Íránská islámská republika جمهوری اسلامی ایران Džomhúrí-je eslámí-je Írán
vlajka znak
Hymna Sorúd-e mellí Džomhúrí-je eslámí-je Írán
Geografie
Poloha Íránu
Hlavní město	Teherán (تهران)
Rozloha	1 648 195 km² (17. na světě) z toho 1,6 % vodní plochy
Nejvyšší bod	Damávand (5610 m n. m.)
Časové pásmo	+3:30
Poloha	32° s. š., 53° v. d.
Geodata (OSM)	OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel	87 590 873 [1] (17. na světě, 2023)
Hustota zalidnění	55 ob. / km² (132. na světě)
HDI	▲ 0,780 (vysoký) (78. na světě, 2022)
Jazyk	perština (úřední), lúrština, turečtina, kurdština, balúčština, ázerbájdžánština, arabština, arménština
Náboženství	šíitští muslimové 90 %, sunnitští muslimové 8 %, křesťané, židé, zoroastriáni, bahá’í, Ahl-e Hakk
Státní útvar
Státní zřízení	islámská republika
Vznik	4. listopadu 1979 (islámská revoluce)
Prezident	Ebráhím Raísí
Duchovní vůdce	Sajjid Alí Chameneí
Měna	íránský riál (IRR)
HDP/obyv. (PPP)	19 942[2] USD (79. na světě, 2023)
Giniho koeficient	40.9 (2019)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1	364 IRN IR
MPZ	IR
Telefonní předvolba	+98
Národní TLD	.ir
multimediální obsah na Commons

Írán (persky ایران‎), plným názvem Íránská islámská republika, dříve znám jako Persie^[3], je stát nacházející se na křižovatce západní, střední a jižní Asie. Sousedí s Irákem na západě a Tureckem na severozápadě, Ázerbájdžánem, Arménií, Kaspickým mořem a Turkmenistánem na severu, Afghánistánem na východě, Pákistánem na jihovýchodě, Ománským zálivem a Perským zálivem na jihu. S téměř 90 miliony lidí na ploše 1,648 milionu km², Írán zaujímá 17. místo na světě jak z hlediska geografické rozlohy, tak počtu obyvatel. Většinu země zaujímá Íránská náhorní plošina. Hlavním a největším městem je Teherán, v jehož metropolitní oblasti žije přibližně 16 milionů lidí; mezi další velká městská centra patří Mašhad, Isfahán, Karaj, a Šíráz.

Írán je jednou z nejstarších civilizací světa, počínaje Elamity ve čtvrtém tisíciletí před naším letopočtem. Poprvé byl sjednocen Médy v sedmém století před naším letopočtem a svého územního vrcholu dosáhl v šestém století před naším letopočtem, kdy Kýros Veliký založil Achajmenovu říši, jednu z největších říší ve starověku. Alexandr Veliký dobyl říši ve čtvrtém století před naším letopočtem a následně byla rozdělena na několik helénistických států. Íránské povstání založilo Parthskou říši ve třetím století př. n. l., kterou ve třetím století našeho letopočtu vystřídala Sásánovská říše. Arabští muslimové dobyli region v sedmém století našeho letopočtu, což vedlo k jeho islamizaci. Írán se stal hlavním centrem islámské kultury a vzdělanosti a jeho kultura, jazyk a zvyky se rozšířily po celém muslimském světě. Řada původních íránských muslimských dynastií vládla zemi až do Seldžuckých a mongolských výbojů v 11. až 14. století. V 16. století obnovili domorodí Safavidové sjednocený íránský stát s dvanáctníckým šíitským islámem jako oficiálním náboženstvím, což znamenalo počátek moderních íránských dějin.

Za Nádira Šáha v 18. století byl Írán přední světovou velmocí, i když v 19. století ztratil značnou část území v důsledku řady konfliktů s Ruskou říší. Na počátku 20. století došlo k perské ústavní revoluci, nastolení dynastie Pahlaví a snahám o modernizaci. Pokusy znárodnit rozsáhlé zásoby fosilních paliv v zemi vedly v roce 1953 k anglo-americkému převratu. Po íránské revoluci byla v roce 1979 monarchie svržena a Rúholláh Chomejní, který se stal prvním nejvyšším vůdcem země, založil Íránskou islámskou republiku. Írán je oficiálně řízen jako islámská republika s prezidentským systémem, i když s konečnou moc má teokratický nejvyšší vůdce (rahbar), kterým je od Chomejního smrti v roce 1989 v současnosti Alí Chameneí. Íránská vláda je autoritářská a sklízí širokou kritiku za svá omezení a porušování lidských práv.

Írán je významnou střední a regionální velmocí díky svým velkým zásobám fosilních paliv, včetně druhých největších světových dodávek zemního plynu, třetím největším prokázaným zásobám ropy, své strategické poloze na asijském kontinentu, svým vojenským schopnostem, regionálnímu vlivu a svou roli jako ústředního bodu šíitského islámu na Blízkém východě a ve světě. Je zakládajícím členem Organizace spojených národů, Organizace ekonomické spolupráce, Organizace islámské spolupráce, Organizace zemí vyvážejících ropu, Šanghajské organizace pro spolupráci a členem BRICS.^[4] Díky své dlouhé historii a bohatému kulturnímu odkazu je Írán domovem 27 památek světového dědictví UNESCO, což je 10. nejvyšší počet na světě, a v počtu zápisů nehmotného kulturního dědictví neboli lidských pokladů se řadí na 5. místo na světě.^[5][6] Obyvatelé Íránu jsou multikulturní a tvoří je nejrůznější etnické, jazykové a náboženské skupiny.

