřů a ještě po nich střílet aniž by ohrozil sám sebe po stránce bezpečnosti. Bohužel, obdobně jako řada velkých letců z obou stran konfliktu, se stal obětí letecké nehody, když cestoval jako pasažér. V jeho případě je to ještě smutnější konec života než u jiných letců, neboť k nehodě, na jejíž následná zranění přišel o život, došlo 1. února 1945, tedy 3 měsíce a 1 týden před koncem války s nenáviděným nepřítelem.

Velitelé

V počáteční fázi měla peruť dva velitele. Jednoho československého a druhého britského. Prvním velitelem byl S/L Josef Jaške, převelený z 312. čs. stíhací perutě. Jeho britským protějškem byl S/L Gordon L. Sinclair, DFC. Někteří letci ho znali jako velitele letky A 310. čs. stíhací perutě v době bitvy o Británii. Funkci squadron leadera zastával rovněž František Fajtl. Dne 27. dubna 1942 se jako první Čechoslovák stal velitelem britské perutě. Stal se velitelem 122. perutě - City of Bombay. Po odchodu britských spoluvelitelů, kteří „kontrolovali“ české letce a Josefa Jaškeho v prosinci 1941, převzal funkci S/L Karel Mrázek, který peruť vodil do soubojů s JG 26 Schlageter a JG 2 Richthofen nad nacisty okupovaným pobřežím Francie, Belgie a Nizozemí. Tento na šířku i délku nevelký prostor pobřeží kontinentální Evropy byl vymezen doletem stíhaček Spitfire Mk. Vb. Na těchto letounech peruť operovala do přelomu let 1943/1944. Dne 26. května byl S/L Karel Mrázek, DFC jmenován do funkce velitele československého stíhacího wingu a funkci velitele „třistatřináctky“ převzal S/L Jaroslav Himr. Kromě zmíněných letců se veliteli perutě do konce války stali S/L Václav Bergman, DFC, Alois Hochmal, Karel Kasal a Otmar Kučera DFC, který peruť přivedl do osvobozené vlasti v srpnu 1945. Mezi nejúspěšnější letce perutě, kteří však nebyli jejími veliteli, patřili čs. letecká esa F/Lt Stanislav Fejfar, velitel letky B, a P/O Václav Jícha, který po ukončení operačního turnusu přešel k firmě Vickers Armstrong, konkrétně k Supermarine, kde zalétával nové Spitfiry pod vedením pilota Alexe Henshawa, který o Jíchovi mnoho let po válce napsal: „Venca byl nejlepší pilot mého týmu.“ Obdobně se o něm zmiňují i čeští kamarádi a spolubojovníci.

Nárokovaná vítězství

Ztráty létajícího personálu

Odkazy

Reference

Literatura

• Rajlich, Jiří: 313. stíhací peruť, Mustang, Plzeň 1996
• Rajlich, Jiří: Na nebi hrdého Albionu 1. část, Ares, Praha 1999 - kapitola Českoslovenští letci u pomocných leteckých jednotek
• FAJTL, František. Létal jsem s Třistatřináctkou. Praha: Naše Vojsko, 1991. ISBN 80-206-0144-9. S. 240. 

Související články

• Československé perutě v RAF
• 310. československá stíhací peruť RAF
• 311. československá bombardovací peruť RAF
• 312. československá stíhací peruť RAF
• RAF
• Arnošt Mrtvý
• Benignus Štefan
• Stanislav Fejfar
• Otmar Kučera
• Otakar Hrubý

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu 313. československá stíhací peruť RAF na Wikimedia Commons
• (česky) druhá.světová.cz Krátce o perutích RAF
• (anglicky) Změny dislokace a výzbroje perutě
• Čeští RAFáci - Grafický přehled služby našich pilotů u 313. čs. stíhací perutě

Československo za druhé světové války
Politické reprezentace	Prozatímní státní zřízení • Komunistická strana Československa
Vlády	Československý národní výbor (Státní rada) • První exilová vláda • Druhá exilová vláda • Košická vláda
Vojenské jednotky	Legie Čechů a Slováků • 1. divize ve Francii • Československé perutě v RAF (310. • 311. • 312. • 313.) • Československá samostatná obrněná brigáda • Československý pěší prapor 11 – Východní • 1. československý armádní sbor • První československý samostatný stíhací letecký pluk • 1. československá smíšená letecká divize v SSSR • I. československá brigáda Jana Žižky z Trocnova (Jugoslávie) • 1. československá armáda na Slovensku • Slovenské povstalecké letectvo
Partyzánské jednotky	Partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova • Rada tří • Partyzánská brigáda Mistr Jan Hus • Partyzánská brigáda Jermak • Partyzánská brigáda Jan Kozina • Partyzánský oddíl Doktor Miroslav Tyrš • Partyzánská brigáda Národní mstitel • Svaz partyzánských oddílů Za Prahu • Partyzánská brigáda Smrt fašismu • partyzánský oddíl zvláštního určení Zarevo • Partyzánská brigáda Vlast • Partyzánský pluk Ludvíka Svobody • partyzánská družina Josefa Hybeše • Partyzánský oddíl Wolfram • Partyzánský oddíl Carbon • Partyzánský oddíl Lenka - Jih/Spelter
Odbojové skupiny	Obrana národa • Rada tří • Česká národní rada • Petiční výbor Věrni zůstaneme • Politické ústředí • OSVO • Národní hnutí pracující mládeže • Ústřední vedení odboje domácího • Zpravodajská brigáda • Tři konšelé • Tři králové • I. ilegální ÚV KSČ • Družstvo v prvním sledu • Avala-Modrý kruh
Bitvy a střetnutí	Německá okupace Čech, Moravy a Slezska (Bitva o Czajankova kasárna) • Čs. protiletecká obrana Tarnopolu • Coulommiers • La Ferté sous Jouarre • Británie • Šibáa • Tobruk • Operace Anthropoid (Atentát na Heydricha • Kostel svatých Cyrila a Metoděje) • Sokolovo • Kyjev • Bílá Cerekev • Žaškov • Dukla • Bělehrad • Tetřev • Dunkerque • Jaslo • Západní Karpaty • Liptovský Mikuláš • Ostrava • Osvobození Československa • Plzeň • Květnové povstání českého lidu (Pražské povstání • Boj o Český rozhlas) • Slivice