Česká nářeční skupina je označení pro skupinu dialektů českého jazyka, vyskytující se zhruba na území historické země Čechy. Na rozdíl od Moravy jsou Čechy z hlediska dialektologického poměrně homogenní. Interdialektem této nářeční skupiny je obecná čeština.

Hlavní znaky

• hlásková změna ý > ej (živý > živej) – v některých případech i í > ej (vozík > vozejk)
• diftongizace ú > ou (soused - stejně jako ve spisovné češtině), na počátku slov nedůsledně (ouroda i úroda)
• asimilace znělosti v případě sh- na sch-
• protetické v na začátku slova, popř. kořenu slova začínajícího na o- (otevřít > votevřít, viz též votrok)
• hláska -l na konci tvaru příčestí minulého jednotného čísla mužského rodu po souhlásce zaniká (snědl > sněd)
• v některých případech zúžení é > í, respektive é > ý (délka > dýlka, vézt > vízt)
• nominativ plurálu tvrdých adjektiv má koncovku -ý bez ohledu na rod (mladý kluci (spis. mladí), stromy (spis. mladé), holky (spis. mladé) i města (spis. mladá))
• tvar 7. pádu množného čísla většinou končí na -ma bez ohledu na rod (mužema, ženama, růžema, kostma, staveníma atd.)
• podstatná jména, jejichž kořen končí na -s, -z, -l se skloňují tvrdě (viz České skloňování)
• u tvrdého skloňování mužského a středního rodu přídavných jmen je většinou shodný 6. a 7. pád jednotného čísla^[zdroj?
• sloveso "být" má v první osobě jednotného čísla vždy tvar sem, ať již je v jakémkoli významu
• sloveso "být" má v druhé osobě jednotného čísla tvar seš jako sponové / plnovýznamové sloveso a -s jako pomocné sloveso minulého času
• v 1. osobě minulého času se vynechává příslušný tvar pomocného slovesa být, pokud je podmět vyjádřený (já jsem tam byl > já tam byl)
• často (ne však důsledně) změna s, š, z, ž > c, č, dz, dž po n, ň (ženská > žencká)
• na začátku slova se provádí změna hř > ř (hřích > řích)
• krácení dlouhých samohlásek, zejména u skloňovacích koncovek, ale i jinde (vidím > vidim)

Podskupiny

Středočeská podskupina

• Výskyt: Centrální část Čech, zejména Praha a její okolí (hranice tvoří pás Mělník - Nymburk - Poděbrady - Kolín - Čáslav - Chotěboř na severu a pás Rakovník - Hořovice - Příbram - Milevsko - Tábor - Pacov - Pelhřimov na jihu)
• Hlavní znaky:
  • změna í > ej po ostrých sykavkách (cítit > cejtit)
  • změna stř > tř na začátku slov (stříbrný > tříbrnej)
  • ve 3. osobě množného čísla sloves převažují koncovky -ou, -eji, -aji (jsou, modleji, plivaji)
  • ve 2., 3. a 6. pádu jedn. č. žen. rodu. tvrdého skloňování se užívá koncovka 2. pádu^[zdroj?
  • sloveso být má ve druhé osobě jednotného čísla tvar
    • si nebo seš jako sponové sloveso
    • -s jako pomocné sloveso minulého času (viděls to, česal ses)
  • pelhřimovský dialekt ( oblast býval. okresu ) - šlápnout - šloupnout
• Podtypy: lounsko-litoměřické nářečí

Jihozápadočeská podskupina

• Výskyt: Z jihu za středočeskou skupinou, přesahující na Moravu do úseku Telč - Třešť - Dačice
• Hlavní znaky:
  • změna ť > j po samohlásce (zaplaťte > zaplajte)
  • tvary středního rodu jednotného čísla přivlastňovacích přídavných jmen jsou užívány pro všechny ostatní rody a čísla (sestřino židle, bratrovo syn)
  • skloňování 6. pádu jednotného čísla mužského a středního rodu je stejné měkké i tvrdé (vo ňom, vo našom)
  • ve slovesných tvarech 3. osoby množného čísla koncovky -ou, -í, -ají (kupujou, tvoří, říkají)
  • koncovky -ům nebo -ím se ve 3. pádě zaměňují koncovkou -om (jdu k sousedom, ke slepicom, ke dveřom)
  • dubleta 3. osoby plurálu sloves vzoru sázet oni sází místo oni sázejí byla kodifikována v roce 1993, předtím byla hodnocena jako nářeční: Josef Gebauer ji připisoval doudlebskému nářečí (a také některým moravským a východoslezským), Josef Zubatý „Plzeňákům“
• Západní podtypy: plzeňské (západočeské), chodské, manětínské a stříbrské nářečí
• Jižní podtypy: doudlebské a prachatické nářečí

Severovýchodočeská podskupina

• Výskyt: Na severovýchod od středočeské skupiny
• Hlavní znaky:
  • na konci zavřených slabik změna v/f > u (pravda > prauda)
  • změna í > ej po ostrých sykavkách (cítit > cejtit)
  • koncovka -ej v 7. pádu jednotného čísla měkkého skloňování ženského rodu podstatných jmen (růžej, kosťej)
  • koncovka -oj 3. a 6. pádu jednotného čísla mužského rodu životného (mužoj)
  • tvar 4. pádu množného čísla mužského rodu životného podstatných jmen je shodný s tvarem 1. pádu (stavíme sněhuláci)
  • sloveso být má ve druhé osobě jednotného čísla tvar
    • seš jako sponové sloveso
    • -s jako pomocné sloveso minulého času
  • koncovky 3. osoby množného čísla sloves jsou -ou, -ej, -aj (kupujou, prosej, zpívaj)
• Podtypy: podkrkonošské, podještědské, náchodské, kladské a litomyšlské nářečí

Jihovýchodočeská (českomoravská) podskupina

• Výskyt: Na jihovýchodním okraji území české nářeční skupiny, velká část je na území Moravy
• Hlavní znaky:
  • tvar 4. pádu množného čísla mužského rodu životného podstatných jmen je shodný s tvarem 1. pádu (stavíme sněhuláci)
  • sloveso být má ve druhé osobě jednotného čísla tvar
    • seš ve významu sponového slovesa
    • -s jako pomocné sloveso minulého času
  • ve významu sponového slovesa má 1. osoba jednotného čísla slovesa být tvar su jako v moravských dialektech
  • podstatná jména s kořenem na -s, -z, -l se skloňují měkce
  • v 1. a 2. osobě plurálu imperativu sloves, jejichž imperativ v singuláru má koncovku -i, je koncovka -ime, -ite (tiskněte > tisknite)
  • změna šť > šč (déšť > dešč)
• Podtypy: žďársko-bystřické a jemnické nářečí

Literatura

• BĚLIČ, Jaromír. Nástin české dialektologie. : SPN, 1972. 
• BACHMANNOVÁ, Jarmila. Česká nářeční skupina . Nový encyklopedický slovník češtiny, 2017 . Dostupné online. 

Související články

• Votrok
• Nářečí češtiny
• Moravština
• Slezština (lechický jazyk)

Externí odkazy

• Útvary českého národního jazyka na webu Ostravské univerzity