Etymologie

Termín Írán („země Árijců“) pochází z středoperského Ērān, poprvé doložený nápisem ze třetího století v Nakš-e Rustam, s doprovodným parthským nápisem používajícím termín Aryān v odkazu na Iránce.^[8] Termíny Ērān a Aryān jsou sklonné množné tvary genitivních podstatných jmen ēr- (střední perština) a ary- (parthština), oba pocházejí z protoíránského jazyka *arya- (ve významu „Árijec “, tj. „z Íránců“),^[8][9] uznávaného jako derivát protoindoevropského jazyka *ar-yo-, což znamená „ten, kdo se (dovedně) skládá“.^[10] Podle íránské mytologie pochází název země od Irádže, legendárního prince a krále.^[11]

Historicky byl Írán na Západě označován jako Persie^[12][13] především díky spisům řeckých historiků, kteří celý Írán označovali jako Persís ( starořecky : Περσίς; ze staroperského 𐎱𐎠𐎼𐎿 Pârsa ),^[14] což znamená „země Peršanů “, zatímco Persis byla pouze jednou z provincií nacházející se na jihozápadě starověkého Íránu.^[15]

V roce 1935 požádal Rezáa Pahlaví mezinárodní společenství, aby zemi nazývalo jejím původním jménem Írán.^[16][17] Zatímco Íránci nazývali svůj národ Íránem přinejmenším od roku 1000 př. n. l., změna názvu byla provedena pouze proto, aby západní svět začal zemi nazývat stejným jménem jako její obyvatelé.^[18] Írán byl uznán jako Írán dříve, než byl vůbec znám jako Persie. Dnes se v kulturním kontextu používá jak Írán, tak Persie, zatímco v oficiálním státním kontextu zůstává závazný název Írán.^{[19][20][21][22][23][24]}

Dějiny

Dnešní Írán se rozkládá na území, v českém prostředí dříve označovaném termínem Persie, odvozeného podle názvu etnika Peršanů, pocházejících z jedné z provincií na jihozápadě země (Fárs). Geografická poloha země, vymezená Kavkazem na severu, Arabským poloostrovem na jihu, Indií a Čínou na východě a Mezopotámií a Sýrií na západě, byla od nepaměti natolik exponovaná, že z oblasti učinila dějiště významných historických zvratů a událostí.

Ve starověku zde vznikly rozlehlé říše Médů a perských Achaimenovců, o nichž často píší klasičtí řečtí spisovatelé, poté si teritorium podmanil Alexandr Veliký, makedonští Seleukovci, parthští Arsakovci a perští Sásánovci, až nakonec Persii obsadili a islamizovali kočovní Arabové, politicky sjednocení vystoupením Mohamedovým.

Arabští chalífové z rodu Umajjovců a později Abbásovců začlenili íránské kraje do své nadnárodní říše sahající od Maroka až do střední Asie, ale již v 9. století se jejich stát začal rozpadat – proces, který byl završen zhruba během sta let. V Persii poté vládly různé dynastie, většinou cizího původu (např. Seldžukové), a již ve 13. století přišli noví dobyvatelé: Mongolové v čele s Čingischánem. Ti v oblasti založili tzv. říši ílchánů, zahrnující i Irák s částí Afghánistánu, Pákistánu a Turkmenistánu, avšak již po století následovalo nové období partikularismu. Po přechodné nadvládě Tamerlána a jeho nástupců se staly vlastními tvůrci novodobého Íránu dynastie Safíovců a Kádžárovců, za nichž také počíná evropské pronikání na Střední východ. To zesílilo zejména poté, kdy v roce 1892 Jacques de Morgan v zemi objevil ropu.

Pod vládou dynastie Pahlaví (1925–1979)

Z evropských koloniálních mocností získaly v 19. století největší vliv Velká Británie a Rusko, jež si Persii postupně rozdělily na zájmové sféry. Slabá ústřední vláda v Teheránu jim v tom nebyla schopná zabránit a ani perská revoluce z let 1905–1911, která zemi zajistila parlamentarismus, nevedla k důkladné reformě mnohdy archaických správních struktur. V roce 1921 povstal proti kádžárovskému šáhu Ahmadovi kozácký důstojník, plukovník Rezá Chán, a poté, co soustředil veškerou moc ve svých rukou, dal se zvolit roku 1925 novým šáhem pod jménem Rezá Šáh Pahlaví. Za jeho vlády nastala překotná a místy neuvážená modernizace země podle evropského vzoru, prosazovaná diktátorskými metodami.

Po vypuknutí druhé světové války okupovaly Írán Velká Británie a SSSR, což souviselo jednak s vojenskou strategií Londýna i Moskvy, jednak s šáhovou proněmeckou politikou. Obě velmoci také dosadily Íráncům nového vládce – dosavadního korunního prince Muhammada Rezu Pahlavího, absolventa internátní školy ve Švýcarsku. Pod dohledem okupačních vojsk se ve dnech 28. listopadu až 1. prosince 1943 konala v íránském hlavním městě Teheránská konference za účasti Roosevelta, Churchilla a Stalina.

Muhammad Rezá Pahlaví po válce umožnil jisté uvolnění politických poměrů a v Íránu se tak na legální bázi zformovaly politické strany. V roce 1951 se stal ministerským předsedou vůdce Národní fronty Muhammad Mosaddek, který měl podporu komunistů a islamistů, jehož vláda znárodnila íránský ropný průmysl, kontrolovaný od počátku století Brity. Toto opatření vyvolalo mezinárodní krizi ve vztazích s Velkou Británií (viz íránská krize) a vyústilo ve státní převrat, zorganizovaný šáhem za podpory CIA. Od té doby vládl Muhammad Rezá Pahlaví diktátorsky pomocí tajné policie SAVAK, přičemž zahraničněpoliticky se silně orientoval na USA a podporoval Izrael. Jeho autokratické metody a přílišné prosazování západní kultury, jakož i překotně prováděná modernizace („Bílá revoluce“) však nakonec postavily proti monarchii téměř celou společnost.

Islámská republika (1979–současnost)

V roce 1978 vypukly v celém Íránu rozsáhlé protivládní demonstrace, které přerostly v revoluci a skončily svržením starého režimu. Šáh musel 16. ledna 1979 odejít do exilu a mocenské vakuum vyplnil charismatický duchovní, ájatolláh Rúholláh Chomejní, který se naopak z exilu vrátil. V následujících měsících byly demontovány všechny pilíře šáhovy světské diktatury, referendem schváleno ustavení islámské republiky a do ústavy zakomponovány teokratické prvky. Chomejní postupně prosadil svou politickou doktrínu „o nadvládě teologa“, jež v praxi znamenala, že moc převzalo šíitské duchovenstvo. Čímž byl sekulární, modernizující se Írán pod vládou Šáha uvržen do islámské republiky pod vládou teokratů.^[25]

Zahraničněpoliticky se nový režim dostal téměř ihned do konfliktu s USA (viz Americká rukojmí v Íránu), dosavadním nejužším spojencem, a se sousedním Irákem ovládaným světskou stranou Baas Saddáma Husajna. V roce 1980 překročila irácká armáda hranice Íránu a začala íránsko-irácká válka, jež trvala osm let a stála zhruba milion lidských životů. Vnější ohrožení Chomejnímu a jeho okolí umožnilo ještě více omezit svobodu ve vnitropolitickém smyslu – popravy byly na denním pořádku. Sestřelení íránského civilního letadla Iran Air 655 křižníkem USS Vincennes v roce 1988 dále vyostřilo vztahy se Spojenými státy.

Uzavření míru v roce 1988 a Chomejního smrt o rok později nevedly k zásadní změně kursu islamistického vedení Íránu, dílčí korektury ve vnitřní politice však přece jen proběhly. V osobě Alího Chameneího, nového vůdce země, se dostala do popředí osobnost, jež neměla zdaleka takovou autoritu jako Chomejní, což umožnilo vzrůst reálné moci formální hlavy státu – prezidenta. V politice se začali více angažovat lidé spíše pragmatičtí, zaměření na ekonomiku a poválečnou obnovu infrastruktury, a sami Íránci projevovali nyní mnohem hlasitěji nespokojenost s vývojem své země – jejich mínění musel brát režim vážně.

V roce 1997 byl zvolen prezidentem umírněný duchovní Muhammad Chátamí, pod jehož vedením započal pokus o liberalizaci režimních struktur. Byla zmírněna cenzura, v tisku se po dlouhé době objevovaly kritické hlasy na adresu vlády a reformní strany navíc triumfovaly v parlamentních volbách v roce 2000. Konzervativní kruhy kladly tomuto vývoji od počátku silný odpor, a protože moc prezidenta i parlamentu je v Íránu omezená, podařilo se reálně docílit jen málo změn. V roce 2004 nakonec vládnoucí konzervativci eliminovali volebními manipulacemi oponenty v parlamentu a o rok později získali vítaného spojence v novém konzervativním prezidentu Mahmúdu Ahmadínežádovi, známém svými výpady proti Izraeli. Současná situace v Íránu je komplikovaná – velká část společnosti si přeje změny, není však prozatím sil, které by je politicky mohly prosadit. V oblasti zahraničních vztahů vzrostlo poslední dobou napětí se Spojenými státy, především kvůli podezření, že Írán usiluje o získání jaderné zbraně.

15. června 2013 byl íránským prezidentem zvolen Hasan Rúhání, kdy porazil Mohammada Bagher Ghalibafa a další 4 kandidáty.^[26][27] Rúháního volební vítězství zlepšilo vztahy Íránu s ostatními zeměmi.^[28] Vztahy Íránu se Spojenými státy se prudce zhoršily poté, co USA v roce 2018 odstoupily od mezinárodní jaderné dohody s Íránem a zpřísnily protiíránské sankce.^[29]

Státní symboly

Vlajka

Íránská vlajka je tvořena listem o poměru stran 4:7 se třemi vodorovnými pruhy: zeleným, bílým a červeným. Ve středu vlajky, v bílém pruhu, je umístěn státní znak, avšak v červeném provedení. Při dolním okraji zeleného pruhu a při horním okraji červeného je stylizovaný, bílý nápis Allāhu Akbar (Takbír) v arabském kúfickém písmu, který se vždy 11× opakuje. Bílý pruh tak vypadá opticky širší.

Znak

Íránský státní znak tvoří čtyři malé půlměsíce, obklopující svisle ležící čepel meče, nad kterou je umístěn znak arabského písma nazývaný šadda nebo tašdíd. Barva íránského znaku je zelená, symbol se však užívá v různých barvách (na státní vlajce je červený, na lodní vlajce žlutý).

Hymna

Íránská hymna je píseň Sorude Melli. Hudbu složil Hassan Riyahi a text napsal Aiadan Maroni.

Geografie

Írán je šestnáctou největší zemí světa po Súdánu a před Libyí. Sdílí hranice s Ázerbájdžánem (767 km) a Arménií (38 km) na severozápadě, s Turkmenistánem (1206 km) na severovýchodě, s Pákistánem (978 km) a Afghánistánem (945 km) na východě a s Tureckem (486 km) a Irákem (1609 km) na západě. Jeho hranice dále vymezuje Kaspické moře na severu a Perský a Ománský záliv na jihu.

Nejsevernější bod Íránu leží na 39°47' severní šířky a nachází se tak zhruba na stejné úrovni jako Palma de Mallorca ve Španělsku. Nejjižnější bod je na 25° severní šířky, což odpovídá poloze města Dauhá v Kataru. Íránské krajině dominují rozlehlá horstva, mezi nimiž je spousta různých proláklin a náhorních plošin. Nejhornatější je zalidněná západní část s pohořími jako Kavkaz, Zagros a Elborz (nejvyšší hora Íránu: Damávand s 5671 m). Východní část země tvoří hlavně neobydlené pouště jako Dašt-e Kavír, občas zpestřené slaným jezerem. Jediné rozlehlejší roviny se rozkládají na pobřeží Kaspického moře a na severním konci Perského zálivu. Vodních toků je především ve vnitrozemí málo, většina z nich ústí do bezodtokových jezer a některé z nich v létě úplně vysychají.

Podnebí

Pro Írán je typické subtropické podnebí s výraznou kontinentalitou, na jihu pak horké a suché podnebí tropického charakteru. Průměrná teplota činí v lednu 2–19 °C, v červenci 25–32 °C. Srážky od západu k východu ubývají, nejvíce jich spadne v oblastech u Kaspického moře (ročně až 2000 mm). Nejsušší jsou kraje u slaných jezer ve vnitrozemí, zatímco v pouštích při jižním pobřeží dochází v noci ojediněle k tvorbě mlhy. Na horách v severních oblastech země a náhorních plošinách na severozápadě v zimě sněží.

Fauna a flora

Zhruba 53 % území Íránu zabírají pouštní oblasti, 27 % pastviny, 9 % zemědělská půda (75 620 km² je zavlažováno) a 11 % lesy. Mezi stromy převažuje dub, jalovec, habr, jasan a javor, na jihu myrta, mandloň a ořešák. Z živočichů je běžná antilopa středoasijská, gazela perská, jelen maral, rys ostrovid, vlk, šakal, muflon, koza bezoárová, sysel, frček, dikobraz, netopýr a varan. K tomu přistupuje řada druhů ptáků, hmyzu a hadů. Ochraně podléhá levhart perský, jenž se v Íránu nachází v počtech větších než v jakémkoliv jiném státě. Za posledních sto let byli zcela vyhubeni někteří typičtí zástupci savců – mj. i perské národní zvíře lev. Teprve poslední dobou se podnikají opatření v oblasti ochrany životního prostředí.

V Íránu je 16 národních parků o celkové rozloze 1 649 771 ha, přičemž první národní park vznikl již v roce 1957. Rezervací je v celé zemi celkem 33.

Politický systém

Státním zřízením Íránu je islámská republika, a to na základě ústavy, pro niž hlasovalo v roce 1979 přes 98 % voličů. Moc nad zemí je rozdělena na zákonodárnou, výkonnou a soudní. Nejvyšší autoritou země je duchovní vůdce revoluce (persky رهبرانقلاب اسلامی‎), který fakticky ovládá klíčové oblasti politického systému země – je nejvyšším velitelem jak íránské armády, tak samostatně fungující speciální organizace Íránských revolučních gard. Kromě bezpečnostních složek kontroluje také státní televizi, rozhlas a justici. Určuje 6 členů dvanáctičlenného orgánu Rada dohlížitelů (persky شورای نگهبان‎), jmenuje členy Rady pro určování zájmů režimu (persky مجمع تشخیص مصلحت نظام‎). Současným nejvyšším duchovním vůdcem je Sajid Alí Chamene´í. Prezident republiky, jako druhá nejvyšší autorita země, je představitelem výkonné moci. Volen je přímou volbou občanů na 4 roky a může být zvolen na maximálně jedno další funkční období v řadě. Prezident sestavuje svou vládu, jednotlivé členy vlády (ministry) schvaluje parlament. Vláda je pověřena řízením státní správy a vykonává zahraniční politiku v souladu s principy islámské republiky. Prezident rovněž předsedá Nejvyšší radě národní bezpečnosti (persky شورای عالی امنیت ملی‎). Současným prezidentem Íránu je Ebráhím Raísí. Legislativní moc reprezentuje 290členný parlament (persky مجلس شورای اسلامی‎), jehož členové jsou voleni ve všeobecných volbách na 4 roky. Zákony schválené parlamentem vstupují v platnost až po schválení Radou dohlížitelů. V případě sporu mezi těmito dvěma institucemi rozhoduje Rada pro určování zájmů režimu. Další významnou institucí v rámci politického systému Íránu je tzv. Shromáždění znalců (persky مجلس خبرگان), 88členný sbor náboženských učenců (modžtahedů), kteří rozhodují o volbě nebo odvolání duchovního vůdce.

Od revoluce v roce 1979 je Írán islámskou republikou v čele s titulární hlavou státu – prezidentem (v současnosti je jím Ebráhím Raísí). Skutečnou moc v zemi má však v rukou rahbar, tedy duchovní vůdce, jehož volí tzv. Rada expertů na doživotí (od roku 1989 je jím Sajjid Alí Chameneí). Duchovní vůdce má právo jmenovat nejvyšší soudce, je vrchním velitelem ozbrojených sil a jmenuje Radu dohlížitelů, instituci, již lze označit za jakýsi ústavní soud s rozšířenými pravomocemi. Prezident, volený obyvatelstvem na čtyři roky, stojí v čele vlády, avšak duchovní vůdce má právo jej z úřadu odvolat. Zákonodárnou moc má jednokomorové Islámské poradní shromáždění (Madžlis-e šúrá-je islámí), jehož 290 členů je voleno obyvatelstvem (kromě let 2000–2004 v něm vždy dominovaly konzervativní síly). Shromáždění je nezávislé na výkonné moci a nelze ho zásahem prezidenta rozpustit. Volební právo mají občané již od 15 let věku, kromě poslanců a prezidenta se volí ještě 86 členů Rady expertů. V soudním systému se uplatňuje právo šaría, i když spousta ohledů evropského práva zůstala.

Rozložení sil v madžlisu (parlamentu)
po volbách ze 14. března a 26. dubna 2008

Zahraniční vztahy

Od doby revoluce v roce 1979 byly zahraniční vztahy Íránu často vykreslovány jako založené na dvou strategických principech: eliminaci vnějších vlivů v regionu a navazování rozsáhlých diplomatických kontaktů s rozvojovými a nezúčastněnými zeměmi.^[32]

Od roku 2005 se íránský jaderný program stal předmětem sporů s mezinárodním společenstvím, zejména se Spojenými státy. Mnoho zemí vyjádřilo obavy, že íránský jaderný program by mohl převést civilní jadernou technologii do zbrojního programu. To vedlo Radu bezpečnosti OSN k uvalení sankcí proti Íránu, které dále izolovaly Írán politicky a ekonomicky od zbytku globálního společenství. V roce 2009 americký ředitel National Intelligence řekl, že Írán, pokud se tak rozhodne, nebude schopen vyvinout jadernou zbraň až do roku 2013.^[33]

Od roku 2009 udržuje íránská vláda diplomatické vztahy s 99 členy Organizace spojených národů^[34], nikoli však se Spojenými státy ani s Izraelem – státem, který íránská vláda od revoluce v roce 1979 zbavila uznání.^[35] Mezi muslimskými národy má Írán nepřátelský vztah se Saúdskou Arábií kvůli odlišným politickým a islámským ideologiím.^[36] Co se týče izraelsko-palestinského konfliktu, íránská vláda uznala Jeruzalém za hlavní město Státu Palestina poté, co Donald Trump uznal Jeruzalém za hlavní město Izraele.^[37][38][39]

Od počátku 21. století vyvolává kontroverzní íránský jaderný program obavy, což je součástí základu mezinárodních sankcí proti zemi. Dne 14. července 2015 se Írán a P5+1 dohodly na Společném komplexním akčním plánu (JCPOA), jehož cílem je ukončit hospodářské sankce výměnou za omezení Íránu ve výrobě obohaceného uranu poté, co předvedou mírový jaderný výzkumný projekt, který by odpovídal mezinárodním standardům Mezinárodní agentury pro atomovou energii.^[40]

Írán je členem desítek mezinárodních organizací, včetně G-15, G-24, G-77, IAEA, IBRD, IDA, IDB, IFC, ILO, MMF, IMO, Interpol, OIC, OPEC,^[41] WHO a OSN a v současnosti má status pozorovatele ve Světové obchodní organizaci.

Jako oficiální cíl íránská vláda uvádí vytvoření Nového světového řádu na základě světového míru, globálního vojenského paktu a spravedlnosti.^[42][43]

V roce 2015 odsoudili íránští představitelé saúdskou vojenskou intervenci v Jemenu jako „agresi“ a porušení mezinárodního práva a požadovali okamžité zastavení vojenských operací.^[44]

Po útoku davu íránských demonstrantů na areál saúdského velvyslanectví v Teheránu, kteří tak reagovali na popravu šíitského duchovního Šajcha Nimra v Saúdské Arábii, který byl kritikem saúdského režimu a požadoval pro menšinové šíitské věřící stejná práva jako pro většinové sunnity, přerušila Saúdská Arábie diplomatické styky s Íránem.^[45]

Se Spojenými státy má Írán špatné vztahy od revoluce v roce 1979. Ke zhoršení vztahů přispěla i americká podpora iráckého prezidenta Saddáma Husajna během irácko-íránské války v 80. letech^[46] a sestřelení íránského civilního letadla Iran Air 655.^[47] Po americkém leteckém útoku v iráckém Mosulu 17. března 2017, při kterém zahynulo přes 200 civilistů, Írán obvinil Spojené státy ze spáchání válečného zločinu a požadoval, aby se útokem zabýval Mezinárodní soudní dvůr v Haagu.^[48]

Právo

Nejvyšší vůdce jmenuje hlavu justice země, který obratem jmenuje hlavu Nejvyššího soudu a prokurátora neboli nejvyššího žalobce. Existuje několik typů soudů, mezi nimi veřejné soudy, zabývající se občanskoprávními a kriminálními případy, a také tzv. Islámský revoluční soud, zabývající se určitou kategorií trestných činů, hlavně vlastizradou a zločiny proti státní bezpečnosti. Rozsudky Revolučního soudu jsou neměnné a nedá se proti nim odvolat.

Zvláštní duchovní soud se zabývá přestupky a trestnými činy způsobenými představiteli duchovenstva. Funguje nezávisle na jakýchkoli ostatních soudech, jediný, komu se zodpovídá, je Nejvyšší soud. Rozsudky jsou neměnné a nelze se proti nim odvolat. Shromáždění expertů, které se sejde na jeden týden každý rok, se skládá z 86 „čestných a učených“ duchovních volených na základě pasivního volebního práva.

Správní členění

Írán se dělí na 31 provincií (ostán), z nichž každou spravuje guvernér (استاندار, ostándár). Provincie se dále dělí na okresy (šahrestán), okrsky (bachš) a podokrsky (dehestán).

Mapa nezobrazuje nejjižnější ostrovy provincie Hormozgán (číslo 20).

Ozbrojené síly

Írán má 17. nejsilnější armádu na světě. Ozbrojené síly Islámské republiky Írán mají několik složek: pravidelné síly armády, které zahrnují pozemní síly, síly protivzdušné obrany, letectvo a námořnictvo, a sbor islámských revolučních gard (IRGC), celkem asi 545 000 aktivních vojáků. Írán má také asi 350 000 záložních sil, což je celkem asi 900 000 vycvičených vojáků.^[49] Zatímco pravidelná armáda chrání suverenitu země v tradiční funkci, mandátem IRGC je zajišťovat integritu Islámské republiky a jejího systému.^[50]

Íránská vláda má v rámci IRGC polovojenské, dobrovolnické milice, zvané Basídž, které zahrnují asi 90 000 uniformovaných členů na plný úvazek v aktivní službě. Členů Basídž je až 11 milionů mužů a žen. V roce 2021 se vojenské výdaje Íránu poprvé za čtyři roky zvýšily na 24,6 miliardy dolarů, tedy 2,30 % HDP země.^[51] Financování islámských revolučních gard představovalo 34 % celkových vojenských výdajů Íránu v roce 2021.^[52] Írán patří mezi 15 nejlepších zemí světa z hlediska vojenského rozpočtu.^[53]

Írán si drží významný vliv a oporu v zemích jako Irák, Sýrie, Jemen a Libanon.^{[54][55][56][57]} Íránská vláda podporuje vojenské aktivity svých spojenců v Sýrii, Iráku a Libanonu (Hizballáh) vojenskou a finanční pomocí.^[58] Írán a Sýrie jsou blízcí strategičtí spojenci a Írán poskytl významnou podporu syrské vládě za syrské občanské války.^[59] Podle některých odhadů Írán kontroloval v Sýrii přes 80 000 pro-Asadovskýých šíitských bojovníků.^[59][60]

