A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
Základy českého chemického názvosloví a terminologie vznikly během 20. a 30. let 19. století. Tato první názvoslovná pravidla se přizpůsobovala stavbě českého jazyka. Vzhledem k tomu, že pocházela od jediného autora, poskytovala tím konzistentní způsob pojmenovávání chemických sloučenin. Postupem času se rozsah názvosloví značně rozšířil, přičemž se do něj v posledních dobách promítla doporučení Mezinárodní unie pro čistou a užitou chemii (IUPAC).
Na rozdíl od terminologie používané v biologii a medicíně zůstává chemické názvosloví bližší češtině. Používá českou výslovnost a pravidla skloňování, vyvinulo si však vlastní, velmi komplexní systém morfémů (převzatých z řečtiny a latiny), gramatiky, syntaxe, interpunkce a využívání závorek a číslic. Některé pojmy (jako etanol – ethanol) používají fonetickou transkripci, avšak jejich pravopis není jednoznačný.
Historie
Středověcí alchymisté působící v českých zemích používali při popisu svých experimentů obskurní a nekonzistentní terminologii. Edward Kelley, alchymista na dvoře císaře Rudolfa II., dokonce vynalezl vlastní tajný jazyk. Růst průmyslu v českých zemích během 19. století a nacionalistický zápal českého národního obrození vedly k vývoji české terminologie pro přírodní a aplikované vědy.
Přírodovědec Jan Svatopluk Presl (1791–1849) přišel s návrhem nového českého názvosloví a terminologie ve svých knihách Lučba čili chemie zkusná (1828–35) a Nerostopis (1837). Presl vymyslel české neologismy pro většinu tehdy známých chemických prvků. Deset z nich, například vodík, kyslík, uhlík, dusík nebo křemík přešlo do běžného jazyka.[1] Presl také vytvořil názvoslovnou konvenci pro oxidy, kde elektronegativní složka tvořila podstatné jméno a elektropozitivní složka tvořila přídavné jméno. Přídavná jména byla doplněna příponou, podle valenčního čísla složky, kterou reprezentovala (původně existovalo pět přípon: -ný, -natý, -itý, -ový, -elý, později rozšířených na osm Vojtěchem Šafaříkem: -ný, -natý, -itý, -ičitý, -ičný a -ečný, -ový, -istý, -ičelý). Soli byly identifikovány příponou -an doplněnou za podstatné jméno (např. síran). Mnoho termínů vytvořených Preslem bylo odvozeno z latiny, němčiny nebo ruštiny. Pouze některé z nich však uspěly a zůstaly používány.
Karel Slavoj Amerling (1807–1884) ve své publikaci Orbis pictus (1852) přišel s dalším podobným pokusem o vytvoření českých jmen pro chemické prvky (a jejich seřazení do struktury podle vzoru práce ruského chemika Nikolaje Beketova). Jeho snaha však nebyla úspěšná.[2]
O další zdokonalení českého názvosloví se zasloužil Vojtěch Šafařík (1829–1902). V roce 1876 začal vydávat časopis Listy chemické, první chemický vědecký časopis v Rakousko-Uhersku, který existuje dodnes pod názvem Chemické listy. Jeho žurnál hrál důležitou roli při kodifikaci názvosloví. Na kongresu českých chemiků v roce 1914 bylo názvosloví přepracováno a tento nový systém se stal normativním v roce 1918. Hlavními iniciátory těchto změn byli Alexandr Sommer Batěk (1874–1944) a Emil Votoček (1872–1950). Původní Preslova pravidla zůstala používána, avšak tvořila jen malou část názvoslovného systému.
Během druhé poloviny 20. století došlo k několika změnám základní terminologie, obvykle z důvodu přiblížení se mezinárodnímu názvosloví – například starý výraz kysličník byl oficiálně nahrazen termínem oxid, uhlovodan sacharidem, změnil se i pravopis některých prvků (berylium na beryllium).[3] Přijímání těchto změn odbornou veřejností je poměrně pomalé a starší výrazy zůstávají v užívání ještě o desítky let později.
Československá akademie věd, založená roku 1953, převzala zodpovědnost za udržování názvosloví a vhodné implementace doporučení IUPAC. Po roce 1989 však byly tyto aktivity značně omezeny.
Koncovky oxidačních čísel
Oxidační číslo | Koncovky |
---|---|
I | -ný |
II | -natý |
III | -itý |
IV | -ičitý |
V | -ičný, -ečný |
VI | -ový |
VII | -istý |
VIII | -ičelý |
IX | -utý [4] |
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Czech chemical nomenclature na anglické Wikipedii.
- ↑ Preslovo a Amerlingovo pojmenování chemických prvků . . Dostupné online.
- ↑ Amerlingova řada prvků . Dostupné online.
- ↑ Porovnání názvů prvků v roce 1946 a dnes . Dostupné online.
- ↑ SLAVÍČEK, Petr; KOTEK, Jan. Návrh k opravě českého názvosloví chemického. S. 286–287. Chemické listy . 2010. Roč. 86, čís. 104, s. 286–287. Dostupné online.
Externí odkazy
- stránky o rané historii českého názvosloví
- "Současný stav a problémy českého chemického názvosloví", článek v bulletinu Akademie věd České republiky (2000)
Organizace
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.
Antropológia
Aplikované vedy
Bibliometria
Dejiny vedy
Encyklopédie
Filozofia vedy
Forenzné vedy
Humanitné vedy
Knižničná veda
Kryogenika
Kryptológia
Kulturológia
Literárna veda
Medzidisciplinárne oblasti
Metódy kvantitatívnej analýzy
Metavedy
Metodika
Text je dostupný za podmienok Creative
Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších
podmienok.
Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky
použitia.
www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk