Svaz sovětských socialistických republik Союз Советских Социалистических Республик Sojuz Sovětskich Socialističeskich Respublik ↓ 1922–1991 ↓ vlajka znak
Hymna Internacionála (1922-1944)
Hymna Hymna Sovětského svazu (1944–1991)
Motto Пролетарии всех стран, соединяйтесь! (Proletáři všech zemí, spojte se!)
Geografie
Hlavní město	Moskva
Rozloha	22 402 220 km² (v roce 1991)
Nejvyšší bod	Pik Kommunizma (7 495 m)
Nejdelší řeka	Jenisej (5 539 km)
Obyvatelstvo
Počet obyvatel	293 047 571 (1991)
Národnostní složení	Rusové, Ukrajinci, Bělorusové, Moldavané, Gruzínci, Arméni, Ázerbájdžánci, Kazaši, Uzbeci, Kyrgyzové, Tádžikové, Turkmeni, Estonci, Lotyši, Litevci, mnoho dalších národů a etnik
Jazyky	ruština, ukrajinština, běloruština, moldavština, gruzínština, arménština, ázerbájdžánština, kazaština, uzbečtina, kyrgyzština, tádžičtina, turkmenština, estonština, lotyština, litevština, mnoho dalších jazyků jednotlivých autonomních oblastí a republik
Náboženství	oficiálně žádné (de facto státní ateismus), v omezené míře byly trpěny pravoslaví, katolictví, islám a šamanismus
Státní útvar
Státní zřízení	federativní socialistická republika
Měna	rubl
Vznik	30. prosinec 1922 spojením čtyř sovětských socialistických republik
Zánik	26. prosinec 1991 rozpadem
Závislá území	{{{Podřízené celky}}}
Státní útvary a území
Předcházející Ruská sovětská federativní socialistická republika Ukrajinská sovětská socialistická republika Běloruská sovětská socialistická republika Zakavkazská sovětská federativní socialistická republika Bucharská lidová sovětská republika Chórezmská lidová sovětská republika Tuvinská aratská republika Estonská první republika Lotyšská první republika Litevská první republika Besarábie Finsko Říšský komisariát Ukrajina Říšský komisariát Ostland Generální gouvernement Nacistické Německo Maďarské království Japonské císařství Následující Ruská federace Ukrajina Běloruská republika Moldavská republika Gruzie Arménská republika Ázerbájdžánská republika Republika Kazachstán Republika Uzbekistán Turkmenistán Republika Tádžikistán Kyrgyzská republika Estonská republika Lotyšská republika Litevská republika

Sovětský svaz (rusky Советский Союз, Sovětskij Sojuz), plným názvem Svaz sovětských socialistických republik (rusky Сою́з Сове́тских Социалисти́ческих Респу́блик, Sojuz Sovětskich Socialističeskich Respublik), zkratkou SSSR (rusky СССР), byl eurasijský stát se socialistickým zřízením, který existoval v rozmezí let 1922 až 1991 na většině území dřívějšího Ruského impéria.

Sovětský svaz byl nominálně unií svazových republik a moc měly sověty (parlamenty) včetně Nejvyššího sovětu. Skutečnou moc měla Komunistická strana, její vedoucí role byla zakotvena v ústavě a její generální tajemník byl nejvyšším představitelem SSSR. Stát byl silně centralizovaný a řízený z hlavního města Moskvy a jeho mocenského sídla Kremlu.

Po pádu Ruského impéria komunističtí radikálové, bolševici v Říjnové revoluci v listopadu 1917 svrhli prozatímní vládu. Po převratu následovala kapitulace v první světové válce brestlitevským mírem, rozpad bývalého impéria a ještě krvavější občanská válka. Po vítězství komunistů byl v prosinci 1922 založen Sovětský svaz, sdružující Ruskou sovětskou federativní socialistickou republiku, Ukrajinskou sovětskou socialistickou republiku, Běloruskou sovětskou socialistickou republiku a Zakavkazskou federativní socialistickou republiku. V následujících letech byly vytvořeny další sovětské republiky ve Střední Asii.