Íránská vláda vyvinula svůj vlastní vojenský průmysl, aby překonala zahraniční embarga od revoluce v roce 1979. Vyrábí vlastní tanky, obrněné transportéry, rakety, ponorky, vojenská plavidla, raketové torpédoborce, radarové systémy, vrtulníky, námořní a stíhací letadla.^[61] V posledních letech oficiální oznámení zdůraznila vývoj zbraní, jako jsou Hút, Kosar, Zelzal, Fateh-110, Šaháb-3, Sadžíl, Chorramšahr, Kheibar Shekan, Emad, Qadr 110, Hormuz-1, Dezful, Qiam 1 , Ashoura, Fajr-3, Haj Qasem, Persian gulf, Raad-500, Zolfaghar a řada bezpilotních letounů (UAV).^[62] Írán má největší a nejrozmanitější arzenál balistických raket na Blízkém východě.^[63] Írán je považován za globálního lídra a supervelmoc ve výrobě dronů.^[64][65] Írán je po Rusku, Číně, Spojených státech a Severní Koreji pátou zemí na světě s technologií hypersonických raket.^[66]

V červnu 1925 Rezá Šáh Pahlaví zavedl zákon o branné povinnosti v Národním poradním shromáždění. V té době musel každý muž, který dosáhl 21 let, sloužit v armádě dva roky. Branná povinnost osvobodila ženy od vojenské služby po revoluci v roce 1979. Od října 2023 byla povinná vojenská služba pro všechny brance v zemi zkrácena o tři měsíce.^[67]

Vrchním velitelem je od dob islámské revoluce duchovní vůdce a v součinnosti s ním působí Nejvyšší rada národní bezpečnosti, která je vrcholným grémiem zabývajícím se bezpečnostní problematikou; ministerstvu obrany přísluší hlavně správní záležitosti.

Íránská armáda se stále ještě nachází ve fázi budování, jejímž smyslem je vyrovnat ztráty z dob íránsko-irácké války v osmdesátých letech. Podle odhadů amerických expertů zničil Irák během osmi let válčení 20 až 40 % íránských vojenských kapacit, technických i lidských. V oblasti početního stavu úderných jednotek je proces obnovy již dávno ukončen a totéž se patrně týká pozemních obranných systémů, kde jde spíše o otázku jejich modernizace než o jejich množství. Naopak v případě íránského vojenského letectva, jehož ztráty za války byly značné, a ještě více námořnictva je situace opačná – na tomto poli je Írán vzhledem ke svému regionálnímu významu dosud vyzbrojen nedostatečně. Jednou z příčin je embargo řady západních států na vývoz špičkové vojenské techniky do země. Embargo vládu nutí nakupovat zbraně jinde, především v Rusku, Číně a Severní Koreji.

Lidská práva

Situace v oblasti lidských práv v Íránu je mimořádně špatná.^[68][69][70] Režim v Íránu je nedemokratický,^[71] často pronásleduje a zatýká kritiky vlády a Rahbara a přísně omezuje účast kandidátů v lidových volbách i jiných formách politické činnosti.^[72][73] Ženská práva v Íránu jsou popisována jako vážně nedostatečná^[74] a práva dětí jsou vážně porušována, přičemž v Íránu bylo popraveno více dětských delikventů než v kterékoli jiné zemi na světě.^[75][76] Sexuální aktivita mezi příslušníky stejného pohlaví je nezákonná a může být trestána smrtí.^[77][78]

Zvláštní zpravodaj OSN Javaid Rehman informoval, že několik etnických menšin v Íránu čelí diskriminaci.^[79] Skupina expertů OSN v srpnu 2022 naléhala na Írán, aby zastavil „systematické pronásledování“ náboženských menšin, a dodala, že členové víry Bahá’í jsou zatýkáni, bráněno jim zapisovat se na univerzity nebo jsou jim zbourány domy.^[80][81] Předseda USCIRF Nury Turkel v lednu 2023 poznamenal, že v zemi dochází k represím vůči sunnitským muslimům, gonabadským súfijským muslimům, křesťanům a vyznavačům jarsanismu.^[82]

Během poslední dekády propukla po celém Íránu řada protivládních protestů (jako například íránské protesty v letech 2019–2020), které požadovaly reformy nebo konec islámské republiky. Sbor islámských revolučních gard (IRGC) a policie však často masové protesty násilně potlačovaly, což vedlo k zabití tisíců demonstrantů.

Ekonomika

Íránské hospodářství podléhá z větší části státní kontrole, v soukromých rukou se nacházejí pouze menší podniky. Nejdůležitějším ekonomickým odvětvím je těžební průmysl, zpracovávající bohatá ložiska ropy a zemního plynu na západě země. Kromě toho mají význam ještě textilní průmysl, zemědělství a produkce cementu a stavebních hmot.^[84]

V Íránu je zhruba 23,68 milionu obyvatel v produktivním věku, ale úroveň vzdělání je dosud nízká. Dle oficiálních údajů dosahuje nezaměstnanost zhruba 15 % (stav z roku 2007). Sektor služeb včetně početného správního aparátu zahrnuje 45 % pracovních míst, v zemědělství 30 % a v průmyslu 25 %.

Hospodářský růst, inflace, nezaměstnanost a další sociálně ekonomické ukazatele kolísají s ohledem na mezinárodní situaci. Situace se opětovně zhoršuje od té doby, co Spojené státy jednostranně vypověděly multilaterální dohodu o íránském jádru (anglicky Joint Comprehensive Plan of Action) a obnovily sankce (květen 2018). Íránský průmysl se zabývá zejména těžbou ropy, zemního plynu (jedny z největších zásob na světě)^[85] a kovů (železná ruda, chrom, olovo, měď, zinek, aj.), textilním průmyslem (výroba a vývoz koberců) a chemickým průmyslem (vývoz chemikálií). Zemědělství je založeno na chovu dobytka a pěstování tradičních zemědělských plodin jako je pšenice, ječmen, rýže, brambory, cukrová třtina nebo čaj a také plodin, které jsou hojně exportovány do zahraničí – citrusové plody, ořechy (pistácie, vlašské a lískové ořechy) a sušené ovoce (rozinky, datle, fíky).

Energetika a jaderný programeditovat | editovat zdroj

V roce 2005 dosahovala kapacita íránských elektráren 41  gigawatthodin elektrické energie. Jako palivo se využívá především ropa, tedy cenný vývozní artikl, proto se plánuje výstavba cca 20 jaderných elektráren a zařízení na produkci jaderného paliva. Podle prohlášení nového prezidenta Íránské organizace pro atomovou energii Ferejdúna Abbásího Daváního z jara 2011 postaví Írán v nejbližších letech čtyři až pět výzkumných reaktorů (výkon 10 až 20 MW), které budou spalovat uran obohacený na 20 %. Je tedy nutné postavit i zařízení na obohacování uranu. Účelem těchto jaderných zařízení bude získat zkušenosti pro stavbu a provoz elektráren.^[91] Dostatek uranu pro trvalý provoz výzkumného reaktoru TRR v Teheránu (původně americká konstrukce, později upravená pro použití paliva obohaceného na 20 %) bude pravděpodobně vyroben v průběhu jednoho roku, továrna na výrobu palivových článků v Isfahánu je rovněž schopna zahájit provoz.^[92]

Těžební průmysleditovat | editovat zdroj

Na íránském území se podle odhadů nachází 10–11 % světových zásob ropy.^[93] Země disponuje zásobami černého zlata v celkovém množství zhruba 18 miliard tun, což ji řadí na třetí místo ve světovém měřítku. U zemního plynu je to dokonce druhé místo (27 bilionů m³, podle některých pramenů dokonce 940 bilionů m³). V těžbě ropy a zemního plynu byl Írán v roce 2005 na čtvrtém, resp. šestém místě na světě (200 milionů tun ropy, 80 miliard m³ plynu). Velká část tamních ropných polí byla objevena ve čtyřicátých a padesátých letech. Británie se ale nechtěla dělit o zisky z ropy rovným dílem.^[zdroj⁠? Muhammad Mosaddek provedl znárodnění, avšak byl svržen převratem, který plánovaly USA.^[zdroj⁠? Jakmile Spojené státy dosáhly roku 1972 ropného vrcholu, získala postupně ložiska v Íránu i v celé oblasti Blízkého východu velký geopolitický význam. Po vážném ochromení v důsledku druhého ropného šoku v polovině sedmdesátých let a islámské revoluci v roce 1979 zajišťuje těžební průmysl v roce 2012 denní produkci v průměru 3,979 milionů barelů ropy, což obnáší zhruba 632,7 milionů litrů. Z toho je určeno 1,425 milionu barelů (226,6 milionů litrů či 0,194 milionu tun) pro vlastní potřebu (ročně to je asi 71 milionů tun), zbylých 2,5 milionů barelů (téměř 400 milionů litrů) se vyváží do zahraničí. Spotřeba ropy pro vlastní potřebu se od roku 1980 ztrojnásobila a odpovídajícím způsobem rostl i export – výdaje s tím spojené dosáhly roku 2006 částky 4 miliardy dolarů. Nadále jsou subvencovány ceny benzínu (litr stojí v přepočtu 8 eurocentů), parlament však vzhledem k finanční krizi již rozhodl o změnách.

Dne 17. února 2008 byla na ostrově Kiš v provincii Hormozgán otevřena Íránská ropná burza (IOB), na níž se místo obvyklých petrodolarů začíná obchodovat v petroeurech – trend, související se stabilním postavením eura jako mezinárodního platidla, ale i s krizí ve vztazích s USA v poslední době.

Zemědělstvíeditovat | editovat zdroj

Navzdory tomu, že íránská krajina je velmi hornatá, zahrnuje zemědělsky využívaná půda 9 % rozlohy země, přičemž ovšem třetina ploch musí být uměle zavlažována. Nejdůležitějšími produkty jsou pšenice, rýže, cukr, bavlna, ovoce, ořechy, datle, vlna a kaviár. Od revoluce v roce 1979 se na 200.000 hektarech půdy pěstují vzhledem k islámskému zákazu alkoholu především stolní odrůdy vinné révy, nevhodné k výrobě vína; vzrostla rovněž produkce rozinek, kde je Írán po Turecku druhým největším exportérem na světě.

Export a importeditovat | editovat zdroj

V roce 2005 vyvezl Írán do zahraničí produkty a zboží v hodnotě 55,25 miliard dolarů. Největšími obchodními partnery byly v roce 2004 Japonsko (kam směřovalo 18,4 % exportu), Čína (9,7 %), Itálie (6 %), Jihoafrická republika (5,8 %), Jižní Korea (5,4 %), Tchaj-wan (4,6 %), Turecko (4,4 %) a Nizozemsko (4 %). Mezi exportními artikly převažuje ropa, jejíž vysoké ceny dovolovaly íránské vládě subvencovat průmysl a snižovat schodek státního rozpočtu.

Íránský import dosáhl v roce 2005 částky zhruba 42,5 miliard dolarů. Hlavními dodavateli byly v roce 2004 Německo (12,8 %), Francie (8,3 %), Itálie (7,7 %), Čína (7,2 %), Spojené arabské emiráty (7,2 %), Jižní Korea (6,1 %) a Rusko (5,4 %).

15. ledna 2013 prohlásil íránský ministr ekonomiky Sejed Šamsedí Hosejní, že íránská republika hodlá postupně zcela vyloučit ze zahraničních obchodních transakcí západní měny, zejména euro a americký dolar.^[94] Zejména ve zbavování se vlivu dolaru jde o dlouhodobější trend.