Po smrti prvního sovětského vůdce Vladimira Iljiče Lenina v roce 1924 se dalším vůdcem země stal Josif Vissarionovič Stalin, který zahájil rozsáhlou industrializaci a kolektivizaci zemědělství, spojené s plánovanou ekonomikou a politickým útlakem; v tzv. gulazích a během hladomoru zahynuly miliony lidí. Během druhé světové války v roce 1941 nacistické Německo a jeho spojenci napadli Sovětský svaz, přestože s ním dříve podepsali dohodu o neútočení. Z následujících čtyř let těžkých bojů Sovětský svaz vyšel jako jedna ze dvou světových supervelmocí; tou druhou se staly Spojené státy. Zároveň získal (staro)nová území ve východní Evropě, obzvláště v Pobaltí, a počet svazových republik stoupl na 16 (od roku 1956 se ustálil na 15).

Sovětský svaz se spolu se satelitními zeměmi východního bloku podílel na studené válce, dlouhém ideologickém a politickém boji se Spojenými státy a jejich spojenci, v němž nakonec neuspěl kvůli ekonomickým problémům, a také zahraničním a domácím nepokojům. Na konci 80. let se poslední sovětský vůdce Michail Gorbačov pokusil reformovat stát politikou perestrojky a glasnosti, avšak Sovětský svaz se zhroutil a byl rozpuštěn. Práva a povinnosti Sovětského svazu převzala Ruská federace.

Geografie, klima a prostředí

S rozlohou 22 402 200 km² byl Sovětský svaz největším státem na Zemi, tento status poté zůstal Rusku.^[1] Pokrýval šestinu suchozemského povrchu, jeho velikost byla srovnatelná s rozlohou Severní Ameriky.^[2] Evropská část představovala čtvrtinu území státu a byla kulturním a ekonomickým centrem. Východní část v Asii dosahovala k Tichému oceánu a Afghánistánu na jihu. S výjimkou některých oblastí ve Střední Asii byla mnohem méně obydlená. Táhl se od východu na západ přes vzdálenost 10 000 kilometrů 11 časovými pásmy a přes 7 200 kilometrů od severu na jih. Zasahoval do pěti klimatických zón: tundra, tajga, step, poušť a hory.

Sovětský svaz měl nejdelší hranici na světě, stejně jako Rusko. Měřila přes 60 000 kilometrů, což je jeden a půl obvodu Země. Dvě třetiny z toho zaujímalo pobřeží. Za Beringovým průlivem se nacházely Spojené státy. V letech 1945 až 1991 hraničil se zeměmi jako Afghánistán, ČLR, Československo, Finsko, Maďarsko, Írán, Mongolsko, Severní Korea, Norsko, Polsko, Rumunsko a Turecko.

Největší horou SSSR byla Pik Kommunizma (dnes Qullai Ismoili Somoni) v Tádžikistánu s 7 495 m. Sovětský svaz také zahrnoval většinu největších světových jezer; Kaspické moře (společně s Íránem) a Bajkal, největší a nejhlubší sladkovodní jezero na světě, které je také vnitřním vodním zdrojem v Rusku.

Dějiny

Vznik SSSR

Ruské impérium bylo svrženo v únorové revoluci roku 1917, byla ustanovena prozatímní vláda a vyhlášena Ruská republika. Socialističtí revoluční radikálové označovaní jako bolševici pod vedením Lenina a Trockého v říjnové revoluci svrhli vládu a požadovali všechnu moc sovětům, což byla socialistická sdružení pracujících, kde se v té době podařilo bolševikům získat většinu. Následně rozpustili Ústavodárné shromáždění, kde získali slabý mandát, a Trockým byla zřízena a vybudována Rudá armáda na obranu revolučního režimu.

V lednu 1918 byla vyhlášena Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR).^[3] 3. března téhož roku podepsali v Brest-Litevsku zástupci sovětského Ruska separátní mírovou smlouvu (Brestlitevský mír) ukončující účast Ruska v první světové válce. V důsledku tvrdých podmínek kapitulace vůči centrálním mocnostem přišlo Rusko o Finsko, Pobaltí, část Polska, Ukrajinu, Bělorusko a Besarábii.

Krátce poté ovšem v zemi vypukla občanská válka, proti komunistům povstalo mnoho jejich odpůrců. Ti však byli velmi nejednotní, a tudíž nemohli být pro bolševiky silným protivníkem. Rudá armáda i přes několik intervencí vojsk Dohody dokázala během několika let odpor potlačit a ustanovit sovětskou moc na větší části území bývalého impéria, včetně Dálného východu, Zakavkazska, větší části Ukrajiny a Běloruska. Porážkou skončila rusko-polská válka, mimo komunistickou moc zůstalo východní Polsko, západní části Běloruska a Ukrajiny a Pobaltí.

Na mezinárodní scéně došlo také ke změně; po izolacionismu, který vyvolaly spory ohledně neuznání starých ruských dluhů, navázala RSFSR postupně diplomatické vztahy s Německem, Francií a Velkou Británií.

Dne 30. prosince 1922 došlo ke spojení RSFSR, Ukrajinské SSR, Běloruské SSR a Zakavkazské SSR. Vznikl tak Sovětský svaz.^[3]

Období stalinismu

Poté, co roku 1924 zemřel Vladimir Iljič Lenin, vlády se chopil Josif Stalin. Ten vyhlásil realizaci mnohých velkolepých plánů. Ženy i muži byli (do jisté míry) zrovnoprávněni, zahájena byla kolektivizace a industrializace. Ke vzdělání, byť ovlivněnému socialistickou ideologií, získali přístup všichni. Rozšířila se i lékařská péče a likvidovány tak začaly být mnohé choroby, jako například cholera, malárie apod.

Jedním z nejznámějších plánů budování socialistického státu se stala násilná kolektivizace zemědělství, kdy zemi po následných chybách v celém zemědělském sektoru postihl hladomor, často vyvolaný jako donucovací nástroj proti odpůrcům kolektivizace. V gulazích na Sibiři zahynuly miliony odpůrců tehdejšího režimu. Stalinem vyvolaný hladomor v letech 1932–1933, který postihl Ukrajinu, jižní Rusko a severní Kazachstán, si vyžádal až 7 milionů obětí.^[4] Odhaduje se, že celkem měl Stalinův režim ve 30. letech na svědomí až 11 milionů obětí.^[5] Tyto akce snížily i jinak velký hospodářský růst země, snížily bojeschopnost Rudé armády, ale poškodily i další důležité složky státu. Do roku 1936 již bylo zkolektivizováno 90 % veškerých zemědělských hospodářství.

Rozsáhlá a velkolepá industrializace, hlavně zaostalých oblastí, měla zemi pomoci vymanit se mnohde ze středověkých podmínek. Zaváděla se elektřina, zvýšila se vzdělanost. Nové průmyslové závody schopné vyrábět vojenskou techniku byly odpovědí na vzrůstající nebezpečí ze strany Německa a Japonska. V roce 1935 podepsal Sovětský svaz spojeneckou smlouvu s Československem.^[6]

Sovětský svaz si v meziválečném období získal mnoho sympatizantů z řad evropské levice, hlavně v časech světové hospodářské krize, která SSSR díky izolovanosti od okolního světa nepostihla.

Druhá světová válka

Sovětský svaz jednal před vypuknutím druhé světové války nejprve s Francií a zejména Velkou Británií. Když se však ukázalo, že Velká Británie není ochotna podporovat jeho expanzi vůči státům spadajícím dříve pod vládu carského impéria ^[zdroj?, obrátil se na nacistické Německo, s nímž si nakonec dohodl rozdělení sfér vlivu v rámci paktu Ribbentrop–Molotov.

Podílel se na válce proti Polsku, které bez vyhlášení války přepadl 17. září 1939, aby zabral východní polovinu této země, a též si zajistil kontrolu nad Baltským mořem, když nejprve přinutil ke spolupráci a poté násilím zabral Estonsko, Litvu a Lotyšsko. Od samého počátku války se vůči obyvatelstvu dobytých a obsazených zemí rozsáhle dopouštěl válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.

Sovětský svaz válčil za druhé světové války s Finskem, a to hned dvakrát (nejprve v letech 1939 a 1940 – tzv. zimní válka, později pak v letech 1941 až 1945 – tzv. pokračovací válka). Za přepadení Finska v roce 1939 byl vyloučen ze Společnosti národů.

Sovětský svaz byl nečekaně napaden Německem 22. června 1941 a kvůli nepřipravenosti Rudé armády postupovali Němci úspěšně hluboko do vnitrozemí SSSR. Nacistickým silám se podařilo obsadit západní republiky a též i významnou část RSFSR. Teprve až po bitvě u Stalingradu i díky pomoci západních Spojenců a přesunu průmyslových závodů do bezpečných oblastí v okolí Uralu se situace obrátila ve prospěch Rudé armády, která Němce vytlačila přes východní Evropu až do Berlína. Na podkladě dohod jaltské konference vyhlásil Sovětský svaz dne 8. srpna 1945 válku Japonsku. Během týdne rozdrtil ve skvěle naplánované a provedené operaci Kuantungskou armádu v Mandžusku, jejíž obklíčené zbytky se dne 20. srpna 1945 vzdaly (na Sachalinu tak učinily 25. srpna, na posledním z Kurilských ostrovů 1. září 1945).

Sovětskému svazu v jeho válečném úsilí výrazně pomohly Spojené státy prostřednictvím zákona o půjčce a pronájmu (Lend-Lease). Celkem americké dodávky do SSSR prostřednictvím Lend-Lease činily 11 miliard dolarů v materiálu: přes 400 000 džípů a nákladních aut; 12 000 obrněných vozidel (včetně 7 000 tanků, z toho asi 1 386^[7] ks M3 Lee a 4 102 M4 Sherman);^[8] 11 400 letadel (z toho 4 719 Bell P-39 Airacobra, 3 414 Douglas A-20 Havoc a 2,397 ks Bell P-63 Kingcobra)^[9] a 1,75 milionu tun potravin.^[10]

Zhruba 17,5 milionu tun vojenského vybavení, vozidel, průmyslových zásob a potravin bylo do SSSR odesláno ze západní polokoule, z nichž 94 % pocházelo z USA. Pro srovnání, celkem 22 milionů tun přistálo v Evropě pro zásobování amerických sil od ledna 1942 do května 1945. Odhaduje se, že americké dodávky do SSSR přes samotný perský koridor byly podle standardů americké armády dostatečné k udržení šedesáti bojových divizí v linii.^[11][12]

Za druhé světové války bylo zabito v boji 8,7 milionů vojáků Rudé armády, z toho 5,8 milionů Rusů, 1,4 milionů Ukrajinců a 1,5 milionů příslušníků ostatních sovětských národů.^[13] Dále v letech 1941–1942 v německém zajetí zahynulo okolo 3 milionů sovětských válečných zajatců v rámci německého plánu genocidy slovanských národů tzv. Generalplan Ost.^[14] Němečtí vojáci a jejich spojenci se na sovětském území ve velkém dopouštěli válečných zločinů a zločinů proti lidskosti jako byl například masakr v Oděse v říjnu 1941, při kterém rumunské a německé jednotky zastřelily nebo upálily až 34 000 oděských Židů, nebo obležení Leningradu německými a finskými vojsky, které si vyžádalo životy 1 milionu civilistů. V Bělorusku byly vyvražděny stovky vesnic a celkem zahynula asi čtvrtina tehdejší běloruské populace.^[15]

Sovětští vojáci se dopouštěli hromadného znásilňování na okupovaných územích, zejména v Německu.^[16] Po válečných znásilňováních následovala desetiletí mlčení.^[17][18][19] Podle historika Antonyho Beevora, jehož knihy byly v roce 2015 zakázány na některých ruských školách a vysokých školách, složky NKVD (sovětské tajné policie) odhalily, že vedení vědělo, co se děje, ale udělalo málo, aby to zastavilo.^[20] Znásilnění se často dopouštěly jednotky zadních sledů, týlové jednotky. Podle profesora Olega Ržeševského bylo „4 148 důstojníků Rudé armády a mnoho vojáků potrestáno za páchání zvěrstev“. Přesný počet německých žen a dívek znásilněných sovětskými vojsky během války a okupace je nejistý, ale historici odhadují, že jejich počty jsou pravděpodobně statisíce a možná až dva miliony.^[21]

Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=СССР
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.

---