Obyvatelstvoeditovat | editovat zdroj

Írán je rozmanitá země, která se skládá z četných etnických a jazykových skupin, které jsou sjednoceny prostřednictvím sdílené íránské národnosti.^[95] Počet obyvatel Íránu dramaticky vzrostl během druhé poloviny 20. století z asi 19 milionů v roce 1956 na zhruba 75 milionů v roce 2009.^[96][97] Nicméně míra porodnosti v posledních letech výrazně poklesla, což se projevilo v míře růstu populace – v červenci 2012 – asi 1,29%.^[98] Studie předpokládají, že růst bude i nadále zpomalovat, dokud se do roku 2050 nestabilizuje na 105 milionech.^[99][100] Na rozvojovou zemi má Írán nízkou porodnost (úhrnná plodnost kolem 1,6 dítěte na ženu). Přitom ještě v 80. letech to bylo 6,5 dítěte na ženu. Tento prudký pokles byl zčásti způsoben politikou íránské vlády, která např. rozdávala zdarma kondomy, platila vasektomie a všichni novomanželé museli povinně navštívit přednášku o antikoncepci. Vláda ale v poslední době obrátila a naopak se snaží porodnost podporovat.^[101][102]

Íránci se v průměru dožívají 70,56 let, u žen je toto číslo 72,07, u mužů 69,12. Průměrný věk činí v současnosti^[kdy? 25 let u žen a 24 let u mužů (celkový průměr 25,8 let).^[103] Gramotnost je 79 %. Podle odhadů emigrovalo, většinou od revoluce v roce 1979, asi pět milionů íránských občanů do jiných zemí.^[104][105]

V Íránu také žije jedna z největších populací uprchlíků na světě s více než milionem uprchlíků, většinou z Afghánistánu a Iráku.^[106]

Etnické skupinyeditovat | editovat zdroj

V Íránu žijí lidé mnoha vyznání a etnického původu, stmelení perskou kulturou. Peršané, tvůrci starověké perské říše, jsou nejpočetnější složkou populace. The World Factbook odhaduje, že 79 % íránské populace jsou různé indoevropské etnolingvistické skupiny, které se skládají z mluvčích íránských jazyků,^[107] tedy potomků árjských (indoevropských) kmenů, které začaly do dnešního Íránu migrovat ze Střední Asie v 4. tisíciletí př. n. l. včetně Peršanů (vč. Mázandaránců a Gílánců), kteří tvoří 61 % populace, Kurdů 10 %, Lúrů 6 % a Balúčů 2 %. Lidé zbývajících etnolingvistických skupiny tvoří zbývajících 21 %, ze kterých je 16 % Azerů, 2 % Arabů, Turkmeni a jiné turkické kmeny tvoří 2 % a další (jako Arméni : 120.000 v červnu 2007, Talyšové, Gruzíni, Čerkesové, Asyřané) tvoří 1 %.^[108]

Knihovna Kongresu udává mírně odlišné odhady: 65 % Peršanů (včetně Mázandaránců, Gílánců a Talyšů), 16 % Azerů, 7 % Kurdů, 6 % Lúrů, 2 % Balúčů, 1 % turkických kmenových skupin (včetně Kaškajů a Turkmenů) a neíránských a neturkických skupin (Arménů, Gruzínců, Asyřanů, Čerkesů a Arabů) méně než 3 %. To určuje, že perština je první jazyk pro přinejmenším 65 % populace země a druhým jazykem pro většinu zbývajících 35 %.^[109]

Jiné nevládní odhady týkající se jiných skupin než Peršanů a Ázerbájdžánů zhruba souhlasí s The World Factbook a knihovnou Kongresu. Avšak mnoho vědeckých odhadů a odhadů organizací týkajících se počtu těchto dvou skupin se výrazně liší od uvedeného sčítání lidu. Podle mnoha z nich tvoří počet etnických Azerů v Íránu 21,6–30 % celkové populace, přičemž většina jich drží odhad na 25 %.^cJe zde použita šablona {{Ref}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.^[110]dJe zde použita šablona {{Ref}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.^{[111][112][113][114][115]} V každém případě v Íránu žije největší populace Azerů na světě.

Jazykyeditovat | editovat zdroj

Většina populace mluví perštinou, která je zároveň úředním jazykem země. Ostatní používají jiné íránské jazyky, které náleží do Indoevropských jazyků a jazyky jiných etnik v Íránu.

V severním Íránu, většinou omezeném na Gílán a Mázandarán, jsou široce rozšířeny gílánština a mázandaránština. Obě mají příbuznost se sousedními kavkazskými jazyky. V částech Gílánu je také široce používána talyština, která přesahuje až do sousedního Ázerbájdžánu. V provincii Kurdistán a blízkých oblastech jsou rozšířeny různé nářečí kurdštiny. V Chúzistánu se hovoří několika různými obměnami perštiny. V jižním Íránu je dále rozšířena lúrijština a larijština.

V různých regionech Íránu, zejména v oblasti Ázerbájdžánu, je rozšířena ázerbájdžánština, která je po perštině zdaleka nejvíce používaným jazykem v zemi.^[116] Dále je rozšířena řada dalších turkických jazyků a dialektů.

Mezi významné minoritní jazyky v Íránu patří arménština, gruzínština, neoaramejština a arabština. V minulosti byla jedním z široce používaných jazyků i čerkeština, kterou hovořila velká minorita Čerkesů, ale kvůli mnohaleté asimilaci už jí značná část Čerkesů neovládá.^{[117][118][119][120]}

Procentuální vyjádření používaných jazyků jsou i nadále předmětem debat, protože mnozí jsou politicky motivováni; zejména pokud jde o největší a druhé největší etnikum v Íránu – Peršany a Azery. Procenta uvedená ve World Factbook udávají 53 % perštinu, 16 % ázerbájdžánštinu, 10 % kurdštinu, 7 % mázandaránštinu a gílánštinu , 7 % lúrijštinu, 2 % turkmenštinu, 2 % balúčštinu, 2 % arabštinu a 2 % zbytek jako arménštinu, gruzínštinu, neoaramejštinu a čerkeštinu.^[108]

Náboženstvíeditovat | editovat zdroj